Stáhněte si celé číslo ve formátu PDF - Aluze

aluze.cz 

01.2010

Obsah 

poezie 

Saša Skenderija: Ithaka po deseti letech....................................................................2 

próza 

Arthur Shearly Cripps: Starý bojovník v novém světle........................................................10 

rozhovor 

Gerald Graff: Výuka literatury a psaní.................................................................. 14 

– rozhovor vedl John V. Knapp 

studie 

Gerald Graff: Pseudopolitika interpretace........................................................... 26 

Radek Malý: Fuga smrti Paula Celana v překladech do češtiny........................ 35 

Erik Gilk: Svědectví o vítězství tvora Arjeha.................................................. 53 

Adin Ljuca: Český guláš o bosenském maglajzu. 

Reflexe Bosny a Hercegoviny v českém akademickém 

prostředí (1992-2008)..................................................................... 59 

recenze 

Petr Hruška, Ivan Wernisch: Byl jednou jeden svět 

(rec. Martin Lukáš)...........................................................................71 

Jaroslav Chobot: Modelové porno-lesy (pozdních faunů) 

(rec. Filip Mikuš)...............................................................................74 

Miroslav Červenka: Záznamník 

(rec. Petr Plecháč)............................................................................75 

Miroslav Červenka: Záznamník 

(rec. František A. Podhajský).......................................................... 77 

Robert Perišić: Děs a velký výdaje 

(rec. Matěj Martinčák).....................................................................78 

Tatjana Gromača: Černoch 

(rec. Lenka Krausová)...................................................................... 81 

Zofia Mitoseková: Teorie literatury. Historický přehled 

(rec. Roman Kanda)......................................................................... 83 

Petr Szczepanik: Konzervy se slovy. 

Počátky zvukového filmu a česká mediální kultura 30. let 

(rec. Ondřej Šír)................................................................................ 86 

Jiří Špička: Petrarca: Homo politicus. 

Politika v životě a díle Franceska Petrarky 

(rec. Daniel Špelda)..........................................................................90 

Linda Piknerová: Botswana 

(rec. Jeroným Boháček)................................................................... 92 

glosa 

Jaroslav Peregrin: Politizace rozumu, nebo jeho depolitizace?..................................95 

archiválie 

Petr Holman: Březiniana II (1966–2006–2010) 

Dokumenty, ohlasy, paralely, přesahy........................................... 102

Ithaka po deseti letech 

Saša Skenderija 

Podivíni 

Tajemní a nedostupní ve svých temnotách, 

dětinsky rozmařilí a něžní, 

když si píšeme 

nebo mluvíme o někom z nás, 

kdo tu zrovna není. 

S některými jsem vyrůstal, 

jiné, které jsem poznal už jako dospělé, 

jsem neomylně našel v jejich albech 

na školních skupinových fotografiích. 

Vždycky byli takoví. 

Pamatují si každý detail z toho, co jsem jim kdy o sobě řekl, 

někdy i to, co jsem zamlčel. 

Tak mi pokaždé někdo z nich připomene 

důležité věci o mně samotném, 

když jdu ke dnu nebo se vznáším příliš vysoko 

ve svém bezvýznamném existenciálním deliriu. 

Někteří z nich už téměř odepsali sebe 

i mě: hroutili se a vrůstali do vlastního šílenství 

stahujíce mě za sebou, 

jako magnet přitahuje ocelovou šponu. 

Podivíni, 

které mám rád, 

rozesetí po polednících 

ve svých propastech, 

mezi obludami normálnosti. 

[ 2 ]

[poezie] ALUZE 1/2010 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné 

Tekuté krystaly 

Naprázdno běžící videokamera, 

ode zdi ke zdi, z tváře na tvář 

mezi tebou a mnou 

mezi nimi a námi – 

svět je pestrý a bezbolestný. 

Když tě pozoruji, 

rozléváš se mým vědomím 

jako polarizovanými mělčinami 

L(iquid) C(rystal) D(isplaye). 

Bezbolestně tě zmenšuji a vracím zpět, 

zaostřuji a rozmazávám – 

dokud mě něčím nepřinutíš 

začít nahrávat: 

nějakou dlouho odkládanou myšlenkou, 

neklidným loupáním prstů, 

nějakým drobným smutkem. 

Znám tě dobře, 

jsme spolu už dlouho. 

Mám rád tu jiskru těkající ve tvých očích, 

ten překvapivý záblesk sebe sama 

v tvé řeči, 

ten odraz tvé přítomnosti 

v mých myšlenkách – moment, 

v němž se rozhodneš vnímat, 

kdy vím, 

že víš, že vím. 

A ty víš, 

že já vím, 

že víš. 

Nemovitosti 

Z otevřených oken mého města 

se do ulic sypával 

cinkot příborů 

Dozvuk malých rodinných dramat 

skrytých za krajkovými záclonami 

dětský křik 

zprávy z televize 

Někdy jen čalouněné ticho 

dlouhých nedělních odpolední 

[ 3 ]


Ta okna jsou teď zavřená 

zvuky se vytratily už je neslyším 

staly se z nich nemovitosti 

Přijímám je lhostejně 

jako ozdobený vánoční stromek 

jako kandovanou třešni v koktejlu 

Do rozměklého asfaltu jiných měst 

ze mě spadly 

okovy poezie a bezdomovectví 

Sklouzly tiše 

na tlusté koberce mých pokojů 

do žhavého písku mořských pláží 

do tekutého cukru jejího klínu 

do umělého prašanu 

rodinných fotografií 

Jizvy pomalu mizí 

pod vrstvami tuku 

Mys Dobré naděje 

Slíbil jsem Zelkidě 

Že jí přivezu báseň 

Z konce světa 

Z mysu Dobré naděje 

I když sama 

Si o to neřekla 

Bohužel 

Když jednou člověk napíše 

Pár básní 

Dobrých básní 

Potom jen tak pro nic za nic nepíše 

Ani neslibuje 

Letěl jsem z Johannesburgu 

Do Kapského města 

Mužatka na vedlejším sedadle 

Mi položila otázku 

V jakémže vlastně jazyce je kniha 

Kterou čtu 

V BOSENŠTINĚ 

Vyrazil jsem ze sebe 

Aha řekla 

A bylo jí to trapné 

[ 4 ]


Bosňáky máme i tady 

V Jihoafrické republice řekla 

Já vím 

Ale radši mi povězte, kolik kilometrů je 

Z Johannesburgu do Kapského města? Asi 1400 

Aha 

Jako z Atlanty do New Yorku 

Řekl jsem 

Kniha, kterou jsem četl 

Byla od Amira B. 

Bosňana 

Který na rozdíl ode mě zůstal 

A svému otci sám postavil 

Náhrobní kámen 

A napsal o tom báseň 

A jakou báseň! 

Nikdy jsem se s ním nesetkal 

Ale můj kamarád Adin ho navedl 

Aby mi podepsal dvě knihy 

A poslal je 

Po Fatimě 

Do Ameriky 

Jednu podepsal Drahému příteli 

Druhou S úctou 

Dostatečný důvod k tomu 

Abych vzal jeho knihy 

Na konec světa 

(Mimochodem, nikdy jsem neměl 

Většího přítele 

Než Adina 

Kromě Zelkidy 

A možná 

Tény) 

Letadlo přistálo v Kapském městě 

Za soumraku 

Nejúchvatnější podívaná 

Jakou jsem kdy zažil 

Snad jedině přistání v Riu 

Lze s tímhle srovnávat 

A to jen díky Cendrarsovi 

Ale kdo ví 

Ani to není až tak docela nemožné 

Teď, když už jsem přistál na konci světa 

Ubytovali mě v bývalém vězení 

Pro bývalé bankovní lupiče 

Hotelový pokoj byl trochu těsný 

Ale pohodlně zařízený 

Pootevřené okno, každou chvíli bouřka 

Krátce klid a zase bouře 

[ 5 ]


Nechal jsem běžet televizi 

Protože jsem se děsil samoty 

V temnotě vězeňské cely 

Na konci světa: 

Soft-core porno na šestém kanálu 

Po nějaké době jsem se probudil a televizi vypnul 

„Vyrazil jsem do světa zotavit 

Tělo zmatené hrůzou ze zániku 

Ale hned v prvním šeru mě opustila odvaha“ 

A tehdy jsem si vzpomněl 

Že se mi Semezdin neozval 

Od té doby, co jsem ho požádal 

O zvací dopis pro Ténu 

Jménem Hlasu Ameriky 

Je to divné 

Zřejmě existuje jistý bod 

Na životní mapě každého z nás 

Kterého když dosáhneme 

Všechny další cesty se stávají návratem 

A tehdy se každou mílí 

Stále víc vzdalujeme svým spolucestujícím 

A jsme blíž a blíž 

Těm, co zůstali doma 

Ráno 

V autobusu 

Nám turistický průvodce vyprávěl 

O tom, jak První plavba 

Ve skutečnosti skončila nezdarem 

A jak se Bartolomeo Díaz vrátil zničený a zoufalý 

Aby králi vypověděl o Bouřlivém mysu 

Na konci světa 

Za nímž není nic 

Jen běsnící moře 

A zlověstné útesy ukryté v mlhách 

Ostřejší než levantské šavle 

Později král tento detail 

V lodním deníku změnil 

A mořeplavce zahrnul bohatstvím a slávou 

Protože 

Zkroušená vlast naléhavě potřebovala 

Místa dobré naděje 

Nové obzory 

Slova útěchy 

A povzbuzení 

(září 2003) 

[ 6 ]


Horror caféi (Starbucks) 

K čemu to všechno vede? K ničemu, 

shodli jsme se mlčky hezká baristka a já: 

vytvořila v mém kapučínu dokonalý mléčný květ 

a zvěčnila si ho digitálním fotoaparátem. 

Potom jsme tiše pozorovali, 

jak se její mandala v šálku 

zoufale utápí pod cukrovou lavinou 

a mizí v husté pěně, 

dokud má lžička zkázu nedokončila. 

Vybavil jsem si, 

že Jung v mandale spatřoval 

projev nevědomého „já“. 

A Aristoteles tvrdil, že prázdnota ve snaze zaplnit se 

nezadržitelně pohlcuje všechno kolem sebe. 

Mario Praz pojmem horror vacui označoval dusnou atmosféru 

a přeplácanost viktoriánského interiéru. 

A tak dále. 

K čemu to všechno vedlo? 

Asi k ničemu – 

shodl jsem se mlčky s hezkou baristkou 

ve spěchu, abych unikl dříve, 

než nás šamanské prsty okolo posedávajících laptopistů 

uvrhnou do prázdnoty svých monitorů 

a životů. 

Traktát o nostalgii 

Nostalgie, ten hořkosladký stesk po sobě samém, po zašlých, vysněných, 

přerušených nebo zameškaných událostech, místech, pocitech a nadějích, 

které jsou jakoby stále někde tady, na dosah ruky, a které nám, jakmile po 

nich ruce vztáhneme, mizí jako duha v minulosti i budoucnosti. 

Nostalgie je entropie duše, její nepoužitelná esence tvořená přebujelou obrazotvorností 

a vzpomínkami. To ostatní jsou instinkty a informace 

uschované či založené ve skladištích paměti, které se čas od času aktivují 

za účelem řešení každodenních životních situací na nezadržitelné pouti 

k věčnému zapomnění. 

Nostalgie není jen touhou po návratu, jak se obvykle míní, po „starých 

dobrých časech“, místech, okolnostech, nadějích, snech. Nezahrnuje jen 

ztracené, vysněné či zmeškané ráje, ale také sedliny pekelných zkušeností. 

Nostalgie je toužebné přání, aby se prožité a tušené převtělily do věčnosti 

přítomného okamžiku a zapustily kořeny do sypkého písku budoucnosti. 

[ 7 ]


Není pouze lidským steskem po ráji, ať už ztraceném, či neexistujícím, ale 

především po intenzitě, smyslu a ryzosti samotného aktu života. Nostalgie 

je touha po věčnosti tady a teď. 

Často chybně ztotožňovaná s melancholií, liší se nostalgie jedním zvláštním 

rysem, tím zášlehem smutku v očích skutečně nostalgických lidí. Ale 

nostalgie je touha a neživí se, na rozdíl od melancholie, rezignací a zatrpklostí. 

Ona je zdrojem osudové tvořivosti a bezbožné víry v to, že se nic neděje 

nenávratně a zbytečně. 

Na rozdíl od ostatních vášní a tužeb, neusiluje nostalgie o vlastní naplnění, 

ale o vlastní pokračování. Smyslová touha, dychtění po věčném životě, po 

moci, slávě, pohodlí, dobrodružství, jistotě, touha po štěstí, svobodě, 

spravedlnosti, vlastnění, pravdě – to všechno řídí lidský život od jednoho 

bodu k druhému v prostoru a čase. Jediným účelem nostalgie je neustálá 

seberegenerace. V mládí hledí k budoucnosti, k očekávanému, v dospělosti 

a ve stáří se upíná k přítomnosti a minulosti, ke zmeškanému a uplynulému. 

Mládí tedy končí ve chvíli, kdy stesk po promeškaném převládne nad 

touhou po vysněném. Stáří přichází, když se nostalgie mění ve stesk po 

dávno zašlém. Tak se stává, že některá místa, tváře a události z mladických 

vzpomínek, od jejichž všednosti jsme kdysi prchali do světů fantazie 

a pohádkových nadějí, se v pozdějším věku jeví mnohem pohádkověji 

a neskutečněji, než naše tehdejší sny a představy. Tento algoritmus 

nostalgie můžeme často pozorovat v literatuře, v dílech mladých, zralých, 

a „starých“ autorů. 

Láska a umění se rodí z nostalgie, z touhy po vydatnosti, smyslu a čistotě 

života, na cestě k věčnému zapomnění a lhostejnosti. Láska a umění pocházejí 

z lidské touhy po vzkříšení prožitého s tušeným ve věčnosti přítomného 

okamžiku a přání podělit se o to s ostatními. Proto je nostalgie podstatou 

každé opravdové lásky a každého opravdového uměleckého hnutí. 

Toto je traktát o tušených, přervaných nebo zmeškaných láskách, svědectví 

o nostalgických milencích, jejichž láska se nikdy nenaplnila v čase 

a prostoru, ale trvá dál v nekonečnosti jejich i naší víry v to, že se nic, ale 

vůbec nic, neděje nenávratně a zbytečně. 

Ithaka po deseti letech 

Stále však mysli na Ithaku. 

Je tvůj souzený cíl. 

Konstantin Kavafis: Ithaka (1911) 

Kromě těch, co zmizeli cestou 

a těch, kteří stále hledají, 

jsme ji, dříve či později, všichni našli. 

Někteří z nás museli projít půl světa, 

jiní na ni narazili během cesty. 

Některým se na konci zjevila sama, 

aniž by kdy překročili práh domova. 

A záleží vůbec ještě na tom, 

jestli nás až sem dovedl osud, 

[ 8 ]


nebo náhoda? 

Odsud nás může dostat 

snad jedině zázrak. 

(v Ithace, leden 2010) 

Z bosenštiny a angličtiny přeložil Jaroslav Šulc. 

Saša Skenderija se narodil roku 1968 v jugoslávském, resp. bosenském Vitezu. Studoval na Univerzitě 

v Sarajevu a Univerzitě Karlově. V současné době působí v Ústavu informačních studií a knihovnictví 

FF UK a jako technologický koordinátor v Law Library (Cornell University, Ithaca). Od konce osmdesátých 

let minulého století publikoval pět básnických sbírek v bosenštině: Golo O (1987), Ništa nije 

kao na filmu (1993), Praški fraktali (1998), Kako naslikati žar-pticu (1999), Zašto je patuljak morao 

biti ustrijeljen (2005). Jeho poezie se objevila v bosenských, chorvatských, českých a anglických antologiích. 

[ 9 ]

Starý bojovník v novém 

světle 

Arthur Shearly Cripps 

Na výpravu jsme vypluli dlouho před rozbřeskem. Naším plavidlem byla nákladní loď 

přestavěná na obrněný parník. Posílili jsme obsluhu lodních děl i indickou lodní hlídku tak, 

že jsme v jedné zátoce nabrali důstojníky a domorodé vojáky (askarie). Z pevniny jsme si 

také vypůjčili kulomet Maxim, aby bylo silnější naše dělostřelectvo. Tu noc jsem měl na 

palubě hosta, jímž byl veselý padre. Zdálo se mi, že se svému povolání věnuje s rozkoší, 

a považoval jsem ho za velice schopného člověka. Já jsem si ve své profesi počínal dosti 

nezkušeně a on mi pomáhal pochopit, v čem tkví má pochybení, a to co se týče jak přirozenosti, 

tak milosti. Podle mne měl přesně ten druh úsměvu, při kterém srdce věřícího námořníka 

pookřeje. Lákaly ho nové vzrušující zážitky, kvůli nimž také přišel na palubu naší 

lodi. 

Nahoře na lodním můstku jsme se natáhli na polní lůžka, ale i když elektrické lampy 

pohasly a kolem se rozhostila tma, neusnuli jsme. Jeden druhého jsme se zeptali na věk 

a povídali jsme si o místech v Anglii, která jsme znali za mírových časů. Potom jsme se 

domluvili, že ráno vstaneme brzo. Náš náhlý útok měl začít ještě za tmy. Na půl šestou 

byla objednána káva a s bojovou akcí se dalo počítat těsně po šesté. Kladli jsme si otázku, 

zda naši loď opravdu nazítří čeká palba ze starého polního děla a z maxima. Barvitě jsem 

líčil, jak to s naším parníkem nejspíš zatřese, až zahájíme střelbu ze čtyřpalcového děla. 

V šeru jsme se pak bavili o práci. Poslední dobou jsme ani on ani já neměli pro tu 

úchvatnou profesi moc příležitostí. 

Je správné modlit se, aby se našim v boji dařilo? Já jsem měl při takovém modlení stále 

mravní zábrany, ale můj nový přítel se jim trochu posmíval. „Copak existuje nějaký německý 

bůh, který bojuje proti kmenovému bohu Angličanů?“ zeptal jsem se poněkud neuctivě. 

Můj přítel mi dal najevo, že ho to pohoršuje. Omluvil jsem se. „Nejvyšší moc z toho 

vynechme,“ řekl jsem. „Uvažujme o tom, jak budou v této válce působit svatí. Mají se snad 

rvát, jako se rvali bohové v Homérovi? Bude snad anglický svatý Jiří stát proti německému 

svatému Michaelovi a podobně?“ Zdálo se však, že mého přítele příliš nezajímá ani Homér, 

ani životopisy svatých. Podotkl, že je ve službách Církevní misijní společnosti, že není 

žádný historik středověku. Naše debata utichla a on zamumlal: „Dobrou noc.“ 

Spal jsem dost neklidně a probudil jsem se dlouho předtím, než loď vyrazila plnit svůj 

nelítostný úkol. Když už se nějakou chvíli řítila plnou parou vpřed, vykradl jsem se tmou do 

umývárny. Když jsem vyšel ven, začínalo už šedavě svítat. Odšoural jsem se na záď a podíval 

se přes hrazení paluby, abych zjistil, jak daleko jsme už dopluli. Poblíž mne stál kulomet 

vypůjčený z pevniny, obložený pytli s pískem, ale službu konající důstojník ještě spal. 

Jeho kolega, důstojník rozvědky, který s námi den předtím večeřel, chrápal na vedlejším 

lůžku. Stál jsem, prohlížel jsem si tmavý ostrov v měsíčním světle a začal jsem se modlit 

svoji oblíbenou modlitbu pro takovéto chvíle, v níž jsem prosil Boha, aby v den bitvy nechal 

[ 10 ]

[próza] ALUZE 1/2010 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné 

svatého Michaela bdít nad našimi životy. Modlitbu jsem mumlal téměř neslyšně, ale zřejmě 

ji kdosi zaslechl. Z pytlů s pískem se zvedla štíhlá postava oděná v khaki uniformě, 

kterou jsem předtím nezpozoroval. 

„Modlíte se za úspěch bitvy?“ zeptala se. 

Nejdřív jsem se lekl, ale pak jsem trochu rozpačitě přisvědčil. 

„A jak se dnes lidé modlí za úspěch bitvy?“ pokračoval neznámý ve výslechu. Hovořil 

tak vlídným tónem, že se mu podařilo mě uklidnit. A tak jsem mu pověděl, zač se modlím. 

„To zní jako dobrá modlitba, lepší než mnohé, které jsem v životě slyšel,“ připustil 

a zase si sedl. „V dnešní době někteří lidé při modlitbě zapomínají na druhou polovinu Bible.“ 

Nadšeně jsem souhlasil. 

„Já předně nevěřím,“ pokračoval, „že svatý Michael touží vyhladit Angličany, askarie 

nebo Němce. Určitě je lepší modlit se k němu tak, jak jste se modlil vy. Řekl bych, že ho 

oslovují spíš záporné než kladné činy, spíš záchrana než zkáza.“ 

Hovořil zvučným hlasem, který se zjevně rozléhal. Důstojník od kulometu cosi zabručel 

a začal se zvedat z lůžka. 

Ten narušitel spánku však bez zaváhání pokračoval: „Svatý Michael má jistě mnohem 

lepší představu o tom, kdo je skutečný nepřítel, než někteří z těch, co ho vzývají.“ 

Potom na mě začal mluvit důstojník v pyžamu a nit řeči toho druhého se přetrhla. Když 

jsem odcházel, abych se ustrojil, na pytlích s pískem už nebyl. Vylezl jsem po žebříku a dal 

jsem si kávu. Krátce nato se všichni přesunuli na svá stanoviště. Vplouvali jsme do zátoky 

v nádheře onoho jitra, ověšeného jantarovou žlutí, nachem a šedí pírek. Obsluha čtyřpalcového 

děla byla připravena a já jsem stál a snažil se přečíst Modlitbu před bitvou, vytištěnou 

drobným písmem. Šeptem jsem vysvětlil své počínání, svému veselému kolegovi, 

který byl tím, k čemu se podle všeho schylovalo, o dost nadšenější než já. Pak ke mně kdosi 

přistoupil a promluvil na mne. Nebylo pochyb o tom, že je to můj přítel od pytlů s pískem. 

Nyní jsem ho viděl už zcela jasně. Byl to určitě důstojník. Stál tam v khaki uniformě, 

štíhlý a elegantní, ale neměl na sobě ani jednu hvězdu či jiný odznak hodnosti. Zapomněl 

snad na ně ve zmatku tohoto rušného rána? Prohodil ke mně jen několik slov a přešel 

k obsluze děl. Záhy se loď děsivě roztřásla palbou čtyřpalcového děla. Říkali, že ostřelujeme 

zákop, který se táhne nahoru po svahu. Seděl jsem chráněn hrazením paluby poblíž 

několika klečících střelců, ale nijak mě to netěšilo. Na naše výstřely neodpovědělo žádné 

nepřátelské dělo. Tahle válečná operace se zdála být dost jednostranná. 

„Je to děsivá zbraň,“ poznamenal se značným uspokojením můj kolega cestou k podstavci, 

na němž stálo dělo. Člověk se musel modlit za lidi na tom kopci, bezbranné vůči 

jeho hrozivé síle, musel se modlit za zásah svatého Michaela k jeho velícímu důstojníkovi. 

Nekonečné chvíle se táhly, loď se zvolna sunula vpřed a kdesi začal zvonit zvon. Znovu 

a znovu zaznívalo i chmurné volání námořníka, který měřil olovnicí hloubku vody. Potom 

jsme se opět zastavili a v ústí našeho děla to zahřmělo a vyšlehl z něj plamen. 

„Takový dav askariů, celý kopec se jimi černá!“ křikl signalista na doktora, když kolem 

uháněl se vzkazem. Se zájmem jsem sledoval, jak zaměřovač znovu směruje dračí hrdlo. 

Co však s tím má společného můj přítel od pytlů s pískem? Pohyboval se mezi vojáky obsluhujícími 

dělo a nikdo mu nic neřekl. Jeho ruce se dotýkaly děla poté, co s ním 

manipuloval pověřený zaměřovač. Ostřelovali jsme ještě jinou pozici a potom další. Poté 

vše utichlo a někteří z nás chvátali na snídani. 

Hodně se mluvilo o tom, kolik nepřátel jsme asi mohli zabít a s největší pravděpodobností 

zabili. Zásobovací loď, která plula v závěsu za námi, nám posloužila dobře. Ti 

na břehu měli o důvod víc zůstat na svých pozicích, neboť se báli, že loď veze bojové 

jednotky, které chce vysadit na břehu. Nyní pomalu odplouvala pryč. Kolik jsme jich asi 

dostali? Důstojník rozvědky i můj kolega překypovali optimismem, avšak velitel dělostřelců 

se tvářil dost pesimisticky. „Dvě nebo tři dávky šly mimo,“ zavrčel, „dneska máme 

špatný den.“ Zhltli jsme ovesnou kaši a vejce na slanině a vrátili jsme se na místa. Naše 

dělo znovu vypálilo a opět nepřišla žádná odpověď. Pak se ke břehu vydal motorový člun, 

což bylo podle mne zatím asi největší dobrodružství toho dne. 

Spustili člun na hladinu a naložili do něho kulomet z pevniny. Vedle něj navršili spoustu 

pytlů s pískem. K veliteli obsluhy kulometu do člunu skočil i světlovlasý záložní důstojník 

s mladistvou tváří. K odplutí se chystal i britský modrokabátník, afričtí vojáci a námořníci, 

stejně jako dva strojníci, jeden z Anglie, druhý z Goa. Měli prohledat řeku a zadržet 

všechny kánoe, které objeví. 

[ 11 ]


Srdce se mi rozbušilo vzrušením, když jsem veliteli obsluhy kulometu přál šťastnou 

cestu. Byl tuším svobodný, ale ten druhý důstojník měl ženu a děti. Pravděpodobně je čekaly 

krušné chvíle. Jako poslední vklouzl do člunu můj půvabný přítel bez hvězd a odznaků 

na uniformě. Zdálo se, že se pohybuje, jak se mu zlíbí, a nikdo jeho služby neodmítá. Člun 

s vrčením odrazil od lodi, proplul kolem skalisek, zahnul kolem výběžku pevniny a zmizel 

nám z očí. Naše loď zvolna plula kupředu, pak se zastavila a znovu vypálila. Tentokrát 

jsme vystřelili mnohokrát. Z té palby mi bylo mdlo a byl jsem unavený, a tak jsem si sedl 

před lékařovu kajutu. Můj kolega byl mnohem čilejší a veselejší. Díky velkorysosti námořního 

velitele si směl nechat nábojnici. „Je to tak báječný suvenýr,“ řekl mi. 

Já jsem však po žádné nijak zvlášť netoužil. Vzpomněl jsem si, že v kostele u jezera je 

po takových suvenýrech velká poptávka, lidé je totiž používají jako vázy na vánoční dekorace. 

Také jsem myslel na hrůznou spoušť rozervaných těl askariů, kterou ty báječné suvenýry 

nejspíš měly na svědomí. V příští půlhodině jsem také musel myslet na dobrodruhy, 

kteří si to sviští po řece v motorovém člunu. Ale z jejich zklamaného hlášení posléze vyplynulo, 

že na ně nikdo nevystřelil ani ránu. 

Když jejich člun přirazil k boku naší lodi, kulometčík zakřičel: „Vystřelili jsme z maxima 

na pár domorodců a jednoho Evropana na břehu. Viděli jsme i nějaké kánoe, asi tři. Byli 

v nich askariové a pobízeli veslaře. A jako naschvál se maxim zrovna v tu chvíli rozhodl 

zlobit a zasekl se. Tak jsme je nedostali.“ Zatímco druzí nadávali, náhodou jsem zachytil 

pohled přítele v khaki uniformě. Tvářil se na to všechno docela spokojeně. Pak kulometčík 

ještě dodal: „Kdyby se to zrovna v tu chvíli nezaseklo, tak jsme je všechny poslali pod 

vodu.“ 

Napadlo mě, jestli tuhle pozoruhodnou shodu okolností někdo nezařídil. Tázavě jsem 

pohlédl na svého přítele, on se však jen usmíval. Jeho tváře v sobě měla zvláštní půvab. 

Nebyl v ní strach, ale ani sebemenší náznak krutosti. Na mou otázku odpovídaly jeho hnědé 

oči a chlapecké rty tím nejpříjemnějším úsměvem. Hnědé oči se zajímavě snoubily 

s jeho velmi plavými vlasy. Bílou přilbu měl na žluté hlavě posazenou hodně dozadu. Za půl 

hodiny už jsme byli opět ve svých bojových pozicích. Naši střelci pálili na jednotlivé askarie 

(opravdu to všechno byli askariové, a ne nešťastní vesničané?), jež bylo možno rozeznat 

na břehu. Kolem nás znovu přešel signalista. Když byl u mě, uchopil pušku a vystřelil. 

Jeden z kulometů mezitím zuřivě pracoval na plné obrátky, a když důstojník burácející 

stroj zaměřoval, měl ve tváři kamenný výraz. A tu jsem uviděl, jak k němu můj přítel 

samotář přistoupil a zůstal stát těsně za ním. Prásk! Kulka zasvištěla těsně nad mužovou 

hlavou. „Málem ho lízla,“ řekl mi pak dozorčí důstojník. „Někdo mířil moc vysoko, jinak by 

to ten, co obsluhoval dělo, dostal.“ 

I tak pro mne bylo záhadou, proč ta kulka nezasáhla hezkou hlavu za ním, tu hlavu, 

která v mých představách nesporně napomohla tomu, aby střela letěla tak vysoko. Ten, 

který se vystavil střele, přišel ke mně nedotčen. „Vypadalo to dost natěsno,“ oslovil mě 

s úsměvem. A zůstal s námi až do konce toho krutého dopoledne. Usmíval se a vybízel mě, 

abych se tvářil radostně, když šel kolem kapitán. Nevyčítal mi, že sedím v bezpečí za 

opevněním a trhnu sebou pokaždé, když zaburácí čtyřpalcové dělo? Trochu ironicky se 

usmíval i ve chvíli, kdy se objevil můj kolega, dosud laskající svou trofej a rozplývající se 

nad tím, jak je báječná. Znovu a znovu se usmíval, když za ním přecházel po palubě sem 

a tam a pozoroval ho v nemilosrdné palbě. Usmíval se, když přistoupil k dělu. Občas zkontroloval 

počínání zaměřovače, nebo mi to tak aspoň připadalo, soudě podle jeho pohybů. 

Usmíval se i potom, když důstojník rozvědky odhadoval, jaké že obrovské ztráty jsme způsobili 

nepříteli v pevnostech a zákopech. Rozhovor vedl se svým druhem od kulometu 

a přeli se o tom, zda jsme jich opravdu dostali tolik. Jeden výmluvně tvrdil, že ano, druhý, 

že ne. Vysoký posluchač se při jejich debatě zadumaně usmíval. Po posledním výstřelu 

z šestiliberky, předtím než jsme šli na oběd, ke mně muž přistoupil a rozloučil se se mnou. 

„Ale uvidím vás ještě na palubě, že ano?“ zeptal jsem se. „V zátoce vás přece nevysadíme 

dřív než těsně před západem slunce…“ „Třeba vystoupím mnohem dřív,“ řekl, ale jak, to 

nevysvětlil. Na palubu mi upadla modlitební knížka a on ji zvedl a podal mi ji. 

„Nezapomeňte se držet své vlastní cesty,“ řekl. „Líbí se mi ta modlitba ke svatému Michaelovi 

ve vaší knížce. V dnešní bitvě bezpochyby zachránil nemálo lidských životů, a to 

na obou stranách. Je dost pravděpodobné, že má o válce nadpozemské představy, protože 

je sám nadpozemskou bytostí. Možná že tím drakem, s nímž vede válku, válku proti smrti, 

není ani Anglie ani Německo, ale ten svár mezi nimi.“ 

[ 12 ]


„Co tím myslíte?“ zeptal jsem se, neboť mě to zmátlo. Ale on se jen usmál a nijak blíže 

to nevysvětlil. 

„Mimochodem,“ pravil, „říká se, že jste slíbil, že když se živ a zdráv vrátíte na jih, postavíte 

svatému Michaelovi misijní kostel.“ Později jsem si lámal hlavu nad tím, od koho 

se to dověděl. 

„Ano,“ řekl jsem mu, „a kdybych se nevrátil, zahrnul jsem toto přání do své závěti.“ 

„Co takhle vzít si nějaké nábojnice, když vám je nabízejí?“ navrhl. „Nemusíte je 

v kostele používat jako oltářní vázy. Skvěle by se vyjímaly u nohou svatého Michaela, jako 

hladcí, lesknoucí se hadi zabijáci, kteří by byli drakem, kterého by mohl ušlapat – a to 

s chutí. Sbohem.“ 

Vytratil se mezi námořníky, právě když mě stevard zavolal k vystydlé polévce. Po zbytek 

plavby jsem už ho nespatřil a od onoho zářijového dne jsem se s ním už nikdy nesetkal. 

Lidé, kterých jsem se na něj ptal, podle všeho nevěděli, o koho jde. Později jsem si 

často kladl otázku, kdo to byl, a vytvořil jsem si jistou teorii. Patrně uhodnete jakou, i když 

to tu nenapíšu. 

Přeložil Vladimír Klíma. 

Povídka se původně objevila pod názvem „New Light on an Old Champion“ v souboru Cinderella in 

the South. Twenty-Five South African Tales (Oxford, Blackwell 1919). 

Arthur Shearley Cripps (1869–1952) – anglikánský kněz, misionář, prozaik a básník. Prožil téměř padesát 

let svého života v Jižní Rhodesii (dnešním Zimbabwe), poblíž města Enkeldoornu (dnes Chivhu). 

Jako obhájce práv Afričanů se opakovaně dostával do konfliktu s Britskou jihoafrickou společností 

a v rámci bělošské komunity byl do značné míry izolován. Kromě básní (např. Africa: Verses [1939]), 

povídek (mj. Faerylands Forlorn: African Tales [1910]) a románů (Bay-Tree Country [1913]) je též autorem 

spisu An Africa for Africans: A Plea on Behalf of Territorial Segregation Areas and Their Freedom 

in a Southern African Colony (1927), jenž podle mnohých předjímá některé ze současných 

problémů Zimbabwe. O vztahu místních obyvatel ke Crippsovi výmluvně hovoří skutečnost, že je dnes 

po něm pojmenována ulice v Harare a že v oblasti, kde působil, místní obyvatelé dosud každoročně 

pořádají slavnost na jeho počest. Česky zatím vyšla pouze jediná Crippsova povídka „Charnwoodský 

les“ (in: Přivolávač deště. Moderní zimbabwské povídky. Ed. Jaroslav Olša jr. a Malaba Mbongeni, 

Praha, DharmaGaia 2003). 

Jeho praprasynovcem je velšský básník, prozaik a televizní moderátor Owen Cripps (1974), autor knihy 

The Dust Diaries (2004), spojující v sobě současný cestopis o Zimbabwe a polofiktivní deník výše 

zmíněného autorova předka. V roce 2005 byla tato kniha vyhlášena velšskou knihou roku. 

[ 13 ]

Výuka literatury a psaní 

Rozhovor s profesorem Geraldem 

Graffem 

John V. Knapp 

Profesor Gerald Graff publikoval několik 

zásadních knih o studiu literatury, 

o kompozici1 a o didaktice, mezi nimiž vyniká 

především uznávaná publikace Literature 

Against Itself: Literary Ideas in 

Modern Society (Literatura sama proti 

sobě: literární myšlenky v moderní 

společnosti) (1979) a Poetic Statement 

and Critical Dogma (Poetická výpověď 

a kritické dogma) (1980). Nejvíce ovšem 

profesora Graffa proslavila kniha vydaná 

o deset let později pod názvem Professing 

Literature: An Institutional History (Výuka 

literatury: stručný přehled dějin) (1989), 

která bývá už léta citována jako nejlepší 

současná práce popisující vývoj studia literatury 

na univerzitách od jeho počátků 

v rétorice až po jeho ustanovení jako svébytné 

disciplíny. Jakmile se objevil 

fenomén tzv. kulturních válek,2 doktor 

Graff v knize Beyond the Culture Wars: 

How Teaching the Conflicts Can Revitalize 

American Education (Ke kulturním válkám: 

jak může výuka střetů oživit americké 

vzdělávání) (1992) neúnavně hájil názor, že 

než aby se z našich budoucích studentů 

stali bezděční stoupenci často nesrozumitelných 

bitev v literárním akademickém 

prostředí, měli bychom raději vyučovat 

jednotlivé problémy v jejich úplnosti, a tak 

přizvat studenty jak bakalářského, tak 

magisterského studia, aby se zapojili do 

diskuzí, které tak vášnivě vedeme. Později 

spolupracoval profesor Graff s naratologem 

Jamesem Phelanem na dvou monograficky 

zaměřených učebnicích věnovaných 

Twainově Huckleberry Finnovi 

(1995) a Shakespearově Bouři (2000), 

v nichž se oba autoři pokusili prostřednictvím 

výkladu známých literárních textů 

sblížit literárněvědný a studentský diskurz. 

Od těchto učebnic to byl už jen nepatrný 

krok k důkladnému zamyšlení nad výukou 

literatury a psaní obecně v rozsáhlejší studii 

Clueless in Academe: How Schooling 

Obscures the Life of the Mind (Bezradní na 

akademické půdě: jak studium zatemňuje 

naši mysl) (2003). Poté následovala kniha 

napsaná spolu s Cathy Birkensteinovou nesoucí 

název „They Say / I Say“: The Moves 

that Matter in Academic Writing („Oni tvrdí 

/ já tvrdím“: důležité postupy v akademickém 

psaní) (2005). Tato zatím nejnovější 

profesorova práce prosazuje způsob 

výuky začínajících autorů,3 jež se zajímavým 

způsobem navrací k formalistickým 

šablonám, které si mnozí spojují 

s klasickými učiteli rétoriky. Graff 

a Birkensteinová tak v určitém smyslu 

opsali kruh a pomohli studentům, kteří se 

učí literaturu číst a o literatuře psát, aby 

zase jednou obsáhli obě tyto schopnosti 

najednou, jak tomu velmi často bývalo 

v seminářích studia literatury v jeho počátcích 

v 19. století. 

[ 14 ]

[rozhovor] ALUZE 1/2010 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné 

V roce 2007, tedy ještě před nástupem 

profesora Graffa do funkce prezidenta 

MLA4 v lednu 2008, jsme se spolu usadili 

v jeho pracovně na Illinoiské univerzitě 

v Chicagu.5 Jako nedávno jmenovaný šéfredaktor 

časopisu Style jsem profesorovi 

naznačil, že mám v plánu rozšířit zaměření 

časopisu hned v několika směrech. To by 

v neposlední řadě znamenalo věnovat se 

také více rozhovorům a diskuzím o didaktice 

literatury a výuce jazyků. Jen málo lidí 

je schopno otevřít rozpravu na toto téma 

lépe než Gerald Graff, a přispět tak, jak 

doufám, k řadě podnětných diskuzí napříč 

literaturou, literární vědou, psaním a vzděláváním. 

Začnu vaší nejnovější knihou „They 

Say/I Say“.6 Poslal jsem ji své dceři, která 

učí na několika komunitních školách7 

v okolí Chicaga. Moc se jí líbila a dokonce 

ji používá ve svých seminářích. Zjistila, 

že mnohým jejím studentům dělá potíže 

hrát tzv. „hru na empatii“ („believing 

game“), o které vy a vaše žena 

Cathy Birkensteinová píšete ve své 

knize. Je pro ni také velmi obtížné naučit 

studenty, kteří příliš nečtou, aby se 

vyhnuli obsahovým shrnutím a syndromu 

výkladových klišé (the closest cliche 

syndrome). Máte něco, co byste chtěl 

k těmto problémům dodat? Něco, co vás 

napadlo od vydání „They Say/I Say“? 

Domnívám se, že většině z nás, 

nejenom studentům, dělá potíže hrát to, 

co Peter Elbow nazývá „hrou na empatii“, 

což znamená představit si, jaké by to bylo, 

kdybychom přijali za své názory, které 

ohrožují naše vlastní, namísto toho, 

abychom je instinktivně odmítli.8 Jen 

několik z nás je natolik velkorysých, že se 

dokáže vcítit do kůže těch, s jejichž názory 

nesouhlasí, přičemž čím vzdálenější jsou 

tyto názory od těch našich, tím obtížnější 

pro nás je je přijmout. Zdá se, že uvažovat 

v rozporu s našimi oblíbenými názory nám 

připadá protiintuitivní, nicméně podle naší 

knihy se persvazivní a tvůrčí spisovatelé 

sami chovají protiintuitivně. Vciťují se do 

pozice těch, kteří jejich vlastní názory 

pokládají za mylné nebo dokonce absurdní. 

Tento přístup ovšem zpochybňuje 

způsob psaní, kterému se většina amerických 

studentů na školách učí. Buď se po 

nich chce, aby shrnuli zadanou četbu 

a upozadili sebe samé (pošetilý zákaz používání 

první osoby je pro to zcela příznačný), 

nebo aby v opačném případě roz- 

vedli a podepřeli své vlastní argumenty či 

předpoklady, ovšem spíše jen v jakémsi 

vakuu než ve shodě, nebo ve sporu 

s někým jiným (esej v pěti odstavcích).9 

Naše kniha naproti tomu po studentech 

vyžaduje, aby propojili shrnující 

pasáže s vlastními argumenty tak, že 

nejprve shrnou stanovisko odlišné od svého 

vlastního a poté toto shrnutí použijí 

k podnícení vlastních argumentů. Přestože 

se takový přístup neslučuje s tím, co se obvykle 

studenti učí, domníváme se, že je 

vlastně mnohem bližší chování studentů 

mimo akademické prostředí, nemluvě 

o chování skutečných autorů. Domníváme 

se, že přístup, který požaduje po autorech, 

aby brali vážně názory odlišné od názorů 

svých, zpochybňuje známý relativismus, 

k němuž se američtí studenti rádi uchylují: 

„Já mám svůj pohled na věc, ty máš svůj 

pohled na věc a všichni máme právo na 

vlastní názory,“ což je ovšem stanovisko, 

které umožňuje tvrdit prakticky cokoli. 

Cathy a já spolu učíme už několik let 

první ročníky kompozici na UIC. Hodně 

nám to pomáhalo při práci na této knize, 

zkoušeli jsme různé její verze, neustále se 

vraceli a zase ji přepisovali. Nejtěžší ze 

všeho bylo přesvědčit studenty, že když 

budou brát vážně názory, které normálně 

sami odmítají, bude jejich psaní lepší, zajímavější 

a přesvědčivější, protože tím pádem 

se stanou natolik otevřenými, že 

dokážou překročit vlastní pohled na věc. 

Jakmile se nám podaří studentům toto 

sdělit, přinese to určitý úspěch, nicméně je 

to protiintuitivní a riskantní záležitost. 

Celá kultura se o to pracně pokouší. Představte 

si naše prezidentské debaty a riziko, 

které by nastalo, kdyby se jeden z kandidátů 

rozhodl brát vážně stanovisko svého 

soupeře. 

Už vidím jednoho z prezidentských 

kandidátů, jak říká: „To je skvělá myšlenka! 

Nikdy mě to nenapadlo!“ Vraťme 

se ale ještě k předchozí otázce. Sám vaši 

knihu používám v seminářích didaktiky. 

Vrátíme-li se ke studentům, kteří se 

teprve chystají na vysokou školu, souvisí 

s nimi jedna z podstatných otázek vaší 

knihy. Píšete, že studenti si nikdy sami 

neosvojí klíčové intelektuální postupy 

reprezentované určitými šablonami. 

Chcete tím naznačit, že nedostatek 

otevřenosti vůči těmto klíčovým intelektuálním 

postupům představuje největší 

slabinu našeho středního školství? Tedy 

[ 15 ]


že se jimi na středoškolské úrovni nezabýváme? 

Ano. Věnujeme opravdu mnoho úsilí 

tomu, aby se naše kniha, nebo její verze, 

prosadila na středních či dokonce základních 

školách. Esej v pěti odstavcích 

patrně nadále představuje převládající 

model výuky psaní, i když učitelé kompozice 

a rétoriky jej zdvořile odmítají. Ale 

právě to, na co si všichni v případě eseje 

v pěti odstavcích stěžují, tj. že je schematická, 

se nám na ní líbí! Myslím, že lze říci, 

že se snažíme nahradit esej v pěti odstavcích 

pravidlem „Oni tvrdí/já tvrdím“. 

To mě přivádí k zásadnímu problému. 

Tato šablona, totiž esej v pěti odstavcích, 

vznikla v podstatě jako 

prostředek pro zvýšení kvality písemného 

projevů studentů v šedesátých 

a sedmdesátých letech, kdy se studenti 

učili psát převážně impresionisticky 

a jejich texty se obešly téměř bez jakéhokoli 

tvaru. Důležitým pojmem byla 

tehdy schopnost vyjadřování. Čili 

kdybych chtěl být kritický, tak vám teď 

namítnu, že jste pouze nahradili jeden 

formalismus jiným. V čem vidíte rozdíl? 

Předně „formalismus“ a „pravidlo“ pro 

nás nejsou špatná slova. Existují dobrá 

a špatná pravidla. Esej v pěti odstavcích 

má skutečně něco do sebe, pomáhá vám 

například formulovat argument nebo tezi 

a nabízí vám určitou cestu, po které můžete 

jít. Pokud si jako většina studentů 

nejste jistý, co máte dělat, pak je velmi 

užitečné znát nějaký jednoduchý plán, 

podle kterého lze písemnou práci napsat. 

Potíž je v tom, že v případě eseje v pěti odstavcích 

vlastně s nikým nepolemizujete. 

Vyslovíte nějaké tvrzení a potom se je 

snažíte podepřít, ovšem v naprostém vakuu. 

Právě proto působí esej v pěti odstavcích 

tak nepřirozeně. Nepodobá se opravdové 

mezilidské zkušenosti, kdy se nikdy 

nestává, že bychom pouze polemizovali, 

ale kdy naopak vždy polemizujeme 

s někým a o něco. 

V knize „They Say/I Say“ je kreslený obrázek, 

na kterém učitel promlouvá ke studentům: 

„Postavy v seriálu The Sopranos 

(Rodina Sopránů) 10 jsou velmi složité,“ na 

což mu studenti rozpačitě odpovídají: 

„Ano… a?“11 Spousta akademického psaní, 

nejen toho studentského, je právě taková. 

Výrok je dostatečně jasný, ale vy nemůžete 

přijít na to, co tím vlastně učitel myslel. 

Namítá však někdo něco? Druhý obrázek 

představuje protilék na tuto bezobsažnost, 

kdy přidání fráze „oni tvrdí“ odhaluje motivaci 

daného tvrzení. A to je proměna paradigmatu, 

kterou se snažíme vyvolat ve 

výuce psaní, tedy přejít od jednoho modelu 

výuky, kdy studenti (či profesoři) pouze 

shrnují, co někdo jiný tvrdí, nebo kdy pouze 

vyjadřují vlastní stanovisko k odlišnému 

modelu výuky, kdy to, co druzí říkají, 

podněcuje jejich vlastní stanovisko. Jestliže 

„oni“ dejme tomu znamená akademiky 

a intelektuály, pak může být pro řadu studentů 

obtížné a demotivující, mají-li sami 

na „oni tvrdí“ reagovat, nicméně je to jediný 

užitečný způsob. 

To je ten velký rozdíl mezi naším „formalismem“ 

a esejí v pěti odstavcích. Domníváme 

se, že by se nikdo neměl stydět 

za to, že je schematický. Právě naopak, 

pokud učitelé explicitně, ba dokonce 

preskriptivně, nepřiznají, že existují určité 

postupy či rétorická pravidla, která se 

v textu uplatňují, studenti je při čtení nezachytí 

a při psaní nepoužijí. Tyto postupy 

jsou velmi důležité, například uvádění protiargumentu 

pomocí fráze „v tomto bodě 

budete pravděpodobně namítat“, ovšem 

studenti si je na rozdíl od zkušených 

čtenářů neosvojí pouze tím, že se soustředěně 

pohrouží do textu. Jako akademici 

jednoduše čteme a necháváme se inspirovat, 

protože když jsme vyrůstali, chtěli 

jsme být jako George Orwell nebo Virginia 

Woolfová. Nikdo nás nemusel učit říkat 

„na jednu stranu“ nebo „na druhou 

stranu“. Mnozí studenti však tyto základní 

rétorické postupy z různých kulturně podmíněných 

důvodů nikdy nepochytí ani je 

sami neutvoří, dokud jim učitelé otevřeně 

neřeknou: „Tohle po vás v zadání chceme.“ 

Ironií přesto zůstává, že studenti často 

tyto rétorické postupy používají, když se 

dohadují se svými přáteli nebo rodiči. Na 

jednom z našich workshopů nám jeden 

učitel řekl: „Víte, váš model mi připomíná 

to, co jednou udělal můj syn, když se nás 

snažil přesvědčit, abychom mu koupili 

auto. Říkal: ‚Mami, tati, poslouchejte. Já 

vím, že nebudete souhlasit s tím, co teď 

řeknu, ale vyslechněte mě. Chtěl bych, 

abyste mi koupili tohle auto. Počkejte, já 

vím, že řeknete, že na to nejsem dost starý, 

že si to nemůžeme dovolit nebo že se 

mi stane nějaká nehoda…‘“ Studenti skutečně 

znají tyto rétorické postupy a dokonce 

i některé rafinovanější způsoby jejich 

využití, ale jakmile se ocitnou ve škole, 

něco jako by jim říkalo: Způsob, jakým se 

[ 16 ]


dohadujete a mluvíte se svými přáteli a rodiči, 

tady nefunguje. Zapomeňte na to. 

Pusťte to z hlavy. 

Myslím, že máte naprostou pravdu. 

Další věc, na kterou bych se rád zeptal, 

se týká důležité myšlenky, kterou 

v knize zmiňujete, a nyní už cituji: „Studenti 

dokážou nejlépe vyjádřit své argumenty, 

nejen když se soustředí na vlastní 

dojmy, ale také když sledují dění kolem 

sebe, když pozorně naslouchají 

stanoviskům druhých a zajímají se 

o jejich názory.“ Řekl byste, že totéž platí 

i pro výuku literatury u nás, zejména 

na středních školách? 

Chtěl bych mimo jiné použít vaši, 

nebo podobnou knihu a prosadit některé 

zásadní změny ve způsobu vzdělávání 

našich studentů literatury. Ukázal jsem 

vám svůj text, který jsem napsal už dřív 

o tom, jak mizerně se podle mého názoru 

literatura u nás učí. Oslovil jsem už 

například Jima Phelana a Petera Rabinowitze, 

kteří si oba tak trochu pohrávají 

s podobnými nápady. Chci, aby 

napsali metodickou učebnici, která by 

těžila z jejich vlastního způsobu uvažování 

a praxe. Zatím se to ale moc nepohnulo. 

Měla by to být knížka pro ty, 

kdo se chystají učit literaturu na 

středních školách, nebo začínají studovat 

na vysoké škole. Vlastně něco 

podobného, jako jste napsal vy pro výuku 

psaní, to znamená vytvořit jakýsi 

strukturní model, který by se odlišoval 

od té slátaniny, která je dnes z velké 

části tvořena diskuzemi o čtenářských 

ohlasech a podobnými věcmi. Tyto diskuze 

jsou velmi produktivní, avšak pouze 

pokud jde o mluvení. Tlachání. 

Což myslím ale Rabinowitz a Smith ve 

své knize Authorizing Readers (Schvalování 

čtenářů) účinně narušili. 

Ano, narušili. Ale upřímně řečeno to 

v praktickém vyučování [které můžu sledovat] 

příliš nezměnilo. Máte vy sám nějakou 

představu, jak od základu změnit 

vzdělávání v oblasti literatury, založenou 

na tom, čím se zabýváte a na vaši 

knize Clueless in Academe? 

Ano, to samozřejmě máme. Poté, co vyšla 

naše kniha, začaly nám chodit e-maily 

od univerzitních učitelů, kterým se kniha 

líbila a kteří vedou semináře z úvodu do 

studia literatury. Přišel nám jeden zvlášť 

pozoruhodný od učitele z Quinnipiac 

University poblíž New Havenu v Connecticutu, 

který se nás ptal: „Je možné tuto knihu 

využít v úvodu do studia literatury 

pro první ročníky? Kdybyste měli psát 

o Hamletovi, kdo by byl ,oni tvrdí‘? Byl by 

to Shakespeare?“ Jak už tento učitel i jiní, 

co nám napsali, sami pochopili, náš přístup 

si žádá určitý literárněvědný diskurz, 

který by literární eseje studentů motivoval. 

Nemusí to být nutně publikovaná literární 

věda, nemusí to být ani akademická literární 

věda. Mohla by to být třeba žurnalistická 

kritika. Dokonce by to mohl být 

i handout, který učitel na hodinu připraví. 

Možná si vybavíte jednu kapitolu v Clueless 

in Academe nazvanou „Outing Critism“ 

(Odhalení literární vědy), která je 

příkladem toho, jak seznámit první ročníky 

na univerzitách, ale i středoškolské studenty 

literárních seminářů s literární vědou. 

Vždycky jsem se držel předpokladu, 

že pokud chceme, aby si studenti v reakci 

na literaturu vytvořili určitou podobu literárněvědného 

diskurzu, což mimochodem 

naše zadání nevyhnutelně vyžaduje, musí 

tito studenti vědět, jak takový diskurz vypadá. 

Když říkáte literární věda, máte tím 

na mysli něco jako institucionální literární 

vědu, o níž mluví Rabinowitz, jako 

například feministickou literární vědu či 

dekonstrukci? Nebo máte na mysli určitou 

variaci textové analýzy? 

To je klíčová otázka, protože spousta 

akademické literární vědy se zjevně nehodí 

pro studenty prvních ročníků vysoké školy, 

tím spíš ne pro středoškolské studenty, 

pro které může být akademická literární 

věda naprosto nesrozumitelná. To, co si já 

představuju pod pojmem „literární věda“ 

(„criticism“), by bylo možné vymezit něčím 

tak minimálním jako je obyčejné tvrzení, 

které spolužák vysloví o literárním díle: je 

to mizerné, je to nuda, nelíbí se mi to, moc 

se mi to líbí, to je něco! Jenomže jedna 

z nejtěžších věcí, obzvlášť pokud jste nevyrostli 

na četbě literárněvědných textů, je 

reagovat na báseň, povídku, hru nebo 

román jen tak spatra bez jakéhokoli 

podnětu od jiného čtenáře. Myslím, že to 

studentům ztěžujeme, když říkáme: „Přečtěte 

si tento román a pak odpovězte na 

tyto otázky.“ Kdežto pokud řeknete: „Někteří 

si myslí, že tohle je ta nejúžasnější 

kniha od vynálezu krájeného chleba, ale 

jiní zase tvrdí, že je pitomá. Co myslíte 

vy?“, tak to studenty nepochybně nakopne. 

[ 17 ]


Je to sice banální debata, ale taková, kterou 

tady budeme mít pořád. 

Norton12 by nás mohl vyzvat, abychom 

napsali něco jako „They Say/I Say“ pro literární 

semináře, sami nad tím uvažujeme. 

Na komunitní škole ve Filadelfii působí jeden 

učitel, Evan Seymour, příznivec Clueless 

in Academe, který podle „They Say/ 

I Say“ připravil literární seminář zaměřený 

na tři povídky. Našel literárněvědné studie, 

kterou jsou naprosto přístupné. Jeho 

stopadesátistránkový program kurzu je 

vážně dobrý a srozumitelný a mohl by pomoci 

s adaptací „They Say/I Say“ pro semináře 

z úvodu do studia literatury. 

Úžasné. Já bych zase rád viděl takovou 

knížku v úpravě pro učitelské kurzy. 

Váš zájem mi vlastně dává naději, že 

takovou knížku skutečně napíšeme. Museli 

bychom ji provázat s nějakým konkrétním 

dílem, jako jsme to udělali s Jimem 

Phelanem v případě bedfordského vydání 

Hucka Finna a Bouře. 13 Byly to samy 

o sobě velmi úspěšné publikace, ale na 

rozdíl od „They Say/I Say“ vám neřeknou, 

jak máte napsat esej. 

Vnímáte to jako určitou změnu, když 

navrhujete, aby univerzitní profesoři 

učinili z neakademických zájmů svých 

studentů součást studia? Připomíná mi 

to semináře poezie, které jsem v minulosti 

vedl. Řekl jsem studentům: „Přineste 

si nějaké texty rockových kapel a podíváme 

se na ně.“ V těchto případech 

platí takové pravidlo: když je požádám, 

aby si přinesli něco, co už znají, semináře 

jsou naprosto skvělé. Spousta konverzace, 

a to dost inteligentní a o jednoduchých 

věcech. Když se ale přesuneme 

k Emily Dickinsonové, nebo dokonce 

k Wallace Stevensovi, úpadek zájmu je 

obrovský. V takovém případě neexistuje 

takřka žádný přenos informací. Nemáte 

sám podobnou zkušenost? 

Vesměs ano. Nezadávám projekty, ve 

kterých po studentech chci, aby namísto 

o mých zájmech psali o těch svých. Hillel 

Crandus řekl svým studentům na střední 

škole, že mohou psát eseje, o čem sami 

chtějí (o autech nebo jakýchkoli jiných neakademických 

zájmech) a oni ho za to měli 

rádi. Pak jim řekl, že budou muset psát 

o svých tématech akademicky a to se jim 

zcela podle očekávání vůbec nelíbilo. 

Nejde o to, jestli píšou o našich akade- 

mických zájmech, nebo o svých vlastních 

zájmech, jde o to, jak o nich píšou. A jsme 

zase u toho, George Orwell psal velmi intelektuálně 

i o „haléřových pohlednicích“.14 

Intelektuálové budou psát o čemkoli intelektuálně, 

kdežto ti, co jimi nejsou, takto 

psát nebudou, i kdyby psali o Hamletovi. 

Míra intelektuální náročnosti jakéhokoli 

psaní není určována tématem. Skutečným 

úkolem je pohnout studenty k tomu, aby si 

osvojili náš způsob uvažování a mluvení, 

bez ohledu na druh textu nebo jeho téma. 

Jedním z hlavních cílů „They Say/I Say“ je 

tyto schopnosti u studentů prohloubit. 

Shrnutí argumentu a konfrontace s jinými 

autory pozmění způsob vašeho uvažování. 

„Oni říkají“ je startovací rampou, motivací. 

Podněcuje váš vlastní pohled na věc. Proces 

intelektuálního růstu se realizuje 

prostřednictvím četby a zaujetí pro jinakost. 

To je náš předpoklad. 

Moje další otázka souvisí s narůstajícími 

rozdíly mezi těmi z nás, kteří dospívali 

v padesátých a šedesátých letech, 

a současnými dvacetiletými studenty. 

Já jsem dospěl už ve čtyřicátých letech! 

Jak to děláte, že se stále dokážete 

orientovat v tom, co zajímá mladé studenty? 

Musí člověk nějakým způsobem 

udržovat kontakt s každou kulturou, aby 

jeho výuka byla účinná? Předpokládám, 

že vaše odpověď bude znít „ne“. Ve skutečnosti 

je ale třeba mít určité porozumění 

pro jejich způsob argumentace, 

pokud to dobře chápu. 

Nikdy jsem se nepokoušel opustit 

vlastní způsob uvažování, abych porozuměl 

kultuře mladých. Tu a tam trávím čas 

na internetu, sleduju televizi a čtu noviny. 

Vím i něco málo o Americkém idolu,15 

párkrát jsem ten pořad zahlédl v televizi. 

Je to pro nás výhodné vnímat kulturu mladých 

a kulturu akademiků jako dvě mezi 

sebou soutěžící kultury. A pokud máme 

tuto soutěž vyhrát, musíme chápat akademickou 

kulturu jako skutečnou alternativu. 

Samozřejmě, že dobrý způsob, jak to 

udělat, je vyzvat studenty, aby psali akademicky 

o kultuře mladých. 

Ve městě Madison ve Wisconsinu je 

jedno z prvních Sundance kin16 Roberta 

Redforda, promítají v něm nezávislé 

a evropské filmy a podobné věci. Je tam 

obrovský plakát na film Beowulf, který 

bude mít premiéru v listopadu [2007] 

[ 18 ]


a já si říkám: „Páni, tohle jsem se snažil 

několikrát probírat v semináři a dalo mi 

to opravdu zabrat.“ 

Možná by to bylo dnes snazší. 

Vraťme se ještě na chvíli ke knize 

Clueless in Academe. K jedné její části, 

o níž jsem tehdy, když kniha před několika 

lety vyšla a já ji poprvé četl, chtěl 

polemizovat. Tvrdíte, že práce v malých 

skupinách, samozřejmě při vzrůstajícím 

zaujetí studentů (a nyní už cituju): „Pozvedne 

kvalitu diskuze jen nepatrně, 

a při nejhorším povede k tomu, že slepí 

budou následovat slepé.“ Pořád si to 

myslíte? 

Ano. Vedl jsem o tom v dopisech rozsáhlou 

polemiku s Kenem Bruffeem, který 

je jakýmsi guru kolektivního učení. Jeho 

práce se mi vždycky líbila. Jeho kniha 

Collaborative Learning (Výuka ve skupinách)17 

je horlivou obhajobou skupinové 

práce. Lidé, s nimiž jsem učil, jako třeba 

moje žena nebo Jane Tompkinsonová – 

[JVK: Četl jsem ten rozhovor v časopise 

Pedagogy18] – si myslí, že bych měl být 

k možnostem skupinové práce vstřícnější, 

že prostě nedělám dobře, když se jí 

zříkám. Také moji studenti didaktiky mě 

kritizují za to, že odmítám skupinovou práci, 

protože si myslí, že když se taková práce 

dobře udělá, může to být ku prospěchu. 

Souhlasím s tím, že když rozdělíte mlčenlivou, 

otrávenou třídu do několika skupinek, 

tak se ticho ve třídě prolomí a studenti 

se rozmluví, ale rád bych se přesvědčil, 

že skupinová práce dokáže víc. Studenty 

sice skutečně rozmluví, ale ne příliš dobře. 

Bruffee mi jednou řekl, že dobře strukturovaný 

úkol umocní výchovnou hodnotu 

skupinové diskuze. Sám se ve své knize 

pokusil tento přístup vyložit, ale já jsem 

nadále skeptický. Domnívám se, že 

bychom měli pracovat s velkými skupinami, 

na druhé straně si však uvědomuju, že 

velké skupiny mohou ještě více prohloubit 

odcizení mezi již beztak nezaujatými studenty. 

Když říkáte velké skupiny, co si pod 

tím představujete? Deset lidí? 

Deset tisíc? Deset milionů? Sám nevím. 

Fascinuje mě to nadšení, které rockové 

koncerty, Super Bowl19 nebo Americký 

idol probouzejí v americké kultuře. Systém 

vzdělávání by se mohl na popularitě těchto 

megaspektáklů lecčemu přiučit. V tom 

ohledu například nesouhlasím s Deborou 

Meierovou. 20 Navíc není vždy nezbytné vybírat 

mezi malou a velkou skupinou. V úterý 

můžete učit ty malé, ve čtvrtek ty velké. 

Na Temple University ve Filadelfii působí 

Herbert Simons, badatel v oblasti rétoriky 

a komunikace, jenž založil Temple Issue 

Forum, které je do jisté míry ovlivněno 

mými myšlenkami o výuce střetů. Fórum 

podporuje rozsáhlé studentské debaty 

o veřejných záležitostech, ale je rovněž 

spjato i s malými kurzy. Mezi studenty tento 

projekt vzbudil mnoho zájmu. 

Jsem učitel, který nesnáší malé třídy. 

Měl jsem třídy o pěti studentech a je 

samozřejmě snazší oznámkovat jen pět 

prací, ale neměl jsem to nikdy rád. Měl 

jsem pocit, že mrhám silami. Když umím 

něco, co stojí za to druhé naučit, proč bych 

to nemohl říct raději jedenkrát tisícům lidí 

než pěttisíckrát deseti lidem? Na tom 

hraní si s počty v akademickém prostředí, 

kdy se malé třídy cení výš než ty velké, 

zkrátka něco nefunguje. Za intimitu malých 

tříd platíme vysokou cenu, protože 

čím víc učivo rozsekáte na malé části a čím 

výlučnější se stane, tím spíše vám z toho 

vyjde nesourodý studijní plán, v němž jeden 

seminář odporuje druhému. 

Nesourodý studijní plán skutečně 

existuje, zvláště v našem oboru. Mám za 

to, že studium chemie v sobě zahrnuje 

nezbytné kurzy, ve kterých se každý 

musí naučit základní znalosti. Ať už na 

to má každý svůj názor, tyto semináře 

bývají více či méně stejné. Ale v našem 

oboru skutečně každý učí sám za sebe. 

Je to zavádějící. Studenti jsou nuceni 

studovat spíše své profesory než samotný 

předmět. 

Mohl byste nám říct něco málo 

o MLA? Nebo chcete raději počkat, než 

budete jejím prezidentem? 

Přemýšlel jsem, jak svůj program v MLA 

prosadit. Jedna výhoda, kterou struktura 

MLA má, spočívá v tom, že když vás už 

jednou zvolí za prezidenta, začínáte jako 

druhý viceprezident, příští rok jste první viceprezident 

a teprve třetím rokem se 

opravdu stáváte prezidentem. Takže jsem 

si mohl za ty dva roky, které jsem strávil ve 

správní radě MLA, ujasnit, co budu 

schopen sám udělat. 

Chtěl bych se pokusit překlenout propast 

mezi psaním a literaturou. Něco 

podobného jsem prosazoval už v Clueless 

in Academe. Nadřazování učitelů literatury 

[ 19 ]


nad učitele kompozice mě dost znepokojuje. 

Učitelé kompozice jsou velmi 

často nacpaní do přízemních pater 

univerzitních budov a kolikrát přednášejí 

jen na částečný úvazek, zatímco řádní 

členové katedry někde učí literaturu. Já 

myslím, že takové rozdělení je naprosto 

nevhodné. Ve skutečnosti vlastně popírá 

zájem o literaturu. Je zcela zarážející, když 

si profesoři literatury stěžují na to, že studenti 

neumějí psát, a stěžují si opravdu 

často, ale přitom jim neposkytnou jediný 

příklad, jak by psát měli. Proto doufám, že 

se mi tohle podaří nějak ovlivnit. 

Pomáhal jsem také zřizovat Links 

Program na UIC, který spojuje kurz kompozice 

se všeobecným didaktickým kurzem. 

Řada univerzit se v současnosti pokouší 

zavést něco podobného. Zatím se to vyvíjí 

velmi slibně. Vyučoval jsem první ročníky 

kompozici ve spojení s kurzem němčiny, 

který učil můj kolega. Byla to pro mě úžasná 

zkušenost. Výjimečně jsem se cítil být 

na straně studentů, zatímco jsem je učil, 

jak napsat referát do úvodu ze studia němčiny. 

Sice jsem je známkoval, ale oni mě 

brali spíš jako spojence než protivníka. 

Nicméně to nefunguje dobře, když je ve 

třídě výrazná nerovnost. Každý student 

totiž musí absolvovat oba kurzy. Na velké 

univerzitě, jakou je UIC, je dost obtížné 

něco podobného zařídit, protože to přináší 

komplikace s registrací, a jak se ukázalo, 

překódování počítačů je takřka nemožné. 

Ale jakmile jsme to nějak vyřešili, byl to 

velký úspěch. Podobná zlepšení mohou 

upozornit na důležitost psaní. Přivádějí 

učitelský sbor ke spolupráci, protože to 

všechny vytáhne z jejich liščích nor. Navíc 

studenti sami navážou vztah se svojí katedrou 

a v neposlední řadě to řeší také 

problémy, které komplikují kurzy psaní, 

například když musíte psát na nějaké téma 

a ono se vám neustále vymyká z rukou. 

Links Program zkrátka dokáže výuku 

mnohem lépe vyvážit, je to přístup, který 

doufám prosadím. 

Další věc je studentský výzkum. Jako 

proděkan jsem pořádal sympozium studentského 

výzkumu na UIC. Byl jsem ohromený 

tím, jak to studenty povzbudilo. Jde 

většinou o vědecký zaměřenou studijní 

specializaci, ale já si představuju, že v budoucnosti 

bude do výzkumu zapojen každý 

student, zejména na výzkumných univerzitách. 

Jaký to má vlastně smysl hlásit se na 

výzkumnou univerzitu, když člověk 

pořádně ani neví, co to výzkum je? Já sám 

jsem to vůbec netušil. Neměl jsem ponětí, 

co takový výzkum vlastně obnáší. Pochopitelně 

existují i příklady toho, jak to vypadat 

nemá. Nikdo například nechce, aby výzkumní 

profesoři využívali studenty pro 

práci na svých vlastních projektech, 

nicméně s určitým dohledem nad kvalitou 

výzkumu a dobrým vedením to může dopadnout 

skvěle. Takže toto jsou dvě věci, 

kterými bych se chtěl během svého působení 

v MLA zabývat. 

Před deseti nebo dvanácti lety jsem 

na Northern Illinois University (Severní 

Illinoiská univerzita)21 zkoušel takový 

experiment. Učil jsem tehdy kurz nazvaný 

The Teaching of Writing for Teacher 

Certification People (Výuka psaní 

pro diplomované učitele) a můj kolega 

přímo naproti přes chodbu hromadně 

přednášel pro sto dvacet studentů. 

Zkoušeli jsme to tehdy poprvé a jako 

vždy jsme neměli dost peněz na to, 

abychom celou věc podpořili několika TA 

pracovníky,22 takže kolega nakonec učil 

celý kurz sám jen s jedním TA. To znamená, 

že byli dva na sto dvacet studentů. 

Bavili jsme se pak spolu a já mu řekl: 

„Co kdybych přivedl svoji třídu instruktorů 

psaní? Řekl bys mi, co budete ten 

den probírat a já svým studentům zadám 

stejnou četbu.“ Myslím, že jsem 

jich měl v semináři asi šestnáct. Byla to 

večerní hodina a všichni si měli přečíst 

povídku od D. H. Lawrence. „Přiřadíme 

moje studenty po jednom ke skupince 

čtyř nebo pěti studentů z tvojí třídy a oni 

se jim pokusí dělat učitele psaní.“ Studenti 

v té hromadné třídě doslova prahli 

po jakékoli radě. Nikdo jim nemohl 

dostatečně poradit. Moji studenti se pak 

od nich vrátili a říkali: „Můj bože, úplně 

mě zahltili! Měl jsem připravené jen 

jedno cvičení a oni ho chtěli dělat pořád 

dokola, taky na mě neustále volali 

a pořád po mě něco chtěli.“ Takže to 

bylo takové součinné zapojení studentů 

literatury a psaní. Nakonec jsme toho 

nechali, protože to nefungovalo. Jejich 

psaní, až na jednu skupinku, nestálo za 

nic. 

Dovolte mi, abych se pokud možno 

vrátil k tomu, čím jsem začal. V posledním 

vydání American Education Research 

Journal je otištěn článek s názvem 

„The Changing Roles of Teachers 

in the Era of High-Stakes Accountability“ 

(Proměna postavení učitelů v éře po- 

[ 20 ]


dílové zodpovědnosti).23 Mluví se v něm 

o pronikání programu No Child Left 

Behind (Žádné dítě pozadu)24 na střední 

školy. Máte pocit, alespoň v případě 

státních univerzit, že to už dlouho nepotrvá 

a vláda začne strkat prsty i do našich 

záležitostí, prostřednictvím peněžní 

regulace, přiznáním dotací či jejich odepřením 

a podobně? Neustále pozoruju 

určité náznaky zákonodárců z různých 

oblastí, které poukazují na to, že chtějí 

na univerzitách začít provádět v podstatě 

totéž, co s programem No Child Left 

Behind provádějí na středních školách. 

Zaznamenal jste něco z toho? 

Spellings Report (Zpráva Spellingsové)25 

je asi nejnápadnějším projevem 

toho, o čem se zmiňujete. Výkonná rada 

MLA vydala prohlášení26 vztahující se 

k této zprávě a já sám jsem dohlížel na 

jeho konečnou podobu. Na setkání výkonných 

zástupců MLA v minulém roce 

rozdělila Zpráva Spellingsové delegáty na 

dva tábory, které mezi sebou vedli diskuzi, 

jíž jsem předsedal. Jen velmi malá část hlasů 

patřící radikálním členům MLA byla pro 

jednoznačně odmítavý přístup „prostě ne“ 

a tvrdila, že Zpráva Spellingsové je jakýmsi 

převzetím kontroly ze strany vlády, které 

z nás udělá nástroje státní administrativy 

patriarchálního kapitalismu. Avšak většina 

ostatních zaujala umírněnější pozici. Lidé 

poukazovali na to, že současný způsob 

hodnocení výsledků na univerzitách není 

školám ukládán zvenčí. Někteří z nich se 

na svých pracovištích na tomto zhodnocení 

podíleli a domnívali se, že šlo o velmi 

pokrokovou záležitost, jelikož členové 

jednotlivých kateder jsou v konečném důsledku 

zodpovědní za práci na společných 

výsledcích. Rozvíjí se okolo toho zajímá 

debata. 

Nedávno jsem někde narazil na přiléhavou 

definici celého problému, autor 

textu se ptal, jak můžeme sloučit způsob 

hodnocení, který po nás vyžaduje stát, 

s tím naším? Já se domnívám se, že oba 

způsoby v zásadě slučitelné jsou a jako budoucí 

prezident MLA bych se rád o jejich 

sloučení zasadil. Pokud vysoké školy nebudou 

mít vůdčí slovo v určování ohodnocení, 

pak nám bude způsob, jakým máme 

hodnotit studenty i učitele, ukládán zvenčí. 

Musíme bojovat proti nemístným testům, 

které jsou antiintelektuální a odporují svobodnému 

vzdělávání. Nemůžeme zkrátka 

trvat na tom, že status quo je v pořádku, 

že jsme nejlepší a že nás mají nechat na 

pokoji. Tak to fungovat nebude. Vysoké 

školství je natolik nákladné, že občané 

podle mého názoru mají naprosté právo 

požadovat po veřejném školství, aby bylo 

provozováno zodpovědně. Doufám, že vysoké 

školy a univerzity dokážou projevit 

více iniciativy a přijmou takové hodnocení 

výsledků jako legitimní, ovšem budou je 

provádět interně. Jsem si jist, že to můžeme 

udělat lépe než kdokoliv jiný.27 

Souhlasím. Nicméně výsledek může 

být i takový, že si vláda jednoduše prosadí 

svou tím, že bude držet finance na 

uzdě, a pak budou soukromé univerzity 

zcela v pořádku a celá řada lidí, kteří teď 

ze všech nejhlasitěji vykřikují „ignorujme 

to!“, bude dokonale spokojená. Ale 

pokud jde o státní univerzity jako UIC, 

NIU a jiné, budeme v pořádném průšvihu. 

[GG: Trápíme se už teď.] Já myslím, že 

NIU se trápí od té doby, co jsem tam 

před nějakými třiceti lety nastoupil. 

Když se vrátíme k některým dalším 

věcem, které se týkají MLA, před nějakou 

dobou jsem vám poslal svoji recenzi, 

ve kterém jsem kritizoval knihu 

MLA Preparing A Nation’s Teachers (Příprava 

učitelů pro národ). Tvrdil jsem, že 

bychom měli o učitelích angličtiny na 

středních školách uvažovat jako o jakési 

univerzitní farmě.28 Oni přece ve velkém 

připravují studenty, které nakonec 

dostaneme jako prváky, druháky atd., 

dřív než s nimi můžeme sami cokoli udělat. 

Jelikož velké množství uchazečů 

o studium pedagogiky na státních 

univerzitách přichází právě z učitelských 

sborů středních škol, nemohla by MLA 

udělat něco pro to, aby se ještě více 

zlepšilo literární a rétorické vzdělání 

těchto učitelů? Já mám totiž dojem, že 

MLA zastává z velké části politiku, kterou 

by senátor Moynahan označil jako 

laskavé zanedbávání. Vydali už zmíněnou, 

rozsáhlou knihu Preparing 

A Nation’s Teachers, o několik měsíců 

později ještě jeden zpravodaj a od té 

doby jsem už od MLA o vzdělávání učitelů 

neslyšel vůbec nic. A jak sám víte, 

mám k některým věcem v té knize své 

výhrady. 

Měl bych se k té vaší eseji vrátit 

a znovu si ji přečíst. Nečetl jsem ji předtím 

z pozice prezidenta MLA. Ale pamatuju si 

dobře, že jste byl pořádně jízlivý, pokud jde 

o nedostatečnou činnost, či nečinnost MLA 

v dané oblasti vzdělávání. 

[ 21 ]


Konečné řešení je na MLA. Existuje 

určité pravidlo, které pěstují elitní 

univerzity jako třeba ve Virginii a jinde. 

Toto pravidlo zní: „To je mimo kompetenci 

katedry anglistiky.“ Což je, pokud 

se nad tím zamyslíte, naprostý nesmysl, 

protože my jsme teoreticky vyškolení 

odborníci a do určité míry také vyškolení 

učitelé. Já sám mám pocit, že zde existuje 

jakási třídní blahosklonnost. 

Převážná většina lidi, kteří jdou učit na 

střední školu, jsou vesměs představitelé 

střední vrstvy. Já sám z ní pocházím. 

Lidé, kteří vychodili proslulejší školy, 

soukromé nebo některé státní, tedy 

alespoň ti z MLA, jsou velmi často lidmi, 

kteří když se jednou dostanou na elitní 

univerzity, tak už nemají vůbec žádnou 

starost nebo zájem o to, co se děje na 

středních školách. Čili jedno z velkých 

témat, které bych například já sám rád 

viděl na stole, je téma učebnic ve školách. 

Středoškolské učebnice naprosto 

ničí Shakespeara. Viděl jste někdy ta 

dvojjazyčná vydání, kde máte na jedné 

straně „pestrou angličtinu“ a na druhé 

Shakespeara? Takové učebnice často 

úplně zepsují dobré romány a udělají 

z nich zjednodušené frašky. Jestliže se 

MLA bude zabývat převážně texty a textovými 

otázkami, tak udělá jedině dobře, 

protože to je oblast, které se nevěnuje 

naprosto žádná pozornost. 

Myslím, že bych mohl vaše rady a návrhy 

v tomto bodě zvážit. Vztah mezi 

středními a vysokými školami je jedním 

z mých zájmů. Loni jsem zřídil v MLA radu 

odborníků, která se jmenovala „Univerzity 

a střední školy“. Byla v ní Deborah Meier, 

ale taky David Steiner, děkan pedagogické 

fakulty na Hunter College v New Yorku. Zúčastnila 

se jí velká řada středoškolských 

učitelů a celá věc vyvolala i určitý zájem, 

nicméně to byla pouze jednorázová záležitost. 

Zpráva Spellingsové, vedle jiných kritických 

ohlasů na vysokoškolské vzdělávání, 

tvrdí, že vysoké školy udělaly jen 

velmi málo proto, aby našly cestu ke 

středním školám, a proto si střední školy 

nejsou jisté, jak mají studenty na vysoké 

školy připravit. Zpráva také tvrdí, že studenti, 

kteří náležejí k nerůznějším menšinám, 

často trpí nejvíc ze všech. Zpráva má 

v tomto pravdu. Stále je možné narazit na 

posměch, pohrdání nebo přezírání, jakmile 

na univerzitě padne zmínka o středoškolském 

vzdělávání. Svým způsobem za to 

může učitelský sbor, jehož členové jsou 

arogantní nebo jednoduše nad věcí. 

Nicméně tento problém neušel pozornosti 

vedení vysokých škol, kteří cítí, že je třeba 

zproduktivnit spojení mezi vysokými 

a středními školami. Tady na UIC máme 

dobrý vzdělávací program angličtiny, 

program, který se rozvíjí a ve kterém 

spousta učitelů nachází uplatnění. UIC 

také zřizuje matematickou a vědecky zaměřenou 

střední školu. 

Podílí se na tom David Schaafsma? 

David Schaafsma a Todd Destiger jsou 

dva hlavní členové katedry, kteří se na 

vzdělávacím programu angličtiny podílejí. 

Sám některé kurzy učím a se spoustou studentů 

pracuju, ale celý program je poněkud 

okrajovou či izolovanou záležitostí. 

Mají svůj vlastní oddělený program a já 

mám pocit, že by to celé mělo být víc spojeno 

s katedrou angličtiny. 

Na UIC působí konzultanti, hospitanti 

a učitelé didaktiky,29 jsou tihle všichni 

odděleni od katedry anglistiky? 

Jsou rozděleni mezi katedru anglistiky 

a pedagogickou fakultu a panuje mezi 

nimi určité napětí. 

To mi na tom nejvíc vadilo. My v podstatě 

využíváme pracovníky nejdůležitější 

části naší pedagogické fakulty pro 

jinou katedru. 

Myslím, že výuku učitelů má tady na 

starosti Todd Destiger. Vypadá to, že on 

a jeho kolegové jsou zaujatí pro věc a plně 

se jí věnují, ale nevím, jakým způsobem je 

to ošetřeno ve vztahu k pedagogické fakultě 

UIC. 

Myslím, že se mění typ pedagoga, který 

se chce stát středoškolským učitelem. Nízká 

poptávka po práci na vysokých školách 

přivedla některé dobré učitele ke středoškolskému 

učitelství, přičemž jde o učitele, 

kteří se zabývají výzkumy, kteří vnímají 

sami sebe jako akademiky, jako intelektuály 

či jako výzkumníky. Středoškolští 

učitelé často navštěvují stejné konference, 

na které chodí vysokoškolští učitelé, 

ovšem mají taky své vlastní konference 

a přispívají do vědeckých časopisů. Pamatuju 

si, že v kurzech didaktiky, které jsem 

učil, byli někteří studenti šokováni, když 

jsem od nich očekával, aby se zajímali 

o výzkum, natožpak aby sami nějaký výzkum 

prováděli. Myslím, že dnes se to 

mění. Typ člověka, který aspiruje na pozici 

středoškolského učitele má profesio- 

[ 22 ]


nálnější, intelektuálnější přístup. Alespoň 

bych si to rád myslel. 

Sám jsem to mnohokrát zažil. To, co 

pozoruju, zejména tady na chicagských 

středních školách, bych nazval rozložením 

kvalifikace učitelů.30 Chicagské 

školy mají pevně dané osnovy, kdy učitelé 

musí postupovat podle předepsaných 

sylabů: například jestliže je úterý, tak 

děláme Krále Leara. Další věc je, že kvůli 

zákonu No Child Left Behind dnes tráví 

většina středoškolských učitelů takřka 

třetinu školního roku přípravou na 

zkoušky, což v důsledku znamená, že 

otázka, ze které právě zkoušejí, naznačuje, 

jaké texty se budou probírat, o čem 

se bude psát – no prostě to, co George 

Hillocks rozvádí ve své knize The 

Testing Trap (V pasti testování).31 Zhruba 

něco podobného se děje také ve výuce 

literatury. Já si zkrátka myslím, že by 

se měla MLA, jak jen to půjde, soustředit 

na prosazení spolupráce středoškolských 

učitelů s univerzitami, což vyvolá 

určitý tlak na vládu, která nepochybně 

ustoupí, jakmile uvidí, že se profesionální 

organizace vymezuje vůči některým 

osnovám. 

To zní přijatelně. Díval jsem se na státní 

osnovy a upřímně jsem se divil, že podle 

nich někdo mohl někdy zkoušet. Jsou naprosto 

vágní a zavádějící a taky směšně 

obsáhlé a mnohomluvné. 

Jsou vážně pitomé, pokud to tak 

můžu říct. Říkám svým studentům didaktiky: 

pokud se budete cítit líp, když 

se budete opírat o státní osnovy, tak si 

je klidně používejte. Metodicky jsou 

takřka k ničemu. Jsou příliš vágní, příliš 

vágní a příliš mnohomluvné. Pozoruju, 

jak se jejich literární a písemné 

schopnosti pro výuku druhých rozvíjejí 

a státní osnovy jim vůbec nepomáhají. 

Došly mi otázky. Zabýváte se v současnosti 

něčím, o čem byste chtěl mluvit? 

Nemáte například rozdělaný nějaký 

projekt, nebo neuvažujete o něčem? 

„They Say / I Say“ mě přivedla k myšlence, 

že v zásadě dělám dva druhy práce. 

Píšu knihy jako Clueless in Academe, ve 

kterých na všechny naléhám, aby dělali to, 

co si myslím, že bychom dělat měli, anebo 

se účastním velkých debat. Taková je podstata 

našeho odborného usilování. Pak třeba 

napíšeme učebnici, jako je „They Say/ 

I Say“, anebo monografii o Hucku Finovi, 

což je zase něco úplně jiného. Jestliže chci 

ovlivnit způsob, jakým se vyučuje literatura 

a psaní, což je mimochodem to, na čem 

mi vždy záleželo, pak je mnohem účinnější 

a uspokojivější napsat učebnici. Kniha 

„They Say/I Say“ byla přijata naprosto 

kladně a podnítila neskutečné množství 

adaptací. Lidé mi říkají, že ta kniha opravdu 

funguje. Studenti říkají, že se jim moc 

líbí. Minulý týden jsem byl se ženou v Charlottesville 

ve Virginii na konferenci 

o středních a vysokých školách. O naší 

přednášce se vedla spousta debat a taky 

nás dost kritizovali. Přesto za námi po 

konferenci chodili lidé a říkali: „Používáme 

vaši učebnici. Je opravdu dobrá. Libí se 

nám“. To mi umožňuje podívat se na celou 

věc z odstupu a zamyslet se nad tím, na co 

bych měl zaměřit své síly. Navíc není na 

škodu, že tyto učebnice vydělávají peníze. 

Psát „They Say/I Say“ bylo prostě povzbuzující. 

Na své části knihy jsem začal 

pracovat, když jsem dokončoval Clueless 

in Academe. Měl jsem takový seznam devíti 

kategorických tezí: jak formulovat argument, 

být dialogický, shrnout argument 

apod. Na preskriptivním způsobu psaní je 

něco povzbuzujícího, můžete říct: „Udělejte 

tohle! Zkuste to, bude se vám to líbit.“ 

Je to jasně daný systém. A vy jste 

jeho pánem. 

A jste také obchodníkem. Říkáte: „Vyzkoušejte 

tento produkt. Pokud se vám nebude 

líbit, prosím, ale zkuste ho.“ Fascinuje 

mě tento způsob práce, navíc je 

i snazší takto psát. Člověk má hned lepší 

pocit, když může říct: „Máme za to, že 

tohle bude fungovat. Udělejte to,“ než když 

se vyčerpává pokusy o rekapitulaci veškerého 

teorie. Takže ještě nevím, kam mě to 

zavede. Právě jsem překročil sedmdesátku 

a stále mám pocit, že jsem plný energie, 

ale vážně netuším, jak dlouho mi to vydrží. 

Máme čtyřleté dítě, které chodí do školky. 

Opravdu? Já mám jednu pětiletou 

a jednu dvouletou vnučku a jednoročního 

vnuka a další se má během pár týdnů 

narodit. 

No vidíte, to máte úplnou školu kognitivního 

vývoje. 

Velice vám děkuji za rozhovor. 

Přeložil Martin Lukáš. 

[ 23 ]


Poznámka překladatele: V textu byly provedeny některé redakční úpravy spočívající v odstranění 

signálů váhavostí a opakování slov, které jsou typické pro mluvený projev. 

Tento rozhovor vyšel poprvé pod názvem „Teaching Literature and Writing. An Interview with 

Professor Gerald Graff“ v časopise Style (roč. 42, 2008, č. 1, s. 1–17). 

Aluze děkuje profesoru Graffovi, profesoru Knappovi a časopisu Style 

za svolení k otištění českého překladu. 

The publishers wishes to thank professor Graff, professor Knapp as well as the Style magazine 

for their permission to publish this translation. 

Poznámky: 

1 Pojem kompozice (composition) zde označuje název vysokoškolského kurzu, jehož cílem je 

osvojit si techniku jasného, výkladového způsobu psaní, kterým studenti píší odborné (akademické) 

texty. – Pozn. překl. 

2 Pojem kulturní války (culture wars) představuje v americkém prostředí metaforu pro politický 

střet, který se odvíjí ze střetu dvou protichůdných souborů hodnot. Často se tímto označením 

míní střet mezi hodnotami tradičními (konzervativními) na straně jedné a moderními (liberálními) 

na straně druhé. – Pozn. překl. 

3 Odborných publikací. – Pozn. překl. 

4 MLA neboli Modern Language Association (Asociace moderních jazyků) je profesionální americké 

sdružení odborníků v oblasti jazyka a literatury, na jejichž studium a výuku se zaměřuje. 

Byla založena v roce 1883 v Baltimoru, nyní sídlí v New Yorku a sdružuje asi 30 000 členů. – Pozn. 

překl. 

5 Dále jen UIC. – Pozn. překl. 

6 Gerald Graff – Cathy Birkenstein, „They Say/I Say“: The Moves That Matters in Academic Writing, 

New York, Norton 2005. 

7 Pojmem komunitní škola (community college) se v americkém prostředí zpravidla označuje 

dvouletá vysoká škola s praktickým zaměřením, která je zčásti podporována vládními dotacemi. 

– Pozn. překl. 

8 Více o Elbowově „hře na empatii“ viz druhá kapitola knihy „They Say/I Say“ nesoucí název „Her 

Point Is“. 

9 Pod pojmem esej v pěti odstavcích (the five paragraph theme) se v americkém školství rozumí 

kratší písemná práce psaná volnějším stylem, kterou studenti nejčastěji píší podle následující 

osnovy: 1) úvod, v němž je nastíněna teze celé práce, 2) reflexe sekundární literatury na dané 

téma poskytující orientaci v problému, případně rozvrh celé práce, 3) obhajoba teze, snesení 

argumentů pro její platnost, 4) popření teze, přehled protiargumentů a následné vyvrácení či obhájení 

teze, a konečně 5) závěr, shrnutí teze a její uvedení do příslušného kontextu. Jiná varianta 

začíná úvodem, ve kterém jsou nadhozeny tří spolu související teze (často v duchu dialektické 

triády), poté pokračuje vlastní statí, kterou tvoří tři následující odstavce (každý z nich rozvádí 

jednu z tezí) a končí závěrečným shrnutím celé práce. Struktura práce bývá striktně dodržována. 

Podle obhájců eseje v pěti odstavcích má tato forma rozvíjet schopnost analýzy a soustředěné 

argumentace. Podle mnohých kritiků naopak studenty omezuje v důkladnějším rozvinutí argumentace 

a vůbec hlubším uchopení tématu. – Pozn. překl. 

10 Americký seriál o současné mafiánské rodině vysílaný poprvé v šesti sériích v letech 1999– 

2007. Jelikož název díla není v originálním textu blíže určen, mohl mít Graff na mysli také stejnojmenný 

román skotského spisovatele Alana Warnera z roku 1998, který zachycuje jeden den 

v životě skupinky dospívající dívek (sopranistek). – Pozn. překl. 

11 Viz obrázek č. 1 a 2 in „They Say / I Say“, s. 4–5. 

12 Nezávislé americké vydavatelství zaměřující se mimo jiné právě na učebnice a studijní literaturu. 

– Pozn. překl. 

13 Mark Twain, Adventures of Huckleberry Finn (Case Studies in Critical Controversies), ed. Gerald 

Graft a James Phelan, New York, Bedford/St. Martin‘s 2003. William Shakespeare, The 

Tempest (A Case Study in Critical Controversy), ed. Gerald Graft a James Phelan, New York, 

Palgrave 2000. 

14 V originále „penny postcards“. Označení laciných pohlednic s předtištěnou známkou, které se 

začaly prodávat na přelomu 19. a 20. století. – Pozn. překl. 

15 Americká soutěž mající svou českou obdobu v pořadu Česko hledá superstar. – Pozn. překl. 

16 Jedno z řady kin pojmenovaných podle věhlasného filmového festivalu Sundance. Festival i síť 

těchto kin provozuje Sundance institut Roberta Redforda. – Pozn. překl. 

[ 24 ]


17 Kenneth Bruffee, Collaborative Learning: Higher Education, Interdependence, and the Authority 

of Knowledge, Baltimore, Johns Hopkins UP 1998. 

18 Viz Pedagogy 3, 2003, č. 2, s. 245–275. 

19 Super Bowl je finálové utkání v americkém fotbale, kterým každoročně vrcholí Národní fotbalová 

liga v USA. – Pozn. překl. 

20 Viz Clueless in Academe, s. 265–266. 

21 Dále jen NIU. – Pozn. překl. 

22 TA neboli tuition assistance je označení pro učitelskou výpomoc, kterou v Americe provádějí 

zejména studenti pedagogiky, tedy vlastně budoucí učitelé. – Pozn. překl. 

23 Linda Valli, „The Changing Roles of Teachers in the Era of High-Stakes Accountability“, American 

Education Research Journal 44, 2007, č. 3, s. 519–558. 

24 Žádné dítě pozadu je název rozsáhlého programu amerického ministerstva školství schváleného 

roku 2001, který usiluje o zefektivnění výuky studentů pomocí přísnějšího testování a 

zodpovědnější distribuce státních dotací. – Pozn. překl. 

25 „A Test of Leadership: Charting the Future of U.S. Higher Education, A Report of the Commission 

Appointed by Secretary of Education Margaret Spellings“, Ministerstvo školství 2006. 

26 „Comments on the Spellings Commission Report from the Executive Council of the Modern 

Language Association of America March 2007“, Modern Language Association 2007; [cit. online: 

7. 6. 2010]. Dostupné z: http://www.mla.org/comments_spellingsreport. 

27 Viz Cathy Birkensteinová-Graffová a Gerald Graff, „How Not to Respond to the Spellings 

Report: A Progressive Case for Educational Standardization“, Vyjde v Academe. [Článek vyšel in: 

Academe, 94, 2008, č. 3, s. 16–18. – Pozn. překl.] 

28 John V. Knapp, „Wandering Between Two Worlds: The MLA and English Department Follies“, 

Style 34, 2000, č. 4, s. 635–669. 

29 V americkém školství se pod pojmem konzultant (supervisor) míní učitel zodpovědný za přípravu 

kurzů, pomáhající zejména učitelům s didaktickou stránkou jejich výuky, tedy v jistém 

ohledu jakýsi garant jednotlivých předmětů. Pojem hospitant (student teacher) znamená v podstatě 

totéž, co v našem prostředí, tedy budoucí učitel, který se v rámci svého studia pedagogiky 

účastní hospitací, náslechů apod. Konečně pojem učitel didaktiky (teacher of method classes) 

znamená regulérní učitel provádějící výuku didaktiky na pedagogických fakultách. – Pozn. překl. 

30 Rozložením kvalifikace učitelů (deskilling of the teachers) se míní rozložení práce učitelů na 

více jednodušších dovedností (dílčích úkolů), kdy potom více učitelů dělá méně náročnou práci, 

ovšem často na úkor kvality a odbornosti. – Pozn. překl. 

31 George Hillcocks, Jr., The Testing Trap: How State Writing Assessments Control Learning, New 

York, Teachers College Press 2002. 

[ 25 ]

Pseudopolitika interpretace 

Gerald Graff 

Velká část teoretizování o literatuře využívá politických argumentů. „Politickými argumenty“ 

mám na mysli takové důvody uváděné ve prospěch nebo neprospěch nějaké teorie 

literatury nebo interpretace, které poukazují na údajné politické motivace nebo důsledky 

dané teorie. Budu si všímat především argumentů týkajících se spíše důsledků než motivací, 

ale problémy, které v obou případech vyvstávají, jsou velice podobné. Obvykle má 

argument týkající se politických důsledků tuto podobu: „Měli bychom přisoudit (nebo neměli 

bychom přisuzovat) vlastnost x literatuře nebo interpretaci, protože když to uděláme 

(nebo neuděláme) objeví se s největší pravděpodobností společenský důsledek y.“ Žádný 

literární vědec samozřejmě nestaví problém takto nepokrytě, ale skrytá logika mnoha literárněvědných 

argumentů je často právě tohoto druhu. Setkáváme se tak s návrhy 

upřednostňovat nebo odmítat určitá pojetí referenčnosti literatury, protože údajně mají 

blahodárný nebo zpátečnický společenský dopad. Nebo se objevují myšlenky, že pokud 

jsou jisté teorie determinovanosti textového významu potvrzeny nebo vyvráceny, vyplynou 

z toho takové a takové politické důsledky. 

Jedna literární badatelka nedávno napsala, že „pokud popíráme existenci objektivních 

textů“ a „de facto možnost objektivity obecně“, potom „celkový výsledek takové epistemologické 

revoluce bude opětovná politizace literatury a literární vědy“, pravděpodobně 

za účelem jejich opětovného politizování žádoucím způsobem.1 Jiný literární vědec se 

zmiňuje o „rostoucím reakčním hnutí v akademické obci, které si bere za cíl obnovit ideály 

logiky, rozumu a určitého, determinovaného významu a odvrhnout radikalismus šedesátých 

let a počátku let sedmdesátých“.2 Další pak uvádí, že teorie E. D. Hirsche o interpretační 

platnosti je „pro moderní demokracii nevhodná“, je „intelektuálním 

ekvivalentem agresivity a touhy po nadvládě“ a „je součástí ideologie autoritativní a hierarchické 

společnosti“.3 Čtvrtý teoretik se dovolává názoru, že „pokus ustavit objektivní 

nebo vědeckou hermeneutiku je činem defenzivního mistrovství“ a tento pokus o mistrovství 

„v sobě zahrnuje technokratické násilí“.4 Pátý potom říká o „normativním systému 

stálých významů“ M. H. Abramse, že „Abramsova představa v sobě má cosi z policejního 

státu, včetně vyhlašovaných pravidel a hranic, dozorců, kteří na ně dohlížejí, soudních procesů 

pro odhalení těch, kdo je porušují, coby zločinců“.5 A konečně šestý literární badatel 

píše o Searlových teoriích významu, svázaného s kontextem: „Policie a trestní tribunál 

jsou vždy připraveni zasáhnout, kdykoli jsou uplatňována […] pravidla v případech dotýkajících 

se signatur, událostí nebo kontextů. […] Čeká-li policie vždy za nejbližším rohem, je 

to proto, že konvence jsou ze své podstaty porušitelné a nejisté, a to samy o sobě a 

prostřednictvím fikcionality, která je konstituuje, dokonce ještě předtím, než jsou nějak 

zjevně překročeny.“6 

Každý z výše uvedených citátů pochází od zastánce nějaké podoby „nové“ hermeneutické 

teorie. Někteří z nich naznačují souvislost mezi nepřátelstvím vůči takové teorii a 

nepřátelstvím vůči radikální politice. Odpůrci nových hermeneutických teorií však často 

[ 26 ]

[studie] ALUZE 1/2010 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné 

využívají stejný druh politických argumentů. Takže například tvrdí, že revizionistické způsoby 

interpretace představují jakýsi druh nevyhnutelné zastaralosti literární vědy, jejímž 

hlavním účelem není změna literárněvědného průmyslu, ale snaha udržet jeho výnosné 

soukolí v provozu: „Nová vlna paravědecké a metavědecké improvizace v literární vědě 

vede někdy až k transformaci výkladu do podoby básní v próze; může však jít o nezbytnou 

pobídku průmyslovému růstu v době, kdy se běžné formy profesionální publikační činnosti 

opotřebovaly.“7 Nebo se také potkáváme s názorem, že dekonstrukce ani tak neohrožuje 

profesorskou autoritu, jako že ji spíše přenáší do jiných rukou: „Domnívám se, že to, co je 

[u Derridy] tak nápadné, je historicky jasně determinovaná malá pedagogika, […] pedagogika, 

která propůjčuje […] neomezenou svrchovanost mistrovu hlasu, umožňující mu, 

aby text nesčetněkrát opětovně formuloval.“8 

Ať už se staví za nové hermeneutické teorie, nebo proti nim, přinášejí tyto politické 

argumenty řadu problémů. Chtěl bych zmínit zvláště tři z nich, které pro přehlednost 

označím jako problémy relevantnosti, specifičnosti a adekvátnosti. Můžeme je v krátkosti 

popsat takto: 1) Jsou politické argumenty pro literární teorii relevantní, a pokud ano, za jakých 

podmínek? 2) V jaké míře můžeme literární teorie spojovat – jak to činí několik výše 

zmíněných badatelů – se specifickou politikou, jako je radikalismus, konzervatismus, levicová 

orientace, reakcionářství apod.? 3) Mají politické argumenty literárních badatelů 

adekvátní sociologický základ? 

1. Problém relevantnosti můžeme popsat jednoduše: fakt, že z literární teorie mohou 

vyplynout kladné nebo negativní společenské důsledky, je logicky irelevantní co do její 

přesvědčivosti jako teorie. Předpokládejme například, že platí, že teorie determinovanosti 

textu je „součástí ideologie autoritativní a hierarchické společnosti“, že její motivací nebo 

výsledkem je odmítnutí „radikalismu šedesátých let a počátku let sedmdesátých“. Z toho 

ovšem stále nevyplývá, že je chybná, co se týče determinované povahy významu. Nebo 

předpokládejme, že platí, že „policie vždy čeká za nejbližším rohem“, aby prosadila 

kontextová pravidla řídící interpretaci řečových aktů. Tento fakt nijak nezpochybňuje jakoukoli 

logickou oprávněnost, jíž se tato pravidla mohou dovolávat. Nebo na závěr předpokládejme, 

že Foucault má pravdu v tom, že Derridova pedagogika nahrává nejvyššímu 

učiteli. To nijak neubírá na platnosti této pedagogiky jako teoretického projektu. Že má 

nějaká myšlenka určité politické důsledky, je irelevantní, uvádí-li se to jako argument proti 

této myšlence (nebo pro ni). Myšlenku nediskredituje ani to, že k její formulaci vedly 

podezřelé pohnutky. 

Velká část teoretického myšlení poslední doby však prohlášení, že teorie jsou formami 

diskurzivní moci a jsou užívány k jistým politickým účelům, předkládá nikoli jako argument 

proti pravdivosti konkrétních teorií, ale jako argument zničující. Považuje za dostatečné 

vyvrátit tvrzení objektivismu, esencialismu, logocentrismu a jiných právě odsuzovaných 

ismů, aby tak poukázala na to, že nejsou „nevinné“, ale fungují za pomoci disciplinárních 

režimů. Polemizovat s tímto druhem argumentů je jako hrát tenis o zeď. Čím 

silněji udeříte do míčku s nadějí, že přijdete s teoretickou (nebo faktickou) formulací, která 

nebyla „již vždy“ zakódována jako součást mocenského systému, tím rychleji se k vám 

vrátí s nápisem: „institucionálně determinovaný“. Nepochybně nemůžeme doufat v porážku 

této hermeneutiky moci na jejím vlastním hřišti, protože její hlavní taktika spočívá 

v tom, že opakovaně tvrdí, že moc je všudypřítomná, což je tautologie. Na toto ujišťování 

bychom neměli odpovídat: „Ne, mýlíte se, když tvrdíte, že všechny teorie jsou závislé na 

politice a moci,“ ale spíše: „Ano, máte pravdu, když tvrdíte, že všechny teorie jsou závislé 

na politice a moci, ale no a co? Co nám tento poznatek prozrazuje o tom, zda máme nějakou 

teorii přijmout, nebo ne? To, na co poukazujete, je do určité míry pravdivé, nemá to 

ovšem konkrétní teoretický dopad, protože politické motivace a důsledky nějaké teorie 

jsou pro její pravdivost irelevantní.“ 

Vaši protivníci by na tento argument pravděpodobně ostře odpověděli, že „pravdivost“ 

je pojem sám o sobě politicky determinovaný, a není proto možné se jej dovolávat ve snaze 

odbýt politické důsledky jako něco irelevantního. Pravdivost není neutrální standard 

neodvislý od politiky a moci, takže tento argument platí, ale je sám o sobě důsledkem politiky, 

produktem politiky a moci. Co uvnitř nějakého společenství platí za pravdivé – „kritériologie“ 

určující, které otázky jsou vhodné, co je přijatelné jako relevantní fakt nebo 

argument, platné uvažování, jako náležitý důkaz apod. – je nutně funkcí institucionálních 

zvyklostí, konvencí, a tedy moci. Argumentovat proto tím, že politické motivace a dů- 

[ 27 ]


sledky jisté teorie jsou irelevantní pro její pravdivost, znamená zapomínat, že pravdivost 

samotná je politicky motivovaná a podmíněná. 

Podobně jako u známého paradoxe lháře trpí tento způsob uvažování vrozenou sebezničující 

tendencí. Výrok, že pravdivost je funkcí moci, se patrně sám potvrzuje jako 

pravdivý; pravděpodobně však, podle toho, co sám tvrdí, je sám také funkcí moci. Jak potom 

máme tento výrok chápat? Pokud je pravdivost výroku, že pravdivost je funkcí moci, 

zpochybněna faktem, že výrok sám je funkcí moci, potom nemáme žádný důvod, abychom 

tento výrok brali jako vážný argument. Nezpochybňuje-li pravdivost tohoto výroku (pravdivost 

je funkcí moci) fakt, že sám výrok je funkcí moci, potom se výrok stává triviálním – 

fakt, že pravdivost je funkcí moci, nezpochybňuje pravdivostní status. Máme tedy dvě 

možnosti: buď je argument, že pravdivost je funkcí moci, kontradiktorní, a tedy sám sebe 

neutralizuje, nebo je triviálně pravdivý, pravdivý bez teoretických důsledků. 

Tím nechceme říci, že musíme nekriticky přijímat všechna pojetí pravdy. Můžeme zpochybňovat 

pravdivostní kritéria včleněná v kterémkoli diskurzivním systému, ale pouze 

tím, že se budeme dovolávat jiných kritérií, o nichž nepředpokládáme, že by je zpochybňoval 

jejich historický a instituciálně ukotvený status. Projekt demystifikace ideologie jakéhokoli 

systému nutí demystifikátora, aby se obrátil k náhradní množině pojmů, které 

samotné nelze považovat za „ideologické“ ve smyslu jejich zpochybnění, aniž by vystoupila 

najevo jejich nekoherentnost. O těchto náhradních pojmech nemusíme (a snad ani nemůžeme) 

tvrdit, že jsou nezávislé na moci a historii, ale musíme předpokládat, že jejich 

závislost je nediskredituje. Někdo může opět namítnout, že tyto argumenty jsou přesvědčivé 

jenom tehdy, dokud uvažujeme v západních pojmech koherence a kontradikce, které 

jsou samy o sobě etnocentricky vytvořeny a vynucovány. Dokonce i taková obžaloba je 

však uvězněna uvnitř právě těch pojmů, které se pokouší kritizovat jako etnocentrické. 

Člověku, který si stěžuje, že podle všeho mohou být všechna naše pojetí pravdy politicky 

předpojatá, toho nemůžeme mnoho říct, kromě otázky: „Předpojatá ve srovnání s čím?“ 

Kritika jakéhokoli myšlenkového systému jakožto předpojatého je koherentní pouze na 

základě mlčky předpokládaného srovnání s myšlenkami údajně méně předpojatými. 

Pokud je předpojaté vše, včetně našeho vnímání všudypřítomné předpojatosti, stává se literárněvědný 

diskurz absurdním. Kritika ideologie nepředpokládá nutně hledisko mimo 

historii, ale ani hledisko nutně diskreditované svým historickým statusem. 

Sexistické, rasistické, imperialistické, orientalistické a jiné ideologie založené na myšlence 

nadvlády se samozřejmě často skrývají za falešnými pravdivostními nároky. Tyto nároky 

však nejsou falešné proto, že by byl falešný pojem pravdy, nýbrž z toho důvodu, že 

ideologie činící si tyto nároky jsou nepravdivé. Když použijeme sociologii vědění k vysvětlení 

motivace nebo úspěšnosti těchto nároků, a to na základě společenského zájmu, předpokládáme 

již, že jsou tyto filozofie nepravdivé. Hledat motivaci těchto filozofií nás totiž 

nutí náš předchozí závěr, že jejich motivace nemá oporu ve skutečnosti. Vezměme si například 

výzkum, který je někdy uváděn jako důkaz méněcennosti černochů nebo jiných 

ras. Tvrzení tohoto výzkumu jsou pravděpodobně jak chybná, tak ideologicky motivovaná. 

Zda jsou tato tvrzení chybná, nebo ne, se však neodvíjí od povahy jejich ideologických pohnutek 

nebo dopadů. Platí sice, že pokud nám argument připadá jasně motivovaný 

osobními nebo skupinovými zájmy, máme sklon jej zkoumat pozorněji než obvykle. Ale 

samotné toto zkoumání se opírá o zásady zdůvodnění a důkazů, o nichž se předpokládá, 

že jsou nezávislé na ideologických úvahách. Argumentovat, že teorie o rasové méněcennosti 

jsou ideologickými projekcemi, znamená již dopředu předpokládat, že tyto teorie 

nejsou důkazy ospravedlněny, bez ohledu na jejich motivy a dopady. 

Nicméně fakt, že společenské důsledky (nebo motivace) teorie nejsou relevantní při 

určování její pravdivosti nebo nepravdivosti, nečiní tyto důsledky o nic méně reálnými 

nebo významnými. Cítíme, že je cosi neuspokojivého v jakémkoli dovolávání se objektivity 

poznání, které se náhle zastavuje před zkoumáním společenských dopadů poznání. 

V tomto ohledu bychom mohli podezření namířené v poslední době proti objektivistickým 

literárním teoriím přirovnat k protestům proti vojenskému výzkumu na univerzitách. 

V obou případech jsou ve hře politické důsledky vyplývající z určitých podob výzkumu. Zde 

je však opět nezbytné rozlišovat mezi pravdivostí určitého výzkumu a mezi praktickými 

důsledky, které z něj plynou. Ti, kdo protestují proti vojenskému výzkumu, netvrdí, že tento 

výzkum je epistemologicky zneplatněn tím, že se provádí na politickou objednávku. 

Nikdy by tedy netvrdili, že principy balistiky nebo jaderného štěpení se jakýmsi způsobem 

[ 28 ]


ukazují méně pravdivými tehdy, užívá-li se jich užívá k ničivým účelům. Za těmito protesty 

nestojí námitka proti teorii daného výzkumu, ale námitka proti praxi, proti způsobu, jímž 

je výzkumu využito – a který možná musí k takovému využití v určitém kontextu směřovat. 

Uvádí se, že v případě určité mezinárodní situace se jisté podoby výzkumu 

nemohou vyhnout tomu, aby byly využívány k ničivým účelům. 

2. To ovšem přináší problém týkající se politické specifičnosti různých druhů zkoumání. 

(Přecházím zde rozlišení, které musíme činit mezi „vědomostmi“, „výzkumem“, 

„teoriemi“, „myšlenkami“ apod., a používám širší termín „zkoumání“.) Předpokládáme-li, 

že každá teorie nutně ponese nějaké politické důsledky prostě proto, že existuje ve světě, 

jak konkrétně určíme, jaké tyto politické důsledky budou? Nakolik konkrétní můžeme být 

ohledně politického směřování nějaké teorie? Jak prověříme to, co nyní literární vědci 

o těchto politických tendencích tvrdí? Vezměme si výše citované tvrzení, že Hirschova teorie 

interpretační platnosti je „součástí ideologie autoritativní a hierarchické společnosti“, 

nebo tvrzení, že objektivní hermeneutika je spojena s představou společnosti jako policejního 

státu nebo s technokratickým násilím. I pokud jsou tyto politické útoky irelevantní 

ve vztahu k pravdivosti teorií, na něž útočí, stále jsou důležité. Co o nich můžeme říci? 

Jednou z obtíží, na niž tyto útoky narážejí, je, že stejnou teorii je zjevně možné použít 

rozmanitými způsoby. Není proto jasné, v jaké míře můžeme teoretika považovat za politicky 

zodpovědného za užití, jehož se jeho myšlenkám dostane. Historie naznačuje, že 

stejná teorie je často užita k rozdílným a někdy ostře protikladným politickým účelům, 

nebo má vyhraněně protikladné politické důsledky.9 Máme levicový a pravicový hegelianismus, 

levicové a pravicové křesťanství, a dokonce levicový a pravicový dekonstruktivismus. 

Zatímco se někteří dnešní následovníci Stanleyho Fishe snaží rozvinout jeho teorie 

„interpretačních komunit“ politicky radikálním způsobem, sám Fish jako by tyto teorie 

vnímal spíše jako obranu zavedených profesionálních zvyklostí. Zdá se tedy, že teorie – 

nejspíše podobně jako principy balistiky nebo jaderného štěpení – jsou politicky ambidextrické; 

může si je přivlastnit pravice, levice, střed. A jakmile dojdou teorie v rámci vědecké 

komunity určitého stupně uznání, tyto frakce o ně skutečně začnou svádět boje. 

Tím nechceme naznačit, že by tyto teorie byly politicky neutrální – stále si uchovávají jisté 

politické konsekvence – ale co tyto konsekvence v konkrétním případě představují, nelze 

apriori odvodit z teorie samotné. Opět se vracíme k pravdivé, ale teoreticky triviální povaze 

předpokladu, že všechny myšlenky jsou politické. Obecně platí, že všechny myšlenky 

jsou politické, ale protože nelze v konkrétním případě z myšlenek samotných odvodit 

nebo předvídat, jaká tato politika je, tento poznatek nám toho příliš neříká. 

Kritici, kteří označují teorie objektivismu nebo dekonstruktivismu za „autoritářské“ 

nebo „subverzivní“, se tedy dopouštějí omylu přílišné specifičnosti (fallacy of overspecificity). 

Nazývat Hirschovu teorii autoritářskou znamená předpokládat, že taková teorie se 

otevírá jednomu a pouze jednomu druhu politického užití a že toto užití je možné apriorně 

pojmenovat. K vyvrácení takového předpokladu stačí pouze vytvořit si jistý odstup od přítomnosti, 

abychom si připomněli, že dnešní autoritářská ideologie je často zítřejší 

ideologií progresivní a naopak. Ve faktu, že objektivismus dnes získal status pravicového 

názoru, zatímco Nietzsche a Heidegger se objevují jako hrdinové literárního levičáctví, 

nalézáme vskutku nemalou historickou ironii. Jen před pár desetiletími byla tato zařazení 

odlišná. George Orwell se například domníval, že sklon popírat možnost objektivní pravdy 

odráží totalitární mentalitu. „Totalita,“ píše, „vyžaduje […] v dlouhodobé perspektivě 

patrně tak nevíru vůči objektivní pravdě.“ Dodává, že „přátelé totality u nás často tvrdí, že 

protože absolutní pravda je nedosažitelná, velká lež není o nic horší než malá. Zdůrazňuje 

se, že všechny historické záznamy jsou předpojaté a nepřesné, nebo na druhé straně, že 

moderní fyzika prokázala, že to, co máme za skutečný svět, je iluze, takže věřit ve svědectví 

vlastních smyslů je prostě vulgární filištínství.“10 

To neznamená, že by Orwella nenapadlo, že pojmu objektivní pravdy lze jednoduše 

zneužít k ospravedlnění činnosti tyranů a utlačovatelů. Ale Orwellova zkušenost s fašistickým 

a komunistickým falšováním historie ukázaly, jak také popření možnosti objektivity 

může ospravedlňovat utlačovatelské praktiky, možná ještě více odzbrojujícím způsobem. 

Z různých historických důvodů se dnes na Orwellův pohled snadno zapomíná. Jeho 

pojetí je jedním z oněch osvícenských pojetí pravdy, která se během svého užívání postupně 

zkompromitovala. Jakmile začalo být osvícenství spojováno nikoli s vývojem, 

demokracií a rovností, ale s ideologickým zneužíváním těchto pojmů za účelem spole- 

[ 29 ]


čenské kontroly, nastalo dalekosáhlé morální a politické přehodnocení epistemologického 

slovníku. Osvícenské myšlení je často spojováno s buržoazním sebeuspokojením, s hrozivou 

technologií západních demokracií, nebo s totalitární vládou v Sovětském svazu. Tak 

se počalo pohlížet na pojmy objektivní pravdy, přírody, esence, identity a teleologie jako 

na konzervativní nebo reakcionářské myšlenky, jako by tyto myšlenky nikdy nepůsobily a 

ani působit nemohly podstatně odlišným způsobem.11 

Pokud bychom chtěli, mohli bychom úspěšně argumentovat i ve prospěch názoru, že 

interpretační objektivisté jsou skutečnými dědici radikální tradice, která se pokoušela 

sekularizovat a demystifikovat pojem významu, a že dekonstruktivisté se ze zálohy snaží 

ochránit jisté složky jazykového mystéria před sekularizací. Nehodlám však tvrdit, že dekonstrukce 

se chybně klasifikuje jako levicová ideologie, a nadále bychom ji měli řadit pod 

ideologii pravicovou. Nejde mi jen o to převrátit současné politické valence, ale překonat 

celý pochybný projekt přisuzování určitých politických implikací teoriím, a to bez ohledu 

na způsob, jímž fungují v konkrétní společenské praxi. Teorie, jako je třeba interpretační 

objektivismus, s sebou „nenese“ žádnou specifickou politiku. Abychom se touto otázkou 

mohli zabýval podrobněji, museli bychom se samozřejmě důkladněji, než je zde možné, 

zabývat tím, co se míní „objektivismem“ a „objektivitou“, přičemž bychom rozlišovali například 

mezi pružnými a dogmatickými verzemi objektivity. I potom by však bylo nutné vyhnout 

se apriornímu způsobu nakládání s otázkou politiky, a to tak, že bychom prozkoumali 

způsoby, jimiž různá pojetí objektivity fungovala v konkrétních společenských 

kontextech. Tím chceme naznačit, že politika jakékoli teorie je stejně tak záležitostí empirického 

zkoumání jako logické analýzy. Pro určení politiky jakékoli teorie musíme brát 

v úvahu to, jak funguje v konkrétních společenských podmínkách. 

3. Tím se ovšem dostáváme ke třetímu problému, problému sociologické adekvátnosti. 

Pokud politika nějaké literární teorie závisí na způsobu, jímž tato teorie funguje ve společenské 

praxi, potom si politické soudy o teoriích a jejich zařazení vyžadují adekvátní analýzu 

společenských praxí. Máme důvod domnívat se, že současní literární vědci takovou 

analýzou disponují? Když například jeden z výše zmíněných autorů spojuje objektivistickou 

hermeneutiku s „technokratickým násilím“, je dobré si povšimnout, že nechává na 

čtenáři, aby uhádl, kterou teorii technokracie má asi na mysli. Když další badatel zmiňuje 

policii, která čeká za rohem, aby prosadila pravidla řečových aktů, zůstává podobně nejasné, 

kterou teorii moderní autority využívá. Většina citovaných výroků předkládá velice 

závažné a komplexní sociologické teze, jako by je ani nebylo třeba obhájit nebo rozvést; a 

přece i jen letmý pohled naznačí, že tyto teze jsou něčím více než jen samozřejmými pravdami 

o technologii a autoritě. Je samozřejmě možné namítnout, že od filozofů a literárních 

vědců nelze rozumně očekávat, že se vyhnou sociologickým banalitám, protože 

jejich hlavní zájem leží jinde. Tato námitka by měla větší váhu, kdyby neplatilo, že teorie 

těchto literárních vědců a filozofů jsou často silně podmíněny, ne-li jednoznačně determinovány, 

jejich sociologickými premisami. 

Takže bez toho, abychom popírali sílu Derridova přísně filozofického zkoumání jazyka, 

můžeme pochybovat o tom, zda by jeho tázání dosáhlo byť jen zlomku své dnešní proslulosti, 

pokud by nevládl rozšířený pocit, že naše kulturní instituce spočívají právě na tom 

druhu logocentrického myšlení, proti kterému se Derrida staví. Připadá mi poctivé 

podotknout, že velká část úspěchu teorie radikální interpretace vyrůstá z toho, že se postavila 

do role ikonoklastické autority; a to tím, že se dovolávala přesvědčení, že zavedený 

model společnosti a jejích univerzit je ideologicky závislý na tradičních centristických hierarchiích. 

Jen s tímto předpokladem – že americká kultura je svázána s centristickou 

ideologií – dává tvrzení o radikálně politické účinnosti strategií textové diseminace a 

volné hry smysl. Nebo jinak: jen pokud moderní mocenské struktury závisí na jistém 

druhu metafyzického zlatého standardu, v němž představují pojmy jako „příroda“, „skutečnost“ 

a „esence“ záruky jejich diskurzů, můžeme tvrdit, že rozrušením logiky jazyka 

pomáhá literární badatel rozrušit zavedenou společenskou ideologii. 

Jistě by nebylo obtížné najít dostatek příkladů esencialistického myšlení podporujícího 

rasistické, sexistické nebo imperialistické postoje, které by tuto diagnózu ospravedlnily. 

Náhlý vzestup hnutí Moral Majority a jiných náboženských fundamentalismů by sám 

o sobě postačoval jako důkaz přežívání logocentrického myšlení, které se političtí dekonstruktivisté 

pokoušejí demaskovat. Ale nemá tento obraz i odvrácenou stranu? Nehledě 

na takové projevy jako je Moral Majority, nelze tvrdit, že moderní autorita směřuje k tomu, 

[ 30 ]


aby fungovala nikoli prostřednictvím ideologií centrismu, hierarchie a omezení, ale spíše 

prostřednictvím liberálnosti, která podněcuje velkou rozmanitost ideologií, neboť je jisté, 

že samotné rozšíření těchto ideologií nejen že rozptýlí jakoukoli hrozbu existujícím ekonomickým 

základům, ale podpoří životně důležitý konzumerismus? Není alespoň nějaká 

možnost, že by příroda, esence, imanence a jiné logocentrické pojmy byly méně palčivým 

tématem než kdysi, že tyto a jiné hierarchické pojmy se ukázaly jako zanedbatelné už 

před dlouhým časem v důsledku mocnější „dekonstruktivní“ síly, než je jakákoli filozofická 

nebo literárněvědná škola, konkrétně síly samotného konzumního kapitalismu? 

Není efektivnost strategií textové diseminace pochybná, když kultura, kterou mají zasáhnout, 

vypadá spíše jako text diseminovaný než organicky sjednocený?12 

Co se týče policie, která prý má čekat za rohem, aby prosadila juristicko-politické jazykové 

smlouvy – snad ještě znepokojivější možností je, že policie za rohem nečeká, že 

moderní autorita je ve svém postoji k radikalismu kultury a literatury spíše lhostejná než 

represivní. Názor, že moderní autorita potřebuje podporu kultury, jíž se profesoři humanitních 

věd zabývají, je možná samolibý i optimistický. Jestliže se moderní autorita 

osvobodila ze závislosti na tradičních podobách filozofie, náboženství a vysoké literatury, 

nemá smysl napadat moderní autoritu tím, že budeme na filozofii, náboženství a literaturu 

útočit. Bez ohledu na Moral Majority – a Moral Majority má své vlastní závažné přesvědčení 

namířené proti „sekulárnímu humanismu“ konzumní společnosti – není ani zdaleka 

jasné, zda dominantní pohyb dnešní autority není antiautoritářský, částečně snad proto, 

protože objevil méně marnotratné metody řízení. 

Někdo by na tomto místě mohl namítnout, že této „kooptaci“ disidentské kultury 

moderní autoritou – Marcuse ji nazýval „represivní desublimací“ – radikální literární teoretikové 

velmi dobře rozumí. Vždyť co jiného je dekonstrukce než strategie tvorby textů 

imunních vůči jejich přisvojení konzumentem. Tím, že dekonstruktivisté trvají na nezvládnutelném 

nadbytku významu, který provází každý řetěz označování, dbají na to, aby 

nemohl být žádný text redukován na pouhou komoditu. Je-li toto dekonstruktivní strategie, 

potom bychom museli odpovědět, že je jednak neúčinná, a zároveň účinná až příliš. 

Na jedné straně se samotné postupy, jejichž prostřednictvím se texty jeví jako nezvládnutelné, 

mohou vcelku jednoduše stát literárněvědným komoditním fetišem – různé druhy 

odporu vůči komodifikaci se samy stávají komoditami. Na straně druhé texty, které byly 

odhaleny jako nezvládnutelné, vskutku mohou přestat být konzumovatelnými komoditami, 

ale jen proto, protože v této podobě už nezajímají nikoho s výjimkou kroužku profesorů 

a jejich studentů. Jak jsem poznamenal výše, taková sociologická pozorování nevyvracejí 

filozofická tvrzení dekonstrukce. Zpochybňují však její strategická politická tvrzení. 

Musíme podtrhnout, že názory na společnost, kterých literární teoretikové využívají, 

jejich teorie ovlivňují, což lze snadno přehlédnout, a pokud s těmito názory nenakládají 

opatrně, mohou vést ke zkreslením. Teoretikové tak odvozují povahu interpretace nebo literatury 

z hypotéz o společnosti: pokud je pro diagnózu společnosti charakteristické 

represivní uzavření, interpretace nebo literatura se definují jako nerozhodnutelné nebo 

otevřené. Povaha interpretace nebo literatury se stává takovou, jakou si myslíme, že by 

být měla, je-li třeba klást odpor jistým společenským zlům. Takový postup je zjevně nelogický, 

protože povaha interpretace nebo literatury nezávisí na charakteristických rysech 

společnosti, které mohou potřebovat změnu; je chybný v tom, že diagnóza těchto rysů 

společnosti je zjednodušující. Ale neměli bychom se domnívat, že současná teorie drží 

monopol na tento proces negativní dialektiky. K mnohým z našich moderních definicí literatury 

jsme dospěli tím, že jsme vyčíslili odpornější nebo méně působivé vlastnosti industriální 

společnosti a postavili je na hlavu. Literatura se ve své podstatě stává 

úschovnou těch stránek myšlení, cítění a vnímání, pro něž industriální společnost údajně 

nemá žádné využití, nebo je k nim údajně nepřátelská. 

S ohledem na to, jak industriální společnost vypadá, vyvstává problém, že počet negativních 

vlastností, které jí můžeme připsat, bude pravděpodobně velmi vysoký, nemluvě 

o tom, že se tyto vlastnosti mohou navzájem vylučovat. Protože jsou hlavní rysy připisované 

literatuře těmito vlastnostmi určovány negativně, teorie se nejen zmateným způsobem 

prudce množí, ale narážejí do sebe způsoby, jež neumožňují jejich smíření. Vezměme 

si například celou tu spoustu teorií vykládajících literaturu jako nositele řádu ve 

společnosti zachvácené anarchií a nepořádkem. Na druhou stranu postavme stejný počet 

[ 31 ]


teorií vykládajících literaturu jako rozvrácení, ozvláštnění, vysokoenergetický výboj, erotické 

osvobození a kognitivní nesoulad, ve společnosti až příliš řádné, uniformované a 

svázané, které dominují běžné vjemy a kategorie. Je nám jasné, proč když se teoretikové 

zastávající tyto protikladné názory dostanou do sporu, mají většinou potíže s tím, aby se 

dostali dál než jen k výměně tvrzení a protitvrzení. Především se tito teoretikové oproti 

svému přesvědčení možná vůbec nezabývají povahou literatury, jako spíše hovoří o tom, 

které pojetí povahy literatury (nebo jaký typ literatury) nejpřesněji odpovídá situaci 

společnosti, tak jak ji sami vnímají. Za druhé, protože je možné obhájit, že stav 

společnosti je jak příliš uspořádaný, tak příliš chaotický, jakýkoli spor, v němž bychom se 

měli rozhodnout pro jednu nebo druhou diagnózu, bude pravděpodobně bezvýchodný. 

Dokud sporné strany nerozpoznají způsob, jímž sociologická témata nahradila témata literární, 

zřejmě se nevyhnou nedorozuměním. 

V podobných sporech týkajících se referenčnosti nebo nereferenčnosti literatury se 

často na obou stranách objevuje tendence, aby se debata opírala o společenské důsledky, 

které si pro sebe jedna nebo druhá teorie nárokuje. Značná část odporu vůči referenčním 

teoriím se odvíjí od pocitu, že pro společnost není dobré, je-li literatura nahlížena jako jedna 

z podob referenčního diskurzu, protože to podporuje šosáctví, úzkoprsé moralizovaní 

a, podle některých badatelů, zpátečnickou politiku. Druhá strana pak takové politické 

argumenty jednoduše obrací, takže referenčnost literatury je obhajována na základě toho, 

že pro společnost není dobré, není-li literatuře dovoleno ke skutečnosti odkazovat, referovat. 

Na formalistické teorie se potom neútočí proto, že je nelze teoreticky obhájit jakožto 

popisy literární komunikace (může a nemusí to tak být), ale proto, že mají trivializující 

výchovný nebo kulturní dopad. Protože jsem sám z tohoto „trivializačního“ argumentu 

proti formalismu mnohé vytěžil, spěchám dodat, že tento argument může být v příslušném 

kontextu naprosto legitimní. Nepostačuje tam, kde tvrdí, že vyvrací pravdivost 

formalistické teorie. Pokusy o diskusi pak selhávají, protože již nejde o povahu literatury, 

ale spíše o druhy vzdělávacích nebo kulturních hodnot, které by literatura měla pomáhat 

pěstovat. 

Snad žádný popis literární komunikace ani nemůže disponovat neutrálností vědecké 

analýzy. Mám však pocit, že je možné rozlišovat mezi více a méně popisným chápáním 

konvencí literatury (třeba v jejich proměnných historických podobách) a polemickou 

obranou konvence, která je prokazatelně nejpřiměřenější konkrétní kulturní situaci. Používání 

termínu „literární teorie“ k zastřešení těchto velice rozdílných projektů poukazuje 

na jistou dvojznačnost. Historicky kolísala literární teorie mezi akademickou odtažitostí a 

kulturní angažovaností. Její dnešní podoby se vyvinuly částečně z tradice filozofické estetiky, 

která se pokouší nezaujatě odhalovat obecné principy literatury a umění, a částečně 

z tradice kulturní kritiky, která se pokouší o diagnózu a léčení akutních problémů 

modernosti. Při popisu tohoto druhého proudu konstatuje Irving Howe: 

V sekulární době nese literární věda těžké břemeno záměrnosti, stává se náhradním, 

surogátním modem řeči lidí vyřazených z veřejného života. Neschopni naplnit přímo své 

politické, etické a náboženské vize, přenášejí je literární badatelé na zdánlivě užší stezky 

literární vědy. Právě toto přelévání myšlenek a vášní způsobilo, že je současná literární 

věda tak zajímavým, a zároveň tak nebezpečným místem. Převládajícím formálním požadavkem 

moderní literární vědy byl důraz na to, aby se s literaturou nakládalo jako s něčím 

zcela autonomním; dnes je hlavním rysem psaní literárněvědného textu úsilí hledat mimoliterární 

spojení. Již od doby, kdy Arnold zjistil, že jej úvahy nad místem poezie v industriální 

společnosti zavedly ke starostem o „děvče zvané Wragg“, vystupují nejvýznamnější 

literární vědci často také v rolích kulturních mluvčích, proroků morálky, politických 

rebelů.13 

Toto puzení k zvěstování a rebelství vede ke vzniku literární vědy, která chce ovlivňovat 

a pozměňovat způsob, jímž se literatura píše a jak je přijímána – na rozdíl od akademické 

tradice, která se hlásí spíše k neúčastnému popisu, ať už jsou důsledky takového 

přístupu jakékoli. Vzniká akademický avantgardismus, který činí z neustálé revize vymezení 

literatury kritérium hodnoty, takže žádný spisovatel (a následně ani žádný literární 

vědec) se nemůže těšit vážné pozornosti, pokud s každým svým novým dílem opětovně 

neobjevuje samotnou myšlenku literatury. Výsledkem této směsi akademické odtažitosti 

[ 32 ]


a avantgardního zaujetí jsou teorie, které se tváří jako empirické zprávy o povaze literatury, 

ale zároveň se nepochybně snaží zachránit nebo změnit svět. Taková směs může 

člověku stoupnout do hlavy, ale její jednotlivé složky je třeba nějak roztřídit, máme-li dojít 

k poučnější polemice, než jaké se nám dostalo doposud. 

Nejde o to očistit literární diskurz od politiky. I kdyby to bylo možné – což je pochybné 

–, vedlo by to pouze k potlačení právě té stránky našich současných teoretických sporů, 

která je činí životaschopnými a fascinujícími. Když se literární věda a jiné formy profesionalismu 

do sebe zahleděly natolik, že přestaly brát do úvahy své vztahy ke společnosti, začalo 

být prospěšné pokládat drzé politické otázky. Literární badatelé čtyřicátých a padesátých 

let ve své reakci na vulgární marxismus let třicátých často zacházeli tak daleko, že 

oddělovali literaturu a literární vědu od všech společenských otázek. Současná tendence 

všeobecně používat pojmy moci a politiky je zhoupnutím kyvadla směrem k opačnému 

extrému. Kdybychom měli volit mezi apolitickou literární vědou, jež odmítá připustit, aby 

vůbec politické otázky vyvstaly (nebo je vypovídá do oblasti „mimoliterární“), a pseudopolitickou 

literární vědou, která tyto otázky klade zavádějícím způsobem, museli bychom dát 

přednost tomu druhému. Alespoň tak tyto otázky zůstávají stále na očích a je možné 

provádět korekce ve způsobech, jimiž s nimi nakládáme. 

Avšak okolnosti, které daly podnět k zevšeobecnění politiky a moci jsou hlubší a trvalejší, 

než naznačuje zmínka o pohybu kyvadla. Profesionální práce v oboru humanitních 

věd, odborné prostředí, v němž se dnes odehrává většina literární vědy, jako by se stávala 

beznadějně soukromou, a je více než kdy předtím zbavena nějakého očividného společenského 

kontextu. I současné pokusy o politizaci literární vědy, byť formulované vysoce 

ezoterickou terminologií, vyjadřují touhu po obnovení veřejné funkce literárněvědné práce 

v okamžiku, kdy je tato funkce abstraktní a oslabená. Kdysi tu byla „literární kultura“, a 

pokud její členové nehráli ve své společnosti ústřední roli, spojoval je alespoň pocit, že to, 

co mohou o společnosti říci, bude nejspíš také vyslyšeno, když už ne uvedeno do praxe. Že 

literární vědci již takový pocit nemají, by mohlo vysvětlit excesy dnešní politizace literární 

vědy. Mohlo by se tak zároveň objasnit, proč může být obtížné tyto excesy překonat. 

Přeložil Miroslav Kotásek. 

Tento text původně vyšel jako „Pseudo-politics of Interpretation“ 

v časopise Critical Inquiry 9, 1983, č. 3, s. 597–610. 

Aluze děkuje profesoru Graffovi a University of Chicago Press 

za laskavé svolení k publikaci tohoto překladu. 

The publisher wishes to thank University of Chicago Press and professor Graff 

for their kind permission to publish this translation. 

Gerald Graff (1937) je profesorem anglistiky a pedagogiky na University of Illinois v Chicagu. Je autorem 

knihy Literature against Itself. Literary Ideas in Modern Society (1979), v níž se zabývá antimimetickými 

a iracionálními předpoklady avantgardní literatury a (post)strukturalistické literární vědy. 

Teorii vyučování je věnována jeho práce Beyond the Culture Wars: How Teaching the Conflicts Can 

Revitalize American Education (1993). 

Poznámky: 

1 Jane P. Tompkins, „An Introduction to Reader-Response Criticism“, in: táž (ed.), Reader-Response 

Criticism: From Formalism to Post-Structuralism, Baltimore, The Johns Hopkins University 

Press 1980, s. xxv. 

2 Michael Sprinker, „Criticism as Reaction“, Diacritics 10, č. 3, 1980, s. 2–14. Sprinker v této své 

recenzi mé knihy Literature against Itself: Literary Ideas in Modern Society (Chicago, Chicago 

University Press 1979) tvrdí, že má práce je příznačná pro reakcionářský trend na univerzitách, 

stejně jako v celé zemi. 

3 Richard Crosman, „Do Readers Make Meaning?“, in: Susan Suleiman a Inge Crosman (ed.), The 

Reader in the Text: Essays on Audience and Interpretation, Princeton, Princeton University Press 

1980, s. 154. [„Do Readers Make Meaning“, in: Susan. R. Suleiman – Inge Crosman,The Reader in 

The Text: Essays on Audience and. Interpretation, Princeton, Princeton University, s. 149–164.] 

[ 33 ]


4 Geoffrey Hartman, „Literary Criticism and its Discontents“, Critical Inquiry 3, 1976 [Winter]), 

s. 217 a 218. Hartmann na tomto místě shrnuje Heideggerovy názory, nijak ovšem nenaznačuje, 

že by s nimi nesouhlasil. 

5 Stanley Fish, Is There a Text in This Class? Cambridge, Harvard University Press 1980, s. 337. 

Protože Fish, čtu-li závěrečné kapitoly jeho knihy správně, sám věří v „pravidla a hranice“, činí to 

z jeho představy také policejní stát? 

6 Jacques Derrida, „Limited Inc abc…“, Glyph, 1977, sv. 2, s. 250. (Přetištěno in: Jacques Derrida, 

Limited Inc, ed. Gerald Graff, Evanston, Northwestern University Press 1988). Tím, že jsem spojil 

dohromady výše uvedené citace, nechci naznačit, že mezi názory jejich autorů neexistují důležité 

rozdíly. Co mě však zajímá, nejsou teorie jednotlivých autorů, ale jistá podoba literárně-politického 

„diskurzu“, jehož způsoby vyjadřování nalezneme u badatelů zastávajících velice rozdílné 

názory. 

7 Gerald Graff, Literature against Itself, s. 97. 

8 Michel Foucault, „My Body, This Paper, This Fire“, přel. Geoff Bennington, Oxford Literary 

Review 4, 1979, č. 1, s. 27. Foucalt zde odpovídá na kritiku své knihy Dějiny šílenství v Derridově 

L’Écriture et la Différence. 

9 Tato teze naráží na okamžitou námitku ze strany poststrukturalistické teorie, totiž že pojem 

stejná je „problematický“. Derrida píše, že „jakmile vložíme ‚stejný‘ filozofém do odlišného systému, 

už stejný není, a mimo to nikdy nedisponoval identitou, která by byla vnější vzhledem k jeho 

fungování“ („Economimesis“, přel. R. Klein, Diacritics 11, 1981, č. 3, s. 3). Pokud bychom tento 

argument vzali doslova, potom by fyzikální zákony nebyly stejné, když by je používal socialista a 

fašista. Nechci se zde s tímto argumentem pouštět do potyčky, pouze bych chtěl podotknout, že 

shledávám malý rozdíl mezi ním a slavným herakleitovským výrokem, že nikdy nevstoupíme dvakrát 

do stejné řeky – a vlastně ani jednou. (Uvědomuji si, že tvrdím bez důkazu ještě víc, když naznačuji, 

že Derrida a Hérakleitos předkládají „stejný“ filozofém.) Z tohoto úhlu pohledu jsou 

samotné pojmy identity a kontinuity podezřelé; nic není možné odlišit od příslušného 

„kontextu“, a neexistují žádné privilegované nebo stabilní kontexty (patrně pouze s výjimkou 

těch, které nám arbitrárně vnucuje policie stojící za Johnem Searlem). Ale jak si je Derrida dobře 

vědom, i ty nejjednodušší logické a gramatické operace závisí na předpokladu identity, a proto 

by pokus konzistentně se držet herakleitovského stanoviska znamenal vzdát se veškeré koherentní 

řeči, jak ji známe. K tomuto extrému se Derrida ani jiní prozatím nechystají – ačkoli Jorge 

Luis Borges vymyslel ve své povídce „Tlön, Uqbar, Orbis Tertius“ celou planetu Tlön, na níž je 

herakleitovské uvažování zcela běžné. Podobně jako argument, že všechny výroky – včetně tohoto 

– jsou logicky předpojaté, končí Derridova myšlenka buď paradoxem, nebo trivialitou. 

10 George Orwell, „The Prevention of Literature“, in: týž, The Collected Essays, Journalism, and 

Letters of George Orwell, sv. 4., ed. Sonia Orwell a Ian Angus, London, Secker and Warburg 1968, 

s. 63–64. [Česky: „Zakazování literatury“, in: týž, Uvnitř velryby a jiné eseje, přel. Kateřina Hilská, 

Praha, Atlantis 1997, s. 345.] 

11 Jak poznamenal Fredric Jameson: „Jistě platí, že víra v přírodu je ideologická a že velká část 

buržoazního umění se snažila takovou víru zvěčnit. […] Ovšem v odlišných historických podmínkách 

byla myšlenka přírody kdysi subverzivním pojmem s opravdově revoluční funkcí a pouze 

analýza konkrétních historických a kulturních okolností nám může prozradit, zda nemohou přírodní 

kategorie v postnaturálním světě pozdního kapitalismu nabýt opět tohoto kritického náboje.“ 

Fredric Jameson, Aesthetics and Politics, London, New Left Books 1977, s. 207. 

12 Susan Jeffordsová mě upozornila, že kniha Herberta I. Schillera The Mind Managers (Boston, 

Beacon Press 1973) podporuje některá z těchto zobecnění. Schiller naznačuje, že v moderní masové 

komunikaci samotná diskontinuita a efemérnost proudu informací a pseudoinformací zneškodňuje 

kritickou schopnost příjemců efektivněji, než by byla schopná otevřená indoktrinace. 

„Význam zítřejších novin,“ jak výstižně poznamenává Schiller, „spočívá v tom, že nechává zmizet 

to, co se stalo dnes […] Totální soustředění se na okamžik ničí nutná spojení s minulostí – a tak 

s jakoukoli kontrastní perspektivou, s níž lze přítomnost srovnávat“ (s. 28). Velice důležitý je tu 

opět Orwell a jeho 1984 jako konečná ilustrace toho, jak destrukce minulosti vede spíše k pasivitě 

než k revoltě. 

13 Irving Howe, A Margin of Hope: An Intellectual Autobiography, New York, Harcourt Brace 

Jovanovich 1982, s. 147. 

[ 34 ]

Fuga smrti Paula Celana 

v překladech do češtiny 

Radek Malý 

Paul Celan (1920–1970) je autor pokládaný nejen v německé jazykové oblasti za 

jednoho z nejvýznamnějších básníků poválečné Evropy. I v českém prostředí je tento autor 

vzešlý z unikátního kulturního prostředí východoevropského regionu Bukoviny a jejího 

hlavního města Černovic prostřednictvím překladů znám a uznáván od šedesátých let 

a neutuchající zájem dnešních překladatelů o jeho dílo svědčí i o aktuálním čtenářském 

zájmu. 

Celan proslul především jako autor „básní po Osvětimi“, což souvisí se známým výrokem 

filozofa Theodora W. Adorna, že „psát po Osvětimi básně je barbarské“. Celanův 

nejznámější text, básnická skladba Todesfuge (Fuga smrti), se stal – proti vůli autora – 

prototypem takové básně. První verze Fugy smrti se datují již do roku 1944, většinou se 

však badatelé shodují na počátku roku 1945. Náčrt své básně si Celan odnáší s sebou do 

první emigrace, když v dubnu 1945 opouští rodné Černovice, a teprve v Bukurešti, kde se 

na dva roky usídlil, báseň dokončuje. Ještě pod původním názvem Tangoul Morţii (Tango 

smrti) byla tato báseň poprvé publikována, a sice rumunsky: v květnu roku 1947 v bukurešťském 

literárním časopise Contemporanul v překladu Celanova přítele Petre Solomona. 

Jednalo se o první Celanovu zveřejněnou báseň a zároveň a zároveň první Celanovo vystoupení 

pod pseudonymem. 

Další osudy Fugy smrti už jsou známější: báseň byla součástí první Celanovy sbírky Der 

Sand aus den Urnen (Písek z uren), která vyšla roku 1948 ve Vídni. Tu však autor nechal 

pro četné tiskové chyby skartovat. První oficiální sbírkou a zároveň prvním velkým úspěchem 

Celanovy poezie byla tedy až sbírka Mohn und Gedächtnis (Mák a paměť), která vyšla 

ve Stuttgartu roku 1952. V ní obsaženou Fugu smrti Celan veřejně prezentoval téhož 

roku v květnu na setkání německé literární Skupiny 47; text získal ohlas u poezie nevídaný 

a postupně pronikal do médií, do antologií a následně i do čítanek. Stal se, abychom využili 

důvtipného přirovnání germanisty a judaisty Johna Felstinera z jeho celanovské monografie, 

„Guernicou evropské poválečné literatury“1 a čímsi na způsob estetické zbraně 

v rámci denacifikace, v konfrontaci s minulostí. Ozývalo se však i stále více hlasů, které 

básni, či spíše jejímu využívání tímto způsobem, přisuzovaly nikoli neoprávněně rysy alibismu 

– jako by se celá problematika holokaustu dala „vysvětlit“ na příkladu Fugy smrti. 

Celanova skladba se stala čímsi na způsob zaklínadla, pomocí kterého se šlo přes hrůzy 

šoa přenést. Báseň v Evropě stále ještě ochromené válečnými zvěrstvy lze tedy opravdu 

považovat za „báseň po Osvětimi“, za ukázku možnosti dalšího literárního vývoje, důkaz, 

že lze slovy popsat nepopsatelné. 

Sám Celan s takovým nadneseným hodnocením svého textu hrubě nesouhlasil a reagoval 

snad až příliš přecitlivěle: roku 1958 Fugu smrti vyřadil z programu svých čtení 

a úplně se od ní distancoval. 

[ 35 ]


Bylo by s podivem, kdyby nejznámější Celanova báseň, ne-li nejznámější báseň 20. 

století v německém jazyce vůbec, která „psala dějiny“ světové literatury, existovala 

v češtině v jediném překladu. Neboť je známou skutečností, že Česko je v oblasti překládání 

poezie velmocí a zejména obtížné texty jsou s oblibou překládány stále znovu. Přesto 

může i poučeného čtenáře počet překladů do českého jazyka překvapit: existuje celkem 

devět publikovaných překladů Fugy smrti pocházejících z pera sedmi překladatelů, přičemž 

bych se neodvážil tvrdit, že se jedná o číslo konečné. 

Zajímavý je časový rozptyl překladů a profesní různorodost osobností, jež se s Fugou 

smrti překladatelsky konfrontovaly. První překlady pocházejí ze šedesátých let. Pravděpodobně 

první české čtenářské seznámení s tímto textem představuje překlad Jiřího Gruši 

(1938), publikovaný v roce 1965 v časopise Plamen.2 Možná překvapivý je překlad básníka 

Jana Skácela (1922–1989) otištěný roku 1967 na stránkách pátého čísla časopisu Host do 

domu.3 Ve stejném roce byla knižně publikována i první verze překladu Ludvíka Kundery 

(1920), zveřejněná v antologii Sto moderních básníků.4 Druhá a v českém prostředí zdaleka 

nejznámější, „kanonická“ verze Kunderova překladu vyšla v jím pořízeném knižním výboru 

z Celanovy poezie s názvem Sněžný part z roku 1986.5 

Další překlady Fugy smrti lze situovat až do desátých let 21. století. Jde o překlad pořízený 

překladatelem, lektorem německého jazyka a organizátorem židovského kulturního 

dění v Česku Wolfgangem Spitzbardtem (1957), který jej s dalšími Celanovými básněmi 

v češtině publikoval roku 2003 ve skriptech Textauswahl für den Deutschunterricht an der 

Musikfakultät,6 a dále překlad z pera pražského teologa a judaisty Josefa Blahy (1963), 

který tvoří součást jeho nábožensky orientovaného eseje „Paul Celan – svědek holokaustu“ 

vydaného knižně roku 2008.7 O tom, že si cestu k Celanově poezii našla i mladší generace, 

svědčí dvě české verze Fugy smrti brněnského básníka a rusisty Jakuba Kostelníka 

(1982) publikované roku 2004 na internetu8 a roku 2009 časopisecky v opavském kulturním 

čtvrtletníku Nové břehy.9 A nemohu nezmínit ani svůj vlastní překlad (první verze 

z roku 2005, definitivní podoba z roku 2010), který vychází z mého odborného i překladatelského 

zájmu o Celanovu ranou, ve sbírkách nepublikovanou lyrickou tvorbu 

z černovického období.10 

Bylo by jistě zajímavé srovnat důkladně všech devět překladů po důkladné analýze originálu. 

Nicméně vzhledem k povaze originálního textu, jeho rozsahu a mnohovrstevnatosti, 

nasycenosti skrytými i přiznanými citáty a odkazy, které samy o sobě představují 

téma mnoha zahraničních studií a interpretací,11 se v komentářích omezím pouze na 

stručné popsání způsobu, jakým je báseň vystavěna, a dále pohledu, jakým který překladatel 

báseň nahlíží. Takovou metodu lze nejlépe uplatnit na srovnání některých klíčových 

míst jak originálu, tak překladů. 

I. 

Todesfuge 

Schwarze Milch der Frühe wir trinken sie abends 

wir trinken sie mittags und morgens wir trinken sie nachts 

wir trinken und trinken 

wir schaufeln ein Grab in den Lüften da liegt man nicht eng 

Ein Mann wohnt im Haus der spielt mit den Schlangen der schreibt 

der schreibt wenn es dunkelt nach Deutschland dein goldenes Haar Margarete 

er schreibt es und tritt vor das Haus und es blitzen die Sterne er pfeift seine Rüden 

herbei 

er pfeift seine Juden hervor läßt schaufeln ein Grab in der Erde 

er befiehlt uns spielt auf nun zum Tanz 

Schwarze Milch der Frühe wir trinken dich nachts 

wir trinken dich morgens und mittags wir trinken dich abends 


Ein Mann wohnt im Haus der spielt mit den Schlangen der schreibt 

der schreibt wenn es dunkelt nach Deutschland dein goldenes Haar Margarete 

[ 36 ]


Dein aschenes Haar Sulamith wir schaufeln ein Grab in den Lüften da liegt man nicht 

eng 

Er ruft stecht tiefer ins Erdreich ihr einen ihr andern singet und spielt 

er greift nach dem Eisen im Gurt er schwingts seine Augen sind blau 

stecht tiefer die Spaten ihr einen ihr andern spielt weiter zum Tanz auf 


wir trinken dich mittags und morgens wir trinken dich abends 


ein Mann wohnt im Haus dein goldenes Haar Margarete 

dein aschenes Haar Sulamith er spielt mit den Schlangen 

Er ruft spielt süßer den Tod der Tod ist ein Meister aus Deutschland 

er ruft streicht dunkler die Geigen dann steigt ihr als Rauch in die Luft 

dann habt ihr ein Grab in den Wolken da liegt man nicht eng 


wir trinken dich mittags der Tod ist ein Meister aus Deutschland 

wir trinken dich abends und morgens wir trinken und trinken 

der Tod ist ein Meister aus Deutschland sein Auge ist blau 

er trifft dich mit bleierner Kugel er trifft dich genau 

ein Mann wohnt im Haus dein goldenes Haar Margarete 

er hetzt seine Rüden auf uns er schenkt uns ein Grab in der Luft 

er spielt mit den Schlangen und träumet der Tod ist ein Meister aus Deutschland 

dein goldenes Haar Margarete 

dein aschenes Haar Sulamith12 

Určující pro formu této básnické skladby je princip fugy přenesený z oblasti hudby do 

oblasti poezie; v širším pohledu pak princip doslovného opakování či variování již známých 

prvků. Kontrapunktické hudební struktuře odpovídají na úrovni významu slov nápadné 

antiteze a paradoxy směřující k oxymóronu, na nichž je skladba vystavěna, a dále 

zřetelné prolínání několika témat – hlasů. 

Celan v této básni poprvé opouští tradiční rýmovaný verš; formu, která je určující pro 

jeho rané texty i pro báseň ER (ON) Immanuela Weißglase, která představuje jeden z inspiračních 

zdrojů Fugy smrti. Verš Fugy smrti je dlouhý a rozvolněný. Zároveň Celan upouští – 

ve své tvorbě ojediněle – od interpunkce. Tak mezi jednotlivými podcelky vznikají na 

úrovni syntaktické výstavby plynulé přechody a víceznačné srostlice významů. Přesto se 

však stěží dá mluvit o verši volném. 

Báseň ve všech vrstvách utvářejí figury založené na opakování: od neúprosného, nikoli 

však bezvýhradně pravidelného rytmu po rafinované opakování slov, poloveršů, veršů, 

částí slok i celých strof. Zejména nápadné jsou časté anafory, které stále těsnějším kladením 

za sebe v básni vytvářejí dynamické pnutí. 

Rytmus básně představuje pro překladatele záludnost: první verš (a jeho opakování 

v dalších slokách) je jediný, který začíná přízvučnou slabikou. Expozice hlavního tématu je 

tvořena centrálním slovním spojením „schwarze Milch der Frühe“, tedy „černé mléko 

jitra“. Toto spojení je realizováno třemi trochejskými stopami. Všechny ostatní verše se linou 

víceméně v rytmu daktylu s předrážkou, která je zde však natolik výrazná, že se někteří 

badatelé shodují na tom, že by bylo lépe hovořit o stopě amfibrachické. 

V celé básni se objeví jediný rým, zato však velmi výrazný a na stěžejním místě v předposlední 

sloce: blau – genau (někteří badatelé zde vidí souvislost s rýmem grau – genau 

z Goethovy balady Der Erlkönig [Král duchů]). 

Významová složka básně je vystavěna jiným způsobem a střetávají se v ní tři základní 

momenty: 

Především je to nápadná a působivá metaforika. Oxymórická spojení jako „schwarze 

Milch“ („černé mléko“), „Grab in den Lüften“ („hrob v povětří“) či absolutní metafora „er 

spielt mit den Schlangen“ („hraje si s hady“), tedy spojení z principu stavějící bariéry v po- 

[ 37 ]


rozumění a v komunikaci, v básni slouží jako prostředek sdělení nesdělitelného, jako jediná 

možnost vyslovení traumatizujících prožitků. Tomu odpovídá i naprostá absence přirovnání 

v básni – hrůznost zde popisovaného nelze přirovnat k ničemu známému a stávajícímu. 

K tomu stojí v kontrastu v podstatě strohá a popisná dikce básně. Básně, která – také – 

vypráví příběh. Popisuje běžnou epizodu z chodu nacistického koncentračního tábora, 

v němž sentimentální německý dozorce píšící dopis své milé vzápětí přikazuje židovským 

vězňům kopat hrob, zatímco jiní musejí hrát k tanci. Následně na zajatce poštve psy a jeden 

z nich je zastřelen. Sadistická krutost výjevu je zdánlivě mírněna, ale ve skutečnosti 

posílena estetizujícím rámcem metafor a formální výstavby skladby. 

Třetím významným prvkem výstavby sdělení básně je její – rovněž paradoxní – vztah 

k literární tradici, k jiným literárním textům. Sekundární literatura o Fuze smrti je přesycena 

výklady o aluzích a citátech Celanem vědomě zapracovaných i interprety domnělých. 

Uveďme výčet těch obzvláště nápadných: Faust Johanna Wolfganga Goetha, báseň Lorelei 

či balada Die schlesischen Weber (Slezští tkalci) Heinricha Heina; Bible. Dále nelze nezmínit 

„textový předstupeň“ Fugy smrti, báseň ON Immanuela Weißglase a několik básní Celanových 

souputníků z bukovinského německého jazykového ostrova, u nichž se objevuje 

metafora „černé mléko“.13 Fuga smrti, ačkoli text moderní a novátorský, ačkoli plakativní 

reprezentant „básně po Osvětimi“, pracuje intenzivně s literární tradicí, zejména německou. 

Působivost Celanovy básně spočívá v rafinované, esteticky vybroušené harmonii všech 

formálních i obsahových složek, které přesto nevyvolávají dojem nucenosti. 

Pro překlad z toho vyplývá tato premisa: záleží na detailech. Někde spočívají v doslovnosti, 

která zachová klíčová interpretačně nejasná místa, jinde naopak v důsledném 

pochopení fungování některé složky v rámci celku a převedení této funkčnosti do překladu 

i za cenu nových, kreativních postupů. Právě poměr těchto dvou složek a práce s ním 

určuje kvality překladu Fugy smrti. Překlad nicméně zůstane – jako vždy – kompromisem. 

II. 

Překlad Jiřího Gruši: 

Fuga smrti 

Černé mléko jitra my zvečera pijem 

pijem je o polednách a ráno je pijem a v noci 

my pijem a pijem 

my ve větru hloubíme hrob ve větru kde je dost místa 

Muž v domě přebývá a hraje si s hady a píše 

Muž Německu píše když nadchází soumrak tvé zlaté vlasy Margareto 

muž který píše a vychází před dům a hvězdy tím srší muž který svolává pískotem psy 

muž který svým pískotem láká své židy a dává jim hloubit hrob v zemi 

muž který nám nyní poroučí tančit 

Černé mléko jitra pijeme tě v noci 

pijeme tě zrána pijem o polednách zvečera tě pijem 


Muž v domě přebývá a hraje si s hady a píše 

muž Německu píše když nadchází soumrak a tvé vlasy zlaté Margareto 

Tvé popelavé vlasy Šulamít my ve větru hloubíme hrob ve větru kde je dost místa 

muž křičí jen hlouběji ryjte vy tam a vy vy zpívejte hrajte 

muž sahá za pás a železný obušek zdvíhá mužovy oči jsou modré 

vy tam a vy hlouběji ještě zaryjte rýče a hrajte dál dál hrajte k tanci 

Černé mléko jitra pijem tě v noci 

pijeme tě zrána pijem o polednách a zvečera tě pijem 


Muž v domě přebývá tvé vlasy zlaté Margareto 

[ 38 ]


tvé popelavé vlasy Šulamít hraje si s hady 

muž křičí hrajte sladčeji o smrti hrajte smrt to je z Německa mistr 

muž křičí temněji přejeďte po těch svých skřipkách a jako dým stoupejte do větru 

vzhůru 

váš hrob je v mracích kde místa je dost 


my tě o polednách pijem smrt to je německý mistr 

zvečera tě pijem pijeme tě ráno 

smrt to je z Německa mistr mistrovy oči jsou modré 

kulkou tě zasáhne kulkou z olova tě zasáhne přesně 

muž v domě přebývá tvé vlasy zlaté Margareto 

své psy na nás poštvává a darem nám přináší hrob uprostřed větru 

hraje si s hady a mívá sny smrt to je německý mistr 

tvé vlasy zlaté Margareto 

tvé popelavé vlasy Šulamít 

Hned první verš je přeložen mistrovsky: rytmus přesně kopíruje originál, což by mohlo 

svědčit o tom, že překladatel si je vědom jeho důležitosti. Bohužel je rytmus narušen hned 

v druhém verši, kde Gruša místo žádoucích trojdobých stop vnáší rušivé, poetizující, v trochejích 

rytmované spojení „o polednách“. Přitom by plně postačovalo zachovat neutrální 

„v poledne“. Možná užil Gruša množné číslo, aby zdůraznil opakování, avšak domnívám se, 

že zde je takový zásah na škodu. Obzvláště proto, že Gruša si je dobře vědom důležitosti 

rytmu Fugy smrti a jinde v překladu se jej snaží dodržet. 

Sporný je Grušův překlad německého „die Lüfte“ značící ve své podstatě v češtině neexistující 

(v němčině poetizující) množné číslo od slova „vzduch“ a přeložitelné snad jako 

„ovzduší, povětří“. Gruša je překládá příliš konkrétním a nepřípadným slovem „vítr“. Podivně 

působí i – snad – poetizující spojení „hvězdy tím srší“ ze sedmého verše, tam, kde 

v originále stojí prosté a statické „es blitzen die Sterne“, tedy „třpytí se hvězdy“. 

V první sloce Gruša v naprostém rozporu s originálem zavádí anaforu do posledních 

pěti veršů: verše opakovaně začínají slovem „muž“. Rušivá je i překladatelova invence 

v podobě personifikace „Muž Německu píše“ – tam, kde originál vyžaduje prostý překlad 

„do Německa“. A významem se zcela míjí – jak předpokládám – Grušův záměr přirovnat 

postavu tohoto „muže bydlícího v domě“ ke krysaři ze známé německé pověsti, když 

v osmém verši první sloky „svým pískotem láká své židy“. Celanův text v tomto místě 

jasně říká „svolává pískáním své židy k sobě“ a lze se domyslet, že se nejedná o vábivé 

tóny krysařovy flétny, ale o ostrý hvizd dozorcovské píšťalky (což ostatně asociují i všechny 

další překlady). 

Významového zjednodušení se Gruša dopouští v druhé sloce, kde v originále „muž 

sahá po železe v opasku“. Gruša německý výraz „Eisen“ konkretizuje na „železný obušek“. 

Nebylo by to úplně od věci, kdyby právě tato nejasnost, co přesně ono Celanovo „železo“ 

znamená, nebyla významná: v druhé sloce se jím mávne, tedy opravdu může asociovat 

obušek či železnou tyč, zatímco ve čtvrté sloce se jím střílí (u Gruši: „kulkou tě zasáhne 

kulkou z olova“). Německé „Eisen“ lze skutečně použít i jako označení pro střelnou zbraň 

a zdálo by se, že tedy i v případě prvního užití se jedná o pistoli, kterou dozorce zvedá 

z opasku. Proti tomu ale mluví skutečnost, že v koncentračních táborech v Transnistrii dozorci 

používali krátké železné obušky, což Celan pravděpodobně věděl. Bylo by tedy na 

místě tuto významovou nejasnost zachovat buď doslovným a svou víceznačností zneklidňujícím 

termínem „železo“, nebo konvenčněji hyperonymem „zbraň“ zahrnujícím oba 

významy. 

Za zmínku dále stojí, jak se který překladatel vyrovnal s dívčími jmény v básni. Gruša 

zachovává německou podobu „Margareta“. Ta sice evokuje německý původ jména, ale na 

druhou stranu neasociuje postavu Markétky (Gretchen) z Goethova Fausta – souvislost, jíž 

si všímá většina badatelů, a jíž do svých překladů zavádějí i Jan Skácel, Ludvík Kundera 

a Jakub Kostelník. (Ostatně souvislost s Faustem vidí interpreti básně i ve slovním spojení 

„mistr z Německa“: ve středověku označovalo slovo „mistr“ mimo jiného také učence, 

vzdělance). Avšak Celan neposkytuje v textu básně k postavě Markétky z Fausta jasný 

[ 39 ]


odkaz: jméno používá nezdrobnělé, v neutrální podobě „Margarete“. Lze předpokládat, že 

Gruša chtěl zachovat germánskou formu jména a nikoli jeho počeštěnou zdrobnělou 

podobu. Je ostatně otázkou, kterému českému čtenáři se dnes při jméně „Markétka“ asociuje 

právě Goethův Faust. 

Rozmanitě je překládáno jméno biblické postavy Sulamit, milenky krále Šalamouna 

z Písně písní. U Gruši se objevuje jako Šulamít, u většiny překladatelů jako Sulamit, 

u judaisty Blahy jako Šulamit a u germanisty Spitzbardta v nezměněné podobě Sulamith. 

III. 

Překlad Jana Skácela: 

Fuga smrti 

Černé mléko rána my pijem tě večer 

pijem tě v poledne pijem tě ráno a pijem tě v noci 

pijem i pijem 

kopeme v oblacích hrob tam nikdy nebývá těsno 

Muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše 

píše když venku se stmívá a do Němec píše Markétko zlaté máš vlasy 

napíše a vyjde před dům kde lesknou se hvězdy a zahvízdá na svoje psice 

Zahvízdá na svoje Židy a káže nám kopat hrob 

káže nám hrajte teď k tanci 

Černé mléko rána my pijem tě v noci 

pijem tě ráno a v poledne pijem tě večer 

pijem a pijem 


píše když venku se stmívá a do Němec píše Markétko zlaté máš vlasy 

tvé jsou jak popel Ó Sulamit v oblacích kopeme hrob tam nikdy nebývá těsno 

A volá přitlačte na rýč vy jedni a hrajte a zpívejte druzí 

chápe se železa v opasku hrozí a má modré oči 

přitlačte na rýč vy jedni a hrajte dál k tanci vy druzí 



pijem a pijem 

muž bydlí v domě a Markétko zlaté máš vlasy 

tvé jsou jak popel Ó Sulamit a hraje si s hady 

A volá sladčeji hrajte tu smrt ta smrt je z Němec mistr 

a volá hlouběji nalaďte housle budete stoupat jak dým 

v oblacích je váš hrob tam nikdy nebývá těsno 


pijem tě v poledne a smrt je z Německa mistr 

pijem tě večer a pijem tě ráno a pijem a pijem 

smrt ta je z Německa mistr a modré má oči 

stihne tě z olova kulkou a stihne tě přesně 

muž bydlí v domě a Markétko zlaté máš vlasy 

štve na nás psice a rozdává v oblacích hroby 

hraje si s hady a snívá že smrt je z Německa mistr 

Markétko zlaté máš vlasy 

tvé jsou jak popel ó Sulamit 

[ 40 ]


Jedná se o překlad nejvíce poetický. Možná kvůli snad až patetickému, a tedy příznakovému 

zvolání „ó“ před oslovením Sulamit, či kvůli zvláštnímu použití spojky „i“ ve funkci 

spojky „a“ ve třetím verši první sloky. 

Skácelův překlad zachovává asi nejdůsledněji ze všech rytmus předlohy – leckde toho 

dociluje přidáním jednoslabičné spojky „a“ oproti originálu, což pak v češtině umožňuje 

tvořit trojdobé stopy. Někde však vsunutí spojky působí už nepatřičně (ve verši „muž bydlí 

v domě a Markétko zlaté máš vlasy“). 

Objevný je Skácelův překlad německého „er trifft dich“ v šesté sloce, které Gruša 

i další sice věcně správně, ale na úkor rytmu překládají „zasáhne tě“. Skácelovo řešení 

„stihne tě“ má i jistou míru abstrakce, která je pro celou báseň příznačná (viz např. výše 

zmíněné „železo“). 

Skácel si také jako jediný dovolil přeložit základní metaforu básně „schwarze Milch der 

Frühe“ jako „černé mléko rána“, tam, kde ostatní využívají možnosti češtiny zvolit synonymum 

„jitro“. U Skácela se pak slovo „ráno“ nutně opakuje i v druhém verši, ale překvapivě 

tato kumulace nepůsobí příliš rušivě. Bohužel žádný český překlad nemůže zachytit všechny 

významové konotace, jež tato metafora v němčině má – německé slovo „Frühe“ v sobě 

zahrnuje nejen ráno, ale také minulost. 

Podobně kreativně Skácel zachází s překladem druhého nejexponovanějšího místa 

básně, jejího závěru: v místě, kde proti sobě v originále stojí obrazy dvou světů, které 

nikdy více nemohou žít v harmonii. Skácel z těchto veršů vytváří věty tam, kde Celan jen 

lakonicky vedle sebe klade dvě substantiva s přívlastky. Domnívám se, vycházeje z práce 

na vlastním překladu Fugy smrti, že Skácel si uvědomoval nepřeložitelnost pro báseň zásadního 

adjektiva „aschen“: to totiž jistě znamená „popelavý“, tedy „barvy popela“, jak 

překládají všichni ostatní, ale zde mnohem více znamená něco, co by snad šlo v češtině 

vyjádřit neologismem „popelový“, tedy „rovnající se popelu“ – nikoli jen barvou. Novotvar 

by zde však nebyl na místě, proto Skácel – i s ohledem na třídobý rytmus – volí přirovnání 

„jak popel“. Uvědomíme-li si však, že právě figuře přirovnání se Celan (na rozdíl od Weißglase 

v básni ON) vědomě a systematicky vyhýbá, není ani Skácelovo řešení nejvhodnější. 

Bohužel se zároveň Skácel (jako ale vlastně všichni překladatelé Fugy smrti) dopouští 

několika věcných omylů. V první sloce přehlédl, že „černé mléko“ není apostrofou, ale 

předmětem výpovědi. Téměř jako schválnost působí Skácelův překlad německého „die 

Rüden“ jako „psice“ – neboť toto slovo v němčině znamená pravý opak, psí samce. Druhého 

věcného, a důležitého, pomýlení se Skácel-překladatel dopouští v páté sloce. První část 

verše „er ruft streicht dunkler die Geigen“ doslova znamená „volá hlaďte (třete) temněji 

(ty) housle“; překladatelská invence v podobě zlogičtění Celanovy metafory na „volá hlouběji 

nalaďte housle“ zde není na místě. 

IV. 

Překlad Ludvíka Kundery z roku 1967: 

Fuga smrti 

Černé mléko jitra pijem je navečer 

pijem je v poledne zrána a pijem je v noci 

pijem a pijem 

v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost 

Muž bydlí v domě hraje si s hady a píše 

když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy Markétko 

dopíše vyjde před dům a třpytí se hvězdy muž zahvízdne na svoje vlčáky 

zahvízdne na svoje židy ať v zemi vykopou hrob 

velí nám k tanci teď hrajte 


pijem tě zrána a v poledne pijem tě navečer 

pijem a pijem 


[ 41 ]



tvé popelavé vlasy Sulamit v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost 

Volá hlouběji ryjte a vy tam zpívejte hrajte 

dotkne se za pasem železa švihne jím zrak má modravý 

hlouběji zabořte rýče a vy tam dál hrajte k tanci 


pijem tě v poledne zrána a pijem tě navečer 

pijem a pijem 

muž bydllí v domě tvé zlaté vlasy Markétko 

tvé popelavé vlasy Sulamit hraje si s hady 

Volá sladčeji o smrti hrajte smrt je Německa mistr 

volá smutněji nalaďte housle potom jak dým se vznesete vzhůru 

v oblacích je váš hrob tam člověk má místa dost 


pijem tě v poledne smrt je Německa mistr 

pijem tě navečer zrána a pijem a pijem 

smrt je Německa mistr zrak má modravý 

kulkou z olova přesně tě zasáhne do hlavy 

muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy Markétko 

vlčáky na nás štve a rozdává oblačné hroby 

hraje si s hady a sní že smrt je Německa mistr 

tvé zlaté vlasy Markétko 

tvé popelavé vlasy Sulamit 

První verze překladu Fugy smrti z pera Ludvíka Kundery přináší některá překvapení. 

Věnujme se zde jen rozdílům oproti jeho verzi druhé, kterou lze považovat za revidovanou 

a finální. 

Především: Ludvík Kundera v této své verzi jako jediný z překladatelů zachovává koncový 

rým v předposlední sloce básně. Není téměř možné učinit tak nenásilně a přirozeně. 

Kundera proto obětoval spojení „modré oči“, případně „modré oko“ z originálu a zavádí 

poetizující „zrak má modravý“. Ovšem rýmový pár, který se mu ve spojení „zasáhne tě do 

hlavy“ podařilo vytvořit, považuji za velmi zdařilý, byť pochopitelně přidává význam – 

nicméně nemění jej. 

Na pováženou je v překladu velmi zavádějící spojení „smrt je Německa mistr“. Jednak 

svou inverzí, jednak naprosto nežádoucí možnou asociací na oblast sportu. 

Významových nepřesností se v tomto překladu Kundera dopouští v případě překladu 

stupňovaného adverbia „smutněji“ namísto „temněji“ ve čtvrté sloce a dále tamtéž nezachováním 

neobvyklé vazby „spielt süßer den Tod“, tedy „hrajte sladčeji smrt“. Kundera 

(ale i Gruša a jiní) zde spojení zlogičťuje: „hrajte sladčeji o smrti“. 

V. 

Překlad Ludvíka Kundery publikovaný v půli osmdesátých let: 

Fuga smrti 

Černé mléko jitra pijem je navečer 

pijem je v poledne zrána a pijem je v noci 

pijem a pijem 

v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost 

Muž bydlí v domě hraje si s hady a píše 


dopíše vyjde před dům a zablýsknou hvězdy muž zahvízdne na svoje vlčáky 

[ 42 ]


zahvízdne na svoje židy ať vykopou v zemi hrob 

velí nám k tanci teď hrajte 


pijem tě zrána a v poledne pijem tě navečer 

pijem a pijem 



tvé popelavé vlasy Sulamit v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost 

Volá hlouběji ryjte a vy tam zpívejte hrajte 

dotkne se za pasem železa švihne jím oči má modravé 

hlouběji zabořte rýče a vy tam dál hrajte k tanci 


pijem tě v poledne zrána a pijem tě navečer 

pijem a pijem 


tvé popelavé vlasy Sulamit hraje si s hady 

Volá sladčeji hrajte tu smrt smrt je maestro z Němec 

volá hlouběji nalaďte housle potom jak dým se vznesete vzhůru 

v oblacích je váš hrob tam člověk má místa dost 


pijem tě v poledne smrt je maestro z Němec 

pijem tě navečer zrána a pijem a pijem 

smrt je maestro z Němec oči má modravé 

kulkou z olova přesně tě zasáhne 


vlčáky na nás štve a rozdává oblačné hroby 

hraje si s hady a sní že smrt je maestro z Němec 

tvé zlaté vlasy Markétko 

tvé popelavé vlasy Sulamit 

Tento překlad Ludvíka Kundery lze díky knižnímu publikování bezesporu považovat za 

nejznámější. 

Kundera se projevuje jako erudovaný a zkušený překladatel a jako největší znalec reálií, 

okolností, které k napsání Fugy smrti vedly a mohou přispět k rozšifrování některých 

méně jasných míst. Z kvalitního překladu lze upozornit na jednotlivosti: například zvolení 

sémanticky zúženého slova „vlčáci“ na místo německého „Rüden“ – zde promlouvá znalost 

historických faktů, a sice, že právě němečtí ovčáci byli v koncentračních táborech využíváni 

ke službě dozorcům. Otázkou je, jestli taková konkretizace překladu naopak nemůže 

uškodit. Kreativně, ale možná zbytečně poeticky Kundera překládá „blaue Augen“ 

jako „modravé oči“ (snad pozůstatek z první verze překladu?). A v Kunderově překladu 

nalezneme stejný omyl jako u Skácela, a sice „hlouběji nalaďte housle“. 

Čím se tento překlad zejména vymyká z řady ostatních, je zřejmě záměrné použití vysoce 

příznakového sousloví „maestro z Němec“ místo originálního „Meister aus Deutschland“, 

tedy prostě „mistr z Německa“. Motivaci této volby se mi však nepodařilo odhalit. 

„Mistrovství“ je totiž v Celanově básni třeba spatřovat na více rovinách a autor užitím 

slova „mistr“ v básni pracuje s jeho víceznačností. Němci byli jistě mistry v hudební 

oblasti (Johann Sebastian Bach: Umění fugy), k čemuž jednoznačně odkazuje Kunderův 

termín (italského původu!) „maestro“, ale Němci také prokázali během druhé světové 

války mistrovství v zabíjení („smrt je mistr z Německa“). Nehledě např. k možnosti vnímat 

postavu mistra ve starším významu učence či učitele (viz výše). Těžko soudit, proč Kundera 

sáhl po tak krajním zúžení významu německého výrazu, jehož český protějšek téměř 

přesně kopíruje jeho význam (i polysémii) – možná se tak chtěl vymezit vůči překladům 

stávajícím. 

[ 43 ]


Některé drobné detaily dále tento překlad odlišují jak od ostatních, tak od originálního 

textu. Například Kunderovo poetizující a metaforu místo prostého popisu vytvářející spojení 

„oblačné hroby“, které stojí místo Celanova jednoznačného „Grab in der Luft“, tedy 

„hrob ve vzduchu“, či dynamizující spojení „zablýsknou hvězdy“ místo možná adekvátnějšího 

statického „třpytí se hvězdy“ z první verze překladu. 

VI. 

Překlad Wolfganga Spitzbardta: 

Fuga smrti 

Černé mléko jitra pijeme je večer 

Pijeme je v poledne a ráno pijeme je v noci 

Pijeme a pijeme 

Kopeme hrob v povětří tam se neleží těsně 

Muž bydlí v domě ten si hraje s hady ten píše 

Ten píše když se stmívá do Německa tvoje zlaté vlasy Margareto 

Píše to a vychází před dům a blýskají se hvězdy píská na své psy 

Píská na své Židy nechá kopat v zemi hrob 

Poroučí nám zahrajte nyní k tanci 


Pijeme tě ráno a v poledne pijeme tě večer 


Muž bydlí v domě ten si hraje s hady ten píše 

Ten píše když se stmívá do Německa tvoje zlaté vlasy Margareto 

Tvoje popelavé vlasy Sulamith kopeme hrob v povětří tam se neleží těsně 

Volá ryjte hlouběji do země vy jedni vy druzí zpívejte a hrajte 

Sahá za opasek po zbrani mává s ní jeho oči jsou modré 

Ryjte hlouběji rýči vy jedni vy druzí zpívejte a hrajte dále k tanci 


Pijeme tě v poledne a ráno pijeme tě večer 


Muž bydlí v domě tvoje zlaté vlasy Margareto 

Tvoje popelavé vlasy Sulamith hraje si s hady 

Volá hrajte sladčeji smrt smrt je mistr z Německa 

Volá hrajte temněji na housle pak stoupáte kouřem do vzduchu 

Pak máte hrob v oblacích tam se těsně neleží 


Pijeme tě v poledne smrt je mistr z Německa 

Pijeme tě večer a ráno pijeme a pijeme 

Smrt je z Německa jeho oko je modré 

Zasáhne tě olověnou kulkou zasáhne tě přesně 

Muž bydlí v domě tvoje zlaté vlasy Margareto 

Štve své psy na nás daruje nám hrob ve vzduchu 

Hraje si s hady a snívá smrt je mistr z Německa 

Tvé zlaté vlasy Margareto 

Tvé popelavé vlasy Sulamith 

Překlad rodilého mluvčího Wolfganga Spitzbardta se vyznačuje snad největší významovou 

přesností a doslovností, což lze jednoznačně hodnotit jako pozitivum ve 

srovnání s mnohdy nežádoucí kreativitou, jíž se v jiných aktuálních překladech Fugy smrti 

nadějeme. Spitzbardt ve svém překladu postihuje i detaily, jakou je např. změna v motivu 

modrých očí: nejprve se objeví v množném čísle (ve třetí sloce: „seine Augen sind blau“), 

[ 44 ]


potom v čísle jednotném (v páté sloce: „sein Auge ist blau“). Tato zdánlivě drobná změna 

má svůj základ v sémantice následujícího verše: muž má jedno oko zavřené, protože 

druhým – otevřeným – modrým okem zaměřuje svůj cíl. 

Za významnou, Spitzbardtem správně odhalenou, nicméně problematicky přeloženou 

považuji skutečnost, že Celan se ve Fuze smrti systematicky vyhýbá přirovnání. Pozorný 

čtenář si však všimne, že všechny překlady do češtiny přesto jedno přirovnání obsahují, 

a sice v sedmém verši čtvrté sloky: budete stoupat jak dým. Jedná se ovšem o zásadní neporozumění 

Celanově verši „dann steigt ihr als Rauch in die Luft“. Nejedná se přirovnání, 

ale o prosté konstatování, syrový popis konkrétního obrazu – budete stoupat do vzduchu 

coby kouř. Spitzbardtův překlad tohoto místa je však více než svérázný a ne docela srozumitelný: 

„pak stoupáte kouřem do vzduchu“. Zvláštně a spíše rušivě působí Spitzbardtem 

bezdůvodně nadužívané ukazovací zájmeno „ten“ (namísto adekvátního, v češtině fakultativně 

použitelného „on“) ve verši „Muž bydlí v domě ten si hraje s hady ten píše“. 

Na druhé straně se z tohoto významově zatím nejpřesnějšího překladu mnohdy vytrácí 

estetická působivost originálu. Především překladu ubližuje rozvolněný rytmus, přecházející 

často do trochejských stop. Jeden příklad za všechny: Spitzbardt pravděpodobně nechtěl 

použít hovorový zkrácený tvar „pijem“, kterému se nevyhnul žádný z překladatelů, 

ale výrazně tím mění rytmus básně na klíčovém místě („pijeme tě“). Z formy básně opět 

není zachován rým, ale bohužel ani některá opakování: ta nedodržuje např. zbytečná a neúčelná 

slovosledná inverze „tam se neleží těsně“ (v první a druhé sloce) versus „tam se 

těsně neleží“ (ve třetí sloce). 

VII. 

Překlad Josefa Blahy: 

Fuga smrti 

Černé mléko jitra, pijeme je večer 

Pijeme je v poledne a ráno a pijeme je v noci 

Pijeme a zase pijeme 

Kopeme si hrob na nebesích, tam není těsno 

Jeden muž žije v domě a hraje si s hady a píše 

Píše když se stmívá nad Německem tvé zlaté vlasy Margarette 

Píše to a vstupuje před dům a hvězdy se třpytí 

A píská na své psy 

Píská na své židy a nechává je vykopat hrob v zemi 

Přikazuje nám: Hrajte k tanci. 

Černé mléko úsvitu pijeme tě v noci 

Pijeme tě ráno a v poledne a pijeme tě i večer 

Pijeme tě a pijeme tě 

Jeden muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše 

Píše když se stmívá nad Německem, tvé zlaté vlasy, Margarette 

Tvé popelavé vlasy, Šulamit, kopeme hroby ve vzduchu, tam není úzko 

Volá kopejte hlouběji do země a hrajte 

Sahá po železu ve svém opasku a mává s ním 

A jeho oči jsou modré 

Kopejte hlouběji svými rýči kopejte hlouběji 

Vy další a hrajte k tanci. 

Černé mléko úsvitu, pijeme tě v noci 

Pijeme tě v poledne a ráno a pijeme tě večer 

Pijeme a znovu pijeme 

A ten muž žije v domě, tvé zlaté vlasy, Margarette 

Tvé popelavé vlasy, Šulamit, hraje si se svými hady. 

[ 45 ]


Volá hrajte více sladce smrt protože smrt je Mistr z Německa 

Volá: nalaďte temněji svoje housle a vystoupíte jako kouř do vzduchu 

A budete mít hrob v oblacích tam, kde už není úzko. 

Černé mléko úsvitu pijeme tě v noci 

Pijeme tě v poledne smrt je Mistr z Německa 

Pijeme tě večer a ráno, pijeme a zase tě pijeme 

Smrt je Mistr z Německa, jeho oko je modré 

Zasáhne tě olověnou koulí, strefí tě přesně 

Muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy, Margarette 

Štve na nás své psy a daruje nám hrob ve vzduchu 

Hraje si s hady a sní, smrt je Mistr z Německa 

Tvé zlaté vlasy, Margarette, 

Tvé popelavé vlasy, Šulamit 

Překlad Josefa Blahy se přes některé kvality bohužel nese ve znamení mnohých nedorozumění 

a neporozumění. Především nelze schválit překladatelovo zavádění interpunkce 

do básně, navíc nesystematicky (čárky uprostřed verše, dvojtečky). Tento zásah na první 

přečtení zbytečně vysvětluje text, a naopak jinde, kde interpunkce není zavedena, působí 

dojmem jejího přehlédnutí, a tedy chyby. Další výrazný formální nedostatek představuje 

systematické zavedení velkého písmene na počátku veršů – snad jakási snaha o napodobení 

úzu, který se v poezii držel často až do poloviny dvacátého století, ale z dnešního pohledu 

je přežitý – obzvláště když sám Celan s velkými písmeny na začátku veršů pracuje 

tvůrčím způsobem a vytváří tak cosi na způsob podcelků v rámci slok. 

Velké počáteční písmeno v tomto překladu najdeme i u substantiva „Mistr“. V tomto 

případě se nelze opřít o originál, neboť v němčině mají všechna substantiva velká počáteční 

písmena. Josef Blaha – a není z překladatelů Fugy smrti jediný – patrně zdůrazněním 

tohoto slova chce upozornit na jeho různé možné konotace. O oprávněnosti takového zásahu 

a o jeho funkčnosti v překladu by bylo možné spekulovat – text Fugy smrti v němčině 

je jednoduchý, přímočarý, prostý formálních ozdob (snad s výjimkou rýmu, který však není 

ozdobou). Avšak zároveň tento překladatelův krok nemůžeme jednoznačně odsoudit; je 

zřejmé, že jde o výsledek hlubší úvahy nad textem. 

V překladu jsou však i místa, kde o překladatelově porozumění textu vyvstávají pochybnosti. 

Například zásadní momenty opakování Blaha rozmělňuje už v prvním verši, kde 

uvádí „černé mléko jitra“, zatímco později už jen „černé mléko úsvitu“. Záhadná je motivace 

překladatelova rozhodnutí zdvojit hlásku t ve jméně Margarete, v jeho překladu 

tedy vystupuje Margarette, což je podoba jména, která se neopírá o žádnou kulturní tradici 

a je zcela vykonstruovaná. Nadinterpretován je překlad pasáže „da liegt man nicht 

eng“, tedy „tam se neleží těsně“, kterou Blaha překládá velmi volně jako „tam není úzko“. 

Jistě, v originále i v překladu má jít i o vyvolání pocitu úzkosti, ale německé „ängstlich“, 

tedy „úzkostný“, souvisí s výrazem „eng“, tedy „úzký“, jiným způsobem než v češtině. 

Podobný postup Blaha zvolil i pro překlad již zmíněného spojení „in den Lüften“, které překládá 

velmi volně jako „na nebesích“. Do třetice nepatřičné dovysvětlování a interpretování 

poznamenalo i první verš čtvrté sloky: „Volá hrajte více sladce smrt protože smrt je 

Mistr z Německa“. Překladatelem vložená spojka a důsledkový poměr, který do syntaxe 

vnáší, zcela mění otevřenou strukturu Celanova verše. 

Zarážející je Blahův překlad německého „ein Mann“ jako „jeden muž“ v první a druhé 

sloce. Německé „ein“ totiž vedle významu číslovky „jedna“ má – především – význam neurčitého 

členu, který se v češtině neužívá, ale bylo by možné jej přeložit jako „nějaký“, „jistý“. 

Josef Blaha jako jediný z překladatelů – bezdůvodně – překládá číslovkou. K neporozumění 

německému originálu pravděpodobně došlo i v pátém verši páté sloky, kde Blaha 

překládá „Zasáhne tě olověnou koulí“ pasáž, v níž jde evidentně o střelbu z pistole 

a namístě je tedy „olověná kulka“. 

Naopak vyzdvihnout je třeba přesnost překladu některých míst, která ve starších překladech 

unikala pozornosti (např. výše popsaný vývoj motivu „jeho oči jsou modré“ v „jeho 

oko je modré“). 

[ 46 ]


VIII. 

Překlad Jakuba Kostelníka z roku 2004: 

Fuga smrti 

Černé mléko rána pijeme za soumraku 

Pijeme tě za poledne a pijeme tě po nocích 


Hrabeme hrob v nebi tam neleží úzkost 

Muž bydlí v domě pohrává si s hady a píše 

když padá noc domů tvé sluneční vlasy Margaret 

Upíše se a vyjde před dům za kanonády hvězd 

zapíská na své psy 

Zapíská na své Židy ať hrabou hrob v zemi 

A velí tancujte hrajte 

Černé mléko rána pijeme po nocích 

Pijeme tě po ránu za poledne za soumraku 



když padá noc domů tvé sluneční vlasy Margaret 

Tvé zpopelněné vlasy Sulamit v nebi 

hrabeme hrob tam neleží úzkost 

Řve hrabte hlouběji hlínu 

a jiní tancují hrají 

Hmátne po železe za řemenem kmitne jím 

má nebeské oči 

Hrabte hlouběji 

a jiní tancují hrají 


Pijeme tě za poledne po ránu za soumraku 


Muž bydlí v domě tvé sluneční vlasy Margaret 

tvé zpopelněné vlasy Sulamit pohrává si s hady 

Řve hrajte sladce smrt 

Smrt je domova kat 

Řve hrajte hlouběji a pak vyletíte komínem 

V nebi máte hrob tam neleží úzkost 


Pijeme tě za poledne smrt je machr z Němec 

Pijeme tě za soumraku po ránu 


Smrt je machr z Němec má nebeské oči 

Trefí tě kulkou trefí tě hned 

Muž bydlí v domě tvé sluneční vlasy Margaret 

Poštve na nás své psy 

Rozdává nebeské hroby 

Pohrává si s hady a sní že smrt je machr z Němec 

Tvé sluneční vlasy Margaret 

tvé zpopelněné vlasy Sulamit 

[ 47 ]


První verze překladu Jakuba Kostelníka prozrazuje překladatelovo oslnění touto básní 

a touhu ji „básnicky převést“, avšak zároveň zásadní neporozumění originálu. To se 

projevuje už na první pohled: Kostelník nezachovává Celanovy příznačné dlouhé verše 

a štěpí je do kratších celků. 

Celá řada prvků v překladu pak poukazuje na nepatřičnou překladatelovu invenci. Buď 

se jedná o svérázný, ale vědomý pokus přebásnit Celana do češtiny, nebo, a obávám se, že 

se jedná spíše o tento případ (i s ohledem na druhou Kostelníkovu verzi překladu), 

o demonstraci svérázné a vědomé překladatelské metody – neboť způsob volného zacházení 

s originálním textem v tomto překladu vykazuje systémový charakter. Jmenujme 

z mnoha „zvláštností“ tohoto překladu alespoň následující: 

Hned v prvním verši Kostelník místo adekvátního a rytmicky vhodnějšího adverbia „večer“ 

zavádí rozvleklejší, nepřesné (snad básničtější?) „za soumraku“. Již u Blahy komentovanou 

pasáž „da liegt man nicht eng“ překládá Kostelník podobně volně: „kde neleží úzkost“. 

V první sloce překladu je nápadné a nepochopitelné, proč muž v Kostelníkově překladu 

píše „domů“, zatímco v originále píše „do Německa“. Sedmý verš této sloky v překladu 

začíná slovy „upíše se“, což opět nemá oporu v originálu, a dokonce ani v češtině není 

význam tohoto slovesa v kontextu verše jasný (upíše se komu, proč?). V témže verši, tam, 

kde se v originále „třpytí hvězdy“, Kostelník překládá velmi volně a expresivně: „za kanonády 

hvězd“. 

Pozoruhodné je, jak tento překladatel naložil s některými opakujícími se stěžejními 

epitety v básni. „Blaue Augen“, tedy „modré oči“, překládá jako „nebeské oči“; „goldenes 

Haar“, tedy „zlaté vlasy“, jako „sluneční vlasy“ a „aschenes Haar“, tedy „vlasy barvy popela“ 

či snad hypoteticky „popelové vlasy“, jako „zpopelněné vlasy“ – tedy příliš konkrétně. 

Největší překvapení pak přináší pátá sloka: kromě zbytečné narážky na koncentrační 

tábory tam, kde v originále není („vyletíte komínem“) přináší tato sloka tam, kde v originále 

stojí opakující se „der Tod ist ein Meister aus Deutschland“, překvapující, dokonce do 

samostatného verše vyčleněný překlad „Smrt je domova kat“. „Mistr z Německa“ je dále 

překládán velmi svérázně jako „machr z Německa“. 

IX. 

Překlad Jakuba Kostelníka z roku 2009: 

Fuga smrti 

Černé mléko rána pijeme za soumraku 

pijeme je v poledne a pijeme je po nocích 

pijeme a pijeme 

hrabeme hrob v nebi tam těsno není 


a píše když se stmívá do Říše tvé sluneční vlasy Markétko 

upíše se a vyjde před dům za kanonády hvězd zapíská na své psy 

zapíská na své Židy ať hrabou hrob v zemi 

velí nám tancujte hrajte 


pijeme tě po ránu v poledne za soumraku 



a píše když se stmívá do Říše tvé sluneční vlasy Markétko 

Tvé zpopelněné vlasy Sulamit v nebi hrabeme hrob tam těsno není 

Řve hlouběji hrabte dál do říše hlíny a jiní tancují hrají 

hmátne po železe za řemenem kmitne jím má nebeské oči 

hrabte hlouběji a vy jiní zahrajte jim k tanci 


pijeme tě v poledne po ránu za soumraku 

[ 48 ]



muž bydlí v domě tvé sluneční vlasy Markétko 

tvé zpopelněné vlasy Sulamit pohrává si s hady 

Řve hrajte sladčeji o smrti smrt je Mistr Němec 

řve hlouběji hrajte na houslích a pak vyletíte komínem 

v povětří máte hrob tam těsno není 


pijeme tě v poledne smrt je Mistr Němec 

pijeme tě za soumraku po ránu pijeme a pijeme 

smrt je Mistr Němec má nebeské oči 

trefí tě kulkou trefí tě přesně hned 

muž bydlí v domě tvé sluneční vlasy Markétko 

poštve na nás své smečky rozdává nebeské hroby 

pohrává si s hady a sní že smrt je Mistr Němec 

tvé sluneční vlasy Markétko 

tvé zpopelněné vlasy Sulamit 

K tomuto překladu jen krátce: překladatel si zjevně uvědomil zásadní pochybení 

v první verzi překladu, což, předpokládejme, jej motivovalo k vytvoření verze nové. Ta je 

mnohem přesnější po formální i obsahové stránce. Mnohé omyly jsou z překladu vymýceny, 

mnohé však zůstaly. Zajímavý je v této verzi překlad originálního „nach Deutschland“ 

jako „do Říše“, tedy opět zbytečně interpretováno, ale rozhodně více se blížící originálu 

než v první verzi. 

Snaha o přesnost v překladu paradoxně přinesla i některá nová nedorozumění. 

Podobně jako Kundera i Kostelník v předposlední sloce zlogičťuje vazbu „spielt süßer den 

Tod“ jako „hrajte sladčeji o smrti“. Ve třetí sloce Kostelník překládá německý termín „Erdreich“ 

mylně jako „říše hlíny“ – doslovně má sice německé slovo tento význam, ale znamená 

jednoduše tolik, co „zemina, hlína, země“, což správně pochopili všichni ostatní překladatelé. 

V této verzi Kostelníkova překladu dále spatřujeme vědomý posun v překladu 

důležitého spojení „Meister aus Deutschland“ – již ne slangové „machr z Německa“, ale 

zveličující „Mistr Němec“. V obou případech je však překlad tohoto místa zavádějící. 

X. 

Vymezit se vůči stávajícím překladům: už jen to by jistě byl možný i pochopitelný důvod, 

proč překládat některé básně stále znovu. Fuga smrti sice v českém prostředí nedosáhla 

proslulosti ani hojnosti překladů básní jako jsou Havran Edgara Allana Poea nebo 

Podzimní den Rainera Marii Rilka, přesto by jistě bylo možné spekulovat o možné soutěživosti 

mezi jednotlivými překlady. Moje vlastní motivace, proč znovu přeložit Fugu smrti, 

byla jiná – a sice podat překlad pokud možno velmi přesný, opřený o sekundární literaturu 

a také o svědectví, byť strohá, samotného autora. Samozřejmě při zachování jeho formálních 

kvalit a s vědomím toho, že text musí především mluvit sám za sebe. Tedy překlad 

Radka Malého, pořízený v létě roku 2005, upravený roku 2010: 

Fuga smrti 

Černé mléko jitra večer je pijem 

pijem je v poledne ráno a pijem je v noci 

pijem a pijem 

kopeme hrob tam v povětří není tam těsno 

Muž bydlí v domě hraje si s hady on píše 

píše když stmívá se do Němec tvé vlasy zlato Margareto 

dopíše vychází před dům a hvězdy se třpytí zahvízdá na svoji smečku 

hvízdne na svoje Židy a velí kopat hrob v zemi 

velí nám hrajte k tanci jen hrajte 

[ 49 ]


Černé mléko jitra v noci tě pijem 


pijem a pijem 

Muž bydlí v domě hraje si s hady on píše 

píše když stmívá se do Němec tvé vlasy zlato Margareto 

Tvé vlasy popel Sulamit kopeme hrob tam v povětří není tam těsno 

Volá hlouběji ryjte vy tady a ostatní zpívejte hrajte 

k opasku sahá v ruce má zbraň jí mávne a modré má oči 

hlouběji zaryjte rýče vy tady vy ostatní hrajte dál k tanci 


pijem tě v poledne ráno a večer tě pijem 

pijem a pijem 

Muž bydlí v domě tvé vlasy zlato Margareto 

tvé vlasy popel Sulamit hraje si s hady 

Volá sladčeji hrajte smrt to smrt je z Německa mistr 

volá temněji přejeďte struny těch houslí pak budete povětřím stoupat co dým 

pak najdete hrob tam v oblacích není tam těsno 


pijem tě v poledne smrt je z Německa mistr 

pijem tě večer a ráno a pijem a pijem 

smrt je z Německa mistr modré má oko tvář bledá 

trefí tě kulkou z olova trefí co hledá 

muž bydlí v domě tvé vlasy zlato Margareto 

štve svoji smečku na nás a dává nám ve vzduchu hrob 

hraje si s hady a sní to smrt je z Německa mistr 

tvé vlasy zlato Margareto 

tvé vlasy popel Sulamit 

Ve svém překladu jsem se kromě nutného postihnutí globální struktury textu soustředil 

na detaily, které jsou zdánlivě nepodstatné a často pozornosti překladatelů unikly – ale 

které mají vzhledem k rafinované kompozici básně svou roli v celkovém vyznění. Právě 

změny v detailech vytvářejí v Celanově básni princip fugy, variace opakovaných motivů. 

Takovým detailem je např. Skácelem přehlédnuté předsunutí předmětu „černé mléko“ 

v prvním verši (měnící se až ve druhé a v dalších slokách v apostrofu) či pouze Spitzbardtem 

a Blahou registrovaný posun motivu modrých očí (viz výše). 

Podobný postup, tedy – byť často nenápadnou – variaci motivů, používá Celan už 

jenom jednou: když se „hrob v povětří“ („Grab in den Lüften“) z prvních dvou slok náhle 

změní v „hrob v oblacích“ („Grab in den Wolken“) ve sloce páté a v šesté sloce se s obměnou 

vrací k původnímu znění „hrob ve vzduchu“ („Grab in der Luft“). Tento vývoj z překladatelů 

plně postihnul pouze Wolfgang Spitzbardt. Ostatní překladatelé buď zachovaly 

podobu jedinou (Kundera, Skácel, Kostelník), nebo motiv variují, ale jinak, než je tomu 

v originále (Gruša, Blaha). 

Jinak stojí celá báseň na opakování neměnných slovních spojení a jednotlivých slov, 

což dosavadní překlady neberou dostatečně v potaz. I z tohoto důvodu jsem nakonec ve 

svém překladu rezignoval na původně zamýšlené variování jména „Margarete“– zpočátku 

jako „faustovská“ Markétka, později jako „germánská“ Margareta. Usoudil jsem, že poměrně 

nenápadná aluze na Fausta (byť samotným autorem potvrzená!) by v českém 

prostředí stejně nefungovala. Navíc: u Goetha se tato dívčí postava objevuje ve zdrobnělé 

podobě, Gretchen, což by české Markétce mnohem spíše odpovídalo. Nakonec tedy v celém 

překladu důsledně používám v češtině cize znějící německou podobu jména, která, 

umístěná vždy na konci veršů, dokonce i rytmicky více odpovídá originálu. 

Co ale počít se Sulamit a jejími „popelovými“ vlasy? Chtěl jsem se v překladu vyhnout 

mnohdy se nabízejícím, ale Celanem nevyužívaným přirovnáním, a zároveň jsem nechtěl 

pro klíčové adjektivum „aschenes“ volit významem i rytmem nevyhovující termín „pope- 

[ 50 ]


lavý“. Mé řešení tak spočívá v elipse spojky „jako“; v prostém položení substantiv „popel“ 

a „vlasy“ za sebe, čímž vzniká dojem apozice. Takovéto prolnutí, domnívám se, odpovídá 

způsobu, jakým je Fuga smrti Celanem vystavěna. Analogicky proto stavím v předcházejících 

verších místo adjektiva „zlatý“ substantivum „zlato“. Dokonce zde vzniká náznak 

rýmu: „tvé vlasy zlato Margareto“. 

Velký problém představuje jediný koncový rým v básni, exponované místo v předposlední 

sloce. Rým zde zazní nečekaně, jako výstřel – čímž přesně podporuje účinek obsahu 

verše „er trifft dich genau“, tedy „zasáhne tě přesně“. Chce-li překladatel zachovat význam, 

rytmus i přirozený tok výpovědi, nepodaří se tyto dva verše rýmem spojit jinak, než 

za cenu násilně působícího výsledného dojmu. Všichni překladatelé s výjimkou Kundery 

v jeho verzi z roku 1967 nakonec, vědomě či možná i nevědomě, na tento rým v překladu 

rezignovali. 

Po dlouhém uvažování a hledání jsem se rozhodl rým ve svém překladu zachovat. Jeho 

ojedinělý výskyt v textu, nemající oporu v jiných částech básně, a zároveň v originále bez 

vlivu na slovoslednou inverzi či rytmus (jak tomu u vázaného verše jinak většinou bývá), 

tedy jeho „nestylizovanost“, neumožňují využití běžných metod překladu rýmovaného 

verše s výjimkou jediné, té nejdiskutabilnější – a sice přidat verši nový význam, který v originále 

chybí. Takový postup, v překladu vázaného verše poměrně častý, má své odůvodnění 

pouze na zvlášť závažných místech, kde může obsah ustoupit formě. Nicméně právě 

o takové místo se zde jedná. V rýmovém páru se objevují dvě plnovýznamová slova, která 

se v překladu, a není divu, nerýmují: „blau“ tedy „modrý“, a „genau“, tedy „přesně“. Nechtěl 

jsem kvůli rýmu připojovat slova bezobsažná, „vycpávková“ – neboť taková se ve 

Fuze smrti prakticky nevyskytují. Část verše, která v mém překladu nemá přímou oporu 

v originálu, zní „tvář bledá“. Toto slovní spojení sestává pouze ze tří slabik a vztahuje se 

k vnější charakteristice jednající postavy: „muž s modrýma očima“ ze třetí sloky, který je 

zde poprvé ztotožněn se „smrtí, mistrem z Německa“. Bledost tváře podle mého názoru 

může být rysem, který obě tyto postavy dále spojuje. Následující verš pak umožnil použít 

místo adekvátního „trefí tě přesně“ trochu zevšeobecňující i zneklidňující „trefí, co hledá“. 

Jak již několikrát zaznělo, Celan ve Fuze smrti neužívá přirovnání. Půlverš dann steigt 

ihr als Rauch in die Luft, v němž většina překladatelů mylně vidí přirovnání a Wolfgang 

Spitzbardt jej překládá instrumentálem, proto překládám víceméně doslovně: pak budete 

povětřím stoupat co dým. 

Absence interpunkce v básni přináší nečekané komplikace pro překladatele v posledním 

verši předposlední sloky. Ten zní: er spielt mit den Schlangen und träumet der 

Tod ist ein Meister aus Deutschland, doslova: hraje si s hady a sní smrt je mistr z Německa, 

ale rovněž: hraje si s hady a sní že smrt je mistr z Německa. Druhá část verše 

v němčině tedy může znamenat jak zcela samostatnou výpověď, tak i vedlejší větu 

předmětnou. Jistým vodítkem může být výrazná autorská recitace básně, která vybízí 

k druhé možné interpretaci. Přesto na tomto místě vnímám záměrnou nejednoznačnost, 

která se ostatně projevuje i tím, jak tuto pasáž překládají předchozí překladatelé: Kundera, 

Skácel a Kostelník se přiklánějí k řešení se spojkou „že“, Gruša, Blaha a Spitzbardt ponechávají 

překlad bez ní. Mou snahou bylo nejednoznačnost zachovat. Volil jsem proto – 

i z rytmických důvodů – znění hraje si s hady a sní to smrt je z Německa mistr. 

Nebylo mým prvořadým cílem představit antologii překladů jedné básně do češtiny 

a srovnat jednotlivá znění, ačkoli taková srovnání bývají začasté zajímavá a užitečná. Mou 

ambicí nebylo ani obhájit překlad vlastní na základě vysvětlení některých mnou zvolených 

postupů. Uvědomme si, že by se jednalo o dosti neregulérní „souboj“ – vždyť žádný z překladatelů 

mnou zhusta kritizovaných nemá šanci se bránit. Chtěl jsem spíše poukázat na 

to, jak pozoruhodné a rozmanité mohou být okolnosti stojící v pozadí básnického textu, 

doložitelné v našem případě nikoli bezvýhradně znalostí textu samotného, ale také znalostí 

okolností jeho vzniku a sekundární literatury, a pokusit se najít odpověď na otázku, 

co tato fakta ve svém důsledku znamenají pro umělecký překlad takového textu do jiného 

jazyka. Nesouhlasím se zastánci názoru, že poezie je ve své podstatě nepřeložitelná. 

Jsou jistě jazyky a kultury, které mají s překládáním poezie větší potíže než čeština, ale 

právě čeština nabízí díky svým přebohatým možnostem literárního jazyka, díky dlouhé 

tradici a díky odvaze a hledačství mnoha překladatelů ideální pole pro průzkum toho, co 

se při překládání poezie děje; co je třeba brát zejména v potaz a kde je možno ustoupit 

[ 51 ]


z požadavků, které originální text klade. Samozřejmě, každý autor, každá báseň je jiná – 

a právě Celan patří k autorům na překlad nejtěžším. Byla by však škoda, kdyby tento autor, 

českému prostředí nikoli cizí, překládán nebyl. A to i v případě natolik podivuhodné 

básně, jakou je jeho Fuga smrti. 

Poznámky: 

1 John Felstiner, Paul Celan. Eine Biographie, přeložila Holger Fliesbaden, München, Verlag C. H. 

Beck, 1997, s. 53. 

2 Plamen 12, 1965, s. 75. 

3 Skácelův překlad vyšel i knižně ve výboru Květy z nahořklého dřeva, Praha, Mladá fronta 2000, 

s. 136–137. 

4 Adolf Kroupa (ed.), Sto moderních básníků, Praha, Československý spisovatel 1967, s. 60–61. 

5 Paul Celan, Sněžný part, přeložil Ludvík Kundera, Praha, Odeon 1986, s. 9–10. 

6 Wolfgang Spitzbardt, Textauswahl für den Deutschunterricht an der Musikfakultät, Teil II, 

Brno, JAMU 2003, s. 63–65. 

7 Josef Blaha, „Paul Celan – svědek holokaustu“, in: Židovské myšlení jako inspirace nejen pro 

křesťany, Brno, Marek Konečný 2008, s. 122. 

8 Paul Celan, Fuga smrti. Přel. Jakub Kostelník. [online] Vydáno: 3. listopadu 2006, cit. 7. 6. 2010, 

dostupné z: http://funecita.blog.cz/0611/neme-vune-podzimu 

9 Nové břehy 2, 2009, s. 2. 

10 Bohemica Olomucensia 1, 2010, s. 161–162. 

11 Z nejinspirativnějších odkazuji např. na: Herbert Wiesner – Ernest Wichner, „Im Metapherngeflecht. 

Von Rose Ausländers Regenbogen zu Paul Celans Todesfuge“, in: In der Sprache der Mörder. 

Eine Literatur aus Czernowitz, Bukowina, Berlin, Literaturhaus Berlin 1993, s. 163–165; „Eine 

Fuge nach Ausschwitz“, in: John Felstiner, Paul Celan. Eine Biographie, z angličtiny do němčiny 

přeložil Holger Fliessbach, C. H. Beck, München 1997, s. 48–69; Jean Firges, Den Acheron durchquert 

ich. Einführung in die Lyrik Paul Celans, Tübingen, Stauffenberg Verlag 1998, s. 85–96; 

Heinrich Stiehler, Paul Celan, Oscar Walter Cisek und die deutschsprachige Gegenwartsliteratur 

Rumäniens, Frankfurt am Main, Bern, Cirencester / U.K., Peter Lang 1978, s. 43–56; Andreas 

Luther, „Nach Auschwitz ein Gedicht zu schreiben ist barbarisch…“ Zur Möglichkeit von Lyrik 

nach Auschwitz am Beispiel Paul Celans, Berlin 1987, s. 259–282. 

12 Paul Celan, Gedichte I, Suhrkamp, Frankfurt am Main 1983, s. 41–42. 

13 Více ke genezi Fugy smrti viz Radek Malý, „Fuga smrti Paula Celana jako lyrický experiment“, 

in: Bohemica Olomucensia 1, 2010, s. 159–168. 

[ 52 ]

Svědectví o vítězství tvora 

Arjeha1 

Erik Gilk 

Druhou kratší prózu, kterou Ladislav Fuks vydal v roce 1972 a opatřil podtitulem stejně 

jako předchozí Nebožtíky na bále, představuje Oslovení z tmy. Přestože na obálce jediného 

vydání je text charakterizován jako dílo, jehož přitažlivost má být násobena „posunem 

k oblasti science-fiction“,2 jedná se bezpochyby o autorovu nejabstraktnější prózu. 

Je komponována jako dialog patnáctiletého chlapce Arjeha a neznámého muže, který 

se prezentuje jako věhlasný profesor filozofie. Tyto dva protagonisty svedla dohromady 

strašná katastrofa, kterou se podařilo shodou okolností přežít nejspíš jen Arjehovi. 

Přestože tato událost není blíže specifikována a nemá pro porozumění textu větší význam, 

podle několika indicií by mohlo jít o výbuch jaderné bomby. Dokládá to konkrétní narážka 

učence na vyspělost právě zaniklé civilizace, která si podmanila vesmír: „[H]ochu, copak 

nežijeme v době atomové fyziky a letů do vesmíru? Copak lidi nepronikli na Mars, Venuši 

a Saturn? Copak neletí na Neptun a nejbližší hvězdy?“ 3 Stejně tak o tom může svědčit 

chlapcův popis katastrofy: „Strhla se nepředstavitelná vichřice větru, ohně, detonací a náhle 

město před námi vylétlo do vzduchu. Vylétlo do vzduchu jako hromádka písku a v té 

chvíli bylo rozmetáno v prach, jen střed města, pokud se dalo z dálky vidět, jako by byl nevylétl, 

ale zhroutil se v sutinách a hořel. Lidé byli dávno strženi k zemi, také plno nočních 

ptáků, stromy vyvráceny z kořenů…“ 4 Náhodná přitom nemusí být ani poloha, kterou 

chlapec zaujímá, když procitne a pozná děsivé následky výbuchu: „Byl jen dým a kouř, 

trosky a sutiny, kamení, dřevo, cihly a uprostřed té spouště jsem ležel na břiše.“5 

Přestože slova o kosmických letech z učencovy repliky nás opravňují vymezit prózu 

žánrově jako antiutopii varující před zneužitím vědeckého pokroku a technických vynálezů, 

musíme být při takovém vytčení obezřetní, neboť se zjevně jedná pouze o jednu 

z několika významových rovin, kterou text nese. První rozměr můžeme označit bez nadsázky 

jako metafyzický, neboť protagonisté vedou rozhovor, lépe řečeno disputují o základních 

mravních hodnotách, zamýšlejí se nad lidským údělem, situací člověka ve světě 

a nad tím, že je vystavován nejrůznějším podobám zla. Nadčasová složka rozhovoru koresponduje 

se situací, za které je veden. Aktéři se nacházejí v jakémsi časovém i prostorovém 

prázdnu, jako by nebyli součástí tohoto světa, ale shlíželi na něj jako na problém 

své diskuse. Právě tato obecná rovina byla dosud literární historií vyzdvihována a považována 

za dominantní; v Dějinách české literatury je Oslovení z tmy charakterizováno jako 

„symbolický dialog duše s ďáblem“,6 Jediná recenzentka Marie Veselá-Janů označila prózu 

již v názvu svého příspěvku za „spor duše s tělem“.7 K takovému vnímání přispěl i sám autor, 

který jej v předmluvě pojímá jako spor tří světů zastoupený „tvarem dialogu, vzpomínek 

a vidin“.8 

Hned v následující větě ovšem Fuks obrací pozornost k druhé, dle našeho názoru 

neméně podstatné složce fiktivního rozhovoru: „Proti fašistické tmě vystupuje svět lid- 

[ 53 ]


skosti, milosrdenství a lásky, svět plný idealismu, který je zde zastoupen chudým 

ubožákem […]“9 Všeobecná platnost má být tedy ilustrována konkrétním historickým 

příkladem, nejtragičtější událostí lidských dějin, jakou druhá světová válka bezpochyby 

byla. Přestože explicite neoznačena, vrací se znovu a znovu v chlapcových vzpomínkách 

a defiluje tu jako metafora lidského ponížení a utrpení. Dostáváme se k podstatné záležitosti: 

jakkoliv je Arjeh popsán jako příslušník v textu nejmenované pronásledované kasty, 

jeho zážitky neklamně dokládají, že je židovského původu a měl se stát obětí holokaustu. 

U vědomí této skutečnosti vzniká pozoruhodná spojitost mezi přítomnou lidskou pohromou, 

na jejímž pozadí se hovor odehrává, a mezi válečnou katastrofou, která sice lidstvo 

nevymýtila úplně, ale zato je navždy poznamenala. Druhá sice ožívá jen v chlapcových 

vzpomínkách a v učencových komentářích, ale již vzhledem k chlapcově věku je zřejmé, že 

musí jít o nedávnou, ještě živou událost. Ba co víc, obě katastrofy spolu velmi úzce souvisejí, 

vzájemně se prostupují, a to jak v obecném měřítku (všelidská pohroma může být 

trestem za válečné běsnění), tak v případě Arjeha, ovšem se značně odlišnými následky. 

Skutečnost, že se dokázal vzepřít (byť jaksi nevědomky) tyranskému režimu a porušil zákaz 

vstupu na Zelený vrch, mu patrně pomohla přežít následující ničivou explozi.10 

Obraťme pozornost nejprve k této druhé, konkrétnější rovině a povšimněme si, jakými 

prostředky autor alegorizuje zkušenost války, holokaustu a Arjehovo židovství, a jak zároveň 

nenechává čtenáře na pochybách o tom, že píše o reálné historické skutečnosti. 

Hned druhá a třetí kapitola následující po Arjehově snu se zmiňují o řadě prvků rasové 

diskriminace, především omezování běžného civilního života, nedodržování základních 

občanských práv a nesvobodný pohyb příslušníků chlapcovy národnosti. Sem patří například 

zákaz vstupu do určitých veřejných prostor, zákaz stěhování, v jedné pasáži 

dokonce chlapec přejímá z evidentně protižidovské brožury označení „rasa“. Již samotné 

sousloví „daleká cesta“, na kterou se Arjeh musí vydat a vzít s sebou jen to nejnutnější, 

navozuje představu transportu do koncentračního tábora. Zvláště jsou-li uvedeny následující 

okolnosti odjezdu: „[P]osel mi předtím doručil pozvánku, kterou jsem dal k ranci, 

neboť mi přikázal, neztratit, jelikož se musí odevzdat u vlaku pod trestem věznění…“11 

Velmi silně se u vypravěče projevuje příslušnost ke komunitě, opakovaně se o svých 

soukmenovcích vyjadřuje jako o „našich“, případně „našincích“, na filozofovi jej zpočátku 

udivuje, že se jeho kasty zastává, přestože není očividně „našinec“. Nepřekvapuje to 

u chlapce, jehož rodiče, kteří bývají dětmi běžně označováni jako „naši“, brzy zemřeli 

a z výdajů spolku (= židovské náboženské obce) byl vychováván v sirotčinci a mohl studovat 

na gymnáziu. Nejde ovšem jen o tyto osobní důvody, semknutost Arjehova společenství 

dává tušit krajní obezřetnost a podezíravost navenek, vůči ostatnímu obyvatelstvu, 

které se baví produkcemi pana Rysa. Ty svou brutálností nezastřeně ukazují, jak 

naložit s pronásledovanou kastou, a prostřednictvím divadelních i skutečných prostředků, 

jež si nezadají s hrůzami nacistického zacházení s vězni, navádějí přihlížející k lynčování 

Arjehova lidu. V odpudivě přímočaré podobě se tu demonstruje konečné řešení židovské 

otázky.12 

Chlapec postupně uvádí všechny základní stereotypy, které stály u zrodu antisemitismu, 

jako jsou lpění židů na majetku či údajné spiknutí a vláda nad světem. Poměrně věrně 

ovšem vystihuje také mentalitu vyvoleného národa, který v očekávání vykupitelova příchodu 

jako by byl přímo předurčen k neustálému vyhledávání utrpení a pronásledování: 

„Vykoupení je tehdy blízké, když utrpení vrcholí. Když se utrpení na utrpení hromadí, začíná 

znovuzrození dobra, lásky a míru. Trpící a pronásledovaní osvobodí svět. Trpící a pronásledovaní 

vzklíčí v květy.“13 S tím souvisí zákaz přístupu Arjehova lidu k vodě, jak upozorňuje 

učenec, neboť takové sebeobviňování, které chlapcovi předci prováděli tak, že sedávali 

„kdysi dávno u řek, sypali si na hlavu popel a žalostně zpívali“, 14 je vlastně sebeočistným 

a vykupitelským aktem, a proto zákonitě nebezpečným pro jejich pronásledovatele.15 

A právě blízko takovému vykoupení se ocitl i protagonista, jehož trauma představuje 

paralelu k extrémní zkušenosti židů přeživších šoa: „Proč jsem jen nevyletěl s městem! 

Proč mě jen nezabil kámen na Zeleném vrchu anebo sám pan Rys! Mohl jsem zemřít s pocitem, 

že jsem ušel peklu, ale teď vím, že mne a nás všechny minul život nebeský. O vlas, 

o délku jediného prstu.“16 

Později odkazů na Arjehovo židovství přibývá. Zevnějšek jeho soukmenovců se nápadně 

podobá notoricky známému vzhledu ortodoxních židů – kaftany, černé klobouky, 

oblá záda a pejzy na kostnatých tvářích. Když chlapec vzpomíná na slova starého učitele (= 

[ 54 ]


rabína), zmiňuje, že ženy sedávaly za sklem, podobně jako jim je v synagoze vymezen oddělený 

prostor. Na jiném místě učenec poměrně věrně vykresluje tristní stav hřbitovů, na 

nichž odpočívají protagonistovi předci: „Na světě je velmi málo vašich hřbitovů, které 

nejsou zpustlé.“17 Při představě jakéhokoli z mnoha židovských hřbitovů na našem území 

je identifikace zcela jednoznačná. 

Obzvláště osmá kapitola je pak nabyta historickými a starozákonními narážkami, jež 

nedovolují pochybovat, že je řeč o vyvoleném izraelském národu. Na prvním místě je třeba 

zmínit přirovnání protagonisty k Abrahámovi, Jákobovi a Mojžíšovi. Vždyť právě tento 

„ubohý sirotek ze sklepního pokojíku“ má od filozofa přijmout „čtvrtou historickou smlouvu“ 

a spasit tím svůj lid, a proto se ocitá po boku svých slavných předků. Dále jsou zde 

jmenováni bibličtí proroci, židovští učenci a rabíni; zatímco tvůrce golema Jehuda ben Becalel 

je zmíněn přímo, jméno Alberta Einsteina je příznačně opsáno: „Kdyby třeba na tu 

atomovou energii nepřišli vaši, byl by na ni přišel někdo jiný.“18 

Zvláštní pozornost věnuje Arjehův protivník řeči jeho lidu, která podle něj vyvolává 

nenávist vůči jeho uživatelům: „Lidé vaší řeči nerozuměli, a proto nevěděli, co si říkáte 

a o čem se domlouváte. Její největší nebezpečí pro vás je, že nemá samohlásek čili vokálů. 

Mnozí přece vědí, že lze věty ve vaší prastaré řeči různě vykládat. Vykládat čili interpretovat 

podle toho, jaké se do nich dosadí ty vokály.“19 Není třeba rozvádět, že je řeč o původním 

židovském jazyku, tedy hebrejštině, jež je lapidárně prezentována jako další latentní 

zdroj antisemitismu. Některé hebrejské výrazy se ostatně vloudily do pohrdavého 

vyjadřování učencova i chlapcových bezelstných vzpomínek.20 

Evidentním indikátorem Arjehova původu jsou příjmení jeho přátel a spolužáků, 

z nichž většinu zařazuje Ruth Bondyová mezi typická židovská jména:21 Maus, Haasová, 

Katzner, Löblovi, Smiles, Fanta. Zjevná zvířecí symbolika prvních tří jmenovaných je využita 

nejprve komicky: Haasová se bojí vody a radí Arjehovi, aby si na dalekou cestu vzal bederní 

pás ze zaječí kůže, Katzner zase prohlašuje, že „nejlepší na světě je kočka“, zatímco 

Maus by to „určitě netvrdil“. Se vstupem pana Rysa do hrdinových vzpomínek proniká do 

jejich animálních jmen sémantika oběti, což je zvýznamněno v samotném závěru, kdy již 

rozlícený filozof ponižuje Arjehův národ a mluví o něm nepokrytě jako o zvěři. Vyjadřování 

jeho starého učitele označuje za vytí a mečení, protagonistu v návalu zuřivosti připodobňuje 

k myši a kryse; ostatně již předtím mu nabízel zvířecí pochoutky: kostku cukru, 

hrst zrní nebo kousek špeku. 

Ovšem ani protagonistovo jméno nepostrádá denotační potenciál, ba naopak poskytuje 

důležitý klíč k pochopení smyslu textu. Referuje totiž zdaleka nejvýznamněji o hochovu 

židovském původu, a to záměrně zašifrovaně, neboť na rozdíl od ostatních nemá 

německý původ, jehož význam je pro českého čtenáře poměrně srozumitelný. Arje totiž 

hebrejsky znamená „lvíče“.22 Tento význam koresponduje s chlapcovým mládím, ale především 

dokonale ozřejmuje jeho odvahu a nepoddajnost, kterou vůči nadřazenému učenci 

projeví. 

Ještě jiný významný odkaz k židovské tradici je v textu zakódován. Aby chlapec odsunul 

podpis nabízené smlouvy, vymlouvá se na zrovna probíhající svátek jeho lidu, který 

„končí dvacátého druhého nisanu večer“.23 Neklamně tím odkazuje k poutnímu židovskému 

svátku Pesach, který se slaví po osm dnů od 15. do 22. dne měsíce nisan (tj. v březnu 

nebo v dubnu), a je tedy časově blízký křesťanským Velikonocům.24 Je oslavou jedné z největších 

událostí biblických dějin Izraele, vysvobození z egyptského otroctví a faktického 

zrození Izraele. Podle Bible Bůh ušetřil, doslova „překročil“ (hebrejsky pasach) domy zotročených 

Izraelců, kteří přinesli oběť beránka a poté pod vedením Mojžíše opustili Egypt. Po 

večerní modlitbě v synagoze se koná domácí pobožnost spojená se slavnostní večeří 

zvanou seder, při níž je na stole připraven zvláštní pohár pro proroka Eliáše. Ten je židy 

považován za zvěstovatele Mesiášova příchodu, a proto je k sederu zván jako neviditelný 

host. Pesach tedy nepřipomíná jen minulé záchrany, ale zůstává i příslibem budoucí spásy. 

Již z této stručné charakteristiky je patrné, že Fuks v novele použil základní atributy židovského 

svátku, totiž symboliku záchrany, spásy a Mesiášovy přítomnosti. Arjeh považuje 

proběhnuvší katastrofu za konec světa, jež ohlašuje Poslední soud25 a Mesiášův příchod. 

V očekávání spásy je protagonista vyrovnán se smrtí a s jistými obavami hledí vstříc 

svému vykoupení. Když ovšem odolá filozofovu svádění a odmítne požadavky, kterými by 

zatratil svůj národ, stane se sám vykupitelem. Tento eschatologický moment eskaluje 

chlapcova pozemská smrt, kterou musí zaplatit za záchranu bližních. 

[ 55 ]


Přejděme nyní od židovského a obecně náboženského aspektu textu k jeho druhé, 

řekněme filozofické rovině. O ďáblově maskování do podoby uhlazeného učence, filozofa, 

který přednášel na univerzitách po celém světě, již byla řeč.26 Přestože Arjeh mu nemůže 

vidět do tváře, neboť celý dialog se odehrává v neměnné pozici, a to tak, že hoch leží tváří 

k zemi a učenec sedí za ním na jakési cihle, je při svém prvním vstupu popsán chlapcem 

následovně: „Byl holohlavý, měl jemný obličej a na něm ostré černé obočí. Byl v elegantních 

šedých, dost zaprášených šatech s modrou kravatou a modrým kapesníčkem vedle 

klopy. Dobrotivě se na mne usmíval.“27 

Chlapec dlouho netuší filozofovu pravou identitu a teprve v samotném závěru, kdy tento 

„kluzký herec“ odhodí svoji falešnou tvář a ukáže se mu ve vlastní hrůzné podobě, si jej 

Arjeh ztotožní s vládcem pekel z vyobrazení Posledního soudu. Již v průběhu hovoru je 

však jeho totožnost nejednou anticipována. Tak hned zpočátku zachvacuje chlapce z jeho 

přítomnosti nevysvětlitelná nevolnost, kterou ovšem dokáže brzy překonat, neboť cítí vůči 

moudrému muži přirozený respekt, považuje jej za zachránce, který chce pomoci ubohému 

sirotkovi. Později takových náznaků přibývá, jednoznačná identifikace učence je podána 

typicky fuksovským způsobem, s nemalou dávkou černého humoru, když je jeho 

replika „Tenhleten hlas vydá člověk jen v plamenech“ komentována: „[Ř]ekl jaksi 

znalecky.“28 Autor tu navozuje zjevnou hru se čtenářem, který nejpozději v tomto 

okamžiku sezná, kdo je onen rozmlouvající muž, a pouze čeká na moment protagonistova 

prohlédnutí. Ten zůstává dlouho jediným, kdo nezná pravý stav věci. 

Model tradiční zápletky evropského písemnictví, v níž ďábel usiluje o upsání smrtelníkovy 

duše, narušuje skutečnost, že Arjeh zastupuje celý svůj národ. Poměrně nebývalý je 

rovněž ďáblův převlek filozofa, jakkoliv koresponduje s rázem jejich hovoru, který má blízko 

k filozofické disputaci. Mnohem významnější motivaci ďáblovy podoby představuje 

ovšem hlavní argument při přesvědčování chlapce. Oním trumfem a – jak jinak u vládce 

podsvětí – zároveň lstí má být poznání, neboť jedině ono dokáže odhalit pravou podstatu 

života, kterou je „ukrutné jsoucno“. Tomuto poznání ovšem zabraňuje nepřesně fungující, 

„jasně nemyslící“ mechanismus, jak učenec nazývá lidskou duši, „produkt nejvýš organizované 

hmoty“. A právě tohoto mechanismu, jehož jediným plodem je údajně láska, 

se má chlapec zříci a vzdát se své přirozenosti. Je zřejmé, že učenec používá nedostatečně 

potvrzená zevšeobecnění vlastní přírodním vědám jen pro svůj nízký účel získat Arjehovu 

duši. 

Filozof se ze své pozice ohání moudrostí, avšak při svém hereckém představení, 

v němž je vše podřízeno úmyslu přesvědčit chlapce o nepotřebnosti a zastaralosti jeho 

„mechanismu“, učiní osudovou taktickou chybu. Aby chlapci demonstroval bezmocnost, 

pravý opak všemocnosti, která jej údajně čeká po podpisu smlouvy, přivolá iluzi divadelního 

představení. Na jeho dvou aktérech – starci a chlapci ležícím tváří k zemi, představitelích 

Arjehova lidu – chce ilustrovat všechny nedostatky, jimiž tento národ trpí a jež jej přivedly 

do záhuby. Starcův monolog, který zploditel považoval jen za mumlání jakýchsi nesmyslů, 

je ve skutečnosti trestí židovské tradice a moudrosti, jež má sílu zničit ďábelské 

plány. V závěru se totiž tento výplod učencovy imaginace vymkne z jeho kontroly a nevšímavý 

kmet, hrající dosud výhradně svůj part, náhle vstoupí do chlapcova a filozofova dialogu 

a božským zásahem přivodí ďáblův zánik. Arjeh se probouzí z mdloby a vrací se k jakýmsi 

rajským kořenům: „[A] v té chvíli jsem pocítil tu první zvláštní prazvláštní věc. Kdesi 

v sobě snědou zaprášenou tvář, vroubenou černými vlasy, velké tmavé oči kdesi v sobě… 

a spatřil jsem podivnou písčinu, kam oko dohlédlo – k obzorům téměř nekonečným – rozseté 

kameny a kvádry, o něž jsem si rozdírával ruce, prsa…“29 V tomto okamžiku nejenže 

dojde ke ztotožnění chlapce s protagonistou jeho biblického snu o židovském uvržení do 

egyptského otroctví, jehož anticipační potenciál se ukazuje jako oprávněný, ale zároveň 

splyne s chlapcem ležícím na „divadelní scéně“. Zmocní se tím symbolicky své čepice, kterou 

při výbuchu ztratil a jako jedinou ze svých věcí postrádal, a smířen se smrtí umírá. 

Filozofický podtext příběhu je dost zřetelný, navíc jej podporují dva odkazy. Explicitní 

a méně významnou narážkou je zmínka o Kantovi a jeho ontologickém racionalismu, 

o němž má učenec přednášet na univerzitě v tibetské Lhase. Imannuel Kant proslul kritikou 

racionalismu a revizí lidského poznání, již sám nazval „kopernikánským obratem“. 

Naše poznání se podle něj vyznačuje úzkými mezemi, člověk je schopen poznat pouze to, 

co je již nějak „subjektivně“ zpracováno, podmíněno lidskou myslí: poznáváme tedy vý- 

[ 56 ]


hradně to, jak se nám předmět jeví, a nikoliv předmět ve své podstatě. Poznání tedy musí 

být nutně relativní, či lépe procesuální, neboť každý člověk se vždy pohybuje na určité 

úrovni poznání, porozumění, na jistém stupni si odemyká a rozumí tomu, co se označuje 

termínem svět. Kantova kritika tu zřetelně poukazuje na skutečnou omezenost učencovy 

největší persvazivní zbraně, tedy jakéhosi absolutního poznání, kterého se údajně dostane 

jen málokomu. Slouží tak jako identifikátor jeho manipulativního a falešného jednání 

a zároveň relativizuje filozofovo nadřazené postavení vůči chlapci. 

Druhý odkaz, který prostupuje celým textem, je implicitní a má hypotetický charakter, 

dovedlo nás k němu několik indicií. Příběhem se leitmotivicky vine kontrast či naopak 

nivelizace iluze a skutečnosti, a to do té míry, že Arjeh už se v těchto dvou protikladech 

neorientuje a přiznává, že už neví, „co je tedy pouhý výtvor mysli a co opravdová skutečnost“.30 

I z tohoto důvodu se domníváme, že autor do textu zakódoval odkaz na Platónův 

mýtus či podobenství o jeskyni. Lidé, kteří žijí v jeskyni od narození, jsou spoutaní 

a nemohou se hýbat, považují stíny lidí, zvířat a předmětů vrhaných na stěnu před nimi za 

skutečně jsoucí, vpravdě existující entity. Situace se však mění, když jeden z vězňů je vyproštěn 

z pout, je donucen vstát, obrátit se a podívat se do světla v jeskyni. Samozřejmě je 

oslepen a pociťuje bolest, ale nakonec si přivyká a je schopen pohlédnout i na samotné 

Slunce, a poznává tak pravý původ vší jasnosti. Těší se z poznání, současně však soucítí se 

„spoluvězni“, a proto se vrací zpět do jeskyně. Chce ostatním sdělit své poznání, ti se mu 

však vysmějí: nejenže nemá žádné hmatatelné důkazy, ale kvůli poškozenému zraku ze 

světla už s nimi ani nemůže soutěžit v rozpoznávání stínů. Nechápou tedy, proč by měli 

chodit jinam. 

Dovolili jsme si tento proslulý obraz jeskyně31 podat poněkud obšírněji, neboť přes 

svoji obecnou platnost o poznání skutečnosti koinciduje s novelou Oslovení z tmy v několika 

výrazných sémantických aspektech. Arjeh podobně jako vězni v jeskyni spočívá v neměnné 

poloze a nemůže se podívat svému protihráči do tváře, jeho rozpoložení uhaduje 

výhradně z tónu, výše a modulace jeho hlasu. Teprve v momentu, kdy je starcem (skutečným), 

jehož dosud považoval za herce filozofovy instrumentace (tedy za iluzi), vyzdvižen 

a přenesen na (divadelní) scénu, spatří konečně učence a pozná jeho pravou tvář. Poznání 

skutečnosti muselo přijít po bolestném boji, neboť podle Platóna „v poznatelné oblasti 

je až na samém konci a jen s obtížemi viditelná idea dobra“.32 Chlapec dobro zahlédl, 

zachránil své židovské „spoluvězně“, a jeho čin musí být vykoupen pozemskou smrtí. Spíše 

bychom měli napsat „zachránil“, neboť hochova záchrana nespočívá v ničem větším, 

ale zároveň v ničem menším, než že ukázal cestu. V tomto smyslu může „zachraňovat“, 

avšak nikdy nemůže – kromě sebe samotného – fakticky nikoho zachránit, převzít za něj 

jeho vlastní úděl. 

Kdybychom vedli paralelu s Platónem dál, narazili bychom především na vztah příslušníků 

Arjehova národa k poznání skutečnosti. Text zcela jistě poskytuje příležitost 

tázat se, zdali nebyli také oni zaslepeni svojí iluzí, skrze niž se zdráhali poznat pravdu. 

Podobně jako „spoluvězni“ možná nevěřili muži, který jako jediný viděl světlo a reálné lidi 

a věci, nejen jejich atrapy či dokonce stíny. Stejně jako se židé za druhé světové války 

dlouho domnívali, že transporty do „pracovních“ táborů jsou jim záchranou, a nikoliv 

promyšleným plánem na likvidaci jejich národa. 

Uvážíme-li závěrem, že text mimo jiné velmi silně tematizuje pozici jednoho aktéra, 

subjektu chlapce, to, jak se bude rozhodovat a jednat, pak není volba Platóna a Kanta, 

dvou největších obratů k subjektu v dějinách filozofie, nejspíš nikterak náhodná.33 Není 

pak dvojice zmíněných filozofů záměrně použita proto, aby se vyostřila, zdůraznila 

a znovu položila prastará otázka, respektive vyjádřila myšlenka, že za veškeré neštěstí 

a tragédii si může nikoliv člověk ve smyslu druhu či rasy, ale každý jedinec, který bude 

vždy znovu a znovu trpět, dokud se neodhodlá stát se doopravdy člověkem? A že toto 

utrpení nebude ukončeno smrtí, ale naopak vědomí a hluboké porozumění smrti se stane 

cestou k jeho překonávání? 

Ale to už bychom se pouštěli na tenký led spekulací. Nám šlo o to prokázat, že novela 

Oslovení z tmy, stojící poněkud na okraji Fuksovy prózy, představuje – na úkor bohatého 

děje typického pro většinu jeho děl – pozoruhodnou syntézu myšlení filozofického a náboženského. 

[ 57 ]


Poznámky: 

1 Studie je pojmenována podle podtitulu analyzované prózy a představuje čtvrtou kapitolu druhé 

části fuksovské monografie, jež vyjde v roce 2011 v nakladatelství Host. Jejím záměrem je mimo 

jiné prokázat autorovu filozofickou erudici, kterou projevil při konstrukci textu promyšleně spojujícího 

obecný osud lidstva a úděl konkrétního jedince. 

2 Ladislav Fuks, Oslovení z tmy, Praha, Melantrich 1972. 

3 Tamtéž, s. 68. 



6 Pavel Janoušek (ed.), Dějiny české literatury 1945–1989. III. 1958–1969, Praha, Academia 2008, 

s. 346. 

7 Ves (= Marie Veselá-Janů), „Fuksův spor duše s tělem“, Práce 28, 1972, č. 306 (28. 12.), s. 6. 

8 Ladislav Fuks, Oslovení z tmy, Melantrich, Praha 1972, s. 7. 

9 Tamtéž. 

10 Ponecháváme tu zcela stranou zjevnou koincidenci mezi druhou světovou válkou a historicky 

doloženými pokusy nacistických vědců s jadernou energií. Stejně jako dále analyzovanou skutečnost, 

že výbuch Arjehovi paradoxně zachránil život, neboť druhý den měl nastoupit do transportu. 

Čím dál víc se ukazuje, že Fuksovi se synkrezí skutečné a fiktivní katastrofy v dějinách lidstva, 

stejně jako propletením obecného a individuálního lidského osudu podařilo vybudovat bohatou 

významovou síť textu. 


12 O panu Rysovi, který má svůj „tajný program na vyvraždění“, se mluví jako o „zlosynovi“ či 

„bezohledném předákovi“. Pro zvýšení sugestivnosti se při svých představeních převléká za příslušníka 

chlapcova společenství a mluví „naším nářečím“, aby vzápětí odhodil masku a ukázal 

skutečnou tvář, tedy domnělou prolhanost a neupřímnost Arjehova lidu. 

13 Fuks, Ladislav, Oslovení z tmy, Praha, Melantrich 1972, s. 48. 

14 Tamtéž, s. 35. 

15 Přesně takovou povahu má čin protagonisty Weilova románu Život s hvězdou, který překročí 

zákaz vstupu na vodní břeh a vykoupe se ve Vltavě. Očistná lázeň se výraznou měrou podílí na 

tom, že Roubíček v sobě nalezne odvahu odporovat totalitnímu režimu a nenastoupit do transportu. 


17 Tamtéž, s. 158. 

18 Tamtéž. 

19 Tamtéž, s. 156. 

20 „Sude“ je hebrejský výraz pro slavnostní večeři, častěji se užívá ve formě „suda“. „Nigzarnu 

lanu“ je citát z biblické knihy Ezechiel 37:11 a běžně je překládán jako „veta je po nás“. Takto ji 

uvádí i autor novely, byť jde o nepřesný překlad vazby, která znamená doslova „byli jsme odstřihnuti 

od života“. Nejnovější překlad Bible uvádí přesněji „jsme ztraceni“. Bible. Překlad 21. 

století, Biblion, Praha 2009, s. 1127. 

21 Viz Ruth Bondyová, Rodinné dědictví. Jména Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Nakladatelství 

Franze Kafky 2006. 

22 Jméno „Arje“ (v hebr. aleph) se u nás dost často objevovalo ve variantách Loeb, Loev nebo 

dokonce Leopold. Pokud se takto někdo jmenoval, měl často reliéf lvíčka na náhrobním kameni. 

23 Ladislav Fuks,Oslovení z tmy, Praha, Melantrich 1972, s. 167. 

24 Rovněž tato okolnost je připomenuta v poslední scéně novely, kdy chlapec na schodech zahlédne 

ležet řehtačku. 

25 Obraz Posledního soudu představuje jeden z leitmotivů textu. 

26 Ponecháváme stranou ideologickou interpretaci učence, jak ji přesvědčivě podal Aleš Kovalčík. 

Viz – doufejme – , Tvář a maska. Postavy Ladislava Fukse, Jinočany, H&H 2006, s. 51–55 

(kapitola „Dokonalý herec“). Nám půjde o jiný problém, jak se dále ukáže. 

27 Ladislav Fuks,Oslovení z tmy, Melantrich, Praha 1972, s. 31. 

28 Tamtéž, s. 103. 

29 Ladislav Fuks, Oslovení z tmy, Praha, Melantrich 1972, s. 187. 

30 Ladislav Fuks,Oslovení z tmy, Melantrich, Praha 1972, s. 150–151. 

31 Téměř jako vtip uvádíme v této souvislosti dojem Jiřího Grygara z Fuksova příbytku: „[P]rostě 

spíše Platónova jeskyně než měšťanský byt“. Jiří Grygar, „Ladislav Fuks – nezapomenutelný a nezaměnitelný“, 

in: Ladislav Fuks, Moje zrcadlo – Jiří Tušl, …a co bylo za zrcadlem, Druhé, upravené 

vydání, Mladá Fronta, Praha 2007, s. 139. 

32 Platón, Ústava, Přeložil Radislav Hošek, Svoboda – Libertas, Praha 1993, s. 319. 

33 K tomuto tvrzení nás vedou rovněž opakované zmínky pamětníků o Fuksově filozofické erudici. 

Např. Jan Halas napsal, že „Fuks byl velice a hluboce vzdělán jako filozof, psycholog a kunsthistorik“. 

Viz Jan Halas,Dodatky, ČS, Praha 1996, s. 70. 

[ 58 ]

Úvod 

Český guláš o bosenském 

maglajzu 

Reflexe Bosny a Hercegoviny 

v českém akademickém prostředí 

(1992-2008) 

Adin Ljuca 

Na světě je jen málo jazyků, v nichž toho bylo o Bosně napsáno tolik jako v češtině a do 

nichž bylo zároveň přeloženo tak velké množství děl bosenskohercegovských autorů.1 

V letech 1878–1918, tj. po celá čtyři desetiletí, žili Bosňané a Hercegovci spolu s Čechy ve 

společném státě – rakousko-uherské monarchii. Podle sčítání z 10. října 1910 žilo v Bosně 

a Hercegovině 7045 občanů české národnosti. Dnes v České republice pro změnu žije přes 

1500 občanů BaH. Někdejší česká přítomnost v BaH, podobně jako dnešní přítomnost 

Bosňanů v ČR, měla (a dosud má) velký význam pro obohacení vzájemných kulturních 

vztahů. Navzdory této skutečnosti však toho jedni o druhých moc nevíme. Zdá se, že 

v dějinách česko-bosenských vztahů patří k těm nejzajímavějším tématům právě otázka, 

jak jsme se navzájem objevovali: dějiny českého pohledu na Bosňany a naopak, obraz 

Čechů v Bosně a Hercegovině. Dějiny obou pohledů jsou zatíženy řadou předsudků, 

vzájemných stereotypů i autostereotypů. 

Rozpad Jugoslávie v devadesátých letech 20. století a válečné konflikty, které jej 

provázely, vyvolaly v České republice značnou pozornost. Novinář Jan Urban popsal cestu, 

jakou získávala česká politická elita za války v Bosně a Hercegovině informace o dění, 

těmito kritickými slovy: 

„Tato válka měla, technicky vzato, tři válčící strany. Až do jejího konce měla Česká 

republika zastupitelské úřady a stálé zdroje informací pouze ve dvou z nich – v Bělehradě 

a Záhřebu. A že to nebyly posty, kterým vláda přikládala nějaký větší význam, ukazuje 

i jejich obsazení. Až na minimum výjimek šlo na obou místech o málo schopné úředníky, 

kteří krmili pražské centrum zprávami opsanými z místního tisku.“2 

Jedním z úkolů akademického diskurzu a vědecké činnosti obecně je nepochybně korigování 

politických a mediálních manipulací. V českém případě však akademické prostředí 

sehrát tuto roli po rozpadu Jugoslávie nedokázalo. Cílem mého příspěvku je odpovědět 

na otázku, proč tomu tak bylo, a upozornit zároveň na typické nedostatky i reprezentativní 

ukázky záměrných manipulací, kterých se čeští balkanisté dopouštěli zejména v souvislosti 

s výkladem bosenskohercegovské problematiky. 

[ 59 ]


I. Terminologický guláš 

Je s podivem, že se i přes bohatou tradici kulturních vztahů a vzájemných kontaktů 

v českém akademickém diskurzu běžně vyskytují chyby a nepřesnosti i v těch 

nejzákladnějších termínech. Koncem září 1993 bylo intelektuální a záhy též politickou 

elitou bosenských Muslimů oficiálně přijato rozhodnutí, na jehož základě se místo 

dosavadního názvu Muslimové, užívaného pro jeden ze tří konstitutivních národů Bosny 

a Hercegoviny v době Titovy Jugoslávie, začal znovu používat starý termín Bosňáci, který 

souvisí s příslušností ke konkrétní zemi spíše než s náboženským vyznáním. Problematiku 

spjatou se změnou etnonyma – s ohledem na potenciální úskalí, jež mohlo přijetí nového 

termínu vyvolat v českém prostředí – podrobně vysvětlil historik Ladislav Hladký v práci 

„Bosenští Muslimové (Bosňáci) – proces vzniku národa“:3 

„Pro označení příslušnosti k zemi (státu) BaH je v současné češtině ustálené pojmenování 

Bosňan (v originálu mu odpovídá pojmenování Bošnjanin, resp. Bosanac; 

Bosňany jsou tedy vedle samotných Bosňáků také bosenští Srbové a bosenští Chorvati). 

Pro označení národní příslušnosti je v češtině třeba užít jako nejvhodnější a bosenské 

předloze jako nejbližší formu tvar Bosňák.“4 

Ani tolik let poté však v českém prostředí není tento termín ustálen a problémy s ním 

mají nejen novináři, nýbrž i někteří čeští balkanisté. Dodnes je preferován termín Muslim, 

který však vyvolává řadu negativních asociací.5 Řečeno slovy Ladislava Hladkého, „někdy 

docházelo až k nemístnému spojování se současným islámským, resp. arabským radikalismem, 

což muslimské komunitě v BaH za války dost škodilo“6. Přesto by i v této větě 

samotné bylo přesnější hovořit spíše o „bosňáckém národu“ než o „muslimské komunitě“. 

V principu se zde totiž nejedná o náboženské společenství. Vztah Bosňáků k náboženství 

je obecně spíše vlažný a řada z nich, zejména ve městech, se k islámu ani žádnému jinému 

vyznání nehlásí vůbec, a to často již po několik generací. Koneckonců terčem a obětí útoků 

srbských nebo chorvatských extrémistů se za války stali Bosňáci jako národ, tj. všichni, 

nikoli jen ti, kteří si uchovali tradiční náboženskou identitu. Většina českých novinářů 

však nejenže nadále hovoří o „Muslimech“ či „bosenských Muslimech“, nýbrž tyto zastaralé 

výrazy užívá nedůsledně, někdy s malým počátečním písmenem „m“, jindy s velkým, 

často bez ohledu na pravopisná pravidla a bez postřehnutelné logiky. Podobně je tomu bohužel 

i v české odborné literatuře.7 Není proto divu, že mnohým českým autorům činí 

potíže postřehnout rozdíl ve významu slov Bosňan (obyvatel BaH v teritoriálním slova 

smyslu, tj. bez ohledu na národnost) a Bosňák (příslušník konkrétního jihoslovanského 

národa). Pojem Bosňák (angl. Bosniak) je přitom dávno běžně přijímán nejen v západní 

odborné literatuře, nýbrž i v oficiálním úzu v kdysi znepřáteleném Srbsku. 

Ilustrativním příkladem ignorování výše uvedených skutečností je recenze knihy Všem 

sráčům navzdory. Válka, o které nechcete nic vědět8 Jana Urbana. Pod názvem „Válka, 

o které se dozvíte jen něco“9 ji roku 1996 zveřejnil Jan Pelikán, historik působící na FF UK. 

Pelikán uvádí, že jej při čtení zmíněné knihy nejvíce „zarazilo Urbanovo ostentativní pohrdání 

historií“. Podívejme se však na to, jak sám Pelikán ve svém kritickém textu zachází 

se základními termíny. V dotyčné recenzi použil slovo „muslim“ celkem třiatřicetkrát ve 

více než dvaceti formách, z nichž se některé opakují: „muslimové“, „Muslimů“, „muslimská 

nacionální propaganda“, „muslimští nacionalisté“, „bosenští Muslimové“, „muslimské 

ozbrojené formace“, „muslimské koncentrační tábory“, muslimskou armádou“, „chorvatsko-muslimské 

ofenzívě“, „muslimskými nacionalisty“, „Muslimští nacionalisté“, „muslimská 

komunita“, ,, muslimského státu“, „muslimské enklávě“, „muslimskou správou“, 

„muslimská administrativa“, „muslimská strana“, „muslimští šovinisté“, „muslimského 

nacionalisty“, „muslimsko-chorvatské federaci“ atd. Oficiální výraz Bosňák se však v Pelikánově 

textu neobjevuje ani jednou. 

Ladislav Hladký ve zmiňované práci „Bosenští Muslimové (Bosňáci) – proces vzniku národa“ 

upozorňuje na další časté chyby, k nimž dochází v překladu základních termínů: „Pozor 

také někdy na věcně nesprávný překlad Bosensko-chorvatská federace; správně má 

být Bosňácko-chorvatská federace (v originálu psáno Bošnjačko-hrvatska federacija).“10 

Jan Pelikán samozřejmě ve zmiňované recenzi překládá termín jako „muslimsko- 

-chorvatská federace“. Pelikánova překladatelská originalita je očividně bezmezná. Na 

jiném místě užívá dokonce termínu „Bošňaci“, což není české, bosenské ani srbské slovo, 

nýbrž jakýsi překladový polotovar, respektive jazykový guláš. V kontextu to vypadá 

[ 60 ]


následovně: „Po vzoru bosenských Muslimů začala i muslimská nacionálně orientovaná 

elita v Sandžaku od konce roku 1995 prosazovat pro označení svého národa název ‚Bošňaci‘. 

Tento termín je ve své podstatě zavádějící. V Bosně a Hercegovině ho tamější Srbové 

i Chorvati vnímají jako agresivně asimilační. V případě sandžackých Muslimů postrádá 

tato terminologie základní logiku. Zároveň implicitně navozuje hrozbu separatistických 

tendencí.“11 Zajímavé variace pelikánštiny (tj. hybridní řeči na půl cesty mezi češtinou 

a jihoslovanskými jazyky) nacházíme ovšem také v odborných pracích literárního vědce 

Ivana Dorovského, který hovoří například o „kulturní emancipaci Bosňjaků“12 nebo „studiu 

bosenské (bosnjacké) literatury“.13 

II. Historická balkanistika 

Stejně jako se v českém akademickém prostředí nezodpovědně nakládá s terminologií, 

se také povrchně interpretují klíčové otázky a manipuluje se základními fakty, což platí 

nejen pro konkrétní bosenskohercegovskou problematiku, nýbrž pro dějiny celého 

regionu jihovýchodní Evropy. Za „vrchol dosavadní práce českých historiků“14 označil 

Ladislav Hladký syntézu Dějiny jihoslovanských zemí15 z roku 1998. Některé citlivé otázky, 

mezi něž patří zejména události v Chorvatsku a Srbsku v průběhu devadesátých let 20. 

století, jsou však v této knize zpracovány velice problematickým způsobem, často povrchně, 

nepřesně a triviálně. V uvedené práci najdeme též řadu závažných, leckdy zcela 

očividných chyb. Některé z nich snadno odhalí i naprostý laik, jako v případě fotografie 

kamiónu jugoslávské armády, v němž se vezou srbští četnici, zdravící v souladu se srbskou 

nacionalistickou tradicí třemi zdviženými prsty, zatímco titulek čtenáři sugeruje, že 

prý jde o „triumfující chorvatské vojáky“.16 Fotografii najdeme v kapitole „Triumf 

chorvatského nacionalismu“,17 v níž se mj. poprvé v celé knize upozorňuje na 

nerovnováhu ve vyzbrojení válčících stran: „[S] bojeschopností chorvatských ozbrojených 

sil kontrastoval pokračující rozklad jednotek Republiky srbská Krajina. Armáda 

krajinských Srbů získala po roce 1991 minimum nových zbraní […]“18 O tom, že 

Chorvatsko roku 1991, resp. Bosna roku 1992 (v případě Bosny to pak platí fakticky po 

celou dobu války) disponovaly nesrovnatelně menším množstvím výzbroje, výstroje 

i profesionálních vojáků, než srbská strana, se ovšem mlčí. 

V interpretaci rozpadu Jugoslávie a nedávných srbských dějin, jak je prezentuje 

rozsáhlá kolektivní syntéza Dějiny Srbska, nenajdeme zmínky o zločinech proti lidskosti, 

Haagském tribunálu,genocidě, která vyvrcholila srebrenickým masakrem, ani 

o autentické srbské opozici vůči válce, o činnosti bělehradského Fondu pro lidská práva 

nebo Nataši Kandićové.19 Dějiny Bosny a Hercegoviny nelze v pravém smyslu vykládat bez 

zdůraznění úzkých vazeb a souvislostí této země s událostmi v sousedním Srbsku, 

Chorvatsku a Černé Hoře, což ovšem platí také naopak. Vraždění ve Srebrenici tak patří 

nejen k zásadním událostem bosenské, nýbrž i srbské historie. V Dějinách Srbska však 

nenajdeme ani Haagský tribunál, který ostatně nehraje žádnou roli ani ve „vrcholném díle 

českých historiků“, totiž v Dějinách jihoslovanských zemí. V souvislosti se zločiny proti 

lidskosti z devadesátých let se Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) 

se sídlem v Haagu zmiňuje pouze v kapitole o Chorvatsku („komplikace záhřebské vládě 

přinesl i závazek napomáhat stíhání válečných zločinů“)20 a dvakrát v souvislosti s Bosnou 

a Hercegovinou (osoby obviněné z válečných zločinů se „nesměly ucházet o žádné volené 

funkce“ 21 a byly také „vyloučeny z politického a veřejného života“). 22 To vše navzdory skutečnosti, 

že tribunál shromáždil, vyprodukoval a také zveřejnil obrovský počet dokumentů, 

jež jsou všem snadno dostupné a mimo ČR se také často a řádně využívají v akademickém 

prostředí. 

Symptomatický je také způsob, jakým čeští historikové konstruují události II. světové 

války. Podle jednoho z nich tak například v Sandžaku německá okupační moc „privilegovala 

muslimskou komunitu. Několik set jejích příslušníků vstoupilo se svými soukmenovci 

z Bosny do zvláštních divizí SS.“23 O srbské kolaboraci se ovšem tento autor nezmiňuje. 

Tvrdí jen, že Srbové tvořili „drtivou většinu příslušníků partyzánského vojska“ a četnici 

představovali „nekomunistický“, resp. „srbský prozapádní odboj“. 24 Notoricky známá kolaborace 

četniků s okupační mocí je zcela přehlédnuta, resp. zatajena. Četnické hnutí se 

tak díky zastírání některých zásadních skutečností samozřejmě snáze reinterpretuje a rehabilituje. 

Další historik v již zmiňovaném článku „Bosenští a hercegovinští muslimové 

[ 61 ]


v letech druhé světové války“ 25 zdůrazňuje pronacistickou, profašistickou 

a proustašovskou orientaci bosenskohercegovských Muslimů, aniž by se alespoň jednou 

zmínil o tom, že mezi nimi zároveň byla řada bojovníků proti fašismu a mnozí z nich také 

položili život v řadách partyzánského osvobozeneckého hnutí. O bosenských Muslimech, 

které povraždili ustašovci v koncentračním táboře Jasenovac, nebo těch, jež hromadně 

masakrovali četnici, zejména ve východní Bosně, se pochopitelně nedozvíme nic. 

V případě tlumočení bosenských dějin se nesetkáváme jen s obyčejnou manipulací, 

povrchností a triviálností, nýbrž přímo s popíráním bosenské suverenity, resp. bosenské 

a bosňácké identity. Jan Pelikán tak – bez ohledu na existenci rozsáhlé odborné 

literatury26, která tvrdí něco úplně jiného – kategoricky prohlašuje, že „před rokem 1991 

v Bosně neexistoval pocit bosenské identity“.27 Už český spisovatel Bohumil Havlasa to 

ovšem roku 1876 viděl trochu jinak: „[V]šak jeho [bosenského lidu] všestranná nenávist 

k Cařihradu byla i vzbuzena nejasnou posud touhou po národní samostatnosti. O tomto 

vědomí nelze pochybovat aspoň u Bosňanů.“28 Na jiném místě pak říká: „[P]řátel mezi 

Bosňany neměl Stambul [Istanbul] nikdy a nebude míti nikdy, ano lze tvrditi, že mohamedánští 

Slované Bosny jsou mnohem urputnější nepřátelé Cařihradu než křesťané […]“29 

Havlasa tak před 132 lety rozeznal to, co Pelikán nechce vidět ani dnes. 

Čeští balkanisté se ve svých textech vehementně stavějí proti novinářům a jejich prý 

nepřesným a nedůsledným interpretacím jugoslávského konfliktu. Deklarovaným cílem 

českých historiků je tak údajně, řečeno slovy jednoho z nich, snaha „čelit černobílým interpretacím 

někdy jen málo poučených žurnalistů“.30 Sami se tak pasovali do role 

nedotknutelných expertů a veřejných rozhodčích, kteří mají jako jediní patent na pravdu. 

Tato pravda podle nich spočívá v „historických kořenech“ veškerého dění, které mohou 

správně pochopit a vysvětlit jedině historikové. Typická „odborná“ kritika novinářské 

práce tak vypadá následovně: „Vondráček sice obvykle posílal jen nekomentované zprávy, 

ale jejich výběr, používané termíny a obraty, tehdy ustálené v chorvatských sdělovacích 

prostředcích, měly naprosto jednoznačné zaměření. Vondráček například uváděl, že ozbrojené 

srážky vyvolali za pomoci jugoslávské armády Srbové s cílem naplnit stoletý sen 

o velkém Srbsku.“31 Dotyčný historik pak ve své práci z roku 1996 tvrzení novináře 

Vondráčka uvádí na pravou míru a definuje válku v Chorvatsku obratem, ustáleným pro 

změnu v tvrzeních Miloševićovy propagandy o pár let dříve, jež velkosrbské tendence 

a podíl Bělehradu na vzniku války odmítala s tím, že šlo – slovy českého historika, nikoli 

srbského propagandisty – o „odpor srbské menšiny v Chorvatsku proti případnému 

osamostatnění této svazové republiky“.32 Netvrdím, že se velká část srbské menšiny 

v Chorvatsku neprotivila nezávislosti této republiky, Pelikánovo dílčí vysvětlení však 

sugeruje představu, že třetinu Chorvatska obsadili a několik let ovládali místní srbští 

venkované bez vnější pomoci. V tomto případě je neúplné vysvětlení historika nepochybně 

méně přesné, než novinářův výklad o velkém Srbsku. Navzdory tradiční kritice českých 

historiků vůči novinářům nebývá ve skutečnosti mezi výkladem „odborníka“ a „laika“ moc 

velký rozdíl, zejména pokud jde o interpretaci událostí současných nebo zcela nedávných. 

I zločin, jehož pachatel je dobře znám, lze popsat tak, aby jeho strůjce zůstal 

nepoznán. Ladislav Hladký tak například uvádí, že „ve vzájemných bojích byl 9. listopadu 

1993 v Mostaru zničen i tzv. Starý most“.33 Konkrétní velitel, jenž tuto akci nařídil – 

Slobodan Praljak –, byl přitom usvědčen a odsouzen Haagským tribunálem. Ještě v práci 

vydané o osm let dříve přitom tentýž autor psal zcela jednoznačně, že „na rozkaz 

chorvatského generála byl v Mostaru zničen i starý tzv. Hajrudinův most […]“34 Jiný zločin, 

konkrétně masakr, k němuž došlo 5. února 1994 na sarajevském tržišti Markale (68 

mrtvých, 144 raněných), popisuje Hladký v obou svých zmiňovaných dílech, vydaných 

v rozmezí osmi let, tentokrát naprosto identickými slovy: 

„Z útoku byli obviněni Srbové, a to přesto, že britští a francouzští specialisté, kteří 

přijeli na místo 40 minut po výbuchu, prohlásili, že granáty nemohly být vypáleny ze 

srbských pozic. Francouzská televize přinesla o několik týdnů později zprávu, že 

Američané mají technické důkazy, že událost na Markale byla se vší pravděpodobností 

zoufalou akcí speciálních služeb sarajevské vlády, která chtěla tímto činem upoutat na 

obklíčené Sarajevo pozornost světové veřejnosti. Oficiální vyšetrovací komise, která měla 

tento případ přešetřit, však 16. února skončila svoji činnost konstatováním, že nelze 

přesně určit, odkud byly granáty vypáleny.“35 

[ 62 ]


Pokud tyto formulace v kolektivní syntéze použil Hladký omylem nebo z nějakého jiného 

důvodu, o osm let později je již mohl ve svém samostatném díle patřične korigovat. 

Za „zločiny proti civilistům“, včetně masakru na tržišti Markale, totiž mezinárodní tribunál 

v Haagu mezitím odsoudil srbského generála Stanislava Galiće k doživotnímu vězení. Ladislav 

Hladký však tuto skutečnost zcela pomíjí a nadále opakuje propagandistické fámy 

z doby válečného konfliktu. 

Od samého počátku devadesátých let se někteří čeští historikové pokoušejí na 

veřejnosti vystupovat jako odborníci na aktuální politické dění. Bez dostatečných znalostí 

současných reálií, situace v terénu a leckdy též s chatrnými znalostmi tamějších jazyků 

(o těch západních ani nemluvě), zato však s odkazem na vše vysvětlující logiku 

„historických kořenů“, sebevědomě prezentují své představy o skutečném pozadí událostí 

v bývalé Jugoslávii. Čeští historikové zpravidla zastávají stanovisko, podle něhož je situace 

„nesmírně složitá“, takže jí rozumějí jen oni sami a nejlépe proto bude, když se do dění na 

Balkáně nikdo nebude míchat, rozhodně ne „Západ“, proti němuž řada z nich ostatně 

brojila již před rokem 1989. Zločiny, spáchané za války v Bosně a Hercegovině, vysvětlují 

zpravidla výlučně jako výsledek občanské války („konflikt však nevyvolala agrese Srbska 

vůči Bosně“),36 jako válku, v níž všechny strany paralelně páchaly zločiny a samozřejmě 

též jako válku která je přírodním a logickým důsledkem století nenávisti. 

Teorie, podle nichž jsou etnické konflikty prostým důsledkem etnické rozmanitosti, 

prastaré nenávisti nebo střetu kultur se řadí k teoriím primordialistickým.37 Ty patří 

k obzvlášť populárním „laickým vysvětlením etnických konfliktů“.38 V textu věnovaném 

etnickým konfliktům obecně, nikoli tedy jen tomu bosenskému, uvádí etnolog a politilog 

Filip Tesař, že 

„nenávist je asi nejrozšířenějším laickým vysvětlením etnických konfliktů. Jde o názor 

široce přijímaný nejen médii a politiky, ale také účastníky konfliktů – to bychom však neměli 

považovat za důkaz. Bije do očí, že prakticky neexistuje důvěryhodný odborný pramen, 

který by nenávist pokládal za důvod propuknutí konfliktu – přestože vliv nenávisti je 

různě přetřásán. Co však můžeme připustit, je to, že nenávist může sloužit jako motivace 

tvůrců veřejného mínění.“39 

Na jiném místě, tentokrát již věnovaném přímo Bosně, upozorňuje Tesař na výsledky 

jednoho průzkumu: „[N]a přelomu let 1989 a 1990, těsně před rozpadem státu, proběhl 

v Jugoslávii rozáhlý průzkum veřejného mínění, který shromáždil reprezentativní soubor 

ukazatelů týkající se národnostní tolerance.“ Mezi nejzajímavější výsledky výzkumu pak 

patřilo zjištění, že „úroveň tolerance nehrála velikou roli při eskalaci konfliktu (nejvyšší 

míra tolerance byla zjištěna v Bosně a Hercegovině) “.40 

Jak tedy vysvětlit skutečnost, že k jedněm z nejbrutálnějších zločinů proti lidskosti 

došlo právě v BaH? Důvody očividně nemůžeme hledat jen v údajné historii „prastarých 

nenávistí“. Právě naopak, v Bosně k nim došlo, přestože zde existovala také historie 

tolerance, integrace a vzájemné spolupráce. U řady bosenských Srbů, kteří nesouhlasili 

s agresivitou a otevřeným nacionalismem, bychom žádné snahy provádět etnické čistky 

nenašli. Srbové, kteří se odmítli účastnit pronásledování a represe proti „ne-Srbům“, byli 

často také sami pronásledováni Karadžićovými příznivci. Z dnešní perspektivy 

a s přihlédnutím k současné úrovni znalostí je jasné, že zločiny srbských nacionalistů 

nesměřovaly jen proti Bosňákům, Chorvatům a dalším „ne-Srbům“ v BaH, nýbrž i proti těm 

příslušníkům vlastního národa, kteří se odmítali podřídit kolektivistické snaze vytvořit ze 

Srbů komunitu oproštěnou od dosavadních vazeb a všech prvků integrace s tamějším 

multietnickým prostředím. Mezi latentní funkce etnického násilí patřila snaha vytvořit 

pocit kolektivní paranoie a pak i kolektivní viny, pomocí níž by bylo dosaženo 

homogenizace a radikalizace celého národa včetně váhajících jednotlivců z řad srbského 

obyvatelstva.41 

*** 

Americká historička Kathryn E. Flemingová píše, že „specifičnost balkánských dějin 

a zeměpisu vyvolává potřebu interdisciplinárního přístupu“.42 Její řecký kolega Paschalis 

Kitromilides je v tomto směru ještě důraznější: „[P]ři řešení tohoto úkolu (objasnění 

historické geneze balkánských nacionalismů) je naprosto nezbytné použít metody 

v pravém smyslu interdisciplinární.“43 Americký sociolog Keith Doubt trvá na tom, že 

společenské teorie a jejich badatelské postupy je nutno aplikovat i na tak radikální 

[ 63 ]


společenský fenomén, jakým byla válka v Bosně, a to jak kvůli samotným obětem této 

války (aby byly okolnosti, jež k ní vedly, a neuvěřitelné krutosti, jež ji provázely, patřičně 

postiženy a „bolest a ponížení tak získaly své adekvátní vyjádření“),44 tak i kvůli vědě 

samotné. Jak tvrdí Doubt, pokud by se sociologie nebyla s takovým fenoménem schopna 

vyrovnat, k čemu by nám pak vůbec byla?45 

Čeští balkanisté ignorují nejen moderní filozofii, sociologii a další společenské vědy, 

nýbrž zpravidla také sociální a kulturní historii. Většinou produkují texty v souladu 

s tradiční pozitivistickou historií, resp. kumulují politickou faktografii bez použití nových 

metodologických přístupů, bez řádné znalosti zahraniční literatury a bez kontaktů se 

zahraničními kolegy. O osmanském období bosenskohercegovských dějin například nelze 

psát bez přihlédnutí k archivním materiálům osmanské provenience. Nelze asi čekat, že 

současní čeští balkanisté budou studovat zdroje v turečtině, arabštině či perštině, mohou 

se však nepochybně seznámit se základními výsledky bosenskohercegovské orientalistiky 

a historiografie, věnované osmanské epoše. O tomto údobí bosenskohercegovských dějin 

nelze psát bez znalosti prací Adema Handžiće nebo řady vydaných dokumentů, 

zpracovaných Orientálním institutem v Sarajevu.46 

Česká historická balkanistika se především soustřeďuje na „národy“ a státy, jako by se 

jednalo o homogenní celky, s nimiž se pak může příslušným způsobem nakládat. Operuje 

se tak s pojmy jako „srbské zájmy“, „chorvatské postoje“ apod. bez jakékoli analytické 

diferenciace. „Srbské zájmy“ pak v interpretacích českých historiků bývají zpravidla 

alespoň trochu oprávněné, zatímco o zájmech ostatních jihoslovanských národů to 

rozhodně platí mnohem méně. Při použití tohoto přístupu zastupují zájmy národa 

především nacionalističtí akademici a politici, kteří jsou momentálně u moci, zatímco 

opozice nebo liberální inteligence patří v textech českých balkanistů zcela na okraj.47 

Např. v pracích Miroslava Tejchmana jde o skupiny „manipulované Západem“, který 

zřejmě může za všechno. Při zkoumání dějin jednotlivých národů a států se většina 

českých balkanistů úporně drží tradicionalistického přístupu z 19. století. „Historické 

státy“ a „historické národy“ tak mají v jejich očích větší legitimitu než státy s kratšími 

dějinami a národy, k jejichž zformování došlo později. Z toho logicky vyplývá teze, že 

Srbsko má vzhledem k delším dějinám politické samostatnosti také jaksi „hlubší“ 

legitimitu a právo na existenci. Filip Tesař upozorňuje na úskalí, jež se v takovém přístupu 

skrývají: 

„Abychom dokázali popsat jevy většinou tak složité, jako jsou etnické konflikty, musíme 

se často vyjadřovat ve shrnujících kategoriích – Chorvaté a Srbové, Hutuové a Tutsiové 

– ve smyslu: Chorvaté […] „usilují o toto“, „dělali toto“,‚„věří tomuto“ a podobně. Nesmíme 

však sami u sebe dopustit pád do psychologické pasti. Žádná skupina není názorově homogenní, 

i když existuje tendence dávat názorovou homogenitu najevo. Neexistuje vzorový 

„Chorvat“ jako zaměnitelná jednotka, z níž se skládá skupina Chorvatů.“48 

Bosna a Hercegovina není prostým součtem jednotlivých národů a národních kultur. 

Název „bosenský“ nesouvisí jen se státní nebo teritoriální příslušností, nýbrž označuje též 

určitý civilizační proces, který bez ohledu na různé historické změny a politické různice 

probíhá již po celé tisíciletí. V tomto procesu jsou interakce konstantní, zatímco národní 

kultury se jej účastní jako proměnné. Zachovávají přitom své specifické identity, ale 

vystavují se zároveň neustálému kulturnímu vztahu přijímání a dávání. Ani bosňáckou, ani 

chorvatskou, ani srbskou identitu nelze pochopit, pokud je budeme pojímat jako 

samostatné a izolované entity, které se váží jen k islámu nebo ke křesťanství. Musíme 

o nich místo toho uvažovat ve specifickém bosenském kontextu, v němž se tak či onak 

vzájemně ovlivňují. Tato tradice je ovšem přehlížena především z důvodu nedostatečných 

historických znalostí nebo je přímo negována s ohledem na různé kontroverzní politické 

cíle. Nepochopení podstaty Bosny a její popírání se objevuje nejen v politice, nýbrž 

i v akademických diskusích.49 

*** 

Neodbytně se objevuje otázka, jaká je příčina podobných stanovisek a interpretací 

v textech jednotlivých odborníků. Motivy jsou různé a je jich jistě více: od neschopnosti vystoupit 

z kolotoče starých obrazů a stereotypů50 po názorovou blízkost konkrétním nacionalistickým 

diskurzům, v jejichž rámci se řada českých balkanistů dobře orientuje a vyjadřuje. 

Miloševićovský amalgám nacionalismu a komunismu je jim nepochybně bližší a sro- 

[ 64 ]


zumitelnější, než například liberalismus, multikulturalismus nebo obecně metodologické 

a interpretační přístupy praktikované v západním akademickém světě, s nímž nemají 

čeští balkanisté zpravidla žádnou osobní ani profesionální zkušenost. Proto jednotliví 

čeští balkanisté často papouškují to, co tvrdí jejich kolegové z Balkánu, obzvláště srbští 

nacionalističtí historici, kteří stejně jako ti čeští dozrávali pod vlivem myšlenek a praxe 

„vědeckého komunismu“. Pokud by se někdo z českých balkanistů přesto pokusil korigovat 

svá vědecká a ideová východiska, vyvolal by tím řetězovou reakci, jež by musela nutně 

vyústit ve zřeknutí se větší části vlastního „vědeckého opusu“ a zásadní revizi převládajících 

koncepcí, předpokladů a způsobů interpretace. Při pohledu zvenčí se navíc zdá, že 

čeští balkanisté píší leckdy především s cílem naplnit dané pracovní závazky a vyprodukovat 

stanovený počet prací bez ohledu na to, co obsahují. O tom ostatně svědčí i neustálé 

recyklování starých textů pod novými názvy bez náznaku snahy o reflektování nových poznatků 

nebo revidování původních tvrzení a závěrů. 

*** 

Představitelé české balkanistiky periodicky vyjadřují uspokojení s výsledky vlastní 

práce. Cituji v této souvislosti typické stanovisko Miroslava Tejchmana: „V devadesátých 

letech se prezentovali čeští historikové-balkanisté na odborném poli velmi důstojně. […] 

uvedených úkolů se česká historiografie zhostila s úspěchem […]“ 51 Podíváme-li se na tutéž 

problematiku do odborné anglicky psané literatury (ve srovnání s tou českou 

nepoměrně rozsáhlejší a různorodější), již např. ze samotného názvu práce amerického 

historika Roberta J. Donia – „Dočasná sláva: díla o BaH v angličtině 1990–1999“ – zjistíme, 

že zahraniční badatelé přistupují k výsledkům vlastní práce s mnohem větší pokorou. Své 

pochybnosti pak Donia shrnul takto: „Víme toho dnes mnohem více. Lze však tvrdit, že 

proto všemu lépe rozumíme? S ohledem na rozsáhlou literaturu o Bosně a Hercegovině, 

jež vyšla v devadesátých letech v angličtině, jde o klíčovou otázku.“52 Na rozdíl od něj ani 

Tejchman, ani Hladký53 výsledky české balkanistiky nikterak nezpochybňují a jakýkoli 

náznak kritického přístupu bychom u nich v tomto směru hledali marně. 

Vedle sebechvály vyzývá ovšem Tejchman také ke skromnosti (přesněji řečeno 

vysvětluje, proč je současná balkanistika ve světovém měřítku neúspěšná): „Jinak, buďme 

spíše skromní. Mezinárodních úspěchů česká historiografie, psaná v češtině, těžko může 

dosáhnout. Ostatně zakladatelé naší balkanistiky Jireček, Niederle a další dosáhli mezinárodního 

věhlasu víceméně jen díky tomu, že psali v němčině. Těžko můžeme očekávat, že 

se naši kolegové v zahraničí naučí česky.“54 Jireček, Niederle a další nezískali světový 

ohlas jen proto, že psali německy, nýbrž v prvé řadě proto, že jejich práce byly kvalitní. 

Tejchmanovi ani jeho kolegům přeci nikdo nebrání, aby psali v angličtině, stejně jako 

většina balkanistů včetně těch pocházejících z Balkánu, a získali tak mezinárodní ohlas. 

Na druhou stranu, nedostatek sebekritiky a glorifikaci údajných úspěchů české 

balkanistiky musíme interpretovat také v kontextu transformace, jíž prochází česká 

společnost po roce 1989. Nejen Balkán, tedy vlastní předmět zájmu této skupiny českých 

historiků, prochází po roce 1989 řadou radikálních proměn. Totéž lze říci i o prostředí 

a společenském kontextu, v němž čeští balkanisté působí, a toto konstatování přirozeně 

platí o humanitních a sociálních vědách obecně. Pozice dnešní balkanistiky v rámci české 

historické obce není v žádném případě záviděníhodná a není jistě nadsázkou, když české 

balkanisty označíme za „ohrožený druh“. 

Na konci tohoto oddílu si dovolím parafrázovat Zygmunta Baumana: texty českých 

historiků-balkanistů věnované válce v Bosně nám toho odhalují více o samotné české 

balkanistice než o bosenské válce. 

III. O drobném nedostatku, který upozorňuje na významný problém 

Ve výzkumu určitých aspektů kulturních dějin česko-bosenských vztahů bylo od roku 

1992 uskutečněno několik významných projektů a vydány některé přínosné práce.55 

Většinou jde o historická témata, jež příliš nesouvisejí s nedávnými událostmi. Navzdory 

tomu existují i nadále v dějinách těchto vzájemných vztahů bílá místa. Názornou ilustrací 

je v tomto směru příklad historiografického zhodnocení jednoho z nejvýznamnějších 

kulturních projektů, na němž se kdy Češi v souvislosti s BaH podíleli. Jde o pavilon Bosny 

a Hercegoviny, který pro světovou výstavu v Paříži projektoval architekt Karel Pánek, 

[ 65 ]


zatímco výzdobu vytvořil malíř Alfons Mucha. U příležitosti stoletého výročí byla v Praze 

uspořádána zdařilá výstava pod názvem „Alfons Mucha – Paříž 1900: Pavilon Bosny 

a Hercegoviny na světové výstavě“, jež měla u české veřejnosti značný ohlas. V jinak 

výborném výstavním katalogu se uvádí, že bosenskohercegovský pavilon projektoval „[…] 

dnes zcela neznámý architekt Panek – snad Čech?“. Jedná se o drobný nedostatek, který 

upozorňuje na závažný problém. Z poznámky pod čarou se totiž dozvíme, že se autorům 

katalogu Pánkovo jméno nepodařilo najít v „žádném z dosažitelných slovníků umělců“. 

Jméno Karla Pánka56 a jeho dílo nejsou naštěstí zapomenuty v Bosně a Hercegovině, 

přinejmenším v odborných kruzích. Pánkův příklad bohužel nepředstavuje žádnou 

výjimku. Řada významných českých architektů působících v zahraničí upadla ve své vlasti 

v zapomnění. To platí také o dvou nejvýznamnějších českých architektech, kteří v Bosně 

a Hercegovině působili, Karlu Paříkovi57 a Josefu Pospíšilovi.58 V českých biografických 

lexikonech o nich najdeme jen zcela základní údaje, zatímco o jejich rozsáhlém díle, 

vytvořeném za hranicemi českých zemí, se nedozvíme nic. Neplatí to samozřejmě jen 

o architektech.59 Tento problém nepochybně přesahuje samotnou problematiku česko- 

-bosenských vztahů. Jde o nepřiměřený postoj, jenž má česká společnost vůči těm 

krajanům, kteří dobrovolně nebo nuceně opustili české země. 

IV. Literární balkanistika 

Tento příspěvek zakončím několika postřehy věnovanými problematice přijetí 

bosenského jazyka a bosenskohercegovské literatury v českých odborných kruzích. 

V knize Recepce literatury Jižních Slovanů u nás z roku 2004 literární historik Ivan 

Dorovský zcela ignoruje existenci bosenské literatury a jazyka jako literárního, 

historického a kulturního fenoménu.60 Uvedená práce začíná následovně: „Na Filozofické 

fakultě Masarykovy univerzitě v Brně se již od studijního roku 1993/1994 začalo postupně 

zavádět magisterské studium všech jazyků a literatur jižních Slovanů. Obory bulharistika, 

kroatistika, makedonistika, slovenistika a serbistika se studují v nejrůznějších kombinacích 

se slovanskými a neslovanskými jazyky, dále s historií, pedagogikou a etnologií. 

Dokonce se mohou studovat samostatně.“61 

Dorovský vyjadřuje ambici zpracovat ve své studii jazyky a literatury „všech“ Jihoslovanů. 

Ve zvláštních kapitolách se věnuje bulharské, chorvatské, makedonské, slovinské 

a nakonec srbské a černohorské literatuře. Bosenskohercegovské literatuře ani jazyku se 

nevěnuje. Některé bosenskohercegovské autory zařazuje do škatulky srbské 

a černohorské literatury, jiné do chorvatské. Většinu relevantních autorů a jejich prací přitom 

zcela pomíjí, což se týká zejména bosenskohercegovských spisovatelů bosňáckého 

a židovského původu. 

Jako ilustrace metod a vědecké konzistentnosti literárněvědného přístupu Ivana 

Dorovského nám poslouží jeho poznámka o jedné lidové písni. Vraťme se však nejprve ke 

zmiňovanému bosenskému pavilonu na světové výstavě v Paříži roku 1900. V Muchově 

cyklu „Bosenské legendy“, vytvořeném autorem pro tuto příležitost, najdeme také 

dojímavou kresbu uhlem nazvanou Nevěsta Hasanagova (uhel, papír 44 × 59,7 cm). O více 

než sto let později psal Dorovský v úvodu ke kapitole o srbské a černohorské literatuře 

o českých překladech „Hasanaginice“ – „jedné z nejznámějších jihoslovanských lidových 

písní“,62 aniž by se o Bosně a Hercegovině v této souvislosti vůbec zmínil. Muchova 

„Hasanaginice“ se však do bosenskohercegovského pavilonu nedostala omylem. Ještě 

roku 1900 bylo jasné, z jakého kulturního okruhu pochází. Jasné to musí být také 

profesoru Dorovskému, takže když „Hasanaginici“ zařazuje do kapitoly o srbské literatuře, 

je si nepochybně vědom, že tím provádí manipulaci s fakty. Koneckonců Dorovský pro 

jistotu netvrdí, že jde o baladu srbskou, nýbrž ji opatrněji označuje obecnějším pojmem 

„jihoslovanská“. 

O Ivu Andrićovi hovoří Dorovský jako o chorvatském a zároveň i srbském autorovi. 

Uvádí dokonce, že se jedná o „trojdomého autora“, Andrićově „třetímu domu“ však 

nedokáže přijít na jméno. Andrić se přitom v Bosně a Hercegovině nejen narodil, nýbrž 

prakticky celé své dílo i světovou proslulost získal především díky tématům, postavám 

a motivům z bosenskohercegovské minulosti. To by z hlediska samotné literární vědy 

mělo snad být podstatnější než konkrétní nacionální identita, k níž se autor v té či oné 

etapě svého života přikláněl. 

[ 66 ]


Profesor Dorovský na žádném místě své knihy nenabízí literárněvědné či 

kulturologické vysvětlení, proč bosenskohercegovskou literaturu a jazyk zcela pomíjí.63 

Ideologicky explicitně to však přesto činí, když říká: „Důsledkem přirozené i vnucené diferenciace 

na Balkáně je mj. vznik samostatného bosenského (bosenskomuslimského) státu 

a tudíž též samostatné bosenštiny a samostatné bosenské (islámské) literatury.“64 

Netřeba snad příliš komentovat Dorovského snahu nazývat válečné zločiny spáchané 

v Bosně v nedávných letech ve jménu velkosrbských a velkochorvatských 

nacionalistických aspirací „přirozenou i vnucenou diferenciací“ ani skutečnost, že 

mezinárodně uznanou, z hlediska právních norem i praxe zcela sekulární republiku Bosnu 

a Hercegovinu klasifikuje jako „(bosenskomuslimský) stát“. 

Musím ovšem poukázat na zásadní terminologický omyl, spočívající v označení 

bosenské a bosňácké literatury za „islámskou“. V rámci bosenskohercegovské literatury 

můžeme rozlišit literaturu bosňáckou, sestávající samozřejmě z děl autorů bosňácké národnosti. 

Do bosňácké literatury pak spadají také texty psané od 16. do 19. století v orientálních 

jazycích (turecky, arabsky a persky). Pokud bychom však segment bosňácké literatury 

psaný v orientálních jazycích označili za islámský, opět bychom učinili chybu. Vedle 

skutečně náboženských textů, např. devocinálních písní (ilahijí), jde totiž také o milostné 

básně (kasidy), junáckou epiku, balady, díla politického a dějepisného charakteru nebo 

cestopisy. Islám je termínem pro muslimské náboženství a označuje proto skutečnosti 

související s touto vírou a náboženskou praxí. Existence bosenské literatury psané v orientálních 

jazycích je spíše analogická existenci chorvatské nebo české literatury psané 

v latině. 

Dorovského nálepka „islámské literatury“ je ovšem ještě absurdnější, jelikož se týká 

současnosti a tvorby dnešních spisovatelů, jinými slovy, nejde zde o prostou neznalost. 

Nezbývá nic jiného, než předpokládat, že v případě profesora Dorovského, stejně jako 

u výše uvedených představitelů české historické balkanistiky, jde o příklad záměrné 

manipulace, jejíž motivy lze možná pochopit, avšak nikoli ospravedlnit, rozhodně pak ne 

z vědeckého hlediska. Lev Nikolajevič Tolstoj údajně65 jednou napsal: „Kdybych byl carem, 

vydal bych zákon, aby každý spisovatel, který použije slovo, jehož význam nezná, ztratil 

právo psát a byl potrestán sto ranami bičem.“ Copak by asi v Tolstojově carství postihlo 

literární vědce, historiky a vysokoškolské pedagogy, kteří sice znají určitá slova a jejich 

významy, přesto je však záměrně překrucují a zneužívají? 

Přeložil František Šístek. 

„Český guláš o bosenském maglajzu: Reflexe Bosny a Hercegoviny v českém akademickém 

prostředí (1992–2008)“ byl přednesen na 16. ústeckém kolokviu Bosna 1878–2008. Reflexe (zejména 

publicistická) v českých zemích i zahraničí v Ústí nad Labem 29.–30. května 2008. 

Bosenská verze s názvem „Češki gulaš o bosanskom loncu: Refleksije Bosne u češkoj akademskoj 

sredini (1992.–2008.)“ je publikována v časopisu Prilozi Historického ústavu v Sarajevu (Prilozi 38, 

Sarajevo, Institut za istoriju 2009, s. 193–211). 

Poznámky: 

1 Adin Ljuca, „Bosna i Hercegovina u češkim izvorima“, in: ICSL Godišnjak međunarodnog susreta 

bibliotekara slavista u Sarajevu 2007. [Zbornik referata sa 3. Međunarodnog susreta bibliotekara 

slavista, Sarajevo 19.–24. 4. 2007.] God. 3, broj 3, Sarajevo 2007. 

2 Jan Urban, Všem sráčům navzdory. Válka, o které nechcete nic vědět, Praha, GplusG 1996, 

s. 85. 

3 Ladislav Hladký, „Bosenští Muslimové (Bosňáci) – proces vzniku národa“, Historický obzor 5–6, 

1997, s. 112–118. 

4 Tamtéž, s. 117. 

5 Jedná z prvních českých zpráva o dnešní Bosně pochází z roku 1592 a souvisí s dobytím Bihaće 

Osmany: „Žalostivé noviny, kterak Turek, ouhlavní nepřítel křesťanský, výbornou hraničnou 

pevnost v Charvátích Vihytú [Bihač] řečenou, zámek i město, oblehl a dobyl i jakou potom při odtržení 

na jiných místech škodu učinil.“ Jak vidíme, již v té nejstarší zprávě hraje důležitou roli 

právě náboženská odlišnost. Rozdílné náboženství představovalo ve středověké křesťanské Evropě 

základní rys „jinakosti“. Středověké myšlení pak nepochybně do velké míry formuje i způsob, 

jakým přemýšlejí dnešní Evropané. Viz Adin Ljuca, „Turci a Švábové, nebo slovanští bratři? 

[ 67 ]


Český pohled na bosenské muslimy v letech 1878–1918“, in: Mirjam Moravcová – David Svoboda 

– František Šístek (eds.), Pravda, láska a ti na „východě“: Obrazy středoevropského a východoevropského 

prostoru z pohledu české společnosti. Sborník příspěvků z konference, Praha, 12. 11. 

2005, Praha, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy 2006, s. 122–134. 

6 Ladislav Hladký, „Bosenští Muslimové (Bosňáci) – proces vzniku národa“, Historický obzor 5–6, 

1997, s. 117. 

7 Velkým M se označuje etnická identita, malým pak náboženská příslušnost. Příkladem nesprávného 

užití zmíněného termínu je práce historika Miroslava Tejchmana, která ji obsahuje 

dokonce i v samotném názvu: „Bosenští a hercegovinští muslimové v letech druhé světové 

války“, Slovanský přehled 83, 1997, č. 4, s. 427– 441. 

8 Jan Urban, Všem sráčům navzdory. Válka, o které nechcete nic vědět, Praha, GplusG 1996. 

9 Jan Pelikán, „Válka, o které se dozvíte jen něco“, Listy, 1996, č. 6, s. 81–86. 

10 Ladislav Hladký, „Bosenští Muslimové (Bosňaci) – proces vzniku národa“, Historický obzor 8, 

1997, č. 5/6, s. 112–118. 

11 Jan Pelikán, Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii: Geneze – vývoj – perspektivy, 

Praha, Karolinum 1997, s. 75. 

12 Ivan Dorovský, Slovanské meziliterární shody a rozdíly, Brno, Masarykova univerzita 2004, 

s. 109. 

13 Tamtéž, s. 108. 

14 Ladislav Hladký, „Češka historiografija o Bosni i Hercegovini (1980.–1998.)“, Prilozi 29, Sarajevo 

2000, s. 278. 

15 M. Šesták – M. Tejchman – L. Havlíková – L. Hladký – J. Pelikán, Dějiny jihoslovanských zemí, 

Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. 

16 Tamtéž, s. 623. 

17 Druhá polovina 90. let 20. století v Chorvatsku je v Dějinách jihoslovanských zemí zpracována 

v rámci kapitoly nazvané „Triumf chorvatského nacionalismu“, totéž období v Srbsku pak v kapitole 

„Nástup opozice“. Autorem obou je Jan Pelikán. Avizovaný „nástup opozice“ se ovšem v Miloševićově 

Srbsku té doby nekonal. Chorvatská opozice vůči nacionalistickému režimu prezidenta 

Tudjmana se nakonec dostala k moci dříve než protimiloševićovská opozice v Srbsku. Spíše 

než reálné události tedy názvy obou kapitol výstižně ilustrují osobní sympatie a antipatie zmiňovaného 

historika vůči jednotlivým jihoslovanským národům. 

18 Tamtéž, s. 621. 

19 Viz Jan Pelikán, Dějiny Srbska, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005. 


s. 625. 

21 Tamtéž, s. 642. 

22 Tamtéž, s. 645. 

23 Jan Pelikán, Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii: Geneze – vývoj – perspektivy, 

Praha, Karolinum 1997, s. 9. 


25 Miroslav Tejchman, „Bosenští a hercegovinští muslimové v letech druhé světové války“, 

Slovanský přehled 83, 1997, č. 4, s. 427–441. 

26 Robert Donia – William G. Lockwood, „The Bosnian Muslims: Class, Ethnicity, and Political Behavior 

in a European State“, in: Suad Jopseph – Barbara L.K. Pillsbury (eds.), Muslim-Christian 

Conflicts. Economic, Political and Social Origins, Boulder, 1978, s. 185–207; Zachary T. Irwin, „The 

Islamic Revival and the Muslims of Bosnia-Hercegovina“, East European Quarterly 1984, č. 17, 4, 

s. 437–458; Pedro Ramet, „Die Muslime Bosniens als Kation“, in: Andreas Kappeler (ed.), Die 

Muslime in der Sowietunion und in Jugoslawien. Identität, Politik, Widerstand. Koeln 1989, 

s. 107–114; Andreas Kappeler (ed.), O „nacionaliziranju“ Muslimana. 101 godina afirmiranja i 

negiranja nacionalnog identiteta Muslimana, Zagreb 1990; Fuad Saltaga, Muslimanska nacija 

u Jugoslaviji: Porijeklo, islam, kultura, povijest, politika, Sarajevo 1991; Ivo Banac, „Bosnian Muslims: 

From Religious Community to Socialist Nationshood and Postcommunist Statehood, 1918– 

1992“, in: Mark Pinson (ed.), The Muslims of Bosnia-Hercegovina. Their Historic Development 

from the Middle Ages to the Dissolution of Yugoslavia, Cambridge 1993, s. 129–153; Hans-Micheal 

Miedlig, „Zur Frage der Identität der Muslime in Bosnien-Herzegowina“, Berliner Jahrbuch für 

osteurapäische Geschichte 1994, č. 2, s. 23–42; Tone Bringa, Being Muslim the Bosnian Way. 

Identity and Community in a Central Bosnian Village. Princeton 1995; Aydin Babuna, „The Formation 

of a ,Muslim‘ Nation in Bosnia-Hercegovina: A Historiographic Discussion”, in: Aydin 

Babuna – Suraiya Faroqhi (eds.), The Ottomans and the Balkans. A Discussion of Historiography, 

Leden 2002, s. 267–304; Husnija Kamberović, „Stav političke elite o nacionalnom identitetu 

Muslimana u Bosni i Hercegovini sredinom 1960-tih godina“, Prilozi 2009, 38, s. 165–191. Enver 

Redžić, Sto godina muslimanske politike u tezama i kontraverzama istorijske nauke : geneza 

ideje bosanske i bošnjačke nacije. Sarajevo, Institut za istoriju, 2000. 

27 Jan Pelikán, „Válka, o které se dozvíte jen něco“, s. 82. 

[ 68 ]


28 Bohumil Havlasa, Drak. Román z bosenského povstání. Sebrané spisy. Sv. 7–8, Praha, Ústřední 

legio-nakladatelství 1928, s. 42. 

29 Tamtéž, s. 122. 

30 Miroslav Tejchman, „Historická balkanistika v České republice v uplynulých deseti letech“, in: 

Studia Balcanica Bohemo-Slovaca VI. Sv. I. Sborník příspěvků ze VI. mezinárodního balkanistického 

sympozia, Brno 25.–27. 4. 2005, Brno 2006, s. 21. 

31 Jan Pelikán, „Obraz jugoslávské krize v roce 1991 na stránkách Mladé Fronty Dnes a Občanského 

(Českého) deníku“, Lidé města 7 (svazek: Češi a jižní Slované), 1996, s. 131–132. 

32 Tamtéž, s. 130. 

33 Ladislav Hladký, Bosenská otázka v 19. a 20. století, Brno, Masarykova univerzita v Brně, 

Mezinárodní politologický ústav 2005, s. 274. 


s. 633. 


s. 636 i Ladislav Hladký, Bosenská otázka v 19. a 20. století, s. 282. 

36 Jan Pelikán, Válka, o které se dozvíte jen něco, s. 82. 

37 Vznik moderních národů se zpravidla vykládá podle jedné ze dvou dominantních teorií, konstruktivistické, 

resp. funkcionalistické a primordialistické. Primordialistické teorie vykazují nižší 

schopnost objasnit společenské změny, jelikož na národy a etnické skupiny nahlížejí jako na spíše 

statické, izolované a homogenní celky. Proto byly takové teorie po II. světové válce do velké 

míry opuštěny ve prospěch konstruktivistických výkladů, podle nichž společnosti a společenské 

identity procházejí neustálými procesy změny. 

38 Filip Tesař, Etnické konflikty, Praha, Portál 2007, s. 82–83. 

39 Tamtéž, s. 86–87. 

40 Tamtéž, s. 28–29. 

41 Keith Doubt, Sociologija nakon Bosne, prijevod: Merima Osmankadić, Sarajevo, Buybook 

2003. 

42 Kathryn E. Fleming, „Orijentalizam, Balkan i balkanska istoriografija“, prevod: Slavica Miletić, 

in: Filozofija i društvo XVIII, 2001, s. 11–32. 

43 Paschalis Kitromilides, Enlightenment, Nationalism, Ortodoxy: Studies in the Culture and Political 

Thought of South-Eastern Europe, Aldershot, Hampshire; Brookfield, Vt.: Variorum, 1994, 

s. 150. 1994, s. 150. 

44 Doubt si všímá, že „pokud nepředstavitelné, masové zločiny představují takové události, jež 

se vymykají běžnému diskurzu, to jediné, co můžeme učinit, je pohlížet na ně tak, jako by se odehrávaly 

v říši přírody, nikoli ve sféře společenského života“. Zločinec je tak vyhnán zpět do ráje 

živočišné nevědomosti a zbaven jakýchkoli lidských povinností. 

45 Keith Doubt, Sociologija nakon Bosne, s. 163–165. 

46 Nebylo náhodou, že hned na samém počátku války byl vedle Národní a univerzitní knihovny 

BaH zničen též Orientální institut se svou knihovnou a archivem. Destrukce klíčových 

bosenských kulturních institucí představovala součást válečné strategie Karadžićových jednotek. 

47 Zatímco česká serbistika a balkanistika obecně existenci osobností, jako je Nataša Kandićová, 

soustavně ignoruje, nadace Člověk v tísni právě Kandićové a Fondu pro humanitární 

právo, který založila, udělila roku 2004 cenu Homo Homini. Jde jen o jednu z celé řady ocenění, 

které Kandićová za svou činnosti získala v mnoha zemích světa. Toto konstatování jen poukazuje 

na jeden ze základních problému české balkanistiky: opovrhování nenacionalistickými, prozápadními, 

pacifistickými a liberálními politickými a myšlenkovými proudy v celém prostoru 

bývalé Jugoslávie. 

48 Filip Tesař, Etnické konflikty, s. 48. 

49 Keith Doubt, „Ciljevi“, Duh Bosne / The Spirit of Bosna: Međunarodni, interdisciplinarni, 

dvojezični, online časopis, 1, 2006, č. 1, leden, s. 3 [online] http://www.spiritofbosnia.org [cit. 

18. 5. 2008] 

50 V tomto smyslu jsou velmi přínosné postřehy historika Františka Šístka o tom, že českou 

společností 19. století byly v jihoslovanském prostoru jako bližší a sympatičtější zpravidla vnímány 

zeměpisně i kulturně jinak odlišnější národy pravoslavné, než ve všech směrech „reálně“ bližší 

národy katolické. Viz František Šístek, Naši bratři na jihu. Obraz Černé Hory a Černohorců v české 

společnosti 1830–2006. Doktorská dizertace. Praha, Fakulta humanitních studií Univerzity 

Karlovy 2006. 

51 Miroslav Tejchman, „Česká historiografie (1991–2000)“, in: České a slovenské odborné práce 

o jihovýchodní Evropě: Bibliografie za léta 1991–2000, Brno, Ústav slavistiky FFMU, Historický 

ústav Akademie věd České republiky 2003, s. 127 

52 Robert J. Donia, „Prolazna slava djela o Bosni i Hercegovini na engleskom jeziku 1990–1999“, 

in: Prilozi : Referati sa međunarodnog naučnog skupa „Historiografija o Bosni i Hercegovini 

1980.–1998.“ održanog 4. i 5. novembra 1999. godine. Sarajevo – Institut za istoriju. Prilozi 29, 

2000, s. 261. 

[ 69 ]


53 Viz např.: Ladislav Hladký, „Bosenská otázka a historiografie“, in: Slavista s duší básníka, 

Brno, Společnost přátel jižních Slovanů 2005, s. 160–175; nebo týž, „Češka historiografija o BiH 

(1980–1998)“, in: Prilozi: Referati sa međunarodnog naučnog skupa „Historiografija o Bosni i 

Hercegovini 1980.–1998.“ održanog 4. i 5. novembra 1999. godine. Sarajevo – Institut za istoriju. 

Prilozi 29, 2000, s. 275–280. 

54 Miroslav Tejchman, „Historická balkanistika v České republice v uplynulých deseti letech“, in: 

Studia Balcanica Bohemo-Slovaca VI. Sv. I. Sborník příspěvků ze VI. mezinárodního balkanistického 

sympozia, Brno 25.–27. 4. 2005, Brno 2006, s. 25. 

55 Např. Ctibor Nečas, Mezi muslimkami. Působení úředních lékařek v Bosně a Hercegovině v letech 

1892–1918. Brno, Masarykova univerzita 1992; Češi v Bosně a Hercegovině. Úvod do problematiky 

s výběrovou bibliografií. Sestavil Zdeněk Uherek a kol., Praha, Etnologický ústav AV ČR 

2000; Milan Hlavačka – Jana Orlíková – Petr Štembera, Alfons Mucha – Paříž 1900. Pavilon Bosny 

a Hercegoviny na světové výstavě. Alphonse Mucha – Paris 1900. The Pavilon of Bosnia and 

Herzegovina at the World Exhibition, Praha, Obecní dům 2002. aj. 

56 Karel (Carlo) Pánek (Místek, 1860–?). Architekturu vystudoval na Vysoké škole technické ve 

Vídni. Přes deset let pracoval v Sarajevu, kde po sobě zanechal rozsáhlé a cenné dílo. Pracoval ve 

stavebním oddělení Zemské vlády, v referátu velkých budov. Byl aktivním členem Technického 

klubu v Sarajevu. Jeho nejdůležitějšími projekty byly Druhý vládní palác z roku 1896 (Druga vladina 

palača) a Bosenský pavilon na světové výstavě v Paříži roku 1900, za nějž získal stříbrnou medaili 

pařížské výstavy. Od francouzského ministra vyučování a krásných umění získal u příležitosti 

Světové výstavby vyznamenání Officier d’Academie. Poté se odstěhoval do Bratislavy. Roku 

1902 získal poděkování a uznání od císaře Františka Josefa I. za spolupráci na díle Rakouskouherská 

monarchie slovem a obrazem, v němž se podílel na zpracováni části o Bosně a Hercegovině. 

V letech 1889–1900 bylo v BaH realizováno přes dvacet významných staveb, které projektoval. 

57 Viz Arhitekt Karel Pařík: Čeh koji je gradio evropsko Sarajevo = Architekt Karel Pařík: Čech, 

který stavěl evropské Sarajevo = The architect Karel Pařík: a Czech who built the European Sarajevo: 

(4.7.1857.–16.6.1942.) / Jiří Kuděla, Branka Dimitrijević, Ivo Vacík. Sarajevo, Ambasada 

Češke Republike u Bosni i Hercegovini, Muzej Sarajeva 2007. 

58 Mehmed Hrasnica, Arhitekt Josip Pospíšil – život i djelo, Sarajevo, Arhitektonski fakultet 

2002. 

59 Na řadu zapomenutých nebo nedostatečně známých tvůrců a kulturních pracovníků, resp. 

obecněji na zásluhy Čechů na kulturní a společenský rozvoj Bosny a Hercegoviny, jsme se pokoušeli 

odpovědět v práci Ladislav Hladký – Adin Ljuca, České vlivy na kulturní a společenský rozvoj 

Bosny a Hercegoviny, Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Vědecký projekt 

RM 02/23/05. 

60 Ve starší české odborné literatuře, např. ve známém Slovníku spisovatelů Jugoslávie, vydaném 

v nakladatelství Odeon roku 1979 s podtitulem „srbská a černohorská, chorvatská, 

bosensko-hercegovská, slovinská a makedonská literatura“, byly všechny literatury slovanských 

národů Jugoslávie zastoupeny zcela adekvátně. 

61 Ivan Dorovský, Recepce literatury jižních Slovanů u nás, Brno, Boskovice 2004, s. 5. 

62 Tamtéž, s. 66. 

63 Pro srovnání: v práci „Dramatické umění jižních Slovanů“ vyčítá Dorovský profesoru Franku 

Wollmanovi, že ve dvacátých letech 20. století při psaní svého syntetického díla Dramatika 

slovanského jihu zapomněl na Makedonce: „Že k jižním Slovanům patřilo také slovanské obyvatelstvo 

Makedonie, se ovšem u Wollmana nedočteme. Wollman si bohužel ve svých analytických 

statích nevšímá ani autorů, jejichž díla se mezi dvěma světovými válkami hrála např. ve Skopji, 

která patřila k tzv. Vardarské banovině Království Jugoslávie. Přitom tak mohl učinit […]“ Ivan Dorovský, 

Dramatické umění jižních Slovanů, I. část (1918–1941), Brno, Masarykova univerzita 

1995, s. 92. 

64 Ivan Dorovský, Slovanské meziliterární shody a rozdíly, s. 108. 

65 Ivan Klajn, Ispeci pa reci, Beograd, Centar za primenjenu lingvistiku – Novi Sad, Prometej 

1998, s. 42 

[ 70 ]

Ohlédnutí za světem minulým? 

Petr Hruška, Ivan Wernisch: Byl jednou jeden 

svět. 

Praha, Torst 2009. 

Nakladatelství Torst vydalo loni pozoruhodnou 

publikaci Petra Hrušky (1949) 

a Ivana Wernische (1942). Autoři vybrali 

staré fotografie, pohlednice a kabinetky 

zachycující skutečnost před více než sto 

lety, opatřili je nápaditými texty a uspořádali 

z nich soubor, který se jmenuje Byl 

jednou jeden svět. Vznikla tak kniha, připomínající 

úpravou i formátem výtvarné 

monografie, která nepochybně zaujme 

i nahodilého čtenáře, neboť mnohé snímky 

už samy o sobě představují tehdy vskutku 

kuriózní zvyklosti a vystupování před fotoaparátem, 

stejně jako nepřirozeně snové 

a někdy až dojemně úsměvné kompozice. 

V tom také tkví samo kouzlo těchto obrázků. 

Můžeme jimi vstupovat do světa od počátku 

jiného, než je ten současný, obdivovat 

se unylé kráse zašlých časů a nostalgicky 

přitakat jejich pomalému tempu, 

a přesto se v takovém světě nemůžeme 

bezpečně ztratit a po vzoru zcela vybájených 

utopií nerušeně prodlévat. Je zde 

totiž člověk, jehož neustálá přítomnost vytváří 

spojnici mezi minulostí, kterou autoři 

po svém dokreslují, a současností, ve které 

společně se čtenáři žijí. Prostřednictvím 

proměňující se lidské zkušenosti tak nastavuje 

svět tehdy pomyslné zrcadlo světu 

nyní, koneckonců na konfrontaci dvou různých 

pohledů na skutečnost je založena 

i poetika celé knihy. Byl jednou jeden svět 

tedy není jen obrazovým dokumentem, 

není ani panoptikem lidských figurek, 

třebaže by si s tímto vymezením 

v mnohém nezadal, není však ani pouhou 

„knihou ke koukání a ke čtení“, jak hlásají 

paušální anotace v tisku. Za sebe si 

troufám tvrdit, že je především knihou 

svébytně básnickou. A rovnou dodávám, že 

je také knihou poněkud problematickou. 

Jakkoli obrazová část v knize převažuje 

a už sama o sobě nezaměnitelný svět přelomu 

19. a 20. století evokuje, bez krátkých 

komentářů k jednotlivým snímkům 

by jen stěží mohla působit tak živým 

dojmem. Pro zažehnutí příběhu, pro oživení 

rozličných postav na scéně, je nutné 

něco doopravdy vyprávět. A tak se už od 

prvé strany (kde mimochodem ještě žádný 

obrázek není) vypráví: „Když vyprávění začíná 

slovy ‚byl jednou jeden‘, je víc než jisté, 

že dál to bude tak smutné nebo tak 

trapné, že lépe neposlouchat. – Ale ‚bylo 

jedno město‘? Nebo ‚byl jednou jeden 

svět‘? Ó, jen pokračujme, to mě zajímá!“ 

(s. 5) Čtenář tu vlastně stojí u zrodu příběhu, 

jehož aktéry mohou být jak samotné 

fotografie skládající obraz jednoho z mezníků 

našich dějin, tak jednotlivé postavy 

na nich zachycené, nalézající se vždy na 

určitých místech, v určitém prostředí. Tento 

příběh může čtenář pochopitelně buďto 

přijmout, anebo odmítnout, je však jisté, 

že podmanivou výzvu oné floskule „byl 

jednou jeden…“ oslyšet nemůže. Citovaný 

vstupní odstavec knihy představuje svého 

druhu iniciační formuli, která probouzí nezastupitelnou 

fascinaci příběhem, bez níž 

by literatura patrně nebyla možná. 

Samotná skutečnost, že se někde někdy 

někomu něco přihodilo či přihodit mohlo, 

se stala pro autory základním inspiračním 

podnětem a dala jim takřka volné ruce 

k fabulaci, jejíž jediné omezení vyplynulo 

z povahy každé fotografie, respektive 

z toho, co a jak je na ní zobrazeno. 

Krátké texty připojené k jednotlivým 

fotografiím mají svoji specifickou podobu. 

Otevírá je úvodní věta, která často velmi 

trefně nadhazuje základní atmosféru 

snímku, přičemž ostatek textu zpřesňuje 

a rozvádí možné detaily a významové 

nuance. Důležitost první věty je podle 

mého názoru natolik významná, že pokud 

[ 71 ]

[recenze] ALUZE 1/2010 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné 

se s ní čtenář nedokáže ztotožnit (s ohledem 

na příslušnou fotografii), nepřesvědčí 

ho už ani zbytek textu. Naopak v případě, 

kdy se význam první věty přirozeně propojí 

se situací zachycenou na fotografii, dojde 

k prolnutí dvou odlišných složek kýženého 

celku (slov a obrazu) a čtenář na okamžik 

vnímá prchavý dojem náhle probuzeného 

smyslu. Například fotografie zahradní restaurace, 

kde hosté rozsazení kolem stolů 

napjatě sledují objektiv fotoaparátu, je 

opatřená textem začínajícím slovy: „Bylo 

by to nedělní odpoledne nijaké, dlouhé 

jako vždycky…“ (s. 100) Jinde fotografii 

mladého chlapce, zírajícího v zamyšlení 

nad knihou kamsi do dáli, doplňuje text 

s poněkud tajemným úvodem: „Na tu knihu 

ho upozornili…“ (s. 27) V obou případech 

představuje úvodní věta svébytný začátek 

příběhu, dostatečně otevřený rozmanitým 

interpretacím, a ve své částečné 

určitosti a zároveň široké potencialitě iniciuje 

vyprávění, které posléze už 

samovolně probíhá v mysli čtenáře. Tak 

jako mohly být přítomné snímky ve své 

době pokusem o zachycení neměnného časového 

okamžiku jednou provždy, mohou 

být dnes naopak podnětem pro rozvíjení 

příběhů a úvah v čase. Jako by strnulé pohledy 

jednotlivých postav provokovaly 

k domýšlení jejich osudů, k oživení událostí 

jejich života. Zvláště některé teatrální 

pozice, např. rozšafné pózy hráčů karet, 

portrét řezníka hrdě předvádějícího zařízlé 

prase nebo vyzývavá gesta polonahých 

žen, vzbuzují přirozený zájem o to, co ta 

která osoba dělá, když se právě nefotografuje. 

Domýšlet se o tom lze na základě 

podnětů rozesetých v jednotlivých textech. 

V tomto ohledu se celé dílo přibližuje 

poezii, neboť schopnost úvodní věty iniciovat 

příběh, respektive rozvíjet nepředpokládané 

významy, vzbuzovat očekávání 

a zároveň nedopovídat, propůjčuje textům 

cosi z příznaku básnickosti. Sama křehká 

a nestálá vazba mezi označujícím (textem) 

a označovaným (fotografií) dává vzniknout 

bohaté škále významů a vyzývá čtenáře, 

aby hledal adekvátní strategii četby, tedy 

aby ve svém porozumění dílu vycházel 

z jeho vyhraněné stylizace. V této souvislosti 

se domnívám, že to bylo naopak příliš 

doslovné čtení, jež vedlo Lubora Kasala 

k odmítnutí přítomné knihy jakožto souboru 

pouhých „připodotků“ k fotografiím, 

které vesměs postrádají vtip i samotný nápad 

(viz Tvar 8, 2010). Ono se skutečně 

zdá, že Byl jednou jeden svět je kniha, pro 

kterou princip buď, anebo platí dokonale. 

Dovedu si živě představit, jak kniha polarizuje 

čtenářskou obec, kdy ji jedni zatracují 

jako banalitu, třebaže je pro ně plná 

zajímavých obrázků, zatímco druzí se jí 

nemohou pro její nápaditost nabažit, protože 

přistoupili na autorskou hru a abych 

tak řekl uznali, že pravdivostní hodnota 

celé knihy je a musí zůstat nerozhodnutelná. 

Rozumím dobře námitkám „realistů“, 

těžko se zbavujeme nezpochybnitelného 

faktu, že všechny fotografie jsou záznamem 

historické skutečnosti, že je někdo 

kdysi živý vyfotil, že to udělal čistě pro potřebu 

portrétovaných atd., ale autoři této 

knihy s fotografiemi nakládali jako s čistě 

estetickými objekty, vytrhli je z dobového 

kontextu, zbavili je významů původních 

a udělili jim významy nové (nakolik lze původní 

významové konotace jednotlivých 

snímků skutečně potlačit je už věc druhá 

a nemá smysl ji zde rozvádět). Důležité nakonec 

je, že široký významový potenciál 

knihy umožňuje obsáhnout oba zmíněné 

přístupy najednou, proto také můžeme vylučovací 

poměr mezi nimi směle škrtnout. 

Svůj podíl na tom mají zejména otevřenost 

a nehotovost celého díla (syntézu obrazu 

a slova dělá až čtenář), sdělný a pohotový 

jazyk s občasným ozvláštněním dobovými 

výrazy a poetismy (texty se nejvíce blíží 

vděčným dvojsmyslným anekdotám) a konečně 

i vždy pouze zkusmá přiléhavost 

textů k fotografiím (ke každé z fotek mohly 

být přece jen napsány tisíce jiných komentářů). 

Nicméně svébytnost knihy má 

i svá úskalí. 

Domnívám se, že poslední zmíněný rys 

odhaluje a zdůrazňuje utvořenost celého 

díla, ze které patrně plyne jak jeho nápaditost 

a pro mnohé snad i neotřelost, tak 

také jeho sporné žánrové vymezení. Rozpor 

mezi původním věcným záměrem fotografií 

a jejich nynější uměleckou aktualizací 

ovšem otevírá problém, na který každý 

pozornější čtenář sám narazí. Proč právě 

tyto a ne jiné komentáře? Vždyť to, co nám 

zde autoři předkládají, je v podstatě literární 

readymade, který taky mohl vypadat 

docela jinak. Bylo-li výše řečeno, že ztotožnění 

se s textem (v podstatě jen na základě 

emocionálního naladění) je předpokladem 

pro jeho interpretační uchopení, 

což je mimochodem další styčný bod s poezií, 

pak se otázka přijetí či odmítnutí textu 

stává do značné míry ryze subjektivní 

záležitostí. To by ovšem znamenalo, že ti, 

kterým se autoři netrefili do jejich vkusu, 

[ 72 ]


mají jednoduše smůlu. A nejspíš to tak 

skutečně bude, neboť co jiného než subjektivní 

záliby a preference obou autorů 

ospravedlňují případnost a funkčnost 

jednotlivých textů vzhledem k připojeným 

fotografiím? Samozřejmě autor je autor 

a do díla se mu kecat nemá, naopak je třeba 

jej respektovat a snažit se mu vyjít 

vstříc, ale pak ať tedy autor tvoří tak, aby 

jeho dílo na něj nevyzradilo to, co se mu 

zrovna nepovedlo, jedním slovem, ať tvoří 

přesvědčivě. V případě knihy Byl jednou jeden 

svět je to bohužel tak trochu hazard, 

právě ono buď, anebo, proto se není čemu 

divit, že náročnější, urýpaný čtenář nabývá 

dojmu, že se tady tvořilo až příliš snadno 

a pod diktátem suverenity, která tu a tam 

v již dokončené knize ztratila své opodstatnění. 

Dal bych protentokrát takovému 

čtenáři zapravdu. 

Obrátíme-li pozornost k autorskému 

stylu a samotné poetice knihy, pak je třeba 

říci, že jednotlivé texty jsou na první pohled 

k nerozeznání. Je někdy skutečně až 

s podivem, jak se oba autoři dokázali naladit 

na jednu notu. Čtenář si může zahrát 

hru spočívající v tom, že se bude pro sebe 

dohadovat, kdo který text napsal (informace 

o autorství jednotlivých textů jsou 

otištěny samostatně v závěru knihy). Sám 

jsem byl zprvu překvapený, jak se obě autorské 

polohy navzájem kontaminují a jak 

jeden napodobuje druhého. Avšak nápadná 

podmanivost textů, jejichž neotřelý 

a čerstvý výraz dokáže být až uhrančivý 

(a pro osobní vnímání skutečného světa 

také nakažlivý), se v důsledku toho záhy 

vyčerpá a texty mohou přestat čtenáře 

bavit právě pro tuto jejich nyní už protivnou 

stejnorodost. Bylo-li řečeno, že se 

autoři navzájem inspirují, pak to ovšem 

znamená, že individuální charakteristiky 

jejich stylů přece jen existují a v něčem se 

odlišují. 

Domnívám se, že je možné vzhledem 

ke konečné podobě textů knihy za 

vlivnějšího autora považovat Wernische, 

jehož záliba v podobných projektech je neoddiskutovatelná 

(viz např. jeho trilogie 

o zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných 

autorech české literatury). 

Wernisch, který se nikdy netajil svým sklonem 

k mystifikacím a nadsázce, přejímá 

ve větší míře než Hruška opisné a skryté 

vyjadřování typické pro dobu před sto lety, 

odtud také dvojsečnost jeho textů. Mohou 

vyznívat laskavě, ale zároveň jimi prosvítá 

i jakýsi absurdní smysl. Například jeho ko- 

mentář k portrétu tří sošně vyhlížejících 

mužů: „Že bratři Kalouskové měli šroubovací 

hlavy, to každý ve městě věděl. 

A říkalo se o nich, že si ty šroubovací hlavy 

občas vyměňují. Tak třeba František že si 

někdy vyjde s hlavou Honzíka, Honzík 

s hlavou Ludvíka, Ludvík s hlavou Františka, 

a pak zas jindy třeba Honzík s hlavou 

Františka atd. – Ale ve skutečnosti tomu 

bylo poněkud jinak. Na své hlavy byli bratři 

Kalouskové opatrní, ty by nikdy nepůjčili, 

půjčovali si pouze těla. A vlastně ani to ne. 

Jen měli společný šatník.“ (s. 59) Zatímco 

Wernisch v dobrém slova smyslu žvaní 

a mytizuje skutečnost za přispění notné 

dávky překrucovaných a všelijak domýšlených 

dobových reálií, je Hruška přece jen 

poněkud nostalgičtější a vážnější. Až na 

výjimky se neuchyluje k wernischovské 

ironii, ale spíše jen v pouhých náznacích 

evokuje tehdejší časy a s o poznání 

vlídnějším humorem poukazuje na věčné 

lidské stereotypy. Například jeho komentář 

k fotografii staré ženy stojící v kuchyni 

u plotny s obličejem obráceným přímo 

proti objektivu: „Ptáte se mě na dějiny 

a jak to tenkrát bylo a co já na to, a prý, že 

jsem už pamětník. Jaký pamětník? Vždyť 

jsem paty nevytáhla, nejdál jsem byla 

v Březnici a jinak pořád jen na pole, do 

chléva a do kuchyně, a muže jsem měla 

taky vodsuď, a vůbec.“ (s. 34) U Wernische 

se aktéři fotografií často stávají v podstatě 

oběťmi hravého bájení a jsou jim posměšně 

podsouvány nejrůznější anomálie, 

o které si ovšem vhledem ke své podobě 

sami říkají. Například portrét podsaditého 

staršího muže opírajícího se váženě o hůl: 

„Polykač drobných předmětů Kalousek. Ve 

zdraví se dožil téměř devadesáti let a při 

vědeckém zkoumání bylo napočítáno, že 

jeho útrobami za tu dobu prošlo kromě jiného 

asi deset kilogramů mincí, prstenů, 

manžetových knoflíků a ozdobných jehlic, 

přes dvě stě kusů kávových lžiček a více 

než dva tucty kapesních hodinek. Obzvláště 

pamětihodným výkonem tohoto 

muže bylo pohlcení mechanického hracího 

kuřete, které se nyní nachází v umělecké 

sbírce pana Josepha hraběte ze Schlöndorfů.“ 

(s. 38) Naopak Hruškovy komentáře 

jsou intelektuálnější, někdy poetičtější, ale 

také více sentimentální a v krajním případě 

i trapné. K těm opravdu vydařeným 

patří portrét dámy v dlouhých šatech, která 

si s napjatě sevřeným rty a nepřítomným 

pohledem upravuje koženou rukavici: 

„Na přednášce v místním okrašlovacím 

[ 73 ]


spolku se paní Křetínská přeřekla. Místo 

vyzařovat řekla vyřazovat. Bleskově si svůj 

omyl uvědomila, ale zůstala u toho a neopravila 

se. Ostatně to ani nevyvolalo šum 

v sále.“ (s. 33) 

Bylo by samozřejmě možné pokračovat 

a vybírat povedené i méně povedené ukázky 

a komentovat na nich odlišnosti i spojitosti 

mezi oběma autorskými styly, ale 

bude jistě v případě díla s tak širokým interpretačním 

polem nejlepší, když si každý 

čtenář sám najde tu svoji fotografii, u níž 

jej náhle překvapí souhra dvou různých 

médii a jejich umocněná spolupůsobnost, 

a když si také nakonec i sám vymezí, co 

pro něj kniha Byl jednou jeden svět vlastně 

může znamenat. Ve své mnohotvárnosti 

tato kniha probouzí i řadu otázek týkajících 

se samotné podstaty tvorby i následné 

recepce již hotového díla. Několik málo poznámek 

obsažených v tomto textu tedy ani 

zdaleka nevyčerpalo její interpretační 

možnosti. 

Martin Lukáš 

Jaroslav Chobot – pozdní faun 

české poezie 

Jaroslav Chobot: Modelové porno-lesy 

(pozdních faunů). 

Brno, Druhé město 2010. 

Autor, jakým je Jaroslav Chobot, má 

v naší současné poezii rozhodně pozici 

zjevu výjimečného (ne však ve smyslu 

bizarní raritky!) a podnětného (nejen pro 

své čtenáře, ale i pro možnost sebezpytu 

poezie vůbec). Možná, že by literární historikové 

mohli namítnout, že jeho přístup je 

ještě pozdně modernistický, ale na první 

větě to mnoho nezmění. Básnická produkce 

ani dnes, kdy se její percepce stala kratochvílí 

minority, ve své kvantitě rozhodně 

nepolevuje, ačkoliv tak činí navzdory všeobecnému 

nezájmu o její četbu a přes svou 

nevydávatelnost z nedostatku komerčního 

potenciálu. (I. S.: Zištnost totiž ještě není 

komerční potenciál – rada mladým 

básníkům.) Přes naději mnohosti nicméně, 

jak se zdá, nejčastěji osciluje mezi (kdysi 

dávno) obrazoboreckou zálibou v nesmyslu, 

velikášským hledáním hloubky v nekoordinovaném 

kupení enigmatických 

metafor, v jejichž smysl autoři spíš jen 

doufají, a naivisticky rozbředlým lyrismem, 

plačky naznačujícím, že 20. století se vůbec 

neodehrálo… Modelové porno-lesy 

(pozdních faunů) (vydané v tomto roce 

brněnským nakladatelstvím Druhé město) 

nepatří do žádné z naskicovaných kategorií, 

třebaže je autor dokáže adekvátním 

způsobem pokrýt všechny. 

Jaroslav Chobot (1941), táborský výtvarník 

a mluvčí jihočeské umělecké skupiny 

MEN, je básníkem vpravdě pozoruhodným; 

spíše než jednorázový koncept 

je to celoživotní zkušenost a životní filozofie, 

které jej přivedly k modelu světa, pro 

jehož jednotlivé prvky má autor vlastní 

poeticko-odborné pojmenování, a jehož 

základní jednotlivinou je biomorfní (člověka 

tak nápadně připomínající) „měkký 

stroj“ (a že je básníkův svět celistvější než 

by se řeklo, nasvědčují už i názvy jeho 

předchozích sbírek: Potní mlýny, Měkké 

stroje a Měkkým strojům). Jak bylo řečeno 

– Chobot k básnickému vyjádření užívá 

svůj vlastní, velmi specifický slovník, který 

má také čtenář na konci knihy k dispozici. 

„Frekvenční slovník novotvarů a anektovaných 

slov“ je ale veselá past, která vysvětlí 

málo, neboť je sama básnickou hádankou, 

která nutí čtenáře k prolistování 

mužské i ženské anatomie a k pečlivému 

zpytovaní všemožných (svých, cizích i fantaskních) 

milostných, ba i pornografických 

zkušeností. Když tak učiníme, získáme 

z Chobotových slov představy, které při 

četbě čtyřiceti sedmi textů spojujeme 

v celky, kterým dokážeme porozumět, těžíce 

přitom vlastní „porno-lesy“. 

Ale ani tento způsob četby není jediný. 

Autor složil texty v osmistopém verši tak, 

že tučným písmem vysázená slova tvoří 

vlastní básně v řádu opět osmistopém. Vyjmeme-li 

je, vyjeví se třeba: 

Roztroušená falza jahod/do záměje 

těsných slehů/Protažených tlamicemi/lamelami 

měkké báně/porno-vpichy peckou 

skatu/k nekovovým pohlavníkům/K prošlé 

kachně škálou vzruchů/těsných zábran 

v troskách kulis/Na polštářích stroji stejna 

/pod zádrhy od obloně. (text 33) Třetí část 

knihy (ovšem první v pořadí) je autorův 

„Úvod“; v něm se dočteme například vysvětlující 

instrukci k četbě, podle níž je 

knihu „možné číst nejprve jako básně 

a potom jako texty (…), čtenář-„aktér“ se 

tak stane nejprve porno-bytostí a potom 

porno-strojem (…) svého individuálního 

porno-lesa“. A že je to porno-les opravdu 

individuální, jsem se pokusil vysvětlit výše. 

[ 74 ]


Dalším formálně zajímavým prvkem je 

Chobotovo tvrdošíjné opakování vlastního 

slovníku. Na první pohled si toho lze 

všimnout zejména na oněch tučně 

tištěných básních, v nichž stále (byť nepravidelně) 

rotují kruciální pojmy imaginativního 

světa měkkých strojů. I celé texty 

jsou takové (a dlužno říci, že je to příčinou 

jisté čtenářské únavy, která začne dotírat 

už v první polovině sbírky): trochu to připomíná 

historickou formu sestiny (ale opravdu 

jen trochu), kde se namísto obvyklých 

rýmů dosazují stále stejná slova, jen v jiném, 

matematickou nevyhnutelností udaném 

pořadí, aby tak básník odkrýval významové 

nuance a možnosti použití každého 

z exponovaných slov. V Modelových 

porno-lesích tím vzniká dojem, že jde 

o cyklus koláží; jako by autor komponoval 

z multiplikovaných výstřižků (zde asi nejlépe 

pornografického původu) nové a nové 

koláže, a každou další kombinací tak ujasňoval 

obrysy svého světa, či lépe: milostného 

života měkkých strojů. 

Doposud uvedené si žádá malého 

shrnutí. Co jsou (mají být) modelové 

porno-lesy a Modelové porno-lesy (pozdních 

faunů)? Opakovaná četba mě ubezpečila, 

že nestránkování knihy má lepší důvod, 

než jakým je pouhá grafická 

zvláštnost; jiné jsou hlavní texty před četbou 

závěrečného slovníku, jako je jiný 

úvod po přečtení všech ostatních částí knihy 

atd; teprve dostatečným křižováním 

mezi texty-básněmi, slovníkem a úvodem 

porozumíme autorovu záměru, který byl 

lstivě umístěn už na samý počátek knihy. 

V „Úvodu“ vysvětluje Chobot své cíle formou 

otázek: „Je možné využít strukturální 

texty s osmistopým ,nosičem‘ k proměně 

porna v milostnou poezii měkkých strojů? 

– zavedením co ‚nejindividuálnějších technologií‘ 

existence? – s personifikacemi 

téměř čehokoliv? (…) Jsou právě porno-lesy 

těmi ideálními lokalitami pro taková idealistická 

dění? – lze těch čtyřicet sedm textů 

považovat za konkrétní (textovou) skladbu?“ 

Před četbou Modelových porno-lesů 

(pozdních faunů) bych si s takovými dotazy 

nevěděl rady. Nyní, díky Jaroslavu Chobotovi, 

ale mohu ke své radosti na všechny 

otázky odpovědět kladně. Ita est. 

Filip Mikuš 

Z odkazu Miroslava Červenky 

Miroslav Červenka: Záznamník. 

Brno, Atlantis 2009. 

V listopadu 2006 zaslal Miroslav Červenka 

do nakladatelství Atlantis digitální 

rukopis svých vybraných deníkových záznamů 

(od března 1985 do listopadu 1989) 

s přáním, aby byly po dalších autorských 

úpravách publikovány. Záznamník tvoří zápisy, 

v nichž autor rozvrhuje koncepty 

svých odborných prací, polemizuje s pracemi 

cizími (Gasparov, Kiparsky aj.), komentuje 

soudobou společensko-politickou 

situaci a v neposlední řadě zaznamenává 

své rybářské úspěchy. 

O srovnání s jinými žánrově podobnými 

a časově blízkými texty se nedávno pokusil 

Pavel Šidák („O verši, sráčích a rybách“, A2, 

č. 9, 2010, s. 7), začlenění do širšího 

dobového kontextu nabízí recenze Jiřího 

Peňáse („Ideje srdce a rytmus hlavy“, Lidové 

noviny, 27. 2. 2010). Následující řádky 

by se chtěly zaměřit na usouvztažnění versologických 

poznámek v Záznamníku 

s celkem Červenkova vědeckého díla 

a snad alespoň částečně suplovat bibliografický 

a poznámkový aparát, kterým už 

autor nestihl text opatřit a který k velké 

škodě v knize chybí. 

Prvním versologickým vstupem je krátká 

polemika s Levého tezí o nadvládě sylabického 

principu nad tónickým v české 

versifikaci (s. 11–12). Už zde je naznačen 

Červenkův příklon k pragmatickému řešení 

této problematiky: „Porušení přízvukové 

organizace by v českém sylabotónickém 

verši bylo chápáno jako přechod 

k sylabickému systému […] Naproti tomu 

nesčetné systematické odstupy od izosylabismu 

řádek provázející přízvučný verš od 

samého jeho vzniku nikdy nepřiměly autory 

a čtenáře takových textů, aby přestali 

pokládat verš těchto textů za dobře sylabotónický.“ 

(Kapitoly o českém verši, 

Praha, Karolinum 2006, s. 18–19) Zároveň 

se v zápisu otevírá otázka reakce 

modernistů na lumírovský verš, která je 

rozvedena v poznámkách z 3. února 1986: 

„Zvrat verše mezi lumírovci a modernou vidím 

teď asi takhle: Náhle nesnesitelnou 

slitinu automatizované realizace metra 

(přízvuková organizace) a stabilizované 

veršové intonace, nejideálněji realizovanou 

v pětistopém jambu Vrchlického, 

Zeyerově a Čechově, destruovali básní- 

[ 75 ]


ci moderny tak, že zachovávajíce a diferencujíce 

jednu ze stránek likvidovali 

druhou. Zároveň všichni od základu přetvářeli 

to, co u lumírovců bylo variabilním 

protihráčem těchto plně znormovaných 

složek, totiž zvučnou a patetickou intonaci 

větnou.“ (s. 22) Společným jmenovatelem 

se tak vysvětluje Macharův i Hlaváčkův 

pravidelný verš, coppéovský i dekadentní 

alexandrin (zejm. Sova, Březina), Bezručův 

daktyl i různé invarianty volného verše. 

Tím Červenka začíná práci na monografii 

Z večerní školy versologie II (Pardubice, 

Akcent 1991), jejíž základní vývojová koncepce 

(zejm. kapitoly „Verš v básnických 

strukturách devadesátých let“, „Hlavní 

veršové útvary a jejich užití“) bude tvořena 

právě výše uvedenými úvahami o motivaci 

jednotlivých útvarů. 

Prvním z excerpovaných modernistů je 

Antonín Sova. Červenka se podrobněji zmiňuje 

o raném díle, přičemž interpretaci 

alexandrinu jako vývojově progresivního 

útvaru vyznačujícího cestu k symbolismu 

(s. 34) provází ještě značná nejistota 

ohledně funkce daktylu a daktylotrocheje 

(onomatopoické a metametrické významy 

těchto rozměrů budou nalezeny až v Z večerní 

školy versologie II, s. 134–135). Práce 

na kapitole o verši Petra Bezruče pak vyvolává 

opět polemiku o poměru sylabismu 

a tónismu, tentokrát s koncepcí Josefa 

Hrabáka („O charakter českého daktylu“, 

in: O charakter českého verše, Praha, Svoboda 

1970, s. 79–96). Nechybí ani Otokar 

Březina, který se ovšem neobjevuje v souvislosti 

s prací na monografii, ale v rámci 

příprav referátu o „Modlitbě za nepřátele“ 

(Proměny 26, 1989, s. 107–124). 

Dalším z versologických témat Záznamníku 

je otázka generativního přístupu 

k českému verši. Zápis z 10. května 1985 

(s. 17–18) dokumentuje, jak čtenářská 

zkušenost s Koptovým překladem Verlainovy 

Moudrosti přivádí Červenku k revizi 

dosavadní verze generativních pravidel 

(„Metrická norma jambu a trocheje. Halle- 

-Keyserova teorie a verš ruský a český“, in: 

Z večerní školy versologie I, samizdat 

1983). Koptovy realizace ženských jambů 

s přízvukem na poslední pozici („Tak, jak 

jej vánek podzimní dme“) a „výrazný pocit, 

že se vymykají standardu“ vyžadují úpravu, 

protože podle dosavadní verze by byl tomuto 

verši přikládán stejný stupeň negativní 

metričnosti jako konfiguraci s přízvukem 

monosylaba na slabé pozici vnitroveršové 

(„Tu řekl, že chce se s ní pro- 

cházet“, „Z otravy dnů, jež jsme si ztížili“). 

To reflektuje později Červenka v Kapitolách 

o českém verši, kde na jedné straně 

označuje poslední citované verše za „případy, 

jež jsou dojista méně v konfliktu 

s metrem než řádky s přízvukem víceslabičného 

slova na slabé pozici“ (s. 63), na 

druhé straně diskvalifikuje přízvuk na poslední 

pozici ženských veršů přímo korespondenčním 

pravidlem: „Slabým pozicím 

za poslední silnou pozicí odpovídají 

nepřízvučné slabiky.“ (s. 117) 

Podruhé se generativní problematika 

objevuje v poznámkách k četbě dvou studií 

Bruce Hayese („A Grid-Based Theory of 

English Meter“, Linguistic Inquiry 14, 1983, 

s. 357–393. „The Phonology of Rhythm in 

English“, Linguistic Inquiry 15, 1984, 

s. 33-74): „Procedury té školy jsou závislé 

na prozodii anglického verše, který závisí 

(už před lety o tom Levý! [Umění překladu, 

Praha, Československý spisovatel 1963, 

pozn. PP]) na hierarchii monosylab (mají 

v angličtině převahu) a tedy na rozmístění 

přízvuků ve víceslovných segmentech. Český 

verš pracuje především s polysylaby, 

a proto vystačí s kontrastem prominence/ 

neprominence uvnitř slova […] I kdybychom 

nakrásně dokázali, že například 

básník X se vyhýbá spojení duch zla v pozici 

silná – slabá a Y je připouští, byla by to 

vcelku okrajová pozorování, nadto nejistá, 

protože u Y by takových případů stejně 

bylo jen pár (při nízké frekvenci plnovýznamových 

monosylab v češtině), a nedalo 

by se tedy říci, že u X jejich úplná nepřítomnost 

není náhodná. Ale snad by se to 

přece jen mělo ověřit.“ (s. 273) Skepse vůči 

možnosti adaptovat Hayesovy postupy do 

české tradice sice v dalších letech přetrvává 

(srov. „Halle-Keyserova teorie 

a slovanská metrika [pozn. z. r. 1989]“, 

Slavia 59, s. 155. Kapitoly o českém verši, 

s. 59), ale přes tyto pochybnosti Červenka 

úlohu hierarchie přízvučných monosylab 

přece jen ověřuje (Kapitoly o českém verši, 

s. 75–79) a dospívá k poznatkům, které 

patří z jeho versologického odkazu k nejinspirativnějším. 

Od Záznamníku tedy nelze očekávat, že 

by nějakým zásadním způsobem přispěl do 

odborné diskuze. Nabízí však něco neméně 

cenného: náhled do tvůrčího procesu badatele, 

jehož zápal a erudice nepřestává 

udivovat. 

Petr Plecháč 

[ 76 ]


Mně by se líbil Bůh Flikující 

Miroslav Červenka: Záznamník. 

Brno, Atlantis 2009. 

Začátkem roku se rozšířila bibliografie 

Miroslava Červenky o dvě knižní publikace. 

Vedle jeho sebraných textologických studií 

vyšla kniha, jež dílo tohoto básníka a literárního 

vědce obohacuje o nový literární 

druh. Záznamník obsahuje 315 zápisů zanášených 

od března 1985 do listopadu 

1989, objemný korpus však vytvářejí až závěrečné 

tři roky (80, 70, 90 stran). Z vnější 

textové pravidelnosti se vylupuje jen úvod 

(tvoří ho odpovědi na dvě anketní otázky 

z roku 85) a zápisky z americké cesty (jaro 

89), oddělené od zbytku textu na počátku 

a na konci básní. 

Udělejme si nejprve základní představu 

tím, že knížku pročteme přes rejstřík. 

V něm editorka spolu s autorovou ženou 

pečlivě rozklíčovala zkratky, přezdívky 

a jiné indexy, které vedly k 651 jedincům 

a 23 institucím. Na základě četnosti vyčteme 

z institucionálních položek mapu, po 

které se Miroslav Červenka v druhé polovině 

osmdesátých let pohyboval. Totiž mezi 

knihovnou Pragoprojektu, v níž pracoval, 

redakcí samizdatového Obsahu, na němž 

se výrazně podílel jako člen redakce i přispěvatel, 

a neoficiální Večerní univerzitou, 

již dlouhodobě připravoval a v posledním 

roce záznamů uvedl do provozu. Jak vysvitne 

ze samotného textu, nemluví 

rejstřík o čtvrtém důležitém bodě na 

mapě, jímž je chata v Sedlečku. 

Hlavní postavy textu, které si 

v rejstříku zabraly čtyři a více řádek, hrají 

několik odlišných rolí: jsou starými přáteli 

(Jankovič, Pešat, Dobrovský, Jungmann, 

Karfík), mladými kamarády (Holý, Jiří 

Trávníček), předmětem studia (Březina, 

Hrabal, Kolář, Mácha, Sova; Chalupecký, 

Jakobson, Mukařovský) nebo partnery 

v diskuzích (Václav Havel). Zvláštní úlohu 

zastává Karel Šiktanc, jenž je současně 

Červenkovým přítelem i předmětem jeho 

bádání, a Petr Steiner, spiritus agens, který 

Červenku zásobuje zahraniční literaturou, 

ponouká ho k cestě do Ameriky a připravuje 

pražské a americké konference o české 

literatuře, jež se nakonec v letech 89 a 90 

podařilo uskutečnit. 

Při chronologickém čtení vyvstávají tři 

základní tematické vrstvy. Tu první tvoří 

pracovní deník. Autor zde zaznamenává 

své poznámky k četbě, zpravuje o shromažďování 

materiálu, zachycuje postup 

práce na jednotlivých studiích, informuje 

o tom, komu své práce zasílá k opoznámkování, 

do jakých periodik je umísťuje atd. 

Tyto záznamy jsou jednak cenným historickým 

pramenem, jednak inspirativním 

čtením. Literární vědec tu je konfrontován 

s přehršlí nápadů, na něž může reagovat 

rozpracováním, polemikou. 

„Konečně zase u práce,“ zapisuje si 

Červenka 26. 12. 1986 ráno. Prací se tu 

tedy nemíní jeho zaměstnání, ale badatelská 

činnost. V ní měl Červenka v sedmdesátých 

a osmdesátých letech status 

amatéra, avšak svou publikační, překladatelskou, 

redakční i pedagogickou činností, 

zahraničním ohlasem své práce dosáhl výkonu 

vrcholového profesionála. 

S tématem práce je komplementární 

téma odpočinku, které dostává v záznamníku 

také prostor. Podtrhuje ho i obrazový 

doprovod knihy, reprodukce fotografií, 

na nichž Milan Jankovič zachytil autora 

při rybaření. 

Druhou vrstvu utváří téma politiky, 

ovšem ve specifické konfiguraci. Autor 

textu totiž upírá pozornost především 

k „malé“ politice. To dobře ilustruje jeho 

replika na Havlovu zmínku o „problému 

nestraníků“, učiněnou v Dálkovém výslechu. 

Červenka konstatuje, že v průběhu šedesátých 

let došlo ve společenském postavení 

nestraníků ke změně: „Co do možností 

uplatnění (včetně rozhodování o různých 

kulturních a vědeckých celcích) jejich 

rovnost byla prakticky nastolena.“ Tato 

změna však nepřišla sama od sebe, 

a právě tímto směrem míří jeho výtka, 

když píše, že „Havel neví z autopsie, že 

každý krok v tomto směru museli slušní 

členové strany vydržkovat a vyhádat a uhájit 

(což se jim taky při účtování po okupaci 

započítalo)“ (23. 12. 1986). 

Zjednodušeně řečeno, Červenka dává 

přednost horizontální soudržnosti před 

vertikální podřízeností. Ty, kteří se v sedmdesátých 

a osmdesátých letech drželi osy 

svislé, definuje pomocí přízviska „sráč“. 

Takové pojmenování se odvozuje od 

konkrétního jednání daných osob, nikoli od 

toho, k jaké partě přísluší. Naopak spektrum 

lidí, se kterými je autor v družném 

styku, je pozoruhodně široké. Nalezneme 

mezi nimi emigranty, „šedou zónu“, oficiální 

autory, „uražené a ponížené“, undergroundovou 

mládež, disidenty, cizince. 

[ 77 ]


K samotné „velké“ politice se Červenka 

druhé poloviny osmdesátých let staví zády. 

Sám to prohlašuje, když na sezení u Václava 

Havla reaguje na jednoho z diskutérů: 

„Pavl[íček] vybuchl, že na skončení agrese 

v Afghánistánu mi záleží míň než na debatách 

intelektuálů, a já řekl, že Afghánistán 

není můj svět.“ (21. 9. 1987) 

Třetí výraznou vrstvu tvoří úvahy 

o bohu. Autor se v textu dokonce po třikráte 

modlí. Poprvé za Karla Milotu, aby nepil. 

Podruhé za Zdeňka Urbánka, aby se při výslechu 

nerozčílil. Potřetí spolu s Jiřím 

Trávníčkem na povel stařenky, která je vidí 

odcházet z poutního místa. Povaha zmíněných 

modliteb je tedy v souladu s autorovým 

odstupem od církevnictví, jenž je 

vyjádřen třeba takto: „Od časů Konstantinových 

se idea koalice církve se státní 

mocí, s jakoukoli státní mocí, dostala katolíkům 

do krve.“ (16. 3. 1986) 

Bůh má pro Miroslava Červenku hlubší 

význam. A to jako hypotéza. Jedné jeho 

verzi by však dal přednost: „Mně by se líbil 

Bůh Flikující, bezradný a dětinsky lišácký, 

který nemá jasno, neřeší věci koncepčně 

a generálně, ale improvizuje od případu 

k případu a často i bezúspěšně napravuje 

nedopatření a zalepuje díry v obrazu světa, 

stále se rozkližujícím.“ (26. 10. 1987) Proto 

asi Červenka říká, že nemůže „pořád souhlasit 

s evolucí jako systémem“ (s. 146). 

Zápisky z americké cesty se od ostatního 

textu neoddělují jen úvodní a závěrečnou 

básní, ale také rytmem záznamů. 

Zatímco zbylý text se po úvodní sporadičnosti 

blíží rytmu týdennímu, činil Červenka 

ve Spojených státech zápisy 

s denním odstupem. Odlišná je i jejich tematická 

triáda: muzea, krajané, černoši. 

Jeden se chlubí, že osvobozoval Československo, 

s druhým se baví o rybaření, třetího 

pozoruje v podzemce: „V metru byl 

černoch s velikým řvoucím rádiem. Líbilo 

se mu, že ruší lidi, napomínání ho těšilo, 

protože se mohl hádat. Přímo zářil. Připadal 

si důležitý, nejsa. Jak si udržují tu debilní 

naivitu?“ (14. 4. 1989) 

Psal si Miroslav Červenka deník, protože 

si ho chtěl vyzkoušet? Současně překládal 

deník Gombrowiczův a bádal o Kolářově 

básnickém díle. S deníkovou formou 

koketoval v prvním oddíle svých Strojopisů 

(1985), který je věnován „Ludvíku Vaculíkovi, 

autoru Českého snáře“. Nevím. 

O žánru deníku nezanechal žádný teoretický 

text. Napsal i jiné deníkové záznamy 

než ty, jež jsou zaneseny do tří 

školních sešitů, z nichž je autor v roce 

2005 přepsal (místy „upravoval, volil jiný 

výraz či formulaci, dělal drobné škrty, připisoval 

vysvětlující slova, […] rozepisoval 

zkratky a iniciály jmen,“ píše editorka) do 

elektronické podoby? V knize Obléhání zevnitř 

přičiňuje Červenka k textu „Metamýty“ 

tuto poznámku: „Několik glos ze soukromých 

deníků. Kromě předposlední byly 

opsány pro samizdatový Obsah [6, 1986, 

únor].“ Předposlední glosa je jedinou z pěti 

glos, kterou v Záznamníku nacházíme. 

Sečteno a podtrženo, knížka plní, co 

sama žádá po jiné, aby text byl „konciznější, 

provedený na náročné stylistické 

úrovni a především mnohotematický.“ 

(s. 122) 

František A. Podhajský 

Historky ztracené generace 

Robert Perišić: Děs a velký výdaje. 

Brno, Větrné mlýny 2009. 

V českém překladu Jany Villnow Komárkové 

vyšla kniha povídek Děs a velký 

výdaje mnohostranného chorvatského spisovatele 

Roberta Perišiće (nar. 1969 ve 

Splitu). Perišić působí jako novinář a literární 

kritik, na poli umělecké literatury 

debutoval v roce 1995 sbírkou básní Zámek 

Amerika, poté vydal dvě sbírky povídek 

a román Náš člověk v terénu, za který 

předloni získal prestižní ocenění deníku Jutarnji 

list za nejlepší prozaické dílo roku. 

Napsal i divadelní hru a scénář k filmu Sto 

minut Slávy, umělecky zpodobující osud 

chorvatské malířky Slavy Raškaj. 

Perišićovy prózy můžeme řadit k širokému 

proudu chorvatské prózy konce 

devadesátých let, který bývá pojmenováván 

různými termíny, nejčastěji 

próza založená na skutečnosti, sociální 

mimetismus, neorealismus, nový naturalismus 

či kritický mimetismus. Takto širokou 

paletou názvů se literární kritika 

snažila postihnout tíhnutí nemalé části 

chorvatských spisovatelů k zobrazování 

každodenního života, přičemž do centra 

zájmu se často dostávají lidé neobyčejní, 

nezřídka společenští outsideři. Přední literární 

kritik a teoretik Krešimir Bagić, který 

se zasazuje o termín kritický mimetismus, 

při vysvětlování tohoto pojmu zároveň 

krátce a výstižně definuje základní rysy 

[ 78 ]


tohoto proudu: „Kritický mimetismus je 

pojem, který jednak zdůrazňuje výjimečný 

zájem prozaiků devadesátých let o skutečnost, 

která je obklopuje, ale zároveň 

předpokládá i zaujetí jasné pozice právě 

vůči této skutečnosti. Mimetičnost se realizuje 

shromažďováním a literárním zpracováním 

každodenních motivicko-tématických 

prvků, kritičnost pak pomocí diskurzivní 

intonace povídky (která se pohybuje 

od humoru přes grotesku až po 

polemické zpochybňování).“ (K. Bagić, Goli 

grad. Zagreb, Naklada MD, 2003, s. 11) 

Robert Perišić byl jedním z průkopníků 

tohoto stylu psaní v devadesátých letech. 

Jeho první sbírka povídek Můžeš plivnout 

do ksichtu každýmu, kdo se na nás bude 

ptát se zaměřuje na chorvatskou 

společnost a její fenomény nedlouho po 

skončené válce. Tento svět nám z bezprostřední 

blízkosti představují osoby ze 

společenského okraje (který však byl 

v dané době k centru až neobvykle blízko) 

– narkomani, muži trpící v důsledku války 

posttraumatickými stresovými poruchami, 

drobní kriminálníci a hospodští štamgasti. 

Tyto jedince sledujeme často v triviálních, 

přesto však potenciálně přelomových 

situacích, kdy se rozhoduje o jejich dalším 

osudu. Vypravěč se pohybuje na stejné 

rovině s postavami, působí jako zapisovatel, 

nikoliv jako analytik. 

V autorově druhé knize povídek Děs 

a velký výdaje už není pozornost tolik zaměřena 

na nejkřiklavější neduhy 

a zvláštnosti chorvatské society (kromě 

autorského vývoje lze tento posun přičíst 

jistě i přílivu prózy s podobnými tématy 

v tehdejší produkci), přesto styl vyprávění 

zůstal podobný. V centru povídek už 

nejsou přelomové chvíle života, texty se 

soustředí na zachycení okamžiků, jež by co 

nejlépe vyjádřily životní pocit generace 

chorvatských třicátníků, jejichž život uvízl 

na slepé koleji. 

Kniha obsahuje dvacet povídek, přičemž 

drtivou většinu hlavních postav spojuje 

společná životní zkušenost, kterou určuje 

dospívání v zdánlivě bezstarostných 

osmdesátých letech a do značné míry také 

alkohol, rocková hudba a životní styl s těmito 

atributy spojený. Nyní mají mírně 

přes třicet let a nedá se říct, že by jejich 

život právě překypoval úspěchy, ať již pracovními 

nebo osobními. Tato společenská 

neúspěšnost je do značné míry podmíněna 

i tím, že postavy si svůj uvolněný životní 

styl povětšinou zachovaly i ve věku, kdy 

jsou podle obvyklých kritérií dávno dospělí. 

Nemají v plánu naplňovat očekávané scénáře 

budování kariéry a rodiny, přičemž 

své generační druhy, kteří se takto „zaprodali“, 

pozorují s velkou dávkou rozmrzelosti. 

Například hrdina povídky Párty byla 

ve vzestupný fázi se snaží svou nechuť 

k zralosti překonat tím, že žije s velmi mladou 

dívkou Blankou, kvůli níž se snaží přetrpět 

i pravidelné návštěvy techno-klubů, 

kde podkreslován rytmem elektronické 

hudby přemýšlí o svých vrstevnících takto: 

„Má generace, řekněme, dum-dum. Do prdele, 

sedí doma jako ve starobinci, dum– 

dum, anebo jsou v hajzlu kvůli válce nebo 

drogám, dum-dum. Nevíte, co je horší. 

Dum-dum. Zato já jsem v pohodě. Pracuju 

a pařím. Dum-dum. A Blanka je tu taky. 

Dum-dum. Do prdele, mý kámoši žijou 

s takovejma vykopávkama. Dum. Dum. 

Víte, je to nesnesitelný, nemůžete ani jít 

k nikomu na návštěvu.“ 

Soubor povídek Děs a velký výdaje je 

možné označit jako knihu generační. 

Generační nejen v tom smyslu, že hlavní 

postavy jsou vrstevníky se společnými 

rysy, o nichž již byla řeč, ale zejména tím, 

že postavy generační soudržnost cítí 

a z této pozice se také vymezují vůči okolí. 

Hrdinové si při popisech svého stylu života 

zpravidla jako měřítko berou celou generaci, 

a proto se uchylují ke generalizujícímu 

plurálu my („o nás, kteří nenakupujeme, 

dokážou jen mlčet, …, protože my jsme 

tabula rasa, neznámá systému.“ p. „Absolutně 

bez citu“; „Dřív to bývalo jiný. Možná, 

že jsme si taky sem tam skočili, jenže jsme 

taky dost odpočívali.“ p. „Párty byla ve vzestupný 

fázi“; přičemž charakteristického 

příslušníka generace, o níž kniha pojednává, 

popisuje vypravěč v jedné povídce 

takto: „Kdysi byl Živko typickej Záhřeban 

svojí generace. Vyznal se v hudbě, pil 

s partou, která vytvářela novou vlnu… 

a četl.“ p. „Upřímnou soustrast“). 

Hrdinové povídek se dostávájí do Kristových 

let, což vybízí k úvahám nad životem 

a místem těchto postav ve společnosti 

(tu a tam tuto reflexi nebo alespoň její náznaky 

provádějí i postavy, ovšem vždy je 

zobrazenými situacemi k takovýmto 

úvahám podněcován čtenář). Sama 

společnost dosti klopýtavě prochází cestu 

k demokratizaci a tržnímu hospodářství, 

tento přechod je však poznamenán válečnými 

událostmi a deset let trvající autoritativní 

vládou nacionalistické Tudjmanovy 

strany, což negativní rysy transfor- 

[ 79 ]


mace (pochybné privatizace, korupční 

prostředí, nepotismus, klientelismus, 

apod.) ještě prohlubuje a způsobuje 

frustraci části obyvatel, a také zmíněné 

generace, která i kvůli tomu trpí pocitem 

promarněného mládí. 

Tyto konkrétní potíže se v povídkách 

neobjevují přímo, také proto, že se texty 

většinou koncentrují na jednu konkrétní 

událost, na krátký časový úsek, aniž by 

tyto jednotlivé životní historky byly doprovázeny 

zpřesňujícími úvahovými pasážemi 

nebo zasazením do širšího časového 

horizontu. Ovšem stín problematických 

devadesátých let je naznačen v atmosféře 

povídek, v apatii postav, v jejich pocitu, že 

náleží ke „ztracené generaci“. Jedním dechem 

je ovšem potřeba dodat, že hrdinové, 

alespoň v tom výběru, v jakém nám je Perišić 

představuje, by se s velkou pravděpodobností 

se svým životním stylem do 

podobných situací dostali v jakémkoliv 

prostředí, skutečnost, že se děj odehrává 

v Chorvatsku, těmto příběhům dodává 

pouze další dimenzi. 

Základním hnacím momentem příběhů 

je totiž střet těchto třicátníků s okolím, 

který se mnohdy přetváří v pochyby nad 

sebou samým, tato kolize působí jako katalyzátor 

pro odhalení jejich vlastní nezpůsobilosti, 

a často vede k tragikomickým 

situacím. Svět kolem nich se čím dál méně 

podobá jejich představám, čím dál méně 

vyhovuje jejich zvykům, ale zároveň je 

s čím dál výraznější intenzitou staví před 

úkoly a výzvy, které hrdinové plnit nejsou 

schopni nebo se o to ani nepokoušejí, protože 

to nepovažují za důležité. Jejich základní 

přístup k okolnímu dění je čekání 

a líná pasivita, která je nezřídka dovedena 

až do krajnosti a v rámci fikčního světa 

knihy nepostrádá jisté kouzlo („Zatraceně, 

pomyslel jsem si, možná jsem jí měl přiběhnout 

na pomoc. Možná jsem měl odvážně 

vyjít a být za hrdinu. Ale vždyť jsem 

ještě nedopil ani kafe.“ p. „Absolutně bez 

citu“; „– A proč nejdeš k moři…– zeptala se 

matka. – Ne, dneska budu odpočívat – odpověděl.“ 

p. „Všechny ty legrační historky“). 

Pokud už se nějaká postava odhodlá 

v rámci možností k aktivnímu přístupu, výsledek 

konání bývá nevalný a je jedno, zda 

se jedná o dosti malátný pokus o nevěru 

(„Dvě-tři krátký máchnutí“), o snahu vzepřít 

se šéfům v práci („Hej, Džo“) nebo 

o pomoc ve sportovním utkání („Probíhá 

velký finále“). 

Perišić ve svých povídkách nenaznačuje 

svým postavám žádná východiska 

z jejich apatie a krize. Zaznamenává tíživou 

atmosféru životní bezvýchodnosti 

dospělých lidí, kteří se neopájejí iluzí nějaké 

lepší budoucnosti, pouze se pokoušejí 

nějak přežít, prožívají si své každodenní 

starosti a po hospodách se zbylými 

kumpány vedou vyprázdněné, absurdní 

hovory a netečně komentují dění kolem 

sebe. 

Povídky se nezabývají příčinami tohoto 

stavu, ale s nápaditostí a zančnou dávkou 

grotesknosti jej výstižně zobrazují. Kladem 

těchto povídek je také to, že ukotvenost 

v konkrétním místě a čase, právě pro absenci 

reflexe důvodů, není nutně u většiny 

povídek tak zásadní. Základní látka, která 

je v povídkách zobrazena je univerzální: 

pasivita a pocit bezradnosti neúspěšných 

třicátníků, kteří nevědí, jak naložit se svým 

životem. 

Perišićovy příběhy jsou minimalistické, 

samotný děj povídek nezřídka příliš dramatický 

není. Pro zachycení prostředí a postav 

se hojně užívá přímé řeči, dialogy pomáhají 

k budování dojmu bezprostřednosti 

a reálnosti zobrazovaného světa, všechny 

povídky jsou napsány v hovorových formách 

jazyka (povídka „Strangers in the 

Night“ je dokonce fonetickým přepisem 

angličtiny). 

Komárková Perišićovy povídky, které 

jsou psané v hovorové mluvě Záhřebu 

s několika pasážemi v dalmatském dialektu, 

překládá jednotně do jazyka, jenž má 

některé rysy obecné češtiny (lexikální zásoba, 

důsledné užívání obecněčeských 

koncovek adjektiv, občas i hovorové tvary 

sloves či zakončení instrumentálu plurálu 

koncovkou -ma). Toto řešení se zdá být 

přijatelné, protože užití několika dialektů 

v originále má pouze význam lokalizace, 

takže v češtině převedení do stejného 

hovoru nepůsobí rušivě. Překladatelka si 

volbou omezeného počtu prvků obecné 

češtiny otevřela možnost diferencovat stupeň 

hovorovosti, takže třeba povídku 

Komu zvoní hrana, která má v originále 

největší stupeň substandardnosti, mohla 

odlišit od zbytku povídek použitím širší 

palety znaků obecné češtiny. Někdy je však 

v užití těchto prvků poněkud nekonzistentní, 

takže v promluvě jedné postavy se 

objevují tvary slovesa jsem i sem, někdy se 

vokály ve slovesech krátí (čumim, vosolim) 

jindy zůstávají dlouhé (civím, povídám), 

[ 80 ]


objevuje se i nezvyklé spojení s potápěčskejma 

brýlema. 

Překladatelka se bohužel nevyhnula 

některým začátečnickým chybám, jako je 

nevhodný překlad slov, která znějí 

podobně v češtině i v chorvatštině: predaje 

se – prodává se – správně by bylo vzdává 

se (s. 14), broditi – brodit se – v tomto 

konkrétním případě přesněji plout, pohybovat 

se (s. 65), popio je apaurin – napil se 

apaurinu – ovšem znamená to, že spolkl 

tabletu apaurinu, což je prášek na uklidnění 

(s. 47). V několika případech je originál 

nesprávně pochopený, z čehož samozřejmě 

plyne i chybný překlad. Čas od času je 

z překladu znát přílišné lpění na originálu, 

které se projevuje především na rovině 

syntaktické, ale dochází i k doslovnému 

překládání frazémů: jako by na mě viděla 

tečku nad i (s. 108); jsem čistej jako slza 

(s. 109). 

Není zcela jasné, co přimělo překladatelku 

ke změně druhé osoby jednotného 

čísla (chápeš) za množné (chápete) ve 

všech případech, kdy se vypravěč nebo postava 

obrací k fiktivnímu adresátovi (navíc 

nejednou je tato figura užita pro zachycení 

sebeoslovení postavy, tuto možnost však 

druhá osoba plurálu nepřipouští vůbec). 

Pravděpodobně snaha o přirozenější výraz 

a větší mluvnost vedla ve značné 

části první povídky ke změně v hierarchizaci 

propozice, takže bezpodmětné 

struktury (nemělo by se) byly převedeny 

do první osoby (neměl bych), ovšem původní 

záměrná deagentizace má pro vyznění 

povídky jistě význam. Záhadou nám 

je i motivace ke změně slovesného času 

v úvodu druhé povídky z přítomného na 

minulý. 

Přes všechny uvedené výtky nelze říct, 

že by samotný český překlad při čtení působil 

až tak nepřirozeně, problém však nastává, 

když je porovnán s původním textem. 

Je škoda, že se kniha nedostala do rukou 

redaktorovi, který by paralelně sledoval 

chorvatský originál, protože většina 

nedostatků by se dala poměrně jednoduše 

odstranit. Mrzet nás to může i z toho důvodu, 

že jinak české vydání působí příjemně 

(je opatřeno vysvětlivkami, medailonem 

autora i podařeným krátkým shrnutím knihy). 

Ovšem opět zarazí jeden detail. Na 

šesté straně knihy je informace „kniha vychází 

s laskavou podporou Republiky 

Chorvatsko“ doplněna nevšedním chorvatským 

státním znakem. Protože se nechceme 

pouštět do složitého heraldického ex- 

kurzu, alespoň zjednodušeně: jedná se 

o znak, který sice byl pár měsíců v roce 

1990 oficiálním znakem, ovšem také je 

velmi podobný znaku ustašovského státu, 

a právě v této spojitosti je běžně chápán. 

Dnes je možné takto ztvárněný znak 

v Chorvatsku vidět nanejvýš tak na sešlostech 

různých ultranacionalistických 

skupin. Přirozeně ani v nejmenším nepodezíráme 

nakladatele ze záměru, to 

však nic nemění na tom, že by si měl 

podobná nedopatření pohlídat. I proto, že 

Perišić se svou tvorbou (zejména publicistickou) 

právě proti tomu, co tento znak 

symbolizuje, výrazně stavěl. 

Mimochodem: válka 

Tatjana Gromača: Černoch. 

Olomouc, Periplum 2009. 

Matěj Martinčák 

Již druhou knihu chorvatské autorky 

Tatjany Gromačy vydalo v překladu Jiřího 

Hrabala nakladatelství Periplum. Posun od 

poezie (sbírka Něco není v pořádku?, Periplum 

2008) k próze je zde však spíše subtilní: 

románový tvar Černocha je složen ze 

138 krátkých zlomků, z nichž každý představuje 

dílčí „epizodu“ z asi dvacetiletého 

úseku vypravěččina života od raného dětství 

v nuzných poměrech přes dospívání 

a studium na univerzitě až po pracovní 

mizérii po jejím absolvování. Epizodu 

v uvozovkách proto, že více než o ucelený 

minipříběh s jasnou pointou jde o jakousi 

emotivně laděnou reflexi, vzpomínku na 

okamžik, který se vryl do paměti, na 

typické rituály hrdinčiny rodiny, opakující 

se situace, dialogy, vzácné chvilky štěstí, 

barvy, vůně, atmosféru. 

Většina zlomků by mohla být 

eventuelně vypuštěna, aniž by celek doznal 

významné proměny, jejich kauzalita je minimální, 

zůstává jen relevance pro celkový 

smysl textu, a tou je typizace. Každá 

jednotlivá sonda na minimálním prostoru 

a s využitím minima prostředků představuje 

modelovou situaci, která má zástupný 

charakter – ať už vzhledem k celým 

dlouhým časovým úsekům hrdinčina života 

nebo k sociálním skupinám a jednotlivcům, 

s nimiž je v kontaktu: krátký dialog 

se spolubydlící jako symbol života ve 

[ 81 ]


městě, historka z poutě jako demonstrace 

vztahu k babičce. 

I vnitřní struktura vzpomínek je formována 

více asociačně než přísně logicky. 

(„Otec kouřil hodně cigaret. Nechodil pít 

jako ostatní muži. Když řezal dřevo, uřízl si 

kousek palce, a když jel na motorce, spadl 

a zranil si koleno.“ – s. 11) Vedle sebe se 

tak ocitají věci důležité a triviální, což zpočátku 

dobře koresponduje s nesystematickým 

dětským viděním světa. Spolu 

s jednoduchou syntaxí, nenáročným lexikem 

a věcným záznamem dialogů – typu 

on řekl... já řekla... on řekl... – to posiluje 

čtenáře v domněnce, že o událostech je vyprávěno 

z krátkého odstupu a že ohnisko 

vyprávění se bude plynule posouvat s hrdinčiným 

zráním v čase. Domnívám se 

však, že to, co autorka tak dobře zvládla 

v úvodu knihy a čím umocnila dojem autentičnosti, 

se jí nezdařilo udržet do konce. 

Vyprávěcí styl, jakási pomyslná „mentalita 

vypravěče“, s níž vybírá zobrazované, třídí 

a hierarchizuje, ale také zvažuje, analyzuje 

a stylisticky zabarvuje, tento modus vyprávění, 

respektive jeho proměna, poněkud 

pokulhává v čase za skutečným biologickým 

vývojem protagonistky. Vzhledem 

k tomu, že konkrétní časoprostor příběhů 

je jen naznačen – zejména obrysy válečného 

konfliktu a sporadicky lexikem 

balkánského areálu –, a že i samotná chronologie 

řazení jednotlivých zlomků je relativní, 

čtenář nemá žádné podstatné vodítko, 

pomocí nějž by dokázal identifikovat 

posun vyprávění v čase příběhu. Zatímco 

čtenáře vyprávěcí modus utvrzuje 

v přesvědčení, že stále ještě sleduje 

okamžiky ze života děvčátka, poněkud ho 

zaskočí otevřené přiznání sexuálního poměru 

hrdinky a z iluze ho vytrhne teprve 

mimoděk utroušená věta o „kamarádkách 

z fakulty“, která ho přinutí revidovat hrdinčin 

obraz o několik podstatných let. Postupně 

se sice problematická dikce vypravěčky 

promění, jistá míra infantilizace 

jí však zůstane do konce. 

Jako čtenář-kritik ovšem zůstávám na 

rozpacích, protože to, co se přísně vzato 

může jevit jako nevěrohodnost a neadekvátnost, 

je ve skutečnosti i jedním ze zásadních 

zdrojů katarzního účinku knihy. 

Právě kontrast infantilizovaného záznamu 

a drsné skutečnosti, o níž vypovídá, dává 

Černochovi nenásilný existenciální rozměr, 

jehož půdorys není založen na exaltovaných 

gestech a manifestaci utrpení, 

ale na zcela samozřejmě přijímané každo- 

dennosti v jejích mrazivých detailech, 

o jejichž dramatičnosti vypravěčka „jakoby“ 

neví a které ji „jakoby“ ani nenapadne 

soudit. 

K tomuto dojmu notnou měrou přispívá 

i jazyková a obsahová lapidárnost, jíž je ze 

skutečnosti vytrhována jen její esence, bez 

stylistických ozdob a zbytečných metafor. 

Vymanění se z historických a časoprostorových 

souřadnic navíc dává textu jakýsi 

generalizační potenciál, místo „chorvatského 

života“ či „chorvatské ženy“ za 

balkánské války tu máme přesvědčivé svědectví 

o lidském údělu na pozadí konfliktu, 

s obecnou platností. V celé knize nenajdeme 

prakticky žádná vlastní jména, jen 

„otce“, „matku“, „bábí“, „kamarády“ či 

„nepřítele“. „Naše země“ bojuje proti 

„jejich zemi“. Napětí mezi touto distancí 

od reality a autentizující vzpomínkovou 

formou vyprávění paradoxně usnadňuje 

čtenáři identifikaci s protagonistkou. Absence 

hodnotícího postoje vypravěčky mu 

dává navíc možnost zakládat interpretaci 

na jeho vlastních zážitcích a zkušenostech 

se světem. 

Naprosto nepředvídatelné, asociativní 

řazení vzpomínek i v rámci jednotlivých 

zlomků je pak stejně tak zdrojem nutného 

překvapení, respektive nástrojem udržování 

čtenáře ve střehu, jako polemickou 

figurou, jíž je dekomponována skutečnost, 

nebo lépe její řád postavený na konsensuálně 

dané hierarchii hodnot. Celý život 

člověka je tu shrnut do odstavce, v němž 

vychovat dítě je postaveno na roveň povinnostem 

typu nařezat dřevo či postavit 

boudu pro psa (s. 38). Velké lidské tragédie 

– smrt blízkých nebo strach o ně – jsou 

sdělovány jako banality všedního dne. 

Dojemnost si tu konkuruje s komičností 

vyvolanou nezvyklým spojením. 

Jestliže samotný text má spíše dokumentární 

než jinotajný charakter, pak některé 

jednotlivé pasáže k alegorickému výkladu 

naopak svádějí, např. ta, v níž dítě 

samou láskou objímá a mačká káčátko, 

„že z té lásky podkleslo a usnulo a už se 

nikdy neprobudilo“ (s. 19). Sám název 

románu Černoch je podle nakladatelského 

paratextu na záložce metaforou 

„jinakosti“, „odlišnosti“. Pravda, protagonistka 

sice úspěšně porušuje řadu společenských 

konvencí, ve víru velkoměsta 

propadne alkoholu a skončí v léčebně, jídlo 

během studentských let obstarává žebráním 

i zlodějinou, je ale otázkou, na kolik 

[ 82 ]


je její osud výjimečný, a na kolik představuje 

naopak úděl celé jedné generace. 

Lenka Krausová 

Teorie literatury v historickém 

přehledu 

Zofia Mitoseková: Teorie literatury. Historický 

přehled. 

Brno, Host 2010. Přeložila Marie Havránková. 

Před několika lety se Petr A. Bílek v recenzi 

knihy nesoucí až ostentativně nenápadný 

titul Úvod do literární vědy (red. Miltos 

Pechlivanos et al., Praha, Herrmann 

a synové 1999, přel. Miroslav Petříček) pozastavil 

nad potížemi, s nimiž se potýkáme 

při uvádění světových literárněvědných publikací 

do českého kontextu. Hovořil přitom 

o potížích nejen „pragmaticky 

kontextuálních, ale i konceptuálních“ (viz 

Petr A. Bílek, „Nad ,doktorandským‘ překladem 

Úvodu do literární vědy“, Česká literatura 

49, 2001, č. 5, s. 543–549, cit. 

s. 543). Podle Bílka existují čtyři druhy zaznamenaných 

potíží: (I) ztráta přirozeného 

kontextu, (II) překotnost a chaotičnost dohánění 

světové literární vědy, (III) jazykový 

problém a (IV) posun žánru, v němž je literární 

věda psána. 

Od roku 1948 byla česká literární věda 

násilně odříznuta od literární vědy světové, 

čímž došlo ke vzniku značného informačního 

deficitu a k narušení vývoje českého 

literárněvědného myšlení. Překládání 

děl světové literární vědy bylo podrobeno 

přísné ideologické selekci. Přetržená kontinuita 

chtěla být po roce 1989 

kompenzována zrychleným (Bílek říká překotným), 

fakticky však nahodilým, nesystematickým 

překládáním jinojazyčných literárněvědných 

publikací. Chronologie původních 

vydání se rozpadla a vznikla hutná 

„omáčka“ anachronického „tady a teď“. 

Tituly, jež reprezentovaly i několik desetiletí 

starý obraz literárněvědného myšlení, 

vstoupily pojednou do našeho kontextu 

jako čerstvé novinky a byly tak také 

namnoze recipovány. (Typickým příkladem, 

Bílkem ostatně uváděným, je 

Warrenova a Wellekova Teorie literatury 

[Olomouc, Votobia 1996, přel. Miloš 

Calda].) Pokud jde o jazykový problém, Bílek 

se ve své recenzi dotýká obecné otázky 

přeložitelnosti a „přeloženosti“ původních 

konceptuálních soustav, které ovšem vycházejí 

z osobitých kulturních a myšlenkových 

zdrojů a formovaných tradic, jsouce 

jejich tvůrčím domýšlením. Nejde (nemělo 

by jít) jen o překlad z jednoho jazykového 

kódu do druhého, nýbrž o zpřítomnění 

celého dynamického pozadí, „před“ 

nímž daný pojem stojí, k němuž odkazuje 

a od něhož se chce odlišit, o zpřítomnění 

„vyzařujícího“ smyslu onoho pojmu. A konečně 

– za čtvrté – posun žánru je evidentní 

právě v případě Bílkem posuzovaného 

Úvodu do literární vědy, u něhož napětí 

mezi neobvyklostí („otevřeností“ či „fragmentárností“) 

koncepce a obvyklostí titulu 

coby signálu konkrétní žánrové příslušnosti 

nabývá zvlášť citelné intenzity. 

Zdá se však, jako by česká literární 

věda, anebo její část, zůstávala i po roce 

1989 vůči těmto naznačeným inovačním 

trendům pozoruhodně imunní. Tak by bylo 

možné soudit alespoň na základě některých 

příruček (např. z pera Aleše Hamana 

či Eduarda Petrů), u nichž převládá normativní 

didaktičnost (přehled závazných definic) 

nad otevíráním problémů a zpochybňováním 

zdánlivě neotřesitelných pojmů 

a petrifikovaných koncepcí. 

Polská literární věda se odlišuje od té 

české mimo jiné tím, že kontakt se světovou 

scénou nikdy neztratila a relevantní 

autoři byli do polštiny hojně překládáni 

i v době pro naši kulturu a vědu nejméně 

příznivou. Pokud bychom chtěli uvést 

možnou paralelu, mohli bychom zmínit 

strukturalistickou estetiku Jana Mukařovského 

a fenomenologické dílo Romana 

Ingardena. Mukařovský se, jak známo, se 

strukturalismem sám rozešel; strukturalismus 

se stal nežádoucí doktrínou a musel 

byt znovuobjevován až v šedesátých letech, 

aby se v letech sedmdesátých stal 

opětovným tabu. Naproti tomu Poláci se 

ingardenovské tradice fakticky zcela nevzdali. 

O Ingardenovi se, více či méně, 

hovořilo a psalo, polemizovalo se s ním 

(vesměs z marxistických pozic), ale nemlčelo 

se o něm. Dokladem této skutečnosti 

může být právě titul Zofii Mitosekové 

(*1943), přední polské literární teoretičky, 

který v překladu Marie Havránkové vydalo 

brněnské nakladatelství Host jako 24. 

svazek prestižní řady Teoretická knihovna. 

Už první vydání knihy (Zofia Mitosek, Teorie 

badań literackich. Przegląd historyczny, 

Warszawa, Państwowe Wydawnictwo Naukowe 

1983) obsahuje kapitoly o zmíněném 

Ingardenovi, psychoanalýze, strukturalis- 

[ 83 ]


mu, sémiotice či Bachtinovi, které později 

– bez výrazných změn – přešly do vydání 

pozdějších. Taková otevřenost a kontinuita 

by v české literární vědě prvních let osmdesátých 

byla obtížně představitelná, vždyť 

známý (a dnes spíše nedoceňovaný) Průvodce 

po světové literární teorii vyšel 

v pražském nakladatelství Panorama až 

v roce 1988, a to ještě „bezpečně zajištěn“ 

ideologizujícím úvodem Milana Zemana. Je 

sice pravda, že uvedené první vydání Teorie 

badań literackich končí kapitolou 

o marxismu, což by mohlo sugerovat, že 

právě marxismem dosavadní myšlení o literatuře 

vrcholí, nicméně marxismus je 

zde vykládán bez jakýchkoli poučkových 

zjednodušení či tuhého dogmatizování – 

prostě jako jeden literárněvědných přístupů, 

ostatně dodnes legitimní. 

V úvodu k prvnímu vydání (v originále 

datovaném zářím 1980) se otevřeně hovoří 

o New Criticism či close reading, Steigerově 

stylistice apod. Jsou ovšem vnímány 

jako praktické techniky imanentní analýzy 

díla, nikoli jako komplexy teoretického 

uvažování o literatuře, a nejsou proto do 

koncepce díla pojaty – není jim v knize věnována 

detailnější pozornost. Tady se 

ovšem sluší dodat, že se s těmito – a přirozeně 

nejen s těmito – analyticko-interpretačními 

přístupy měli Poláci možnost seznámit 

v rozsáhlé, několikasvazkové antologii 

Současná literární teorie za hranicemi 

(Współczesna teoria badań literackich 

za granicą [red. Henryk 

Markiewicz], Kraków, Wydawnictwo Literackie, 

vydáváno od roku 1970), vedle níž 

shora vzpomenutý Průvodce po světové literární 

teorii vypadá doslova jako chudý 

příbuzný… 

V již citovaném úvodu konstatuje Zofia 

Mitoseková rozšíření zájmu literární vědy 

o tři roviny: (a) rovinu metafyzickou (v polském 

originále „poziom metaprzedmiotowy“), 

(b) teoretickou a (c) metodologickou. 

Výsledkem této expanze je mimo 

jiné trvalý požadavek teoretického zdůvodňování 

praktického (literárněhistorického 

či literárněinterpretačního) výzkumu. Mitoseková 

soudí, že všechny otázky a odpovědi 

na ně jsou v neustálém pohybu především 

proto, že neujasněným zůstává 

ústřední předmět studia, totiž sama literatura. 

Otázka „Co je literatura?“ je podle Mitosekové 

společným jmenovatelem, leitmotivem 

či svorníkem všech probíraných 

filozoficko-estetických a literárněteoretických 

koncepcí. Již zde se však vkrádá jistá 

pochybnost. Otázka „Co je literatura?“ 

není bezpříznaková, není ničím „přirozeným“, 

je naopak mnohonásobně podmíněna 

a má svou genealogii – je z rodu filozofického 

esencialismu. Ten nás přivádí 

k představě, že existuje jakási esence literatury 

a my evidujeme její znaky a vytyčujeme 

její hranice, abychom ji dokázali 

adekvátně uchopit, popsat, klasifikovat, 

analyzovat, interpretovat. Z historického 

hlediska, přesněji z hlediska posloupnosti 

většiny v knize probíraných literárněteoretických 

přístupů, je to zřejmě správné 

konstatování, avšak aktuální trendy teoretického 

uvažování tuto představu rozvracejí. 

Derridův pojem grammé nebo Peircovo 

trichotomické pojetí znaku, jež do 

své struktury pojímá také interpretans, poukazuje 

opačným směrem: nikoli k řečenému 

vytyčování hranic, nýbrž k permanentní 

znakové transgresi, k překračování 

a „rozmývání“ hranic sémiotického univerza. 

Jiný polský teoretik, Wojciech Kalaga, 

jehož dílo bylo u nás rovněž přeloženo (Mlhoviny 

diskursu. Subjekt, text, interpretace, 

přel. Libor Martinek, Brno, Host 2006), 

hovoří v této souvislosti o nebulární struktuře 

diskursu, o mlhovině, jejíž střed je 

„zhuštěn“, zatímco okraje postupně 

„řídnou“. Tato spaciální metafora je na 

hony vzdálena tradiční představě diskurzu 

či textu (literatury) jako něčeho relativně 

pevně ohraničeného (např. Jurij Lotman za 

jeden z rysů textů považoval právě ohraničenost), 

esenciálně daného. 

Mitoseková uvádí: „Výchozí teze této 

knihy je spjata s přesvědčením, že myšlení 

o literatuře – kumulativní nebo ideologické, 

evoluční či revoluční – tvoří určitou 

teorii aplikovanou v praxi, jejíž vývoj, otázky 

a odpovědi a vědecký aparát lze popsat.“ 

(s. 11) S tímto přesvědčením psala 

autorka kapitoly o Aristotelovi, Kantovi, 

Hegelovi, Tainovi, fenomenologii (Romanu 

Ingardenovi), psychoanalýze, formalismu, 

strukturalismu či marxismu. Epistemologický 

optimismus zde spočívá v tom, že je 

možno použít hodnotící metajazyk, kterým 

popíšeme určité doktríny, metodologické 

komplexy a axiologické hierarchie v jejich 

přesné ohraničenosti – a především v rozlišení 

jazyk × metajazyk. Že dokážeme vysledovat 

proměnlivost odpovědí na trvalou 

otázku „Co je literatura?“, odhalit slabiny 

a takzvaná dobová omezení těchto odpovědí 

a postoupit k následným řešením. Přitom 

základním dynamizujícím principem 

je zde chronologie. Nicméně i tato chrono- 

[ 84 ]


logie je do značné míry pragmatickým autorským 

konstruktem, z něhož kupříkladu 

zcela vypadl středověk, renesance a baroko 

– po Aristotelovi hned nastupuje estetika 

klasicismu. Závěrem recenze se 

k těmto aspektům vrátíme. 

Jestliže v již vzpomenutém prvním vydání 

publikace z roku 1983 úplně chyběla 

samostatná kapitola o Platónovi, později 

se ukázalo jako nezbytné text tímto segmentem 

doplnit a předřadit jej následujícím 

výkladům. Z pochopitelných důvodů, 

neboť pojem mimésis, jedna z ústředních 

kategorií Platónova myšlení o umění, se 

stal předmětem zájmu moderních teoretických 

směrů – ať už naratologie (genettovská 

dichotomie mimésis × diegésis) či 

teorie fikčních světů (koncept 

„protějšku“). Na omezené ploše recenze 

pochopitelně nelze věnovat detailní pozornost 

všem dimenzím a argumentačním 

nuancím rozpravy, kterou před námi Mitoseková 

kompetentně rozvíjí. Ostatně nebylo 

by to ani účelné. Proto jen formulujme 

shrnutí provedené takříkajíc „napříč“ studovaným 

materiálem. 

V období od antiky do první poloviny 

19. století nacházíme v zásadě čtyři velké 

inspirace literárněteoretického a estetického 

myšlení: Platóna, Aristotela, Kanta 

a Hegela. Jmenovanou čtveřici spojuje jak 

komplexnost myšlení, tak (zdánlivě paradoxně) 

určitá rozdílnost či dokonce přímo 

vzájemná protikladnost v přístupech, které 

jednotliví myslitelé představují. Platónovo 

vymezení pojmu mimésis bylo ambivalentní 

v tom smyslu, že si antický filozof na 

jedné straně uvědomoval sílu lidské tendence 

k napodobování, na straně druhé se 

děsil její nekontrolovatelnosti. Proti tomu 

Aristoteles zavedením kategorie katharsis 

přiznal mimésis velkou etickou hodnotu. 

Především ale navrhl a rozvinul odlišnou 

interpretaci pojmu mimésis – jako aktivního, 

tvůrčího přístupu ke skutečnosti a povšiml 

si modálního charakteru umělecké 

tvorby (umění nabízí nikoli to, co je, ale to, 

co by být mělo či mohlo). Co je ovšem podle 

Mitosekové podstatné, Aristoteles vytvořil 

autonomní, přísně logický systém 

poetiky, v němž definoval základní differentia 

specifica básnického umění. Mitoseková 

zdůrazňuje, že epochální význam 

tohoto výkonu spočívá nejen v Aristotelově 

schopnosti systematicky se zabývat genologickými 

otázkami či otázkami po funkci 

básnictví, nýbrž taktéž v dějinném vlivu 

těchto Aristotelových myšlenek na další 

vývoj estetického a literárněteoretického 

uvažování (za kapitolou o Aristotelovi následuje 

příznačně kapitola o normativní 

klasicistní estetice). 

Kantovo vnímání umění jako samoúčelné 

činnosti, nesené ludickým principem 

(das Spiel) a vyvázané ze systému morálních 

imperativů a ideologických celků, 

vydatně rezonovalo v postmoderním diskurzu. 

A filozofův vůdčí interes o formální 

aspekty před „obsahovým“ čtením díla do 

jisté míry anticipoval formalistické analýzy 

literárního textu. Kantovský paradigmatický 

obrat tkvěl v tom, že umělecká tvorba 

byla pojednou vztažena k ideji mysli, 

a nikoli k napodobované objektivní skutečnosti. 

(Zajímavá je v této souvislosti připomínka 

polské badatelky o významu Kantova 

chápání geniality, které výrazně zapůsobilo 

v romantismu.) Může se namítnout, 

že Kantovo pojetí visí poněkud ve 

„vzduchoprázdnu“ – vždyť Kant se nikde 

nezabývá problematikou historického 

kontextu umělecké tvorby a možnostmi 

uměleckého poznání apod. Tady je ovšem 

nutno připomenout, že Kantova intence 

k řešení této problematiky nesměřovala. 

Kritika soudnosti tvořila součást jeho kritické 

filozofie a nevznikla tedy z autorova 

speciálního zájmu o umění nebo dokonce 

o dějiny umělecké tvorby. O dějinách a poznání 

hovoří naopak Hegel, jehož dílo zásadně 

formovalo estetiku a literární vědu 

příštích desetiletí. Hegel odmítá Kantův 

postulát o autoteličnosti (samoúčelnosti) 

umění a soudí, že umění odkrývá pravdu. 

Hegel sice říká, že umění poznává jinak 

než filozofie a věda, ale už samo poznání 

představuje pro umění závazek. (Jak si na 

tomto místě nevzpomenout na eseje Milana 

Kundery, u nichž je hegelovský fundament, 

přinejmenším v tomto aspektu, 

zjevný.) Jestliže se Kant zabýval vnitřními 

mechanismy fungování umění, Hegel si 

naopak všímá vnějších podmiňujících faktorů 

umělecké tvorby, tj. dějin a společnosti. 

(Tuto představu o vnější historicko- 

-společenské podmíněnosti umění radikalizuje 

marxismus.) Logocentrismus Hegelova 

spekulativního systému, v němž je vše 

beze zbytku podřízeno pojmové hierarchii, 

kauzalitě, dialektice a syntéze, má krom jiného 

za následek, že je z umění vyloučena 

náhoda. Všechno je determinováno 

a všechno sleduje vyšší cíl – teleologické 

směřování k absolutnímu duchu. 

Protikladnost Kantova a Hegelova myšlení 

přivedla před časem Petera V. Zimu 

[ 85 ]


k závěru, že moderní literárně estetické 

myšlení se vlastně cele odehrává v poli, jehož 

hranice jsou určeny těmito dvěma 

polárními systémy, kantovským a hegelovským. 

Zima hovořil v tomto duchu např. 

o „kantismu“ formalistů, „hegelianismu“ 

marxistů apod. (Viz Peter V. Zima, Literární 

estetika, přel. Jan Schneider, Olomouc, 

Votobia 1998.) Mitoseková se nepouští 

do výstavby podobných, zčásti 

nutně zjednodušujících modelů (třebaže, 

a to je nutno podtrhnout, Zima se interpretačním 

simplifikacím účinně brání). 

Autorčin výklad takovou schematizující 

oporu nepotřebuje. Před dynamikou pramenící 

z naznačené bipolarity (buď, 

anebo), dává přednost poněkud subtilnějšímu, 

přesto ale viditelnému vyjádření 

globálních souvislostí. S výjimkou posledních 

čtyř kapitol je kniha držena snahou 

předvést články koncepcí v jistém historickém 

řetězu, podrobit je kritickému 

zkoumání a závěrem konstatovat, že ani 

jedna z probíraných koncepcí nepřichází 

s definitivní odpovědí na centrální otázku 

„Co je literatura?“. Pozice píšícího subjektu 

je v tomto ohledu vlastně paradoxní: nevzdává 

se víry v možnost poznání a v existenci 

oněch globálních souvislostí, které 

přece jen vytvářejí dlouho trvající kontinuitu 

jakožto příznak tušeného (?) celku, a nevzdává 

se koneckonců ani opakované 

otázky „Co je literatura?“. Nicméně interpretace 

materiálu – artikulovaná metajazykem 

soudobé literární teorie – zároveň 

ukazuje, že místo kýženého celku 

a odpovědi, kterou bychom snad mohli 

kdesi za horizontem tušit, nacházíme toliko 

fragmenty, logické rozpory, metodologickou 

inkompatibilitu, hodnotový chaos, 

pojmovou nesouměřitelnost či apriorismy 

systémů, upřednostňujících stejnorodé 

před různorodým. Autorka tuto svou pozici 

podrobila sebereflexi v doslovu z roku 

1994. Během deseti let se její kniha stala 

standardní příručkou na polských univerzitách. 

Avšak během těchto deseti let se 

rovněž změnila, abychom tak řekli, epistemologická 

situace oboru. Epistemologická 

krize, o níž Mitoseková hovoří (viz s. 

454) a jež ji přivedla k napsání „relativizujícího“ 

historického přehledu namísto „fundamentalistické“ 

formulace jednotné literárněteoretické 

koncepce, postoupila ještě 

o pár kroků dál. Skepse zasáhla i řečenou 

víru v existenci obecných souvislostí a tušeného 

celku a koneckonců i v případnost 

esencialistické otázky „Co je literatura?“. 

Zde je možno dívat se na věc ze dvou 

perspektiv. Zaprvé dochází k nebývalé expanzi 

literárněteoretického uvažování, 

k hledání literárnosti i mimo tradiční sféru 

krásné literatury, například v historiografii 

(Hayden White); jinými slovy dochází 

k rozšíření předmětu studia (cultural studies, 

naratologie a kognitivní vědy apod.). 

Zadruhé, viděno v opačné perspektivě, 

předmět literárněteoretického myšlení se 

jaksi „rozmazává“, stává se neurčitějším, 

vzdaluje se, což vede k bujení teorie 

a metateorie na úkor analýzy a interpretace 

konkrétních textů. Nakonec můžeme 

registrovat narůstající rozestup mezi literárněteoretickým 

uvažováním a takzvanou 

běžnou čtenářskou recepcí literárních textů, 

což může vést až k demagogickým výrokům 

o nepotřebnosti literární teorie, 

k jejímu naprostému zavržení a naopak 

k preferování impresionistické četby, kdysi 

ironizované už samotným F. X. Šaldou. 

Kniha Zofie Mitosekové stojí, přísně 

vzato, na hraně. Její valná část vznikala 

v době „prvního poločasu“ epistemologické 

krize, kdy kulminoval význam marxismu 

a strukturalismu a kdy se čekalo, co 

bude dál. Poslední pětina textu už eviduje 

výzvy derridovské dekonstrukce, genetické 

kritiky a intertextuálního pojetí literatury 

(Julia Kristeva). Zachovává si však vůči nim 

– zejména vůči dekonstrukci – distanci. Ve 

sporu Derridy a Gadamera (viz s. 430–432) 

stojí Mitoseková spíše na straně Gadamera: 

její přesvědčení o smysluplnosti interpretačního 

úsilí zůstává dosud nezlomené… 

Historie zapomenutá 

v konzervách času 

Roman Kanda 

Petr Szczepanik: Konzervy se slovy. Počátky 

zvukového filmu a česká mediální kultura 30. 

let. 

Brno, Host 2009. 

Filmový historik, vědecký pracovník 

Národního filmového archivu a šéfredaktor 

časopisu Iluminace Petr Szczepanik přichází 

s novou knihou Konzervy se slovy. Je 

to kniha o filmu a je to zároveň kniha, ve 

které důsledně aplikuje vědecký přístup 

nové filmové historie. Právě Petr Szczepanik 

v roce 2004 editoval stejnojmenný 

[ 86 ]


sborník teoretických studií, v němž mimo 

jiné shrnul základní metodologické principy 

nové filmové historie. 

Autor knihy chápe novou filmovou historii 

jako revizionistický směr filmové teorie, 

který si klade za cíl nově nahlížet na 

dějiny filmu. Historické práce z oblasti dějin 

filmu, běžně dostupné v českých 

knihovnách, podrobuje kritice z historiografického 

hlediska. Podle něj jsou např. 

Sadoulovy Dějiny filmu: Od Lumièra až do 

doby současné (česky 1968) nebo Toeplitzovy 

Dějiny filmu. Díl první (1895–1918) 

(česky 1989) typickou ukázkou klasické filmové 

historie, která představuje čtenáři lineární 

dějiny filmu. Klasické filmové dějiny 

jsou navíc zaměřovány na tzv. velké muže 

(termín, který se objevil mimo jiné v knize 

Roberta C. Allena a Douglase Gomeryho 

Film History: Theory and Practice, 1985), 

režiséry, ojediněle také producenty filmových 

studií. Toto takřka čítankové pojetí 

filmových dějin se snaží nová filmová 

historie revidovat. Podle historiků, jako 

jsou např. Tom Gunning, Douglas Gomery, 

Robert C. Allen nebo Barry Salt, již není důležité 

pouze to, že jistá historická 

osobnost natočila ve své době pozoruhodný 

film. Do oblasti bádání o filmu 

navrhují vnášet poznatky nejrůznějších 

oborů. Významnou roli hraje v tomto smyslu 

sociologie, ekonomie, politologie nebo 

technologie. Každý z autorů si tak nachází 

svůj specifický přístup k teorii a dějinám 

filmu. Zatímco Tom Gunning se zabývá 

diváckou recepcí raného filmu (viz např. 

jeho studie „Estetika úžasu – raný film 

a (ne)důvěřivý divák“, která je obsažena 

v Szczepanikově sborníku Nová filmová 

historie), Barry Salt počítá, kolik záběrů 

obsahuje daný film, jaký je podíl záběrů 

dané velikosti (detail/polodetail), v kolika 

záběrech volí režisér objektivy s jistou ohniskovou 

vzdáleností a kolik střihů obsahuje 

ten který film. Sleduje tak množství 

statistických informací, jejichž cílem je 

přesná analýza filmového stylu raného období 

kinematografie (viz jeho kniha 

Moving into Pictures, 2006). 

Metodologií nové filmové historie se 

zabývali mimo jiné také Robert C. Allen 

a Douglas Gomery. Podle nich by měl filmový 

badatel pracovat nejen se základními 

historickými prameny, mezi něž řadí 

veřejně dostupný odborný tisk a časopisecké 

studie. Měl by se ve větší míře zabývat 

i tzv. nefilmovými prameny, k nimž 

patří interní výtisky studií obsahující vý- 

robní zprávy, nařízení, schvalovací protokoly 

nebo ekonomické analýzy. Informace 

ze všech těchto materiálů je třeba 

správně zasadit do historického kontextu. 

Petr Sczepanik z nové filmové historie 

v tomto ohledu čerpá. Jeho kniha Konzervy 

se slovy vznikla jako soubor osmi studií, 

které se snaží nově nahlédnout na období 

české kinematografie vymezené povětšinou 

léty 1928–1939. Za základní historický 

moment v dějinách světové kinematografie 

považuje autor právě nástup zvukového 

filmu. Dokládá, že rozvoj zvukových 

filmů ovlivnil nejen filmový průmysl, 

ale zasáhl i do jiných odvětví. Szczepanik 

tak navrhuje nezkoumat v daném 

období pouze dějiny filmu. Svůj autorský 

záměr rozšiřuje a ustanovuje zkoumání 

dějin médií. Pozornost věnuje nejen vzájemnému 

vztahu jednotlivých audiovizuálních 

odvětví, důležitý je pro něj také 

vztah médií a společnosti. 

Již ve své práci Nová filmová historie 

vytyčuje v tomto smyslu po vzoru Allena 

a Gomeryho pět základních okruhů zkoumání: 

1. Kdo dělal filmy a proč? 

2. Kdo se díval na filmy, jak a proč? 

3. Co bylo viděno, jak a proč? 

4. Jak byly filmy hodnoceny, kým 

a proč? 

5. Jaké byly vztahy mezi kinematografií 

a sociální institucí a jinými institucemi? 

V práci Konzervy se slovy hrají tyto 

body také svoji roli. Hned v první studii nazvané 

„Nástup zvuku a životní cyklus českého 

filmu“ uvádí, kdo se podílel na výrobě 

filmu a filmovém předvádění. Čtenář se 

dovídá, jakou roli sehráli kameramani, kteří 

museli s nástupem zvuku často inovovat 

svá zařízení, nebo jak se měnily technické 

možnosti studií. Zajímavým aspektem je 

nástup dabingu v Československu či počátek 

výroby filmových titulků. Zvláštní pozornost 

věnuje badatel také distribuci filmů 

do kin. Poukazuje například na finanční 

spolupráci kinařů při výrobě filmu. 

Vedle těchto nových aspektů prohlubuje 

Szczepanik historické povědomí 

o kapitolách dějin filmu, které zpracovali 

již starší autoři. Cenné jsou především 

informace o konkrétní výši poplatků, které 

odváděli státu podnikatelé dovážející zahraniční 

filmy do Čech. 

Druhý metodologický okruh nové filmové 

historie (kdo se na filmy díval, jak 

a proč?) reprezentuje druhá studie nazvaná 

„‚Konservy se slovy‘ nebo sny, které 

[ 87 ]


z dálky šeptají“. Szczepnik zde navazuje na 

svoji práci z roku 2008 Stále kinema, již 

editoval spolu s Jaroslavem Andělem. Kniha 

Stále kinema je antologií českého myšlení 

o filmu zahrnující teoretické studie 

z let 1904–1950. V knize Konzervy se slovy 

připomíná myšlení nejstarších českých 

teoretiků umění jako např. Karla Teiga 

a Miloše Weingarta. Větší pozornost pak 

autor věnuje teoretickým pracím prvních 

českých filmových teoretiků, zejména když 

připomíná pojetí optofonologie Lubomíra 

Linharta nebo pojetí synestetické teorie 

Jana Kučery. 

Na otázku, kdo se díval na filmy, jak 

a proč, odpovídá i třetí studie nazvaná 

„Zrození filmové historie“. Autor se zabývá 

vznikem filmové historie ve třicátých letech. 

Všímá si počátků archivnictví v Československu, 

které spojuje s úpadkem 

zájmu provozovatelů kin o němé filmy. 

Malý zájem podle něho způsobil nemalé ničení 

kopií němého filmu a s ním související 

zájem cinefilů zachránit němé filmy pro 

budoucí generace. Důležitou roli sehráli 

žurnalisté, kteří chtěli o filmu informovat, 

stejně jako tvůrci nejrůznějších rozhlasových 

pořadů. Szczepanik tak poukazuje 

na mnohé materiály, jež by se měly dále 

zkoumat. 

Do organizace filmového průmyslu třicátých 

let ovšem zasáhly také patento- 

-právní spory, což autor rozebírá ve čtvrté 

studii. Zde je třeba vyzdvihnout především 

práci s nefilmovými prameny, interními 

materiály německých sběratelů, které přináší 

často nové informace o postavení německé 

firmy Tobis na českém filmovém 

trhu. Firma Tobis byla vedle americké 

společnosti Western Electric jednou 

z prvních, která dovážela do Československa 

aparaturu pro výrobu zvukového 

filmu. Szczepanik s pomocí výše zmíněných 

materiálů dokládá nekalé právní 

praktiky firmy Tobis na českém trhu, které 

ukazují, jak si firma upevňovala monopolní 

postavení v oblasti zvukového filmu v Československu. 

S nástupem diskutovaného fenoménu 

však souvisel další problém. Zatímco němý 

film byl prodejný po celé Evropě, zvukovému 

filmu vyrobenému v Československu 

téměř nikdo v zahraničí nerozuměl. Výrobci 

českých filmů proto často produkovali 

tzv. jazykové verze. Strategii producentů, 

kteří chtěli prodat film do zahraničí a kteří 

proto natáčeli více verzí jednoho filmu, Szczepanik 

dále rozvádí v páté studii, kde 

kromě různosti jazykových verzí připomíná 

také změny lokací (např. místo Prahy se 

německá verze filmu odehrávala ve Vídni), 

různost záběrů způsobenou odlišnými kameramany 

nebo využití německého 

prostředí již v původní české verzi. 

V šesté studii autor připomíná, že do 

Československa pronikaly ve třicátých letech 

také německé verze amerických filmů. 

Dovozci totiž uvažovali tak, že anglicky 

mluveným filmům nebude ve střední 

Evropě nikdo rozumět. Autor představuje 

čtenáři právní rámec takového uvádění filmů, 

ale také jeho ekonomický dopad. 

Srovnává výsledky českých, amerických, 

německých a francouzských filmů s výsledky 

německých verzí těchto filmů. Pozoruhodné 

jsou i další tabulky poukazující 

na délku uvádění jednotlivých filmů v pražských 

kinech nebo soupis německých verzí 

v českých kinech v letech 1930–1934. 

V rámci připomínaného rozšíření pozornosti 

od filmu směrem k mediální kultuře 

se v sedmé studii Szczepanik zabývá 

úlohou hudební firmy Ultraphon a jejího 

propojení s filmovým průmyslem. Analyzuje 

mimo jiné strategii Radiojournalu, 

který zařazoval do svého vysílání filmové 

šlágry, nebo eviduje počty radiopřijímačů 

v českých domácnostech. Poukazuje zároveň 

na vlastnické propojení firmy Ultraphon 

s firmou Tobis. 

Za příklad provázanosti filmu s nefilmovým 

průmyslovým odvětvím si Szczepanik 

vybral roli filmu a médií v Baťově Zlíně, 

o níž pojednává závěrečná studie. Autor 

zde připomíná, jak Baťovy závody využívaly 

filmové médium k propagaci firmy 

nejen v obuvnických obchodech. Vedle filmové 

výroby se čtenář seznamuje také 

s úlohou telefonních sítí a rozhlasu v rámci 

průmyslového města. Zajímavé je částečné 

odkrytí Baťových interních příkazů, které 

dával svým zaměstnancům, stejně jako 

odkrytí obchodní strategie, která se promítala 

nejen do oblasti výroby a prodeje. Szczepanik 

například zmiňuje, jak Baťa vyslal 

své spolupracovníky do USA, aby zjistili, jakou 

roli tam hraje televize a jak by se dala 

využít pro Baťův koncern. 

Již při pohledu na obsah knihy je zřejmé, 

že se Szczepanik nezabývá všemi 

otázkami nové filmové historie, jak jsem je 

uvedl výše. Jejich autoři je koneckonců využívají, 

když mluví o sociální historii. 

Nicméně i když Szczepanikova kniha ve 

velké míře zasahuje právě do oblasti sociální 

historie, toto odvětví není jediné, kte- 

[ 88 ]


rým se zabývá. Přestože všechny studie lze 

přiřadit k některému z uvedených bodů, 

tak např. čtvrtá až osmá studie reflektují 

pouze otázku vztahů československé kinematografie 

a jiných institucí. Nadto stejně 

důležitou oblastí zájmu jsou pro autora 

také dějiny filmových technologií nebo dějiny 

hudby a hudebního průmyslu. 

Problém však spatřuji především 

v otázce linearity, či nelinearity filmové 

historie. Přestože rozumím autorově záměru 

a chápu jeho odvolávání se na zahraniční 

vědecké autority, jako jsou Michèle 

Lagnyová nebo Gian Piero Brunett, 

ptám se, zda má smysl představovat 

čtenáři nelineární dějiny, které jsou sice 

podávány jako úplné, tzn. v podobě 

jednotného celku, pokud zcela jednoznačně 

úplné nejsou co do složení tohoto 

celku? Jistě by se našly i mnohé další 

aspekty, jimiž by bylo možné na filmovou 

historii třicátých let nahlédnout. 

Demonstrovaná nelinearita navíc může 

působit nepřehledně. Jestliže Szczepanik 

uvádí v úvodu k Nové filmové historii, že 

jedním z cílů nové filmové historie je prezentovat 

filmová studia širší čtenářské 

obci jako rovnocennému partnerovi společenských 

a humanitních věd, pak nezbývá 

než se ptát, zdali širší čtenářská obec 

může knize porozumět bez znalosti základního 

kontextu dějin filmu. Můžeme 

například mluvit o technologických prvenstvích 

filmu Když struny lkají, aniž bychom 

věděli kdy a za jakých okolností tento film 

vznikl? Jednotlivé kapitoly nadto také nesledují 

totožná období a ne vždy zahrnují 

celá třicátá léta, což ovšem souvisí 

s proklamovanou nelinearitou. 

Pokud je v něčem kniha přínosná, pak 

je to způsob zpracování jednotlivých studií. 

Autor jistě využil všechny své vědecké poznatky 

a pedagogické zkušenosti, když začleňoval 

nefilmové prameny do historického 

kontextu. Takřka žádný z pramenů 

nemá v knize okrajovou roli. Autorovi vždy 

slouží jednak k argumentaci předkládaného 

faktu, jednak k vytváření logických souvislostí. 

Záměr popularizovat dějiny filmu by 

však mohla překazit nesourodost studií, 

resp. kapitol. Ta má jistě své výhody i nevýhody. 

Otázkou zůstává, jestli téhož čtenáře 

zaujme stejnou měrou kapitola o hudebním 

průmyslu a roli Ultraphonu v něm 

jako kapitola o teoretických východiscích 

ve třicátých letech. Spatřuji v tom snahu 

zaujmout širší čtenářské publikum. To je 

výhoda. Nebude však čtenář zklamán, až 

zjistí, že ho čtyři z osmi studií vůbec nezajímají 

a že by mu tedy stačila „pouze“ 

půlka knihy? 

Jestliže lze vnímat zajímavost knihy pro 

širší čtenářskou veřejnost jako problematickou, 

jistě tento nedostatek vyváží předpokládaný 

zájem ze strany veřejnosti odborné. 

A troufám si na tomto místě tvrdit, 

že ta zklamaná nebude. Szczepanik totiž 

využívá nefilmové prameny v duchu Gomeryho 

záměru. Tím není totální vyvrácení 

historie, ale spíše její doplnění a prohloubení. 

A právě to se autorovi daří. Řadou 

otázek, jako jsou kontingentní systém, vládou 

stanovené poplatky za dovoz filmů, 

role firmy Tobis Klangfilm, zvukové cizojazyčné 

verze či situace kin po nástupu 

zvuku, se zabýval již v 80. letech Luboš 

Bartošek v knize Náš film (1985). Autor 

knihy Konzervy se slovy nicméně Bartoškovo 

dvacet pět let staré pojetí nevyvrací, 

spíše jeho závěry upřesňuje a dokládá 

nově nalezenými materiály. 

Nakonec bych se rád zmínil o problému 

dějinného přelomu, za který Petr Szczepanik 

pokládá nástup zvukového filmu. Po 

stránce technologie má zcela jistě pravdu. 

Při čtení knihy jsem však často nabýval 

dojmu, že dějiny českého filmu začínají 

vlastně až třicátými léty. Jenomže lze technologickou 

změnu považovat za tak zásadní 

milník v dějinách filmu? Vždyť poslední 

němé filmy točili tíž tvůrci jako ty 

první zvukové a hráli v nich tíž herci. Vzpomenu-li 

například na dva filmy Vlasty Buriana, 

němý film Falešná kočička z roku 

1926 a zvukový film C. a k. polní maršálek 

z roku 1930, nacházím spoustu společných 

prvků od humoru těžícího ze situační komiky 

až po grotesknost Burianova herectví. 

Podobné styčné prvky v rovině stylu 

nacházím ve filmech Erotikon (1929) 

a Extase (1933), dvou dílech Gustava Machatého. 

Přesto považuji za vhodné tento 

technologický moment, nástup zvuku, připomenout 

zvláště v dnešní době, kdy se 

očekává ústup klasického 35mm materiálu, 

na němž se distribuují kopie do kin. 

Vize nástupu digitální technologie s sebou 

nese nové možnosti distribuce na digitálních 

velkokapacitních nosičích stejně 

jako nové možnosti předvádění ve formě 

3D. Po přečtení knihy Petra Szczepanika 

a uvědomění si všech prezentovaných 

změn, které souvisely s nástupem zvuku, 

mě jímá veliká zvědavost a mnohdy snad 

i hrůza nad tím, co všechno může přinést 

[ 89 ]


digitalizace v oblasti filmu. Nezbývá než 

doufat, že naše dějiny filmu, které se píší 

každým dnem, nebudou za 75 let zapomenuty, 

jakmile přijde filmový badatel 

a napíše, že základním momentem v dějinách 

české kinematografie je rok 2013, 

kdy skončila distribuce 35mm kopií v českých 

kinech. 

Autor naštěstí není zcela důsledný 

v opomenutí předzvukové éry. Mnohdy v ní 

hledá zárodky změn nebo důležité momenty 

(počátky filmového archivnictví nachází 

již na konci 19. století). Studie, které 

píše, jsou navíc čtivé. Mnohdy jsem měl 

pocit, že nečtu odborný text, ale výborně 

napsanou detektivku odkrývající pavučinu 

vztahů a konflikty filmového průmyslu. 

Z historického hlediska navíc autor 

předkládá ojedinělou publikaci v dějinách 

filmu, která si jasně vytyčuje směr bádání, 

důsledně se ho drží, a odkrývá tak množství 

cenných a historicky relevantních faktů, 

které dosud ležely zapomenuty nejen 

ve filmových archivech. 

Petrarca uprostřed věcí 

pozemských 

Ondřej Šír 

Jiří Špička: Petrarca: Homo politicus. Politika 

v životě a díle Franceska Petrarky. 

Praha, Argo 2010. 

Francesco Petrarca je všeobecně známou 

postavou evropských kulturních dějin. 

Osudem osobností všeobecně známých 

bývá to, že většina lidí o nich nedokáže říci 

nic bližšího než několik obecných frází. Tak 

je tomu i s Petrarkou. Objevuje se sice 

v přehledech dějin filozofie nebo literatury, 

ale většinou jsou údaje o jeho díle 

i osobnosti dosti povrchní a převzaté z jiných, 

stejně povrchních, přehledů. Citelně 

tedy u nás schází skutečně fundované pojednání 

o Petrarkově životě a díle založené 

na znalosti dobových dokumentů a Petrarkových 

děl. Proto můžeme s radostí přivítat 

objemnou práci Jiřího Špičky Petrarca: 

Homo politicus, kterou právě vydalo nakladatelství 

Argo. 

Jiří Špička svou obeznámenost 

s Petrarkovým dílem ukázal již v obsáhlé 

předmluvě k překladu Petrarkova díla Mé 

tajemství, který pořídil Richard Psík 

(Praha, OIKOYMENH 2004). V monografii 

Petrarca: Homo politicus si Špička klade 

cíl, který v českém, leckdy přehnaně 

skromném prostředí, zaujme svěžím sebevědomím. 

O své práci píše, že „její ambicí 

je stát se i v mezinárodním kontextu 

první monografií, která v sobě zahrne vše, 

co se týká Petrarky a politických témat, 

knihou, která nebude klouzat po povrchu, 

poháněna pohodlnými stereotypy…“ (s. 12). 

Tomuto záměru odpovídá i obsah díla. 

Špička se soustřeďuje na důležité 

okamžiky Petrarkova života a upozorňuje 

na politické události, jejichž pozorovatelem 

nebo aktérem se Petrarka stával. 

Kromě toho také Špička analyzuje politické 

motivy v Petrarkově díle – zvláště 

v poezii a korespondenci. 

V úvodní kapitole Špička představuje 

poměrně podrobně Petrarkův životopis 

a vytyčuje tak rámec, v němž se bude odehrávat 

další výklad. Další kapitoly totiž obsahují 

podrobnější výklad událostí, které 

jsou zde jen stručně zmíněné. Na základě 

výkladu dobových událostí pak v dalších 

kapitolách Špička rekonstruuje nejvýznamnější 

motivy Petrarkových dopisů a literárních 

děl. 

Ve druhé kapitole se Špička soustřeďuje 

na rozbor Petrarkových básnických 

skladeb a ukazuje, jak se v nich odrážejí 

různá politická témata, včetně Petrarkových 

vazeb na patrony. V rozsáhlé třetí 

kapitole se Špička zabývá vztahem korunovaného 

krále básníků k italským šlechticům. 

Petrarca totiž během svého života 

hodně cestoval a pobýval v různých 

městech a sídlech, které ovládaly různé 

šlechtické rody, jejichž náklonnost si 

Petrarca chtě nechtě musel zajistit. Špička 

tedy velmi podrobně popisuje Petrarkovy 

vztahy s neapolským králem, s římskými 

Colonny, s milánskými Viscontii a s dalšími 

rody a aristokraty. Sugestivně a podrobně 

popisuje mocensko-politické vztahy v Itálii 

14. století i snahy jednoho ctižádostivého 

intelektuála, který na jedné straně usiluje 

o nezávislost a kontemplativní život, ale 

současně je neodolatelně přitahován mocí 

vládců a okázalostí jejich dvorů. V dalších 

kapitolách Špička představuje Petrarkovy 

rady vládcům a popisuje jeho kontakty 

s italskými republikami – zejména s Benátkami, 

Janovem a Florencií. Opět nás detailně 

provádí dobovými politickými vztahy 

a ukazuje na motivy i příčiny Petrarcova 

chování vůči republikám. 

Špička se dále věnuje Petrarkově 

vztahu k papeži, který v polovině 14. století 

[ 90 ]


sídlil v Avignonu. Petrarka byl totiž celý 

život zapřisáhlým odpůrcem setrvávání 

papeže v Avignonu a vždy horoval pro návrat 

Petrova náměstka do Říma. Naopak 

život vrcholných představitelů církve 

v Avignonu nemilosrdně kritizoval a jeho 

nemravnost přisuzoval na vrub zkaženým 

francouzským mravům, které jsou s italskými 

nesrovnatelné. Další téma Špičkovy 

práce je českému čtenáři blízké, protože 

se týká vztahů italského básníka s císařem 

Karlem IV. Jejich vznik, původ, povahu 

i ztroskotání Špička poměrně podrobně 

popisuje na základě detailní znalosti korespondence 

obou osobností. 

V další kapitole se Špička důkladně věnuje 

Petrarkovu silnému vlastenectví. 

Petrarka byl totiž přesvědčen, že pouze 

Italové, jakožto dědicové Římanů, jsou 

předurčeni ke světovládě. „Základem 

Petrarkova šovinismu (do jisté míry vyprovokovaného 

šovinismem francouzským) je 

jeho přesvědčení o přirozené italské 

převaze, projevující se slavnou (římskou) 

minulostí a ukazující, že Římané a Italové 

obecně jsou ochránci ctnosti, civilizace 

a kultury, zatímco Francouzi nejsou nic 

než barbaři.“ (s. 194) Špička rovněž pojednává 

o Petrarkově vztahu k reformám, 

které v Římě prováděl během své krátké 

vlády tribun Cola di Rienzo. Cola totiž hodlal 

obnovit řadu římských zvyklostí, což 

Petrarkovi posedlému znovuoživením římské 

slávy imponovalo. Poslední kapitolu 

Špička věnuje Petrarkovu pohledu na východní 

kultury, především na muslimský 

svět. I zde Špička poměrně nekompromisně 

shrnuje Petrarkovo stanovisko, které 

vyústilo „do vymezení dvou světů: orientálního 

prostoru lenochů, slabochů 

a zbabělců a evropského prostoru kultury, 

svaté víry a udatných bojovníků“ (s. 236). 

V poměrně obsáhlém závěru pak Špička 

sjednocuje všechny probírané motivy a načrtává 

jakýsi přehled Petrarkových politických 

ideálů, snů a nadějí. V úplném závěru 

pak Špička na jedné straně oceňuje 

význam Petrarky pro dějiny evropské kultury, 

ale současně bez předpojatosti 

uznává, že kdyby se Petrarkovy ideály 

uskutečnily, byly by pro Evropu ničivé (s. 

262). 

Právě kritický a nezaujatý přístup 

k Petrarkovu dílu patří mezi největší klady 

Špičkovy práce. Občas se v knize sice objeví 

vzletná epiteta („nejvlivnější literát vůbec“ 

– s. 11), ale jinak Špička nezaměňuje 

biografii s apologií, jak se v Čechách často 

stává. Přistupuje k Petrarkovi bez zbožnění 

a uctívání a místo toho volí kritický odstup, 

který mu umožňuje formulovat samostatné 

závěry založené na faktech, nikoli 

na přáních. Tak například Špička v knize 

opakovaně poukazuje na to, že Petrarkova 

díla (zvláště dopisy) jsou silně stylizovaná. 

Petrarkova zdánlivě silně osobní sdělení 

jsou ve skutečnosti rafinovaně promyšlená 

tak, aby vyhovovala Petrarkovým touhám, 

zájmům i potřebě vyvolat mezi čtenáři 

o vlastní osobě určitý obraz. „Vše, co zařadil 

do svých pomyslných opera omnia, totiž 

podrobil literárnímu a autobiografickému 

přetvoření, v němž se svědectví o soudobé 

realitě většinou ocitlo až na druhém místě 

za svědectvím o něm samém.“ (s. 39) Špičkova 

kniha se tak v některých částech 

stává dobrou příručkou nedůvěry vůči 

zdánlivé upřímnosti historických pramenů, 

které podléhají naivní čtenáři. 

Dále Špička v knize bez rozpaků 

a věcně ukazuje Petrarkův nacionalismus. 

Podle něj Petrarka „hodlá všechny 

přesvědčit o tom, že pouze Italové jsou přirozenými 

držiteli ctnosti, které může barbar 

dosáhnout jen italianizací, že je to národ, 

který má vládnout světu, že jen on je 

schopen vystavět nejdokonalejší civilizaci, 

že si ho pro šíření víry vyvolil sám Bůh, že 

v jeho srdci má sídlit Kristův náměstek na 

zemi i císař“ (s. 202). Proto také pro 

Petrarku byla například legitimní každá 

útočná válka jakéhokoli italského státu 

proti cizincům (s. 124). 

Posledním bodem, ve kterém Špičkova 

práce narušuje ustálené představy 

o ušlechtilém zakladateli humanismu, jsou 

podrobné analýzy Petrarkových kontaktů 

s mocnými. Špička ukazuje, že Petrarca 

napsal několik propagandistických textů 

na objednávku, že se vyhříval v přízni 

mocných a že odmítal přijmout funkce 

a poslání se skutečnou odpovědností, ačkoliv 

okázale dával najevo pohrdání 

dvorským světem. Stejně tak se v knize 

popisuje, jak Petrarca využíval svých styků 

s mocnými k finančnímu zajištění, pro něž 

se užívá výraz mnohoobročnictví – „pro 

sebe hleděl získat jen taková beneficia, 

z nichž mu plynul důchod, ale pro která by 

nemusel hnout prstem“ (s. 259). Současně 

ale Špička ukazuje, že mnohé Petrarkovy 

texty i činy byly výsledkem politické naivity 

nebo idealismu, a nelze v nich hledat 

osobní zájem a prospěch, ale upřímně míněné 

snahy intelektuála, který se nebál 

mocných. 

[ 91 ]


Špičkova kniha Petrarca: Homo politicus 

se zakládá na detailní znalosti velkého 

množství pramenů i na četbě mnoha 

titulů odborné literatury, jak dokládá velmi 

obsáhlá bibliografie. Knize lze snad vytknout 

jen určitou metodologickou uvolněnost. 

Špička totiž v knize běžně pracuje 

s moderními pojmy, které jsou chronicky 

postiženy definičními potížemi. Co se 

vlastně myslí výrazem „politický“ ve Špičkově 

knize? A co je tedy ještě tématem 

monografie a co již vypadává z jejího rámce? 

Nepatřily by do ní i tak politická témata 

jako názory na chudobu nebo na postavení 

žen? Nestojí tedy nakonec za volbou 

„politických“ témat jistá libovůle? Stejný 

problém se týká i poněkud uvolněného užívání 

pojmů „šovinismus“, „patriotismus“ 

a „nacionalismus“, zvláště když formování 

třeba nacionalismu bývá spojováno až 

s 19. stoletím. Z filozofického hlediska je 

pak třeba ještě podotknout, že Špičkova 

práce spadá spíše do oblasti kulturních dějin. 

To znamená, že monografie se zabývá 

spíše Petrarkovou osobností, jeho literárním 

dílem a konkrétními historickými 

událostmi – jen v menším míře pak Petrarkovým 

myšlením. To není míněno jako výtka, 

protože Špička si žádný takový cíl neklade. 

Jedná se jen o upozornění pro filozoficky 

orientovaného čtenáře, že v díle se 

nedozví téměř nic o formování humanismu 

jako nového typu uvažování o člověku, kultuře 

a světě a že v něm nenajde ani 

srovnání Petrarkových politických představ 

s názory současníků, jako byl Vilém 

Ockham nebo Marsilius z Padovy. 

Nedokážu ani odhadnout, zda Špičkova 

kniha obsahuje skutečně „vše, co se týká 

Petrarky a politických témat“. V českém 

i mezinárodním ohledu se však jistě jedná 

o výjimečně podrobnou a fundovanou práci 

o poněkud opomíjených aspektech 

Petrarkova života a díla. Zvláště analýza 

vazeb básníka k vladařům je pak cenným 

příspěvkem k pochopení klasického evropského 

příběhu o vztahu intelektuálů 

k moci. A v českém univerzitním prostředí 

se Špičkova práce jistě a po právu stane 

součástí seznamů literatury pro kurzy orientované 

na renesanční myšlení a italské 

dějiny. 

Daniel Špelda 

Stručná historie 

Linda Piknerová: Botswana. 

Praha, Libri 2009. 

K historii vzdálené země lze přistupovat 

mnoha způsoby. Samotná fakta bez vyprávění 

a představ by zůstala jen skupinou 

vybraných skutečností bez smyslu. Opačný 

přístup v sobě skrývá jiná úskalí. Pomocí 

vyprávění člověk může uchopit a vysvětlit 

celý svět, pokud se však nedokáže opřít 

o známá fakta, přestává dělat historii. Výsledek 

pak lze jen těžko odlišit od literárních 

představ. Teprve spojením obou 

těchto přístupů vzniká historie, vyprávění, 

které by se velmi konkrétním způsobem 

mělo opírat o dostupná fakta. 

Kniha jménem Botswana vyšla loni 

a jedná se o první českou monografii věnovanou 

této zemi. Protože nakladatelé 

vycházejí vstříc jak zájemcům o dějiny, tak 

cestovatelům, obsahuje kromě historické 

části také malý seznam encyklopedicky 

řazených hesel, minislovníček, seznam 

zkratek a podobné kapitolky, které slouží 

pro rychlou orientaci turisty. Na popis minulosti 

od pravěku po současnost tak 

zbývá asi 70 stran, částečně věnovaných 

již jinde zpracovaným událostem, např. 

Velkému treku, Sanům, pravěkým nálezům 

atd. 

Je trochu škoda, že historická část není 

nepatrně delší. Botswana je totiž jednou 

z afrických zemí, kde neprobíhají vojenské 

převraty, kde se pravidelně konají volby (ač 

stále se stejnou vítěznou stranou) a kde po 

dlouhá desetiletí docházelo k ekonomickému 

růstu. Bylo by zajímavé hledat odpověď 

na otázku, proč právě v této zemi. 

Jak dalece čtenáři kniha na takové 

otázky odpovídá? 

Její začátek popisuje osidlování území 

Botswany, představuje Sany, Khoikhoie, 

příchod Bantuů, počátky středověkých států, 

nástup Tswanů, kteří dali Botswaně 

jméno, a příchod Evropanů. Již v těchto 

kapitolkách se projevuje autorčin styl 

psaní, založený na rozvíjení myšlenek přidáváním 

adjektiv a vedlejších vět. Pláně 

pouště Kalahari jsou nekonečné, rodinné 

svazky Sanů pevné, jejich sepětí s přírodou 

neobyčejně silné, souznění s přírodou naprosté 

apod. 

V části věnované 19. století nalezne 

čtenář popis poměrně dobře zmapovaných 

událostí Velkého treku a mfecane – tedy 

[ 92 ]


období bojovných, vojensky orientovaných 

království, expanzí Búrů evropských 

mocností a nestability způsobené prudkou 

migrací, či spíš „úprkem“ kmenů napříč 

jižní Afrikou. Sympatické je, že autorka neopomíjí 

vliv misionářů na vzdělávání 

a gramotnost, které předcházelo vzniku 

Bečuánska a pozdější Botswany. Z méně 

známých událostí mě nejvíc zaujal popis 

společné cesty misionářů a tswanských 

králů do Londýna. Účelem bylo zabránit 

převzetí správy území Rhodesovou Britskou 

jihoafrickou společností. Podobně 

pozoruhodná kapitola se zabývá žádostí 

tswanských králů o britskou ochranu a následným 

zřízením protektorátu Bečuánsko 

(dnešní Botswana). Ten tedy nevznikl na 

základě vojenského výboje, ale politickým 

jednáním. Jedná se o výsledek realisticky 

pojaté politiky místní reprezentace, která 

hledala ochranu před německou a búrskou 

kolonizací, později také před pohlcením 

Jihoafrickou unií a zaváděním rasového zákonodárství. 

Pokud by tedy čtenář hledal odpověď 

na otázku, odkud se bere stabilita botswanské 

demokracie, nabízí mu kniha 

hned několik možných zdrojů. Tswanové 

měli vlastní tradici jednání kgotla, 

shromáždění, na kterém bylo dovoleno 

mluvit a vyjednávat o řešení problémů. Politické 

vyjednávání stvořilo protektorát, na 

základě dohody vznikly první zastupitelské 

instituce a stejným způsobem země získala 

i nezávislost. Navíc lze v zemi sledovat 

nepřerušenou kontinuitu legitimní moci, 

od tswanských králů přes britský protektorát 

až po vyhlášení republiky. Za přezkoumání 

stojí také skutečnost, že nezávislá 

Botswana dlouho neměla vlastní armádu, 

ani ozbrojené „osvoboditele“. O tom se 

zmíním ještě později. 

Institucí, která umožňovala přinejmenším 

domorodým elitám jednat s britskou 

správou, byla od roku 1920 tzv. Africká 

rada (African Advisory Council). Podle 

autorky šlo o systém „silně diskriminační“, 

neb zatímco jedna Africká rada zastupovala 

velké množství černochů, druhá Evropská 

rada pouze několik tisíc bělochů. Já 

zde vidím spíše další možnost pro komunikaci 

správy a představitelů domorodých 

obyvatel v situaci, kdy trval tlak na spojení 

území s Jihoafrickou unií. Autorka uzavírá, 

že se jednalo spíše o „kosmetickou 

úpravu“ politického zřízení, konkrétní 

činnosti či nečinnosti rady se však nevěnuje. 

Také se nezabývá otázkou, jaký 

model vlády by očekávala v zemi 

s převážně negramotným obyvatelstvem 

bez nejmenší zkušenosti se zastupitelskou 

demokracií či moderní dělbou moci. 

Obdobně kriticky se staví také k vytvoření 

společné celní unie v jižní Africe 

(SACU). Argumentuje tím, že Bečuánsku 

připadla pouhá 2 % z vybraných celních poplatků. 

Zcela stranou však ponechává 

značnou ekonomickou závislost protektorátu 

na svém jižním sousedovi, ať už se to 

týká pracovních příležitostí nebo vývozu 

zboží. Právě členství v SACU zjednodušilo 

vývoz dobytka do Jihoafrické unie a zajistilo 

mu přístup k přístavům, a nepřímo 

tedy i zahraničním trhům. 

Navzdory výhradám k nerovnému zastoupení 

domorodých obyvatel v poválečné 

době podává kniha další a další 

doklady o významu politického vyjednávání 

a od konce padesátých let 

i o činnosti domorodých politických stran. 

První všeobecné volby proběhly roku 1965 

a jejich důsledkem bylo vyhlášení nezávislé 

republiky – Botswany. Tak jako v mnoha 

afrických státech i v Bečuánsku jednoznačně 

zvítězila jedna silná strana – Bečuánská 

národní strana. Ta se pod změněným 

názvem nepřetržitě drží u moci až do 

dnešních dnů. 

Proč volby a následné jasné vítězství 

jedné strany vede v některých zemích 

k naprostému debaklu liberálních struktur, 

zatímco jinde k prosperitě a svobodě? 

Způsob, jakým autorka na takové otázky 

odpovídá, považuji za značně sporný. 

Například zahraniční rozvojovou pomoc 

označuje za častý nástroj ekonomického 

ovládnutí států. Bohužel se spokojuje 

s tímto obecným tvrzením a konkrétní 

příklady takové „pomoci“ v knize neuvádí. 

Botswana údajně byla schopna dohlédnout 

na směřování a efektivitu zahraniční pomoci. 

Čtenář se dozvídá, že země nebyla 

jen „pasivním příjemcem [pomoci] […], ale 

i aktivním partnerem [dárců].“ Konkrétní 

příklady či alespoň odkaz na nějakou 

srovnávací studii chybí. Autorka zůstala 

u velmi obecných klišé o neefektivních vládách 

mnoha zemí, megalomanských 

projektech s nulovou návratností a pádech 

do dluhové pasti. 

Platí však tyto představy pro oblast 

jižní Afriky? Vezměme si sousední státy – 

občanská válka probíhala v Rhodesii (Zimbabwe), 

Jihoafrické republice a Angole 

i v okupované Namibii, kde probíhaly akce 

armády JAR a osvobozenecké SWAPO. Ob- 

[ 93 ]


čanskou válkou trpěl blízký Mozambik. Zambie 

šla cestou zestátnění ekonomiky 

a zapletla se do bojů mimo vlastní území. 

Jak moc za problémy těchto zemí mohly 

megalomanské projekty vedoucí k dluhové 

pasti? O kolik méně efektivní či efektivnější 

bylo úřednictvo v těchto sousedních 

zemích, a co způsobilo možné rozdíly? 

Autorka čestně přisuzuje velký podíl na 

hospodářském růstu Botswany objevu 

nalezišť diamantů. Způsob, jakým komentuje 

vstup zahraničního kapitálu do těžby, 

připomíná, nikoliv poprvé, agitaci. Doslova 

píše, že „[b]otswanské vládě se podařilo 

nevídané, vyjednat se soukromou 

společností […] podmínky, na nichž netratí 

ani jedna strana“. Opět žádná doložitelná 

fakta, žádné bližší vysvětlení, žádný teoretický 

rámec, který by osvětlil, proč si autorka 

myslí, že na obchodu se soukromou 

společností obvykle alespoň jedna ze stran 

ztrácí. 

Příkladem zjevného nedostatku dohledatelných 

údajů je kapitola „První 

problémy“. Přestože popisuje ekonomickou 

situaci, neudává ani jediný 

konkrétní údaj, který by se vztahoval například 

k vývoji na trhu práce, růstu vzdělanosti, 

nebo sděloval, v čem přesně spočíval 

vládní program zaměstnanosti. 

Namísto toho se čtenář dozvídá, že vláda 

„si přestala potenciální voliče předcházet 

planými předvolebními sliby“. 

Drobná nepřesnost se také dvakrát (s. 

41 a 59) vloudila do zmínky o událostech 

v sousední zemi. V roce 1980 nepadla bělošská 

vláda Jižní Rhodesie, ale zvolená 

vláda černošského politika Abela Muzorewy 

a stát se v té době jmenoval Zimbabwe-Rhodesie. 

Pomocí zaříkávadla „jeden 

člověk – jeden hlas“ a díky přítomnosti 

ozbrojenců se k moci dostal Mugabe, což 

je krásný příklad toho, jak volby mohou 

sloužit k legitimizaci režimů svobodě velmi 

nepřátelských. I on odmítl nepřiměřeně 

velké zastoupení malého množství bělochů 

a o to snáze pak nastolil tyranii. 

Mugabe je bezpochyby krutý tyran, tvrdit 

však o jeho režimu, že se vydal „cestou 

rasismu naruby a likvidoval vše, co po sobě 

běloši zanechali“ (s. 60), je tvrzení přinejmenším 

nedovysvětlené. 

Své hodnotící soudy autorka bohužel 

doprovází minimem konkrétních informací 

nebo dohledatelných údajů. Z textu je 

snadno poznat názor toho, kdo jej psal. 

Chabou oporu ve faktech nahrazuje představami 

o tom, jak by to na světě mělo či 

nemělo být. 

Z inspirativních částí knihy osobně velmi 

oceňuji kapitolu o vzniku botswanské 

armády. Tu začala vláda budovat až od 

roku 1977. Během studené války a bojů 

proti apartheidu v JAR dokázala Botswana 

jedenáct let fungovat bez vlastního vojska. 

Sousední Zimbabwe naproti tomu řeší 

problém, jak živit veterány mnoha válek, 

které země vedla, o profesionálních vojácích 

nemluvě. V zemích, kde plat vojáka 

převyšuje plat mechanika, jsou lidé motivováni 

spíše žádat dobře placená místa 

v armádě, než učit se efektivně hospodařit. 

V seznamu hesel na konci knihy lze 

nalézt podrobnosti o struktuře politického 

systému. Překvapivě ukazuje určitou 

provázanost mezi jednotlivými mocenskými 

institucemi. Poslanci jsou voleni většinovým 

způsobem ve dvou kolech. Prezident 

i ministři musejí být zároveň poslanci, 

několik členů parlamentu není voleno, ale 

jmenováno prezidentem. Členem parlamentu 

je překvapivě i státní žalobce. Součástí 

ústavního pořádku je i nepočetný 

Sněm náčelníků. 

Celkově myslím, že mohu knížku doporučit 

všem, kteří čtou česky rychleji než 

anglicky a mají chuť na chvíli vypnout počítač. 

Působí na mě sice spíše jako převyprávění 

jiných knih než jako výsledek 

vlastního výzkumu, zato je však napsaná 

tak, aby textu snadno porozuměli i čtenáři, 

kteří toho o jižní Africe mnoho nevědí. Zájemce 

o hlubší vhled do dějin Botswany 

s ní sice nevystačí, bezpochyby ale poslouží 

jako „odrazový můstek“ a čtenář díky ní 

získá lepší představu o tom, kde pátrat 

a jaké konkrétní události zkoumat. V tomto 

směru považuji za zklamání závěrečný 

seznam literatury a internetových zdrojů 

k dalšímu čtení. 

Jeroným Boháček 

[ 94 ]

Politizace rozumu, nebo 

jeho depolitizace? 

Jaroslav Peregrin 

Knihu Kritika depolitizovaného rozumu 

(podtitul Úvahy (nejen) o nové normalizaci, 

Václav Bělohradský a kol., Grimmus, Všeň 

2010) jsem si kupoval s vědomím, že s jejími 

autory se asi nebudu ve všem shodovat, 

nicméně také s přesvědčením, že problém, 

na který poukazuje její název, je skutečně 

závažný, a s nadějí, že se o něm třeba dozvím 

něco z úhlu pohledu, který mi není 

vlastní, a tak se mi podaří ho nahlédnout 

plastičtěji. Bohužel jsem zjistil, že název 

knihy je pouze krycí; že nejde o boj s depolitizací 

rozumu, ale naopak o zčásti 

otevřený a zčásti partyzánský boj proti 

skutečné politizaci, tj. proti demokratickému 

prostředí, ve kterém se otázky základního 

směřování společnosti mohly stát 

předmětem politických diskuzí a politických 

střetů, ve jménu absolutizace 

určitých velice konkrétních, pokud ne přímo 

politických, pak ideologických názorů. 

Jak říkám, jsem přesvědčený, že 

problém depolitizace rozumu tu skutečně 

je. Lidé, zdá se mi, skutečně mají čím dál 

více pocit, že všechna rozhodnutí jsou na 

nějakých těch odbornících, jimž do toho 

nejenom není potřeba mluvit, ale ani by se 

jim do toho mluvit nemělo. Máme stát zadlužovat? 

To přece musejí říci ekonomové. 

Mají se zakazovat politické strany? To my 

nevíme, ale vědět to musejí politologové či 

sociologové. Je potrat vražda, nebo medicínský 

zákrok? To by nám měli říci biologové, 

filozofové nebo bůhvíkdo, ale hlavně 

někdo, kdo to dokáže vyčíst z příslušných 

faktů. 

Zdá se mi, že tato depolitizace veřejného 

života je jev skutečně závažný, neboť 

spousta problémů, které před námi stojí, 

je svým způsobem politických; a zavírat 

před tím oči by mohlo být fatální. Domnívám 

se, že je to zejména důsledkem 

neochoty lidí hlásit se k jakékoli zodpovědnosti. 

Je pohodlné na politiku nadávat 

a stavět se do pozice oběti; a přitom krčit 

rameny, že s tím přece nejde nic dělat. 

A odstranění nežádoucí depolitizace podle 

mne znamená přivést lidi k tomu, že určité 

věci jsou jejich rozhodnutími, rozhodnutími, 

za které musejí převzít zodpovědnost, 

kterou z nich nesejme žádný odborník. 

To samozřejmě souvisí i s faktem, že 

v případě politických rozhodnutí neexistuje 

nic jako objektivně, nezávisle na 

člověku správné rozhodnutí, které by bylo 

předem vepsáno někde v nějaké boží mysli 

nebo v přírodě. (Člověk v pravdě tvoří svůj 

svět, a aby to byl svět, kde se dá žít, musí 

to činit zodpovědně.) Avšak co v případě, 

když se názory lidí na to, co je správné, tak 

jako v drtivé většině případů, liší? Inu, pak 

právě nastupuje politika, neboli, jak říká 

její obvyklá slovníková definice, „proces, 

jehož prostřednictvím skupiny lidí dosahují 

rozhodnutí“. Nastupuje tedy, zdá se mi, jakýsi 

trh názorů – v jednodušším případě 

prostě nějaká diskuze, hádka či přesvědčování, 

v složitějším onen proces modulovaný 

politickými institucemi, jak v té 

které zemi existují. 

Zdá se mi tedy, že kritika depolitizace 

rozumu by měla ústit do apologetiky in- 

[ 95 ]

[glosa] ALUZE 1/2010 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné 

stitucionálního prostředí, ve kterém takový 

trh názorů nejen může existovat, ale 

ve kterém je možné nabízené názory i formulovat 

do politických programů, které 

pak mohou mezi sebou soutěžit. Zdálo by 

se mi tedy, že politizace a trh jsou dvě 

stránky téže mince (tady mi jde primárně 

o trh názorů a politických koncepcí, i když 

něco podobného se dá říci i o dalších statcích, 

včetně těch hmotných, neboť žádné 

rozdělování není ve společnosti, která se 

neopírá o nějakou konečnou autoritu, jako 

je nějaký Bůh nebo Věda sama, možné 

jinak – nebereme-li v úvahu hrubé násilí – 

než zase nějak politicky). 

Pravda však je, že autoři shromáždění 

v tomto sborníku jsou zřejmě rozhodnuti 

hlásit se k politické levici, pro niž se stal 

trh symbolem všeho zlého, takže s tímto 

řešením nemohou souhlasit. Mně se ale 

zdá, že tím se tak trochu dostávají do rozporu 

se sebou samými. 

Tohle ale není zdaleka jediný druh rozporu, 

který v knize nacházím. Jiným je rozpor 

mezi hodnotovým relativismem souvisejícím 

s multikulturalismem, který je 

v knize explicitně hlásán, a faktickým lpěním 

na velice úzce vymezeném systému 

hodnot (konkrétně hodnot charakterizujících 

krajní levici), které je v textu špatně 

maskováno. Vezměme například, co říká 

ve svém příspěvku Václav Bělohradský 

(nejrenomovanější z autorů do sborníku 

přispívajících): 

Vyhlásit práva našeho „bílého my“ 

řecko-římsko-křesťanského původu za 

práva „lidská“ je imperialistická rétorika, 

nic víc. 

Nakolik tomu rozumím, znamená to, že 

nemůžeme naše etická (případně jiná) měřítka 

aplikovat na cizí společenství, neboť 

to je imperialismus; musíme je tedy, jestli 

to dobře chápu, měřit jejich vlastními měřítky. 

Jenomže s tím je notorická potíž. Budou-li 

někde třeba mučit politické odpůrce 

nebo budou-li nutit děti otročit 

v továrnách, máme nad tím pokrčit rameny 

a říci „Jiný kraj, jiný mrav“? Myslím, že 

i kdyby nás snad Bělohradský přesvědčil, 

že to tak máme dělat, stejně bychom to 

nedokázali. (A přitom jsem přesvědčený, 

že spousta z těchto hodnot, které nás takto 

orientují, spousta našich „morálních 

emocí“, je věcí toho, že jsme produktem 

„řecko-římsko-křesťanské civilizace“.) 

Jenomže ono to s tím morálním kvie- 

tismem, který by se zdál plynout z Bělohradského 

výkřiku, nebude ani u něj 

samotného tak vážné. Výše uvedený citát 

totiž pokračuje následujícím způsobem: 

Musíme být solidární s utrpením 

druhých, například s miliony Američanů, 

kteří nemají právo na lékařskou péči. 

Nejde tu ale o „lidská“ práva, jde o jednu 

nespravedlivou společnost, v níž práva občanská 

jsou odtržena od přístupu k některým 

veřejným statkům. 

Rád bych věděl, z jaké pozice Bělohradský 

konstatuje onu nespravedlnost amerického 

systému veřejného zdravotnictví. 

Snad ne z imperialistických pozic řecko- 

-římsko-křesťanské civilizace, která se 

snaží dostat zpět pod kontrolu své americké 

odpadlíky? 

Mám pocit, že organizace veřejného 

zdravotnictví je typický příklad problému, 

který musí být řešen politicky, to jest nalezením 

nějakého konsensu napříč 

společností nebo v krajním případě rozhodnutím 

většiny. A ať už si o USA myslíme 

cokoli, zdá se mi být nade všechnu pochybnost, 

že tamní společenská realita je 

skutečně výsledkem politických mechanismů, 

a to mechanismů demokratické 

společnosti. Současné potíže prezidenta 

Obamy s reformou zdravotnictví jasně 

ukazují, jak velký odpor k této reformě 

mezi politiky, ale i mezi obyčejnými lidmi 

v USA je. (Abych předešel nedorozumění, já 

si také myslím, že to, jak dnes funguje veřejné 

zdravotnictví v USA, není úplně rozumné; 

ale právě proto, že si myslím, že je 

to politikum, nemám pocit, že bychom do 

toho mohli občanům USA mluvit.) 

Bělohradský operuje termínem „právo 

na lékařskou péči“. Proč bychom se za něj 

měli stavět? Jednou možností (ke které 

bych se hlásil já) by bylo, že je to něco, co 

mi připadá rozumné a potřebné, aby se 

předešlo utrpení lidí – ale tohle přesvědčení 

je nepochybně produktem naší 

„řecko-římsko-křesťanské civilizace“, takže 

to asi nebude oním důvodem, který by 

mohl vzít za svůj Bělohradský. Odkud tedy 

bere své přesvědčení, že takové právo 

existuje, nebo by mělo existovat? 

Jednou z nosných myšlenek knihy je 

srovnávání naší dnešní situace s normalizací 

sedmdesátých let. Myslím, že právě 

na tomhle srovnávání je možné ukázat, jakým 

způsobem se autoři snaží čtenáře 

vmanipulovat do svého způsobu myšlení. 

[ 96 ]


O co šlo v rámci komunistické normalizace? 

Garnitura komunistů, které vynesly 

k moci sovětské tanky, pilně pracovala na 

maximálním zglajchšaltování společnosti. 

Kdo se jenom mírně vymykal, byl pronásledován 

a šikanován. (Vzpomeňme například 

na kampaně proti „vlasatcům“: „Máš-li 

dlouhý vlas nechoď mezi nás!“) Zveřejnit 

názory, které nebyly ve shodě s vládnoucí 

ideologií, prostě nebylo možné; a kdo takové 

názory hlásal, byť i neveřejně, mohl 

se díky síti špehů snadno dostat do vězení. 

Jak je tomu dnes? Autoři nám vnucují 

představu, že jsme opět zglajchšaltováváni, 

podobně jako v těch sedmdesátých 

letech. Kým ale? Zdá se být zřejmé, že 

ti, kdo nám dnes fakticky vládnou, to být 

dost dobře nemohou, neboť prostředky, 

které k tomu mají, už k tomu (zaplaťpámbu) 

nejsou dostatečné. Bránit někomu veřejně 

se projevovat naštěstí už příliš nejde. 

Nosit dlouhé (nebo krátké, nebo zelené 

nebo fialové) vlasy nám už taky zakázat 

nemohou. Ba dokonce nám nemohou zakázat 

ani starat se o své živobytí tak, jak 

uznáme za vhodné. Mohou vyvíjet jakýsi 

nepřímý nátlak, to jest mohou například ze 

státních peněz financovat kampaň proti 

nějaké skupině obyvatel; avšak v prostředí, 

kde si může každý vybírat, co číst a čemu 

věřit, taková kampaň může stěží vést k nějakému 

zglajchšaltování. 

Nakolik chápu to, co se v knize píše, 

tak odpovědí na tuto otázku, tedy na otázku, 

kdo nám teď dělá to, co nám před lety 

dělali vládnoucí komunisté prostřednictvím 

svého represivního aparátu, je Moc, 

jakožto jakási metafyzická entita. (Píšu to 

s velkým M, abych tuto činnou entitu odlišil 

od moci ve smyslu atributu nějakých 

osob.) Tento poněkud ezoterický faktor 

není, na rozdíl od moci s malým m, personifikovatelný 

(jakkoli vládnoucí politici ji 

zřejmě zdatně slouží), takže nelze uplatnit 

námitku, že moc, kterou nad námi mají 

naši dnešní politici, je nesrovnatelná 

s mocí, kterou nad námi měli politici komunistické 

éry. Moc s velkým M nad námi 

má podle všeho moc (s malým m) téměř 

neomezenou. To je samozřejmě dobře známý 

foucaultovský pohled, který má, domnívám 

se, něco do sebe, který je však zde 

použit způsobem pro mě ne zcela pochopitelným. 

Ať už si onu metafyzickou Moc 

představujeme jakkoli – jak nás může 

dokázat zglajchšaltovat tak, jako to 

dokázali komunisté pomocí tajné policie, 

sítě udavačů a sítě svých drobných při- 

sluhovačů na úřadech, školách, prostě všude? 

Odpovědi, kterou na to kniha dává, příliš 

nerozumím. Na scénu se totiž dostávají 

další metafyzické entity, jejichž 

prostřednictvím nás Moc zpracovává. Například 

podle úvodního eseje M. Škabrahy 

jsou jmény těchto výkonných démonů 

marketizace, expertizace a moralizace. Jak 

nás tyto entity, a jejich prostřednictvím 

Moc, dokáží tak úspěšně glajchšaltovat? 

Podívejme, co citovaný autor říká například 

o „marketizaci“: 

Jak termín napovídá, jde o modelování 

lidských interakcí podle vzoru tzv. volného 

trhu. Problém má dva aspekty, přičemž 

oba jsou důsledkem ekonomického redukcionismu. 

Prvním je představa spravedlnosti 

omezená na formální rovnost 

pravidel hospodářské soutěže, v níž se 

svobodní jednotlivci snaží uspět na základě 

svého „talentu, píle a štěstí“; strukturální 

nerovnosti (způsobené distribucí výrobních 

prostředků, zneuznáním skupin 

odchylujících se od převládající normy 

chování, apod.) nejsou vůbec tematizovány, 

nebo se o nich hovoří jako o přirozených 

a v tomto smyslu jsou banalizovány. 

Druhým aspektem je pojímání člověka 

jako bytosti řídící se instrumentálním hlediskem 

maximalizace zisku a minimalizace 

ztrát (které – jak se předpokládá – lze 

dopředu kalkulovat a vyhodnocovat). 

V marketizaci sehrávají pozoruhodnou roli 

ideál svobodné a rozumné bytosti a normativ 

obecného konsensu, tedy ideály, 

o které jsem výše opřel svůj pojem politiky 

a politizace. V tomto případě plní depolitizující 

úlohu to, že v duálním vzorci látka 

– forma je jakoby zneviditelněn jeho první 

pól; ideál svobodné a rozumné bytosti je 

redukován na to, jak se „otiskuje“ do matérie 

ekonomického života, aniž by se její 

specifičnost zdůraznila, a odtud je vzápětí 

falešně univerzalizován – rozšířen na 

ostatní sféry. Argument, že v situaci 

smluvního jednání mezi kapitalistou 

a dělníkem jde o dohodu dvou rovnocenných 

aktérů, je pak formálně správný, 

až na to, že forma je zde neviditelně de- 

-formována matérií třídní nerovnosti. 

Autor hovoří o „redukcionismu“, „tematizování“, 

„banalizování“ atd., takže by 

se zdálo, že mu jde o to, aby poukázal na 

nějaké podle něj chybné použití, či zneužití 

ekonomické teorie. Kým? V totalitním reži- 

[ 97 ]


mu, kde mají vládci (díky tomu, že mají 

moc s malým m) v rukou veškeré sdělovací 

prostředky, mohou lidem nějakou jednu 

pokřivenou teorii relativně úspěšně vtloukat 

do hlavy – jak by ale něco takového 

bylo možné v takové pluralitní společnosti, 

jako je ta naše, kde je obrovský prostor pro 

zpochybňování, odmítání či dokonce zesměšňování 

jakékoli teorie? 

Jak nás tedy marketizace dostává do 

svých spárů a jak úspěšně přispívá k našemu 

normalizačnímu zglajchšaltování? Zdá 

se, že jde opět o nějakou pokud ne rovnou 

ezoterickou, pak metafyzickou cestu. Tady 

se v textech autorů knihy objevuje všudypřítomný 

trpný rod a jemu ekvivalentní 

gramatické konstrukce, zejména obrat 

„něco se děje“: „nejsou tematizovány“, 

„hovoří se o nich“, „jsou banalizovány“; „je 

zneviditelněn“, „je zredukován“, „je 

univerzalizován“ atd. atd. Kdo je oním nevyjádřeným 

konatelem těchto konstrukcí? 

Kdo netematizuje nerovnosti (a proč by 

nám mělo vadit, že je netematizuje, když 

je my tematizovat můžeme podle libosti?), 

kdo banalizuje a zneviditelňuje, redukuje 

atd.? A hlavně co je na tom tak problematického? 

Na některých místech to začíná vypadat, 

jako by všelijací ti výkonní démoni 

moci byli skutečnými bytostmi. Tak Tereza 

Stöckelová brojí proti kvantifikaci a říká: 

Kvantifikace jednoduše nezachycuje 

stav světa – ale spoluvytváří ho. Vytváří 

a zviditelňuje určité skutečnosti, jiné odsouvá. 

Tváří se jako jistá, ale vždycky je 

nejistá. 

Tato snad ještě metafora pak ústí do 

tak zářné ukázky onoho druhu až bizarních 

argumentů, jaké v knize také nacházíme, 

že stojí za to citovat ještě pár dalších vět: 

Princip neurčitosti, rozvinutý v rámci 

kvantové mechaniky říká, že když měříme, 

vždy také zasahujeme a že nikdy nelze vědět 

všechno. Je s podivem, že tento princip, 

formulovaný již na konci dvacátých let 

minulého století v nanejvýš autoritativní 

vědecké disciplíně, se tak málo projevil 

v obecném myšlení o vědě a jejím vztahu 

ke společnosti. 

Domnívám se, že i člověk, který není 

zrovna odborníkem ve fyzice, by mohl vědět, 

že princip neurčitosti se žádným způsobem 

netýká vztahu vědy a společnosti, 

ba dokonce se netýká vůbec ničeho, co 

můžeme pozorovat v „makrosvětě“ – je to 

princip který se vztahuje výhradně na dění 

v subatomických měřítcích. (Přesněji řečeno 

nějaká souvislost tu je, ale je tak 

komplikovaná, že se jí stěží lze ohánět 

v článku o politických poměrech.) Naštěstí 

nás to ale nemusí zas až tak znepokojovat: 

k tomu, že „když měříme, vždy také zasahujeme“ 

a „nikdy nelze vědět všechno“, 

jistě nepotřebuje žádný princip neurčitosti, 

to jsou banální samozřejmosti. Máme snad 

odsuzovat kvantifikaci proto, že nám nedokáže 

odhalit „všechno“, či že akt měření 

je sám také skutečností? Mám snad vyhodit 

teploměr proto, že mi neukazuje 

vlhkost vzduchu nebo proto, že když si ho 

doma pověsím na zeď, tak tím místnost, 

ve které jsme chtěl změřit teplotu, 

změním, a tedy už vlastně neměřím teplotu 

v téže místnosti? 

Je zjevné, že ve společnosti, jako je ta 

naše, projevy těch, kdo mají moc (s malým 

m), takřka nikoho nezajímají (ještě tak 

jako námět na vtipy). Jak by ti mohli 

dokázat něco banalizovat či redukovat na 

kvantifikaci (o zneviditelnění ani 

nemluvě)? Tak kdo nám to tedy zakrývá tu 

látku na úkor formy, redukuje ideál rozumné 

bytosti, a univerzalizuje? 

Pokusme se hledat odpovědi v jiném 

textu uvedeného sborníku, jehož autorem 

je M. Hauser: 

Obecně se dá říci, že se uvnitř liberální 

demokracie zmenšuje prostor, který je politický, 

prostor politického zápasu, v němž 

se rozhoduje o věcech, které se týkají 

společnosti jako celku. 

Proč se zmenšuje a kdo je za tím? Autor 

píše: 

Liberální demokracie se začíná depolitizovat 

v okamžiku, kdy se rozmlžuje 

a rozplývá démos, který narušoval apolitické 

spravování daného řádu a zápasil 

o svá práva. Z liberální demokracie se tak 

vytrácí prostor politického boje, v němž se 

vedl spor o celkovou tvář společnosti a její 

směr, ne pouze o položky v rozpočtu. 

Myslí autor skutečně vážně to, že 

prostor pro „politický boj o celkovou tvář 

společnosti“ stojí a padá s tím, zda tu existuje 

lid (já vím, aby to neznělo tak obyčejně, 

říká to řecky, ale já jsem si to dovolil 

přeložit……), který tu je, nakolik tomu rozu- 

[ 98 ]


mím, něčím jiným než součtem lidí (neb 

kdyby byl jenom takovým součtem, těžko 

by mohl zmizet). Myslím, že co se děje, 

když se lid utváří jako entita konající nezávisle 

na lidech, ze kterých se skládá, 

pěkně popsal Gustav Le Bon ve své klasické 

Psychologii davu. A taky připomínám, 

že virtuální lid je nepostradatelným 

náčiním všech diktátorů (neboť jak zdůvodnit, 

že dělají něco, co nechce téměř 

nikdo z lidí, kdyby neměli po ruce vůli lidu, 

která nijak nesouvisí s vůlí jednotlivých 

lidí……) 

Pokračujme ale dále – proč a kvůli 

komu se onen lid a s ním politický zápas 

ztrácí? 

Je stále jasnější, že jeho vymazání bylo 

způsobeno souhrou tří činitelů: jednak 

zhroucením tradičních sociálních hnutí 

(radikálních odborů, hnutí dělnických rad 

apod.) v souvislosti s debaklem „reálného 

socialismu“, jednak doktrínou neoliberalismu, 

která je dle Sorose nástupcem totalitární 

vědy („trh“ představuje nezpochybnitelnou 

poslední pravdu politiky), 

a jednak novou formou kapitalismu, 

v němž se rozpouštějí tradiční kolektivní 

identity (nejen lid, ale také národ nebo 

i společnost) a místo nich se objevují „flexibilní“ 

individua. 

Tady začíná být jasněji. Lid zřejmě není 

pro každého, ale jenom pro odboráře 

a dělníky. Ale co s doktrínou neoliberalismu? 

Co má být „totalitární vědou“, na jejíž 

místo nastupuje? Jak může být trh „nezpochybnitelnou 

pravdou politiky“ – mně se 

zdá, že někteří politici na něj přísahají, zatímco 

jiní na něj nadávají. A „rozpouštění 

kolektivních identit“? Nakolik tomu dokážu 

rozumět, mít „kolektivní identitu“ neznamená 

prostě být členem nějakého kolektivu, 

ale být jeho skutečně integrální 

částí, dát se do jeho služeb. Já bych tohle 

nazýval „mentalitou tlupy“ a považoval 

bych to za hlavní překážku budování rozumného 

společenství rozumných lidí…… 

A když jsme u toho soužití rozumných lidí, 

vždycky jsem se domníval, že problém soužití 

lidí, ať už jde o nějakou malou skupinu 

či celou společnost, spočívá především 

v tom, aby se dokázali dohodnout – dosáhnout 

konsensu. Ne tak M. Hauser: pro něj 

je konsensus něco velmi neblahého. Snažil 

jsem se pochopit proč, ale protože jsem to 

nedokázal, cituji alespoň závěrečnou pa- 

sáž oddílu Proti konsensu z jeho textu; bez 

komentáře: 

Pokud vycházíme z liberálně demokratického 

pojetí konsensu, je sama depolitizace 

dvojznačná – problém se jaksi sám 

stává problémem (sic! – J. P.). Jestliže tento 

konsensus začne řídit naši interpretaci 

depolitizace, nastražuje nám otázku-past: 

co když se depolitizace setkává s konsensem? 

Jménem koho nebo čeho depolitizaci 

kritizujeme? Nemůže to být tak, že většina 

si přeje žít své privátní životy a depolitizaci 

vnímá jako osvobození od politiky? Tímto 

způsobem se kritika depolitizace dostává 

do pozice autoritářských osvícenců, kteří 

se na touhy většiny dívají svrchu a vidí 

v nich projevy iracionality. Této pasti se lze 

vyhnout jedině tím, že naším východiskem 

nebude konsensus, nýbrž symptomatické 

čtení, které v „realitě“ konsensu vidí jeho 

Reálno, jeho nesoudržnost, mezery a rozpory. 

Mám-li shrnout svůj dojem z této knihy 

a z její nosné paralely mezi normalizací sedmdesátých 

let a naší současnou situací, 

pak musím říci, že zde vidím naprosté 

zmatení pojmů. Autoři zastoupení v knize 

vycházejí z přesvědčení, že ti, kdo nám 

dnes vládnou, ať už se k moci dostali jakýmkoli 

způsobem, dělají věci, které by neměli. 

To je naprosto legitimní názor; 

a v demokracii je legitimní jim i nadávat či 

jejich činy jakkoli rétoricky démonizovat. 

(Jakkoli na mne působí poněkud divným 

dojmem, s jakým gustem autoři využívají 

tyto možnosti (neo?)liberální demokracie, 

pro kterou jinak nemají dobrého slova.) 

Demokracie nám také poskytuje určité, 

i když jistě omezené, prostředky jak pracovat 

na tom, aby byli lidé, kteří se nám 

nelíbí, moci zbaveni. 

Problémy začínají tam, kde si začnou 

takto nespokojení lidé svůj boj proti názorům 

a proti politice, se kterou nesouhlasí, 

přikrášlovat a vykreslovat ho jako boj Dobra 

se Zlem, v tomto případě jako boj 

Člověka s nadosobní Mocí. Takto vykreslen 

se tento boj stává bojem neohroženého 

Mikeše se strašidelným drakem, v němž 

není pochyb o tom, na čí straně máme 

stát. Jenomže nic takového jako Moc 

s velkým M, abych to konečně řekl naplno, 

podle mne neexistuje, je to jenom rétorická 

figura, ze které se v rámci rétorických 

cvičení stává strašák, který nám 

má zakrýt to, že ti, kteří ho vyvolávají, se 

[ 99 ]


vlastně snaží prosadit určitý velice vyhraněný 

pohled na společnost, a nechtějí 

se párat se standardními demokratickými 

mechanismy. Takže „kritika depolitizovaného 

rozumu“, o kterou má v této 

knize jít, je vlastně naopak snahou rozum 

totálně depolitizovat, to jest vykázat ho 

z tržiště názorů a idejí, kde se normálně 

dělá politika, a postavit ho do služeb boje 

za jeden nezpochybnitelný názor, maskovaný 

jako svatá válka proti – rdousící 

Moci. 

Myslím, že výhoda demokracie je 

v tom, že to vlastně ani není systém 

vládnutí ale metasystém. Je možné ho naplnit 

dosti různými obsahy, třeba radikálně 

konzervativním, liberálním nebo naopak 

sociálně demokratickým. Takže s demokracií 

není možné spojovat žádnou příliš 

robustní ideologii, neboť její různé obsahy, 

dané tím, kdo se ve volbách dostane 

k moci, se mohou pojit s ideologiemi relativně 

různými. Samozřejmě, že demokracie 

klade na to, kdo se může účastnit politické 

soutěže, určitá omezení, a v tomto 

smyslu to tedy není jenom metasystém; 

jistým systémům tedy konkuruje a jistá 

ideologie s ní tedy spojována být může. Ale 

je těžké si představit, že by příznivci 

demokracie zaujali takový militantní postoj, 

jaký nacházíme u mnohých z autorů 

v tomto sborníku zastoupených. 

Abych předešel nedorozumění: jak už 

jsem říkal, souhlasím s tím, že na foucaultovském 

pohledu, podle kterého 

společnost produkuje jakési nadosobní síly 

(nebo tyto síly produkují ji?), které lidi jakoby 

ujařmují, něco je. Ani v nejmenším 

nepochybuji o tom, že mnoho lidí se ve 

společnosti, jako je ta naše, cítí být pod 

velkým tlakem a mnoho se jich skutečně 

cítí být nemilosrdně postrkováno určitým, 

v tom kterém okamžiku „normálním“ směrem 

(anebo to ani necítí, ale pohyb tímto 

směrem berou prostě jako nezvratnou 

danost). Lidé mají pocit, že aby nebyli považováni 

za méněcenné, musejí vydělávat 

co nejvíce peněz, co nejvíce se podobat 

modelům, které jim předkládají lifestylové 

časopisy, prostě být „in“ způsobem, který 

se jim v důsledku mediální masáže uhnízdil 

v podvědomí. O určitých věcech je 

zvykem nemluvit, o určitých jiných je 

zvykem mluvit jenom určitým způsobem. 

Kdo s tímto proudem nejde, dostává se na 

okraj společnosti, stává se v jistém slova 

smyslu disidentem. A někteří lidé, kteří ne- 

dokáží držet krok, jsou samozřejmě semleti 

i ekonomicky. 

To, co namítám, je, že analogické 

symptomy ještě neznamenají totožnou diagnózu: 

Má-li dnes někdo pocit zglajchšaltovanosti 

podobný tomu, s jakým jsme my 

prožívali komunistickou normalizaci, nemusí 

to ještě znamenat, že společnost trpí 

toutéž chorobou. Konstrukce, podle které 

jde o totéž, jenom na místo hmatatelné 

komunistické moci nastoupila esoterická, 

kafkovská či foucaultovská Moc, je podle 

mne neuspokojivá. V naší dnešní 

společnosti má člověk dostatek prostoru 

pro to, aby se zglajchšaltovat nenechal – 

platí za to nanejvýš tím, že se možná nebude 

mít tak dobře, jako kdyby šel s proudem, 

či že se snad stane předmětem posměchu 

těch, kdo s tímto proudem jdou. 

(Ale proč by nám mělo vadit, když se nám 

takoví lidé posmívají?) Člověk si prostě 

musí uvědomit, že zodpovědnost za sebe 

a za svůj život má jen on sám. 

Přes všechny společenské mechanismy, 

které nás tak či onak postrkují 

či omezují, nejsme hříčkou v rukou věčné 

a neosobní Moci. Dnešní situace a situace 

sedmdesátých let se dramaticky liší. I když 

připustíme, že ze subjektivně psychologického 

hlediska se dnes mnoho lidí cítí 

podobně zglajchšaltováno jako tehdy 

(o čemž bych já měl tendenci pochybovat), 

je tomu tak, že zatímco tehdy to bylo dílem 

zvůle komunistických diktátorů (a cesta 

ven zjevně vedla jedině přes svržení jejich 

diktátu), dnes si za to můžeme prostě 

sami. Přiznám se, že mě velmi překvapilo 

a znechutilo, jak mnoho lidí se svou nově 

nabytou svobodou po roce 1989 naložilo; 

ale pokud k životu přistoupili tak, jak 

k němu přistoupili, to jest pokud se zařadili 

do zástupu pochodujícího v rytmu televizních 

reklam a seriálů, nemohou si nyní 

stěžovat, že je tento zástup semlel. Autoři 

této knihy jim ale říkají: vy sami za nic nemůžete, 

to Moc. (Jak už jsem říkal, tato 

Moc se v knize jeví zejména jako nevyslovený 

předmět trpných rodů; až se na mysl 

vkrádá potterovská deskripce „však-víš- 

-kdo“; v knize ale najdeme i spoustu nápověd, 

o jaké pozemské avatary se opírá: 

„modro-zeleno-černá koalice“, George 

Bush, GMO, ODS, Václav Klaus, ale i Václav 

Havel……) Takové univerzální rozhřešení 

(„to není vaše nezodpovědnost, vy děláte 

dobře, že na všechno jenom nadáváte, protože 

s tím stejně nic udělat nedokážete, jedině 

když dáte dohromady lid, odvrhnete 

[ 100 ]


konsensus a vyvoláte svár“) je ovšem lákavé; 

je to nicméně jenom mámení, které 

levicoví demagogové (popřípadě jejich 

„užiteční idioti“) používají vždy, když potřebují 

shromáždit armádu, se kterou by 

šturmovali na starý podlý svět. 

I kdybychom tedy přijali vykreslení naší 

současné situace jakožto podobného zglajchšaltování, 

jaké tu bylo před pětatřiceti 

lety, je třeba vidět, že toto připodobnění 

stojí na tom, že se zde slov jako „normalizace“, 

„zglajchšaltování“ či „disident“ používá 

velice kreativním způsobem. Názorové 

zglajchšaltování sedmdesátých let 

spočívalo v tom, že bylo fyzicky nemožné 

zveřejnit názor, který by byl v rozporu s oficiální 

linií – prostě proto, že všechny nástroje 

zveřejňování byly pod přímou kontrolou 

komunistické strany, a každý disident, 

který se to pokoušel obejít (ať už formou 

nějakého toho samizdatu nebo jenom 

nadávání někde v hospodě), se vystavoval 

reálnému nebezpečí tvrdého trestu. Co 

dnes hrozí disidentovi, který projeví „neortodoxní“ 

názor? Hrozí mu, že mu ti, komu 

se tyto názory nelíbí, nebudou naslouchat, 

možná že se ho budou snažit zesměšňovat. 

Takže proč teď vlastně nebýt disidentem? 

(Symptomatický mi v tomto ohledu 

připadá ten rozdíl mezi komunistickou 

normalizací sedmdesátých let a „naší 

dnešní normalizací“, který se odráží ve 

faktu, že zatímco ti, kdo bojovali proti té 

první, jako třeba Václav Havel, kterému 

většina autorů této knihy nemůže přijít na 

jméno, strávili mnoho let v kriminále, 

bojovníci proti té druhé svůj boj svádějí 

z kateder univerzit. Bohužel tento – nepodstatný? 

– rozdíl není v knize 

tematizován……) 

Obzvláště pozoruhodnou míru takové 

„kreativity“ podává M. Škabraha v textu, 

v němž je srovnání naší dnešní situace 

a husákovské normalizace hlavním tématem. 

Píše například o aféře, která vznikla 

tím, že časopis Respekt zveřejnil dokument, 

který vrhal špatné světlo na spisovatele 

Kunderu, což Škabraha komentuje následujícím 

způsobem: 

Požadavek sebekritiky, kulturně odvozený 

z katolické instituce zpovědi a později 

transformovaný do sebedozorování radikálního 

protestantismu, je u nás dobře 

znám z dějin KSČ. V kauze Kundera často 

zazníval v antikomunistickém „hlasu lidu“, 

ozývajícím se v internetových diskusích, 

kde bývá naplno vysloveno to, co v článku 

samotném, respektujícím přeci jen jistá 

pravidla novinářské etiky, bylo pouze naznačeno; 

teprve tato vulgarizace dotváří 

mediální sdělení. 

Pomineme-li to, že autor kritizuje autora 

článku v Respektu za něco, co nenapsal, 

ale jenom „naznačil“, je tu kardinální otázka: 

skutečně autor onen propastný rozdíl, 

který pomíjí, nevidí, nebo chce čtenáře 

přesvědčit, že tady není? Copak chce vážně 

srovnávat sebekritiku poddaných komunistického 

režimu, vynucenou v lepším případě 

jen hrozbou drobných ústrků, v tom 

horším, jako byly procesy padesátých let, 

mučením či hrozbou smrtí, s požadavkem 

novináře, že by se Kundera měl vyjádřit 

k podezření, že někoho udal, či k výkřikům 

v nějakých internetových diskusích? Může 

tohle myslet vážně? 

Zdá se mi, že někteří z autorů recenzované 

knihy patří k lidem, které 

k jejich angažmá v daném kontextu dovedla 

jejich zvýšená citlivost, se kterou vnímají 

osudy „ponížených a uražených“, jevy 

společenského vylučování a ostrakizace 

(které samozřejmě najdeme v každé 

společnosti); a protože mají pocit, že takovým 

lidem může dokázat pomoci jenom 

levice, hlásí se k levici; a protože jsou 

přesvědčení, že opravdu hlubokomyslná 

levice se vyznačuje neprůhledným diskurzem 

francouzských intelektuálů, berou 

za svůj i jej. Tím se dostávají na stejnou 

loď se zbytkem autorů, kterým jde především 

o intelektuální exhibici, o předvedení, 

jak pěkně to umějí se všemi těmi 

„rhizosférami“ a „jouissance“. 

Do očí bijícím charakteristickým rysem 

celé knihy je pak ideologická předpojatost. 

Pro autory tohoto sborníku není „politizace“, 

po které volají, snahou o navrácení 

problémů, které jsou svou podstatou politické 

a za jejichž řešení musíme přijmout 

zodpovědnost, do společenského prostoru; 

je pro ně jenom zástěrkou prosazování 

konkrétní (a velmi radikální) ideologie, 

prosazování velmi vyhraněných názorů na 

to, jak by podle nich věci měly být uspořádány 

(přesněji řečeno jak by uspořádány 

být rozhodně neměly, protože pozitivního 

se toho o jejich názorech na uspořádávání 

společnosti mnoho nedozvídáme). 

[ 101 ]

Březiniana II 

(1966–2006–2010) 

Dokumenty, ohlasy, 

paralely, přesahy 

Některé další ukázky z knihy, kterou 

připravuje nakladatelství Triáda 

Petr Holman 

M. Č., Praha 1966 

Symboly, písně a mýty 

Březinovské úvahy 

Jestliže v současné době začíná být znovu uznávána básnická velikost Otokara Březiny, 

chybí tomuto pocitu základy v poznání literárněvědném. Obecná představa o významném 

novátoru básnického jazyka, experimentátoru metafory, verše apod. je nesporně krokem 

vpřed, kdybychom se však na ni omezili, zařadili bychom mimoděk Březinu mezi hodnoty 

funkční jen v rámci básnického vývoje samého, jako připravovatele díla následujících 

generací, a to nestačí, abychom v jeho tvorbě rozpoznali hodnotu samostatnou a živou. 

Jedním ze zdrojů potíží bylo také tady velmi dlouho pojetí básnického díla jako pouhého 

vyjádření ideologického postoje. Tento přístup, který dokonce na základě pozdní korespondence 

a výroků se dopátral v Březinovi rysů fašistických (pomíjeje zároveň vlivy socialismu 

v esejích, jako je „Smysl boje“), má v březinovském bádání dlouhou tradici už 

z předválečné idealistické vědy. Březina byl tu rozebírán jako „myslitel“ nebo dokonce filozof; 

výsledkem byla redukce mnohostranné osobnosti na abstraktně vyčleněný aspekt, 

izolace stanoviska na základě vyhraněného souboru citátů (promiscue z veršů a dopisů), 

a konečně chvála takového stanoviska nebo polemika s ním. Životopisný nebo sociálně 

historický výklad, který se nabízí k překonání tohoto primitivismu, může posloužit pro 

první orientaci a klasifikaci Březinova zjevu jako celku; pokud však běží o konkrétní díla, 

nevystačíme se zjišťováním toho či onoho „reálného jádra“, s traktováním básní jako fantastického, 

mystifikovaného, „odcizeného“ odrazu společenského nebo biografické reality 

– také tady zůstává trvalá hodnota uměleckého odkazu za hranicemi možností metody. 

Podle mého názoru se ukazuje větší naděje v tom, od čeho ideologické výklady abstrahovaly: 

právě tj. potřebí učinit předmětem zevrubného rozboru, co v portrétech Březiny-myslitele 

vystupovalo jako povrch, vnější slupka, pouhá jevovost, marně bránící proniknout 

k pravému jádru čisté ideje. Mám na mysli mnohotvárné a konkrétní významové 

[ 102 ]

[archiválie] ALUZE 1/2010 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné 

komplexy Březinových básní, strhující bohatství myšlenky, citu, vůle, smyslového vnímání, 

jež je v nich zakotveno. Tyto neobyčejně komplikované soubory významů nejsou přece 

pouhými prostředky k „názornému“ tlumočení abstraktní ideje, ani dokladem bizarního 

životního osudu zapadlého samotáře, který si zpřítomňoval pomocí poezie různé senzace 

velkého světa. Ať už vznikly z jakýchkoliv příčin, stojí před námi ve své svrchované objektivitě, 

definitivní a zároveň neúplné jako každé básnické dílo. A mělo by to být právě naše 

materialisticky orientované přečtení Březiny, které za množstvím duchovně vyznívajících 

Březinových obrazů odhalí potenciální designát, jímž je bohatství a sláva života. 

[Až mnohem později („30. 10. 87“) autor do této své práce, kterou pořadatel přítomné 

knihy kdysi získal laskavostí jistého osvícenějšího pracovníka klatovské okresní knihovny 

(exemplář č. 533/66, též razítko „R 1970“), připsal své věnování: „V Klatovech to vyhodili 

z knihovny a udělali vlastně dobře. Jenom, prosím Tě, Petře, všechno bez břehů naivní si 

škrtni. Zbude-li pak v průměru 1 věta na stránku, budu vidět, že jsi shovívavý.“] 

J. B., Ústí nad Labem 13. 4. 1967 

S velkým zájmem jsme si přečetli dopis od Tebe, děkujeme Ti za něj i slova uznání naší 

práci. Mnoho jsme přemýšleli, jak vyhovět Tvému přání, ale není nám to bohužel možné 

z těchto závažných důvodů: 

1. Bachovy dvojkoncerty d moll a c moll nemáme v repertoáru 

2. Připravujeme velký koncert na 15. 5. v Ústí nad Labem s Pěveckým sborem pedagogické 

fakulty (F. X. Brixi: Oratorium „Opus patheticum de septem doloribus 

B. V. Mariae“) 

3. Máme další koncerty: 29. 5. Litoměřice, 8. 6. Libochovice, 1. 7. Litomyšl 

4. Mezi tím 12. a 19. 6. nahráváme pro Čsl. rozhlas Concerto c moll pro violon 

a orchestr od Johanna Matthiase Spergra (1750–1812) 

5. Od 18. 9. jede BKO na týdenní zájezd do NDR a musíme nastudovat nový pořad 

(6 skladeb) 

6. Další koncert BKO je v lednu, a to znamená studovat dalších 5 nových skladeb. 

Toto vše se děje při dvou zkouškách týdně po třech hodinách, což je pro neprofesionální 

orchestr mimořádné vypětí. […] 

Těšilo by nás, kdybys měl možnost nás slyšet na koncertě. Napiš nám zase o své práci 

a my Ti rovněž budeme posílat své programy. Dovoluji si připojit sborník Bendův komorní 

orchestr 1956–1966, který Tě informuje o celé naší činnosti. 

„V Turnově 24. IV. 1967 / Milému studentovi / Petru Holmanovi / houslovému umělci / 

F. X. Drozen.“ 

[Věnování na přední straně fotografie Drozenova nástroje z roku 1963 (1940–1963), 

opusové číslo 582, stavěného „dle vzoru Steiner, rozměry síly Stradivaria“, který u tohoto 

proslulého Mistra houslaře nechali postavit rodiče pořadatele tohoto svazku a na který 

později zkusmo, s velkým zájmem a potěšením hráli mj. též David Oistrach, Henryk Szeryng 

nebo Ida Haendel – právě tato světově proslulá houslistka s nečekanou srdečností 

a s oslnivou noblesou jí vlastní ocenila violový témbr tohoto nástroje, v mnoha ohledech – 

přece jen – příbuzného jejímu nádhernému atypickému Stradivarimu.] 

R. K., Praha, asi druhá polovina srpna 1968 

Milý Petřínku, mám o Tebe hrozný strach! Kde jsi? Už jste se vrátili z toho chmelu? 

Tady jsou všude vojáci a tanky. Prosím Tě, dávej na sebe pozor. S těmi ruskými vojáky nemluv, 

nedráždi je, vyhni se jim. Umírám strachem. 

J. Z., Praha, asi druhá polovina září 1968 

DO NEPŘEDVÍDANÝCH SOUVISLOSTÍ zasunul neúprosný čas vzpomínku na sté výročí 

narození jednoho z největších českých a světových básníků Otokara Březiny. 

[ 103 ]


Noříme se do jeho veršů a poznáváme, že jeho síla nepřestává ani tehdy, kdy přesila 

bolesti zavalila jeho rodnou zemi. Uvědomujeme si najednou, co znamená verš v básni 

„Předtuchy“: „Šílená jasnost mi letěla smysly…“, jaká je hloubka jeho „Mučedníků“, jeho 

„Stráže nad mrtvými“ i „Modlitby za nepřátele“. Myslíme na jeho „Noc“, „kdy země se propadá 

do tmy, z níž vyšla“, na jeho „Proroky“, kteří vyjdou „do měst, jichž věže a paláce zachví 

se jednou zemětřesením, až oblaky neznámých tvarů zakvílí hněvem…“ Potom však 

přichází vzpomínka na takové skladby, jako jsou „Stavitelé chrámu“, nebo vidina „rukou 

nesčíslných“, které „chvějí se proudem bratrské síly“, a slavný chorál „Věčně znova“. 

Otokara Březinu voláme na duchovní stráž, tak jako voláme všechnu sílu této země, tu 

přítomnou i tu minulou. Ať zazní jeho „Kolozpěv srdcí“: vždyť i „pro vichřice, převraty, 

bouře“, jak zpíval, „sladko je žíti“. 

Jako by se naplnilo proroctví, kterým začíná esej Cíle: „Těm, kdož žijí v naší době, přáno 

je slyšeti, čeho země v posavadních dějinách svých neslyšela. V hlasu jejích větrů a ohňů, 

v tepotu moří a sesouvání skal zdvihl se nový hlas, najednou vítr i oheň, moře i zemětřesení: 

hlas zástupů.“ 

Věděl, že tento hlas má nejmocnější sílu. 

[M. P. – A. Z.], Brno 1969 

Knižní dílo Otokara Březiny. Soupis. 

Úvod 

Univerzitní knihovna v Brně má zvláště blízký a vděčný vztah k Otokaru Březinovi. V r. 

1929 se stala dědičkou značné části jeho knihovny (cizojazyčných děl a děl s věnováním 

autorů), kterou dodnes pečlivě spravuje. 

40. výročí úmrtí Otokara Březiny a jeho odkazu vzpomíná Univerzitní knihovna vydáním 

soupisu jeho knižně vydaného díla. Význam a oprávněnost naší bibliografické pomůcky 

je dána mimo jiné i tím, že Březinovo dílo se nestalo v převážné míře předmětem 

běžného nakladatelského podnikání, že nevycházelo ve velkých nákladech (s výjimkou posledních 

let), že bylo často vydáváno pro úzký kroužek přátel Březinovy poezie, ba že bylo 

vydáváno i jen v jednom výtisku. Doufáme proto, že se soupis stane užitečnou pomůckou 

pro všechny, kteří velkého básníka milují a zabývají se jeho dílem. 

K. V., Železný Brod 23. 4. 1969 

Petr Holman u mne studoval na LŠU v Železném Brodě od roku 1964 a letošní rok 

u mne úspěšně absolvoval poslední ročník druhého cyklu Smetanovou skladbou 

„Z domoviny“ (obě části). 

Za celou dobu svého studia se u mne osvědčil jako velmi nadaný, velmi pilný a vytrvalý 

žák, mající velikou lásku ke svému vyvolenému nástroji. Získával vždy na všech soutěžích 

okresních v Jablonci nad Nisou i na posledních dvou kolech krajských v Teplicích první 

ceny pro naši školu, kterou tímto významně reprezentoval. Vloni zjara byl odbornou porotou 

v Teplicích vybrán k houslové reprezentaci za celý Severočeský kraj na německou 

konzervatoř Roberta Schumanna ve Zwickau, kde měl přednést Beethovenův houslový 

koncert, k němuž si sám složil vlastní kadenci. Pro známé srpnové události však ku proponovanému 

koncertu pochopitelně nedošlo. 

Při školních koncertech v Železném Brodě i jinde stával se jeho vynikající houslový výkon 

hudební osou celého večera. Všude získával svými výkony, krásným, zpěvným a širokým 

tónem a vytříbenou muzikálností, jakož i skromným vystoupením sympatie celého 

publika. Je proto pochopitelné, že celý jeho životní zájem se zcela soustředil na oblíbený 

nástroj – housle. 

Jako vítěz letošní soutěže, okresní v Jablonci nad Nisou i krajské v Teplicích, získav 

první ceny, postoupil do závěrečného kola celé soutěže, které se bude konat 8. května t. r. 

v Ústí nad Orlicí. 

[ 104 ]


J. B. Č., Wrocław (Polsko) 1971 

Komenský a Březina 

Komenský et Březina. Résumé. (Traduit par Michal Michalak.) 

La présente étude ne se pose pas pour but de déterminer avec force détails l’influence 

de Komenský sur le poète et penseur Otokar Březina, nous ne voulons pas non plus nous 

faciliter la tâche en ne faisant que découvrir des analogies superficielles. Nous désirons 

mettre en lumière, extraire du plus profond possible les affinités internes entre les deux 

écrivains – ces affinités qui ne possèdent pas seulement le caractère de liens entre des individus, 

mais également celui du typique du phénomène. 

Au début, nous avons pris en considération certains traits biographiques communs 

unissant Komenský à Březina, notamment la douleur ressentie dans le monde de leur 

temps et l’opposition constante aux tendances décadentes de l’époque. Plus loin, nous 

avons présenté certaines similitudes dans le domaine de la pédagogie, car Březina 

travaillait également comme enseignant et il a consacré beaucoup d´attention aux problèmes 

de l’éducation. On voit nettement aussi certaines différences entre ces écrivains, 

différences qui résultaient de la disparité de la spécificité de leurs temps et des différences 

entre leurs individualité. Malgré ces différences, on voit apparaître après une analyse 

minutieuse des similitudes étonnantes. Komenský et Březina étaient des personnes hautement 

spiritueles cultivant certaines visions pan-humaines; en même temps ils oeuvraient 

pour le bien de leur langue nationale qu’ils ont réussi à élever à des sommets inconnus. 

Ils ont réussi de manière créatrice à effectuer une synthèse de biens des éléments 

opposés: tous les deux étaient novateurs, découvraient de nouvelles valeurs, et il 

soulignaient en même temps leur attachement fervent à la tradition et il y puisaient beucoup, 

surtout de la tradition de la Réforme tchèque et du mysticisme. Ils unissaient de 

même leur attachement à la nation au sentiment de leur appartenance au monde entier, 

ils unissaient les visions au respect pour la science, le type platonicien au type aristotélicien. 

Ils rattachaient un universalisme cognitif à un comportement actif au service de 

l’humanité. Tous les deux, malgré des déceptions personelles, croyaient à l’avenir lumineux 

de l’humanité et ils annonçaient sa venue dans des tableaux monumentaux – Komenský, 

surtout dans sa Panorthosia, Březina dans son recueil Les Mains et dans ses 

essais. 

M. J. D., Chicago (USA), July 5, 1972 

Dear Petr: So very often I have written letters to you, and each time I do not think that 

I really ever truly realised how fortunate I am, and at the same time how grateful I am to 

have the opportunity to know you. It has been one of the most rewarding experiences of 

my life, and in all sincerity I hope that our friendship will last for as long as we both shall 

live. 

Lately I have been thinking about you quite a lot, and at the same time I have been 

trying to go over things and get a very clear envisionment of the type of person that you 

are. 

While doing this, I have noticed something about your Indian philosophy that I had not 

before. In some ways the essence of it, that what you hope to achieve is similar to Christianity. 

[…] 

Have you ever heard of RAVI SHANKAR Petr? I was fortunate enough to locate one of 

his records in which he plays the Sitar. It is some of the most beautiful music that I have 

ever heard. 

P. H., Železný Brod, srpen 1972 

Jak neskutečně stálé zdá se lidské bytí 

plynoucí zvolna přítomností nekonečna 

ten pomíjivý přelud z temnot lidské duše 

jímž slova bláznů a láska milenců se sytí. 

[ 105 ]


J. a A. D., J. D., A. G., „V Tasově“ mezi 25. 8. a 5. 8. 1973 

Od 25. VII. do 5. VIII. 1973 jsme společně vzpomínali našeho strýce Jakuba Demla a pohovořili 

si o jeho díle. Současně jsme vzpomenuli jeho přátel Otokara Březiny a Frant. 

Bílka. 

K. D., Tasov 5. 8. 1973 

Mlčeti o zármutku a mluviti o radosti. Takový smysl i řád mají Demlovy deníky. 

Při vzpomínkách na mého strýce… 

M. J. D., Chicago (USA), December 14, 1973 

Still more good news: The books you originally asked about, A Tamil-English Dictionary 

and the other by A. H. Arden finally arrived from California. Tomorrow along with this 

letter I shall send them to you by Parcel Post-Special Delivery-Insured Mail. I am afraid this 

will take some time to arrive in Ceskoslovensko, but at least I will have sent them. If you 

have not already received the other books I sent earlier, I presume they should arrive 

shortly. 

A. H., Kralupy nad Vltavou, po 9. 4. 1974 

Děkuji za Váš dopis. Opravdu mě těší Váš zájem, ale bohužel Vám nemohu vyhovět, 

antož žádaný překlad nemám a já osobně jsem jej nikdy neměl. Píšu zároveň o tom p. dr. 

Dušanu Kafkovi, který se domníval, že tento překlad se mi dostal do rukou z titulu mé 

někdejší funkce v Unitarii. Budete se ano, patří skutečně sem…pravděpodobně nucen 

znovu obrátit na p. dr. Kafku, třeba dodatečně zjistí, kde překlad je.* 

Osobně se s Vámi velmi rád sejdu už také proto, že Holmanové jsou mými příbuznými, 

se kterými jsem se už hezkou řádku let neviděl. […] I manželka Vás ráda uvidí a s Vámi si 

popovídá o Březinovi. Březina u nich přímo bydlel a ona je nejen jeho ctitelkou, ale 

troufám si říci i odbornou znalkyní. 

* K tomu R. J., Železný Brod 9. 4. 1974 

Titl. Československým unitářům v Praze 

Vážený pane doktore, před lety jsem odevzdal čsl. unitářům strojopis zcela přepracované 

Bhagavadgíty s přáním, abyste toto dílo vydali. K vydání však nedošlo, a kniha leží 

neužitečně ve Vašem trezoru. 

Poněvadž indologický seminář Karlovy univerzity mohl by tuto práci používat jako studijní 

pomůcku, prosím Vás, abyste můj strojopis vrátili do rukou doručitele tohoto listu 

pana Holmana, jenž studuje sanskrt a támilí v Praze. 

Uznáte jistě plnou oprávněnost mé žádosti, děkuji Vám za Vaši laskavost a poroučím 

se s projevem dokonalé úcty. 

M. J. D., Chicago (USA), October 2, 1974 

Former Beatle and lead guitarist George Harrison is scheduled to do a concert in Chicago. 

I think he will appear with Ravi Shankar and someone else perhaps. If Iam able to purchase 

a ticket I hope to attend the event. 

O. K., Praha 13. 11. 1974 

„Skutečně jsem to napsal?“ 

[Věnování autora do jeho monografie Otokar Březina 1892–1907, Logika jeho díla, Melantrich 

1948, které takto vepsal po skončení své přednášky o Petru Bezručovi a následné 

vášnivé disputaci s Miroslavem Červenkou týkající se Bezručových rukopisů.] 

[ 106 ]


R. H., Praha 21. 12. 1974 

Vážený příteli, děkuji Vám za Váš vánoční pozdrav a splnění slibu, který jsem nebral 

vážně. Vytáhl jsem něco březinovského, co Vám může přijít vhod k doplnění literatury. 

Myslím tím především toho Medka. To ostatní jen tak, kdybyste to chtěl. A nemáte-li toho 

Lesného, tak Vám ho věnuji taky. 

K přání vánočních svátků je už pozdě. 

A tak Vám přeji, abyste měl v příštím roce ty nejlepší podmínky k práci: zdraví a klid 

především. Ten klid ovšem nemíním jako klid rybníka. Klid, kterému jsem kdysi říkal tvořivý. 

J. K., Brno 19. 8. 1975 

Děkuji za Vaše dva dopisy s podněty a dalšími příspěvky k březinovské bibliografii. 

Co se týče katalogu knihovny O. Březiny, sám jsem se tímto zabýval a jistě stojí za vydání. 

V současné době vlastní naše knihovna celou Březinovu knihovnu, tedy i tu část, která 

byla původně určena pro školní děti k užitku a nebyla publikována. Snad nejvhodnější 

termín vydání tohoto katalogu by mohl být rok 1978 nebo 1979, kdy má Březina jubilea. 

A při této příležitosti by snad mohly vyjít i dodatky, kterými mě tak hojně zásobujete. 

Pokusím se v tomto smyslu o zpracování, resp. vydání. 

V příloze Vám zasílám žádané materiály prof. Fialy jako pozornost za Váš mimořádný 

zájem. 

P. H., Praha „5. ledna 1977“ 

Panu Miroslavu Červenkovi 

Houpají-li se motýli ticha 

na nepřetržitých květech polovědomí, 

co my o tom víme? 

Usedá-li někde kočka nad plamínek, 

znamená to snad, 

že ještě rozumíme? 

A stojí-li náhle koala na zápraží vzpomínání, 

je to tím, že stále ještě milujeme, 

i když jsme vždycky na začátku, 

který nám už tolikrát připomínal smrt? 

J. K., Brno 1. 8. 1977 

Mile mne překvapil objemný balíček záznamů k březinovské bibliografii, který jsem na 

svém stole nalezl po návratu z dovolené. Letmou prohlídkou oceňuji nejen Vaši pečlivost 

při přepisu do kartotéky, ale také skutečnost, že Březina je stále v zájmu literární pozornosti 

a studia. 

Záměr naší knihovny znáte. Rádi bychom březinovskou bibliografii nadále sledovali, je 

to konec konců povinnost vůči odkazu O. B. naší knihovně. Otázka vydání dodatků by měla 

přijít na pořad jednání, zatím Vám však nejsem v stavu konkrétně odpovědět. Děkuji každopádně 

i za upozornění, že jubilejní léta 1978–1979 jsou již před námi. 

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 1 , 27. 4. 1978 

Sdělení č. 1 

Městský soud v Brně, Rooseveltova 16, nařídil na 10. květen t. r. na 8.45 hod. (místnost 

37a) pokračování odročeného hlavního líčení v trestní věci proti Martinu Šimsovi, dělní- 

1 www. cibulka. net/77/1978/INFORM06/01. htm 

[ 107 ]


kovi, bytem Brno, Volfova 12. Je proti němu vedeno trestní stíhání (na svobodě) pro 

trestný čin neplnění odvodní povinnosti (§ 267, ost. 1. tr. zákona). Hlavní líčení bylo již 

dvakrát odročeno, protože se nedostavil důležitý svědek – důstojník vojenské správy. Martin 

Šimsa má k výkonu vojenské služby výhrady, které pramení z jeho přesvědčení. Hrozí 

mu trest odnětí svobody až do jednoho roku. 

5. května 1978 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných 

Pozn. red.: Martin Šimsa byl 10. 5. odsouzen k pětiměsíčnímu trestu odnětí svobody 

s podmíněným odkladem na dva roky, tato informace je mj. obsahem sdělení č. 6 výboru, 

text tohoto sdělení nebyl při uzávěrce redakci k dispozici. 

Na základě neúplných informací, které jsme doposud získali, předběžně sdělujeme: 

V druhé polovině dubna t. r. bylo v Jihomoravském kraji vzato do vazby několik občanů 

(nikdo z nich není signatářem Charty 77), kteří jsou trestně stíháni za „rozšiřování protistátních 

písemností“. 

Petr Cibulka, dělník, bytem Vránova 53, Brno, je od 17. 4. ve vazbě, je obviněn 

z trestného činu pobuřování (100 odst. 1a tr. zákona). V jeho bytě byla provedena domovní 

prohlídka. Ve věci obviněného Petra Cibulky a spol. byli jako svědci vyslechnuti Josef Adámek, 

studující, a Petr Pospíchal, tiskařský učeň. 

Libor Chloupek, knihovník, bytem Tábor 13, Brno, je ve vazbě od 26. 4. a pravděpodobně 

je rovněž obviněn z pobuřování. V jeho bytě byla provedena domovní prohlídka, 

která byla zdůvodněna podezřením, že přechovává písemnosti, které souvisejí s trestnou 

činností Petra Cibulky. V bytě byly odňaty materiály Charty 77, texty L. Vaculíka, J. Patočky, 

V. Havla a J. Hájka, dále složka nadepsaná „Březina“, přičemž není zřejmé, jde-li o básníka 

Otokara Březinu, kterého má L. Chloupek v oblibě, nebo o vězněného signatáře Charty 77 

Aleše Březinu. 

Dne 21. 4. t. r. byli vzati do vazby ing. Pavel Novák a Josef Brychta, oba z Jihlavy. Trestní 

stíhání proti nim se zakládá na „rozšiřování protistátních písemností“. Při domovních prohlídkách, 

které byly v jejich bytech vykonány, však nebyly takové písemnosti nalezeny. 

Odňata byla několik desítek let stará kniha Tábory smrti v SSSR, dále texty J. Hutky a skupiny 

Plastic People, magnetofonové pásky a psací stroje. V případě Josefa Brychty provedli 

příslušníci StB, aniž by byli vybaveni příslušným souhlasem prokurátora, prohlídku i v sousední 

polovině dvojdomku, která patří invalidnímu synovi Josefa Brychty. 

V. V., Pardubice 10. 7. 1979 

Vážený a milý pane, už je tomu více než čtrnáct dní, co jste byli s dr. Binarem u nás, ale 

teprve dnes si dovoluju Vám napsat. 

Potěšil jsme mne svým vážným zájmem o dílo Otokara Březiny; slíbil jsem Vám, že vynajdu 

v obsáhlé korespondenci paní dr. Anny Klecandové-Martenové některé věty o Ot. 

Březinovi. Začal jsem tedy přepisovat celou korespondenci a posílám Vám zatím alespoň 

dvě ukázky.* 

Svého času vyšlo mnoho vzpomínek a korespondencí s Básníkem, ale myslím, že nejzávažnější 

je však ta s panem Josefem Florianem, která dosud není publikována. Pojedete 

tedy do Staré Říše na Moravě? 

Vzpomínám rád na Vás, tisknu Vám ruku a z celého srdce Vám přeju všechno dobré ve 

Vaší záslužné práci. […] 

* „… A jak Vám poděkovat za „Kolozpěv srdcí“? Jako byste věděl, že jsem si tu nádhernou 

báseň Březinovu po léta říkala v těžkých životních okolnostech a že si ji i dnes 

často opakuji.“ (Kobyly 15. července 1968.) 

„… s radostí vítám zájem pana dr. Dvořáka o dílo Miloše Martena. Myslím, že by bylo 

dobré vydat znovu jeho esej o Březinovi. Mladí lidé začínají chápat, jaký to byl velký 

básník. Marten jej řadí mezi nejpřednější představitele našich duchovních tužeb, naší národní 

filozofie. V Akordu jej doplňuje Mácha a Zeyer, ale zdá se mi, že současné době má 

co říci právě Březina; problémy hmoty a ducha, lidské společnosti, pozemské promítání do 

hodnot a pravd metafyzických – to vše je v té Martenově studii.“ (Kobyly 9. března 1969.) 

[ 108 ]


[Dále píše o literární pozůstalosti Miloše Martena, která má přijít do Památníku národního 

písemnictví. Zmiňuje se o korespondenci Marten–Březina, kterou se chystá vydat 

p. Lumír Kuchař, později pak chce vydat martenovské studie. Zdali to vyšlo, nevím.] 

J. S., Praha 11. 7. 1979 

Pane kolego, vážený a milý, stále přemýšlím nad Vašimi slovy, resp. ponuce k tomu, 

abych vypsal něco ze svých letitých zkušeností. Navíc totéž mi bylo nabídnuto jedním 

z mých bývalých spolupracovníků, s nímž jsme zažili časy bohatýrské i zlé. Vím, snad by to 

byl obraz dob minulých, osobní zážitky, ale hlavně subjektivní názor na události, jichž jsem 

byl svědkem, neb jsem je prožil. Nemám, bohudík neb bohužel, dar písma – myšleno literárně 

a třeba i s Vaším Březinou –, ale poněkud se vyznám v krátkých koncepcích, myslím 

kupř. v dopisech. Vzpomínám zde dalšího svého spolupracovníka, který nebyl schopen napsat 

kloudnou větu, ale jeho spontánní projev, zachycený magnetofonem, to byly zážitky 

non plus ultra. Proto měl-li přednášet, vždy přednášku namluvil, a mohu říci, mělo to fantastický 

úspěch. Ovšem tragédie byla při získávání textu pro sborníky. Tož pracně ze záznamu. 

Se mnou je tedy něco podobného, snad by bylo možné realizovat tyto zkušenosti formou 

qvázidopisů nějakému x-ypsilonu, příteli, kolegovi, kamarádu. Nevím. Podumejte nad 

mými slovy, prosím, neb říkám si, že člověk přece něco za těch mecítma let viděl a prožil. 

Mohu říci jediné – moje generace je Velká Generace, neb zažila dvě horké války, jednu 

studenou, rozbití atomu a člověka na Měsíci. A nemluvím o astropsychice a bionice, o vidiconech, 

computerech a těch dnes již tak všedních utensiliích člověka XX. věku. Ano, technika, 

ale mimo ni, neb kromě ní jsou i zde otázky humanistické větve, to, čemu se 

moderně říká mezilidské vztahy, a také to nejodpornější (podle mého názoru), politikum. 

A právě tyto kombinace, řekl bych, jmenovaných disciplin člověk prožíval; a to, co prožil, 

nutně zanechávalo stopy v myšlení a jednání, ale vždy musel zůstat na galerii, nikdy v aréně… 

Věřte, že s odstupem doby, kdy se vzpomíná na ony dávno minulé dny, v nichž byly ničeny 

zákony boží i lidské, jeví se téměř vše zcela jinak, než jako to bylo kdysi prožíváno. 

Takovým typickým příkladem jsou právě prožitky naší generace, která byla nucena nejednou, 

opakuji, nejednou Hossana tady možná s malým s… a vzápětí Ukřižuj! nejen volat, 

ale i realizovat. Příklady? Život prominentů, jejich osudy, které tak často připomínají 

okřídlené havlíčkovské: dneska Tě maj za svatýho, zejtra atakdále, že? 

Mnoho jsem toho kolem sebe zažil a viděl, a tak by přece snad stálo za úvahu vypsat 

tyto poznatky jako faktografii minula, bez jakýchkoli emocí a osobního náhledu, asi podle 

starého latinského veni, vidi…, ale nikoli vici… 

Tož co Vy na tyto moje poněkud neučesané řádky? Těším se na Váš koment a doufám, 

že se co nejdřív ozvete, abychom opět poseděli a popovídali o věcech všelikých a i jinak 

podivných. 

J. K., Jaroměřice nad Rokytnou 24. 1. 1980 

Děkuji Vám za ten sešit 4, kde se Vám podařilo umístit ty dva dopisy O. B. Kdybyste to 

mohl poslat panu V. Závadovi, ten by mohl leccos poradit, kde by se u nás něco podobného 

dalo publikovat. 

Nevydali by ti Vídeňáci celou korespondenci O. B.–A. P., nebo ji dokonce do němčiny 

přeložili? 

Když jsem odcházel od A. P. s tím vzácným balíčkem, projevoval jsem před ní jakousi 

radost. Paní mi zacitovala nějakou indickou průpověď (dobře se nepamatuji): „Jdi bez radosti 

dál, i kdyby se ti svět k nohám klad, jdi bez radosti dál.“ Poněvadž jsem ji požádal, 

aby mi napsala nějaký papír, aby mě někdo jednou nepodezříval z něčeho nečestného, 

řekla, že mi to pošle. Za určitou dobu to přišlo v obálce vlastní výroby (nemám to při ruce) 

– bylo tam napsáno, že mi předává korespondenci Otokara Březiny, jí zasílanou, s veškerými 

právy. 

Snad by to bylo k potřebě někdy při opětovném tištění s dovolením třeba i v cizině. 

E. Chalupný má tam na tom vydání napsáno cosi, ale má-li to nějakou konkrétní podobu? 

Za další čas vydané dopisy J. D. – tam nemá nic napsáno, jen že to vydává sama A. P. 

[ 109 ]


(Možná, že je to již dnes jen papír iluzorní.) Já bych si jen přál, aby to vyšlo znovu s těmi 

doplňky, které jsou dnes k dispozici. 

V muzeu svým časem byla paní, dcera malíře učitele Jíchy Václava, který učil v Jaroměřicích 

v r. 1904–1905. Paní měla u sebe balíček korespondence Březinovy s jejím otcem, 

snad i dopisy J. D. a J. F. Adresu bylo by třeba teď shánět na národním výboře ve Fryšavě 

(někde u Nového Města). Třeba by to ta paní (asi padesátnice) dala opsat. V. Jícha je v té 

Fryšavě pochován. 19. listopadu 1974 by mu bylo 100 roků (malíř krajinář). […] 

Ten den, co přišlo to číslo 4, se mi zdálo o A. P. Byla vzpřímená, ale jeden symbol z toho 

snu jsem si ještě nevysvětlil. 

M. Č., Praha 28. 1. 1981 

Milý Petře, v rychlosti posílám požadovanou zprávu. Přehled o literatuře vydané za 

války v Anglii má dr. Ludvík Mucha. Pracuje na filozofické fakultě, ale nevím, kde. […] Za 

účelem informací by bylo ovšem třeba dohodnout se telefonicky a pak za ním zajít osobně. 

Odvolej se, prosím Tě, na pana Prokopa Bernáška (syna básníka Tomana), že Tě posílá. 

Bernášek možná mluvil s Muchou o mně, takže Muchovi řekni, že jsme dvá v jednom nebo 

naopak. 

Mimochodem – bylo by asi účelné při té příležitosti se vyptat, zda ty anglické edice byly 

někde souborně sepsány v tisku, a když ne, navrhnout mu, aby tu bibliografii zveřejnil ve 

Wiener Slv. Almanachu…* Ozvi se, dej vědět, jak to dopadlo! 

* Ve Wiener Slawistischer Almanach 5/1980 byla v té době otištěna studie „Zpráva 

o současném stavu březinovských korespondencí“. 

J. S., Praha 12. 3. 1981 

UTRIN, Ústav technického rozvoje a informací, 113 56 Praha 1-Kampa 

Vnitřní sdělení 

Pro útvar: Petr Holman 

Z útvaru: Vodičkova 

Referent, telefon: Slaba, viz níže 

Vaše zpráva zn., ze dne: žádná 

Naše zpráva ze dne: také žádná 

Číslo sdělení: sine 

Poznámky příjemce: Ø 

Věc: Slezina alias Zusamemmentreffen 

Pane kolego, vážený a milý, snad jsem Vám již kdysi napsal něco o hoře a Mohamedovi. 

Používám toho opět, že když nejde Mohamed k hoře, je to naopak. Totiž: mám pro Vás 

něco na ukázku, řekl bych unikát unikátů, něco, co vás jistě zaujme. Proto prosím o Váš 

telefonát, abychom se co nejdříve sešli a popovídali. 

A z další reality života to, že ta můra odletěla až na pátý kontinent, do Sydney. Ozvala 

se a jistě mi věříte, že následovalo moje písmo coby fascikl. 

Tyto dny jsem se dověděl – doma – že jsem starý marasmik, a to právě v den, kdy jsem 

odeslal Škodovce studii o fotonové aktivitě a důsledcích rizikovosti práce s ionizujícím zářením. 

Tedy nic se neděje, relativita čili chacun à son goût… 

Mám toho mnoho na vyprávění a také v obrazové dokumentaci – a předem vím jedno: 

že Vás to zaujme. 

K. D., Tasov 27. 11. 1983 

Planina ticha se rychle ano, bez čárky… po Tasově. Každý starší čtenář ihned pozná, 

o koho jde, i když jim Vodička dal jiná jména. Já když jsem to četl, tak jsem ty lidi viděl 

chodit po Tasově. Viděl jsem Anotku, jak se dívá od vrat nebo jak běží ke staré mlékárně, 

aby se zeptal, komu ráno zvonili. Starého Malacha vidím sedět u Prokšů v hospodě nebo 

jak jde po Tasově a pod paží nese boty nebo kus kuže. Vidím Kratochvíla, jak se mu těžko 

jde k autu od Liškovy hospody. Mluvil jsem s Kozovým Laděm. Samozřejmě v Hovězákovi 

[ 110 ]


poznal svého strýce. Ptám se ho, co si o tom myslí, co napsal Vodička. „No, že be kóřil 

v kostele, to nevim, ale já sem jako kluk s nima jezdil na roli, a deš se krava vesrala, otrhl 

kus tráve na mezi a tó trávó jí otirál prdel. Takové von bel.“ Více o něm nemluvil, byl to 

bratr jeho matky. Ale já vím, že to, co o něm a všech ostatních Vodička napsal, to jsou fotografie 

těch lidí. Co se mu ale nepodařilo, to je tasovsky nářeči. To je škoda. Tak jsem 

Vám tak trochu napsal, jak jde Planina ticha po Tasově a co si o ní Tasováci myslí. […] 

Měl jsem dopisy, které psal strýček Jakub mému otci Antonínovi, v dřevěném kufru. Byl 

to malý vojenský kufr, se kterým jsem vojákoval. Dnes už to myslím na vojně nemají. Tak 

to je všechno pryč. To se ztratilo. […] Ve skříni jsem měl 2 dopisy, které psal strýček otcovi 

ještě z alumnátu. Tady mně zůstal jeden. A ještě jsem měl dvě pohlednice (ty jsem dostal) 

adresované: „Bratru Františku Kudrnovi, náčelníku Sokola, Tasov“ a „Pozdrav z Prahy“, 

podepsané „Jakub Deml“, „Pavla Kytlicová“. To byl jeden, a druhý podepsaný jen „Jakub 

Deml“. To je také pryč. Mimo toho mně schází i několik knih. Mezi nimi i slovník česko-německý, 

podepsaný na prvním listě „Jakub Deml, bohoslovec“. 

M. M., Bratislava 1. 12. 1983 

Zaujímavý objekt 

Medzi významné historické objekty na Považí patrí bývalá evanjelická škola v Púchove. 

Za buržoáznej republiky sa tu schádzali členovia Robotníckeho spolku a čítali komunistické 

knihy a časopisy. Táto zaujímavo riešená stavba je známa aj tým, že tu pôsobil ako 

učitel významný „matičiar“, priateľ slovenských a českých kultúrnych dejateľov Pavol Ondrčka. 

Na rozhraní tohoto storočia tu pôsobil Svetozár Hurban Vajanský, Vladimír Roy 

a český básnik Otakar Březina. 

I. M., Podbradec 15. 1. 1984 

Trochu opožděně vybavuji si pocity, se kterými jsem od Tebe uprchl. Nahlížím 

do Planiny ticha a v kratičké próze čtu si o básníkovi a v jiné objevuji citaci: „Když za 

jitra, snů množstvím zemdleni…“ Vlastně jediná báseň O. B., kterou jsem schopen recitovat. 

Vše se spojuje a slévá… 

Jsem Ti opravdu velice vděčný za to milé přijetí, za večer a za to odkrývání netušeného, 

i za to nevyřčené. Skoro bych chtěl říci, že jsem Tě potkal, nepřipraven, předčasně. Tys mi 

ale ukázal jakousi povlovnou strmost. Mám ji stále před sebou. To vědomí blízkosti je neobyčejně 

důležité, posiluje, a tu jemnou energii lze pak s tichou radostí rozdávat… 

M. K., Praha 18. 1. 1984 

Vypravili jsme se se ženou do Jaroměřic, že navštívíme jednoho z velikánů českého 

básnictví. 

Před domem s pamětní deskou nás však čekalo překvapení. Malovalo se. Nu což. 

Počasí nám přálo, navštívili jsme tedy básníkův hrob a zámek, využili jsme stinného 

parku a bylo nám krásně. Hned jsme si předsevzali, že Jaroměřice navštívíme o příštích 

prázdninách znovu. 

Stalo se. 

A u Březinů jsme zase nepochodili. Na dveřích se skvěla cedulka, že „objekt je v adaptaci“. 

V adaptaci byl. To jsme viděli oknem. 

A pohlednice s Bílkovými portréty básníka Březiny v pokladně zase neměli, stejně jako 

loni a předloni. Ani tu skládačku s Březinovými verši, ač několik let je přišpendlena ve 

vitrínce ano… takto správně nedaleko pokladny s poukazem, že v pokladně by ji měli mít… 

Ještě na kamenné lavičce v zámeckém parku jsme si postěžovali přátelům. Zasloužilý 

učitel Vincenc Vrána z Náměště nad Oslavou do Jaroměřic napsal, neboť tam má řadu přátel. 

A toto mu odepsala soudružka Vlasta Cigánková, učitelka, dcera pana doktora Šlechty, 

který básníka ošetřoval: 

„Vážený pane řediteli, děkuji Vám za dopis. Velice ráda bych provedla Vaše přátele 

v Muzeu O. B. Bylo to vždy mou největší radostí. 

[ 111 ]


Byla jsem se tam podívat, jak to tam vypadá. Už příchod je hrozný. V místnostech je to 

otřásající. První místnost, komůrka a Březinova pracovna úplně prázdné, v hrozném stavu. 

Vše je napěchováno v ložnici, která je uzamčená. Byla jsem z toho sama otřesena. […] 

Jen aby s tím hnuli, aby aspoň příštím rokem to bylo přístupné. Šla jsem na místní národní 

výbor, chtěla jsem se zeptat pana předsedy, zda je informován – nebyl přítomen.“ 

B. F., [Praha] 1. 2. 1984 

Milý Petře, prosím Vás, podívejte se do svého slovníku a zjistěte mi, zda Březina ve 

verších někde použil slovo Bůh, s Bohem, ó Bože atd. Potřebuji to nutně vědět. 

Pakli ano, napište mi laskavě obratem. 

Ne-li, pak stačí zatelefonovat. 

Děkuji Vám mockrát předem. 

P. K., „Pragae, a. d. VIII. Kal. Apr., A. D: MCMLXXXIV“ 

Paulus, cognomine Kocek Petro Holman amico et magistro suo s. d. 

Mī doctissime amice! 

Mitto Tibi textum promissum sanscriticum a viro in ha re maxime perito atque erudito 

Dušano Zbavitel auctore. 

Ab a. d. XIV. Kal. April. usque ad pridie noni April in cursu Čelákovice (nescio nomen 

huius oppidi Latine) sum. Spero mense Aprili meliores conditiones ad manus Tuae 

stringendae fore. Ego valeo et Te valere desidero. 

In gaudium perpetuo vivas! 

Cum salute 

Discipulus Tuus stultus… 

P. S. Memoria teneo – hodie poëtam maximum? Bohemiae ex opinione nostrum Otocarum 

Březinam (A. D. MCMXXIX) mortuisse. 

J. G., Prostějov 6. 5. 1985 

Jak jsem se myslím před několika léty zmiňoval, zabýval se maďarský bohemista Háp 

Béla překlady básní a esejů Březinových pro antologii; požádal mne též, abych mu poslal 

text eseje z třetí řady „Sen o nadčlověku“. Nevím ovšem, zda jeho překlady byly publikovány. 

Krátce poté jsme s Josefem Zikou získali možnost vydat onen esej, a to jako novoroční 

tisk v nakl. Melantrich. Dlouhou studii napsal Josef Zika, já jen ediční poznámku. V prvním 

roce šlo vše dobře, ale v nakl. byli nuceni vydat něco jiného, a tak se to přesunulo na další 

rok. A v tomto dalším roce, i když vše bylo schváleno, bylo nutno celou věc předat dvěma 

jiným recenzentům (to vše zařizovalo nakl.), a ti usoudili, že studie je příliš dlouhá, 

a zkrátka nelíbila se, a tak z toho sešlo; zpráva od nakl., že není možno věc vydat, přišla 

pár dní před Zikovou smrtí. 

J. G., Prostějov 20. 5. 1985 

Děkuji Vám ovšem také za informace týkající se Hápova maďarského překladu Březinových 

veršů (jak vidno, jde jen o verše, ačkoliv Háp překládal také eseje, dokonce si opsal 

také text prvního eseje třetí řady „Sen o nadčlověku“). Asi o tom nevíte, že ten esej 

i s dlouhou studií Josefa Ziky jsme nabídli pro novoroční tisk Melantrichu, ale nakonec po 

dosti dlouhé době jsme byli vyrozuměni, že věc nelze publikovat. […] 

Svého času se mne [Háp Béla] ptal, zda náhodou nevím, jestli Březina znal díla Rudolfa 

Steinera (zakladatele antropozofie). Nevíte snad o tom něco? 

Že prof. Oleg Malevič a jeho paní překládají eseje i básně O. Březiny, jsem Vám myslím 

už sděloval. Snad tu půjde o malou antologii s výběrem veršů i esejů. 

[ 112 ]


M. J., České Budějovice 20. 5. 1986 

Překvapil mě poněkud Váš dopis, protože mi připomínáte v něm práci, kterou jsem 

odevzdala před padesáti lety. Téma mi bylo zadáno profesorem dr. M. Weingartem, a bylo 

tedy zpracováno tak, jak si to ve svém zadání přál, tj. i s podrobným výkladem smyslu. 

Dnes by se to muselo zpracovat jinak. 

Je mi líto, že Vám nemohu pomoci. K tématu jsem se pak už nevrátila, výtisk práce nemám, 

publikována nebyla, protože prof. dr. Weingart pak brzy zemřel a přišla válka a okupace. 

Já sama jsem měla po válce mnoho jiné práce a také doba žádala úkoly jiného rázu. 

[…] 

Jsem však ráda, že po letech mlčení o Březinovi se zase někdo vrací k jeho dílu, které 

má ve vývoji naší literatury a básnického jazyka a formy značný význam. 

A. K., Praha, asi polovina listopadu 1986 

Zjev se, bagoune! 

Úsvit, když drozdy rozklokotá, 

– Slota! Slota! 

den rodí se z chorálu múz 

– Hnus! Hnus! 

v modř nebes, které není rovno, 

– Ach, hovno! 

slunce jak mládě montgolfiéry se vznese, žluté balóně! 

S. D., Wrocław (Polsko) 24. 3. 1987 

Dziękuję ślicznie za nadesłaną książeczkę. W ramach wzajemności posyłam egzemplarz 

książeczki J. Zarka, która jest mi niepotrzebna. 

W Wydawnictwie Ossolineum zajmuję się językoznawstwem (a Pan pisze o słowniku 

frekwencyjnym Březiny). Nadesłana książeczka pozwoliła mi na porównanie typograficzne 

Waszej „małej poligrafii“ z naszą, bo u nas wiele książek językoznawczych tak drukujemy. 

M. B., Oslo (Norsko) 23. 5. 1988 

Srdečně Vám děkuji za Váš objasňující dopis, který jen zvýšil můj obdiv i zájem. Představovala 

jsem si Vás jako důstojného vedoucího nějaké katedry, který organizuje práci 

mnoha asistentů a počítacích strojů. Jinak si nedovedu představit, jak je vůbec možno takovou 

ohromnou práci vykonat, a k tomu ještě ve volném čase! Musím Vám znovu 

blahopřát a vyslovit hluboký obdiv! Samozřejmě si dám zjistit, má-li tu knihovna ten Víd. 

slavistický almanach* (Jahrbuch mají), všechny Vaše články mne budou velice zajímat. Ale 

hlavně se budu těšit na vydání dosud neznámých Březinových textů. 

Telefonovala mi také paní Fraenklová o jeho pozůstalosti: mají ji (zeť i dcera) v mnoha 

škatulích, nikdo z nich není odborník a jsou silně zaměstnáni (ona psycholožka, on lékař). 

Fraenkl nikdy nepracoval doma, kde žila jeho paní s jeho šesti dětmi. Bydlíval většinou jinde 

a docházel domů jen na neděli. Poslední léta ni to ne. Jeho rukopisy byly po jeho smrti 

sbaleny, nikdo ani neví, jsou-li psány jen norsky nebo jinými jazyky. Ale budou se prý 

snažit to prohlédnout, slíbila jsem, že bych příp. prohlédla, co je psáno česky. Paní Vám 

jistě napíše. Pokud se pamatuji, Fraenkl o nějakém dalším díle svého Březiny nemluvil. Ale 

měl v r. 1945–46 možnost se dostat do Prahy na UK, rozhodoval se dost dlouho, tak není 

vyloučeno, že tou dobou se k tomu vracel. Ovšem Březinovy stopy v jeho pracích nevymizely, 

ani jeho osobité pojetí některých souvislostí. Jistě bude nesmírně záslužné v jeho 

díle pokračovat… 

Abych Vám také řekla něco o sobě, vyučovala jsem tu na univerzitě českou literaturu 

30 let, až do loňského roku, ale ovšem jen v rozmezí zdejších osnov, které jsou pramalé (1 

hod. týdně!) Mým vlastní oborem se pak stal Komenský, o němž jsem mj. napsala německy 

monografii Comenius (1969), která vyšla ve spolupráci zdejší univerzity a Academia 

v Praze, a jistě tam někde ještě exempláře budou v knihovnách. A právě toto „pansofické“ 

studium mi hned umožnilo vytušit Vaši obdivuhodně širou erudici, která je nutným předpokladem, 

jak vidím, aby se takový slovník vůbec dal dělat smysluplně a s určitým jasným 

[ 113 ]


záměrem, jak využít výsledků výzkumu. Že jste k tomu asi sotva mohl použít počítačů, 

jako se to dělá zde, souvisí jistě také s těmito všestrannými ohledy. Mechanika je úžasně 

omezená! Obdivuji Vás a těší mne velice. Ve svých přednáškách i knížkách o české literatuře 

jsem se sice Březinou dost zabývala, mám ho od mládí ohromně ráda, ale na překlad 

poezie vůbec – natož Březiny! – bych si netroufla. Vždycky když jsem se snažila nějak přetlumočit 

alespoň malou ukázku pro publikum, které neumělo česky, jsem zjistila, že je nepřeložitelný, 

natož do tak neohebného jazyka, jako je norský. Natrápila jsem se kdysi dost 

s Labyrintem světa, což je taky poeticky organizovaná próza. A stejně by tu o to zájem neměli 

(mají tu inflaci vlastní jakoby-poezie, kterou nikdo nečte), ani o překlady světových 

básníků. Na to by musel být stejně velký básník, jako byl Březina sám! 

Těší mne, že jsme se tedy poznali, místo všech jiných titulů vidím, že jste ten pravý 

umělecký „pansofos“, a to taková práce právě vyžaduje. I ty moravské písničky, housle 

atd. Jen mi pořád ještě nejde do hlavy, jak jste to všechno při svém mládí mohl zvládnout! 

* Řeč je o Wiener Slawistischer Almanach 20/1987, kde byla uveřejněna studie „Březinovské 

korespondence“ (1987). 

J. P., Praha 18. 8. 1988 

Básníci, třeste se! 

Školní rok se pomalu chýlil ke konci a můj šestnáctiletý syn, aspirující na vyznamenání, 

soustředěně „bifloval básníky“. Když chce mít jedničku z češtiny, ať se snaží, je to jeho 

věc, myslel jsem si. Z toho omylu mne však brzy vyvedl, neboť se na mne znovu a znovu 

obracel, pátraje po významu nejrůznějších cizích slov. Nakonec jsem se příslušné učebnice 

chopil sám (Literatura pro II. ročník středních škol, SPN 1985) a začal zkoumat její obsah. 

Fascinovaně jsem se pohroužil do četby tohoto charakteru: 

„Je zřejmé, […] že přes mohutný sociální patos, obsažený v Březinově díle, velikost 

Březinovy lyriky netkví v její filozofické koncepci, silně poznamenané zaujetím pro 

středověkou filozofii a náboženskou mystiku, ani v představě vývoje lidstva, která je 

ostatně naprosto nereálná a utopická… Dotyk člověka s absolutnem se v Březinových 

básních neděje filozoficky, ale je uskutečňován nesmírným bohatstvím smyslově konkrétních 

a názorných obrazů, které vyjadřují zcela lidské a pozemské situace a odhalují skryté 

souvislosti věcí…“ (str. 163). Anebo o několik stránek dále: „Sova nezná důslednou logiku 

uzavřeného obrazového systému, jaký je vlastní dílu Otokara Březiny. Symbolická tvorba 

Antonína Sovy zůstává stále spjatá s vnějšími časovými a často okamžitými podněty. 

Představa mystického bratrství se prolíná s konkrétní představou lidského společenství. 

Současně však i v tomto období publikuje reflexivní společenskou poezii a subjektivní lyriku. 

S tím souvisí, že ani tvůrčí styl Sovovy poezie není jednotný, objevuje se v něm 

pamfletický sloh, neurčitá symbolistická obraznost i předmětné lyrické zobrazování, a to 

často vedle sebe…“ (str. 167). 

Autorem této učebnice je PhDr. Vladimír Forst, CSc., a k jeho kvalifikaci zřejmě patří 

i umění komplikovaného vyjadřování myšlenek spolu s nadměrným množstvím cizích slov, 

a to bez jakéhokoliv ohledu na předpokládaného čtenáře. 

E. A., Paříž (Francie) 1. 1. 1989 

Děkuji Vám za dopis i za separáty. Co se týče odpovědi na Vaši otázku: není vyloučeno, 

že se jednou dám do překladu Březinových esejů, ale v nejbližší budoucnosti to nebude, 

jednak proto, že chci nejdříve dodělat rozdělané (tj. Klímu, Patočku, Weinera a snad ještě 

něco), a za druhé proto, že překlad předpokládá předběžnou práci, vzbuzení zájmu u nějakého 

nakladatele, což je daleko těžší, než se Vám snad v Praze zdá. Přitom bych samozřejmě 

měla zájem o nové souborné vydání, o němž se zmiňujete, pokud bude lepší než dosavadní 

anebo přinese něco, co neznám (mám Spisy, Melantrich 1933, a Eseje z pozůstalosti, 

Blok 1968). Nemohl byste mi ho tedy obstarat? Shledáte-li v té prosbě nestydatost, 

nemějte mi to, prosím Vás, za zlé – je to jen tím, že nevím, kdy se do Prahy dostanu. 

[ 114 ]


J. P.-K., Brno 5. 3. 1989 

Můj drahý, onoho 1. března jsem – ihned po návratu z Vranova nad Dyjí – pospíšil na 

Vaši přednášku o Březinově korespondenci na (jak jsem si zafixoval z poznámky mezitím 

beznadějně založené) brněnskou Filozofickou fakultu – ale tam nikdo nic (v 18. hod.) nevěděl 

– a až teď mne napadá, zda se přednáška nekonala v Praze. 

[…] 

V každém případě jste mne bohatě odměnil hned nazítří, když jsem nalezl doma Vaše 

separátní vydání FRAGMENTŮ Ot. Březiny (samozřejmě pošlete ještě aspoň několik výtisků: 

bohatě udám zájemcům nejpovolanějším!), a chci Vám tedy aspoň touto cestou poděkovat 

za zážitek zcela mimořádný. 

Už jsem si zvykl na Vaši čarodějnou dílnu (březinovsko-vydavatelskou), nicméně tohle 

překvapení je epochální – konečně! máme v ruce takříkajíc Březinovo (duchovní) intimissimum: 

je s podivem, že dokument natolik významný byl až dosud nejen (Fialou?!) needitován, 

ale asi ani valně neznám. 

Je to nepochybně to, čemu se říká „pohled do dílny“. Fascinující je (zřejmě na ploše celých 

třiceti let) ten kontinuitní, vznešeně klidný rytmus, také onen nadhled, bezpečnost, se 

kterou neměl proč si zapisovat, jaké knihy, situace, rozhovory komentuje: všechno svědčí 

o vysoké duchovní suverenitě meditujícího, který kdykoliv byl ve středu věcí, a jemuž tedy 

stačilo pouze tu a tam navázat útek, posunout osnovu – za tichého, nepřetržitého hřmění 

svého bez oddechu pracujícího tkalcovského stavu: stavu stejně Myslitelova jako Básníkova. 

Jak jsou krásné např. ony „pobřežní ostřice“ hledané Žádoucím Zrakem unaveného 

(příliš odvážného) plavce. 

Přiznám se, že tenhle Březina – bezděčný – je mi za tisíc dokonalých: je to pohled na 

práci prstů, více“ oněch špiček prstů (Feingefühl!) – míhajících se prstů Polykleitových. 

A ještě: celý duktus, duchovní rukopis (i z něj nejvýš lidský projev) Básníkův v zrcadle 

černého sešitu jeho „Fragmentů“ posmrtně, po skoro už šedesáti letech, zdá se, slovo za 

slovem ospravedlňuje Demla (který ho nemohl znát): sloh jeho Svědectví: jako Zrcadlo nejvýš 

věrného Básníkovu niternému, i zas psychologicky tichému, senzitivnímu habitu. 

Březina opravdu musel být člověk Vznešený: ale zas není bez humoru (jak něžného, 

ohleduplného): „Zdraví trochu příliš hlasité.“ a zase je i lidský, vždy s básnickou přesností 

pozorující: „Pedanti – sysli.“, mimoděk odhalující mnohé z tragiky svého osobního života 

(Logika vášní: poslední útěcha pozorujícího) v lehce vydechnuté sebeironii, mrznoucí na 

rtech v osvobodivém sarkasmu – a ovšem, občas zahoří, a zas vynese svůj okov studniční 

z úděsné hloubky: 

Sen – Soud 

(včetně jinde formulované, staré jeho myšlenky Poslední soud = Přítomnost). 

Vůbec: zdá se, že by stálo za to s pomocí tohoto duchovního jeho Deníku identifikovat 

několik základních myšlenek, jistot, které se mu – na ploše třetiny století – vybavovaly – 

jen v mírných obměnách, znovu a znovu: jako „leitmotiv“. 

V tomto smyslu Černý Deník (jak bych ho nejraději – u sebe – nazýval) je jistě i jakýmsi 

notovacím zápisníkem nejmilovanějších nápadů a jejich variací. 

Dosti! 

Bylo by to samozřejmě na studii – ale to by bylo třeba mít tisíc životů. […] 

Vám však v každém případě děkuji i gratuluji z celého srdce k Březinově památce až 

dosud snad nejintimnější […] 

A. M., Brno 6. 10. 1989 

Přítel Höfer mi psal delší dopis. Z jeho obsažného textu vyjímám pouze nabídku předsednictví 

nebo jednatelství v obnovené Společnosti O. B., což nabízel i Tobě. […] Navrhnu 

mu, aby předsednictví převzal on – myslím, že je to jeho nevyslovená touha. Jinak to, co 

všechno vypisuje kolem rozsahu a obsahu činnosti Společnosti, by potřebovalo mít k dispozici 

asi tak 2–3 miliony Kčs pouze do začátku. Znova höfrovská velkorysá romantika! 

M. V., Ruzyně 30. 10. 1989 

Milý Petře, děkuji Ti za Tvůj dar – opravdový dar, protože šířící radostné vědomí, že 

dobré věci se dějí a trvají a jsou. Vzpomínám, jak jsi mě onehdy pozval, panely se pro- 

[ 115 ]


hýbaly pod tíhou Březinova písma ve všemožných sešitech, listech, útržcích, a Ty jsi z té 

pyramidy jistou rukou vylovil tu soubor vysvědčení, tam zas složenku nepřijetí státní ceny 

a říkal jsi k tomu: „Už to vypadalo, že to není, a najednou – je to tady!“ […] 

Sedím ve svém pokoji, občas nejistou rukou zalistuji v knížce s fialovým rouchem, 

a protože zhruba vím, co je za těmi v konečném tvaru lapidárními edičním poznámkami, 

říkám si prostě: „Je to tady!!“ 

Vlastně jsem poslední dobou Březinovi nevěrný. Chystám se do práce, prozatím nazvané 

Princip dialogičnosti v Holanově poezii; snad se mi to podaří prosadit jako téma 

diplomové práce. Koneckonců Březina a Holan si přes všechny propasti dnes tisknou ruce, 

co říkáš? […] 

P. S. Na str. 226 píšeš o „dialogu se sebou samým“ v esejích – jak příznačné je tohle 

právě pro Holana! V některých básních má rozlišené postavy a i formálně užívá přímé řeči; 

ale i tam, kde je jediný lyrický subjekt, vytvářejí kontrastující výpovědi určité dialogické 

napětí. 

Na str. 238 se zmiňuješ o posunu od „já“ k „my“ v Březinově poezii; nemám to zatím 

exaktně doložené, ale cítím u Holana zřetelný posun od „monologičnosti“ k „dialogičnosti“ 

(srovnáme-li jeho sbírky z 30. a 50.–60. let – tam jsou propracovány skladby i s „dialogickými 

vsuvkami“, chóry atd.). 

P. K., Kaplice 13. 11. 1989 

Děkuji Vám za krásný dopis, za velmi pěknou knížku, a hlavně za to, že jste si na mě 

vzpomněl. Je to pro mě obzvlášť příjemné v tyto dny, kdy se vracím myšlenkami často do 

civilu a vzpomínám na všechny dobré a blízké lidi, které znám. A jistě víte, že Vy mezi ně 

patříte také. 

Blahopřeji Vám k vydání tak krásné knížky. Začetl jsem se do ní okamžitě, jak jsem ji 

dostal. Času nemám příliš mnoho. Stále jsem v jednom kole. Nemám tu na čtení moc času, 

ale snažím se vždy vyšetřit chviličku na pár stránek. 

Nedokážu přesně popsat svoje pocity a myšlenky, které mám vždy, když se zahloubám 

do Březinových vět. Možná Vám bude připadat moje srovnání trochu nešikovné, a hlavně 

ne zcela výstižné. Mám totiž mezi svými deskami s hudbou jednu, které si obzvlášť cením. 

Autorem je Brian Eno a celá nahrávka sestává ze směsice nejrůznějších zvuků, lidských 

hlasů a dalších, zdánlivě nahodile sestavených efektů. Ovšem při opravdu soustředěném 

poslechu (a stejně soustředěně musím číst Březinovu knihu esejů) se mě zmocňují zvláštní 

pocity a nálady. Navíc se potom těžko vracím k jiné hudbě; připadá mi plochá, bez výrazu, 

bez myšlenky. Tak nějak podobně na mě působí i Březinovy eseje. 

J. S., Praha 15. 11. 1989 

Březinovy eseje pohromadě 

Název: Hudba pramenů a jiné eseje 

Autor: Otakar Březina 

Vydal: Odeon 

Dávné přání Otakara Březiny (1868–1929), aby byla jeho esejistická tvorba vydána 

v jenom svazku, splnil šedesát let po básníkově smrti pečlivý březinovský editor Petr Holman 

(nar. 1951), mimo jiné autor obrovského (zatím rukopisného) Frekvenčního slovníku 

básnického díla Otakara Březiny, první práce tohoto druhu u nás. 

Zdálo by se, že shrnutí Březinových esejů do jedné knihy nemůže být příliš obtížné. Vždyť 

Hudba pramenů (soubor jedenácti esejů z přelomu století) vyšla již za autorova života 

čtyřikrát knižně. Skryté dějiny (dalších deset esejů publikovaných v letech 1905–1966) byly 

do jednoho svazku pojaty až roku 1970 (čtenář v tom může spatřovat výhodu: editor byl 

ušetřen pracného porovnávání jednotlivých vydání). Přidají se ještě dva eseje příležitostné 

(knižně vydané M. Hýskem v roce 1933), poprvé se uveřejní Sen o nadčlověku, podruhé 

(čtyři roky po bibliofilském vydání) báseň Prolog k Hudbě pramenů, z Březinovy pozůstalosti 

se vyberou dosud nikde nepublikované myšlenky (zde nazvané Fragmenty – a je to. 

Ale tak jednoduché to věru nebylo. 

Důkladný Petr Holman připravil kritické vydání Březinovy esejistiky s veškerou odpovědností. 

Prostudoval všechny dosavadní březinovské edice, březinovskou literaturu i ko- 

[ 116 ]


respondenci. A teprve takto vyzbrojen přistoupil ke změnám ve výchozích textech. Ke 

svým drobným úpravám, a ovšem i k opravám tiskových chyb. 

Můžeme se radovat, že Holmanovou péčí se poprvé seznamujeme s Březinovým esejem 

„Sen o nadčlověku“ („Marně rozpalují šílenci proti sobě národy; nová zem, která nezná 

hranic, nový jazyk, utvořený z citu, jemuž všechny jazyky země jsou jako slova jediného 

jazyka, tvoří se v hlubinách niter.“) a s „Fragmentem“, které byly objeveny teprve koncem 

minulého roku („Tajemnost smrti byla po věky cítěna; tajemnost života dosud není“). 

S obdivem a úctou dnes čteme nedevalvované slovo Březinovo. A dáme za pravdu editorovi, 

že tyto básnické prózy bychom neměli „považovat jen za pouhý doprovod, přívažek 

nebo vysvětlující komentáře k veršům. Březinovy eseje představují svébytné umělecké 

dílo s plným nárokem na vlastní život. Mohou být kdykoliv zařazeny vedle esejů Poeových, 

Emersonových, Carlyleových nebo Ruskinových, kdykoliv je můžeme srovnávat s díly Maeterlincka, 

Nietzsche, Schopenhauera…“ 

Okamžitě rozebraný náklad 6 500 výtisků dokazuje, že nakladatelství Odeon podcenilo 

čtenářský hlad po Březinovi. To je překvapivé zjištění. Honem sem s druhým vydáním! 

J. S., Praha 17. 11. 1989 

Byl jsem velice potěšen, když mi dr. Markvart přinesl Vámi tak pečlivě připravené souborné 

vydání Březinových esejů. Děkuji Vám jak za knihu, tak za důvěru, s níž jste se na 

mne coby recenzenta (či spíše glosátora, protože MF nerada publikuje kritiky nad 40 řádků) 

obrátil. 

V pondělí 13. listopadu jsem svůj rukopis zanesl do redakce, už ve středu ho uveřejnili. 

Toho dne jsem noviny nečetl, dostaly se mi do rukou až dnes. Vtom jsem se zhrozil! Nějaký 

chytrák mi z Otokara udělal Otakara, a to hned třikrát. Kromě toho jim vypadla závorka za 

slovem Fragmenty (8. ř. ve druhém sloupci). Rozběhl jsem se celý zlostný do Panské ulice, 

tam jsem však v odpoledních hodinách zastihl pouze sekretářku, jíž o věci nebylo nic známo. 

Dost mě mrzí, že právě v souvislosti s Vaší skvělou edicí si čtenář nejspíš pomyslí, že 

recenzent je mamlas. 

………………………….. 

V. U., Drásov 29. 1. 2007 

Právě před týdnem mi poslali moji brněnští rozvědčíci, dobře obeznámení s teritoriem 

naší Moravské zemské knihovny, kopii z Aluze, o níž jsem se dověděla z Tvého posledního 

telefonátu. Bylo to jako blesk z čistého nebe, i když právě ve chvílích, kdy jsem začala číst 

první stránky, objevil se také první letošní sníh. To nebyla dobrá zpráva, byla ovšem potlačena 

tím překvapivým předjarním blýskáním. Mám teď na mysli skutečnost, že jsem v případě 

Tvé nové knihy jakési povědomí měla, ale skutečnost obvykle přesáhne představu. 

Zapomněla jsem si zoufat nad „ladovskou zimou“ (musím odklízet závěje sněhu 

z obecního chodníku, který nešťastně vede kolem mého domu) a četla jsem a četla… 

Nejsem schopna nějakého uceleného pohledu, omlouvám se za ty nesourodé výkřiky týkající 

se určitých pasáží, adresátů, knih, kontinentů atd. 

První pocit byl pocit zadostiučinění, i když číst moje dopisy je pro adresáta často 

utrpením: napíšu stránku, a myšlenka nikde; přesto ráda píšu a ráda též dopisy dostávám. 

Důležitější je, že dopisy byly a jsou svědectvím, které literatura často ani není schopna zachytit 

a sdělit. To prosím píšu Tobě! Kdo o tom ví víc než Ty! I celá ta řada dopisů adresovaných 

právě Tobě vypovídá o době a lidech víc než romány (kdo je dnes píše?) a encyklopedie. 

Vybavuje se mi teď dopis, jehož autorem jsi byl v roce 1987 Ty – z něho vyplývá, 

že ani vrcholná kulturní instituce, jakou byl Československý spisovatel, nereagovala na 

Tvou snahu o vydání Březinových básnických spisů ani jediným řádkem. Doba se změnila, 

ale instituce, a hlavně lidi (někteří) nikoliv. Jaký je rozdíl mezi zdeúředním, studeným vyjádřením 

byrokrata, který Ti psal z pověření kardinála Vlka, a bezprostředně následujícím 

(ne, mezi těmi dopisy byl víc než roční odstup) sdělením jiného kardinála – Tomáše 

Špidlíka?! 

[ 117 ]


Povzbudivé bylo také zjištění, kolik Tvých přátel ze všech světových stran chová 

sympatie k Březinovi, což je úžasné asi především díky Tobě. Člověk by vykřikl údivem 

i nad tím, že po básníkovi je pojmenována planetka… […] 

Velmi ráda jsem se také potkala s Miroslavem Červenkou a potěšilo mne, že oba 

veršované texty jsem znala už i z jiných souvislostí. 

Přestože si už opět připadám jako Alenka v říši divů, nejvíc se mi do duše otiskly dopisy 

lidí, které blíže znám, některé dokonce osobně – myslím třeba pana Stanislava Vodičku, Jiřího 

Reynka nebo Marii Daňkovou. 

Pochopitelně jsem zaregistrovala zmínky o Pammrové; škoda, že pan profesor Fiala 

nepředal její dopisy Březinovi Tobě nebo do péče nějaké kulturní instituce, jak naznačil 

v doušce svého dopisu. I ta „Pammřice“ s nádhernou hlavou byla milá, to byl důvod 

k úsměvu, trpce jsem se musela zasmát (to snad ani nebyl smích) nad komentářem k udělování 

cen Magnesia Litera v roce 2005, ano, bylo to týden po Tvé návštěvě v Tišnově, kdy 

se takhle trapně „předvedl“ Jan Burian. 

Milý Petře, omlouvám se, pokud první část tohoto „psaní“ skončila v koši, ale věnuj 

prosím ještě minutu následujícím řádkům. Protože zprávy o Tvém novém „počinu“ (to je 

skoro takový obrozenecký výraz) vyvolaly značný zájem pammrovské veřejnosti, rádi 

bychom uveřejnili v březnovém Věstníku několik dopisů, a to ten od pana Vodičky 

z 10. 9. 1973, dále od pana I. M. z Podbradce (24. 12. 1983), od J. Reynka (31. 10. 1989), od 

J. Š. (srpen 1999) a od M. Daňkové (30. 7. 2000). Je to sice moje volba, ale zejména dopisy 

osobností známých i našim přátelům jim budou milé. 

Prosíme Tě tedy o laskavost – jednak bychom se chtěli ujistit, zdali s otištěním dopisů 

souhlasíš, a potom by nás potěšilo, kdybys mohl napsat alespoň krátkou charakteristiku 

onoho mohutného díla a poslat ji na internetovou adresu technického redaktora našeho 

časopisu. 

K poděkování za ochotu připojuji omluvu, že Tě připravuji o čas nejen tím, že snad čteš 

tyto rozhárané řádky, ale také prosbou o psaní. 

Ale už opravdu končím. Ještě mám na mysli několik poznámek k Tebou publikovaným 

vzpomínkám Vašeho dědečka, ale to až později. Pozdravuj ode mne otce své paní, je milé, 

že se jeho jméno objevilo také v naší knížce o Pammrové. Konečně jsem se dověděla, kdo 

je ing. Ladislav Lubas, který přehlédl německy psané texty. […] 

Zdravím Vás oba – Tebe i Tvou milou ženu – a ještě jednou se omlouvám za svou neschopnost 

vyjádřit se stručněji a za případná a očekávaná internetová poselství předem 

děkuji. Snad se i mně časem naskytne příležitost přejít po nějakém tom „telekomunikačním 

mostě“. 

V souvislosti s telefonem ještě jedna omluva: chyba byla v mém přístroji, opravář mne 

doslova obdaroval novým. 

A ještě: s Klárou jsem mluvila, slíbila mi, že se o Tebou doporučovaný kontakt s Jiřinou 

Šiklovou pokusí po státnicích; dojde k nim na začátku února. 

R. K., Praha 14. 2. 2007 

Milý Petře rozmilý! Tak se to nějak přehouplo v takovou i blízkost, jak já cítím. Což nezabraňuje 

děkování vzájemnému, ba naopak. (A co je při té blízkosti cenné, nezabraňuje, 

ba nejlépe umožňuje stejně tak i výtkám či neděkování, když tak stane se, za což budu 

stejně vděčný stejně oprávněně, ač nerad budu zavdávat příčiny.) Zkrátka, to já Ti děkuju! 

Mluvící výtah, pološílená kočka (stejně vyděšená jak Ty, ale na ní bylo vidět, tím možná 

že beze slov, tak evidentně, že nemohl být zřetelnější důkaz pro Tvoje slova o té nadpatrové 

zlostnici!), nu, to bylo pozadí, na němž vynikl ještě výrazněji vděk. „Bídný“ 

a „věhlasný“ – – není to totéž? a tedy prohoditelné či zcela zahoditelné?! […] 

Jen jako ozvuk odjinud jakýsi úryvek: 

[…] V předvečer operace, již měl [Jaromír Zelenka] ve Vinohradské nemocnici podstoupit, 

jsme mluvili dlouho do noci a v jednu chvíli jsem vytáhl z batohu básně jeho oblíbeného 

Otokara Březiny. Přečetli jsme si „Se smrtí hovoří spící…“ a v této básni také verše: 

„Hle, hodina, v níž se přitíží ještě těžce nemocným 

a láska nabývá vševědoucnosti…“ 

[ 118 ]


A pak: 

„A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost 

proč nemluví zřetelně k našim duším?…“ 

Prvně mi tehdy Březina nepřipadal protivně přepjatý. Společnou chvíli úzkosti zázračně 

rozprostřel a spojil se životem. Neodhodlal bych se riskovat, že účinek Březinových veršů 

na Jaromíra bude v té situaci přesně opačný, kdybych nevěděl, jak moc Jaromír Březinovy 

básně miluje, a kdybych té lásce básníka k básníkovi nechtěl konečně přijít na kloub a nesebral 

odvahu ji vyzkoušet. 

Vzal mi pak knihu, oživlý a náhle radostný, a napůl cituje popaměti, předčítal mi z ní 

své oblíbené verše. 

M. P., Ostrava 6. 6. 2007 

Jde o docela detailní Brušákovu fotku zblízka. Žádné umění, ale měl tam svůj typický 

poťouchlý výraz a univerzitní šálu kolem krku. Měl tenkrát těsně po osmdesátce a byl móc 

hrdý, jak vypadá čupr, tak se rád nechal vyfotit. Bylo to v tom klubu vedle Russell Square, 

který určitě velmi dobře znáš… 

Nějak to furt nemůžu najít, protože jsem se před pár lety stěhoval a dosud jsem se 

z toho nevzpamatoval. Tj. nevím, kam šáhnout. A když někam šáhnu, tak tam je něco jiného. 

Ale nevzdávám to. Dokdy mám dedlajn? 

I. V., Kladno 11. 6. 2007 

Štreitovu kníharu jsem prohlídla hned druhý den, ale ještě se budu kochat a budu hloubat. 

Díky. A potom v neděli večerní Vltava. Hmmm… Nepopsatelné hody…!!! 

Tak jsem tu ještě vyštrachala a přečetla odložený článek na téma Otokar Březina 

a Rusko od Taťány Králové. Je to zkrácený příspěvek na konferenci Rusové a Morava, 

k přečtení na www. obrys-kmen. cz, v archivu č. 17/2007 z 28. 4. t. r. Tedy není to nic excelentního, 

zvlášť „krasoumný“ úvod zdá se mi strašlivej, ale i jiný podivnosti, ale posuď 

sám… Jsou u toho taky čtyři fotky z jaroměřického muzea od Josefa Klukana. Jináč obskurní 

veršíky v tom čísle otištěný jsou na zblití, jakož i další… Tedy jen kvůli Březinovi… […] 

Jakkoli ty texty použitý v rozhlasovém pořadu znám, znovu jsem se náramně bavila 

a znovu pozorně naslouchala a neméně obdivovala, jak je Tvá řeč bohatá, pestrá, živá, lidská, 

jak tvárně, nenásilně, mistrovsky umíš zacházet s jazykem (nedurdi se, je to tak!). 

Není Tě pro vědu škoda…? Skutečně mě ale překvapila podoba dynamiky Tvé řeči (i když 

zaznamenatelná jen na některých místech) s projevem Klausovým. Nikdy dřív jsem si toho 

nevšimla. 

Samozřejmě velikou pochvalu zaslouží redaktorka Alena Blažejovská a taky paní režisérka. 

Muziku jsi jistě vybíral Ty… Hned mě napadlo, že Trnky, brnky (nebo se ten kousek jmenuje 

jinak?) jsi tehdy s cimbálovkou vlastně kvůli odjezdu do Ameriky nenahrával. 

A další a další vzpomínky…! 

Udivující…! 

P. H., Brno 22. 6. 2007 

V mýtickém a magickém Brně opět nááááááááádherně, na té šaldovské konferenci povětšinou 

taky, snad až na pár egoisticky užvaněných Středočechů, přesvědčených o své 

neomylnosti, nedbale vyslovujících, nemístně se chichotajících vlastním rádoby vtipům, 

oslovujících se familiárně křestními jmény, opravujících ty druhé, legračně citujících jeden 

druhého a druhý prvního…, kdopak to tak asi mohl být…?!!! 

[ 119 ]


R. P., York (Anglie) 15. 7. 2007 

Takže jsem přečetl ty zajímavé Šaldovy dopisy. Zřejmě víš, že Šalda byl taky přítelem 

a protektorem Fr. Halase (oni doma měli Šaldovu hůl, ale teď ji má v Brně starší syn Franta). 

Mimo jiné jsem bletroval i v Demlových Šlépějích (r. 1940). Takřka celé číslo pojednává 

o otázce Březina a jeho názory na Židy – ty, jak se zdá, reflektují i názory Demlovy. Tehdy 

se ovšem Deml už rozešel s Bílkem a pohádal s kdekým, no a těm Židům nepřiznal naprosto 

Nic. Cokoliv udělali, bylo nečeské, podezřele mezinárodní, nanejvýš formálně dokonalé. 

Gutfreundova socha Babičky, to je stará Židovka, O. Fischer nedovede psát české 

básně, to 

samé Pavel Eisner atd. atp. Ta Demlova potřeba hádat se, rozcházet se s přáteli, dštít 

nenávist… 

Starý Halas prý měl asi 26 knih od Léona Bloy (zde v Anglii nejsou k mání); nicméně 

Honza Halas říkal, že ty Florianovy překlady se ani nedají číst. 

Zatím… 

?,?, 19. 7. 2007 staženo z internetové adresy www.obrazky.cz/?q=otokar+b%C5%99ezina&filter=1&s= 

Používejte stejný parfém 

jako Březina Otokar… 

Doručení do 24 hodin, báječné ceny… 

www. matedarek.cz 

U. H., Heidelberg (Německo) 27. 7. 2007 

Poslední dobou se zase začíná probouzet můj starý puberťácký sen: jednou v životě vidět 

Himálaje. A právě jsem se z legrace podíval na website Slovanského ústavu v Delhi. 

Pak mě zase napadlo, ze v zimním semestru 2008/09 bych měl mít nárok na „sabbatical“. 

A Bettina, která v této zimě bude působit jako hostující docentka v Záhřebu, by se popřípadě 

mohla pokusit získat podobný grant do Indie. A já, byvší kdysi dávno v jedné ze svých 

dřívějších existencí březinologem, bych mohl tvrdit, že se nutně musím věnovat indickým 

vlivům na Mistra… […] 

Zatím je to jen šílený nápad, ale kdo ví…, třeba z toho bude aspoň pořádná malárie… 

A. di P., Řím (Itálie) 18. 9. 2007 

Milý Petr, to mě těší psáti Tobě po třicet let… ale přece je nesnadný, jako dedikovat starobylé 

práce! 

Náhlá myšlenka utkvělá, jako poslat co nejdříve… dříve než přijde konec… 

Já zapomínal již Češtinu; lepší: Čeština zapomínala mě! 

Píšu a mluvím špatně, nerozumím všemu. 

Četl jsem, co jsi psal paní Marie Kostohryzová… abych Ti řekl pravdu: máš pravdu! 

Já doufám, že tento dar, tento kritický profil Otokara Březiny, bude s Tebou… jako veselá 

cesta.* 

[Dopis doprovázející zásilku autorovy práce Otokar Březina: Profilo critico (Universita 

degli studi di Roma, Facolta di Lettere a Filosofia, Corso di lingua e letterature straniere 

moderne), vzniklé v akademickém roce 1974–75; vedoucí práce Angelo Maria Ripellino). 

Psané věnování („Roma, 12 settembre 2007“) jako připomínka dávné společné cesty po 

březinovských místech: „Petr Holman / Vzpomínat na staré časy / 1977 – máj: třicet let!“] 

B. K., Praha 3. 10. 2007 

Miroslav Červenka 

Březinovské studie 

Paseka 2006, 142 s. 

[ 120 ]


Dle textu na záložce knihy byl Miroslav Červenka „naprosto fascinován neuchopitelností 

Březinovy osobnosti“, a proto rozšířil „své původně čistě versologické bádání na 

oblast celé básníkovy tvorby, a posléze i života“. Prezentovaná kniha (zahrnující pět studií 

z let 1965–1999) jako by to do jisté míry ilustrovala: po čistě versologické úvodní stati 

„Březinův verš“ (první Červenkově práci o Březinovi) se autor ve druhé studii věnuje tematickým 

posloupnostem v Březinově próze („téma“ zde je termínem lingvistickým, jde tedy 

o větnou perspektivu); následuje jemně polemická – či spíše zpřesňující a doplňující – analýza 

Březinova výkladu Svítání na západě. Za vrchol knihy lze považovat detailní rozbor 

básně „Modlitba za nepřátele“, jež na Červenku zapůsobila tak silně, že se k ní v průběhu 

let několikrát vracel. V této studii už autor nejen zkoumá veršovou a motivickou výstavbu 

textu a uvažuje o jeho celkovém významu a poselství, ale uvádí např. i konkrétní situace 

z Březinova života korespondující s textem. Závěrečná stať už není výlučně březinologická, 

z větší části je však Březinovi věnována. Červenkova kniha je hodnotná nejen pro 

své kvality literárněvědné, ale též díky onomu niternému, osobnímu zaujetí, s nímž autor 

k březinovské problematice přistupuje. 

R. P., York (Anglie), 7. 12. 2007 

Milý Petře, zřejmě patříš k vymírajícímu kmenu skutečně entuziastických lidí. S Tvým 

nadšením a energií zdaleka nemohu držet krok; vypůjčím si tedy od jiných. Budu citovat ze 

zdejšího entusiasty Bernarda Levina, z jeho esejů, vyšlých pod názvem Enthusiasms – jak 

jinak. Citát se týká jeho nadšení ze Shakespeara; myslím, že stojí za to. 

“If you […] declare It's Greek to me you are quoting Shakespeare; if you claim to be 

more sinned against than sinning, you are quoting Shakespeare, if you recall your salad 

days, you are quoting Shakespeare; if you act more in sorrow than in anger, if your wish is 

father to the thought, if your lost property has vanished into thin air, you are quoting 

Shakespeare; if you have ever refused to budge an inch or suffered from green-eyed jealousy, 

if you have played fast and loose, if you have been tongue-tied, a tower of strength, 

hoodwinked or in a pickle, if you have knitted your brows, made a virtue of necessity, insisted 

on fair play, slept not one wink, stood on ceremony, danced attendance (on your 

lord and master), laughed yourself into stitches, had short shrift, cold comfort or too 

much of a good thing, if you have seen better days or lived in a fool's paradise – why, be 

that as it may, the more fool you, for it is a forgone conclusion that you are (as good luck 

have it) quoting Shakespeare; if you think it is early days and clear out bag and baggage, if 

you think it is high time and that that is the long and short of it, if you believe that the 

game is up and that truth will out even if it involves your own flesh and blood, if you lie 

low till the crack of doom because you suspect foul play, if you have your teeth set on 

edge (at one fell swoop) without rhyme or reason, then – to give the devil his due – if the 

truth were known (for surely you have a tongue in your head) you are quoting 

Shakespeare; even if you bid me good riddance and send me packing, if you wish I was 

dead as a doornail, if you think I am an eyesore, a laughing stock, the devil incarnate, 

a stony-hearted villain, bloody-minded or a blinking idiot, then – by Jove, O Lord, Tut, tut! 

for goodness’ sake! what the dickens! but me no buts – it is all one to me, for you are 

quoting Shakespeare. ” 

P. K., Praha 17. 2. 2008 

Dík za doporučení ohledně Opolského – je fakt, že Pynsent se zabývá některými z těchto 

„okrajovějších“ osobností symbolismu, viz třeba jeho pěkné pojednání o Růženě Jesenské 

v té velké publikaci o Moderní revui… Pak kapitola o dekadentech v knize o identitě… 

asi je i leccos v časopisech – podívám se. Cítím v Opolském (a také v Liliovi/Bíblovi) některé 

struny blízké mému milovanému Traklovi. Toho Trakla vůbec nevnímám jako expresionistu 

– to je jen povrchní omyl –, je v něm hloubka charakteristická pro to nejlepší 

z přelomu století… a radost, nikoli negace. Spojnice od něj vedou k Rimbaudovi a Hölderlinovi. 

A Novalisovým Hymnům k noci – ty mají zase leccos společného s raným Blakem (Poetical 

Sketches, 1783). Čteš-li Blakeovo „Lože smrti“ (Tři prózy, Vaněčkův překlad, 

Praha 1935), jako bys slyšel Traklovy básně v próze, nebo určitě něco z Březiny – sám bys 

asi nejtrefnější místa v díle O. B. našel nejlépe. Ovšem v Březinovi je toho vždy souběžně 

[ 121 ]


víc najednou (a vždy je to hudba!), tím se od svých českých současníků liší (najde se analogický 

zjev jinde?), a proto je tak nevyčerpatelný. 

Udeřils hřebík na hlavičku, že opravdu sběratel knih v běžném smyslu nejsem. Spíš je 

to tak, že člověk hledá co nejdůkladnější spojení s osobnostmi, které jsou mu velmi blízko, 

byť třeba už nežijí. U kterých cítíš, že tě nenahraditelně obohacují a každým prohloubením 

vhledu do díla se stupňuje radost… Nejde tedy o sběr knih, ale o jakousi průběžnou radostnou 

rozmluvu… Co bych Ti vyprávěl, vždyť Tvůj „život s Březinou“ je důkazem téhož. 

Dík za pěkná slova… i já si velice cením toho, že jsem měl možnost Tě potkat, bylo to pro 

mne po mnoha stránkách jedno z určujících setkání. A jsem moc rád, že jsme to trochu 

„zahustili“ – a budeme pokračovat co nejdříve. Ozvu se! 

J. N. R., Tokio (Japonsko), 28. 2. 2008 

Vážený pane kolego, jeden z mých přátel na Masarykově univerzitě v Brně mne uvědomil 

o tom, že v době od 25. do 26. září budete v Jaroměřicích organizovat mezinárodní 

sympozium na téma Otokara Březiny. Byl jsem mile překvapen a rád bych se sympozia zúčastnil. 

Koncem září budu opět pobývat v České republice, a pokud to bude možné, chtěl 

bych přijet do Jaroměřic se svým referátem. Již dlouhou dobu se zajímám o vztah Jakuba 

Demla a Otokara Březiny. O Březinovu vlivu na Demlovu tvorbu jsem napsal několik studií, 

které vyšly v USA, Německu, Japonsku a jinde, včetně ČR. Proto bych rád přijel do Jaroměřic, 

abych se mohl setkat s jinými vědci, kteří se věnuji podobné (anebo příbuzné) tematice. 

Byl bych velice vděčný, kdybyste mi mohl oznámit, zdali je stále možné nahlásit svůj příspěvek 

(referát) k programu sympozia. Budu Vám zavázán, když mi odepíšete na adresu, 

kterou uvádím… 

V. U., Drásov 24. 9. 2008 

Nemoc mi zabránila odjet do Jaroměřic. Neživila jsem v sobě představy, že s Tebou 

budu moci promluvit, vítala jsem alespoň příležitost se s Tebou uvidět. Takto se musím 

spokojit pouze s tím, že Ti po naší delegaci a po paní Ergensové posílám pozdrav. 

Co se týká nového vydání dopisů Pammrové Havlovým, byla bych Ti vděčná, kdybys mi 

krátce zavolal a případně poradil, co by se nemělo zanedbat. Pokud bys byl ochoten přečíst 

doslov a ediční poznámku, může Ti ji naše manažerka, ekonomka a sekretářka v jedné 

osobě Jana Krytinářová přeposlat. […] 

Moc Tě pozdravuji a přeji Ti, abys zvládl to výjimečné setkání ve zdraví fyzickém i psychickém. 

Sklon mých řádků je přesvědčivým důkazem mé celkové rozkolísanosti, v Jaroměřicích 

bych se asi rozložila na prvočinitele. 

?, Brno, 8. 5. 2009 

Úmrtí 

Ferdinand Höfer 

Nar. 5. 3. 1915, zemřel 24. 4. 2009 

Je naší smutnou povinností oznámit úmrtí čestného předsedy jaroměřické Společnosti 

Otokara Březiny, pana Ferdinanda Höfera. Zemřel ve věku 94 let dne 24. dubna. Narodil se 

v rodině jaroměřického klempíře Karla Höfera. Jeho maminka měla malé papírnictví. V Höferově 

domku našel roku 1901 své první jaroměřické bydliště básník Otokar Březina. Když 

se pak o třináct let později odstěhoval, býval malý Ferdinand občas pověřen, aby mu donesl 

dopisní papír, pohledy či známky nebo noviny. Později na básníkově pohřbu ministroval. 

Po středoškolském vzdělání nastoupil na praxi v třebíčském Lorenzově knihkupectví a potom 

v Brně do známého Píšova antikvariátu. V prosinci 1937 obdržel od Zemského výboru 

vlastní koncesi na knihkupectví a antikvariát. Při rozpuštění československé armády 

v březnu 1939 se Ferdinand Höfer zapojil do odbojové činnosti. Po skončení války se 

účastnil skautského hnutí a začal systematicky rozšiřovat a zvelebovat Březinovo knihkupectví 

v Jaroměřicích nad Rokytnou. Zároveň prováděl v Muzeu Otokara Březiny návštěvy, 

k nimž patřil v roce 1948 i prezident Edvard Beneš s chotí. Za odbojovou činnost byl Ferdi- 

[ 122 ]


nand Höfer vyznamenán 5. května 1949, ale již 14. října byl zatčen a obviněn za účast na 

tzv. Katolické akci a odvezen do vyšetřovací vazby do Jihlavy. Ke 14 letům žaláře zostřeného 

temnicí a půstem, zabavení movitého a nemovitého majetku, pokutě 40 tisíc korun 

a dalším postihům byl odsouzen 18. března 1950. S celou skupinou odsouzených byl odvezen 

do Plzně na Bory, kde pracoval v trestaneckém táboře Karlov II. Pro těžký úraz spojený 

s onemocněním a proto, že na práci v Jáchymově nebyl schopen nastoupit, byl roku 1953 

převezen do Leopoldova. Zde na výzvu P. Silvestra Braita vydal na toaletním papíře 

v jednom exempláři výběr z básní O. Březiny, které znal zpaměti. Tento unikátní exemplář 

se mu podařilo z vězení propašovat. Dnes je uložen v Muzeu Otokara Březiny. Následujícího 

roku se zdravotní stav Ferdinanda Höfera velmi zhoršil, a tak dostal v srpnu od prezidenta 

Antonína Zápotockého milost. Pokud to bylo možné, staral se o muzeum, provádět 

však směl pouze v letech 1968–69. Roku 1968 byl jedním z hlavních iniciátorů oslav 100. 

výročí narození milovaného básníka. Napsal stovky dopisů významným osobnostem a žádal 

je o podporu, když hrozila ze strany jaroměřického komunistického MNV likvidace muzea. 

V roce 1990 vzkřísil Ferdinand Höfer Společnost Otokara Březiny, která měla v krátké 

době na 300 členů. Jeho dlouho nesplněnou touhou bylo obnovení Knihkupectví Otokara 

Březiny. V roce 2000 financoval úpravu výkladní skříně v místech bývalého bytu Otokara 

Březiny na obchodní místnost. Částkou 30 tisíc korun umožnil nákup prvních knih a roku 

2003 v průběhu březinovské konference bylo knihkupectví otevřeno. 

P. A. B., Praha, 13. 5. 2009 

Kanonické banality – literární zápisník 

Nedávno se na stránkách Tvaru pustil Pavel Janoušek hned dvoudílnou kulometnou 

palbou do tragické situace s výukou literatury, jež postihla naše střední školy s nástupem 

údajných reformátorů, kteří dovednosti stavějí nad znalosti a literaturu redukují na pouhý 

materiál k získání kompetencí pro komunikaci tak vůbec. Nechme stranou problém, že 

Janoušek ani jednoho „reformátora“ nejmenuje, takže údajný škůdce a nepřítel se v jeho 

pojetí jeví poněkud myticky; je to zároveň i vydatný rétorický trik, protože laskavému 

čtenáři umožní dosadit si do neobsazeného výrazu „škůdce“ kohokoli, koho sám rád 

nemá. Zaměřme se na to, co Janoušek v článku „Didaktici všech českých zemí, spojte se!“, 

ale i leckde jinde nachází dobrého na tradiční výuce, respektující literaturu jako ucelený 

systém, hodný hlubokého poznání. Janoušek, zdá se mi, věří, že ucelené vědění o všech 

velkých literárních dílech a vztazích mezi nimi pomůže uchovat či rozšířit paměť národa. 

Nechme též stranou, zda dává vůbec smysl si takovouto divnost vytvářet a představovat. 

Jak se to přihodí, že všichni jedinci odešlou ze svých pamětí své povědomí o literatuře do 

nějaké černé díry, kde se to sloučí, sečte, prokrátí a vystaví do vitríny? Nechme stranou 

i problém, co znamená něco o literárním díle „vědět“: Že jsem dílo přečetl (a po čase zapomněl)? 

Že mi o něm pan učitel vše podstatné řekl, takže vím, i když jsem nečetl? Zaměřme 

se jen na jednu ošklivost celého tohoto pojetí: na předpoklad, že maturant má pochopit 

podstatu všech velkých, kanonizovaných děl dané národní literatury. Tato představa snad 

fungovala, když kanonickými díly byla díla Tylova, Rubešova, Šmilovského; pochopil základní 

ideu a věděl vše podstatné. Už i toho Máchu, Erbena, Němcovou, Nerudu si ovšem 

po desetiletí ve škole čteme a vykládáme po svém, zbanálněně. Však víte: Neruda v povídce 

„U tří lilií“ zobrazil a odsoudil zlotřilé jednání dívky… Březinu, Šaldu, Hostovského učeň 

oboru opravář zemědělských strojů – až na pár osvícených výjimek – pochopit nemůže. 

A nemusí. Bůh jej vybavil jinými dobrými dispozicemi, 

než je schopnost postihnout dění 

estetické funkce. 

A tím jsme u jádra pudla, které tu dnes 

lovím: působení literatury, prezentované jako 

něco velkého, vznešeného, niterně dokonalého, 

páchá v povědomí našich, ale i ostatních 

evropských obyvatel velké škody. Učit by 

se měla nejen díla velká, dokonalá, geniální, 

ale v míře stejné i díla špatná, průměrná, nepovedená. 

Běžná populace totiž nemá čas, 

chuť a dispozice meditovat nad jednotlivými 

[ 123 ]


literárními díly jako nad jedinečnými, ale vždy jen dílčími verzemi světa, v nichž „pravda“ 

básnického vidění Březinova je relativizována „pravdou“ básnického vidění Sovova, které 

je prostě jiné. Do hlav se našim maturantům už po generace dostává jen romantická představa 

silné literatury, která je schopna podřídit si svět, dobrat se jeho esence a tu vyjádřit 

a spoutat jazykově. A i když u nás literaturu píše až zbytečně moc lidí, kteří by se mohli věnovat 

něčemu užitečnějšímu (byť jistě, kdo si hraje, nezlobí a neškodí), valná většina nepíše. 

Školu nicméně i tato většina opouští s vědomím, že jazyk je nástroj silnější než meč 

a že za pomoci opatření, nařízení a výnosů lze dění světa svázat do systému, v němž se 

bude dít jen to, co chceme. […] 

Dění světa se ovšem nedá svázat a řídit papírovými opatřeními. Už tomu bude deset 

let, ale pořád si ten zážitek pamatuju. Na dveřích Obvodního úřadu pro Prahu 1 visel počítačem 

vyrobený velký nápis: „Při odchodu zazvoňte“. Po nějaké době ale k němu zoufalý 

úředník propiskou dopsal: „Jen když je zamčeno!“ Ano, původní jazykové vyjádření tu 

prostě selhalo. Lidé, míjejíce při odchodu nápis na odemčených dveřích, rozuměli situaci 

jinak než autor původního nápisu; říkali si (a i mne to při odchodu napadlo, jen jsem si nebyl 

jistý): Aha, tak oni si dělají statistiku, kolik klientů jim tam přichází; já zazvoním, 

a úředník někde vedle v kukani si nejspíš udělá čárku. A tak zvonili a zvonili a úřad tím rušili 

natolik, že krása vytištěného nápisu musela být zničena ruční korekcí původního pokynu. 

Však to znáte: čím větší blbství se usídlí v řízení jakéhokoli podniku, tím více opatření 

se vydává. […] 

Výuka literatury jako dokonalých výkonů geniálního lidského ducha – nemohu si pomoci 

– nejenže nepřináší nic dobrého, ale dokonce škodí. V jiných předmětech to pochopili: 

ve fyzice se středoškolák také neučí, jak si vyrobit atomovou bombičku, byť je taková 

dovednost mnohem větším triumfem lidského ducha než tření tyče liščím ohonem. 

P. K., Praha, 11. 11. 2009 

Prosím Tě, v Táboře při rekonstrukci půdy se našel karton materiálů – dodatek 

k osobnímu fondu O. Březiny –, korespondence z let 1888–1929 (?) s Annou Pammrovou, F. 

X. Šaldou a dalšími. Přírůstkové číslo 24/2009. Zapisovali jsme to před prázdninami a v nějakém 

chaosu před dovolenými jsem Ti to zapomněl napsat. 

Navíc teď tu mám materiály z pozůstalosti Jaroslava Kabeše, co vydával Ladislava Klímu, 

a je v nich též něco málo materiálů k Březinovi, které by Tě mohly zajímat. 

V. S., Praha, 15. 11. 2009 

Petře, zdravim! 

Vim, žes nezapomněl, Ty nezapomeneš! Si taky ten jeden z mála! Pamatuju si to dobře 

a taky to nezapomenu. Jak by ta svobodně prosraná a projebaná dvacítka posledních let 

ani nebyla. Vo to sme mladší! Tak rychle to uteklo a proteklo mezi prstama. Jen těm 

bolševíkum né. Takovejch zbytečnejch nadějí, co sme měli! 

Havlíčku Havle, 

posrat to takle! 

Dybysme se to odpoledne na Národní 1989 nepotkali, nevěděl bych nic. Řeks mi jen 

tak, na nic nebyl čas, žes šel na Strahov na výstavu Březiny a že tam hrálo smyčcový kvarteto 

a že to bylo moc pěkný, a takys mi řek o nějakejch fotkách z tý výstavy. Máš je eště 

vůbec? Nebo eště né, už né? Bylo by to hezký moct je někde vidět. A na nich všechny ty 

lidi, kerý tam byli. […] 

Buď zdravej jako dosud a nedej se, já se taky nedal a nedám. 

[ 124 ]


M. V., Praha, 28. 11. 2009 

Milý Petře, to je milé překvapení, ty fotografie z březinovské výstavy! 

Úplně jsem zapomněl, že to bylo den před naší procházkou na Národní 1989… 

Velké pozdravy! 

U. H., Harvard (USA), 4. 12. 2009 

Milý Petře, zdá se, ze chřipku máš za sebou. To mě těší. 

Dík za článek o Březinovi. Stáhl jsem si to na disk. Kdybys někdy zase něco naskenoval, 

doporučuji formát PDF, tam se všechny obrazy vejdou do jednoho dokumentu a nežere to 

tolik kapacity. […] 

P. S. První část Mozartian jsem dopřeložil. Teď se pustím do druhé části, která, jak 

doufám, bude jednodušší. Ostatně jsem ještě jednou prošel Köchel Verzeichnis, a to 

Adagio pro klavír je opravdu jediná Mozartova skladba v h moll. 

U. H., Harvard (USA), 4. 12. 2009 

Teď jsem se letmo podíval na ten článek o Březinově „Chvále samoty“. Je to celkem neškodný 

pokus o „close reading“, ale v podstatě nic nového. 

Právě se snažím rozumět, co Holan (kromě vína) asi měl na mysli, když napsal první 

část Mozartian. Víš Ty náhodou, co může být „duch krušidel“? Pro jistotu dole cituji celou 

báseň. 

J. N., Praha, 4. 12. 2009 

Březina, Iwashita, Lidovky, Hnízdil, Halík, o tom hradním idiotovi se nehodlám zmiňovat… 

Lidovky nečtu, kupuju jen Týdeník Rozhlas, nechci si drásat nervy. Vždyť z nás dělají 

blbečky. Děkuju tedy za všechno, Halíkův článek přepošlu známým. Ve Tvaru jsem si 

přečetla úvahy S. Komárka „Normalizace a neonormalizace“, přesně tam popisuje, kam 

jsme došli. Překonat skepsi, kterou cítím, je nemožné. Vím, že se lidi už zase bojí mluvit, 

aby nepřišli o místo. Nejhorší ale je, že i když mluvíš, nestane se nic, vůbec nic, NIC. Viz 

Grygar a jeho odmítnutí ceny – hnulo to s někým? Vyšetřování podvodů – směšné! Úplatky, 

byrokracie atd., to všechno má navrch. Končím, nic optimistického teď nemůžu napsat. 

Prostě se už zase řítíme do prdele… 

F. S., Olomouc, 16. 12. 2009 

Tak mi to tady, milý Petře, uběhlo rychleji, než jsem si uměl představit, a do Prahy jsem 

se 

nedostal. V pátek se tam sice mihnu, ale v sobotu dopoledne letím. A tak setkání zase 

jednou nedopadlo. Budu ale v Praze podstatně déle v lednu a doufám, že Ty taky. 

Vzácnou volnou chvilku si teď krátím organizováním svého březinovského materiálu. 

Musím na tom dál pracovat, zvlášť když teď bude i to CD s eseji. Musím Březinu zase 

jednou v nějaké souvislosti (asi půjde o expresionistické překlady) tematizovat v Německu 

a zdůraznit, že už existuje skutečná „březinovská lingvistika“, kterou jsi kdysi zahájil Ty 

a kde je nutné pokračovat. Ten korpus esejů existuje, je třeba to doplnit, udělat alespoň 

vzorkový korpus „soukromých“ textů (z mládí a korespondence), doplnit Tvůj frekvenční 

slovník nějakým sémantickým slovníkem z toho, co je nebo bude v korpusu, práce je 

opravdu dost, a třeba bude zase někdy nějaká konference (nemusí to být nutně organizované 

Společností v Jaroměřicích). 

Jenom nedovol, aby na CD (třeba z důvodu nákladu) byl nějaký archaizovaný Březina, 

to si starý pán fakt nezaslouží, musí se to udělat pro mladé, chytré a citlivé lidi, a těch není 

zase tak málo, a Březina musí mluvit jejich jazykem (myslím to jako metaforu). 

Před Vánocemi Ti ještě napíši, tak zatím žádná přání a žádné loučení. 

[ 125 ]


M. M., Praha, 4. 1. 2010 

Milej Petře, vůbecs mi neřekl, že část Tvé korespondenční knihy už vyšla v Aluzi! Můžeš 

mi to eventuálně oxeroxovat? Příp. půjčit, abych si to oxeroxoval? Příp. poslat v PDF? 

No a další věc, sice jsem Ti takový blbostě psát nechtěl, protože jistě máš takových 

spoustu, ale jelikož se mi to „freudovské překouknutí“ u O. B. stalo už poněkolikáté, píšu 

Ti o těch posledních dvou, který si pamatuju – jen tak pro srandu. Může za to tak trochu 

Bulletin SOB, jelikož časopisy vůbec mám tendenci číst zkratkovitě. 

Takže v č. 49, kde přetištěn text „Pro zraky lásky“, jsem ve 3. strofě, v 1. verši, měl před 

časem znamenité „jinakčtení“, totiž: 

Však tam až setkáme se, BLÁZNIVÁ, nad naší touhou zem 

jak nad propastmi věků zakrouží v úzkostném PÁŘENÍ… 

No, když si to dáš do toho kontextu, tak je to docela jinaká báseň, což? (Ještě mě napadlo, 

že kdybych to někomu podstrčil, teda ne s tím pářením, ale s tou bláznivou, že by 

mi to klidně někdo mohl sežrat i s navijákem, ale takový věci já nemám chuť dělat.) 

Tak to jsem tenkrát považoval za příliš banální, abych Tě s tím otravoval, ale včera, 

v Bulletinu SOB č. 51, s. 6, v Kuběnově řeči, zase jedné (nemohl by už toho monopolu nechat? 

jsou to sice skvělé promluvy, ale furt je to jen on…), čtu a na konci, 2. ř. zdola, vidím 

špatně, čtu: „…Hle Mistr a – Žák, Pán PIVNICE, a jeho služebník…“ Četl jsem to v metru, no 

jistě, je tam „vinice“, ale s tou pivnicí by to taky nebylo k zahození! Když si představím ty 

vážné tváře u Mistrova hrobu a patetického, rozřečněného Kuběnu, a třeba takhle krásně 

se přeřeknuvšího, aniž by si toho sám ani kdokoli z ostatních rozsmutněnců povšiml, tak 

mi to přišlo jako cosi krásně groteskního, ba snad i poetického. Usmál by se tomu Mistr? 

Asi ne, co? 

Pozdravy do nového roku ještě jednou… 

M. M., Praha, 18. 1. 2010 

Milej Petře, jak dobře víš, „srandy trahunt“. Když člověk začne blbnout, neví, kdy přestat. 

Před pár dny jsem jel vlakem a četl si to, co jsem ještě nedočetl ze sborníku Život je 

všude. A tam, hleďme, na s. 217 v básni Václava Havla čtu: „Větry z polí se shlukovaly / 

a výpadovými silnicemi vtrhovaly do Prahy…“ 

A tak my mind started roaming… Výsledkem je tato hříčka: 

Otto Birchwood – his Wild West 6-Volume Saga at last translated into Czech! 

1) Volání tajemné dálky 

2) Svítání na Divokém západě 

3) Ani ledové větry spolu s mrazem a sněhem nás nezkruší! 

4) Stavitelé prámů 

5) Ruce vzhůru! 

6) Nová země 

No nic, holt jsem si trošku pohrál, hlavně to za 3) mi teda dalo dost koumání, a nejsem 

s tím spokojen… 

Čau! 

T. Š., Železný Brod, 18. 2. 2010 

Přece musím napsat… a znovu a znovu děkovat za seznámení s tak úžasnou bytostí, jakou 

je Anna Pammrová… Přece jsem se s večerem začetla do knížky od začátku a mám až 

na s. 74 přečteno… Její dětství mne dojímalo, ale co přišlo potom, je neuvěřitelné. Plakala 

jsem nad jejími zápisky z deníku od samého počátku, kdy psala o Březinovi… a dále 

a dále…, chvěju se, ten třes se nedá ovládnout (stává se mi to, když se něco dotkne mé 

duše a já vím, že to jsou pravdivá slova nebo že to tak cítím stejně)… a pláču… a jsou to slzy 

[ 126 ]


radosti z toho setkání… úžasná, úchvatná Anna Pammrová… hluboce, velmi hluboce se 

mne dotýká… Dnes už nemám sílu, ale těším se na každé slůvko, co napsala… 


V noci jsem dočetla životopis Anny Pammrové… pořád Ti musím děkovat… 

Mimořádná žena… tak hluboce se mě dotýkají její slova…, tak moc jí rozumím…, chvílemi 

mi mluví z duše, něco máme společného…, něco ne, každá prožíváme jiný život v jiné 

době… 

Chtěl jsi, abych Ti napsala své dojmy… Nevím, jestli můžu, je to mé první a zatím jediné 

setkání s ní… a jistě se k ní budu vracet a budu nacházet další a další myšlenky… 

Našla jsem si něco o ní na internetu, ale vše se ve mně vzpírá, když čtu nálepky jako 

„feministka“ nebo „ekofeministka“… Ona, která tolik dbala na svobodu ducha, by dnes za 

tyto nálepky jistě nebyla ráda, a už vůbec ne, kdyby viděla, kam tzv. feminismus dospěl… 

Myslím, že ona měla jasno v tom, jaký má být PRAVÝ MUŽ a jaká PRAVÁ ŽENA…, rovnováha 

ženského a mužského principu ve všem (dnešní doba by jí jistě přinesla ještě více bolesti…, 

jak smutné, kam jako lidstvo spějeme)… 

Já cítím stejně jako ona, že žena by měla zůstat ženou, být sama sebou, prožívat pravé 

ženství… Její život na tomto světě jí přinesl mnoho hořkosti, a je mi líto, že právě ona nenašla 

naplnění svého ženství ve spojení lásky duševní i tělesné…, a přece vím, jak po ní toužila… 

Jak někdo může říci a napsat, že měla odpor k mužům? Ona přece toužila po muži, 

který by ji respektoval, miloval takovou, jaká je, dychtila po pravé lásce… 

Ona, která dokázala tak intenzivně vnímat krásu kolem sebe, les, vzduch, své pocity 

a vůbec celé své bytí, ona by jistě i ty fyzické projevy lásky naplno procítila a svými slovy 

pak vynesla do nebes, kdyby potkala toho pravého a jejich láska se naplnila nejen v duševní 

oblasti, ale v hmotném světě… To jí zůstalo odepřeno, a tak hořce znějí její slova 

o tom, jak je jí vše tělesné odporné… Není divu po tom, co musela prožít s tím člověkem po 

svém boku… Je mi líto, že musela tak trpět, ale každý si musíme prožít to své… 

Anna… Už jen to jméno nese velkou karmickou zátěž, nezdá se Ti? (Zvláštní… Moje maminka 

je Anna, i babička… někdy Ti budu vyprávět o jejich životě, nenaplněné lásce a … 

Bože! vždyť obě měly vedle sebe takového člověka zelených očí…, a možná i já…, tak trochu? 

Ale já nejsem Anna…, se mnou to je jinak… cítím to…, cítím, že rozpouštím tu rodovou 

kletbu…) 

Raději ale otočme list. Plození dětí, odpovědnost…, ano, to je pravda…, jen málo žen 

(a ještě méně mužů!) to ví…, mnoho temných duchů se dnes vtěluje, stále více…, ale na 

druhou stranu to asi jinak nejde, nemůže tady být jen to dobré…, každopádně toho temného 

a těžkého je tu stále více… a klesáme…, stahuje nás to do hlubin…, a jestli na něco zajdeme, 

tak toto bude příčinou… 

Bylo by toho hodně, co by se dalo rozebírat…, ale spíš by to bylo na dlouhé povídání, 

které teď není možné… 

Jen chci, abys věděl, že ji vnímám jinak než kritici a autoři/autorky různých těch článků, 

nechci její dílo a její osobnost analyzovat, vnímám ji srdcem, prožívám s ní to, co popisuje, 

a poslouchám, co říká mně… Získala jsem v ní přítelkyni (beze vší skromnosti cítím, 

že by mě za ni přijala)… a dovolila jsem si přivlastnit i tato její slova, určená Almě, a ona se 

jistě nebude zlobit… 

Buď klidná a soustředěná. 

Buď klidná, aby se v Tvém okolí soustředilo více dobra. 

Přeji harmonii všude, kam vstoupíš… 

A ještě: Nemohu pracovat… Přečetla jsem zběžně zatím, v rychlosti, Tvou recenzi, 

a nedá mi to… 

Proč vy muži všechno tak rozebíráte a řešíte věci neuchopitelné rozumem? Copak lze 

niternou myšlenku básníka hmotným rozumem uchopit? Nelze. Tu můžeme jen procítit 

a s ostatními pak sdílet to, co přinesly verše nám, ale zároveň jim ponechat prostor pro 

vlastní prožitek, pro vlastní pochopení… 

[ 127 ]


Je třeba přečíst dílo básníka očima dneška? Spíše bych řekla: je třeba přečíst dílo 

básníka a uvidět je svýma vlastníma očima, procítit svým vlastním srdcem, pochopit, co 

znamenají jeho slova pro mne…, pro mne osobně… Těším se na to… 


Sladko je žíti! 

Ano… 

Přečetla jsem si právě „Kolozpěv srdcí“ a jsem zcela beze slov… u vytržení… 

Ta duše je mi tak blízká! Dokonce svá slova u něj nacházím…, své myšlenky… 

Ano, energetické spojení mezi básníkem a čtenářem jistě existuje… také stejnorodost 

duší působí…, přitažlivost přirozená…, zákon…, tak jsem si přitáhla Tebe… i jeho…, Annu… 

a další a další budou následovat jistě… 

Včera večer jsem pilně četla Korespondenci, pomalu čtu, nevynechám jediný řádek…, 

už cosi o Anně píše…, snad už se dočkám i těch vzájemných dopisů… […] 

Uvažuji, proč o Březinovi říkají, že je složitý, že se musí o jeho básních přemýšlet… Já to 

tak nemám…, nemusím myslet vůbec…, cítím, chápu, prožívám, sama nad tím žasnu…, vše 

je naprosto jasné, průzračné a známé… 

J. K., Praha, 5. 3. 2010 

Zombie jménem POEZIE 

Učitelé na základních školách už děti nenutí si je pamatovat, dostat cukroví od Mikuláše 

lze i bez nich a okouzlit milou dnes dokáží mladí nápadníci jinak. Řeč je o básních a poezii, 

která zdaleka není mrtvá, ačkoliv nám to všem tak trochu připadá. 

„Populární poezie je mrtvá. Je mrtvá, je mrtvá, je mrtvá.“ Ve své slavné eseji se americký 

kritik John Derbyshire vyjádřil jasně. Možná udělal chybu, že si pro srovnání jejího 

současného stavu vybral dílo Williama Butlera Yeatse, Roberta Frosta a Dylana Thomase, 

protože je velmi těžké najít v současnosti spisovatelského génia podobné velikosti. Už 

nikdo nenatočí Sedmou pečeť, už nikdo nenahraje Bílé album. A nikdo už nikdy nenamaluje 

slunečnice tak, jak to dokázal v roce 1888 van Gogh. To ale není důvod ke skepsi. 

Poezie byla svou povahou vždycky „plaché umění“ a vždy přitahovala menší okruh zájemců 

než film, hudba či architektura. […] 

Nástup a masové rozšíření internetu poezii nijak neuškodily, spíše naopak, i když je 

nutné umět rozlišovat. […] 

A jak si současného básníka představit? Jeho popis zůstává stejný po staletí. „Původní 

básník oživuje zanedbaná slova a skutečnost – a proto nutně nemůže vytvářet jakýkoli 

trend. Ten je vždy vypozorovaný z něčeho, co už bylo. Naopak, básník je k trendům mimořádně 

nevšímavý, což ho vyřazuje z obecného povědomí i z obecné řeči,“ říká redaktorka 

a literární historička Daniela Iwashita. Je to člověk, který je svým způsobem stále příliš 

„pozadu“, protože má vztah k tradici, je s ní v doteku, ale také příliš „vepředu“, protož 

nelpí na konvencích, nemluví automaticky a vidí mnohem dál. „Poezie Máchova, Erbenova, 

Nerudova, Sládkova nebo Zeyerova, anebo Březinova, Bezručova, Tomanova a dalších je 

živá i dnes, ale živí básníci, kteří své předchůdce znají a čerpají z nich, nepíšou stejně jako 

oni. Tím by je, čtenáře i básně, umrtvovali,“ dodává Iwashita. Americký spisovatel Randall 

Jarrell na velmi podobnou notu jednou řekl: „Dobrým básníkem je ten, kdo celý život stojí 

uprostřed bouří a dokáže, že do něj blesk uhodí pětkrát nebo šestkrát.“ […] 

I. V., Kladno, 9. 3. 2010 

Tak jsem, milý Petře, nechala ležet všechna pracovní lejstra (po velmi dlouhé době takovýhle 

přepych!) a četla a četla… Jak ráda bych si přečetla celou knížku! Taková fascinující 

neretušovaná výpověď se přece nesmí ztratit kvůli nějakému trapnému nedostatku 

grošů… 

Je v těch dopisech tolik silných výpovědí, osudů, myšlenek, vnitřních vazeb, odkazů, 

vzpomínek, chtěného a nechtěného humoru (výtečnej Martin!), svědectví zdaleka 

nejenom březinovských (však víš, proč jsi ji dal dohromady) a taky… lásky. 

[ 128 ]


I v tom chvatu, v jakém jsem teď četla, mě třeba nad dopisem R. K. z 14. 2. 2007 náhle 

napadlo, jak podobný může být pocit z poslechu Mahlerovy hudby a Březinových veršů: ta 

hudba se taky může napoprvé zdát protivně přepjatá, ale když je ti opravdu ouvej, 

najednou zjistíš, jak je hluboká, nekonečně obsažná, útěšná, univerzálně lidská, přesahující 

pozemskou zkušenost… Co všechno v těch řádcích čeká…!!! 

Kde vzít…? 

Mnohokrát děkuju, představuju si, jak štrapacíruješ po kopcích, a už zas letím… Zatracenej 

spěch…! 

Slyším taky, že na těch textech dřeš do zničení těla… Nechceš aspoň na to bolavé zápěstí 

vyzkoušet taping, tedy krásně česky řečené tejpování? Prý snižuje otok a bolestivost 

při syndromu karpálního tunelu, ale pomáhá i při bolestech plotýnek ve fázi, kdy to ještě 

není na operaci. Už dřív olepení kloubů páskami používali horolezci a běžci, teď tuhle metodu 

hodně začínají využívat fyzioterapeuti. Určitě bys někoho našel… (Ha, řečním jak 

z letáku…) 

T. A., Praha, 11. 3. 2010 

Petře, asi nemusím opakovat, jak si Tvé práce vážím. Úryvky, cos mi zaslal, nečetl jsem 

dosud – je to něco naprosto výjimečného, onou zacílenou urputností a důkladností a pečlivostí, 

která už v raném mládí fungovala. Jsou setkání vpravdě osudová, bývá jich víc, 

někdy stane se, že protneme cosi v sobě základního a určujícího s existencí člověka, jehož 

celistvost, pracovní, lidská, etická nás doslova jak bleskem zasáhne. 

Netušil jsem, že tak časně a se znalostí věci o B. psal jsi. Nesmírné díky za přeposlanou 

mozaiku – včetně humorných momentů –, za všechny Tvoje žádosti na vojně o vycházky, 

podepřené slovy, která PŘÍSLUŠNÍ vnímali jako temné enigma, nutně provokující zeleň 

jejich ošatu i mozkoven… 

Citace z Bečváře je silná (já teď „poznovu“ ke knize vracím se), četl si v Sám a sám od 

Byrda, kde polárník, člověk racionální, tvrdý, popisuje své dojmy z ticha, z polární záře, 

z osamocenosti (byl na stanici půl roku docela sám) výrazy camusovskými (podobně hovoří 

v nejlepších momentech Messner, další z lidí, kteří dotkli se univerza – nedávám záměrně 

do uvozovek – celou svou bytostí). Ta nepatetičnost mě vždycky donutí sklonit hlavu. 

Zábrana nemohl mít v Březinovi blížence, v Zábranovi bylo mnoho hořkosti a rmutu, 

lhostejno, že rozumíme příčinám, omlouváme, nesoudíme…, ale byl zaklíněn ve své bolesti 

bez touhy, a především p o t ř e b y dotýkat se tam, kde doteků nevidno, kde je 

musí člověk vystavět, vyvzdorovat, donutit se v sobě přijmout jejich šálivost jako naději, 

jinak totiž otevírá se nám pouze noc. 

Zdánlivá nekonkrétnost a povšechné obecnosti Březinových pohledů a náhledů (zmiňuje 

se o tom také kdosi z pisatelů ve Tvém kalendáriu) je výsledkem vhledu, bojím se říct 

zázračného, vhledu k víře a důvěře a k prostorům září a jasu, jedno, zda jim řekneme 

„Bůh“ nebo „Mystérium“, které člověk hledá celý život, a přečasto marně, je to po mém 

soudu jediná obrana, jíž svedeme vystoupit vstříc smrti, marnosti, temnotě, běsům. (Ono 

MUSÍM, které se promění v CHCI, jak jsem napsal synovi Péťovi kdysi.) 

Holt kdo chce k Bř. kafe a buchty, nebude nakloněn k smysluplnosti vydání jeho díla 

v jazyce latinském. Což o to, i mně jeví se podobný čin jako svého druhu bizarní až fantomatický 

– 

současně ale ukazuje mi lidi srdci mému blízké (hanácky vyslovený O. B.!!!). 

Tvoje práce je obří. (Neboť nejen ve věci O. Bř.) Objímám, s díkem… 


Tak Ti musím zase napsat, jak studuji Korespondenci… to jsi ostatně chtěl, abych psala, 

tak píšu… 

[ 129 ]


Tedy studuji je silné slovo, spíše se dotýkám… Začínala jsem tak, že jsem četla každý 

dopis, stránku po stránce, slovíčko nevynechajíc – chtěla jsem poznat život básníka, jeho 

prožitky, jeho přátele, postupně… 

Ale neodolala jsem… Bylo to silnější než já… Neskutečně mě přitahuje korespondence 

mezi O. B. a Annou, a tak začínám znovu, a čtu teď pouze tu jejich nebo spíše jeho (tolik 

mě mrzí, že nemůžu číst také její dopisy jemu)… 

To, co prožívám, když čtu ty řádky, se nedá slovy popsat – nedokážu to vyslovit ani napsat, 

a tak trochu mě to mučí, stejně, jako když mě napadají verše, které perem nezachytím 

nikdy v té formě, ve které přilétly ke mně… Přiletí si lehce jak motýli, třepotajíc křídly, 

nad hlavou mi krouží, a ruka je tak těžkopádná, zachytí jen zlomek té krásy… 

Vše se mě dotýká tak silně, že už nepochybuji o tom, že ta přitažlivost, o které jsem Ti 

už psala, mi přináší přesně to, co v tomto okamžiku potřebuji (nic není náhoda). Právě 

teď, když stále více a více poznávám sama sebe, objevuji zákoutí své duše nepoznaná či 

dávno zapomenutá… Je krásné zjistit, že zákony, ve které věříš, opravdu fungují, zažíváme 

to vlastně neustále a vůbec si to neuvědomujeme. A je neskutečný pocit vědět, že jsi součástí 

něčeho Velkého mimo prostor a čas… Pak to pachtění pozemské, mnohdy ubíjející 

a únavné, přece jen dává smysl… Vidíš vidíš, opět jsem se nechala unést! Tedy zpět k O. B. 

a A. P…. 

Čtu vlastně jeho první dopisy Anně, první polemiky… Je to neskutečné, nejenom to, že 

to čtu, ale vlastní myšlenky mi do toho vybuchují, obhajuji ty její a do toho ještě své vkládám. 

Chápu je oba…, ji jako ŽENU, jeho jako MUŽE. Ona tak citová…, nedokáže ještě úplně 

jasně vystihnout, co cítí, protože jak uchopit ty myšlenky (přesně znám ten pocit), jak cosi 

nehmotného vtělit do hmotnosti, to dovedou dokonale jen géniové (slova, hudby, života)… 

On má jistě v mnoha věcech pravdu, ale zdá se mi v těch polemikách hodně fixovaný 

na rozum, ten hmotný nástroj, který podle mého soudu opravdu nemůže pochopit vše 

mezi nebem a zemí, ale tuším, že jeho pohled se určitě také bude vyvíjet a formovat a měnit… 

Těším se na ty další dopisy!!! 

Tak mě napadlo, že se možná nad mými řádky usmíváš, třeba Ti i připadají hloupé, Ty 

už o něm všechno víš, a já téměř nic, jsem na začátku, ale jsou to hezké začátky a moc mi 

to dává… 

Píšu Ti jen o svých pocitech, rozebírat témata (i když mě tolik oslovují), by bylo na 

dlouhý dopis, a bez zpětné vazby se mi to ani psát nechce, povídat si, to ano, to by bylo 

velmi, velmi pěkné… a zajímal by mě Tvůj pohled, tak třeba někdy…, při dobrém čaji… 

Znovu Ti děkuji za ty krásné knihy, chtěla bych zastavit čas a číst, psát, tančit, zpívat, 

poslouchat hudbu… 

Škoda, že si musím tyhle chvilky jen krást, ale i to mi pomáhá nacházet Krásu ve 

všednosti a stereotypu každého dne… 

[ 130 ]

1/2010 

šéfredaktor: Jiří Hrabal 

redakce: Vít Gvoždiak, Martina Knápková, Pavel Kotrla, Milan Orálek, Martin Punčochář, Petr Stojan, 

Pavel Zahrádka 

redakční rada: Michal Ajvaz, Radim Brázda, Ondřej Cakl, Tomáš Hlobil, Břetislav Horyna, Jiří Chocholoušek, 

Michal Jareš, Jan Prokeš, Oldřich Vágner 

grafická úprava: Pavel Kotrla 

sazba: Vít Gvoždiak 

adresa redakce: Aluze, Katedra bohemistiky, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 

Křížkovského 10, 779 00 Olomouc 

tel.: 585 631 159 

e-mail: redakce@aluze.cz 

http://www.aluze.cz 

ISSN 1803-3784 

XIV. ročník 

Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře udělené roku 2010 Ministerstvem školství, 

mládeže a tělovýchovy ČR v rámci Rozvojového projektu č. 15/17, programu 7c, Filozofické fakulty Univerzity 

Palackého v Olomouci: Podpora excelence odborných a pedagogických publikačních výstupů pracovníků Filozofické 

fakulty Univerzity Palackého. 

Vydání publikace podpořilo též Ministerstvo kultury ČR a Filozofická fakulta UP v Olomouci.

Stáhněte si celé číslo ve formátu PDF - Aluze

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?