stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
revue hudebních nosi��
šek Burda, digitální remastering
Stanislav Sýkora a Jaroslav Rybář,
SR Studio, Praha 2007
Celkový čas 79:18
� Miloš Pokora
Tento kompaktní disk, vydaný jako
15. část talichovského archivu, je
zajímavý nejen tím, že nám podává
další svědectví o Talichově přístupu
k Mozartově hudbě, ale také
tím, že představuje v sólových výstupech
dva legendární české instrumentalisty
– houslistu Jiřího
Nováka, který v době této nahrávky
působil už sedmým rokem jako
primárius Smetanova kvarteta,
a Vladimíra Říhu, který byl téměř
čtvrtstoletím klarinetistou České
fi lharmonie. Skutečnost, že Václav
Talich Mozarta miloval, je z nahrávky
znát především na detailní
práci s jednotlivými nástrojovými
linkami, které se odvíjejí ve vzájemně
precizním souladu. Určitým handicapem
je však celkový zvuk, který
je občas až příliš vyostřený a oproti
převažujícímu současnému názoru
na mozartovskou interpretaci drobet
zkreslený přeexponovanou zvukovostí
smyčců vůči dechové harmonii,
jejíž duchaplné předivo nelze
dokonale vychutnat. Na Novákově
podání sólového partu Mozartova
Koncertu pro housle a orchestr
D dur, KV 218 obdivujeme vzácně
čistý a ve všech polohách nosný tón
(i když nevíme, do jaké míry je to
zásluha postavení mikrofonů) a naprosto
bezchybnou intonační jistotu.
Pozoruhodný je i způsob, jakým
se sólista ve všech větách zmocňuje
náročných kadencí (jejich původ
nám, bohužel, buklet neprozrazuje),
jež na sebe v této nahrávce strhávají
daleko větší pozornost než
při většině jiných podáních tohoto
koncertu. Co se detailů týče, nejvíc
jsem ocenil v Novákově podání fi -
nálního Andante grazioso, zemitě
prožívaného a současně roztomile
pointovaného – také Talich s fi lharmoniky
tuto větu náležitě vychutnává.
V sólovém partu Mozartova Klarinetového
koncertu A dur, KV 622
je ve spolupráci s přesně spolupracujícími
fi lharmoniky zajímavé sledovat
hned 1. větu, která k nám promlouvá
oproti dnes převažujícím
pojetím v podstatně velkorysejším
a typicky „říhovsky“ kulatém tónu
a zároveň se všemi nadsázkou vystiženými
tempovými změnami (ritardando
v 1. větě) a epičteji rozrytou
prováděcí partií. Pro tematický
vstup i tematickou odpověď Adagia
volí interpreti krajně klidný pohyb,
což se dokonale odráží od hravého
fi nálního Ronda. Jednu drobnou výtku
kromě poukazu na výše zmíněnou
zkreslenou zvukovou výslednici
bych si však přesto neodpustil:
opakovaná zrychlení před návraty
hlavního tématu působila násilně.
Bonbónek, osvětlující, kde byly
kořeny současné dechovky, přináší
na tomto CD rozpustile spontánní
nahrávka Mozartovy Serenády pro
dechové nástroje B dur „Gran partita“,
K 361/370a.
Buklet je vybaven vyčerpávajícím
způsobem, důstojným významu této
edice. V závěru poslední, živě snímané
nahrávky, věnované kratičkému
proslovu naslouchající mládeži,
dokonce slyšíme Talichův vlastní
hlas.
SUPRAPHON SU3837-2 (2CD)
Václav Talich Special Edition 17
CD I – Bedřich Smetana: Vyšehrad,
Vltava, Šárka; Vilém Blodek:
V studni (předehra); Karel
Kovařovic: Havířská polka; Bedřich
Smetana: Našim děvám, Libuše
(předehra), Dvě vdovy (recitativ
a árie Anežky, 2. dějství),
Pražský karneval (introdukce
a polonéza)
CD II – Leoš Janáček: Příhody lišky
Bystroušky (svita z opery); Josef
Suk: Pohádka, op. 16 (II. Hra
na labutě a pávy); Antonín Dvořák:
Polednice, op. 108; Václav
Talich hovoří – bonus
Česká fi lharmonie a Symfonický
orchestr Českého rozhlasu, řídí
Václav Talich
Nahráno v Odborovém domě
na Perštýně, v Národním divadle,
ve studiích Českého rozhlasu,
ve Dvořákově síni Rudolfi na
a v Divadle hudby v letech 1929
až 1956. Hudební režie Ladislav
Šíp a není známo, zvuková režie
František Burda a není známo, digitální
remastering z originálních
pásů Stanislav Sýkora a Jaroslav
Rybář
Celkový čas 77:38 a 55:10
� Ivan Žáček
Sedmnáctým titulem se uzavírá dirigentský
portrét Václava Talicha,
kterým Supraphon splatil svůj ediční
dluh velkému českému dirigentovi
a který v tomto rozsahu nebyl
dosud vydán. Je proto logické
a odráží to i stav zvukového archivu,
že v projektu naprosto převažují
snímky s Českou fi lharmonií. Pilíři
celého projektu jsou Dvořák, Janáček,
Suk, což opět odráží Talichovu
celoživotní koncentraci. Stěžejní
díla české symfoniky jsou doplněna
výběry z Mozarta, Händela, Čajkovského,
Wagnera. Nechybí ani
význační instrumentalisté a pěvci,
s nimiž Talich ve své době spolupracoval.
Závěrečný titul Talich Special Edition
otevírá trojice symfonických
básní (Vyšehrad, Vltava, Šárka)
z roku 1929, kdy Talich poprvé nahrál,
pro společnost His Master´s
Voice, Mou vlast, ke které se pak
vrátil ještě dvakrát, v roce 1940
a 1953 (obě nahrávky jsou v projektu
rovněž obsaženy). Nahrávka
představuje Talicha ve vrcholném
období, kdy působení u pultu jemu
zcela oddaných fi lharmoniků začínalo
přinášet prvé plody. Dnes stěží
něco více, než opět historický dokument,
mimo jiné dokládající, jak
nesmírně šla technická úroveň orchestrální
hry od té doby nahoru.
Zatím posledním článkem vývoje
je výkon orchestru Berlínské fi lharmonie,
který dokázal pod vedením
Jiřího Bělohlávka nastudovat pro
něj takřka (až na „Moldau“ a Šárku)
neznámou partituru na úrovni,
která by měla jako zlá noční můra
připravovat o spánek každého objektivně
slyšícího a předsudky nezatíženého
člena našeho vrcholového
orchestrálního tělesa. Z počátku
40. let pak pochází snímek
předehry ke Smetanově Libuši a
polek Našim děvám, doplněný spíše
dobovými kuriozitami, Předehrou
ke Blodkově opeře V studni
a Havířskou polkou Karla Kovařovice.
Z poválečných nahrávek titul
přináší kromě Talichovy orchestrální
Svity z Janáčkovy opery Příhody
Lišky Bystroušky, Sukovy Pohádky,
další verze Dvořákovy Polednice
i vzácné zvukové unikáty, na
nichž Václav Talich hovoří: zkoušku
na Dvořákovu Novosvětskou
symfonii a Violoncellový koncert
(se sólistou Mstislavem Rostropovičem),
proslov po gratulaci fi lharmoniků
k Talichovým jmeninám
a vůbec poslední záznam dirigentova
hlasu z besedy v Divadle hudby
na podzim 1956. Vrcholem celého
dvojdisku, ale i projektu je bezpochyby
záznam fragmentu Smetanova
Pražského karnevalu, pořízený
v roce 1953. Talich se tu zmocnil
dirigentsky velmi obtížného úkolu
na úrovni, která přesvědčivě dokládá
jeho místo mezi velkými zjevy
evropské taktovky 20. století.
ARTA F10140
Felix Kadlinský: Zdoro-slavíček
Ritornello/Fraucimor – Hana
Blažíková, Kateřina Doležalová,
Hana Fleková, Simona Holubcová,
Jana Lewitová, Lenka Mitášová,
Tereza Pavelková, Blažena
Pecháčková, Michael Pospíšil
Nahráno v kostele U Jákobova
žebříku v pražských Kobylisích,
v březnu 2005, zvuk Aleš Dvořák,
produkce Vítězslav Janda
Celkový čas 66:10
� Jan Baťa
S každou novou nahrávkou z hudební
dílny Michaela Pospíšila
mají posluchači šanci vstoupit do
světa barokních zvuků, tónů, ale
i mentality. A protože nelze dvakrát
vstoupit do jedné řeky, je každá
deska osobitou a nezaměnitelnou
výpovědí člověka, který znovuobjevování
zejména českého
hudebního baroka bez nadsázky
obětuje celý život. Všechna alba
jakoby krouží kolem téhož, nicméně
pokaždé představují téma z odlišné
perpektivy. Není samozřejmě
náhoda, že mezi projekty převažují
ty spíše duchovního rázu.
Nejinak je tomu i v případě nahrávky
Zdoro-slavíčka, sbírky písní německého
jezuity Friedricha Spee
von Langenfeld (vydána 1649), jíž
do češtiny přeložil rovněž jezuita
Felix Kadlinský (1665). Jak trefně
poznamenává Michael Pospíšil
v průvodním slovu, jedná se o hudbu
určenou k privátní modlitbě
a rozjímání. Proto nahrávce sluší
výhradně dámská sestava ansámblu
– Fraucimor, kterou nicméně
vede Pospíšil a rovněž se na celkovém
výsledku nového snímku významně
podílí jako interpret.
Promyšlený výběr dává poznat
to podstatné z písňové sbírky. Že
však nešlo jen o písně, ale že texty
samy o sobě jsou krásnými básněmi,
interpreti naznačují občasnými
recitovanými pasážemi, vloženými
mezi zpívané sloky. Dodávají tak
celkovému vyznění na působivosti.
Vynikajícím nápadem je přidání
zpěvníčku, který umožňuje provést
si písně pro vlastní potěchu
a kontemplaci ve svém soukromí,
podobně jako to činili naši předkové.
Ritornellovské nahrávky vynikají
především bezprostředností
a schopností „vtáhnout“ posluchače
do děje. Jejich spontaneita
je dána Pospíšilovým výběrem interpretů,
který nad technickou (ale
mnohdy bezduchou a studenou)
dokonalost staví čistou a přirozenou
muzikalitu. To s sebou samozřejmě
nese i jistá rizika, jako je
v našem případě nevyrovnanost
mezi kvalitou hlasu jednotlivých
dam Fraucimoru. Nejmarkantněji
se to jeví u Jany Lewitové, jejíž
výrazový projev má sice své kvality,
ale po stránce intonace a frázování
jsou patrné mnohé rezervy.
Dramaturgii tohoto typu však nelze
hodnotit jinak než jako celek
a ten má svůj vývoj, atmosféru
a napětí. Stává se tak další úspěšnou
ritornellovskou sondou do duchovního
a hudebního světa barokního
člověka.