stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
studie, komentá�e
je prázdný sál
konkuren�ní výhodou?
� Jiří Štilec
„ …My mu nerozumíme, ale My mu věříme …“
Tento příspěvek se záměrně provokujícím titulem na rozhraní
hudby a ekonomiky, nadsázky a tragikomické reality
navazuje na dvě větší diskuse a polemiky, které začaly zcela
nezávisle. Na počátku měly i úplně odlišná témata, ale v určitém
okamžiku se jejich zájmová pole zcela nechtěně, ale o to
zajímavěji a poučněji setkala v nečekaném průniku.
Ta první debata začala někdy v únoru loňského roku. Vzbudila
velký zájem veřejnosti a dostala široký publicistický
prostor nejen faktem, že v ní šlo o systém fi nanční podpory
a konkrétní grantová řízení na magistrátu hlavního města
Prahy (tedy o peníze z veřejných zdrojů), ale i skutečností,
že do polemické (o)pozice se dostaly známé a respektované
osobnosti českého herectví a divadelnictví – mj. Jan Hrušínský
nebo Radoslav Brzobohatý. Jeden z příspěvků zasahujících
do této diskuse vyšel i v Divadelních novinách (Bohumil
Nekolný, Občanská válka pražských divadel, DN č. 7,
str. 7, 2007).
Druhá debata začala o něco dříve jako soukromá diskuse
dvou hudebníků na internetových stránkách Společnosti
pro duchovní hudbu /http://blog.sdh.cz/a, v níž šlo původně
o otázky spojené s duchovní tvorbou a dalšími problémy.
Postupně se však stala debatou o soudobé hudbě, jejím obsahu,
poslání, stylových problémech, publiku a podpoře – tedy
o penězích především z veřejných zdrojů. Nakonec oznámil
nečekaně jeden z hlavních aktérů celé debaty a zároveň
provokativní zábavy, jak se nakonec ukázalo, že šlo o sázku
a žert. Ať už tato debata byla skutečná, virtuální nebo jakákoliv
jiná, i ona tematizovala problémy, které patří k současné,
respektive soudobé hudbě a nutně se dotýká otázek
jejího fi nancování.
Rozdělování veřejných prostředků v grantovém nebo v jakémkoliv
jiném řízení je obtížný úkol vždy a všude – domnívám
se, že není a nebude nikdy možno uspokojit nároky
těch, kteří se cítí oprávněni k tomu, tyto veřejné prostředky
získat a vždy zůstane určitá část neuspokojených a nespokojených
žadatelů.
Na rozdíl od fi nancování ze soukromých nebo sponzorských
zdrojů, které vytvářejí jiný typ kontrolních a opravných mechanismů,
je debata o podpoře z veřejných zdrojů možná
a nutná zejména proto, poněvadž jde právě o veřejné prostředky,
tedy – a zde se omlouvám za tento dnes nadužívaný
výraz – o peníze daňových poplatníků.
V celé debatě se zejména poukazovalo na nutnost objektivních
nebo transparentních kritérií. Několik termínů se pak
během celé argumentace objevovalo zvláště často, zejména
komerční, inovativní, experimentální a samozřejmě řada dalších.
Během argumentace měly tendenci některé termíny
a pojmy vytvářet spřízněné trsy s polárním hodnotovým zaměřením.
A tak komerční často bylo spojováno s konzervativním,
tradicionalistickým, zatímco experimentální s inovativním,
nekomerčním. Protože každý rozbor jakékoliv
komise, orgánu nebo hodnotitele rozhodujícího o fi nanční
podpoře musí vyústit do jednoduchého soudu – „podpořit“
nebo „nepodpořit“ a dokonce dojít až ke konkrétnímu fi -
nančnímu vyjádření této případné podpory, dostalo se kladného
znaménka spíše jen tzv. nekomerčnímu a inovativnímu
umění a aktivitám. Opak sloužil jako argumentační opora
pro neudělení grantu. V ohnisku diskuse se tak nakonec
ocitlo označení „komerční“, které, jak několik umělců
z divadelní oblasti uvedlo, bylo uplatňováno zcela libovolně
a bez jakýchkoliv přesnějších kritérií.
Přiznám se, že s výrazem „komerční“ bych při jakémkoliv
posuzování nebo hodnocení hudby nebo umění zacházel velmi
opatrně. Tohoto výrazu lze, bohužel, poměrně snadno
zneužít jako pohodlné nálepky, kterou lze označit při troše
dobré vůle nebo demagogie cokoliv. Ostatně již Norman
Lebrecht ve své dnes již klasické práci „Who killed classical
music“ ukazuje, jakým „komerčním“ způsobem lze využívat
právě veřejných prostředků, o podivných aliancích veřejných
institucí, peněz a vlastních soukromých zájmů a někdy
i vlastních soukromých fi rem ani nemluvě.
Každý projekt, každá hudební instituce, každý umělec, který
je v dané oblasti profesionálem, musí být fi nančně zajištěn,
buď ze státních (veřejných) peněz nebo ze soukromých zdrojů
či dokonce z „vygenerovaných“ – tj. vydělaných fi nančních
prostředků. O vlastní povaze, kvalitě a hodnotě projektu
(divadelní hry, představení, interpretované hudby atd.)
nebo produktu (uměleckého díla) jen málo vypovídá fakt,
odkud byla tato aktivita fi nancována (mám na mysli samozřejmě
pouze legální způsoby), nebo jaká je právní subjektivita
a příslušnost subjektu této činnosti nebo autora díla
v rámci tzv. státního, veřejného nebo soukromého sektoru.
Jan Hrušínský zde velmi dobře uvedl předválečnou situaci
a Osvobozené divadlo jako příklad značného kulturního přínosu
a nesporné umělecké hodnoty soukromé umělecké instituce.
A takových příkladů je samozřejmě daleko více.
Rozrůzněnost subjektů v různých sektorech – státní, neziskový,
ziskový – je velmi užitečná, nejen tím, že vytváří
konkurenci, ale zároveň vede k efektivitě a šetří tak veřejné
prostředky. Tuto diverzitu, vzájemné „soužití“ a konkurenci
státního, veřejného a soukromého sektoru v kultuře
a umění by bylo nutno spíše posilovat – užitek z toho budou
mít všichni.
Kritéria estetická, vkusová, ideová, stylová nebo hodnotová
jsou při hodnocení v grantových komisích uplatňována
víceméně přirozeně a organicky – každá komise složená
z jednotlivých odborníků a osobností je varietou individuálních
názorů a orientací a výsledek její práce je objektivizací
(součtem) subjektivních soudů. Tak tomu je všude a nemá
smyslu se tuto skutečnost snažit nějak eliminovat. Případné
odchylky nebo jednostrannosti, které se zde zákonitě objevují,
může v těchto hodnotících orgánech řešit periodická
a raději častější obměna všech účastníků takových řízení. Je
velmi obtížné hledat kritéria stoprocentně objektivní, pokud
by se netýkala naprosto zřejmých kategorií jako je věk – podpora
mladé generace – nebo druh či žánr aj.
Daleko obtížnější jsou stylové a estetické kategorie, o nichž
proběhla zmíněná internetová debata. Zde se musí uplatnit
hodnotově neutrální rozrůzněnost – žádný styl, žádné užité
výrazové prostředky a zaměření by nemělo tvořit při posuzování
onu zmíněnou konkurenční výhodu. Nelze vůbec po-
Foto archiv