stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

má v dramaturgii Málkovy symfonie zcela klíčovou funkci
z hlediska poslechové psychologie: Obě krajní věty mají při
své pregnantní a kontrastní tektonice víceméně společný základní
materiál, aditivně řazený do rozměrných hudebních
ploch. Navzájem přímo spojeny by vytvořily jednovětý, esteticky
uspokojivý a hudebně logický celek. Rozdělení Intermediem
bezprostředně, takřka automaticky vyvolává jiný,
nutně odlišný způsob poslechu, skladatel tím vlastně komponuje
pozornost koncertního publika. Je mnohem účinnější
než tradiční pauza mezi větami, kde nelze vyloučit nežádoucí
vyrušení, stejně jako přesně časově defi novaná, vlastně
„dirigovaná“, generální pauza mezi větami, která naopak
vyžaduje setrvání v napětí. Málkův středník je, metaforicky
řečeno, jazýčkem vah, odměřujících hudební substanci vět,
mezi nimiž stojí.
Tematický materiál druhého zeffi rosa přímo souvisí s prvním:
jako novum se však objevuje výrazný prvek v podobě
nerozvíjeného, ostře polyrytmicky založeného tanečního
šestitaktí, které v šesti variacích instrumentačních proměn
člení na způsob ronda jeho hudební proud. Současně přináší
novou zvukovou barvu (martellato klavíru s harfou) a
především výrazným pohybovým impulsem mění dosavadní,
převážně statický charakter hudby. Melodie rozvíjená na výrazné
rytmické prodlevě tím dostává zřetelný kinetický charakter.
V průběhu věty lze i poslechem vysledovat archetyp
sonátového allegra: pomalý úvod se sólem anglického rohu
nad prodlevou zeffi roso – třídílná expozice otevřená tanečním
šestitaktím, které po třetím opakování ústí v prvním
dynamickém vrcholu tutti, provedení ve formě variačního
cyklu (téma a sedm variací) se ztišeným klamným závěrem
– gradační repríza zakončená kánonickou imitací prvního a
plénem smyčců druhého tanečního tématu s krátkou dvoudílnou
Codou.
Málkova Sinfonia III per B má jednotný tah a stavbu, která
sleduje známé poslechové archetypy (oblouku a crescenda)
a spojuje je silnou melodickou vazbou, sledující „červenou
nit“ vnitřních souvislostí. Třídílná výstavba formy však nevychází
z klasického rozvíjení témat prostřednictvím jejich
přetváření, ale vzniká řazením ucelených, často opakovaných,
i když vnitřně zpravidla homogenních úseků, kde výrazové
těžiště hudby spočívá především v melodické složce a
ve zvukové barvě. Tradiční parametr monumentality symfonického
konceptu při užití velkého orchestrálního obsazení
autor nahradil barevnou diferenciací zvuku souběžně odvíjených
pásem a působivým zdůrazňováním hudebních point,
jimiž je makroforma skladby členěna. Nevzdává se však ani
tradičních instrumentačních postupů, jako mj. zdvojování
nástrojů a nástrojových skupin, nebo vytváření akordických
výplní, i když netradičních (např. v závěru fi nále kvintakordy
B dur v oktávě trubek a trombonů propojené „vepsaným“
kvartsextakordem lesnic). Uplatňuje přitom vytříbený cit
pro výrazovou nosnost elementárních hudebních myšlenek,
impulsů, nápadů i gest – v tom vliv svého učitele skladby
nezapře – a při tom projevuje neselhávající cit pro jejich organické
řazení do rozměrných, výrazově tvarovaných melodických
linií i rozsáhlejších hudebních ploch. Také kontrast
už nevzniká pouze konfl iktním zvratem, ale proměnou faktury
a zejména důmyslnou tempovou dramaturgií. Aditivní
způsob vytváření formy a užívání ve stavbě zrcadlově symetrické,
archetypálně působivé melodiky je podobný etnické
hudbě. Málkova melodická a souzvuková invence je v principu
modální: základní modus symfonie 212 od tónu hes
se objevuje i v symetrických variantních uspořádáních 221
a 122. Vertikálním prolnutím navzájem posunutých sestav
vzniká cluster, s nímž pracuje zejména první věta a expozice
druhé věty. Pomocí repetitivní techniky v oblasti rytmu,
jejíž výslednicí je při vertikálním vrstvení různě složité polyrytmické
pásmo, funguje jako obdoba prodlevy. Řazení ucelených
drobných částic do dynamické celkové formy účinně
studie, komentá�e ��
využívá napětí mezi setrvávajícím opakováním a stálým vývojem
melodické linie. Kontrast uvnitř hudební struktury
představuje superpozice metrorytmických pásem v poměru
3 : 2 taneční plochy fi nále.
Obsazení odpovídá středně velkému orchestru: Dřevěné dechové
nástroje (fl étny, hoboje, klarinety a fagoty) jsou obsazeny
po dvou hráčích, hobojista střídá anglický roh, avšak
ke skupině fl éten je přiřazena samostatná pikola (ottavino).
Dechovou harmonii doplňuje altový saxofon a žesťová skupina,
obsazená po trojicích. Skupina bicích nástrojů (tympány,
triangl a zvony) je obsazena třemi hráči, následuje velké
obsazení smyčcového kvintetu s připojenou dvojicí harfy
a klavíru, umístěnou z akustických i ryze hudebních důvodů
uprostřed orchestru před dirigentem.
Nelze než jen souhlasit s názorem recenzenta premiéry, která
se setkala s příznivým přijetím: „Málkova symfonie zaujme
invenční úsporností a soustředěností, působivostí vnitřní
dramaturgie hudebních gest a po doznění až sugestivním
pocitem naplnění.“ •
Ukázka partitury ze Sinfonie III. per B
Repro archiv