stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

za henrykem mikołajem
góreckim do zakopaného
� Petr Špalek, Jiří Kopecký
S Henrykem Mikołajem Góreckim, jedním z předních zástupců
slavného Ročníku 33, jsme se sešli v samém centru
podhalánské folklorní oblasti. Górecki cítí své kořeny, dané
pestrou směsicí kultur blízké i tajemně mytologizované
Haliče, jež pro Čechy představovala důležitý zdroj všeslovanské
ideje, velmi silně. Studoval u Bogusława Szabelského
v Katovicích a na přelomu 50. a 60. let se objevil vedle
Krzysztofa Pendereckého v čele polské avantgardy. Stačí
si otevřít partituru skandální skladby Scontri (1960), abychom
poznali snahy o netradiční zvuk tradičních nástrojů
a o inovativní organizaci hudebního materiálu. Skladatel
měnil svůj styl, přehodnocoval starší stanoviska (serialismus,
sonorismus, konstrukční redukcionismus, neoromantismus).
Dnes je znám širokému posluchačskému
okruhu zejména díky Třetí symfonii „Symfonii žalostných
písní“ (1976). Na rozpad Československa reagoval dílem
Malé requiem pro jednu polku (1993). Rozhovor s ním
probíhal v živelném tempu, kdy mistr často situace, o kterých
mluvil, přímo i přehrával. Následující přepis je tedy
jen skromným odrazem toho, co se ve skutečnosti událo,
přesto se jedná o pozoruhodný vhled do současnosti.
Udržujete nebo udržoval jste kontakty s českými umělci?
Jaký máte vztah k české, československé kultuře a umění?
Ještě když jsem pracoval jako rektor na hudební akademii,
udržovaly se určité ofi ciální kontakty s pražskou akademií
a tou naší katovickou. Ale nebylo toho moc, jen na ofi ciální
a úřední úrovni. Ve Smolenici probíhal ve své době známý
festival. Stále si pamatuji, když jsme tam projížděli, že cesty
byly ještě rozrýpané tanky po sovětské invazi do Československa.
A do toho přicházely takové politické bláboly! Jen
příležitostně jsme se seznámili se skladatelem Moyzesem,
tehdy už to byl starší člověk, dále s Hrušovským, Jelínkem,
a taky Kupkovičem, který pak emigroval do Německa.
Ale mně, protože jsem se narodil jako Slezan, byla mnohokulturnost
vnitřně vždy blízká, tedy Německo, Rakousko,
Česko a Slovensko. Od začátku jsem se o to zajímal, něco
jsem k těmto kulturám cítil. Proč? Nevím! Zabýval jsem se
jak Suchoněm, tak Bohuslavem Martinů, Sukem, Janáčkem,
mám také mnoho věcí od Dvořáka, poněvadž jsem měl
zájem o Szymanowského a chtěl jsem vědět, co se v jeho době
dělo v Polsku, co se dělo v Německu, co se dělo v Čechách
a co se dělo v Rusku! Neexistuje slezská hudba! Není taková.
Nebo ano?
Pro některé české skladatele bylo lákavé dostat se na Varšavský
podzim. Cítili polští skladatelé tutéž touhu stran
své účasti na Pražském jaru?
Když měla Pražská jara v Evropě svou největší slávu, já jsem
teprve začínal. A pak začaly Varšavské podzimy. Nevím přesně,
kolik provedení jsem vlastně v Československu vůbec
měl. V té době jsem moc necestoval, pouze dvakrát jsem byl
v Paříži. Měl jsem dobrého profesora, se kterým jsme prodebatovali
celé dny. Kdo ale chtěl, bližší kontakty s českými
a slovenskými umělci si udržoval a měl i přehled o jejich
tvorbě. Když hodíš kamenem, tak dohodíš do Čech, tady na
Moravu. Kontakty tedy fungovaly, i když nebyly zvlášť intenzivní.
A to nejen osobní, přímé, ale i prostřednictvím možnosti
nákupu partitur. Já jich mám například doma spoustu
– a to i od Martinů, z jehož děl mi nechybí ani koncert pro
dva klavíry a orchestr!
Henryk Mikołaj Górecki
rozhovory �
Je pro vás dnes Varšavský podzim něčím zajímavý?
Nevím! Nejezdím!
Sledujete dění na scéně nové hudby a mezi mladými skladateli?
Co říkáte např. na tvůrčí vývoj Pierra Bouleze a jeho
vrstevníků?
Pierre Boulez je dobrý dirigent a byl i dobrým klavíristou.
Ale co dneska píše? Něco hledá. Stydí se napsat melodii. Má
strach, protože psát melodie je zakázané! Upravuje hotová
díla. Čtyřicet sedm let je to stále to samé. A Stockhausen?!
Nono umřel! Koho tedy znáte? Znáte Henri Pousseura? Víte
o něm něco? Kdo to je Bolingson? Slyšeli jste něco o Ramatim?
A o Evangelistim? To všechno byli velcí skladatelé!
Teď nejsou nic! Už se vytratili. Nevím, kam to spěje. Jeden
z ničeho nic napíše houslový koncert a nazve ho Agnus Dei.
Proč? Má skládat buď Agnus Dei, nebo houslový koncert!
Navštěvoval jste letní kurzy v Darmstadtu?
Byl jsem tam tři dny, a přesně o ty jsem to přetáhl! Učili totiž
lidi počítat do dvanácti a „zurück“. Pro mě to je trochu
málo. Mě zajímala muzika. Když chcete skládat, musíte se
trochu potrápit, ne? Udělat z toho něco! Smáli se Šostakovičovi,
smáli se Proko� evovi, vysmívali se Messiaenovi. Ale
co zůstalo z Petrassiho? Moc ne! Z Dallapiccoly? Také moc
ne! Ale Messiaen je stále Messiaenem! Mahler je Mahlerem,
Strauss je Straussem. Šostakovič se hraje.
Kam myslíte, že bude hudba směřovat ?
Když už po vážné, počítačové a dalších druzích hudby přicházejí
DJ´ové, tak to promiňte! Přečtěte si Mozartovy dopisy
a zamyslete se, proč psal hudbu. Pro koho ji psal a proč
ji psal? Co chtěl dokázat svými skladbami pro sbor? Co říkal
Bach, co říkal Martini, ke kterému se jezdil Mozart učit?
Museli vědět, jak se to dělá, ne? Jak z tónů udělat harmonii,
nebo jak ji rozvést. Ale zbytek… Buď vás múza políbí, nebo
ne! A to je všechno. Já nesnáším fi lozofování o hudbě. Také
jsem psával různé elaboráty a hledal, jaké jsou možnosti, jak
se dá vytvořit nový tón. Klepali na housle. Hvízdali, foukali.
Strkali fl étnu, nechci říkat kam, protože si mysleli, že když
jim vyleze hrdlem, bude z toho nová hudba.
Foto archiv