stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

uspějete. Z romantického repertoáru jsem milovala Oscara
v Maškarním plese, ve třech inscenacích Lazebníka sevillského
jsem zpívala Rosinu, Musettu i Mimi v Bohémě. Na
úkolech člověk roste, ale musíte mít zázemí, musíte se celý
život učit. Já jsem nepřestala pravidelně jezdit na konzultace
do Bratislavy k profesorce Korinské, se kterou jsem od roku
1971 studovala každou roli. Věděla jsem od dobrých pedagogů
i z nedobrých příkladů, že nesmím ustrnout na tom, co
momentálně umím, a proto jsem prostě pořád hledala.
A pak je důležité rozhlédnout se po světě. Já jsem se dostala
do Itálie na stipendium, které jsem získala na základě úspěšné
premiéry Verdiho Rigoletta v Praze, kde jsem zpívala
Gildu. Premiéru navštívil italský kulturní atašé a na stipendium
mne doporučil. A když jsem tam přijela, profesorka
mi upravila jen nuance v dechu. Zdálo by se to málo, jenže
je to, jako když student malířství namaluje obraz, přijde
profesor, udělá dvě čáry a teprve pak je to dokonalé. Mistři
vám často poradí jednou větou a pokud jste talentovaný, pochopíte
a koupíte. A pak, i to italské podnebí hraje velkou
roli, i když hodně jsem se naučila také ve Vídni u profesora
Franze Schuchtoviniho, italského pedagoga, a na stážích
v Itálii, v Římě u profesorky Fambry, která vychovala Elisabeth
Schwarzkopfovou, a v Palermu u Giny Cini, zpěvačky
ještě z generace Toscaniniho. Pro mě bylo velmi užitečné,
že jsem směla poslouchat výuku ostatních adeptů operního
zpěvu. Později, když jsem učila ve Frankfurtu, mě ty lekce
byly zvláště užitečné, neboť jsem tam měla polovinu mužů
a polovinu žen.
Jak učit zpěv
Učila jsem vlastně celý život. Deset let (1987-1997) ve Frankfurtu
nad Mohanem, třináct let na AMU, dvanáct let na
konzervatoři – tam jsem s učením začínala. Doslova mě k němu
přinutil ředitel konzervatoře a skladatel Jan Taussinger,
který chtěl, abych zprvu – zatím nezávazně – vzala alespoň
malý úvazek. Učit není vůbec lehké, ke každému musíte
přistupovat individuálně, jedna šablona výuky se nehodí na
všechny, protože každý je jiný a má jiné chyby. Vystihnout
v „čem to je“, je největší pedagogické umění a je k tomu zapotřebí
talent. Jako v každém oboru jsou lidé výborní, průměrní
i špatní. Říká se, že naše pěvecké školství není dobré,
ale, jak jsem mohla srovnávat, má stejné problémy jako to zahraniční.
Pěvecké talenty máme, ale jejich vyškolení je nedostatečné
a při zpěvu je věcí techniky prakticky vše. Přemysl
Kočí vždycky říkal: „Hlas má i vůl, zpívat umí slavík.“ Jen na
„chřtánu“ nezáleží, musíte s ním umět i pracovat. Dnes nikdo
neslyší, že už mladé hlasy jsou hodně tremolující. A odpuzuje
to i posluchače. Také mě zaráží, jak lidé nepoznají,
když se zpívá intonačně nejistě. Svým studentům říkám, že
nikoho nezajímá, jakou zpívají technikou, ale všechny zajímá,
jestli je to krásné na poslech. Ideální by bylo, kdyby se
kantoři otevřeně radili. S jedním kolegou jsme pravidelně
řadu věcí konzultovali a bylo to jen k dobrému.
V Itálii jsem nastudovala Violettu, Gildu a Liu, která mi přinesla
štěstí ve Státní opeře v Berlíně, kde jsem s ní pravidelně
hostovala. Ráda vzpomínám také na Gildu, s níž jsem
hostovala v Bukurešti. O přestávce za mnou přišel koncertní
mistr a řekl mi, že už tu hostovala řada pěvců, ale tak do
detailu propracovanou Gildu tam ještě neměli. To byla obrovská
poklona, tihle lidé jsou nejpřísnějšími kritiky.
Jak se dělalo divadlo
Velkou oporou mi byl můj manžel, který mě ale, bohužel,
předloni 31. října – krátce před oslavou naší zlaté svatby – navždy
opustil. Jako skladatel měl mezi komponisty řadu přátel,
kteří se u nás scházeli a já pochopitelně řadu jejich skladeb
premiérovala. Hodně jsem se tím naučila, současní skladatelé
nepíší romanticky, ale velmi osobitě, chtějí mít vlastní
styl a nekoukají na to, jestli to bude vyhovovat hlasu. Na ško-
studie, komentá�e ��
le jsem například premiérovala Medvěda od Ivo Jiráska, který
byl velkým oříškem na zvládnutí. Václavu Kašlíkovi jsem
zase v Národním divadle poprvé provedla jeho operu Silnice
– postavu Gelsominy jsem měla zažitou doslova do morku
kostí. Speciálně jsem se na ni připravovala i pohybově a cvičila
doma kotouly. Inscenaci režíroval Karel Jernek, který
si nás všechny sezval na projekci Felliniho fi lmu La strada,
podle kterého opera vznikla, a chtěl nás projekcí inspirovat
po psychologické stránce. Nejdřív jsem ovšem part musela
zvládnout rytmicky, hudebně, hlasově, teprve pak jsme vše
dolaďovali herecky a pohybově. Jernek byl neuvěřitelně precizní,
vyžadoval po nás detailně promyšlené psychologické
herectví, neustále vše cizeloval, předehrával nám.
My jsme ale zkoušeli mnohem víc, než se zkouší dnes, především
bylo mnohem více ansámblových zkoušek. Práce se
prostě nedá ošidit. Dnes se obecně hřeší na domácí přípravu
a je to chyba. Divadlo by si mělo své pěvce vychovat, ale,
bohužel, to dnes úplně nefunguje, vše se točí okolo peněz
a honbou za nimi je prosycena celá společnost. Hodně jsem
pracovala také s režisérem Ladislavem Štrosem, ten v nás
provokoval herecké síly, nutil nás zamyslet se nad myšlenkou
a zrealizovat kus společné cesty. To je podle mne úkol
dobrého operního režiséra.
Za vše, co jsem měla možnost prožít, jsem vděčná. Za to
dobré i za to bolestivé. Můj život byl naplněn láskou a pokorou
k hudbě, zpěvu a divadlu. A to stejné, především radost
z profese a hodně uměleckých příležitostí, přeji i současné
pěvecké generaci. •
Společnost populární hudby a jazzu při AHUV
pořádá každou druhou středu v měsíci
koncert
ŠANSON
VĚC VEŘEJNÁ
Účinkují:
Marta Balejová, Milan Jíra, Jan Petránek,
Rudolf Pellar, Filip Sychra, Ilja Racek,
Libuše Švormová
Místo konání:
Konzervatoř Jaroslava Deyla
Maltézské nám. 14
Praha 1 – Malá Strana
Začátky koncertů: v 19:00 hodin
Více na www.chanson.cz
Srdečně zveme.