stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
zahrani�í
nová valkýra neurazí,
ale ani neohromí
Vídeň, Vídeňská státní opera
� Vít Dvořák
Ještě loňskou sezonu byl v rakouské metropoli k vidění celý
Wagnerův Ring v inscenaci Adolfa Dresena. Valkýra měla
za sebou patnáct let (kdy se hrála bezmála padesátkrát)
a podobné to bylo i s ostatními díly. Čas byl už na nich docela
dost znát a tak rozhodnutí celou tetralogii nastudovat
znovu nebylo až tak překvapivé. První přišla na řadu počátkem
prosince právě Valkýra. (Siegfrieda chystají ve Vídni
na duben a do další sezony je pak naplánován Soumrak
bohů a Zlato Rýna.) Realizací nového Prstenu byl pověřen
známý curyšský tandem: režisér Sven-Eric Bechtolf a dirigent
Franz Welser-Möst (designovaný hudební šéf Wiener
Staatsoper). Aktuální zprávy z příprav jsou už delší dobu
k dispozici na speciálně zřízené webové stránce www.derneuering.at.
Komorní. Introvertní. Ale třeba taky střídmá. I tak by se nová
vídeňská Valkýra dala s trochou nadsázky jedním slovem
charakterizovat. Což ale rozhodně neznamená nepovedená.
Žádné samoúčelné aktualizace, žádné rádoby neotřelé efekty,
prakticky žádné za každou cenu nové pohledy. Místo toho
soustředění se na detail (Sieglinda je do Sigmunda natolik
zahleděná, že jeho pohár přelije), střídmé použití jednoduchých
symbolů (Hundingovo obydlí obhlíží vlčice, ve druhém
jednání ji Wotan přinese mrtvou), oproštění se od zbytečného
patosu (poražení rekové nezůstávají chtivým valkýrám
lhostejní), vzdání se jakýchkoli oslňujících technických
vymožeností (závěrečný oheň je jednoduše promítán). V zásadě
jednotná scéna (dřevem obložené jeviště jen s několika
dveřmi), v jednotlivých dějstvích doplněná reáliemi (třeba
ve třetím maketami koňů v životní velikosti).
O to větší důraz (a pochopitelně i pozornost) soustřeďují
ve Vídni na hudební podobu nové Valkýry. Welser-Möstova
interpretace Wagnerovy partitury hlavně zaujme místy dost
osobitými tempy a jejich nečekanými zvraty, dokáže přitom
ale také udržet tah a jednotlivé scény působivě vygradovat.
I přesto však měla (na vídeňské poměry docela překvapivě)
místy nádech určité rutiny, jakkoli po technické stránce nelze
Vídeňským fi lharmonikům prakticky nic vytknout. Pěvecké
hvězdy nové produkce byly hned dvě: Rozhodně Sieglinda
Niny Stemme a rozhodně Siegmund Johana Bothy
(proč ale jen ti dobří tenoři musejí být tak často při těle!).
Není to tak dlouho, co Nina Stemme okouzlila rakouskou
metropoli svým Wagnerem – Sentou v novém Bludném Holanďanovi.
Také její Sieglinda tu už byla (tuším před čtyřmi
pěti lety) k vidění, navíc mezitím triumfovala v Bayreuthu
jako Isolda. Její nynější obsazení proto bylo sázkou takřka
na jistotu a vyšlo beze zbytku. Jakoby hebce sametový, příjemně
vláčný a přitom plný, znělý a ve všech polohách obdivuhodně
vyrovnaný soprán Niny Stemme je schopný vyjádřit
snad i ty sebemenší záchvěvy lidské duše. A i pro Sieglindu
je skutečně ideální. Také Johan Botha exceloval nejen nezbytnou
hlasovou výdrží, příkladným frázováním a výrazovým
odstíněním exponovaného partu, ale i kovovou barvou
svého průrazného tenoru. I díky Hundingovi osvědčeného
Waltra Finka (při jedné z pěti prosincových repríz pohotově
zaskočil za premiérového Aina Angera) tak právě první
třetina nové vídeňské Valkýry asi zaujala nejvíc. To s Wotanem
a hlavně pak s Brünnhildou už vídeňští tolik štěstí
tentokrát neměli. Fin Juha Uusitalo sice může být dobrým
Donem Magnifi cem v Rossiniho Popelce či Pucciniho Scarpiou,
ale na Wotana jeho basbaryton prostě nemá ten patřičný
objem. A i po herecké stránce mu schází – alespoň zatím
– potřebná přesvědčivost a vyzrálost. Ani příliš světlý soprán
Eva Johansson (Brünnhilde)
Evy Johansson se na Brünnhildu po mém soudu příliš nehodí.
A co víc – nejvyšší tóny extrémně náročné úlohy už nezvládá,
ty většinou vyznívají spíš jako výkřiky, než jako zpěv.
S podobnými problémy se Johansson v téhle roli potýkala
už v létě v Aix-en-Provence. Teď ve Vídni ale byla zřetelnější
i její hlasová únava – nejspíš kvůli jistě náročným zkouškám
nové inscenace, ale i první sérii šesti představení s pouhými
dvoudenními odstupy. (Zatímco s Uusitalem coby Wotanem,
resp. Poutníkem počítají ve Vídni i pro další chystané
díly Ringu, novou Brünnhildou má být na jaře v Siegfriedovi
Deborah Voigt.) Za zmínku v nové vídeňské Valkýře,
která ve výsledném dojmu ničím neurazí, ale ani neohromí,
rozhodně ještě stojí úlisná Fricka Michaely Schuster a taky
báječně sezpívaná osmička sester.
Wien, Wiener Staatsoper – Richard Wagner: Die Walküre.
Dirigent Franz Welser-Möst, režie Sven-Eric Bechtolf,
scéna Rolf Glittenberg, kostýmy Marianne Glittenberg.
Premiéra 2. 12. 2007, psáno z reprízy 16. 12. 2007 •
Foto archiv