stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

případně se kulomety jako kyji tlučou po hlavách. Hnida,
možná, spíše však doklad nedůslednosti jevištního uvažování,
tedy vnějškové modernizace vizuální podoby, nikoli duchovního
rozměru.
Inscenátoři Jeníčka a Mařenky však uvažovali jinak. Peter
Gelb se ostatně nechal i slyšet, že by rád produkci MET jevištně
inovoval, málo platné, jistým prvkům tzv. režisérského
divadla se dnes už těžko bránit i v nejtradičnějších domech.
Režisér Richard Jones se na známou pohádku podíval
ostrým pohledem v reáliích současných fi lmových crazy
komedií - při devastaci moderně zařízené kuchyně s množstvím
laskomin rozpatlaných záhy všude si nelze nevybavit
rodinné fi lmy typu Sám doma. Ostatně Gelb načasoval premiéru
přímo vánočně, na 24. prosince, a už novoroční reprízu
odvysílal do všech 600 kin, v nichž se na celém světě
přenosy sledují. Vánoční dárek, a hodně pěkný. Žádné sentimentální
obrázky kýčovité pohádky, ale pěkně drsné přečtení
pěkně drsného příběhu. Děti vyhodila do lesa macecha,
sice zlobily, ale ona se jich hlavně chtěla zbavit. V úvodu
opery na ní hladové čekají, až přinese večeři, jenže z kontextu
vyplývá, že je prostě trápí hlady. Prvky hororu vrcholí
samozřejmě čarodějnicí, když se snaží vykrmit Jeníčka: jakmile
otevře lednici, vypadnou z mrazáku hnáty na horší časy
zmrazených dětských mrtvolek. Když ji děti šoupnou do
pece, za skleněnými dvířky je vidět její bolestí zkřivený obličej.
Zvláště pikantní proto, že jí inscenátoři věrně nalíčili do
podoby Plácida Dominga, což je jeden z vděčně přijímaných
kameňáků, které tvoří přirozený rub této hororové poetiky.
Když ji pečenou vyjmou z pece, spolu s osvobozenými dětmi
si berou příbor a trhají z čarodějnice první chutná sousta.
Potravní řetězec se naplnil. Ano, to je současná inscenace
pro současné rodinné publikum, pro teenagery s jejich mediální
zkušeností. A zároveň výtečný způsob, jak se vůbec nezpronevěřit
dílu, naopak ho přesně po smyslu interpretovat.
A v takovém případě hrát v překladu!
Tyto inovace se blahodárně promítly do věcného hereckého
jednání, vtipného, brutálního. Inscenaci vévodil Philip
Langridge v roli Čarodějnice, komediant a zároveň výtečný
buff o tenorista, představitelky dětí Alice Coote (Mařenka) a
Christine Schäfer (Jeníček) mu nestačily, přestože své role
odvedly na úrovni. A co nejsympatičtějšího, i orchestr hrál
pro děti stylově dokonale a technicky a zvukově prostě bravurně,
dokonce mě hráči spolu s dirigentem Vladimirem
Jurowskim poprvé přesvědčili, že na hudbě této opery alespoň
něco málo je. Že dokonale hráli Jamesi Levinovi Verdiho,
už není tak překvapivé, to je jejich denní chléb a samozřejmost.
Stejně tak vynikající obsazení verdiovských rolí, i
když ani tady není samozřejmě všechno vždycky zcela dokonalé
– důležitá je však obecná laťka nasazená hodně vysoko.
Objevem inscenace Macbetha i pro MET je Zeljko Lucić
v titulní roli, postavou medvěd a výrazem štvaný provinilec,
který jakoby se rovnou za činy své postavy jenom styděl, báječný
výmluvný hlas, stylově a technicky precizně ovládaný.
Maria Guleghina v Lady Macbeth našla a využila také velkou
příležitost.
Profesionalita v úsilí o maximální interpretační dokonalost
je nakonec nejpodstatnějším imperativem z MET do naší
operní reality. V tom se poučme!
MET in HD – Engelbert Humperdinck: Hänsel und Gretel
(Perníková chaloupka). Dirigent Vladimir Jurowski,
režie Richard Jones, scéna a kostýmy John Macfarlane.
Přenos 1. 1. 2008.
Giuseppe Verdi: Macbeth. Dirigent James Levin, režie
Adrian Noble, scéna a kostýmy Mark � ompson. Přenos
12. 1. 2008. •
divadlo – opera · balet · muzikál ��
don giovanni v ostrav�
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské
� Josef Herman
Nemám rád výročí. Některá by se ale světit měla. Třeba 220
let od premiéry „opery oper“, Mozartova Dona Giovanniho.
Připadlo na pondělí 29. 10., kdy Stavovské divadlo, kam ta
přeslavná událost spadá, vůbec nehrálo! V opeře Národního
divadla moravskoslezského však jubileum oslavili okázale
nastudováním veleopery v novém překladu písničkáře Jarka
Nohavici. A bylo jim jedno, že zcela výjimečně posunuli premiéru
na pondělí.
Nohavica splnil druhou položku trojí objednávky ostravské
opery: za překlad Così fan tutte obdržel loňskou Cenu Sazky
a Divadelních novin, na Figarovu svatbu se chystá. Jeho
přebásnění da Ponteho libreta doložilo, jak výrazně obohatí
operní inscenaci přesně volená slova, která oscilují mezi dvěstědvacet
let starým (mladým?) dílem a naší dobou, a precizně
odpovídají zpěvnímu temporytmu hudby. Zkrátka, když
nejde jen o základní informaci z titulkovacího zařízení, ale
o „vůni“ konkrétního textu!
Leporello na samém počátku opery hlídkuje před Komturovým
domem, kde Giovanni dobývá Donnu Annu, a stýská si
na službu sledem krátkých tónů – budiž dokladem, jak Nohavica
dodržuje temporytmus a ctí základní reálie: „Je to hrozné
sluhou být / Ve dne v noci tak se dřít / Chleba jíst a vodu pít
/ Pár dukátů za to mít.“ Jenže bylo dobré tu postavu trochu
posunout k dnešní době a dát jí něco ze současného slovníku:
„Já bych taky chtěl být pánem / Býti pánem to je džob“. A dále
si ztěžuje: „Pán se muchlá v domě s ženskou / A já dělat mám
mu garde / Řek´ mi hlídej bodyguarde / Můj bodyguarde.“
V téže scéně se Komtur, který přišel na pomoc dceři, na Giovanniho
oboří: „Marně zkoušíš lumpe pláchnout / Najdu si
tě to si piš“, zatímco Giovanni Donnu Annu hrubě odhání:
„Nehulákej hloupá ženská / Kdo jsem nikdy nezjistíš“. Zase
jazykové aktualizace, které nemají jen pobavit, ale upřesnit,
kdože ty postavy vlastně jsou! Part Dona Ottavia, šlechtického
nekňuby už v Mozartově hudbě, Nohavica přeložil archaickými
operáckými tirádami, například když tiší Donnu
Annu nad mrtvolou Komtura: „Nelkej a slyš co říkám / Své
slzy šátkem setři / Vždyť já jsem tu tvá láska / A dál chci být
jen tvůj“. Všimněte si, zpívá především o sobě! Donna Anna
je na tom podobně, ale Giovannim podvedená Donna Elvíra
je „lidovější“ a Nohavica ji tudíž vybavil zčásti archaickým
a zčásti současným slovníkem: „Může mi z vás někdo říci /
Ten gauner kam se skryl? / On bolest nekončící / V mém srdci
způsobil.“ Giovanniho její péče hodně otravuje, proto jí při
večeři odsekne: „Rád bych to dojed´ / Rád bych to dopil /
Jestli chceš taky / Židli tu máš.“ Když odvádí Massetovi jeho
nevěstu Zerlinu, ten jí spílá jako sedlák: „Zmije jedna šelmo
krotká / Že já vůl tě vůbec potkal.“ Z Zerliny se dělala trpná
oběť zhýralého Giovanniho, v Nohavicově překladu o jejím
ženském instinktu není pochyb: „Jak ráda s tebou šla bych /
Však cítím divný strach / Je údělem všech slabých / Mít srdce
na vážkách.“ Inu lepší šlechtic než sedlák, jen kdyby věděla,
jestli to vyjde! Když se později kajícně vrací k rozzlobenému
Massetovi, vemlouvá se mu svůdnou melodií: „Naplácej mi
můj miláčku / Dej mi páskem po zadečku / Potrestej svou Zerlinečku
/ Ona ví že zaslouží.“ A když ho ještě později vlastními
vnadami léčí z ran, Nohavica vystupňoval lehkou erotiku do
poeticky dvojsmyslné strofy: „Holoubek chtěl by ven / Těsná
je klec / Zvedni se lásko / A jdem na věc.“
Nohavica do textu ke gaudiu poučených diváků zapojil i jméno
dirigenta, s nímž je rozehraná scéna hostiny. Leporella zase
nechal přiznat divadelní realitu: „Cos mi sedlo na průdušky
/ To ten divadelní prach / Je tu všude v kulisách“. Když pak
Komtur účtuje s Giovannim, zaleze bázlivý Leporello pod stůl
a drmolí: „Mámo maminko milá má mámo / Zachraň ma-