�� divadlo – opera · balet · muzikál Gunn jako charismatický Mercutio, Isabela Leonard jako páže Stephano, Robert Lloyd jako páter Laurence a další pěvci. Kromě krásných hlasů mohli diváci obdivovat i přirozené herecké výkony a to nejen sólistů, ale i sboru, a přitom inscenace sólisty po této stránce nikterak nešetřila: precizně zvládnuté temperamentní souboje by operním představitelům mohli závidět i mnozí činoherci. Anna Netrebko vířila při první árii po scéně v taneční kreaci, milostnou noční scénu zpívali oba protagonisté na loži, volně zavěšeném v prostoru vysoko nad jevištěm. Hereckou akcí byla oživena i svatební řeč pátera Laurence, při níž Romeo s Julií koketovali jako dva puberťáci, herecky výmluvně zvládla Anna Netrebko vyjádřit úzkost Julie před požitím uspávacího nápoje, stejně jako žalost nad zbytečnou smrtí Romeovou v hrobce Kapuletů. Inscenaci v klasickém duchu s nádhernými kostýmy Jorgeho Jary a scénou Johannese Leiackera, jíž vévodila perspektivně malovaná dekorace paláce s plastickými dostavbami a s proměnlivou točnou, dokreslovaly snímky oblohy na horizontu – od romantické měsíční noci přes pohled na myriády hvězd a mlhovin, zvrásněný povrch Měsíce až k dramatickému zatmění Slunce při scéně zavraždění Mercutia a Tybalta. Čtrnáct přenosových kamer nabídlo divákům v kinosále i bonus, jehož se publiku v MET nedostalo: v krátkých pauzách mezi dějstvími sledovaly kamery koncentraci nebo naopak uvolnění umělců v portálu, během hlavní pauzy pak průvodkyně přenosu (roli moderátorky obdivuhodně zvládla světoznámá pěvkyně Renée Fleming) nabídla rozhovor s Plácidem Domingem pořízený během jeho cesty ze šatny do orchestřiště. Zážitek z prvního přenosu stál opravdu zato a není divu, že téměř všechny ostatní sobotní termíny jsou až do konce série již vyprodány. V lednu se konaly přenosy Humperdinckovy pohádkové opery Hänsel und Gretel (Perníková chaloupka) a Verdiho Macbetha, v únoru nabídne série Pucciniho Manon Lescaut, v březnu Brittenova Petera Grimese a Wagnerova Tristana a Isoldu, v dubnu pak Pucciniho Bohému a Donizettiho Dceru pluku. MET in HD – Charles Gounod: Roméo et Juliette. Dirigent Plácido Domingo, režie Guy Joosten, scéna Johannes Leiacker, kostýmy Jorge Jara. Přenos 15. 12. 2007. Humperdinckova Perníková chaloupka a Verdiho Macbeth � Josef Herman Cyklus přenosů z MET v pražském kině Aero pokračoval v lednu dvěma tituly. Oba deklarovaly jak stálé kvality tohoto operního domu, tak jistý vnitřní pohyb, který zřejmě souvisí s novým ředitelem Peterem Gelbem a jehož marketingovým vyjádřením je mimo jiné právě projekt MET in HD. V kině Aero se posluchači nesetkají se slibovaným divadelním zážitkem, a pochybuji, že kdekoli jinde ano, na to přece jen technické, byť špičkové prostředky nestačí, a pochybuji, že kdy stačit budou. To by totiž musely zachytit i celou atmosféru divadla, ono společné prožívání představení, ony těžko uchopitelné, ale tak důležité siločáry kolektivního uměleckého vnímání. To by musely kromě obrazu a zvuku umět přenášet i další informace. Ostatně neuvěřitelná mašinérie údajně čtrnácti kamer dělá všechno pro to, aby z divadla učinila přímý přenos ne nepodobný sportovnímu: informuje diváka o dění nakonec lépe, než kdyby byl na místě, a to i kdyby seděl v první řadě, natož když měl jen na lacinější vstupenku kamsi do hloubky obřího sálu. Samozřejmě přitom vytváří virtuální realitu, která žije svým vlastním životem, formuluje a nese vlastní poetiku. Osobně bych rád oželel příliš vtíravé detailní záběry, kterými kameramani dotvrzují technic- ké možnosti své aparatury a do jisté míry právě těmi nejintimnějšími pohledy zvyšují atraktivitu podívané. Inu žijeme v době obecného voyaerismu, vždyť i televizní zpravodajství dnes supluje vzrušující podívanou, reality show sui generis. Reality show z MET je samozřejmě vlídnější, i když pohledy na mandle a zarudlé dásně pěvců vyžaduje také značnou otrlost. A také masky a líčení určené do velkého sálu, tedy k působení na dálku, na celek a nikoli kamerový detail, nepůsobí na tvářích na plátně v nadživotní velikosti zrovna dobře. Stejně tak při přenosech velmi oblíbené záběry z nejrůznějších úhlů, zvláště časté až, myslím, zneužívané podhledy - nevím nevím, jak se na svůj znetvořený obraz připomínající zábavu u křivých zrcadel dívají operní divy, které si tak úzkostlivě hlídají svoje proporce. Na druhé straně detaily některých jevištních akcí jsou výtečné, jakkoli ani ty ne tak úplně divadelní, neboť v této podobě je z hlediště prostě nezahlédnete ani nejsilnějším divadelním kukátkem. Zvyklostem sportovního live zpravodajství odpovídají také reportážní vstupy do zákulisí, do šaten, a rozhovory s ještě udýchanými aktéry. Zase atraktivní, ale prásknutí dveřmi jedním ze zaměstnanců MET před štábem při Macbethovi bylo výmluvné, a nedivím se mu. Přesto si nemyslím, že by se MET dopouštěla klamavé reklamy. Dává do svých produkcí i do útrob svého domu nahlédnout velmi upřímně, a pak, tady se prostě na operu dívají přece jen poněkud jinak než estéti na starém kontinentu. Vždycky to byla, je a zřejmě bude atrakce, i na jevišti, i prezentací výjimečných lidí, všeho nej - a proč ne? Podíváme li se do historie opery, většinou tomu nebylo jinak, jakkoli opera může mít i jiné ambice. Právě v té různosti je síla, tak nezatracujme jedno pro druhé. Přenosy in HD jsou podle mého názoru nejspíš decentnější a tím možná účinnější formou téže tendence, jaká přivedla na stadiony tři tenoristy, tedy snahou vyvést operu z ghetta těch podivných operozednářů, kterým někteří zlomyslní říkají “frakouni“, poslat ji z těch trochu nepřirozených muzeálních míst operních domů v celé parádě tam, kde se přirozeně scházejí dnešní lidé a mohli by si všimnout, že zatím opomíjeli cosi, co jim může obohatit život. A poetika sportovního klání tomu naprosto odpovídá. Ony detailní záběry i rozhovory a reportáže jsou také zcela v duchu jednoho ze základních úmyslů, skoro se chce napsat fi lozofi e existence a tvorby MET - prezentovat osobnosti, hvězdy, a také je velmi intenzivně vytvářet způsobem v zásadě úplně stejným, jakým postupují popové agentury a muzikály. Zase nic proti tomu, naopak bychom se měli poučit. U nás se k těmto slavným lidem nedostaneme, nebo zcela výjimečně, a to je, myslím, jeden z hlavních důvodů, proč diváci vzali pokladnu kina Aero útokem. Taková prezentace tedy imanentně vychází ze spíše tradičnějšího pojetí operního jevištního tvaru, jak ho prezentovala inscenace Verdiho Macbetha, premiérovaná na podzim loňského roku. Tedy nedávná, však také dávno opustila tradiční opulentní obrazy dle Zefi relliho, které MET proslavily a ještě jsou, a i v kině budou letos k vidění, i když zatím bez jasného vědomí důvodů a důsledků takového kroku. Výsledkem je spíše výtvarná inovace, tady zejména podoba čarodějnic jako zestárlých prostitutek s neforemnými kabelkami a nakřivo nalíčenými rty, oblečených do ošuntělých toalet posledního století. Podoba vtipná a významově kontextová, jenže ve zbytku inscenace už v MET debutující režisér Adrian Noble na takovou interpretaci partitury víceméně rezignoval. Snad ještě tak trochu historicky uvolněné další kostýmy alespoň vnějškově přesáhly operně lineární vyprávění příběhu, i když vojenské mundůry z naší či nedávné doby jsou víceméně běžné, historické se už opravdu nosí snad ještě v operetách nebo komických operách. Prostě pro legraci. K nim patří moderní mašinkvéry, jenže asi aby dostáli liteře libreta, bojují hrdinové pěkně postaru dýkami,
Christine Schäfer (Jeníček) a Alice Coote (Mařenka) Foto archiv