stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
divadlo – opera · balet · muzikál
Gunn jako charismatický Mercutio, Isabela Leonard jako
páže Stephano, Robert Lloyd jako páter Laurence a další
pěvci. Kromě krásných hlasů mohli diváci obdivovat i přirozené
herecké výkony a to nejen sólistů, ale i sboru, a přitom
inscenace sólisty po této stránce nikterak nešetřila: precizně
zvládnuté temperamentní souboje by operním představitelům
mohli závidět i mnozí činoherci. Anna Netrebko vířila
při první árii po scéně v taneční kreaci, milostnou noční
scénu zpívali oba protagonisté na loži, volně zavěšeném
v prostoru vysoko nad jevištěm. Hereckou akcí byla oživena
i svatební řeč pátera Laurence, při níž Romeo s Julií koketovali
jako dva puberťáci, herecky výmluvně zvládla Anna
Netrebko vyjádřit úzkost Julie před požitím uspávacího
nápoje, stejně jako žalost nad zbytečnou smrtí Romeovou
v hrobce Kapuletů.
Inscenaci v klasickém duchu s nádhernými kostýmy Jorgeho
Jary a scénou Johannese Leiackera, jíž vévodila perspektivně
malovaná dekorace paláce s plastickými dostavbami
a s proměnlivou točnou, dokreslovaly snímky oblohy na horizontu
– od romantické měsíční noci přes pohled na myriády
hvězd a mlhovin, zvrásněný povrch Měsíce až k dramatickému
zatmění Slunce při scéně zavraždění Mercutia a Tybalta.
Čtrnáct přenosových kamer nabídlo divákům v kinosále
i bonus, jehož se publiku v MET nedostalo: v krátkých
pauzách mezi dějstvími sledovaly kamery koncentraci nebo
naopak uvolnění umělců v portálu, během hlavní pauzy pak
průvodkyně přenosu (roli moderátorky obdivuhodně zvládla
světoznámá pěvkyně Renée Fleming) nabídla rozhovor
s Plácidem Domingem pořízený během jeho cesty ze šatny
do orchestřiště. Zážitek z prvního přenosu stál opravdu zato
a není divu, že téměř všechny ostatní sobotní termíny jsou
až do konce série již vyprodány. V lednu se konaly přenosy
Humperdinckovy pohádkové opery Hänsel und Gretel (Perníková
chaloupka) a Verdiho Macbetha, v únoru nabídne série
Pucciniho Manon Lescaut, v březnu Brittenova Petera
Grimese a Wagnerova Tristana a Isoldu, v dubnu pak Pucciniho
Bohému a Donizettiho Dceru pluku.
MET in HD – Charles Gounod: Roméo et Juliette. Dirigent
Plácido Domingo, režie Guy Joosten, scéna Johannes
Leiacker, kostýmy Jorge Jara. Přenos 15. 12. 2007.
Humperdinckova Perníková
chaloupka a Verdiho Macbeth
� Josef Herman
Cyklus přenosů z MET v pražském kině Aero pokračoval
v lednu dvěma tituly. Oba deklarovaly jak stálé kvality tohoto
operního domu, tak jistý vnitřní pohyb, který zřejmě souvisí
s novým ředitelem Peterem Gelbem a jehož marketingovým
vyjádřením je mimo jiné právě projekt MET in HD.
V kině Aero se posluchači nesetkají se slibovaným divadelním
zážitkem, a pochybuji, že kdekoli jinde ano, na to přece
jen technické, byť špičkové prostředky nestačí, a pochybuji,
že kdy stačit budou. To by totiž musely zachytit i celou atmosféru
divadla, ono společné prožívání představení, ony těžko
uchopitelné, ale tak důležité siločáry kolektivního uměleckého
vnímání. To by musely kromě obrazu a zvuku umět přenášet
i další informace. Ostatně neuvěřitelná mašinérie údajně
čtrnácti kamer dělá všechno pro to, aby z divadla učinila
přímý přenos ne nepodobný sportovnímu: informuje diváka
o dění nakonec lépe, než kdyby byl na místě, a to i kdyby seděl
v první řadě, natož když měl jen na lacinější vstupenku
kamsi do hloubky obřího sálu. Samozřejmě přitom vytváří
virtuální realitu, která žije svým vlastním životem, formuluje
a nese vlastní poetiku. Osobně bych rád oželel příliš vtíravé
detailní záběry, kterými kameramani dotvrzují technic-
ké možnosti své aparatury a do jisté míry právě těmi nejintimnějšími
pohledy zvyšují atraktivitu podívané. Inu žijeme
v době obecného voyaerismu, vždyť i televizní zpravodajství
dnes supluje vzrušující podívanou, reality show sui generis.
Reality show z MET je samozřejmě vlídnější, i když pohledy
na mandle a zarudlé dásně pěvců vyžaduje také značnou
otrlost. A také masky a líčení určené do velkého sálu, tedy
k působení na dálku, na celek a nikoli kamerový detail, nepůsobí
na tvářích na plátně v nadživotní velikosti zrovna dobře.
Stejně tak při přenosech velmi oblíbené záběry z nejrůznějších
úhlů, zvláště časté až, myslím, zneužívané podhledy
- nevím nevím, jak se na svůj znetvořený obraz připomínající
zábavu u křivých zrcadel dívají operní divy, které si tak
úzkostlivě hlídají svoje proporce. Na druhé straně detaily
některých jevištních akcí jsou výtečné, jakkoli ani ty ne tak
úplně divadelní, neboť v této podobě je z hlediště prostě nezahlédnete
ani nejsilnějším divadelním kukátkem.
Zvyklostem sportovního live zpravodajství odpovídají také
reportážní vstupy do zákulisí, do šaten, a rozhovory s ještě
udýchanými aktéry. Zase atraktivní, ale prásknutí dveřmi
jedním ze zaměstnanců MET před štábem při Macbethovi
bylo výmluvné, a nedivím se mu.
Přesto si nemyslím, že by se MET dopouštěla klamavé reklamy.
Dává do svých produkcí i do útrob svého domu nahlédnout
velmi upřímně, a pak, tady se prostě na operu dívají
přece jen poněkud jinak než estéti na starém kontinentu.
Vždycky to byla, je a zřejmě bude atrakce, i na jevišti, i prezentací
výjimečných lidí, všeho nej - a proč ne? Podíváme
li se do historie opery, většinou tomu nebylo jinak, jakkoli
opera může mít i jiné ambice. Právě v té různosti je síla, tak
nezatracujme jedno pro druhé. Přenosy in HD jsou podle
mého názoru nejspíš decentnější a tím možná účinnější formou
téže tendence, jaká přivedla na stadiony tři tenoristy,
tedy snahou vyvést operu z ghetta těch podivných operozednářů,
kterým někteří zlomyslní říkají “frakouni“, poslat ji
z těch trochu nepřirozených muzeálních míst operních domů
v celé parádě tam, kde se přirozeně scházejí dnešní lidé
a mohli by si všimnout, že zatím opomíjeli cosi, co jim může
obohatit život. A poetika sportovního klání tomu naprosto
odpovídá.
Ony detailní záběry i rozhovory a reportáže jsou také zcela
v duchu jednoho ze základních úmyslů, skoro se chce napsat
fi lozofi e existence a tvorby MET - prezentovat osobnosti,
hvězdy, a také je velmi intenzivně vytvářet způsobem v zásadě
úplně stejným, jakým postupují popové agentury a muzikály.
Zase nic proti tomu, naopak bychom se měli poučit.
U nás se k těmto slavným lidem nedostaneme, nebo zcela
výjimečně, a to je, myslím, jeden z hlavních důvodů, proč diváci
vzali pokladnu kina Aero útokem.
Taková prezentace tedy imanentně vychází ze spíše tradičnějšího
pojetí operního jevištního tvaru, jak ho prezentovala
inscenace Verdiho Macbetha, premiérovaná na podzim loňského
roku. Tedy nedávná, však také dávno opustila tradiční
opulentní obrazy dle Zefi relliho, které MET proslavily
a ještě jsou, a i v kině budou letos k vidění, i když zatím bez
jasného vědomí důvodů a důsledků takového kroku. Výsledkem
je spíše výtvarná inovace, tady zejména podoba čarodějnic
jako zestárlých prostitutek s neforemnými kabelkami
a nakřivo nalíčenými rty, oblečených do ošuntělých toalet
posledního století. Podoba vtipná a významově kontextová,
jenže ve zbytku inscenace už v MET debutující režisér
Adrian Noble na takovou interpretaci partitury víceméně
rezignoval. Snad ještě tak trochu historicky uvolněné další
kostýmy alespoň vnějškově přesáhly operně lineární vyprávění
příběhu, i když vojenské mundůry z naší či nedávné
doby jsou víceméně běžné, historické se už opravdu nosí
snad ještě v operetách nebo komických operách. Prostě pro
legraci. K nim patří moderní mašinkvéry, jenže asi aby dostáli
liteře libreta, bojují hrdinové pěkně postaru dýkami,