stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

úhledn� o ni�em
České Budějovice, Jihočeské divadlo
� Josef Herman
Na opeře Jihočeského divadla je stále ještě znát bývalý vytříbený
herecký styl, resp. pěvecké, pohybové a mimické prostředky
čerpané z oblasti opery buff y. Jenže na skutečnou
interpretaci opery to už nestačí, jak znovu doložila premiéra
Mozartovy oblíbené, vlastně konverzační komedie Così fan
tutte. Režisér Jan Štych rozehrál v historizujících zdobných
kostýmech Josefa Jelínka vzájemnou souhru aktérů, místy
i obratně, vnějškově i vtipně, smysl jejich konání však nejde
nad rámec pravděpodobného jednání v momentální situaci.
Odpovídá to inscenátory proklamovanému úmyslu hrát
Mozartovu operu v barokizujícím stylu, a především tomu,
že důvod takového rozhodnutí už z inscenace lze sotva alespoň
odhadnout. Přitom kontaktní divadlo začíná nikoli formou,
ale myšlenkou, nalezením důvodu, proč ten či onen
titul právě teď, právě tady a právě takto uvést. Bez toho zůstane
každá inscenace jen reprodukcí partitury, co horšího,
že je to stále částí zejména střední tvůrčí generace, k níž
patří i tento tým, považováno za jedině správné. Pochybuji,
že tím lze oslovit dnešní diváky, obklopené mnoha lákadly
a zahlcené informacemi, jak je tomu jinde. Ale i jen budějovičtí
pamětníci mohou nelichotivě srovnávat s vynikající
Zleva Kateřina Hájovská (Fiordiligi), Miroslava Veselá (Dorabella),
v pozadí Peter Poldauf (Don Alfonso)
Foto archiv
divadlo – opera · balet · muzikál ��
inscenací Jany Kališové z roku 1992. Hraje se v jazykovém
originále, což při zvolené významové obecnosti nevadí, jenže
nebylo by lépe právě takovou konverzačku upřesnit překladem?
Nedejme se mýlit zdejší přemrštěnou praxí, i světové
domy v odůvodněných případech zhusta sahají k překladům,
podívejme se do MET, berlínské Komické opery nebo
vídeňské Lidové opery. Pro tisk se nechal slyšet scénograf
Vladimír Soukenka, že nemohli hrát nejnovější Nohavicův
ostravský překlad, protože prý je postmoderní – nemohl nabídnout
lepší příklad prakticistního uvažování o operním divadle.
Nohavicův překlad se jistě nemusí líbit, mimochodem
rozhodně není „postmoderní“, ale je osobitou interpretací
díla pro konkrétní cíl konkrétní inscenace! Tedy je součástí
jevištní tvorby, nikoli řemeslně technického uvedení díla na
jeviště. Kdyby takto českobudějovičtí uvažovali a postupovali,
mohli si pořídit překlad lepší, jim příhodnější. Zdůrazňuji
to proto, že za časů Jana Panenky a Josefa Průdka tomu tak
právě v Českých Budějovicích bylo.
Ještě kdyby alespoň šestice rolí byla špičkově obsazena, právě
u této „konverzačky“ je to podmínka vůbec nejdůležitější.
Jenže to je pochopitelně ve zdejších poměrech krajně obtížné.
Kateřina Hájovská sice nemá nejbrilantnější koloratury,
nicméně part Fiordiligi odvádí spolehlivě, hlas Miroslavy
Veselé je pro Dorabellu už příliš zatěžkaný a neohebný.
Eva Štruplová nezpívá part Despiny úplně čistě, navíc pozoruhodná
Mozartova postava ve Štychově režii zaniká, víc
prostoru má Peter Poldauf v roli Dona Alfonse, jenže je ho