stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

Valeria Vygant (Violetta)
v ústí nezbloudila pouze
violetta
Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery
a baletu
� Kateřina Řeháková, Barbora Dolejšová
Violetta Valéry je kurtizána, je tedy „la traviata“, zbloudilá,
pobloudilá. V Severočeském divadle opery a baletu v Ústí
nad Labem se názvem nejhranější Verdiho opery nechali při
tvorbě nové inscenace ovlivnit až příliš. Jak ukázala premiéra
(7. 12. 2007), během příprav nebo při samotném představení
zbloudili téměř všichni.
Karla Štaubertová se sice snaží o nepopisnou režii, bohužel,
ne vždy s úspěchem. Za zdařilé by se v tomto smyslu dalo považovat
pouze poslední jednání, které se odehrává v uzavřeném
Violettině pokoji. Stěny jsou nepropustné, a tak všechny
postavy, které se v posledním dějství mají na jevišti objevit,
jsou zde přítomny po celou dobu, jako memento. Tento
dojem zvyšuje čtveřice černě oděných baletek, předtucha
a předzvěst smrti; v samém závěru přikryjí již mrtvou Violettu
bílou plentou. Ale toto čtvrté dějství vypadá, jako by bylo
k prvním třem přidáno uměle, a samo o sobě nemá význam.
V inscenaci totiž nejsou vybudovány vztahy postav. Proč má
Violetta Alfréda vlastně ráda? A má ho vůbec ráda? Starý
Germont se k Violettě jednu chvíli chová mnohem důvěrněji
než jen jako Alfrédův otec. Zajímavá myšlenka, která
ale není rozvedená, a tak divák snažící se pochopit jednání
postav také bloudí.
Jediný, kdo nesešel z cesty příliš, je výtvarník Ján Zavarský,
ačkoli ani jeho scéna nebyla ve všech detailech čitelná. Základem
jsou vysoké, většinou bílé stěny, uzavírající univerzální
hrací prostor, na kterém mají možnost vyniknout příběh,
emoce a charaktery lidí. Tento princip je v poslední době
v operním divadle velice oblíbený, protože vždycky splní svou
funkci – za základního předpokladu: musíte mít jasnou režijní
koncepci a zpěváky, kteří dokáží prostor naplnit herecky.
Ale takového hereckého výkonu jsme se nedočkali. Ústec-
ké divadlo nasazuje Traviatu zejména kvůli svému současnému
hostu, ruské sopranistce Valerii Vaygant, což se nyní
po premiéře může jevit jako krok neuvážený. Vaygantové se
totiž v prvním dějství pěvecky nedařilo, zřejmě se zde projevila
její nezkušenost s rolí, kterou zpívala úplně poprvé.
V dalším průběhu představení se sice předvedla v mnohem
lepším světle, ale herecky působila poněkud studeně a její
křečovitá gesta připomínala spíš opilou či šílenou než smrtelně
nemocnou ženu. Těžko říci, jestli je autorkou tohoto
pojetí režisérka, nebo zpěvačka. Nikolaj Někrasov roli Alfrédova
otce pojal méně lyricky, než bývá zvykem, i jemu
poněkud scházela v hereckém projevu vřelost, jeho pěvecký
výkon však patřil k tomu nejlepšímu, co bylo na premiéře
k slyšení.
Zásadním problémem je ovšem obsazení role Alfréda Jurajem
Nociarem. Tento mladý slovenský zpěvák je jistě talentovaný,
měl by však ve svém vlastním zájmu svůj talent rozvíjet
uvážlivěji. Do role tohoto typu ještě rozhodně po hlasové
stránce nedozrál a pěvecké nedostatky není schopen
vykompenzovat ani hereckým ztvárněním, které v jeho pojetí
místy hraničilo s ochotničinou. Je to pochopitelné, chybí
mu jevištní zkušenosti, tím víc s ním ale měla pracovat
režisérka. Představitelé ostatních rolí podali dobré výkony,
přiměřené velikosti svých partů. Standardní je i hudební nastudování
Tvrtka Karloviče, ovšem vzhledem k chladnému
projevu zpěváků to byl právě orchestr, který nabídl nějakou
silnější emoci.
Ústecká Traviata se možná vydala ideově správnou cestou,
ale než se dostala na jeviště, zabloudila. Takováto inscenace
obtížně osloví jak diváky, kteří chtějí vidět moderní operní
divadlo, tak i ty upřednostňující klasické pojetí. Divadlo tak
může spoléhat jen na popularitu skladatele a samotného titulu.
A ta diváky do hlediště zcela jistě přiláká.
Ústí nad Labem, Severočeské divadlo opery a baletu – Giuseppe
Verdi: La traviata. Dirigent Tvrtko Karlovič, režie
Karla Štaubertová, scénografi e Ján Zavarský, kostýmy Kateřina
Bláhová, choreografi e Lucie Holánková, sbormistr
Pavel Baxa. Premiéra 7. 12. 2007. •
Foto Petr Berounský