stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

��
festivaly, koncerty
zabarvení ji odlišuje od našich známých mezzosopranistek
Magdaleny Kožené a Dagmar Peckové (spíše je bližší Peckové
než Kožené), takže si nijak nekonkurují a po pražském
večeru můžeme konstatovat, že její osobnost je určitě nezaměnitelná
stejně jako její hlas.
Večer měl dvě poloviny, ve kterých kromě jiných šatů (v první
v efektních smetanových, ve druhém v ohnivě červených)
předvedla pěvkyně i dvě polohy, ve kterých je nejvíce doma.
Zatímco v první půlce převládal italský repertoár, ve druhé
zase španělské zarzuely a Bizetova Carmen. Dirigent sestavil
dokonce z Carmen jakousi suitu, skládající se i z orchestrálních
meziher, do kterých pěvkyně vstupovala se slavnými
áriemi. Její nedávné jevištní zkušenosti z opery v rodné Rize,
kde v roli Carmen excelovala, se zde tedy plně zúročily,
a tak se i tato část stala vrcholem celého koncertu. Garanča
v ní totiž předvedla rovněž určitou míru temperamentu
a vtipu, které v chladné první polovině jejího vystoupení jakoby
chyběly.
Uchvácené publikum uspořádalo sólistce ovace ve stoje, po
nichž následovaly dva přídavky, scény ze zarzuel. Garanča se
tedy v Praze uvedla výborně, ukázala svoje přednosti a stejně
uspěl i brněnský orchestr, který dostal příležitost a dokonale
ji využil. •
i nachlazený furlanetto
vysoce uspokojil
Praha, Obecní dům
� Vladimír Říha
Tolik operních recitálů jsme v Praze již dlouho neslyšeli.
Když pomineme domácí hvězdy, tak díky agilní agentuře
Nachtigall Artists jsme v prosinci u nás slyšeli poprvé zpívat
i Elinu Garanču, a počátkem ledna (9. 1.) pak italského basistu
Ferruccia Furlanetta. Ten na rozdíl od Garanči u nás
kdysi již byl – vystoupil na Pražském jaru v roce 1993, kdy
měl recitál s klavírem. Mezitím jeho sláva ještě více vzrostla
a dodnes tento objev velikého Herberta von Karajana (v roce
1986 mu dal první velikou šanci na velikonočních Festspiele
v Salcburku v Donu Giovannim) patří i ve svých 58 letech
k hvězdám první velikosti. Vedle Karajana to byl i režisér Jean-Pierre
Ponnelle, kdo ho nejvíce ovlivnil, jak o tom Furlanetto
sám vyprávěl na tiskové konferenci v Praze. Je dlouholetým
sólistou Vídeňské státní opery, obdržel dokonce titul
Komorní pěvec a nedávno i čestné členství v této legendární
instituci. Kromě rolí v operách Mozarta je ceněn jako verdiovský
představitel a v posledních letech i jako specialista
na ruský repertoár, což u italských pěvců nebývá tak časté.
Kromě Čajkovského zpívá skvěle i Musorgského a vídeňská
inscenace Borise Godunova stojí zcela na něm jako na hlavním
protagonistovi tohoto představení.
Lednové pražské počasí ale bylo zrádné nejen vůči místním
ale i vůči zahraničním hostům a nevyhnulo se ani operním
hvězdám. Ještě dva dny před koncertem na tiskové konferenci
zdravý italský basista málem ve středu nenastoupil k vyprodanému
galakoncertu. Je celkem jedno, zdali se nachladil
v Praze, či jak některé prameny tvrdí, již v Miláně při čekání
na spoj do Prahy. Pravdou je, že zpíval v částečné indispozici
a při lehčí viróze, nicméně i přesto kvalitou svého zpěvu
překonal i četné zdravější kolegy.
Celá první půle koncertu byla ale přece jenom opatrnější.
Furlanetto vypustil dvě mozartovské árie (Don Giovanni,
Figarova svatba), takže ponechal jen árii Sarastra In diesen
heiligen Hallen z Kouzelné fl étny, k níž přiřadil z druhé
půlky Verdiho Simona Boccanegru (árii Fioska – Il lacerato,
spirito, která byla asi vůbec nejlepší z první části) a Musorg-
ského Borise Godunova. Jeho podání sice nemělo ty nejlepší
parametry díky indispozici, ani ruština nebyla nejlepší, ale
srovnání s ruskými či jinými slovanskými představiteli této
zpěvně deklamační role určitě neskončilo prohrou. Ale v plné
Furlanettově formě by umírání Borise vyznělo mnohem
působivěji.
Již celkem rozezpíván bez evidentních omezení se představil
ve druhé části, kdy zpíval Verdiho (Nabucco, Don Carlos)
a Čajkovského. Zejména árii Gremina ze III. dějství Evžena
Oněgina – Lyubvi vsye vozrasti pokorni – podal zcela bezchybně,
beze stop jakékoliv indispozice a tudíž – navíc v perfektní
ruštině – ohromila celý sál. Mohutně vytleskáván a po
ovacích ve stoje přidal Furlanetto ještě dvě věci, přestože původně
nechtěl přidávat vůbec. „Robesonovsky“ podaná Kernova
píseň Old Man River z muzikálu Loď komediantů byla
společně s Greminem nejlepším číslem večera, protože v ní
vyzněl Furlanettův sytý hluboký bas i přirozená divadelnost.
Báječný večer pak uzavřela árie o pomluvě z Rossiniho Lazebníka
sevillského, kdy jsme se však již místy obávali, zda
Mistr vůbec dozpívá.
Doprovod Rozhlasových symfoniků a hlavně řízení Petra
Altrichtera zůstaly tentokráte za očekáváním. Povedlo se sice
několik orchestrálních čísel (proč se ale hrála část Berliozova
Faustova prokletí, nevím), ale vcelku nepředčil SOČR
nedávný výkon Brněnské fi lharmonie při galakoncertu Garanči.
Samotnému dirigentovi by určitě prospělo méně
přehnané gesto i ne tak zjevná snaha o co nejvíce okázalé
show. •
váno�ní gaudium pragense
s premiérou ilji hurníka
Praha, Lichtenštejnský palác
� Jiří Teml
21. prosince 2007 proběhl v Sále Martinů Lichtenštejnského
paláce vánoční koncert smíšeného sboru Gaudium Pragense,
situovaný v předchozích letech pravidelně do historického
prostoru Betlémské kaple. Tato změna byla zřejmě
i příčinou nikoli zaplněného, ale přeplněného Sálu Martinů.
Sbor, založený s podporou 3. lékařské fakulty Univerzity
Karlovy v roce 1989, zahrnuje ve svých členech nejrůznější
nehudební profese (informatiku, lékařství, psychologii).
Dosavadních 18 let existence souboru vytvořilo již nepochybnou
tradici a svědčí o tom, že tu nejde o chvilkové rozptýlení
či pouhou zábavu jeho členů. Ostatně cílevědomá práce přinesla
ovoce v podobě tří kompaktních disků, které se setkaly
s velkým zájmem hudební veřejnosti. Programová náplň
koncertů není laciná a zahrnuje závažná polyfonní díla naší
i cizí provenience (Tůma, Zelenka, Černohorský, Bach,
Mendelssohn a další). Nevyhýbá se však ani hudbě 20. století,
ze které ovšem vybírá díla, korespondující s dramaturgickým
směřováním sboru. Po desetiletém působení skladatele
a dirigenta Jiřího Smutného v roli sbormistra převzal
taktovku skladatel a publicista Lukáš Hurník. Sbor vystupuje
na hudebních festivalech u nás i v zahraničí. Promyšlená
dramaturgie vánočního koncertu zařadila do vystoupení
především dílo Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Již
zvukově impozantní, vánočně laděný sbor Hark! � e Heroald
Angels Sing zcela přesvědčivě otevřel vystoupení sboru.
Program pokračoval náročným a poměrně rozsáhlým sborem
z oratoria Eliáš, op. 70 „Siehe der Hüter“ s doprovodem
varhan. Lichtenštejnský královský nástroj rozezvučela
Ivana Michalovičová, která Mendelssohnův portrét doplnila
ještě suverénně přednesenou 3. varhanní sonátou. Prvá
část koncertu pak vyvrcholila ne právě snadnou kantátou Ilji
Hurníka Prastaré obrazy, původně psanou pro dětský sbor