stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

Pátou symfonii – ještě nemá úplně – tak říkajíc – v krvi, hrála
sólistka svůj part se všemi jeho nepravidelnými akcenty
a staccatově pádícími zhuštěnými akordy vzorně zřetelně,
v přirozené jednotě se synkopovanou spoluprací orchestru
a s přesným vyúsťováním do orchestrálních tutti, přičemž
kapitolou samu pro sebe představovalo před závěrečným dílem
skvěle vystižené pozvolné gradační accelerando, v jehož
průběhu znějí rozohněné šestnáctiny klavíru spolu s imitačním
blokem dřev a synkopující linkou horny. V dlouhém
vstupním klavírním monologu Lenta, který je možné chápat
jako preludium zasněně improvizačního rodu i jako neohraničený
romantický příval melancholie, dala přednost
spíš romantizujícímu rozjímání, aby k onomu „snu“ dospěla
až v úplném větném závěru. Celý tento proces ovšem předejmula
natolik přesvědčivě (upozornil bych i na „vibratově“
zlahodněné konsonance, jimiž vklouzla do orchestrálního
dílu), že pro to inspirovala i orchestr, který pak pokračoval
v jejích intencích. Po dynamicky citlivě vypracované orchestrální
mezihře pak vstoupila do hry s nádherně znělým
oktávovým unisonem, přecházejícím do zvonivého rejstříku
stále více zhušťovaných a v motorických šestnáctinách vyťukávaných
akordů, ústících přes vyklenuté akordické fráze
do zvláštní kadence s nádherně vystiženým ritardandovým
sklouznutím do opět podivuhodně „rozvibrovaného“ čistého
kvintakordu. A závěr věty, kde jsou akordické návaly klavíru
v pianissimu podpírány sordinovanými smyčci se dvěma
jemňoučkými fi guračními ornamenty klarinetu a fl étny? To
byl už skutečně onen výše avizovaný nádherný sen. Příval
energie, který pak vyzařoval v podání sólistky a spontánně
rozehraného orchestru z rafi novaně rytmického fi nálního
oddílu Dvořákovu síň doslova zahltil, co se však i zde jevilo
pro mladou pianistku jako obzvlášť typické, byla skutečnost,
že ani v tomto přívalu nevynechala jedinou příležitost, aby
nevychutnala Martinů smysl pro cantabile – zejména začátek
roztomile synkopovaného vedlejšího tématu působil
v tomto směru najednou jako zázrak. •
t�ídení ����
Praha, kostel sv. Vavřince,
Lichtenštejnský palác
� Jaromír Havlík
Další ročník přehlídky nové komorní tvorby členů sdružení
Ateliér 90 – Třídení 2007 – proběhl ve dnech 2., 3. a 4. 12.
v prostorách kaple sv. Vavřince (koncerty 2. a 3. 12.) a v Galerii
HAMU (koncert 4. 12.). Na třech koncertech zaznělo
celkem 18 skladeb s jedinou výjimkou pražských členů Ateliéru
90. Na rozdíl od předchozích ročníků, vždy více nebo méně
tematicky uspořádaných, působila dramaturgie letošního
Třídení poněkud nahodile, v některých případech dokonce
mohla budit dojem jakéhosi nouzového řešení. Citelně například
chyběla konfrontace s tvorbou autorů partnerských
sdružení mimopražských, zejména brněnských. Jedinou výjimkou
byla kompozice Aloise Piňose, o které se ještě zmíníme
v dalších řádcích.
Většina prezentovaných kompozic byly sice čerstvé novinky
(případně premiéry skladeb o málo starších), jako problematické
však hodnotím některé retrospektivy: domnívám se
totiž, že i zde vládla zmíněná již nahodilost nebo nouzové
řešení z nedostatku řešení jiných. Sondy do minulosti by se,
podle mého názoru, měly řídit dvěma základními hledisky:
a) hlediskem kvality – aktualizováno je dílo osvědčené, hodnotné,
které prokázalo svou životnost; b) hlediskem dokumentačního
významu, tj. prezentováno je znovu, s odstupem
dílo např. vývojově významné, charakterizující stav hudebně
vyjadřovacího stylu (ať už obecného nebo osobnostního)
v době svého vzniku. To ovšem nebyl případ všech letos pre-
Kytarista Josef Mazan
festivaly, koncerty �
zentovaných děl staršího data. Čili i zde se občas vnucoval
dojem nouzového zaplnění prázdného prostoru.
Nyní ve stručnosti k jednotlivým provedeným skladbám konkrétně:
2. 12., kostel sv. Vavřince
Roman Z. Novák: O čase hloubkou obklopeném, smyčcový
kvartet z roku 2003. Poetizující název nejsem kompetentní
komentovat, skladba ovšem solidně vystavěná, dostatečně
vykontrastovaná, aby dokázala udržet posluchačovu pozornost
a zájem o další dění. Stranou raději ponechávám některé
problematické výroky z autorského komentáře ke skladbě.
Hudba sama o sobě působila přesvědčivým dojmem.
Jaroslav Smolka: Tři studie pro housle a klavír (premiéra
skladby z roku 1984) působila jako typická skladba „ze špýcharu“,
na kterou po téměř čtvrtstoletí konečně došlo. Nástrojově
dobře cítěná, vytvořená prostředky právě tak osvědčenými
jako opotřebovanými. Dala příležitost dvojici mladých
interpretů (Iva Kramperová – Miroslav Sekera), kteří
se jí chopili se vší vážností a provedli ji nejspíš v ideální
možné podobě.
Marek Kopelent: Pochybnosti pro mezzosoprán, fl étnu,
akordeon a klavír na anonymní text (2007). Dílo autora se
stabilizovanou poetikou i stylem a tudíž s předpokládatelnými
kvalitami, které se při provedení samozřejmě dostavily.
Ten decentně ironizující intelektuální odstup vůči poněkud
sentimentálním veršům ke Kopelentově tvůrčímu naturelu
pasuje – je to jedna z charakteristických stránek jeho tvůrčí
osobnosti již od 60. let. Není to sice stránka dominující, ale
rozhodně do komplexu osobnosti patří – a toto je její rozkošné
dítko – dítko pochybností spíše vítaných než mučivých.
Alois Piňos: Nomen omen aneb 13 podob hada. Elektroakustická
skladba z roku 2003 rozhodně stála za připomínku,
škoda jen, že její prezentace neměla důstojnější formální
parametry. Možná, že to byl spíše vizuální dojem při pohledu
na dvě malé reproduktorové bedýnky na židličkách,
který se v mém případě promítl i do dojmu poslechového.
Grotesknost, eventuálně černý humor autorské výpovědi byl
zvukovým obrazem zkreslen nebo (v lepším případě) patřičně
nevynikl.
Martin Marek: Dromos pro smyčcové kvarteto (2004, pražská
premiéra). Velice náročná kvartetní kompozice, která
zároveň s nespornými kvalitami skladatelskými osvědčila
i kvality mladého souboru – Kvarteta Fama, které se jí zhostilo
přímo znamenitě. Obsahu, tak jak jej prezentoval autorský
komentář, jsem patrně příliš neporozuměl, ale atraktivitě
této hudby rozhodně.
3. 12., kostel sv. Vavřince
Pavel Kopecký: Sen, píseň pro bas a klavír na Kainarovu
Foto Vlastislav Matoušek