stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy
stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy
stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
�<br />
Foto Zdeněk Chrapek<br />
Jiří Bělohlávek<br />
festivaly, koncerty<br />
b�lohlávek a p�cho�ová<br />
prozá�ili záv�r dn�<br />
b. martin�<br />
Praha, Rudolfi num<br />
� Miloš Pokora<br />
Rovněž v závěru loňského roku jsme mohli být svědky hudebního<br />
festivalu, který pravidelně pořádá Nadace Bohuslava<br />
Martinů a jenž tentokrát proběhl v rozmezí od 3. do<br />
15. 12. již po třinácté. Festival, který známe v posledních<br />
třech letech pod názvem Dny Bohuslava Martinů, nabídl<br />
kromě vystoupení vítězů Soutěže Nadace B. Martinů 2007<br />
ještě dalších pět koncertů, na nichž se např. představilo kanadské<br />
Klavírní duo Kinton-Anagnoson, Brněnský akademický<br />
sbor, francouzské Le Dumky Trio, které se střídalo<br />
v rámci společného večera se členy Smetanova kvarteta, či<br />
Pražská komorní fi lharmonie a Český fi lharmonický sbor<br />
Brno v čele s Jakubem Hrůšou.<br />
Vynalézavý dramaturgický tah v podobě angažování Jiřího<br />
Bělohlávka a mladé pianistky Jaroslavy Pěchočové pro<br />
dva závěrečné večery Dnů B. Martinů, které se konaly současně<br />
v rámci abonentního cyklu České fi lharmonie (14. a<br />
15. 12., sledoval jsem ten druhý), sliboval přinejmenším velmi<br />
zajímavý zážitek. Předesílám však rovnou, že výsledek<br />
ještě předčil očekávání.<br />
Na úvod hraná Dvořákova Suita A dur zněla od počátku<br />
kouzelně plasticky. Po hlasech detailně diferencované vstupní<br />
téma a jeho rozvíjející se spirála dýchající teple vzrušenými<br />
frázemi, jejichž působivost umocnila vzorná práce s echy,<br />
i rytmické Allegro 2. části, hrané v sršatě úsečném tónu, se<br />
znamenitě vypointovanými unisonovými liniemi a trefnými<br />
vpády jednotlivých smyčcových skupin (mistrovská partie<br />
cell), si Bělohlávek spolu s inspirovaně hrajícím orchestrem<br />
skvěle vychutnal. Také z Moderata, hraného o poznání živěji,<br />
než jsme zvyklí, a roztančeného fi nálního Allegra, kde došlo<br />
k drobounkým nepřesnostem v souhře dechů, vyzařovala<br />
zvuková plasticita dirigentova pojetí. Vše se tu odvíjelo jako<br />
rozkošná hra propletených linek dechů a smyčců, nezapomenutelné<br />
okamžiky však přinesla i jednotlivá sóla (zvláště<br />
hoboje) a citlivě vystižený všeobjímající návrat ke vstupnímu<br />
tématu 1. části. Snad vůbec největší okamžiky, kdy bylo znát,<br />
že se fi lharmonici do Dvořákovy hudby pod Bělohlávkovou<br />
taktovkou opravdu bytostně vžívají, ale přinesla věta, která,<br />
tomuto roztančenému fi nále předcházela – do detailu prožité<br />
meditativní Andante čtvrté části. U Symfonie č. 5 Bohuslava<br />
Martinů, která zazněla na závěr večera, jsem si po Dvo-<br />
řákovi chvíli zvykal na trochu syrovou zvukovou výslednici,<br />
ale okouzlení přišlo brzy, a tak jsme vzrušeně naslouchali,<br />
jak smyčce Bělohlávkovi nad ševelícími basy a staccatovými<br />
smyčci doslova zpívají. Odvíjení celé této podivuhodně tempově<br />
dvojlomné věty s lapidární shrnující codou v odlišném<br />
třídobém metru zřetelně prozrazovalo dirigentovu promyšlenou<br />
koncepci. V Larghettu 2. věty se od přísné konstantního<br />
pohybu, podepřeného prodlevami ostinátní fi gury, nádherně<br />
odrážely kantilény fl étny a vzorně sjednocené vpády sólových<br />
trubek, přičemž zvlášť působivě se orchestru podařilo<br />
rozkrýt pozvolnou orchestrální gradaci po houslovému sólu.<br />
Jak mocný emocionální tlak dovedou vyvinout fi lharmonické<br />
smyčce, demonstroval lentový vstup do fi nále, skladatelem<br />
čitelně transformovaný do tří různých podob a rozkrytý Bělohlávkem<br />
vzácně podrobně i po dynamické stránce (subito<br />
piano, spolupráce s hornou ad.), a konečně – zážitkem bylo<br />
poslouchat i úplně závěrečné rozradostnělé Allegro s jeho<br />
přirozeným vyústěním do tematické citace žesťů. Šlo o strhující<br />
projev, oproti Dvořákovi možná orchestrem o poznání<br />
méně technicky zažitý, ale prožitý do nejmenších detailů.<br />
Martinů Concertino pro klavír a orchestr z roku 1938 líčí literatura<br />
většinou jako typicky rozvernou neoklasicistní kreaci,<br />
propojující stavebný půdorys minulých století s invenční<br />
jiskrou 30. let, ale méně už zdůrazňuje, jakou enormní náročnost<br />
klade toto dílo na samotný sólový part, pokud chce<br />
být sólista do detailu precizní. Tím spíš jsem byl zvědav, jak<br />
si ve snovém partu Concertina bude ve spolupráci s Jiřím<br />
Bělohlávkem počínat právě mladá pianistka Jaroslava Pěchočová,<br />
v jejímž projevu se mimo jiné tak pozoruhodně propojují<br />
tři zdánlivě protichůdné vlastnosti – neskonalá něha,<br />
magická rytmičnost a obdivuhodný smysl pro kázeň. Precizní<br />
výkon jsem tedy od Pěchočové očekával, ale to, čeho jsem<br />
byl nakonec svědkem, všechna očekávání ještě předčilo. Od<br />
vstupního Allegra moderato, na jehož podání bylo přece jenom<br />
trochu znát, že ho orchestr – podobně jako Martinů<br />
Jaroslava Pěchočová v Martinů Concertinu pro klavír a orchestr doslova excelovala.<br />
Foto Zdeněk Chrapek
Change language