Sborník konference - PAVEL VALTR

Specifičnost území Šumavy
Šumava je tradičně považována za tzv. hercynské pohoří. Tato pohoří se vyznačují převážně
jednotvárným silikátovým geologickým podložím a relativně nízkou nadmořskou výškou, která jen
zcela výjimečně překračuje výšku přirozené hranice lesa ve střední Evropě, takže v těchto pohořích
není prakticky vytvořeno souvislé pásmo alpinského přirozeného bezlesí. Tato skutečnost má
zásadní vliv na bohatost flóry, protože je třeba si uvědomit, že v době klimatického optima (4000-
2500 př. Kr.) bylo téměř celé území s výjimkou velmi maloplošných fragmentů zcela pokryto
lesem, který zásadně omezil výskyt světlomilných druhů rostlin.
Přestože tedy geografické a geologické podmínky Šumavy příliš nenahrávaly vytvoření bohaté
flóry, je květena Šumavy zcela unikátní a výskyt více než 1300 druhů cévnatých rostlin na území
vlastní Šumavy je vskutku úctyhodný. Toto bohatství je dáno jednak ohromnou rozlohou Šumavy a
polohou na křižovatce několika migračních cest, kudy se šířily rostliny v různých klimatických
obdobích čtvrtohor. Dalším faktorem je velká diverzita stanovišť na území Šumavy, která mají
odlišný vznik a historický vývoj a v různých typech se tedy nacházejí vhodné podmínky pro
rostliny různého původu a rozšíření. Zásadní a výrazně obohacující pro flóru Šumavy je kontakt
s květenou Alp, jejíž vliv je velmi zřetelný, projevil se jistě v několika migračních vlnách a odlišuje
květenu Šumavy (společně s květenou Novohradských hor) od flór ostatních hercynských pohoří.
Lesní flóra Šumavy
Významný podíl na flóře Šumavy tvoří samozřejmě druhy evropských opadavých lesů, které
nacházejí své optimum v horských a podhorských bukových a smíšených lesích. Vedle
dominantních dřevin (buk, jedle) se jedná například o kyčelnici devítilistou (Dentaria
enneaphyllos), mařinku vonnou (Galium odoratum), měsíčnici vytrvalou (Lunaria rediviva) či
plicník tmavý (Pulmonaria obscura). Z druhů alpského migrantu v tomto poměrně mladém typu
vegetace si zaslouží zmínku například řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia), či kostival hlíznatý
(Symphytum tuberosum), jejichž výskyt je vázán pouze na JV Šumavu.
Pro další zásadní typ šumavských lesů, klimaxové a podmáčené smrčiny, je samozřejmě zásadní
smrku (Picea abies), nejzápadnější taxon komplexu rozšířeného v boreální zóně celé Eurasie. Také
další charakteristické druhy těchto stanovišť mají často převážně boreální areál jako například
sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) nebo velmi vzácná drobná orchidej bradáček srdčitý
(Listera cordata). Do zóny šumavských smrčin je také koncentrován výskyt endemitní rostliny
Českého masivu oměje šalamounku (Aconitum callibotryon). Typicky do pramenišť v zóně smrčin
v JV Šumavě vstupuje další známá šumavská rostlina alpského migrantu kýchavice bílá (Veratrum
album). Naopak na prameniště SZ části Šumavy je omezen například výskyt suboceanického druhu
mokrýše vstřícnolistého (Chrysosplenium oppositifolium). Na celé území Šumavy se stačil rozšířit
druh, který je do jisté míry symbolem spojení Alp a Šumavy, jedna z rostlin, které byly ze Šumavy
popsány – dřípatka horská (Soldanella montana).
Flóra rašelinišť
Ovšem nejvýznamnější druhy cévnatých rostlin a také nejvýznamnější vegetační typy jsou
soustředěny na šumavská rašeliniště. Jsou to zpravidla společenstva druhově chudá, avšak hostí
celou řadu druhů, které dokládají dlouhý historický vývoj rašelinišť a považujeme je za glaciální
relikty, protože jejich plošné rozšíření v celé střední Evropě lze předpokládat v období glaciálu nebo
velmi raného holocénu. Jedná se například o dobře známou břízu trpasličí (Betula nana), blatnici
bahenní (Scheuchzeria palustris), klikvu maloplodou (Oxycoccus microcarpus), suchopýrek trsnatý
(Trichophorum cespitosum) nebo ostřici šlahounovitou (Carex chordorrhiza). Tyto rostliny mají
sice dnes často široké areály v severní Evropě či celé Eurasii, avšak unikátnost šumavských výskytů
spočívá opět právě ve společném výskytu těchto druhů a druhů s omezeným středoevropským
areálem, s nimiž tvoří často ojedinělé vegetační jednotky. Málokdo si uvědomuje, že dominanta
šumavských rašelinišť, borovice kleč (Pinus mugo), je středoevropským endemitem stejně jako
ještě daleko vzácnější a ohroženější borovice blatka (Pinus rotundata), která je dominantou
údolních rašelinišť v údolí Křemelné a horní Vltavy. Hornovltavská kotlina je z pohledu flóry i