Sborník konference - PAVEL VALTR

možné následky svého rozhodnutí a odpovídat za ohrožení nebo poškození jiných veřejných zájmů
kromě ochrany přírody. Ovšem jak zákon o lesích, tak zákon o vodách obsahují nepřímé i velice
přímé povinnosti respektovat krajinné prostředí jako životní prostředí lidské společnosti.
Takže naším právem byla orgánu ochrany přírody propůjčena kompetence nehledět na zřetele
ochrany životního prostředí kulturní krajiny. Vzhledem k rizikům z takové pravomoci bez
odpovědnosti se musela předpokládat buď neomylnost v jeho rozhodováních anebo se na lidi a
kulturní krajinu v ideologickém zápalu,
z účelově politických zřetelů anebo jen tak prostě lidsky
zapomenulo. Charakteristická byla také stanoviska jak ministra životního prostředí, tak
parlamentního zpravodaje – dřívějšího ministra životního prostředí – ke hlasování poslanců: oba
vyslovili „zásadní nesouhlas“ s vypuštěním oné pravomoci a v právu chráněné neodpovědnosti.
Řekl bych, že příklady z této právní neomylnosti plynoucí, jsou pozoruhodné. Připomeňme si jen
jediný, ale příkladný: následky v NP Šumava s horskými lesy. Jejich velkoplošná destrukce
a možné důsledky byly předem kompetentními institucemi a znalci prognostikovány
a kompetentním státním orgánem odmítnuty. Přesně v intencích přání NGO, které ještě v roce
2002 měly za zradu vyslovení názoru, že kůrovcovití se chovali jinak než bylo hlásáno. V roce 2006
však čelný představitel NGO píše v odborném časopisu, že přece jen šlo o omyl ekologů. Nemilý
doklad, na čem po léta mohl stát management velkoplošného zacházení s krajinou. Představitel
MŽP SR nedávno v ohlédnutí nazpět konstatoval, že slovenský resort byl vlastně servisem NGO.
Dalším obrovským paradoxem ovšem je, že takové změny prostředí v lesích hospodářských jsou
právně kvalifikovány a mohou být a byly podle zákonů postihovány ve správních i trestních
řízeních jako ohrožení a poškození: životního prostředí v lesích či funkcí lesa jako složky životního
prostředí nebo i životního prostředí vůbec. Z hlediska přírodních zákonů se jedná o podivuhodnost
práva: přírodní děje, nastavší z rozhodnutí státního orgánu, životní prostředí v lesích pod správou
MŽP ČR ani funkce tamních lesů jako složky životního prostředí ba ani samo životní prostředí
(krajiny) ohrožovat či poškozovat nemohou, avšak tytéž přírodní děje, vyvolané opomenutím
povinností vlastníka lesa mimo hranice zvláště chráněného území, vše jmenované v hospodářských
lesích ohrožovat a poškozovat musí !
Bohužel nejde jen o podivuhodnost zákonů a jejich užívání – je to příklad nepráva v právu, když se
mohou uplatňovat vůči občanům přírodní skutečnosti jako virtuální skutkové podstaty. Analýzy
navíc ukázaly, že vágní formulace environmentálních zákonů, kde také scházejí definice použitých,
zvučně znějících pojmů, vedly k tomu, že není třeba prokazovat, jaké funkce lesa jako složky
životního prostředí či v čem bylo životní prostředí s lesích dotčeno, zda jen ohrožením či už
poškozením. Tak se mohou vytvářet virtuální přírodní skutečnosti, může docházet k znovuzrození
jakýchsi „kladiv na čarodějnice“, tentokrát v duchu víry postmoderního environmentalismu.
Smutné na tom je, že kolem všeho řečeného lze nacházet doporučení, směřující k větší
účinnosti užívání tak nedokonalých právních instrumentů v intencích environmentální či
spíše environmentalistické politiky. Takže je tu další, a to velmi závažný motiv střetů
environmentalismu a lesnictví v oblasti legislativy a právní praxe.
Probrali jsme některé z podstatných příčin, proč stoupá napětí kolem environmentalismu, lesnictví a
lesního hospodářství, i v něm samém. Jsou to záležitosti nejen k zamyšlení nad vědami a politikou,
nad lesnictvím a environmentem; bohužel také nad právem a jeho užíváním, kde bychom se mohli
dostat až do sféry ústavnosti v naší zemi.
Adresa autora: Ing. Vladimír Krečmer, CSc.
Na Loukoti 20, 160 00 Praha 6
tel.: 235 358 116, e-mail: v.krecmer@seznam.cz
KRAJINNÝ RÁZ A PROMĚNY ŠUMAVY