Sborník konference - PAVEL VALTR

nenahraditelnou složkou životního prostředí – až to v prostředí krajin kulturních připadá někdy i
jako jistý hiát ve vzdělání. Hlubších a všestranných lesopolitických analýz nebylo a tak matná státní
lesní politika se v obecné politické i decizní sféře přiklonila k ideologii ekonomismu – patrně bez
vědomí o evropském vývoji lesnictví a spokojená snad s tím, že – prakticistně vzato – pokračujeme
v podstatě v zajetých klasických, už déle než století vybroušených kolejích jednosložkové struktury
lesního sektoru.
Ekonomismus se šířil globálně z USA od roku 1981 a se zhroucením rozděleného světa v režimu
studené války se nezadržitelně prosazuje dynamikou maximalizace zisku. Globální rizika byla
hlášena už před desítkou let. Naše transformace lesnictví stála na této ideologii počátkem 90. let
jaksi s předstihem před lesnickou „Evropou“, v němž se ekonomismus někde ujímá až od konce
90. let. Retardaci jeho průniku působí „evropská škola“ víceúčelovosti lesů a lesního hospodářství
s více cíli jeho hospodářské činnosti. Dnes je představiteli evropského lesnictví vyzvedávaná jako
cenná „evropská tradice“ s jasnou, i když slovně neformulovanou nevolí vůči transatlantickým
ideologiím.
Druhou ideologií je environmentalismus, jenž – motivován dlouhodobým a nesporným civilizačním
narušováním přírody – vytáhl do boje za nápravu pod prapory životního prostředí. V tom by ještě
nemusely být zásadní třecí plochy se soudobým evropským lesnictvím, které do svých zásad či
paradigmat včlenilo lesnické služby právě pro životní prostředí dříve, než vznikl
environmentalismus jako ideologie. Háček je však v tom, že krajnější větve environmentalismu a
ekologické filosofie pod pojmem „životní prostředí“ chtějí rozumět jen prostředí přírodních
organismů. Přišly třeba v podobě hlubinné ekologie k názoru, že „vše co příroda činí, vždy jen
dobře činí“. To je ovšem hypotéza, která nejen odmítá možnost dysfunkcí lesa 3 . Popírá zkušenosti
generací s přírodními živly, nedbá na environmentální funkce lesa a zpochybňuje soudobá
paradigmata lesnictví o péči pro životní prostředí lidské společnosti jako starobylou veteš
archaického antropocentrického myšlení. Tato ideologie si vytváří doktrínu, jak mocensky
prosazovat své představy, někdy jako dogma, o němž se nediskutuje. Při tom v aplikacích jejích
názorů na lesní sektor a v environmentálně politické sféře vůbec se velmi výrazně uplatňují některé
rysy postmoderní éry.
Tyto rysy u nás i jinde výtečně charakterizovali filosofové a politologové, majíce na mysli poznatky
svých společenských věd. Francouzsky filosof Guy Lebord vyzvedává zálibu postmoderní
společnosti ve „spektáklech“ místo práce na vědeckých podkladech. Naši odborníci tohoto oboru
zase zdůraznili, jak pro společenské vědy je charakteristická – cituji – „typická rezignace na jasné
vymezení metodologických a především metodických pravidel, stanovení sémanticky vyhraněného
vědeckého pojmosloví, důkladnou heuristickou přípravu prostřednictvím práce s prameny a
relevantní literaturou, na seriózní ověřování historických faktů a výsledků terénních … výzkumů.
Nejtypičtější však byla a zůstává velmi nízká míra opatrnosti a odpovědnosti při interpretaci
zjištěných dat. Běžné metody vědecké práce … jsou často nahrazovány postřehy, dojmy, pocity,
subjektivně vykonstruovanými vizemi a modely“. Tolik citace pro vědy společenské. Jako starý
vědecký pracovník bývám často dnes zděšen týmiž příznaky v oblasti environmentalismu a aplikací
věd přírodních. Místo vědění často víra ve vlastní vize, místo znalostí dojmy posbírané
z internetu, zcela jednostranné využití literatury s politickou motivací pro její uplatnění.
To ve sféře intelektuální.
Environmentalismus je však záležitost politická a jeho doktrína pracuje na realizaci ideologie.
Místo tiché práce ekonomismu – jak je to v obchodním světě zvykem – mobilizuje zejména
ve svých krajnějších větví ekologické filosofie veřejnost pro záchranu životního prostředí
v měřítkách lokálních, regionálních, států i planety Země, a to, kde je to možné, od hapeningů či
„spektáklů“ v duchu postmodernismu, přes víru světového názoru nadšenců až po jevy, jimiž se
zabývá věda religionistická. K tomu patří také zajištění mediální sféry a postupy mocenské politiky
3 Američtí ekologové přece jen na potřeby lidské společnosti myslí, ovšem pod „službami ekosystémů“ mají na
mysli jen na ekosystémy přírodní – tedy na podporu veřejnosti ve snahách ochrany přírody. Ovšem pod uvedeným
heslem jsou environmentalismem odmítány dysfunkce lesa s nepochopitelným nevědomím o dobře známých
dysfunkcích, jak se projevují ve sféře zájmů vodohospodářských, rekreačních, zdravotních či bioklimatických.
Užívat pojmy z lidské etiky na přírodu realitě „nesedí“.