Sborník konference - PAVEL VALTR

efektivností dřevoprodukčního využívání. Proto často lesy vytěžili a buď na lesní půdě pěstovali
ovce či skot, anebo odešli s výtěžkem žít jinam a plochy ponechali přírodě. Po letech došlo v jv.
Francii v oblasti Alpes Maritimes k extrémním srážkám, jaké známe z nedávných let. Bývalá lesní
půda už ztratila svůj charakter, strukturu odolávající vodní erozi, vodu špatně vsakovala, takže
došlo ke katastrofálním velkým vodám, k obrovské erozi půd a k vylidnění nešťastného regionu.
Tehdy vodní katastrofa po destrukci horských lesů neušla celé Evropě. Došlo k politickému
konsensu v tom, že lesy nejsou jen výrobnou dřeva na pni, ale také nenahraditelnou složkou
životního prostředí kulturních krajin – tedy životního prostředí lidské společnosti. Dávám důraz
na „životní prostředí lidské společnosti“ a později přijdeme k tomu, proč tak činím. Proto také
do první poloviny 19. století vznikly novodobé lesní zákony prakticky ve všech evropských zemích
a lesní legislativa tak už z hloubi 19. století omezuje volné nakládání vlastníků s lesními majetky.
Paradigmatem lesnictví se stalo pěstovat a chránit lesy pro trvalou, vyrovnanou a nepřetržitou
produkci dřeva a tím také zachovávat funkční lesy pro krajinu. Odborně bychom řekli, že šlo
o zachování podmínek pro dostatečné působení samovolných, lesům vlastních (imanentních)
pozitivních účinků pro krajinu a společnost 1 . Takové efekty či pozitivní externality jsou vlastní
jakémukoliv lesu – dnes je označujeme jako samovolné mimoprodukční funkce lesa. S jistou
opatrností na terminologické léčky by nejnověji mohly být zvány také „službami lesních
ekosystémů“. Jsou to ovšem služby nahodilé povahy z hlediska konkrétních potřeb veřejného zájmu
na konkrétním místě.
Takový stav – národní bohatství a beznákladově získávané funkce složky životního prostředí –
dík evropskému lesnímu zákonodárství vyhovoval plně potřebám evropské společnosti až do dob,
kdy doznívala bída II. světové války – tedy do poloviny 20. století. Pro jiné zkušenosti skočme na
moment do Severní Ameriky. V USA při tamní liberální politické atmosféře nevzniklo lesní
zákonodárství, omezující vlastníky lesů. Proto se koncem 19. století začalo jevit jasně i liberálům,
jak volné nakládání s lesy může být vážnou hrozbou trvale udržitelné produkci dřeva i krajině –
dokonce i tam, kde se lesní bohatství zdá nevyčerpatelné. Lesnictví v USA začalo zakládat první
rezervace; jednalo se však o víc cílů, takže v roce 1897 byly zákonem založeny státní lesy (National
Forests). Smysl tohoto druhu vlastnictví lesa byl deklarován v roce 1905: „National Forests musí
být co nejlépe využívány pro blaho všeho lidu a nikoli pro zisk jednotlivců či organizací“.
V důsledku ekonomického rozvoje se potom ve 30. letech začalo v USA vědecky pracovat
na víceúčelovém využívání lesů („multiple-use“). Jednalo se zejména o uspokojování rekreačních
potřeb a o ochranu povodí.
Vraťme se však do Evropy. Tam se od půle 20. století rodil opět jeden z historických předělů
v zásadách lesnictví. Lesnictvo v „Evropě“ 2 si od konce 50. let začalo samo všímat zřetelných
posunů ve společenských potřebách co se týká lesů – první podněty k rozšíření cílů lesního
hospodářství dala lesnictví v Evropě také rekreace v důsledku změn životní úrovně, životního
prostředí a životního stylu mas obyvatelstva. Též ochrana krajiny před vodním živlem se stala
dalším podnětem k víceúčelovému využívání lesů, a to v důsledku stoupající citlivosti komplikující
se infrastruktury kulturní krajiny; už počátkem 60. let zazněla na sněmu západoněmeckého
lesnického sdružení parola: „Lesnictvo musí vyjít z lesů a převzít odpovědnost za kulturní krajinu“.
Vyjádřila tak základní trend doby. Později – při zvyšování potřeby pitné vody a se stoupajícím
znečištěním prostředí se brala na vědomí také ochrana vodních zdrojů.
Lidská společnost se zkrátka vyvíjí, požadavky na lesy stoupají a mění se, aniž by se však mohla
samovolně měnit schopnost lesnictví jako národohospodářského sektoru účinně reagovat. K tomu je
totiž nezbytná jeho politicko-ekonomická transformace včleněním racionálních požadavků
veřejného zájmu do jeho hospodářské struktury. V Evropě lesnictvo o nutnosti transformace sektoru
nejen diskutovalo. Od 70. let se po změnách koncepcí, lesní politiky a lesní legislativy došlo
1 Vlastníci lesů, i když neměli vztah k prostředí krajiny, nevnímali omezení svých práv jako úhonu. V Evropě totiž
nebylo tolik lesů, aby se mohlo postupovat v těžbách čistě exploatačními postupy a obnovu přenechávat přírodě. To
by lesní majetky nezaručovaly trvalý, vyrovnaný a nepřetržitý výnos. Konce majetků přestupníků zákona jsou
doloženy, např. ještě z doby velké hospodářské krize 30. let v Československu.
2 Pod „Evropou“ rozumím země tehdejší západní Evropy, nám přírodně, sociálně, kulturně a lesnicky blízké,