PDF (45,6 MB) - Malacologica Bohemoslovaca - SAV

Dec 1961), na Jizeře (jižně od Mladé Boleslavi) a v dolním
Povltaví severně od Prahy (Větrušické skály, Řivnáč). Zdá
se však, že pravděpodobně z většiny těchto lokalit v posledních
letech zmizel, jak ukázaly výsledky aktuální revize
těchto výskytů na území ČR.
Ulita je dosti podobná druhu O. cellarius. Liší se hustěji
vinutými závity a užším posledním závitem. Je také o něco
tmavší, obvykle rohově hnědá. Identifikaci je takřka nutné
potvrdit podle anatomických znaků – penis je dlouhý s
dlouhým a úzkým flagellem (viz huDec 96 ).
Obr. 60. Oxychilus mortilleti.
Tandonia budapestensis (Hazay, 1881) – plžice štíhlá,
Obr. 61
Středně velký plž dorůstající 70 mm. Tento druh se z původního
areálu zhruba od jihovýchodních Alp po Rumunsko
rozšířil téměř do celé Evropy. V ČR a SR se vyskytuje
téměř výhradně synantropně, ale není běžný. Je teplomilný,
proto žije pouze v nížinách, ale na celém území
(Dvořák et al. 2003a). Najdeme jej nejčastěji v opadance
v parcích či zahradách, spíše ve velkých městech (Praha)
a městských aglomeracích (Ostravsko, zde i na ruderálech
mimo město). Na Slovensku se zdá být vzácnější. do volné
přírody proniká jen na nejjižnější Moravě, kde žije v
lužních lesích společně s Limax maximus.
Plžici štíhlou poznáme bezpečně podle zbarvení, které je
tmavě šedé, černě skvrnité s oranžovým kýlem.
Tandonia rustica (Millet, 1843) – plžice vroubená,
Obr. 62
Poměrně statný plž dorůstá až 100 mm. Tento druh dává
přednost kamenitým stanovištím v teplých nižších polohách
(suťové lesy, úpatí skalek, ale i hromady kamení nakupené
člověkem). Vyskytuje se roztroušeně na vhodných
stanovištích v Čechách, místy chybí v celých oblastech,
např. v jižních Čechách. Nejvýchodněji se vyskytuje v
Obr. 61 (nahoře). Tandonia budapestensis. Obr. 62 (dole). Tandonia
rustica.
18
okolí České Třebové, na Moravě doposud zjištěna nebyla.
Na Slovensku žije pouze izolovaně a vzácně na jihozápadě,
kde se pravděpodobně nejedná o původní výskyt.
Zbarvení plžice vroubené je světlejší. Základní barva je
šedorůžová s řídkými drobnými tmavými skvrnkami, kýl
je světlý.
Bielzia coerulans (M. Bielz, 1851) – modranka karpatská,
Obr. 63
Mohutný plž dorůstá až 160 mm. díky svému zbarvení jde
o nezaměnitelný druh – v dospělosti je buď sytě modrý
nebo v různých odstínech zelenomodré, fialové či šedomodré.
Kýl je stejně zbarvený jako tělo. Žije ve vlhkých
horských lesích, kde se nejčastěji zdržuje pod kůrou padlých
kmenů. Na Slovensku je tento karpatský druh běžný,
přes Bílé Karpaty a Beskydy zasahuje až do Hrubého Jeseníku
a na Králický Sněžník, kde má západní hranici svého
souvislého rozšíření. Vyskytuje se i v Oderských vrších
(hanák et al. 2002). Zcela izolovaný výskyt v Čechách
byl nedávno doložen ze Žákovy hory (viz DrvoTová et al.
2008). Na příhodných místech je to běžný druh.
V dospělosti je nezaměnitelný, problematická může být
determinace mláďat, která nejsou modrá, ale olivově zelená
až hnědavá s tmavými postranními pruhy a výrazným
kýlem (Obr. 64).
Obr. 63 a 64. Bielzia coerulans.
Limax cinereoniger Wolf, 1803 – slimák popelavý,
Obr. 65
Až 150 mm velký slimák je barevně velmi variabilní –
může být celý černý nebo v různých kombinacích světlých
a tmavých pruhů, vzácně se vyskytují i celí světlí jedinci.
Je to hojný druh všech typů lesa od nížin do hor, častý je
na houbách. Obvykle nezasahuje do nížinných luhů, jinak
je běžný na celém území ČR i SR.
Chodidlo dospělého slimáka popelavého má vždy tři ba-