Vokolo Vománu aneb Jak jsme dali vale pivu a sexu - metaltec

Vokolo Vománu
aneb Jak jsme dali vale pivu a sexu
(všimněte si pořadí prosím)
Je ráno, vařím si čaj a tradičně ho usrkávám u monitoru svého počítače.
V poště nacházím strohou zprávu od kamaráda Sadílka. „Mrkni do
přílohy, tihle blázni objeli Omán off-roadem, zkusíme to?“ Odpovídám
okamžitě, protože není čas ztrácet čas: „Dobrej nápad parde.“
6 MotoRoute Srpen 2012
Text: Martin Pouba, foto: Zbyněk Janoušek

Srpen 2012 MotoRoute
7

omán
První ochutnávka
Den D je tady a po zkušenostech z Jižní
Ameriky se vydáváme se Zbyňďou do víru
exotického Orientu o tři dny napřed. Důvod
je jasný, ve čtvrtek celníci v Ománu nepracují,
v pátek muslimové nedělají vůbec a už
je tu víkend. Zbytečně bychom stáli, platili
hotel a nudili se ve velkoměstě. Přistáváme
v Muscatu, hlavním městě Ománu, a po
zaplacení 200 ománských rijálů (1 000 Kč)
se během chvíle stáváme majiteli víz.
Hned na letišti poznáváme, jak to tu chodí.
Čekáme v menší frontě, na jejímž konci jsme
my a před námi řada Pákistánců, kteří jsou
v Ománu najímáni na práci. Z okénka se ozve:
„Další!“ Pákistánec briskně přiskočí k celníkovi
a ten stejně rychle tmavého návštěvníka
své vlasti odkáže do patřičných mezí, tedy
na lavičku do kouta. „Nejprve ti bílí pánové
vzadu, potom možná přijdete na řadu vy.“
Pod fousy nám tyto manýry moc nejdou,
ale musíme se přizpůsobit. Inu jiný
kraj, jiný mrav. U nás je to jinak, hodně
jinak... Omán je zřízením sultanát, který
doslova leží na ropě. Proto domorodci,
když chtějí, pracují pouze ve státních sférách.
Pokud si Ománec vezme za ženu
Ománku, dostane od sultána Qaboose
pozemek a dům. Viděli jsme tu desetileté
děti za volantem přijíždět před restauraci
a troubit na pracující Pákistánce, aby jim
8 MotoRoute Srpen 2012
reportáž
Společně rozhodíme pár dobře mířených e-mailů a sestava na sebe nedá dlouho čekat:
Lukáš Kotfald
Yamaha Ténéré
(na start téměř nová,
v cíli na odpis)
Zbyněk Janoušek
BMW R 1200GS Adventure
(na startu zcela nový, v cíli
starší, celkem zachovalý
motocykl)
René Zelenka
Triumph Tiger
(tak trochu za zenitem
už na startu, v cíli se
podobal Nerudovu
slamníku, ale Kam
s ním?)
přinesli do otevřeného okénka jídlo. Poté
teprve pokračovali v jízdě do školy.
Zbyněk je rozený vyřizovač nepříjemností.
Je velmi komunikativní a jeho jednání jsou
rychlá a konstruktivní. Už na letišti zakupuje
ománskou SIM kartu do telefonu a hned
ráno začíná s agentem přepravní společnosti
Al Fayha Shipping vyjednávat. Pěšky
nacházíme jejich kancelář a vysvětlujeme
drobné nejasnosti, vycházející z našich technických
průkazů a karnetů (např. jiná barva
atd.) Úředníci jsou příjemní, jeden z nich
bere auto a společně se vydáváme k celníkům,
potom do přístavu, dále na pojišťovnu,
znovu do kanceláří a opět do přístavu. Světe
div se, večer jsou motorky naše a postupně
je přivážíme před hotel.
Zákonné pojištění motocyklu vás tu
vyjde na nekřesťanských 2 800 Kč za měsíc,
příznivější je samozřejmě cena benzínu,
a to 6 Kč za litr. Ománci z pochopitelných
důvodů motory téměř nezhasínají a po
silnicích se tu prohánějí většinou japonská
auta s obsahem motoru nad 5 litrů.
Náš úkol je splněn a my můžeme jít na
procházku večerní ománskou metropolí.
Ochutnáváme pikantní kuře či skopové se
skvělou místní rýží. Je před půlnocí, teplota
vzduch padá na 30 °C a ve spojení s pálivou
omáčkou vyvolává v našinci žízeň, a to ne
jen tak ledajakou. Ano, je to pivní žízeň! Po
Roman Florian
BMW 650 Dakar v rallye úpravě
(na startu nevyzkoušený,
nový majitel v očekávání; v cíli
jednoznačně v terénu nejlepší
a nebylo to jen jezdcem; místy
trochu chybí síla motoru)
Martin Pouba
KTM 990 Adventure
(přestože je rok stará,
má za sebou víc než
dost; v cíli bez následků,
trochu opotřebená
spojka)
Jirka Holub se Standou Tikalem se k nám na pár dnů připojí se zapůjčeným Mitsubishi. My se však na ně příliš nevážeme a po
obkroužení Ománu hodláme po vlastní ose dorazit až domů. Přiblížení do Ománu se po několika zkušebních variantách stává
rovněž klasikou. Motorky se povezou v kontejneru lodí, my letadlem.
několika nezdařených pokusech zlatavý
mok sehnat dáváme tomuto druhu žízně na
dlouhých 14 dnů vale a musíme se spokojit
s americkou sodovkou neboli Pepsi.
Večeře v pouliční restauraci nás stojí
v přepočtu 100 Kč včetně pití, na vesnicích
polovinu. Po krátké poradě padá rozhodnutí,
že následující den opustíme náš hotel.
Patří sice k nejlacinější v širém okolí, ale za
jednu noc v něm strávenou si tu můžeme
koupit 220 litrů benzínu!
Posnídáme v oblíbeném Coffee shopu
Al-Haikal, kterému přezdíváme „U Hejkala“,
a veškeré věci z kontejneru a hotelového
pokoje stěhujeme pár metrů do skladu
autobusového nádraží, kde si je můžeme
na dva dny zdarma uschovat. My usedáme
na motorky a míříme k nejvyšší hoře Ománu
zvané Jabal Shams. Muscat opouštíme

po dálnici a po 240 km přijíždíme k městečku
Al Hamra.
Konečně terén
Situace na mapě skutečnosti moc neodpovídá,
my se ale nedáme, opouštíme asfalt
a najíždíme do terénu. Navigaci používám
spíš jako kompas a směr se snažíme chytit
po domluvě s domorodci. Nevím, zdali
se toto pojmenování dá v tomto případě
použít, protože většina obyvatel vesničky
je z Bangladéše. Vyprosíme si trochu vody
a jeden z nich mizí v kůlně a vytahuje kanystr
benzínu. Je ho zapotřebí, Zbyněk je na
suchu a my se půl hodiny bavíme nad způsobem,
jakým do nádrže benzín dostávají.
Za vsí najíždíme na divokou stezku a jen
náhodou překonávám bez pádu koryto
suchého vádí. Zbyněk sice uvízne, ale společnými
silami motorku ze spárů kamenů vyprostíme.
Cesta stoupá, ztenčuje se a kamenů
přibývá. V jednom okamžiku naznačené koleje
jsou jen půl metru široké a na každou stranu
metr hloubka. Zastavit nelze, snažím se
držet rychlost a tím i směr. Ve vysuté koleji se
objevuje obrovský balvan a přestože naděje
na projetí je mizivá, přidávám plyn.
Je nutno přiznat, že ve většině případů
tento manévr pomáhá, tentokrát však nikoliv...
Mizím po hlavě v rýze a motorka visí koly
do vzduchu. Motorku rychle zvedneme a nic
jiného než ulomené zrcátko na ní neshledávám.
Podaří se nám ještě zdolat výjezd do
průsmyku, kde je menší kamenitý plácek.
Přichází jako na zavolanou, protože padá
tma, a tak se rozhodujeme pro bivak.
O večeři se nám postará sponzorské
Adventure menu. Za deset minut je jídlo
bez ohně ohřáté a z poctivé porce guláše
plné masa se najíme oba. Pochvalně si
hladíme bříška a opět zavzpomínáme na
český národní nápoj.
V noci nás budí déšť, rychle proto
dávám na moskytiéru tropiko, a to přesně
ve chvíli, kdy déšť ustává. Myslím, že se
jedná o Murphyho zákon. Za svítání v klidu
balíme a po chvilce jízdy kvitujeme naše
rozhodnutí o včerejším bivaku.
Cesta je stále horší a horší a v několika
úsecích vede jen vyschlým řečištěm. Jsou
zde jen kameny velikosti kopáku (bubeníci
a modří už vědí) a Zbyněk padá. Motorky
musíme těžkým úsekem protlačit a trvá
nám to dobře přes hodinu. Lehce vyčerpaní
nasedáme a pokračujeme v cestě.
Za zatáčkou přichází další kamenité
koryto, a to v ještě horším podání. Jsme
utrmácení a se silami na dně. Nutno podotknout,
že ono pomyslné dno jsme během
dalšího putování po Ománu našli několikrát
ještě daleko hlouběji... Dostanete-li se
v ománských horách do problémů, buďte
si naprosto jisti, že po něm přijde další
a ještě horší úsek a po něm opět horší.
reportáž omán
O tom jsme se během našeho putování
„Vokolo Vománu“ mnohokrát na vlastní
kůži přesvědčili.
Utrmáceni tedy najíždíme na asfaltovou
silničku, občerstvíme se u krámku a pokračujeme
dále pod kopec. Tam nás vede
docela příjemná šotolinová cesta, po níž
to pěkně upaluje. Z dáli sledujeme vrchol
hory, kde je patrná silueta radaru, a právě
ten je příčinou vojenského prostoru, který
se pod vrcholem a na něm rozkládá. Chvíli
se snažíme vojáky přemluvit, aby otevřeli
bránu a laskavě nás pustili se na radar ve
výšce 3 000 m n. m. podívat. Bitva však byla
předem prohraná a my máme náhradní cíl.
Pár kilometrů odtud je kaňon a podívaná
do něj je opravdu překrásná. Na dně
údolí je vidět vesnička asi o pěti domcích
a my s motorkami přijíždíme až k samému
kraji skalní stěny. Je už odpoledne,
když opouštíme hory a najíždíme na hlavní
tah zpět do Muscatu. Dnes v noci přijede
Srpen 2012 MotoRoute
9

omán
zbytek výpravy a my se na něj už těšíme,
zvláště poté, co se k nám dostává zpráva, že
na letišti je otevřen obchůdek s alkoholem.
Na shledání se přípitek určitě hodí!
Skupina je pohromadě
Konečně jsme všichni pohromadě, vše je připraveno,
hned v ranních hodinách balíme
bagáž a „autíčkáři“ si vyřizují půjčení čtyřkolky
Pajero s pětilitrovým motorem. Společně projíždíme
celý Muscat, abychom zhlédli hlavní
mešitu, která se stavěla šest let a nese jméno
současného vládce Ománu, sultána Qaboose,
jenž ji před jedenácti lety slavnostně otevřel.
Komplex mešity pokrývá 40 tisíc m² a je
vybudován na vyvýšeném pódiu v souladu
s tradičními ománskými mešitami, které byly
vystavěny na vyšší úrovni nežli ulice. Samotná
mešita vedle pestrých orientálních vzorů
zaujme i největším ručně tkaným kobercem
na světě, který čítá na jeden milión a sedm
set tisíc uzlíků a váží neuvěřitelných 21 tun.
Pokud se na něj ale chcete podívat,
musíte si přivstat. Vstup do mešity pro
veřejnost je pouze mezi 8 a 11 hodinou
dopolední. To jsme však nevěděli a vzhledem
ke zdržení, způsobeném Sadílkovou
prázdnou nádrží, přijíždíme těsně před
uzavřením. Stačíme se jen projít po nádvoří
a nafotit si mešitu zvenčí. Krása obřího
koberce je nám tak odepřena.
10 MotoRoute Srpen 2012
reportáž
Nad městem se tyčí hora a my míříme
do jejího průsmyku, odkud je na metropoli
pěkný výhled. Nastává však čas se
s velkoměstem rozloučit, naplníme nádrže
a potkáváme u čerpací stanice Čecha pracujícího
v sultánových službách. Žasne nad
námi, ale nám už se chce pryč, do terénu,
a ten přichází zanedlouho. Po 20 km
opouštíme silnici a míříme kozími stezkami
do vesnice Quayyat.
Štěrkokamenitá cesta nás vede ke strmému
skalnatému výjezdu, kde dochází
k samovolné selekci (nikoliv erekci). Na vrchol
dojede pouze Sadílek a já. Ostatní při pokusu
o výjezd buď padají, nebo prostě nevyjedou,
či se do akce nepustí vůbec. Pokračujeme
sami dva a za námi auto. Jak jsem naznačil
v úvodu, narazíte-li na těžký úsek, buďte si
jistí, že přijde další a horší. Tak tomu bylo
i v tomto případě a po dvou pádech a sjez-
dech po ostrých balvanech jsme na doraz.
Slunce pálí jak vysoká pec a my se krčíme
v malém stínu u skály. Dýcháme jako ve třetí
třetině hokejového utkání a 42 °C nás dostává
pěkně do kolen. Každý vypijeme dva litry
vody a čekáme na auto.
Kluci proříznou při sjezdu gumu a mají
obavy z dalších úseků. My se však po chvíli
oklepeme a jedeme dál. Naštěstí se tak
těžká místa už neopakují a my se v podvečer
setkáváme s ostatními, kteří horský přejezd
objíždí po asfaltu. Noc trávíme v palmovém
háji na písku a se Sadílkem ještě dlouho po
půlnoci při zbytečku kořaličky rozebíráme
nástrahy, které nám dnešní etapa připravila.
Saháme si na dno
Období dešťů skončilo teprve nedávno
a my se pokoušíme projet vádím Arbean
do hor, přes hřebeny zpět k pobřeží do
města Fins a dále na jih. Zprvu je cesta
schůdná, lehce kamenitá a prostředí parádní.
Skály a v řečišti průzračná, zelenomodrá
voda. Cesta se však zužuje, kameny zvětšují
a říčka se nebezpečně přiblíží. Na chvilku
se v kamenech ztrácíme, ale objevují se
místní, jež běží v kamenech před námi
bosí, aby ukázali cestu. Kluci v autě otáčí
a zrovna tak i Zbyněk s Bavoráčkem.
Pokračujeme dále jen ve čtyřech a za
několik okamžiků končíme v laguně řeky,

kde je pod skálou utopený Jeep Cherokee.
Voda mu sahá až po přední okno a pětice
Ománců se ho snaží holýma rukama z řeky
vytlačit. Pomáháme jim a opravdu se nám
to po hodině příjemné dřiny podaří.
Teď jdeme na řadu my. Snažíme se brod
překonat a daří se nám to i za přispění
našich nových kamarádů poměrně rychle.
Už tady je vidět velká průchodnost Romanova
motocyklu, která by samozřejmě byla
ta tam, nebýt kvality jezdce. Spolu projeli
náročný brod jako jediní bez pomoci.
Mysleli jsme si, že nic horšího nás už
nemůže potkat. Omyl. Brodů bylo ještě šest
a jeden z nich končil utrženým metrovým kolmým
výjezdem. Fyzička jezdců byla v nedohlednu,
a tak jsme obtížný úsek projížděli
se Sadílkem i za kolegy na jejich strojích. Na
rozcestí se naše již dosti zdecimovaná parta
dále dělí. Roman a já se pokoušíme o překo-
nání hřebene, Lukáš s Rendou se snaží do
cíle dostat oklikou. Naše cesta však po pěti
kilometrech končí u vrat vesnického domku.
Ptáme se na Fins a mladíček ukáže
rukou do kamenů směrem kolmo vzhůru.
V neskutečném off-roadu poprvé končím
zahrabán v kamenité lavině. Za pomoci
Romana hradbu překonávám, ale po sto
metrech a po těžkém pádu už prostě dál
nemůžeme. Motorka se do stěny kamenů
už ani nerozjede. Roman by se možná
o kousek výše dostal, ale záchranná akce
ho vyčerpala natolik, že jsme si společně
lehli do stínu motorky a lapali po vzduchu.
Jakmile jsme schopni pohybu, nastává
úkol, jak motorky v kamenitém srázu vůbec
otočit. Cukáním a nadzvedáváním předního
kola se nám to nakonec daří a my se sklopenými
zraky poprvé vzdáváme. Při sjezdu se
řídí motocykl hůře Sadílkovi a on padá. Daří
se nám motocykl zvednout, ale omylem vyřadíme
na neutrál a motorka se rozletí z kopce
dolů. Prásk a opět zvedat, je to vyčerpávající.
Ve vesnici nám děti přinesou chladnou vodu
a nám je úplně jedno, kde ji nabraly.
Můj pád odnáší přívod navigace a blinkr.
Náhle jsme v horách sami a oba bez GPS,
bloudíme a motáme se po kamenitých
horských stezkách. Na asfaltu se ocitáme
vlastně náhodně, a pak nás doprovází až
na místo srazu, do městečka Fins. Všichni
společně ještě v podvečer vyrážíme do
spárů dalšího vádí, které nese název Tiwi.
Přijíždíme na jeho kraj, kde je opět chladivá
voda a nám se tohle místo pro noční
bivak zdá jako stvořené. Noc na kamení
však nebyla moc osvěžující a ráno někteří
z nás trpí křečemi. Hodně pijeme, hodně
se potíme, chybí nám sůl. Údolím našeho
vádí projíždíme až do míst, kde cesta končí.
Není už tak náročná a okolní příroda je
moc krásná. Skály bizarních tvarů, palmy
a divoká říčka plná obrovských balvanů.
Naposledy se pokocháme a opouštíme
slepé vádí směrem k pobřežnímu městu Sur,
kde se posilníme a zamíříme opět do hor,
a to do oblasti vádí Bani Khálid. Ve skalách
je zde vybudován systém jezírek, náhonů,
ubytovacích prostor a míst ke koupání
a odpočinku. Prostě pro turisty a za peníze.
Z toho plyne, že se tu moc dlouho neohřejeme
a pokračujeme v cestě dále na jih.
Přes poušť
Hlavu skládáme opět u vody, které stále
ubývá. Vádí docela rychle vysychá, je tu asi
20 cm poměrně špinavé vody a nám je jasné,
že ji v korytech řeky vidíme na dlouhou
dobu naposledy. Při pohledu do mapy nás
zítra čeká písek pouště Wahíba. Na papíře
vypadá poušť celkem nezajímavě, záhy však
stojíme s Romanem na jejím okraji, kouká-
reportáž omán
me do krásného žlutooranžového písku,
který na horizontu tvoří duny a naši mysl
nahlodávají obavy. Podaří se nám ve dvou
projet 150 km pouští?
Natankováno máme a vodu rovněž,
zamáváme ostatním a pouštíme se do boje
s hlubokým pískem. Snažíme se číst z terénu
a začátek celkem zvládáme. Světlejší písek
lépe vede, tmavšímu se pokud možno vyhýbáme.
Stejně je motorka stále ve smyku a po
chvíli máme ruce jako Pepek Námořník. Po
šesti kilometrech světlý písek mizí a přibližují
se duny. Nakonec padám a jsem rád, že se
vůbec rozjedu. Pot se mi řine přes oční víčka,
když mne dojíždí Roman. „Tohle nedáme…“
A podruhé se sklopenými zraky otáčíme.
Kluci už jsou pryč a odvíjí se jim samostatný
příběh, kde hlavní roli hraje Zbyněk
a jeho zbrusu nové BMW. Při jednom z pádů
leží zřejmě motorka příliš dlouho na boku
a nateče olej do válce. Při pokusu o natočení
motoru se doslova a do písmene roztrhne
příruba startéru. A je o zábavu postaráno,
tahat motorku na laně v písku je pro okolní
fakt humorné. Ne tolik pro jezdce...
My se však vracíme pískem do města Mintirib
a po asfaltu dále do Ja Alan Bani Bu Ali.
Daří se nám na radu obyvatel nalézt šotolinu,
která nás zavede opět do pouště. Absolvujeme
dunový přejezd, jízdu v sypkém písku i ve
vyjetých kolejích. Okolí se po dvou hodinách
jízdy začíná zelenat a vyjeté koleje se proplétají
mezi křovisky. Ty způsobují špatnou viditelnost
a já se jen o fous míjím s protijedoucím
džípem. Kde se tu jen mohl vzít?
Nakonec se mi přeci jen zdaří humorná
vložka a po několika smycích končím ve stromě.
Od té chvíle ne a ne chytit tempo, stále
jsme na pokraji pádu a nedaří se mi zvýšit
rychlost, aby se stroj lépe ovládal. Proto jsem
rád, když písek plynule přechází v šotolinu.
Stojíme ve stupačkách a jedeme s Roma-
Srpen 2012 MotoRoute
11

omán
nem vedle sebe (to abychom si neprášili
do helmy) rychlostí okolo 120 km/h. Tohle
zbožňuji a můžu říci, že jsme spolu za těch
pár výprav už docela sjetí. Myslím sjetí jako
sjetí, ne sjetí jako sjetí.
Najednou jsme na asfaltu a dojíždíme až
k betonovému molu před přístavním městečkem
Sannah. Koupeme se v Arabském
moři (kafi) a čekáme osm hodin na ostatní.
Ti přijíždí téměř za tmy, takže nezbývá než
nocovat na molu.
Plastové pobřeží a hory bez vody
V následujícím dni nás čeká 680 km dlouhý
přejezd, který zpestří jen jízda po útesech
a na pobřeží mezi městy Sharbinat a Manja.
Bílé pláže jsou krásné, ale bohužel plné PET
lahví a igelitových sáčků. Společnostem, které
používají pro své výrobky tyto obaly, bych
dal uklidit celý svět! Bohužel však mají tyto
nadnárodní firmy tolik prostředků, že jsou
téměř nedotknutelné, a tak bude naše Země
dál a dál zaplavována plastovým svinstvem.
Noční odpočinek trávíme na pláži
a hned za svítání zkoušíme podél pobřeží
rozestavěnou silnicí projet do vesnice
Hasik. Bohužel, 40 km před cílem nás dělníci
otáčejí s tím, že cesta je neprůjezdná.
Vracíme se zpět naštěstí jen 15 km a zkoušíme
terénní cestu, určenou pro obsluhu
ropných věží. Tato, pro nás parádní těžařská
12 MotoRoute Srpen 2012
reportáž
cesta, nás zavede ropným polem až do
Barbazumu, odkud se pokoušíme přejet
vyschlé kamenité hory do Jitjatu.
Nastává prověrka nás i strojů a začínáme
dělat chyby. Do tak těžkého terénu se
pouštíme se Zbyňkem, který nemá startér,
nemáme dostatek vody a někteří jsou na
štíru s benzínem. Místy skáčeme kilometr
po valounech, jindy se plahočíme hlubokým
pískem, po dalším kilometru najíždíme
do prudkého výjezdu v ostrém kamení.
Zbyněk několikrát padá a okamžitě skáče
po spojce, aby udržel motor v chodu. I tak
mu nakonec motor ztichne, když udělá
školáckou chybu a nechá sklopený stojánek
při rozjezdu. Naštěstí i tady se nám ho
podaří za autem roztáhnout.
Na jednom z mnoha rozcestích dělám
navigační chybu a začínáme bloudit. Terén
se zhoršuje a navíc padá tma, musíme
rozbít nouzový tábor. Opět nám skvěle
poslouží k večeři Adventure menu, ale
vodou musíme šetřit. Večerní porada udává
jasné pokyny, vrátíme se a zkusíme najít
místo, kde jsme udělali chybu. Pokud bude
za tímto místem nebezpečný úsek, vrátíme
se do civilizace, tedy do Barbazumu. Víme,
že to nebude lehké a hned ráno se do nás
opírá neúprosné slunce.
Hrdlo sevřené a vyschlé, z camelbagu
vysosávám poslední zbytky staré teplé
vody. Nacházíme místo mého chybného
rozhodnutí a nabíráme správný směr. Po
chvíli však přijde strmý sjezd, do něhož není
vidět a Renda mizí dole. Dává pokyny, že se
zpátky už nedostane a Sadílek se pouští bez
rozmyšlení za ním. Už jsem měl zařazenou
jedničku, když jsem si uvědomil, že je tu
Zbyněk bez startéru a Lukáš. Dolů nepojedou
a auto se rovněž hodlá vrátit, společně
to snad do civilizace nějak doklepeme.
Otáčíme a na známé odbočce, kde
jsme včera udělali chybu, čekáme na kluky
v autě. Je tu místo, kde se dá motorka
roztáhnout, a tak ji Zbyněk klidně zhasne.
Po hodině vyčerpávajícího čekání v ohnivé
výhni se vydávám s Lukášem zpět. Na
místě, kde jsme se naposledy viděli, leží jen
dopis, že se kluci v autě rozhodli pro sjezd.
Tak a jsme tu sami! Další chyba, která se
neměla stát... Hlavou mi běží katastrofický
scénář. Musím vyvézt kluky z hor!

Zbyněk bez startéru, helmu má v autě
a dohromady máme asi 1,5 litru čaje. Snažím
se nezabloudit a když nevím, hledám v písku
stopy našich kol. Jedu první a spěchám.
Jeden průjezd kamenitým úsekem neustojím
a padám. Noha zůstává pod motorkou a je
otočená špičkou dozadu, vím ale, že je zatím
v pořádku. Daří se mi otočit obličejem do
kamenů a uvolnit tak tlak v noze, teď ji zkusit
vyndat. Kluci nejedou a bolest stoupá. Hrabu
rukama tak dlouho, až se jeden valoun uvolní
a s úlevou dostávám nohu ven. Skáču na
motorku a čekám na kluky pod osamoceným
stromem. Tady dopíjíme poslední zbytek čaje
a víme, že jde do tuhého.
„Pojďte kluci,“ povzbuzujeme se a v tom
Zbyňkovi ztichne motor. Pokouším se
nedat na sobě znát mírné zděšení. Co teď?
Svážeme dohromady dvě kurty a za svou
Kačenkou smýkám se Zbyňkovým Bavorá-
kem po kamení a písku. Po dvou pokusech
stavím řka: „Jestli to na třetí pokus nevyjde,
nechám Tě tu a zkusím dojet pro pomoc.“
Zbyněk mlčky přikývne a jdeme na to.
Snažím se v kamenech nabrat na jedničku
co největší rychlost a těsně před zatáčkou
zaslechnu bublavý zvuk. Povedlo se!
Mrknu do navigace, která mi ukazuje do
cíle 25 km vzduchem. Zdá se vám to možná
málo, ale v takovýchto podmínkách je to víc
než dost. Jedu už jako stroj, nemůžu polykat
a dělají se mi mžitky před očima. Nesmím
spadnout! Stále si hlídám kluky v zrcátku. Dvanáct
kilometrů od vesnice se terén zlepšuje.
Řadím už i na trojku a když zahlédnu v dáli
vodojem, vím, že máme vyhráno. Na pokraji
totálního vyčerpání vcházím do Coffee shopu
a ztrácím stabilitu. Chytám se regálů a prodavač
okamžitě přiskočí se židlí a vodou.
Směr Rub al-Chálí
Máme to za sebou. Po zavodnění už veseleji
usedáme na motorky a se zbytkem party
se potkáváme ve velkoměstě Salalah. Spíme
na parkovišti za městem, je tu záchod,
a to znamená voda a elektřina. Ten večer
moc nemluvím, nikdo moc nemluví. To už
se nesmí opakovat.
Ráno je moudřejší večera a Renda už má
pro nás vymyšlený další program. Míříme
do hor k jemenským hranicím. Na trase
se zhušťují vojenské kontroly, je znát, že
• Opravy a servis motocyklů BMW
• Originální náhradní díly BMW na všechny
modely motocyklů a automobilů
• Doplňky od fi rmy Wunderlich a Siebenrock
• Pneumatiky Metzeler, Pirelli a Continental
• Stavba a připojení postranních vozíků
k motocyklům BMW
reportáž omán
v Jemenu není vše v pořádku. Probíhají tam
občanské nepokoje a hranice jsou uzavřené.
V průsmyku, na místě našeho nejjižnějšího
dosaženého místa této výpravy, vyvěsíme
naši vlajku a uděláme si společnou fotku.
Po cestě zpět si jedeme prohlédnout
pěkný skalnatý převis a navštívíme mořský
gejzír, který vytryskne vždy tehdy, když naše
kamera neběží. Snažím se šamanským tancem
nad otvorem gejzír vyvolat a povedlo
se! K všeobecnému veselí dostávám přímý
zásah. Trudomyslnost je tedy zažehnána a my
jdeme řádit do mořských vln jako malí kluci.
Jsme z toho utahaní, a tak tu u místních
záchodků přespíme. Má to své výhody.
Turecké záchody jistě znáte, přidřepnete
na šlapky a vykonáte potřebu. Ve vyspělejších
krajích mají v oblasti vaší zadnice
vyveden kohoutek s vodou. Na něm je půl
metru hadice a vy se můžete po výkonu
pěkně levou rukou omýt. My jsme tento
výdobytek rozšířili o kompletní vysprchování.
Jak to asi vypadalo si dokážete
představit. Balancujete mezi znečištěnými
šlapkami a kouskem hadice, která je těsně
u země, se snažíte vysprchovat. Fakt prča.
Od záchodků se v ranních hodinách přesouváme
k pumpě, kde posnídáme a dál
pokračujeme podle Rendova itineráře do
Ghadu, kde je Mausoleum of An Nabi Ayub
neboli Jobova hrobka. Je tu příjemná zahradní
rezidence plná zeleně a kvetoucích rostlin.
V zadní části je místnost, kde je koryto
potažené zeleným suknem. Před vstupem se
musíme zout, ale fotit můžeme. Odpočineme
si chvilku ve stínu a opět skáčeme na motorky.
„Co tam máš dál, Rendo?“ „Ále, kadidlovníky.“
Hm, tak jedeme. Kadidlovník je strom,
Otvírací doba
Po-Pá: 9 - 18 hod
Kontakt:
U vinohradské nemocnice 11
130 00, Praha 3
267 314 338, 775 340 048
Srpen 2012 MotoRoute
www.carservispraha.cz
e-shop: www.bmw-trade.cz
inzerce
13

omán
z jehož naříznuté kůry se získává vonná olejopryskyřice
neboli kadidlo. Jedná se o bílé
kapičky tuhnoucí na vzduchu. Tato pryskyřice
je v podstatě ochrana stromů před poraněním,
kdy vytékající produkt má zacelit ránu,
nebo udusit parazita. Stromy jsou odběrem
značně vysilovány a velmi těžko se rozmnožují.
Náš kadidlovníkový háj byl však čerstvě vysázen
a my neměli tu šanci vidět ﻲﻟﺎﺨﻟﺍ ﻊﺑﺮﻟﺍ odběr pryskyřice.
Ten je možný až u osmiletého stromu.
Po dlouhé době nezbývá než najet na
ﻲﻟﺎﺨﻟﺍ ﻊﺑﺮﻟﺍ
hlavní trasu a zahájit přesun na severozápad.
Západ slunce nás dostihne u příjemného
Coffee shopu, za ﻲﻟﺎﺨﻟﺍ nímž je ﻊﺑﺮﻟﺍ delší stromořadí
ideální pro nocleh. Pěkně odpočatí
míříme vstříc čtvrté největší poušti světa,
Rub al-Chálí (arabsky ﻲﻟﺎﺨﻟﺍ ﻊﺑﺮﻟﺍ
).
Po přehledné písčito-kamenité cestě se
blížíme k nádherně zbarveným dunám a už
jen tak z plezíru s Romanem řádíme v písku.
Jemu se daří projet až na úpatí duny, já startuji
přes řídítka, když trefím úsek v písku zvaném
feš – feš. Jedná se totiž spíš o mouku než písek.
Najednou se vám propadnou kola a motorka
okamžitě stojí po motor zabořená. Setrvačnost
je ovšem sviňa, která se dá jen těžko obelhat...
To znamená, že vaše tělo pokračuje v cestě dál
a většinou končí hlavou v písku.
Loučíme se tedy obřadně s krásně zbarvenou
dunou a míříme zpět k hlavnímu
tahu číslo 31. Benzínu máme poskrovnu
a na křižovatce má být podle mapy pumpa.
Není. Musíme jet po asfaltu dál směrem
k městu Nizwa a začíná peklo. Už jste někdy
jeli na motorce a z boku na vás foukala
obrovská horkovzdušná pistole? Jestliže
ne, projeďte se v květnu podél pouště
Rub al-Chálí. Silný boční vítr, teplota 48 °C
14 MotoRoute Srpen 2012
reportáž
a my trpělivě držíme plyn a rychlost 80 až
90 km/h, a to úctyhodných 650 km.
Lukášovi s Rendou dochází benzín,
záchranáře jim dělá Romanův Dakar s přídavnou
nádrží. Do cíle však stejně nedojedou,
a tak se na druhou záchrannou akci
vypravuji já s dvěma PETkami postrkové
kapaliny. Konečně jsme v Nizwě, ale v těchto
podmínkách nemáme na žádnou prohlídku
náladu. Doplníme zásoby vody a vypálíme
co nejdříve do hor, kde se dá přežít.
Loučení s Ománem
Ve výšce 2 350 m n.m. rozbíjíme tábor. Poprvé
za naši cestu si v noci zapínám spacák, je to
příjemné. Další cíl, který má Renda v itineráři,
nás zavede do strmého kaňonu vádí Ghul. Po
dlouhé době vidíme vodu a hlavně, k našemu
velkému překvapení, vesničku ve skále.
Domky jsou přilepené jako vlaštovčí hnízda
na skále 50 metrů nad zemí. Vedou mezi nimi
uzoučké skalní stezky a zásobování zajišťuje
lanovka se zavěšeným kovovým košem.
My se po větších skalních cestách přemísťujeme
do města Bahla, kde se nachází
obrovská pevnost ze 13. století V současné
době zde probíhají drobné rekonstrukce
a samotná pevnost je zařazena do světového
dědictví UNESCO v ohrožení. Zapomněl jsem
zmínit, že Zbyněk už druhý den startuje. Hliníkovou
přírubu mu svařili v Salalahu, zato ho
začínají opouštět pneumatiky. Ať se o nových
Mitas E-10 říká co chce, na originál ráfcích
velkých BMW toho moc nevydrží.
Hledáme proto spolu vhodný pneuservis,
pneu na výměnu máme. Ostatní vyjíždějí na
cestu do kaňonu pod Jabal Shams, kde jsme
se Zbyňkem už byli coby předvoj, vzpomíná-
te? Nerozdělili jsme se tady jen my, motorkáři,
ale nadobro nás opustili i kluci v Pajeru. Jim
putování po Ománu končí, musí vrátit auto
a čeká je odlet do Prahy.
Naše pětice se schází až v Al Hamra, odkud
opět utíkáme před slunečním žárem do hor.
Vystoupáme do sedla ve 2 200 m n.m. a já
ve větru stavím na skále kamenného mužíka.
Vím, že se naše kolečko po Ománu pomalu
uzavírá, tak ať tu po nás něco zbude.
Ovšem sjezd severní stěnou pohoří Al
Hajar al Gharbí je více než krkolomný. Vystřílená
cesta je pokrytá vrstvou prachu a velkými
kameny. Renda se Sadílkem mají problémy
s brzdami, které jim prostě přestávají fungovat.
Během večerního odpočinku vyndávám
z nářadí novou brzdovou kapalinu a od té
doby si chlapci brzdí jako páni.
Je toho třeba, protože následujícího dne
nás překvapují ještě prudší sjezdy a výjezdy.
Přicházejí dokonce místa, kdy mám obě kola
uvedená do klidu a přesto se hrnu vpřed
jako sáně. Skály tu hrají všemi barvami a ve
vádí je opět voda. Teplota vzduchu krásných
30 °C, v okolí cesty jsou zelené porosty a tu
a tam je vidět stádo divokých oslů. Proti těm
domestikovaným vypadají trochu jako atleti.
Jsou štíhlí, rychlí a mají lesklou srst. Zřejmě
to způsobuje pravidelný sex. To my jsme
pološtíhlí, pomalí, špinaví a trochu smrdíme.
Sex? Co to je? A tak si o tom občas večer
povídáme, abychom nezapomněli.
Omán se s námi loučí překrásnými scenériemi,
které jsou přerušené až nájezdem na
asfalt, jenž nás vede k hranicím do Spojených
Arabských Emirátů. Myslím, že díky skvěle
připravenému itineráři Rendy Zelenky jsme
doslova a do písmene vyzobali ze sultanátu
Omán to nejlepší. Máme za sebou okolo 5
000 km, a to valnou většinou v terénu. Čeká
nás však ještě 10 000 kilometrů dlouhý přejezd
do naší vlasti a věřte, že jsme se hlavním
tahům vyhýbali až do Maďarska. Z toho plyne,
že návrat bude zajímavý. To se ale dočtete
až v dalším vydání našeho časopisu...
Pokračování příště
Naši motoexpedici podpořili:
Výtahy Kladno v.o.s. - Výtahy s.r.o. - Výtahy Vaněrka s.r.o. - VM Optima s.r.o. - Plastin Plus s.r.o. - Nanospol
- Mitas - Supersprox - Motoplus - AM Profi - Motorex - Trimm - Sette - Penzion Flora - ViaMedia -
Cinema Holub - Adventure menu - MotoRoute Magazin