ČASOPIS ČESKÝCH LÉKÁRNÍKŮ - Lékárníci

Vezměte si mantlík, pane aspirante
O svých začátcích napsal Ph.C. Stanislav Justin:
Pamatuji se jako dnes, jak jsem pravou nohou vplul do oficíny,
zakotvil před panem lékárníkem a bez nějakých formalit
se octl v inspekčním pokojíku. Neměl jsem ani času pořádně
se rozhlédnout, ostatně, nestál jsem tak dalece o to, neboť
všelijaké ty flaštičky, hrnce a pytlíky mě jenom děsily a uváděly
v úžas. Do toho nevnikneš, z této bitvy zdráv nevyvázneš,
cosi mě šeptalo, raději zvedni kotvy a vypluj.
„Tak vezměte si mantlík, pane aspirante, a pojďte se mnou do
lékárny,“ začal pan lékárník. Slovo „pane aspirante“ mě tenkrát
líbezně lechtalo u srdce. O ten mantlík by nebylo, do té lékárny
se také nějak dojde, ale co tam, bože, vířilo mi hlavou.
A co by dup, už jsem stál za stolkem a pan lékárník mně
počal odkrývati svá tajemství. Dal přede mne nějaký „verk“,
teď už si to můžeme říci, zkrátka byla to mašinka na oplatky,
a řekl mi: „Tak ty menší půjdou semhle, ty větší se dají tamhle
a basta; do těch menších se nasype tenhle prášek, teď se to
takhle překlopí a basta! Že to není těžké?“
„Není, to je lekrace.“
„A ty oplatky, které se vám nepovedou, dávejte stranou.“
Tak jsem dělal... Jaká rozkoš, moje první práce pro zdraví
lidu. Jak to asi dopadlo, můžete si domyslit, prozradím vám
jenom, že pan lékárník práskl rukama jako bičem. Ostatně
proč? Poněvadž já jsem dělal zásadně ty „nepovedené“, takže
těch byla pěkná forota.
Oficínu jsem s počátku vždy jen tak přeběhl jako zajíc paseku.
A jednou také, když jsem tak klusal přes lékárnu, přišel
náhle pacient. „Natrapíroval“ mě samotného v lékárně, neboť
pan lékárník v inspekčním pokoji něco psal. Kam nemůže
čert, nastrčí bábu, říká se a také v našem případě byla to jakási
bodrá venkovanka.
„Pane příručí, daj mi za korunu starý posvícení a za korunu
padesát pasáko vojáko, ale prosím vás honem, jsme tu s potahem.“
Hned bych u něho raději počkal, pomyslím si – a blednu.
Bože, staré posvícení, to mně je tak povědomé, posvícení,
posvícení, světlo, svíčka není, máme po svícení, takto se mně
všechny tvary vyrojovaly ale ne, to přece není možné, přece
by... A to druhé „pasáko vojáko“, hanba povídat, to jsem měl
v hlavě celé luky a pluky...
Situaci zachránil pan lékárník a přišel právě, když jsem byl
„grogy“. Kdopak může vědět, že „staré posvícení“ je nějaký
sýr. kermesinus a nějaké „pasáko vojáko“ ol. oticum. Kdo ví,
jak by to bylo bývalo dopadlo, kdyby si pan lékárník někam
odběhl, třeba i na maličký moment!
Měli jsme ale prima laboranta. Toho když jste se zeptali,
kolik máme v zásobě malaga, cognacu, rumu, spiritusu, denaturovaného
lihu, to věděl na gram, i o aetheru měl tak páru,
ale shánět v noci sirky, když přišlo takové infusum nebo decoctum,
to nebylo u nás nijakou zvláštností.
Jednou jsem se musil dokonce zúčastnit takového honu sirek
sám osobně. Ještě štěstí, že strážník, který držel službu, byl
kuřák. Pacient, který šel se mnou, mě zatím vyprávěl o své
babičce, která prý stejně dlouho už nebude, celý životopis.
Praktický lékárník, listopad 1934, str. 324
29