Abstraktní číslo - Index of

A,první 

litera 

bez mála 

všech 

abeced, 

sluje dobřenejhlasnějšísamohláskou 

proto, že 

zní víc otevřenými 

ústy 

neb větší 

jejich 

dutinou 

než kterákoli 

z 

ostatních. Říkajíce totižto a, 

máme krom úst i hrdlo hlavně 

zdvižením čípku víc otevřeno 

než u znění kterékoli z ostatních 

samohlásek. Říkáme-li 

však o, zpozorujeme dosti zřej- 

Č. 1. Iniciálka z díla 

Liber viaticus. 

mě, že je dutina úst u znění jeho značně 

zúžena a to hlavně zdvižením jazyka 

k čípku a stoulením rtův. U znění 

samohlásky u naproti tomu zpozorujeme 

sice patrně jen rty více stoulenými 

než u o, ale celkem rozléhá se u 

přece poněkud větší dutinou než o. 

Ona se podobá nejvíce láhvi bez hrdla, 

jaká, foukne-li se do ní s dostatek, 

zaznívá pokaždé nejhlubším zvukem; 

a tomu nejpodobněji rozléhá se samohláska u. 

Konečně u říkání samohlásek e a i zužujeme 

dutinu úst vesměs více než u o a u a sice 

hlavně jazykem, zdvihajíce jej proti podnebí 

u i více než u e. Nejsnadněji přesvědčí se 

o tom o všem, kdo sobě náležitě všimne zvlášt’ 

i výkresův úst, jakými M. Müller objasňuje 

vznikání dotčených samohlásek (Vorlesungen 

über die Wissenschaft der Sprache, Leipzig 

1866 und 1870, II, 131—137). Seřadíce je dle 

toho takto: a, u, o, e, i, nabudeme stupnice, 

bez níž nelze dobře porozuměti stupňov 

á n í jejich vůbec a kvalitativnému zvlášt’. — 

Ze samohlásek, možných mezi naším a a o, 

A 

zvláštní zmínky hodno je předně to a, které 

polsky pochylonym proto sluje, že se zněním 

svým chýlí nebo podobá k o. Vzdělaní 

Poláci, odvykajíce mu již ode dávna, přestali 

je okolo polovice minulého století i rozeznávati 

čárkou od podobného našemu a, píšíce na 

př. pan a pani m. někdejších pán a páni. Pochyloných 

é a o však nespustili se oni podnes, 

říkajíce je bez mála tak jako i a u, na př. ve 

slovech naszéj a Bóg skoro tak, jako kdyby 

byla psána nebo tištěna: našij a Bu (Gramatyka 

historyczno-porównawcza je¸zyka polskiego 

przez Ant. Małeckiego, 1. Lwów 1870, str. 38 

a 39). Bez mála pravý opak všeho toho slýchati 

jest u většiny Rusů, říkajících o v nepřízvučných 

slabikách skoro tak jako a, a pak 

v týchže slabikách po měkkých souhláskách podobně 

k e. Našemu kláda odpovídající êîëîäà 

na př. zní přízvukem na druhé slabice tak, jak 

je Mad’aři píší, čili kaloda mimo to, že krátké 

jejich a vůbec kloní se poněkud k o, l pak 

nezní tak tvrdě jako v polštině a ruštině než 

nejpodobněji k čes. nebo něm. Samohláska a 

kloní se zněním svým k e pod výminkami výše 

řečenými na př. v ÷àñû, časy = hodiny a 

hodinky. — Nejvíc a slýchati je v podunajské 

srbštině a nejméně v češtině a to hlavně proto, 

že se ona štítí p ř e h l a s o v á n í jeho, oblíbeného 

v této již ode dávna, a že je v ní a m. 

čes. e pohyblivým, za jaká pokládati sluší 

všecka ta, kterými se nahrazují stbulh. jery ú 

a ü a neoblíbené skupiny souhlásek odstraňují, 

jako na př. v četvrtak a čes. čtvrtek, danas-dnes, 

jesam-jsem, oganj-oheň, otac-otec, ugaijuhel 

a j. m. stb. četvrútúkú, dünüsü, jesmü, ogn, 

otücü a a¸glü. Jak se mají řeči slovanské dále 

samohláskou a k sobě vespolek a ku příbuzným 

svým, o tom viz Slované: jazyk. Slovem objevuje 

se a ve slovanštině jen jako spojka a sice 

m. lat. sed a et, něm. aber a und. Prvý z těch 

smyslů jejích sluší pokládati za prvotný a nejlépe 

zachovaný v ruštině, přestávající podnes 

na a a i m. právě vytčených spojek lat. a něm. 

V obecné češtině vůbec a v básnické zvláště slýchati 

jest a ještě často aspoň m. a v. ale. Více dokladů 

toho najde každý nejsnadněji na str. 262 a 

263 Hattalova Brusu jazyka českého. H. 

P o z n. Naše iniciálka položená v čele tohoto 

článku vyňata jest ze skvostného koloro- 

Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM – díl I. © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s.

2 A — A. 

vaného díla Liber viaticus (v. t.), pocházejícího 

z r. 1360. 

A jsouc prvním písmenem v abecedě znamená 

něco prvotního, počátečného, počátek. 

Říkáme: od a do ž, t. j. od začátku do konce. 

Srv. řec. alfa a ómega. 

A v řeckých slovech složených (alpha privativum) 

značí zápor, ku př. a-theismus = 

bez-božství, a-symmetrie = ne-souměrnost. 

A v g e o l o g i i. Písmenem A označil J. 

Barrande jisté vrstvy, jež pokládal za nejzpodnější 

stupeň útvaru silurského v Čechách, 

které však nyní zároveň se zpodní částí vyššího 

jeho pásma B k archaickým útvarům, a 

sice ke stupni huronskému se čítají. Jinak byl 

stupeň A také označen jménem břidlic jílovs 

k ý c h, a zpodní část’ B jménem b ř i d l i c 

plzeňských. Svrchní část’ pásma B, známá 

jménem »třemošenských drob«, klade se nyní 

k Barrandovu pásmu C. A a B slují také 

vrstvy azoické a nedají se ani petrograficky 

ani orograficky dobře od sebe rozlišiti. Rozkládají 

se v podobě elliptického pruhu kolkolem 

pánve silurské, který, počínaje východně od 

Uval táhne se směrem jiho-záp. přes Říčany, 

Uhříněves k Jílovému, mezi Zbraslaví a Štěchovicemi, 

kde jej Vltava proráží, dále mezi 

Mníškem a Knínem, přes Dobříš, Příbram, 

Rožmitál, Blovice, Domažlice atd. do okolí 

Plzně a pak zpět směrem sev.-vých. podél 

hranic uhelné pánve kladno-rakovnické, přes 

Radnice, Zbirov do údolí Berounky u Křivoklátu 

a Nížboru, směrem k Unhošti a opět do 

údolí Vltavy, severně od Prahy, od Podbaby 

až ke Kralupům, a ještě pak poněkud dále na 

východ do okolí Turska a Vodolky. Zaujímá 

takto prostor asi 8000 km 2 . Hlavní hmota těchto 

pásem skládá se ze hlinitých břidlic, tence lupenatých 

(fyllity = Urthonschiefer), černošedé 

nebo temně zelenošedé barvy, na některých 

místech velmi vazkých a štípatelných, tak že 

možno jich upotřebiti za pokryvačskou břidlici 

(u Rabšteina a Manetína). Kde se stýkají 

se žulou nebo porfyrem, mění se znenáhla 

v horninu felsitickou. Nenáhlým objevováním 

amfibolu a albitu mění se v afanitické horniny, 

které tvoří přechod k dioritu. Přijímají-li 

do sebe lupínky chloritu a talku, stávají se 

z nich chloritové a talkové břidlice, které 

u Jílového obsahují mimo to hmotu živcovitou. 

Často a ve velkých shlucích objevuje se v azoických 

břidlicích buližník, který tvoří strmé 

skály, jež nesou na vrcholcích malebné památky 

hradů a zámků; nejvíce vyskytuje se 

na jiho-záp. části silurské pánve mezi Rožmitálem 

a Nepomuky, též na druhé straně 

Vltavy v kraji pražském a na jiných místech; 

skládá Roupovskou skálu, Vildštein, Radyni, 

Zbirovskou skálu, některé skály u Hudlic a 

v divoké Šárce; na pravé straně Vltavy skály 

u Kobylis a Ďáblic atd. Důležit jest též 

zvláštní druh břidlice, obsahující hojně pyritu, 

t. zv. kamenečná č. vitriolová břidlice objevující 

se mezi Plzní a Radnicemi, kdež jest základem 

průmyslu chemických hutí. Lože a žíly 

křemene jsou v břidlici hojné, za to vápence 

vzácné. Z vyvřelých hornin jmenovati dlužno 

především porfyr, který břidlu na mnohých 

místech proráží, jako u Roztok (sev. od Prahy), 

u Zbraslavi (jižně), ve křivoklátských lesích 

atd. Také žula proráží je, hlavně v údolí sázavském 

atd. Do oboru těchto pásem spadají 

některé rudní žíly. Žíly zlatonosného křemene 

nalézají se v průvodu talkovitých a chloritových 

břidlic, dioritu a porfyru zvláště na 

hranici žuly kolem Jílového a Knína, a bývaly 

kdysi vydatny, nyní však, jak se zdá, významu 

svého pozbyly. Žíly olov. a stříbrných 

rud jsou hojny zvláště u Stříbra. Též sfalerit 

se objevuje a antimonit. Železné rudy na 

mnoha místech u Stříbra, Přestic, Nepomuku, 

Blovic, Rožmitálu a Příbramě. Z části náležejí 

sem stříbronosné žíly u Příbramě, které v průvodu 

diabasů a dioritů prostupují tyto vrstvy, 

ač největší část’ těchto žil náleží již k drobám 

třemošenským, nad nimi ležícím. J. Krejčí, 

Geol. 1877, Cas. Čes. Mus. r. 1876, Přehled 

geol. — orogr. Čech, Bericht über geol. Aufnahmen 

b. Prag und Beraun 1861—1862; K. Feistmantel, 

Zprávy sp. geol. 1885; J. Krejčí a K. 

Feistmantel, Orogr. — geotekt. Übersicht d. sil. 

Gebiets in M. Böhm. 1885; J. Krejčí a Helmhacker, 

Geol. mapa 1868—1877; F. R. v. Hauer, 

Geol. 1878 a Geol. Karte v. Ost.; Silber-u. Blei- 

Bergbau zu Příbram 1875. -n- 

A v rak. právě knihovním jest označení 

listu podstaty statkové nebo listu držebn 

o s t i v hlavní knize pozemkové. List tento má 

udávati všecky části tělesa knihovního dle označení 

jich v katastru a v mapě katastrální i všecky 

pozdější jich změny, jakož i práva věcná, 

která s majetkem tělesa knihovního jsou spojena. 

Ve shodě s tímto svým účelem list podstaty 

statkové skládá se ze dvou oddělení: první 

zavírá v sobě mimo nápis udání částí tělesa 

knihovního dle rubrik 1. pol. běžná, 2. číslo 

katastrální, 3. označení parcely jako s t a v e b n í 

s udáním druhu budovy na parcele vystavěné 

(ku př. dům č. pop., stáj atd.), nebo jako p o - 

z e m k o v é s udáním druhu kultury (role, louka, 

zahrada, pastviště atd.). V druhém oddělení 

zapsána jsou práva s tělesem knihovním spojená, 

statku panujícímu příslušející služebnosti 

pozemkové a všecky zápisy určené pro list 

podstaty statkové. Obě oddělení listu podstaty 

statkové mohou podlé potřeby obsažena býti 

na zvláštních listech nebo na obou stranách 

téhož listu nebo na téže straně. Dle zákona 

říšského ze dne 23. května 1883 č. 83 z. řmá 

katastr s knihami pozemkovými ve stálé 

shodě chován býti, pročež má soud knihovní 

o každé změně v držebnosti zpraviti úřad 

katastrální (berniční) a tento soud knihovní 

o změnách zeměměřičem zjištěných Zevrubnější 

ustanovení o zařízení l-u p. st. obsahují 

§§. 6-II zákona pro Čechy ze dne 

5. prosince 1874 č. 92 z. z. a §§. 29—36 nař. 

min. práv ze dne 8. ún. 1875 č. 13 z. z. Starší 

knihy pozemkové (i desky zemské) neměly 

l-u p. st.; nynější zákonodárství jeví v této příčině 

proti dřívějšímu znamenitý pokrok, ale nepopíratelným 

nedostatkem l-u p. st., jak nyní 

zařízen jest, tudíž nových knih pozemkových 

samých, jest, že výměra parcel a kat. čistý vý- 


těžek na l-u p. st. nejsou udány a udány býti 

nesmějí Randa, Eigentumsrecht str. 399. Za. 

A ve f y s i c e jest obvyklé označení pro 

množství tepla, které jest s jednotkou práce 

rovnomocno. Veličina ta nazývá se »kalorickou 

hodnotou jednotky práce« a jest reciprokou 

»mechanického aequivalentu tepla«. 

Béřeme-li za jednotku tepla (kalorii) ono množství 

tepla, jímž temperatura jednotky váhy 

vody za tlaku atmosférického zvýší se z 0° 

na 1° C, a je-li jednotkou délek m e t r, jest 

hodnota veličiny A příbližně: A = 

A—Aa. 3 

1 

, kteráž 

424 

hodnota platí pro každou jednotku váhy, pokud 

téže jednotky (grammu, kilogrammu) užije 

se též za jednotku síly při měření p r á c e. 

Viz T e p l o. Hjš. 

A v hudbě (u Francouzů, Španělů a Italianů 

la) označuje v naší tónové soustavě šestý 

tón diatonické a desátý tón chromatické stupnice. 

Rozeznáváme dle postupujících oktáv 

tónové soustavy a v mezích klávesnice moderního 

klavíru subkontra a a kontra a, velké, 

malé, jednou, dvakrát, třikrát a čtyřikrát čárkované 

a. Jednou čárkované a jest zároveň 

normálním a a základním tónem pro ladění 

orchestrů, v kterých obyčejně udává jej hoboj. 

Výška tohoto a, která dříve velmi kolísala, 

stanovena r. 1858 francouzskou akademií počtem 

870 jednoduchých čili 435 dvojitých 

kmitů za sekundu (v. Ladění). A této normální 

výšky nazváno pařížským komorním tónem 

a ladění dle něho l a d ě n í m p a ř í ž s k ý m 

(Diapason normal), také »nízkým«. Nyní znenáhla 

zavádí se všude. Táž výška 870 kmitů 

doporučena ku přijetí vládám všech zastoupených 

zemí národní konferencí, která r. 1885 ve 

Vídni zasedala za příčinou stanovení jednotného 

ladicího tónu. Chv. 

A nebo a jako č í s l o v řeckém písmě, v kyrillici 

a u Židů ï značí jednotku, ` =tisíc jako 

u Řeků „.—Na penězích znak A naznačuje 

město, kde byly raženy; tak na dřevných 

řeckých značí Argos, Athény, na římských 

pozdější doby Antiochii, Aquileji, Arerat. 

Na novějších mincích značí A, že byly 

laženy v hlavní mincovně říšské, v Rakousku 

ve Vídni, ve Francii v Paříži, v Prusku 

v Berlíně. — V s o u h v ě z d í značí A hlavní 

hvězdu.—V účtech a při naznačování 

cen značí à (francouzská předložka, povstalá 

z lat. ad) tolik jako naše po: na př. 10 vstupenek 

à 2 zl., t. j. po 2 zl. red. 

A jest značka (sigla) slova antiquo, jako 

V. R. slov uti rogas. Písmeny těmito označeny 

byly desky, jimiž hlasovali občané římští 

o navrženém zákoně. Deska o písmeně A 

antiquo, po starém) jest hlas proti zákonu, 

deska s V. R. (uti rogas, jak navrhuješ) hlas 

pro zákon. Tajné hlasování (per tabellas) v komiciích 

zákonodárných zavedeno r. 623 a. u. c. 

zákonem Papiria Carbona. 

A, pak C a N (L) jsou značky na hlasovacích 

deskách (sorticula) členů římského trestního 

soudu. A značí absolvo (osvobozuji), 

C condemno (odsuzuji), N (L) non liquet (nejasno). 

Ck. 

Jako s k r a t k a znamená A. nebo a. latinské 

anno. roku; na směnkách accepté, t. j. přijato; 

na franc. listech bursovních A = argent (peníze) 

na rozdíl od směnek nebo listů bursovních. 

Na stavěcím kruhu hodinek A = avancer, 

naznačuje stranu, na kterou se pohánějí. 

Jako římské přijmení A = Aulus, na nápisech 

také Augustus, císař, nebo Ager, jitro, pole; 

obrácené p značí Augusta, císařovna. Konečně 

je a úřední značkou za plochovou míru ar. 

Další zhusta užívané skratky jsou: 

A. a., lat. ad acta, k aktům (uložiti). 

A A A, lat. aurum, argentum, aes = zlato, 

stříbro, kov. 

A. ae. v. neb A. aer. vulg., lat. anno 

aerae vulgaris, roku obecného letopočtu. 

A. a. Chr., lat. anno ante Christum, léta 

před narozením Kristovým. 

A. B., lat. aurea bulla, zlatá bulla. 

A. C., lat. Augustana confessio, augšpurské 

vyznání (protestantů). 

A. c., lat.anno currente, roku běžícího. 

A. D., lat.anno Domini, léta Páně. 

Ad.,lat. a dato, ode dneška. 

A. f., lat. anno futuro, léta budoucího. 

A. H., lat. anno Hegirae, v roce hedžry 

(letopočet muhammedánský). 

A. Chr., lat. ante Christum, před Kristem. 

A. Chr. n., lat. ante Christum natum, před 

narozením Kristovým. 

A. L. M., také AA. LL. MM., lat. artium 

liberalium magister, mistr svobodných 

umění. 

A. M., lat. artium magister, mistr (svobodných) 

umění. 

A. M., lat. anno mundi, léta od stvoření 

světa, neb ante meridiem, dopůldne (v Anglii). 

A. p., lat. anno praeterito, roku minulého. 

A. p.Chr., lat. anno post Christum, roku 

po narození Kristově. 

A. pr., lat.anno praesente, roku tohoto. 

A. r., lat. anno regni, léta panování. 

A. S. či AA. SS., lat. Acta Sanctorum 

Životy svatých. 

A. S. N., lat. Anno Salvatoris Nostri, léta 

Spasitele našeho. 

AT.,lat. atergo, vzadu, ze zadu. 

A. U. C., lat. anno urbis conditae, obyčejně 

ab urbe condita, léta po založení města Říma. 

A. u. s., lat. actum ut supra, stalo se jak 

svrchu; formule na konci protokolů. 

A, znaménko užívané ve švédském písmě, 

vyslovuje se skoro jako o; Dánové píší místo 

toho aa. 

Aa, starohornoněm. — aha, později-ahe, ache, 

lat. aqua= gotsky ahva, slov. ava (Vltava, Sázava), 

skrt. ap, apa, pers. db, znamená vodu; 

jest také koncovkou mnohých místních jmen, 

jako Fulda (Fuldaha), Gotha (Gothaha), a jménem 

asi 40 řek a říček evropských, z nichž tyto 

jsou značnější: ve Francii 1) ř. v dep. Pas de 

Calais, 82 km dlouhá, teče kolem Saint-Omeru, 

kde stává se splavnou a vtéká do Severního 

moře dvěma rameny u Dünkirch a Gravelin. 

V Nizozemí 2) v prov. groninžske, splavná ř. 


4 van der Aa — Aalborg. 

vycházející z bourtanžského vřesoviště, ústí 

má v Dollartu; 3) v sev. Brabantě, též Aade 

zvaná, spojuje se u Hertogenbosche s Dommelou; 

ve Švýcarsku 4) Sarnská A. v kantoně 

Unterwalden spojuje jezera Sarnské a 

Vierwaldstättské; 5) jiný přítok Vierwaldstättského 

jezera v témž kantoně v údolí Engelberském. 

V Rusku 6) pobřežní ř. Kuronská 

A. vycházející ze spojení Němna a Muly u města 

Bausku, dělí se u Mitavy a jedno rámě vpadá 

do Balt. m., druhé, B o l d e r a a zvané, do Dviny; 

7) Livonská A., též T r e i d e r n a a, lotyšsky 

Gauja, starorusky Gojva, značná ř. 230 km 

dlouhá, počíná se v okr. vendenském, teče 

kolem Vendenu a Volmaru a vpadá do Rižského 

zálivu. 

van der Aa 1) P e t r (Petrus Vanderanus) 

(* 1530 — † 1594), vynikající nizozemský právník, 

pocházel ze star. rodu šlecht. v Lovani, 

kdež se stal 1562 prof. práv, 1565 přísedícím vysoké 

rady brabantské, 1574 presidentem vys. 

soudního dvora v Lucemburku, kdež i zemřel. 

První spis jeho o 4 knihách, nyní velmi řídký, 

jest Prochirion sive Enchiridion judiciarium 

(1558) s předmluvou De ordine judiciario apud 

veteres usitato. Hlavní jeho dílo jest dosud vážený 

Commentarius de privilegiis creditorum (Antv. 

1560). 2) P e t r v. d. A. (†1730), proslulý knihkupec 

leydský, který ve spolku s bratry B a l d u i - 

n e m a H i l d e b r a n d e m vydal přemnoho děl 

vědeckých i literárních, archaeologických, cestopisných 

aj. Nejdůležitější jsou: Gronovii thesaurus 

antiquitatum graecarum (1697—1702), 

Graevii thes. ant. romanarum (1694—99), Graevii 

thes. ant. et historiae Siciliae (1723—25) , 

Erasmi oper (1703—1706) a mn. j. — 3) Gerard 

v. d. A., vynikající vlastenec nizozemský, 

vyznamenal se za doby odboje proti špan. kr. 

Filipovi II. (r. 1571), rovněž jako jeho synové 

A d o l f a pak F i l i p, který byl důvěrníkem Viléma 

Oranienského, a †po r. 1586. 

Aabenraa viz Apenrade. 

Aade viz A a 3. 

Aafjord, městečko v norském amtě söndre-trondbjemském 

na zátoce t. jm. s 3600 ob., 

rybolovem a pobřežním obchodem. 

Aag, vesnička nad Ohří, 9 d. 86 ob. něm. 

(1880), hejtm. a okr. Cheb (1 hod sev.-vých.), 

obec a fara Trebendorf, býv. dom. král. hrad 

chebský; kaple Nejsv. Trojice z r. 1744. 

Aagaard [ógórd] 1) Carl Frederik, dánský 

malíř krajin, * v Odense 1833, naučil se řemeslu 

malířskému ve svém rodišti a vycvičil 

se na akademii umělecké v Kodani. Vedlé krajinářství 

všímal si bedlivě též malby dekorační 

vedením Hilkerovým a s tímto účastnil se uměleckého 

vykrášlení několika budov. V krajinářství 

jest nejbližším žákem P. C. Skovgaarda, 

však s rázem vlastním. R. 1865 dostal södrinžskou 

prémii za velkou krajinu (v králov. 

obrazárně), vykonal několik studijních cest a 

od r. 1876 jest členem umělecké akademie. — 

2) Christian Aa. (* 1616 — † 1664), pocházel 

z Viborgu, stud. v Kodani, r. 1647 stal 

se prof. poesie na univ. kodaňské a 1658 rektorem 

kolleje v Ripenu. Latinské jeho básně 

vyznačují se obzvláštní elegancí a čistotou mlu- 

vy; zmínky zasluhují Threni hyperboraei na 

smrt’ krále Kristiána IV. 

Aagesen [ógesen] 1) S v e n d, dánský historik 

z konce XII. nebo poč. XIII. st., známý 

též jako Sueno, Agonis filius, vrstevník 

Snorra Sturlesona. Napsal z rozkazu lundského 

biskupa Absolona stručné dějiny dánských 

králův od r. 300—1187: Compendiosa 

historia regum Daniae a Skioldo ad Canutum 

VI. Mimo to přeložil zákon zv. Witherlag 

s titulem: Historia regum castrensium. Vypravování 

jeho vyznačuje se věrností a pravdymilovností. 

2) Andreas A. (* 1826 — † 1879), 

právník dánský, zvláště zasloužilý o vyzkoumání 

starodánského práva; byl od r. 1856 prof. 

na univ. kodaňské, kdež učil též právu římskému. 

Aagh Š t ě p á n, bohoslovecký spis. a unitárni 

biskup v Sedmihradsku na konci XVIII. st. 

Hlavním jeho dílem je: Summa univ. theologiae 

secundum unitarios (Kološ 1787). Bbk. 

Aahaus viz Ahaus. 

Aach, městečko v badenském kraji kostnickém, 

v starém Hegau, na příkré skále nedaleko 

Stockachu, s 925 ob. (1885); má vydatná ložiska 

rašelinová, strojní mlýny, hamry, slevárny 

a papírnu. Dne 25. břez. 1799 strhly se zde 

krvavé potyčky mezi Rakušany a Francouzi 

jako začátek bitvy u Stockachu. 

Aacha, něm. Aach, Ach, Ache, několik 

řek a říček ve Vorarlbergu a velkovévodství 

Badenském, zejména následující přítoky jezera 

Bodamského: 1) Dornbirnská A. (u Fussachu) 

a 2) Bregenzská A. temenící se na 

Arlbergu, obě ve Vorarlbergu. 

Aachen viz Cáchy. 

Aachénien nazývají francouzští geologové 

jisté vrstvy písků a jílů, místy uhelnatých, nestejného 

stáří, které vyskytují se ve Francii, 

na sev. kraji Artois a Flander a v Belgii. Největší 

část těchto usazenin náleží do rozhraní 

doby jurské a křídové. Vrstvy tyto ukazují 

analogii s anglickým pásmem wealdenským a 

s Neocomem jiných krajin ve Francii. Jsou 

památné co naleziště Iguanodona, jehož úplné 

kostry nalezeny byly novější dobou v Bernissartu 

v Belgii. Nejvyšší část’ těchto vrstev 

(u Wignehies) náleží již ke Gaultu. A. de 

Lapparent, Trait. de geologie (1883); Krejčí, 

Geol. -n- 

Aak, hol., člun s plochým dnem (asi jako 

naše pramice), užívaný na dolním Rýně k dopravě 

vína. Po. 

Aakirkeby [ókirkeby], městečko na dánském 

ostrově Bornholmě s 832 obyv. (1880), 

kteří se zabývají rolnictvím; láme se tam 

černý mramor, z něhož i tamní krásný kostel 

jest vystavěn. 

Aalborg [ólborg], město v sev. Jutsku na 

Limfjordu s 14.152 obyv. (1880), sídlo biskupa 

a stiftamtmanda, se střední a lodnickou školou, 

loděnicemi, knihovnou (30.000 sv.), starým zámkem 

Aalborghus, vyst. v XVI. stol., a mnohými 

starými budovami; kvete zde průmysl 

(pivovarnictví, vinopalnictví, mydlářství, tabáčnictví, 

tkalcovství. cukrovarství), obchod (s obilím, 

slanečky, máslem, rybím tukem a j.), zvlá- 


ště do Anglie a skandinavských zemí. Přístav 

jest pro větší lodi nepřístupný; přes Limfjord 

(zde 630 m široký) vede od r. 1881 železný 

most železniční. A., známý již v XI. století, 

byl často obléhán a zpustošen: 27. září 1627 

zajal zde Šlik vojsko markrabí badenského. — 

Okres (amt) a-ský na 2898 km 2 má 96.205 obyv. 

živicích se hlavně chovem dobytka, jelikož 

velká část’ půdy jest pokryta lukami. Stift a-ský 

zaujímá ještě okresy lijörrinžský a thistedský, 

maje na 7241 km 2 175.000 obyv. 

Aalbuch, A l b u c h, lesnatá část’ švábské 

Alpy ve wurtemb. kraji jagstskem severně od 

Ulmu, nazvaná dle rozsáhlých svých lesů bukových 

a dostupující výše své Stuiffenem (756 

m), Kocherem (751 m), Hohenrechbergem 

(747 m), kolébkou rodu knížecího, a Hohenstauffenem 

(715 m), původním sídlem něm. 

rodu císařského; značný průmysl železářský. 

Aalen, okr. město ve wurtemb. kraji jagstském, 

do r. 1802 svob. říš. město na ř. Kocheru 

a Aale a na dráze stuttgartské s 6805 

obyv. (1885); má školu lat., reální a pokračovací, 

vlnařství, hedvábnictví, soukenictví, jirchárny, 

a velikou strojírnu na lokomotivy; v okolí jest 

železný písek. A-ský okres má na 307 km 2 

v 19 obcích 29.402 obyv., několik dolů měděných, 

značný průmysl železářský, hamry, papírny, 

lomy kamene na brusy a výrobu zboží 

dřevěného a vlněného. 

28Aalesund [ólesund], obchodní město na 

záp. pobřeží norském v okrese romsdalském, 

stiftě bergenském; vystavěno na několika malých 

ostrovech, má pěkný přístav a čítá 6600 

0byv. (roku 1825 jen 289). Vyvážejí se hlavně 

ryby (tresky, Gadus callarius), r. 1882 za 3 mil. 

korun, nejvíce do Španěl. A. stojí na místě 

zaniklého městečka Borgundu a blízký hrad 

jest prý domovem slavného dobyvatele normanského 

Rollona č.. Hrolfa, později Robertem 

nazvaného. 

Aali viz A l í. 

Aall [ól] 1) J a k o b (* 1773 — † 1844), státník 

a spis. norský; nar. v Porsgrundě, kde otec jeho 

byl bohatým kupcem, stud. v Kodani theologii, 

po odbytých zkouškách v Kielu, Lipsku a Gottinkách 

přírodní vědy a koupil po otcově smrti 

r. 1779 velkou železárnu nesskou, které pak 

věnoval velkou péči, vycvičiv se již pro tento 

závod za dřívějšího pobytu ve Slezsku. Zavedl 

mnohé opravy a zvelebil průmysl norský; 

při tom i literaturu podporoval a byl politicky 

činným. Na valném sněmě ejesvoldském 

a pak v storthingu, do kterého byl po dlouhá 

léta volen, působil mocně, a nynější svobodná 

ústava norská jest z velké části jeho 

dílem. Důležitý pro norský život politický a literární 

jsou 1 jeho práce tištěné: Faedralandske 

ideer (1809, Vlastenecké myšlénky), Nutid og 

for id (1832—36, časopis: Nová a stará doba), 

Snorre Sturlessöns norske kongesagaer (1838, 

překlad královských sag S.), Erindringer som 

bidrag til Norges historie (1800—15, Vzpomínky, 

jako příspěvek k dějinám Norska, dílo veledůležité 

pro studium poměrů norských). Nákladná 

díla jiných spisovatelů, zvláště vydání 

starých památek, Haldorsenův islandský 

Aalbuch — Aarau. 5 

sborník a j. dal vytisknouti na své útraty. — 

2) Niels A. (* 1770 — † 1855), bratr před., 

kupec, politicky činný za pohnutých dob 

r. 1814, byl také ministrem obchodu a celnictví. 

Jsa ve spojení s princem Kristiánem, 

přičinil se velmi o jeho zvolení za krále norského. 

Tato volba nebyla však uznána od vlády 

anglické, a po odchodu princově z Norska 

ustoupil A. do soukromí. 

Aalst, A e l s t, valonsky Alost, prastaré 

město v belg. prov. východoflanderské s 22.431 

obyv. (1885), na ř. Denderu a belg. státní dr. 

mezi Brusselem a Gentem; má velkolepý chrám 

sv.Martina, got. radnici, kollej jesuitskou, školu 

uměleckou a hedvábnickou, značné přádelny, 

průmysl tkalcovský a krajkářský, čilý obchod 

se zbožím hedvábným, obilím, zeleninou a 

chmelem. Býval pevností a v l. 1046—1173 

hlavním městem hrabství a-ského, jež pak spojeno 

s Flandry. R. 1667 dobyl ho Turenne. 

Narodil se tu Th. Martens, jenž roku 1473 

v Nizozemí první zavedl knihtiskařství. — 

Arrond. a-ský má 154.000 obyv. 

Aalten, průmyslná obec prov. geldernské 

v Hollandsku při hranicích pruských s 6591 

obyv. (1879); obchod s chmelem, plátenictví, 

jirchářství, cihelny, mlýny a olejny. 

Aaltern viz A e l t r e. 

Aamot, A a m a t [ómot], město v norském 

amtě hedemarckém, na místě, kde ř. Glommen 

vnímá Reenau, s 3600 obyv.; výroba zboží 

bavlněného a vlněného, zejména čepic. 

Aara (A a r , A a r e, franc. Arole), největší 

švýc. přítok rýnský na levém břehu, vzniká ve 

výši 1876 m n. m. na sev. svahu Grimselu 

z dvou pramenů temenících se v Aarských ledovcích 

v kantoně bernském. V hasliském údolí 

tvoří velikolepý, 80 m hluboký vodopád handecký. 

Přijavši s obou stran několik horských 

potoků protéká jezero Brienzské a Thunské, 

jež splavná opouští, teče mimo město Bern 

a na švýcarské vysočině odvedena nákladným 

průplavem hageneckým z větší části do 

jezera Bielského. U švýc. osady Koblenzu 

vlévá se do Rýna. Protéká kantony bernský, 

solothurnský a aargavský. Délka její jest 280 

km, poříčí 17.372 km 2 , z nichž 485 km 2 ledovců 

A. je krásná řeka s čistou vodou, bohatá 

na ryby. 

Aarau, hl. město švýc. kantonu aargavského 

na úpatí Jury a na pr. bř. Aary, hlavní 

stanice dráhy curyšsko-aaravské s 5944 obyvateli 

(1880), sídlo úřadů kantonálních, má 

starobylou radnici, budovu vysoké rady s nádhernými 

malbami na skle, jezdecké kasárny, 

zbrojírnu, střední, vyšší dívčí a obchodní 

školu, ústav hluchoněmých, velkou sbírku 

mincí, bohatou státní knihovnu se spisy k dějinám 

švýcarským se vztahujícími, banku a 

úvěrní ústav, čilý průmysl (zboží ocelové, 

math. a fysikální přístroje, elastické tkaniny, 

pentle, lučebniny a j.), slevárny na zvony a 

děla, knihtiskárny a přádelny na bavlnu. (Viz 

vyobr. č. 2.) Kraj úrodný, vinorodý, okolí velmi 

půvabné. A-ským mírem skončila se Toggenburská 

válka (v. t.). — O k r e s a-ský má 19.247 

obyvatelů. 


6 Aarberg — Aargau. 

Aarberg, okr. městečko ve švýc. kantoně 

bernském na ř. Aaře s 1345 obyv. (1880). Bývalo 

hrabstvím, jež město Bern r. 1531 koupilo. 

Na blízku jsou šíré a-ské s l a t i n y. A-ský 

o k r e s má 17.507 obyv. 

Aarburg, městečko ve švýc. kantoně 

aargavském na Aaře nedaleko vtoku Wiggery 

a na centr. dráze švýc. s 1932 obyv. (1880), 

seminářem pro učitelky a starým zámkem, 

jenž 1660—65 rozšířen byl ve značnou pevnost, 

jsa sídlem landvogta bernského, a státní věznicí; 

později přeměněn ve zbrojnici 

a posléze pronajat k účelům 

průmyslným. Rukodílny na zboží 

bavlněné, jirchárny, obchod s vínem. 

Aare, řeka švýc., viz A a r a. 

Aareskutan, pohoří ve švédské 

provin. Nordlandu, krajině 

Jemtlandu, v dolních patrech velmi 

lesnaté, v horních lysé, vrcholí 

ve výši 1472 m 

a jest středem kraje 

bohatého na měd’. 

Aarestrup [órstrup] 

C a r l L u d v i g 

Emil (* 1800— 

†1856), dánský lyr. 

básník směru Heineova, 

jehož básně, ně- 

kdy frivolní, vyznamenávají se pěkným jazykem 

a zvučným veršem. A. řadí se literárně 

k Oehlenschlaegerovi a Wintherovi; byl dlouho 

zapomenut, až Brandes na něj upozornil. Samlede 

digte (Sebrané básně) vyšly 1877 s charakteristikou 

Brandesovou. 

Aarflot [órflot], jméno norského rodu selského, 

zasloužilého o vzdělání národní. R. 1808 

založil S i v e r t A. na 

svém statku knihtiskárnu, 

která podnes 

je majetkem rodiny, 

a počal vydávati týdenník. 

Jeho dcera 

B e r t a je známa jako 

básnířka náboženská. 

jeho vnuk Mauric 

jako národohospodářský 

spisovatel. 

Č. 2. Aarau. 

Aargau (Argovia) 1) kanton švýcarský 

v sev. části země; s ním hraničí na 

vých. kanton curyšský a zužský, na jihu 

luzernský, na záp. bernský, solothurnský 

a basilejský, a na sev. odděluje jej Rýn 

od Badenska. Má rozlohu 1404 km 2 , mezi 

tím 426 km 2 lesů, 25 km 2 vinohradů, 891 km 2 

polí a luk, 8.6 km 2 jezer. Kanton a-ský 

patří k nížině švýc., jsa z části prostoupen 

vápencovým odnožím pohoří jurského 

a proryt četnými příčnými údolími. 

Hlavní jeho řetěz na lev. bř. Aary 

tvoří Wasserfluh (870 m), Gyslifluh (h (774 m), 

Stafelegg (623 m) a Bőtzberg (593 m), jímž 

prokopán tunel, na pr. bř. Kestenberg, 

Wülpelsberg (se zříceninami Habsburku) 

a Lägern (862 m). V jižní části kantonu 

zvedají se mezi přítoky Aary výběžky 

předních Alp, z nichž táhlý, úrodný a 

téměř až ke svému hřbetu pilně vzdělaný 

Lindenberg (869 m) odděluje krajinu 

Freiamt zvanou od ostatních částí kantonu. 

A. má několik pěkných, širokých 

údolí, otvírajících se do dvou hlavních údolí: 

aarského a porýnského. Aara, hlavní řeka 

kantonu, jenž také dle ní pojmenován, vnímá 

do sebe téměř všecko vodstvo A-y. Veškeré 


vodstvo kantonu patří k úvodí Rýna, jenž zde 

kromě Aary přijímá ještě Sisselnu z Frického 

údolí (í (Raurachie). Hallvylské jezero (o (452 m n. m., 

10,4 km 2 ) patří sev. svou částí k A-ě, jižní ke 

kant. luzernskému.—Podnebí kantonu jest celkem 

mírné a zdravé, ale vykazuje se prudkými 

změnami temperatury, zvláště v obvodu vyššího 

Jury; deštivý záp. vítr panuje po větší část’ 

roku. — V ohledu g e o l o g i c k é m skládá se A. 

z útvarů triasového, jurského a třetihorního; 

Rýn na př. teče po jurském útvaru bílém, Aara 

po hnědém. Severní část’ řetězů jurských skládá 

se z útvaru triasového, v němž se vyskytuje 

velmi pěkný vápenec lasturový, z kterého dobývá 

se sůl v solivárnách ryburské, kaiseraugstské 

a rheinfeldské, ročně úhrnem asi 

160.000 q soli kuchyňské. Jižní úbočí skládají 

se z bílého a hnědého Jury. Pěkná ložiska sádrová 

jsou na Stafeleggu, u Mumpfu, Ehrending 

a Birmenstorfu. Dříve dolovalo se v náplavě 

na některých místech na železnou rudu, 

ale zanecháno toho pro přílišnou nákladnost 

práce. Z mořských vrstev třetihor.Würenlosu 

a Melling láme se cenný pískovec, vjurském pohoří 

nalézá se též alabastr a keuperský dolomit. 

Rovněž hnědé uhlí jest v kantoně a-ském, 

jenž kromě toho vyniká bohatstvím teplic. 

A. má 198.645 (1880) velmi pokročilých obyvatelů 

národnosti něm., mezi nimi 108.029 prot., 

88.893 kat. a 1234 židů, kteřížto poslední společně 

jsou usedlí ve dvou osadách údolí surbského: 

v Endingách a Langenavě. Je tu 1I měst 

a 266 vesnic.—Hospodářství a průmysl 

nalézají se v A-ě v plném rozkvětu. Hlavním 

zaměstnáním obyvatelstva jest rolnictví, zejména 

ve Freiamtě, v údolí Reussy a ve Frickém 

údolí; pěstuje se mnoho rostlin olejnatých, 

též zdárně prospívá ovocnictví a vinařství 

na jižních stráních jurského pohoří 

(za víno výborné jakosti trží se ročně 2,7 mil. fr.), 

lučiny jsou hojně zavodňovány a zvláště vzorné 

jest zdejší hospodářství v lesích, zaujímajících 

30 % veškeré půdy. Nemalá péče věnuje se 

včelařství (r. 1876 napočteno 14.629 úlů); také 

chov dobytka jest vydatným pramenem obživy 

(r. 1876 chováno 3796 koní, 62.295 kusů skotu, 

20.826 k. dobytka vepřov., 13.839 koz, 1390 ovcí) 

a rybářství čile se provozuje na Rýně a na jezeře 

Hallvylském. Avšak přes to, že půda jest 

výborně vzdělána (pouze 4,5 % neproduktivní), 

nestačí k úplné výživě obyvatelstva poměrně 

četného a tudíž asi 36 % obyvatelů jest odkázáno 

ku průmyslu a obchodu. Ve Frickém 

údolí, okresu badenském a dolním A-sku kvete 

bavlnictví (předení, tkaní a potiskování) v 15 továrnách, 

ve Freiamtě zaměstnáno jest na 

30.000lidí pletením slámy, v Zofingách, Aaravě 

a Frickém údolí tkaním hedvábných stužek. 

Zboží bavlněné vyváží se odtud do Italie, do 

Asie, Afriky i Ameriky, a též dobré látky lněné 

a vlněné v kantoně se vyrábějí. Průmysl kovový 

prospívá hlavně v Aaravě, zejména dobré 

pověsti těší se zdejší přístroje mathematické 

a fysikální. — Kommunikace kantonu záleží 

v účelně založené soustavě dobrých silnic a 

v rozvětvené síti železniční. Řeky Aara, Reuss 

a Limmat na dolním toku svém jsou splavny, 

Aargau. 7 

kdežto řádnému rozvinutí plavby a plt’ařství 

na Rýně překážejí víry a slapy u Rheinfeld 

a Laufenburga. — Ústava. A. jest spolkovým 

členem spříseženstva švýcarského a státem svobodným, 

v němž moc svrchovanou má lid; 

on má iniciativu u všelikých věcech týkajících 

se ústavy, zákonů a financí a sám jediný o nich 

rozhoduje. Základní práva států svobodných, 

jako jsou rovnost všech občanů před zákonem, 

svoboda nábož. vyznání a tisku, právo 

spolčovací a petiční, nedotknutelnost osoby a 

majetku a j. zabezpečena jsou spolkovou ústavou. 

Kanton rozdělen jest v 11 okresů (hlav. 

místa: Aarau,Baden, Bremgarten, Brugg, Kulm, 

Laufenburg, Lenzburg, Muri, Rheinfelden, Zofingen, 

Zurzach) a tyto v 50 obcí č. krajů; obec 

spravuje starosta (ammann) a výbor 2—8členny. 

Všeliké obecní hodnostáře a okresní úředníky 

volí si lid; jemu též zůstavena volba členů 

Velké rady, jež koná se po okresích a to po 

jednom členu na 1100 duší. Dvakráte do roka 

jest »referendum« lidu, jenž tu rozhoduje o všelikých 

usneseních Velké rady, o nových zákonech 

a výnosech, o výdajích, o větších pujčkách, 

o nakládání s daněmi a finančních rozpočtech. 

Mimořádné »referendum« má místo, 

žádá-li za to aspoň čtvrtina Velké rady. Snese-li 

se 5000 občanů na osnově nového zákona, 

jest Velké radě o něm jednati; 6000 obč. 

může žádati za odvolání rady nebo za úplnou 

revisi ústavy. Velká rada volí na 4 léta radu 

vládní o 7 členech, z nichž musí býti aspoň 

3 katolíci a 3 protestanté a v jichž čele jakožto 

hlava kantonu jest landammann. Správci okresů 

jsou okr. přednostové (amtmann) a každý 

okres má svůj okr. soud, kdežto v každém kraji 

jest smírčí soudce. Nejvyšší instancí jest devítičlenný 

vrchní soud, jejž přísluší voliti Velké 

radě. Kněží jsou vyloučeni z hodností politických. 

Obojí vyznání, katolické a evang. — reformované 

má zvláštní své zřízení; katolíci 

(ve Freiamtě, Badensku a Frickém údolí) příslušejí 

k diécési solothurnské, církev reformovanou 

spravuje devítičlenná rada a synoda. 

Vojensky přispívá A. ke spolkové armádě 

14.700 mužů, z nichž 8895 m. patří k vojsku 

výpravnému (k 5. divisi), ostatní k zemské 

obraně. — Finanční stav kantonu jest 

příznivý; nemát’ státního dluhu a také přímých 

daní nebylo dosud ukládáno. Státní rozvaha 

z r. 1882 vykazuje 24,494.386 fr. čistého jmění 

kromě fondů k různým účelům založených 

(mezi tím kantonské školní jmění 1.557.158 fr.), 

2.293.287 fr. příjmů a 2,351.039 fr. výdajů. 

Š k o l s t v í a vychovatelství kantonu jest velmi 

spořádané; r. 1882 činil náklad na ně 433.190fr. 

A. má 217 škol národních (primárních) asi 

s 500 učitelův a učitelek, 26 škol okresních 

s povahou progymnasií, kantonskou školu o dvou 

odděleních, reálném a humanistickém, vyšší 

dívčí školu a ústav pro učitelky, učitelský seminář, 

mnoho ústavů chudinských, pro hluchoněmé 

a j. Ve prospěch chudinství vůbec 

mnoho zde činěno a jmění chudinské dostoupilo 

roku 1877 výše 8,132.218 fr. — Znak kantonu: 

štít kolmo rozpůlený, v jehož pravé, 

modré polovici nalézají se tři zlaté hvězdy, 


8 Aarhus — Aaron. 

v levé černé stříbrná zátočitá řeka (Aara). — 

Dějiny. Kraje na dolním toku Aary byly již 

na sklonku starého věku vzdělány. U Windische 

rozkládalo se velké město Vindonissa 

a blízko Kaiseraugstu ležela Augusta Rauracorum; 

o teplicích badenských již Tacitus se 

zmiňuje. V III. stol. po Kr. přistěhovali se sem 

Alamani, v V. stol. dostala se země pod vládu 

franckou, od r. 888 byla částkou říše německé. 

Z panských rodů zdejších vynikla prodlením 

času hrabata Lenzburská a Kyburská, později 

zvláště hrabata Habsburská. V XIII. stol. nalézaly 

se již téměř veškeré krajiny nynějšího 

kantonu pod panstvím habsburským a setrvaly 

pod ním až do r. 1415. kdy z návodu cís. 

Sigmunda a koncilu kostnického spříseženci 

švýcarští jich dobyli a rozdělili jako země poddané, 

ponechavše domu Habsbursko-rakouskému 

pouze Frické údolí a Rheinfeldsko. 

Bernští při tom zabrali kraje západní, v nichž 

pak za reformace zavedli protestantism. Luzernsko 

opanovalo jižní a Curych východní 

kraje; ostatní části, totiž Freiamt a Badensko, 

přiřčeny sedmi kantonům za společné kraje poddané. 

Tak zůstalo až do r. 1798, kdy po vpádu 

francouzském zrušen poddanský poměr těchto 

krajin a zřízeny z nich kantony: badenský 

a a-ský, které Napoleon I. r. 1803 sloučil, připojiv 

k nim i Frické údolí. Tím utvořen kanton 

A. v nynějším svém rozsahu, jenž za následující 

doby míru počal rozkvétati. První 

ústava, jíž se mu dostalo od mocného jeho 

ochránce, ustanovovala Velkou radu o 150 

členech za sbor zákonodárný a Malou radu 

o 13 členech jako exekutivu a trvala do r. 1814, 

kdy i mladý kanton a-ský zakusil vlivu reakce 

a částečnými změnami ústavy (zvýšením censu, 

ustanovením delší doby úřadování a j.), hlavně 

pak rozmnožením moci Malé rady nabyv rázu 

oligarchického, podlehl vlivu sobecké koterie. 

Proti této zosnováno ke konci r. 1830 nekrvavé 

povstání, i vypracován návrh nové, demokratičtější 

ústavy, jež hlasováním dne 6. kv. přijata. 

Avšak stálými novotami a náboženskými 

rozbroji lid nedocházel pokoje, a když r. 1841 

revise ústavy skončila se tím, že obecným 

hlasováním dne 5. ledna 16.050 proti 11.484 

hlasům zrušena dosavadní rovnost obou náboženských 

vyznání v radách i úřadech a přijata 

zásada poměrného zastoupení dle počtu 

hlav, propuklo ve Freiamtě povstání katolíků, 

jež však od vládního vojska potlačeno u Villmerg 

(11. ledna t. r.). Opanovavší strana zrušila 

nyní 8 mužských klášterů, vidouc v nich 

ohniska potlačené vzpoury a jmění jejich 

(6 1/2 mil. fr.) určila k účelům školským a chudinským, 

což mělo za následek mnoho prudkých 

vyjednávání a bouřlivých událostí. Nadále 

zůstala při vesle strana liberální, za jejíž 

vlády r. 1848 přijata Velkou radou spolková 

ústava švýcarská. Několika revisemi ústavy 

kantonské lidu dáno mimo jiné právo odvolati 

Velkou radu (22. ún. 1852), dále vyřčena 

emancipace židů (1863) a zavedeno »referendum«, 

totiž povinné hlasování lidu o zákonech, 

daních a rozpočtech (1869 a 1870), čímž 

kanton a-ský převeden ku zřízení čistě demo- 

kratickému. L i t e r a t u r a: Bronner, Der 

Kanton Aargau atd. (St. Gallen 1844—45); 

Lutz, Handlexikon der Schweiz (1856); J. Müller, 

Der Kanton Aargau, seine polit., Rechts-, 

Kultur-u. Sittengeschichte (Curych 1870—72). — 

2) A. Horní (O b e r - A a r g a u), nazývá se sev.vých. 

část’ kantonu bernského mezi kant. solothurnským 

a Emmenským údolím, zejména 

okresy aarwangenský, wangenský, burgdorfský 

a část’ fraubrunnenského. 

Aarhus [órhus], nejdůležitější město jutské 

na Kattegatu a na dráze fredericia-langaaské, 

sídlo biskupství (založ. 948) a stiftu, má 

starý gotický hlavní chrám (viz vyobr. č. 3.), 

architektonicky zajímavý tím, že spojuje sloh 

původní skandinavský se slohem ranní gotiky 

a že jeho tři lodi jen příčnou zdí do pravých 

úhlů jsou zavřeny. Znamenitý přístav, rozsáhlý 

obchod a průmysl (továrny a dílny na 

lněné a bavlněné zboží, tabák, raffinerie a j.) 

a 24.831 obyv. (1880): vyváží se odtud hlavně 

obilí, dobytek a slad. — Stift a-ský, jejž 

protínají dráhy výše jmenovaná a vvchodojutská, 

zahrnuje v sobě okresy (amty) a-ský 

a randerský a má na 6333 km 2 250.000 obyv. 

Amt a-ský zaujímá 2477 km 2 se 140.888 obyv. 

a vých. jeho část’ patří k nejúrodnějším krajinám 

dánským. 

Aarö [órö], ostrůvek v Malém Beltu v pruském 

Šlesvicko-Holštýnsku, od pevniny úžinou 

A a r ö s u n d oddělený, dosti úrodný, s jedinou 

rybářskou vsí A a r ö b y (267 obyv.). 

Aaron, skalnatý poloostrov sev.-franc. dep. 

Ille et Villaine na průlivu La Mancheském 

s pevností Saint-Malo. 

Aaron (hebr. Aharón) 1) syn Amráma a 

Jochabedy (Jokébéd) z pokolení Léví a starší 

bratr Mojžíšův, jemuž od Hospodina byl přidělen, 

aby jej hlavně svou výmluvností podporoval 

před Faraónem při vysvobození národu 

židovského z poroby egyptské. Když 

Židé z Egypta propuštění na cestě své do 

země zaslíbené přišli k hoře Sinai a Mojžíš 

na temeně hory této prodléval 40 dní, tu A. 

k doléhavé a hrozivé prosbě lidu o návratu Mojžíšově 

již pochybujícího a bohoslužby žádostivého 

ulil zlaté tele, jemuž se lid klaněl. Že 

však A. tohoto ne zcela dobrovolně spáchaného 

spolupůsobení k modloslužbě litoval, že 

velkých sobě dobyl zásluh při vyvedení Židů 

z Egypta a jinak horlil o upevnění bohovlády 

mezi Israelity: proto k rozkazu Hospodinovu 

posvětil jej Mojžíš za nejvyššího kněze, učiniv 

úřad kněžský dědičným v jeho rodině tak, 

aby nejstarší syn vždycky byl veleknězem a 

ostatní kněžími. Toto povýšení zavdalo podnět 

k závisti, jež dohnala K o r e a , D á t á n a a A b í - 

r ó n a s jinými 250 soudruhy ku vzpouře proti 

oběma bratřím, kteří prý sobě nejvyšší hodnosti 

v národě uchvátili. Než na rozkaz Hospodinův 

země pohltila spiklence, kteroužto 

pomstou, jakož i prutem A-ovým, jenž se zazelenal 

a vykvetl i na památku v arše uložen 

byl, potvrdil Bůh A-a i jeho rodinu ve kněžství. 

R. 40. po východu z Egypta A. stár jsa 

123 léta umřel na hoře Hór, zanechav syna 

Fleázára nástupcem svým v úřadě velekněž- 


(kém. Vrch Hór až posud sluje horou A-ovou 

sdžebel Hárún), kdež ve zvláštní mešitě ukazuje 

se hrob A-ův; křižáci nalezli zde již vystavěnou 

kapli. (II.Mojž.6, 20; 7, 7; 7,9; 19—21; 

8, 1; 32, 1—6; IV. Mojž. 16, 30 n.) Jrk. 

2) A. z Alexandrie, kněz nestoriánský 

a lékař v VII. stol. po Kr. za císaře Heraklia 

(ok 600), slovutný tím, že byl z prvních, kdož 

seznámili Araby s lékařskými spisy řeckými. 

Napsal řecký spis Pandekty lékařské ve 30 kn., 

jež Serpius z Ras-amu ještě několika rozmnožil. 

Spis ten přel. do syrštiny jakýsi Jo- 

Aaron. 9 

Č. 3. Chrám v Aarhuse. 

sius a odtud do arab. učený židovský lékař 

Mazerdžavaihi z Basry; ale nedochovalo se 

z něho nic než několik fragmentů v dílech 

Rhazesových, z nichž dovídáme se, že A. 

z lékařů poprvé zmiňuje se o neštovicích. 

3) A. (†1059), jediný arcibiskup krakovský, 

rodem Francouz. Byl prvním opatem tynieckých 

benediktinů (r. 1046—1059) a obdržev 

po smrti bisk. Rachelina r. 1046 od krále 

Kazimíra krakovské biskupství, domohl se od 

papeže Benedikta IX. arcibiskupské jurisdikce. 

Ježto však Benedikt IX. byl vzdoropapežem, 

nenabylo toto zřízení platnosti a již nástupce 

A-ův Lambert Zula neužíval arcibiskup. titulu. 

A. zavedl v pol. kostelích zpívání žalmů a modliteb, 

zvané hodinkami. Krakovská kapitola 

A-ův erb přijala za svůj (tři zlaté koruny v bí- 

lém poli) a dosud ho užívá, jediná ze všech 

polských kapitol. 

4) A. (neb A r o n), kníže b u l h a r s k ý 

na konci X. stol., syn cara Šišmana I. Účastnil 

se bojů, jež otec jeho a bratři David, Mojžíš 

a nejmladší Samuel vedli po smrti byz. 

cís. Jana Cimiska (†976) s Řeky za svobodu 

bulharskou. Když však po smrti obou starších 

bratří Samuel dosedl na trůn, dal A-a, který 

prý zrádně klonil se k Řekům. odpraviti a rodinu 

jeho vyhladiti tak, že záhubě unikl jen 

syn A-ův Jan Vladislav, který zabiv r. 1014 

syna Samuelova Gavrila Romana na lovu, stal 

se carem bulharským. 

5) A., jméno několika hospodarů multanských: 

a) A. P e t r usurpoval vládu tím, 

že odpravil r. 1456 předchůdce svého Bogdana 

Dragošoviče, avšak byl již za dvě léta 

(r. 1458) od syna jeho Štěpána svržen a odpraven. 

A. byl prvním poplatným knížetem 

multanským, zavázav se odváděti 2000 dukátů 

sultánu Muhammedovi. — b) A., protihospodar 

Alexandra IV. v polovici XVI. stol. 

Když vévoda Štěpán IX. r. 1558 byl zavražděn, 

nastoupil Petr stolník jako Alexander IV. 

a pojal dceru Štěpánovu Roxantu za chot’. 

Avšak část’ bojarů, podporovaná Mad’ary, přidržela 

se A-a, který však brzy byl přemožen 

a uvězněn. — c) A. (Heron), nástupce Petra VII., 


10 Aaronowicz — Aas. 

který se stal mnichem. Vláda jeho však byla 

nedlouha, neb již r. 1591 bojarové jej vypudili. 

Sultán dosadil jej sice opět, když však 

žádal za to pevnost Bender, spojil se A. s kníž. 

sedmihrad. a cís. Rudolfem II. proti němu. Nemoha 

odolati krymským Tatarům, kteří z rozkazu 

sultánova jej sevřeli, dal se kníž. sedmihrad. 

v ochranu; když však byl opět od něho sesazen 

a Štěpánu XI. vláda svěřena, odešel do 

Cařihradu, kdež r. 1592 od janičarů zavražděn 

a oloupen. 

6) A. ben Ášer, též A. Bar Móšé, znamenitý 

žid. rabbín v první pol. XI. stol. Napsal 

traktát o přízvuku a vokalisaci v hebrejštině 

Künteras ham-másóret (quinternio Masorae), 

Machberet ben Ášer (compositio auctore 

b. A., tišt. r. 1518 a 1846) s varianty v hebr. 

textu Písma sv., které sbíral po rkpech v západních 

knihovnách, kdežto jeho spolupracovník 

B e n N e f t á l í pátral v bibl. orientálních. 

Tyto rozdíly textové vzbudily v židovstvu dvě 

sekty, z nichž jedna držela se A-a, druhá Ben 

Neftálího. V jejich vydáních bible užito poprvé 

značek vokalisujících, tak že proto omylem 

pokládáni byli i za vynálezce jejich. Spisy 

A-ovy jsou vytištěny v benátské Biblia rabbinica 

(1518). 

7) A. P i e t r o z Florencie, kanovník v Rimini 

(* ok. 1480, †v pol. XVI. st.). Věnoval se 

studiu nauky o kontrapunktu vyvinující se tehdá 

v Italii tak usilovně, že upoutal na se pozornost 

papeže Lva X., který jej jmenoval ředitelem 

hudby círk. v Římě. Theoretické spisy jeho 

o hudbě jsou zvl. tyto: Tre libri dell’ istituzione 

armonica (v Bologni 1516), známější v překladu 

latinském; spis ten vzbudil polemiku 

mezi A-em a druhým theoretikem ital. Gaforiem; 

Trattato della natura e cognizione di 

tutti gli tuoni di canto fermo efigurato (Benát. 

r. 1525 a 1527); Il Toscanello della musica, 

libri tre (t. 1523, 25, 29, 39 nsl.), nejlepší spis 

A-ův, znamenitě pojednává o kontrapunktu; 

Lucidario in musica di alcune opinioni antiche 

e moderne (t. 1545), v němž objasňuje několik 

sporných za té doby stránek hud. theorie, 

a Compendiolo di molti dubbj, segreti e sentenze, 

intorno al canto fermo e figurato (Milán 

1547). 

8) A. (klášt. jméno Alexěje Zacharoviče 

N a r c i s o v a), biskup, ruský spisovatel theologický 

(* 1781 — † 1842). Vzdělával se v rodišti 

svém Kolomně na duchovním učilišti a 

v moskevské slov. — řecko-lat. akademii, na níž 

pak byl od r. 1807 učitelem němčiny, katechismu 

a vstoupiv do kláštera, i kazatelem. 

Postupně byl archimandritou klášterů penzenského, 

kazaňského, jaroslavského atd., a od 

r. 1826 biskupem archangelským a cholmogorským, 

v kteréžto důstojnosti odebral se již 

r. 1830 na odpočinek a †v moskev. novo-spasském 

monastýru. Původní práce homilétické 

daleko převýšeny jsou počtem překladů z jazyka 

hebrejského, německého, anglického atd., 

jichž byl dobře mocen. Hlavní z nich jsou: 

Zrělišče Křesta Christova (Moskva 1810) z něm. 

od Titze, Daublera a j., Dva poučit. slova 

z něm. od Jerusalema (t. 1837), Ježednevnaja 

pišča dlja christian (t. 1838) i Vozzvanije k neobraščennym 

(t. 1835) a R. Bakterův spis O 

věčnom pokojě Svatych (t. 1841) z angličiny 

amn.j. 

Aaronowicz I z a a k (†1629), židovský spisovatel 

a v l. 1550—1629 knihtiskař krakovský, 

rodem z Prostějova na Moravě. Vydal 

mimo jiné proslulý Talmud babylonský (1603— 

1605) ve 12 fol. svazcích, kteréžto dílo jest 

posud od orientalistů a bibliografů vysoce ceněno. 

Vlastní spisy A-ovy, psané hebrejsky, 

jsou obsahu náboženského. A. slynul své doby 

jakožto výborný znatel bible a jazyka hebrejského. 

Aaron˚uv náprsník č. náhrudník (hebrchóšénham-mišfat, 

náprsník práva, rozhodování, 

řec. loge¿on, od čehož je slov. ñëoâo) byla dutá 

část’ úboru velekněze židovského (v. vyobr. č.4.) 

ze zlaté tkaniny posetá 12 drahokamy, na nichž 

byla napsána jména 12 pokolení israelských; 

v dutině její chovány posvátné losy Hebreů 

úrím a tummím, zjevení a pravda, povahy 

neznámé. Jedni mají za to, že byly to 

dva věštecké obrázky zosobňující zjevení a 

pravdu, jiní, že byly to (diamantové) kostky 

hladké (tummím) a s body (úrím), nebo dva 

kameny různých barev, jimiž rozhodováno a 

jichž velekněz v těžkých otázkách se dotazoval. 

Zlatými sponami byl A. n. připevněn 

k efodu, tak že s ním tvořil jeden celek. Jakmile 

velekněz oblékl roucho toto, ihned nabyl 

osvícení a nadpřirozené moci rozhodovati v záhadných 

věcech. Po zboření chrámu, když 

velekněžství zaniklo, počali židé pověrečně 

přikládati zvláštní sílu A-ovu n-u a víra v moc 

drahokamů těch byla v středov. tak veliká, že 

název ten přešel i do chemie a že Karel Vel. 

dal vložiti do své koruny imitaci A-ova n-u. 

Aars [órs] J a k o b J o n a t h a n (* 1837), 

filolog norský, vydal mluvnici staronordickou, 

překlad vybraných básní Eddy a píše do vědeckých 

časopisů. 

van Aarsens F r a n c i s (* 1572 — † 1641), 

náleží k největším diplomatům generálních 

států hollandských. Zastupoval několik roku 

generální stavy na dvoře franc., kdež Richelieu 

počítal jej mezi tři největší státníky tehdejší 

doby. Byl též vyslancem v Benátkách, v Německu 

a v Anglii. Zanechal zajímavé memoiry. 

Aarské ledovce, ohromné spousty ledové 

ve vých. Bernských Alpách ve Švýcarsku, 

temeniště ř. Aary; jsou čtyři: Hornoaarský, 

Dolnoaarský, Lauteraarský a Finsteraarský. 

Hloubku jejich měřil Agassiz a na 

jednom místě páčil ji na 460 m. 

Aarwangen, průmyslné okr. město ve 

švýc. kantoně bernském na Aaře a na dráze 

burgdorf-aarburské s 1798 obyv. (1880). Okres 

a-ský má 25.934 obyv. 

Aas [ós], pl. a a s a r, v Skandinavii zvýšeniny 

skládající se z písku nebo z kamení a 

ohraničené vodotoky. Jsou zvýší až 400 m, 

zdélí až přes 300 km, nízké, se hřbetem skoro 

vodorovným. Nejdůležitější jsou: upsalský a. 

od ústí Dalelou až jižně od Stockholmu (200 

km), kőpingský od Nykőpingu až k Dalelou 

(240 km) a j., v Dánsku jutský a. 


Aas [ós], obec v Norsku v amtě akershusském 

(2700 ob.) se státní vyšší hospodářskou 

školou. 

28Aasen [ózn] I v a r A n d r e a s (* 1813), norský 

filolog, zvláště zasloužilý o výzkum řeči 

lidu norského a památný svými pokusy utvořiti 

z rozličných jejích dialektů nový spisovný 

jazyk (t. zv. landsmaal), ve kterém se pokusil 

sám skládati díla literární (zpěvohrou Ervingen, 

Christ. 1855, a sbírkou básní Symr, 

3. vyd. 1875) a po něm několik mladých spisovatelů, 

maalstraever zvaných. Původně bylo 

hnutí k nahrazení 

dánského spisovného 

jazyka jazykem 

novým uvítáno vřele, 

na př. od Muncha, 

ale později účastenství 

ochablo, 

Munch se ruchu tohoto 

zřekl, ze znamenitějších 

básníků 

jen Björnson nějaký 

čas k němu lnul, ale 

pak se přidal ke 

straně mírných reformátorů, 

kteří jen doplňují spisovnou dánskonorštinu 

vhodnými výrazy z mluvy lidu. 

Spor není ukončen; A. a jeho druhové (Vinje, 

Janson a j.) pracují ve svém směru; jejich 

vítězství však by značilo velkou ztrátu literatury 

norské, která si získala v dosavadním 

svém rouše tolikerého uznání cizích národů. 

Střediskem národní norské školy jest spolek 

»n o r s k e s a m l a g« zal. r. 1868 a určený 

ku vydávání knih v novém spisovném jazyce. 

A. byl původně také botanikem a sbírání 

rostlin a seznání rozličných jejich jmen přimělo 

jej ke studiu nářečí norských, původně 

svého domácího sőndmörského a pak s podporou 

společnosti nauk všech nářečí. V těchto 

dílech vyznamenává se důkladnou znalostí 

ostatních germánských jazyků a filologickým 

bystrohledem. A. jest samoukem; po smrti 

Aas — Ab. 11 

Č. 4. Aaronův náprsník. 

svého otce konal 1826—1831 práci rolnickou, 

pak se stal učitelem na svém rodném ostrově 

Söndmöru, až v domě kněze Thoresena se 

přiučil latině a odhodlal se ke studiím. Od 

r. 1850 požívá státního platu, několikráte 

zvýšeného. Sepsal Det norske folkesprogs 

grammatik (mluvnice prostonárodní řeči norské, 

2. vyd. 1864); Ordbog over det nor ke 

folkesprog (slovník, 2. vyd. 1873); Norske ordsprog 

(přísloví, 2. vyd. 1881); Norske plantenavne 

(jména rostlin 1860); Norsk navnebog 

(jména 1870). 

Aasvär [ósvér], 

skupení nízkých ostrůvků 

norských ve 

kraji nordlandském, 

15—20 km od břehu, 

patří k nejdůležitějším 

místům ryboloveckým 

v Evropě. 

Počátkem prosince 

přijíždí sem až deset 

tisíc rybářů na lov 

sled’ů výtečné jakosti, 

jichž se zde ve 

2—3 nedělích loví 

až 200.000 tun v ceně 2 1/2 mil. zl. r. m.; 

jinak po celý rok na pustých těch ostrovech 

žije pouze několik rodin. 

Áb, název II. obecného a 5. duchovního 

židovského (neb jak se obyčejně říká syrského) 

měsíce (asi naše druhá polovice července a prvá 

srpna), původu akkadského, přijatý od Židů 

v zajetí babylonském a časem u různých 

národů předoasijských vedlé názvů domácích 

se ustálivší. 

Áb, slovo perské, znamená vodu, hlavně 

ve slovech složených, jako Pandž-áb (pět vod), 

Do-áb (dvě vody); srov. Aa. 

Ab slovo semitské v různých jazycích semitských 

v různé podobě se vyskytující (hebr. 

áb, aram. abbá, arab. abu, s následujícím členem 

abu-l-) znamená otec s významy z pojmu 

otcovství vyplývajícími, jako tvůrce, původce, 


12 Aba — Abactio. 

majetník a pán. Ve významu tom vyskytuje se 

zhusta v mužských vlastních jménech hebrejských 

a aramejských, jako prvá část’ složeniny, 

zvláště zhusta v arabštině, a sice: 1. před 

následujícím jménem vlastním bez členu neb 

se členem označuje osobu, jíž jméno příslušné 

náleží, jako otce syna prvorozeného (výjimečně 

dcery), od kteréž doby i původní jméno 

otcovo z pravidla zatlačuje. Tak na př.: Muhammed, 

když se mu narodil prvorozený syn 

Kásim, nazván abu-l-Kásim, t. j. otec Kásimuv. 

Jméno to zovou Arabové »kunja«; 2. s následujícím 

jménem druhovým (obyčejně se členem) 

vyznačuje osobu nějakou jako majetníka té neb 

oné věci nebo vlastnosti význačné, hezké neb 

nehezké, tvoříc tak jména čestná i přezdívky. 

Tak zove se slavný arabský básník jeden 

abu-l-Alá = otec výše = Vysoký; jméno 

zeměpisce abu-l-Fidá = otec výkupu = Obětavý; 

orientalistu evropského nazývali Egypt’ané 

pro jeho dlouhé vousy abu-z-Žakn = otec 

brady = Bradáč atd. Analogicky tvořena způsobem 

tím i jména jiná, na př. zvířat: abu-lhusni 

= otec krásy = páv, ano i jména místní: 

Abú-kír. Slova arabská takto tvořená 

hledej pod počátečným písmenem slova, 

které za abú, abul-následuje. D. 

Aba, vesnice v bělehradské župě v Uhrách 

v okresu alsó-bodajkském s 3000 mad’. ob. a 

poštou. Zřídla minerálná. Bbk. 

Abá, též a b á j a (arab.), původně pruhovaný 

svrchní šat beduinský ze srsti kozí, pak vůbec 

plášt’ z hrubé látky vlněné, bez rukávů, jichž 

užívají Beduini. Též kutny mnichů a dervišů, 

konečně hrubá látka vůbec. Vyrábějí se v Bagdádě 

a v Makedonii, hl. v Soluni (Saloniki), 

odkudž též turecky »saloniki« slovou. Dříve 

byly důlež. předmětem vývozním, hl. na trhu 

marseilleském, odkudž byly zasílány až na 

ostr. Antillské, nyní však vývoz jich klesl. — 

Abádži (tur.) krejčí, jenž pláště ty zhotovuje. 

Aba Samuel, třetí král uherský (1041 až 

1044), potomek kumánského vojvody Edy. Pro 

svou lidumilnost nazván byl aba (apa = otec). 

Podporoval reformátorské snahy krále Štěpána 

I. Svatého, jehož sestru Saroltu byl pojal 

za manželku a od něhož byl jmenován 

prvním palatinem. říše. R. 1041 byl A. duší 

spiknutí, kteréž zbavilo krále Petra trůnu, a 

použiv příchylnosti oddaného sobě lidu, zaujal 

sám stolec královský. Roku 1042 vytáhl 

do pole proti německému králi Jindřichu III., 

kteréhož byl svržený Petr na pomoc vyzval, 

vnikl až k Tulnu a vrátil se s velikou kořistí 

do Uher. Na to vrhl se Jindřich s velikou silou 

do Uher, zmocnil se Prešpurku a porazil Abu 

ve dvou menších bitvách mezi Váhem a Hronem. 

Když nastala zima, vrátil se Jindřich do 

Němec, ale již rok po tom vtrhl opět do Uher 

na prosby Petrovy a jal se tentokráte operovati 

na pravém břehu dunajském. Již vnikl až 

k řece Rábnici, když mu A. po svých poslech 

vzkázal, že mu postoupí svá území od Kahlenberského 

pohoří až k Litavě, jestliže jej ponechá 

v dalším klidném držení království. Zpráva 

o tom způsobila u velmožů uherských velkou 

nespokojenost, kteráž tím povážlivější se 

stala, když byl dal A. asi 50 nespokojenců 

v Csanádě bez procesu utratiti. Nespokojenci 

prchli do Němec, aby zavolali Petra opět na 

trůn. Petr slíbiv německému králi, že mu odevzdá 

Uhry v léno, vtrhl se silným vojskem 

do Uher a porazil úplně Abu dne 5. čce 1044 

u Rábu. A. prchl do Csaby, ale byl tam zajat 

a st’at. Tělo jeho odpočívá ve starobylém, 

od něho založeném klášteře saarském. Manželka 

jeho Šarolta, dcera knížete Gejzy a sestra 

krále Štěpána I. Svatého, byla i s dětmi 

svými po bitvě u Rábu Petrem jata a s celou 

svojí rodinou utracena. Dle Veröczve nemají 

privilegia udělená Abou platnosti, právě jako 

privilegia daná Štěpánem IV. a některými jinými 

pozdějšími králi. Bbk. 

Ababa či Torresské ostrovy, nejsevernější 

skupina ostrovů Nových Hebrid pod 

168° v. d. a 18° j. š. 

Abábdové (Abábidä, sing. Abbádí), pastýřský 

národ v horním Egyptě a dolní Nubii, 

jejž čítají jedni k Bedžům (R. Hartmann), jiní 

za samostatný kmen ethiopský pokládají. 

V skutku však jsou středem mezi Berabry a 

Bišariny. S prvými mají společný kroj a mravypokládají 

se však za ušlechtilejší. Již Ptolemaios 

je uvádí v nynějších sídlech pod nazvem 

Z a b a d a i ů v, sami však rádi se chlubí 

původem arabským od doby, kdy stali se muhammedány. 

Jsou pleti temné, vlasů černých, 

ale kadeřavých (ne vlnitých). Známi jsou jako 

ochránci karavan na poušti nubické. Jejich 

šeichové jsou pány neobmezenými. Počítá se 

jich (Russegger) na 40.000 duší. Kr. 

Abacaenum (>Ab‡kainon), staré město sicilské 

nedaleko nyn. Milazza, pověstné hlavně 

za válek Dionysiových, Agathokleových a Hierónových. 

— 

Abacaxis [abak-], řeka brasilská, pravý 

přítok Maraňonu, do něhož se vlévá v krajině 

Maué, protekši jezerem Guaribským. 

Abacinare. Slovem tím označován trest 

oslepení, vykonávaný přidržením rozžhaveného 

štítu neb kovové jakés nádoby (bacinus) před 

očima odsouzeného. Trest tento, již Řekům 

známý, býval i v říši francké, jakož zejména 

i vévoda bavorský Thassilo r. 788 z rozkazu 

Karla Vel. tím způsobem oslepen jest. -l 

Abacká Sloboda, rozsáhlá ves v tobolské 

gubernii (okr. išimský) na řece lšimu, se 

3000 duší. Na tamní koňské trhy přijíždějí 

Kirgizové.Odtud na vjv. táhne se A b a c k á s t e p 

(též Išimská), část’ stepi B a r a b i n s k é (v. t.). 

Abaco [abako], dva sev. ostrovy Bahamského 

čili Lucayského souostroví v Záp. Indii, 

Velký A. čili Lucaya (s majákem) a Malý 

A., jsou málo vzdělány a mají dohromady 

jen 2500 obyv. na 2313 km 2 . Vyváží se odtud 

ovoce, indych, vzácná dřeva. bavlna a mycí 

houby. Hl. místo je C a r l e t o n. 

dell’ Abaco Paolo viz D a g o m a r i. 

Abacosa viz V i k e v. 

Abactio [abakcio], lat. odehnání, sluje 

v uherském právu zajetí dobytka cizího na pozemku, 

jehož vlastnictví nebo hranice jsou 

sporny. Tento právní ústav souvisí dle všeho 

jako jiné druhy zajmu cizího dobytka (v. I m- 


p u l s i o) s právem polským, plativším na oné 

straně Karpat. Držitel pozemku sporného, který 

na něm postihne cizí dobytek, může jej zajmouti 

a po tři dni u sebe chovati, při čemž má 

ovšem dobytek živiti a ručí za každou škodu, 

kterou by dobytek ten jeho vinou utrpěl. Přihlásí-li 

se majetník dobytka do tří dnů, jest 

držitel pozemku (a b a c t o r) teprve tehdy povinen 

dobytek vydati, zaváže-li se majetník 

dobytka písemně, že pro případ sporu dobytek 

anebo cenu jeho k soudu dodá, že sám 

k soudu se dostaví a se ospravedlní, proč dal 

dobytek hnáti na sporný pozemek. Nevydá-li 

pak abactor dobytka, upadne v m a r k á l n í pokutu 

3 hřiven stříbra (nyní 12 zl.), právě tak, 

jako neoznámí-li soudu zájem dobytka, když 

se majetník jeho do tří dnů nepřihlásil aneb 

s abactorem neshodl. I po vydáni dobytka může 

podati abactor proti majetníku dobytka návrh 

na v i o l e n č n í p o k u t u, dokáže-li, že držel 

pozemek po celý rok pokojně, veřejně, vlastním 

právem a bez společenství s majetníkem 

dobytka. Dokáže-li nad to, že žalovaného neb 

úředníka jeho dvakráte soudně upomínal, aby 

nepásl dobytek na pozemku takovém, přiřkne 

mu soud vlastnictví dobytka-Také majetník 

dobytka může vymoci proti abactoru violenční 

pokutu, prokáže-li pokojné a veřejné držení 

pozemku po dobu celého roku, protože abactor, 

i kdyby dokázal starší své právo věcné k pozemku, 

neměl práva toho se domáhati násilím 

(v i a f a c t i), tudíž ani zajetím dobytka, nýbrž 

měl soudně žádati za vydání pozemku. 

Viz Zájem dobytka. Hsz. 

Abactio partus (lat.), v římském právu v y - 

hnání plodu ze života. Dle názorů římských 

nepokládal se plod v životě matčině jakožto 

část’ matky za způsobilý, aby byl samostatným 

předmětem činnosti trestné, a vyhnání jeho 

mohlo býti trestáno jakožto crimen extraordinarium 

jen potud, pokud při tom ohrožovalo 

se zdraví matčino jednáním osoby třetí, 

neb pokud manžel tím připraven byl o naději 

na potomstvo. J. T. 

Abactor [abaktor], lat. 1) zajímatel (dobytka) 

v. A b a c t i o. — 2) A. lupič (dobytka) 

viz Abigeatus. 

Abacus viz Abakus. 

Ábád, slovo perské, znamenající bydliště, 

město, vyskytuje se hojně v názvech 

měst východních, na př. Haiderábád (město 

Haiderovo), Ahmedábád (město Ahmedovo), 

Abbásábád (město Abbásovo) a p. 

Abád (Tisza—A.), vesnice na Tise v Uhrách 

vjász-kún-szolnocké župě s 2494 mad’. ob. (. (1880), 

přístavem, telegrafem a poštou. Proti povodním 

vystavěna zde velká hráz. 

Abad y Queypeo M a n u e l (* ok. 1775), 

mexický a španělský politik a církevní hodnostář. 

Jako biskup valladolidský účastnil se 

vzpoury mexické proti panství španělskému, 

byl však po porážce Hidalgově nucen opustiti 

svou diécési. Když po vypuzení Francouzů 

ze Španělska reakcionářská vláda zavedla znova 

inkvisici, jesuity a kláštery, sesazen byl A. 

jakožto protivník restaurace s hodnosti biskupské 

a poslán byl od místokrále mexického do 

Abactio partus — Abádir. 13 

Madridu, kdež sdílel osud přemnohých jiných 

liberálů, t. vězení. Teprve když se zdařila 1820 

revoluce začatá D. Rafaelem de Riego a 9. břz. 

t. r. inkvisice byla zrušena, nabyl A. opět 

svobody. Stal se členem liberálních kortesův 

i měl značné účastenství v obtížném za poměrů 

oněch díle reformátorském. Ohluchnuv vzdal 

se činnosti politické, a byl jmenován biskupem 

tortozským. Než když franc. vláda ve 

srozumění s několika jinými mocnostmi vyslala 

silnou vojenskou moc pod vrchním vedením 

vévody angoulémského do Španěl, aby 

potlačila »revoluci«, poslán A. opět do vyhnanství, 

kdež brzy zemřel. 

Abádab, pohoří v Nubii mezi Berberem 

a Suákinem asi 1880 m vysoké, od pohoří Gontebského 

úzkým údolím oddělené. 

Abadaliové nebo A b d á l i o v é. obyvatelé 

malého jihoarabského státu Láhedže, v délce 

asi 52.8 km a v šiři asi 12.8 km. jehož sultán 

stojí pod ochranou Anglie a požívá roční peněžitou 

podporu; hlavním městem jest Al Hautah. 

Počet A-ův udává se (r. 1885) na 15—000— 

Jsou nejvíce civilisovaní, ale nejméně bojovní 

všech kmenů jihozápadní Arabie. 

Abaddón (hebr. zničení, zkáza, propast). 

v knihách Star. Zák. značí často místo zkázy 

jako říši, v níž se zdržují zemřelí, odpovídajíc 

tudíž hebr. slovu Šeól (v. t.); v N. Z. značí A. 

(jako >Abadd¬n personifikace knížete Orku 

anděla zhouby, pročež i slovem >ApollÊwn 

(zhoubce) se překládá (Zjevení sv. Jana 9. 

1I.). Jrk. 

Ábáde, město v perské prov. Fársistáně, 

asi 100 km j. od Ispahánu na ř. Kuru. obehnané 

vysokou zdí, s 10.000 obyv., kteří zvláště řemeslně 

umějí vyřezávati ze dřeva hrušového 

pouzdra, skřínky, šachy a jiné věci. V okolí 

jsou krásné zahrady. 

Abadesas, San Juan de las A., špan. 

mčko. v Catalonii v prov. geronské na l. bř.Tera. 

jenž zde přepásán jest krásným kamenným mostem; 

má 500 obyv.; 5 km na sever jsou vydatné 

doly kamenouhelné. 

Abadia F r a n t . Xav., rodilý ve Valencii 

(* 1774 — † 1830), vůdce špan. povstalců za franc. 

okkupace r. 1808. Z prvu velel armádě v provincii 

manchské, s jejíž zbytky ustoupil do Cadixu, 

načež stal se na krátko ministrem vojenství 

a pak brigádníkem. R. 1812 svěřena mu 

armáda v prov. galicijské, kterou byl zorganisoval. 

Po restauraci Ferdinanda VII. na trůn 

špan. stal se gen.-lieutenantem a inspektorem 

vojsk shromážděných v Cadixu k výpravě do 

špan. osad v Americe. 

Abádilové viz Abadaliové. 

Abadioté, loupežný kmen arabský, jenž 

od r. 823 bydlí na Krétě; jest jich asi 4000 ve 

20 osadách. Ačkoliv jsou muhammedány, bojovali 

přece s Řeky proti Turkům za osvobození 

Řecka. 

Abádir (řec. ba»tuloc), u Foiniků klínovité 

kameny posvátné, jež bývaly na místech památných. 

— Dle řecké pověsti kámen zavinuty 

v plénky, který Rhea podala muži svému Kronovi, 

aby jej pohltil místo novorozeného syna 

Zeva. 


14 Ábádovci — Abaka. 

Ábádovci, pers. ábádiján. 1) Stoupenci 

Ábáda, prvého proroka perského též Mah-ábád 

neb buzurg Abád (= velký Ábád) zvaného. 

Jemu připisuje se spis Desátír (Regulae). stará 

památka náboženská, již někteří pokládají za 

falsum XVI.. století. Vydána Molou Fírúzem 

v Bombaji r. 1818. — 2) A., dynastie maurská 

v Seville, viz A b b á d o v c i. Dk. 

Abadzechové a Abadzové viz Č e r k e - 

sové. 

Abádzˇi viz A b á. 

Abae viz A b y. 

Abaelard viz A b é l a r d. 

Abaffy, mad’. panský rod, jenž odvozuje 

původ svůj z pokolení Aby. Vynikající členové 

jeho jsou: M i k u l á š, v létech 1613—30 

hejtman tokajský, vojevůdce, státník a přívrženec 

Béthlena Gábora, po jehož smrti se přidal 

ke straně Ferdinanda II. Jiří, mladší bratr 

předešlého, velitel oravského hradu. Alexander, 

syn předešlého, též velitel oravského 

hradu, v létech 1687—95 podžupan oravské 

župy, praotec v gemerské župě dosud kvetoucí 

rodiny A-ů, kdežto bratrem jeho Jane m založená 

větev sedmihradská již v třetím koleně 

vymřela. Člen uherské větve F r a n t i š e k, v létech 

1766—72 podžupan oravský a poslanec zemský, 

byl zapleten do procesu Martinovicsova 

pro velezrádu, ale osvobozen. Sepsal několik 

děl jazykem latinským. Bbk. 

Abaffy Leopold, pseudonym: Branko 

R o v i n o v (* 18. ún. 1827 — † 27. ún. 1883), 

ev. farář ve Slovenském Aradci. V létech 

šedesátých počal psáti novelly, ze kterých povídka 

Tri hroby (ve Viktorínově almanahu 

»Lipa« ročn. III., 1864) svou látkou (z podání 

o Jánošíkovi a jeho loupežnické družině) i zádumčivým 

tónem je zvláště charakteristická. 

Později psal jen články do Hurbanových »Církevních 

Listův« a do Boorovy »Korouhve na 

Sioně«. Nedlouho před smrtí redig. homilétický 

časopis »Slovo Života«. A. v l. 1848 a 

1849 účastnil se ruchu proti Košutovcům. Od 

té doby nebyl v milosti u Mad’arů. Když pak 

v časopise »Slovo Života« káral neblahé poměry 

uherské, byl jako »pansláv« pohnán před 

mad’. ev. konsistoř, zbaven místa svého a odsouzen 

k pokutě 200 zl. Místa svého více nedosáhl. 

Včk. 

Abafi (A i g n e r) Ludvík, mad’. spisovatel 

a nakladatel, * 1840. Vydává a rediguje bibliografické 

spisy: Figyelö (od 1876), Magyar 

Könyvesház (od 1875), Nemzeti Könyvtar, Corviny 

(od 1880). Z literárních prací jeho vyniká 

spis o elegii Az elegidról (1869) a A magyar 

nepdalról (O mad’. národní písni 1872). 

Abaga chán viz Abaka. 

Abagar viz Abgar. 

Abach, A b b a c h, městečko ve vládním obvodu 

dolnobavorském na Dunaji s 1200 obyv., 

má doly hnědého uhlí, přádelnu a lázně se 

studenou sirnatou vodou. Nad A-em strmí 

zříceniny Heinrichsburgu, rodiště císaře něm. 

Jindřicha II. Dne 19. dub. 1809 svedena zde 

bitva, v níž Francouzové pod Davoustem 

zvítězili nad Rakušany, jimž velel arcikníže 

Karel. 

Abai 1) město starořec. viz A b y. — 

2) A., Modrý Nil viz Abáj. 

Abailard v. Abélard. 

Abaisser [abesé], fr. snížiti; v heraldice 

užívá se tohoto výrazu, když figura pode střed 

štítu se staví, aby získáno bylo místo pro jinou, 

nebo když křídla orla heraldického jsou 

schlípena; opak toho hausser (v. t.). 

Abaite, A b a e t e, řeka známá nálezy 

diamantů v brasilské provincii Minas Geraes, 

240 km dlouhá, levý přítok horního San-Franciska. 

Abáj, Abáj a 1) horní tok M o d r é h o 

N i l u, hlavní řeka v již. Habeši, počíná se 

u Sakaly pod 10° 15′ sev. š., ve výši 2806 m 

n. m. a vpadá jako dravá bystřina do jezera 

Tanského, jež pak opouští korytem majícím 

zšíří několik kilometrů, ale záhy se měnícím 

v úžlabinu širokou místy jen 20 m; tu A. 

tvoří nepřetržitou řadu slapů a peřejí, načež 

velkým obloukem obtéká Godžam a Damot a 

spěje k Fazoglu, přijímaje jméno Bahr-el- 

A z rak (modrá řeka). Hlavnější přítoky: Bašilo, 

Džama, Moger, Guder. — 2) A. č. Sugaš, 

řeka v gub. tomské; nedaleko ústí jest 

vesnice A., jedna z nemnoha osad rus. ve 

vnitřním Altaji. 

Abája, tur. č a b r a k a. Od Turků dostalo se 

pojmenování a., a b a j l i j a i k Jihoslovanům. 

Abajakaragupta, buddh. spisovatel indický, 

dle tradice tibetské narozený ve Vých. 

Indii. Vzdělával se v klášteře Vikramapurském, 

v Magadě a Vigamale. Panovník magadijský 

učinil ho hlavou všech panditů (bramínů, kteří 

se věnovali vyučování) a daroval mu k tomu 

zahradu indraulijskou. A. obíral se hlavně mystikou, 

pročež není divu, že jeho životopis byl 

vyzdoben všelikými daty podivnými. Tak na př. 

připisováno mu asi 100.00 prací, z nichž některé 

měly prý alespoň 600.000 slok; z toho 

jen tolik jisto, že psal mnoho a že zachovaná 

nám část’ jest jen zlomkem jeho činnosti. Jisto 

též. že uvedl v systém různorodé theorie o tantrách 

(sbírkách básní atd.), sebrav spolu všecky 

tantry v jednom ze svých spisů, zvaném 

More kouzel; ještě lepší dílo jeho jest Démantov 

Cotki (2700 slok), v kterémž se líčí 

všecky kouzelné kruhy č. mandaly a kteréž 

dosud jest rukovětí indických mystiků. O A-ovi 

psal V. J. Vasiljev ve velkém díle svém Buddizm, 

jego dogmaty, istorija i literatura. (V Petrohradě 

1857, I.267. nsl.) Dílo toto bylo také vvdáno 

německy (1860) a francouzsky (1863). 

Abaka neb A v a k a, vlákno z rostliny 

Musa textilis (banán lanový), též konopí 

m a n i l s k é zvané. 

Abaka c. A b a g a (mong. »strýc«), druhý 

chán mongolský z dynastie Húlágúovců č. Ilhánů 

perských. Byl starší syn Húlágú-chána, 

po němž nastoupil r. 1265. Vláda jeho byla 

vyplněna št’astnými válkami s knížaty z rodu 

Džengizchánova. Bratr jeho Jašmut porazil 

Nogaje, vůdce chána Zlaté Hordy Bergaje, 

náhlá pak smrt’ Bergajova zbavila jej nebezpečenství 

hrozícího mu od 300.000 jeho mužů. 

Uvolněn na severu obrátil se na východ proti 

koalici Burák-Oglana Džagatajovce s Kajdu- 


chánem Ugatajovcem. Prvého porazil blíže 

Ferjábu (r. 1269). Za to války se sultány 

egyptskými se mu nedařily. Vojska jeho byla 

poražena od sultána Mamlúků Bíbarsa v maloasij. 

dolině albustánské r. 1277, podruhé v Syrii 

od sult. Keláúna, čímž pozbyl Syrie a na čas 

i Malé Asie. Chystaje se k nové výpravě zemřel 

náhle r. 1282 nemírným pitím vína. 

Vláda jeho vyznačovala se spravedlností a 

mírností, v čemž mu pomáhali ministr jeho 

Šems-ud-dín a bratr tohoto′Alá-ud-dín; perská 

literatura, jsouc vládou jeho podporována, byla 

za něho v plném květu. 

Abakan, řeka sibiřská, 400 km dl., temení 

se na Altaji na A-ských horách ze dvou 

jezer; asi 50 km před svým několikaramenným 

ústím do Jeniseje (u Minusinska) spadá přes 

značné prahy, načež stává se splavnou i pro 

větší lodi. Některé z 23 přítoků A-a jsou 

zlatonosné. Na dolním jeho toku A-skou 

s t e p í jest řada osad ruských, vedlé nichž tu 

kočují některé kmeny tatarské; četné mohyly 

a jiné památky čudské svědčí, že již za dob 

dávných úrodné břehy A-a kočovníkům bývaly 

útočištěm. 

28Abakanowicz B r u n o, souvěký učenec 

polský (* 1852). Absolvovav polytechnickou 

školu v Rize, stal se na polytechnice ve Lvově 

docentem mechaniky. Sepsal hojně pojednání 

z různých oborů mathematiky, astronomie, 

meteorologie a přírodozpytu vůbec, především 

však zabýval se věd. pracemi o elektřině, zejména 

pokud se týče jejího praktického upotřebení 

v mechanice. Výsledky badání svého 

uveřejňoval dílem o sobě, dílem v rozpravách 

vydávaných akademií nauk v Krakově, v odborném 

věd. listu »Kosmos«, ve varšavském 

»Ateneu«, ve lvovském belletristickém časopise 

»Tydzieň«, jehož byl po dvě léta redaktorem, 

i jinde. R. 1877 redigoval též bezplatnou 

přílohu tohoto s názvem: »Wystawa 

krajowa, rolnicza i przemysłowa«, jež byla 

věstníkem komitétu lvovské zemědělské výstavy. 

Ze spisů jeho dlužno uvésti: Zarys 

statyki wykreslnéj (Lvov 1876); Teoryja astronomiczna 

gwiazd spadajaeych według Schiaparellego 

(Lvov 1876); Integrator, krzywa całkowa 

i jéj zastosowania w mechanice budowniczéj 

(Varšava 1880); Integratory (»Ognisko« 

ve Varšavě 1882); Nowy sposób budowy zwojów 

do machin dynamoelektrycznych (Krakov 

1884) a j. Roku 1881 vzdal se A. professury 

a přesídlil do Paříže, kde sobě zřídil elektrotechnickou 

laboratoř. Od r. 1883 byl členem redakce 

časopisu »Lumière électrique«. Za účelem seznání 

nových pokroků v elektřině cestoval A. 

též do Ameriky. Mnohé jeho publikace, vyšlé 

ve franc. odb. časopisech a hlavně v »Comptes 

rendus de l’académie des sciences« vzbudily 

ve vědeckých kruzích živou pozornost. Zejména 

velkého úspěchu došlo přední věd. dílo 

A-ovo Les intégraphes, la courbe intégrale et 

ses applications, étude sur un nouveau système 

d’ intégrateurs mécaniques (Paříž 1886). V oboru 

mechanické integrace a elektromechaniky 

učinil A. řadu značnějších vynálezů. V té příčině 

budiž uveden jeho e l e k t r i c k ý c h v ě- 

Abakan — Abakus. 15 

j i č, zvláštní jednoduchý přístroj signálový, založený 

na systému elektromagnetickém, nová 

soustava elektrických lamp a zvláště důležitý 

math. přístroj nazvaný i n t e g r a f. 

Abakaňsk, sibiřská osada v guber. jenisejské 

na ř. Jeniseji, 58 km pod ústím Abakanu 

v okr. minusinském, bývalý »ostrog« čili 

osada ohrazená koly, založ. r. 1707. Obyvatelstvo, 

mezi nímž jest mnoho vypovězenců, 

páčí se na 2000 a zabývá se v létě, jež zde 

jest velmi teplé, polním hospodářstvím, chovem 

skotu a včelařstvím, za kruté zimy lovem 

sobolů, též dobýváním uhlí. 

Abakové, národ černošský, dříve snad 

četný, jehož pouhý zbytek dnes s několika 

jinými žije porůznu mezi Mittuy na horním 

Nilu. Kr. 

Abakumovič A l e x a n d e r, vojvoda novgorodský, 

velitel v Toržoku r. 1372, když 

jej oblehl Michajl Alexandrovič, kníže tverský. 

A. byl vůdcem smělých uškujniků (záškodníků) 

novgorodských, kteří loupežili na 

řece Kamě a Volze, obírajíce kupce tudy se 

beroucí. Vyzvání Michajlovo, aby mu vzdal 

Toržok, hrdě zamítl, spoléhaje se na své smělé 

druhy, a vyšel mu vstříc před město. V bitvě 

tu svedené byl s vojskem svým na hlavu poražen. 

Dšk. 

Abakus 1) původně tolik co naše abc 

čili abeceda. Vzniklot’ slovo to ze jmen prvních 

tří písmen a, ba, ga, obyčejných za nejstarších 

dob v Egyptě; též řecké názvy písmen 

a, b, g, ukazují k témuž egyptskému původu. 

Z abaga utvořeno řecké ‰bax a zlatinisov 

né a. Ježto však u Egypt’anův a dle nich 

u mnohých východních národů jako u Řeků 

prvních 9 písmen znamenalo naše jednoduché 

číslice 1, 2, 3 atd., označována slovem a. původně 

ř a d a č í s e l, potom deska, na které 

čísla k účelům učebným v řady a sloupce seřaděná 

se znázorňovala, pak vůbec t a b u l k a 

p o č e t n í, zvláště tabulka, na níž obsažena 

soustavná násobenka čili a. Pythagoric 

u s, nález to Pythagorův. Potom přenesen 

název a. na tabulky početní, na desky 

i na s t o l c e. — Dle svědectví Martiana Capelly 

a Persia nazývali staří a. hladkou, jemným 

pískem nebo prachem pokrytou desku, 

na které se kreslily geometrické figury a prováděly 

různé výklady. Antický a. rozdělen 

byl u Reků na deset svislých sloupců; známky 

(oblázky, kůstky, penízky) nebo číslice v prvním 

sloupci (od pravé ruky k levé) znamenaly 

jedničky, v sloupci druhém desítky, v třetím 

sta atd. Tak se vyznačilo např. číslo 1888: 

i známkou ve sloupci čtvrtém (tisíce), 8 známkami 

ve sloupci třetím (sta), 8 známkami ve 

sloupci druhém (desítky) a 8 známkami ve 

sloupci prvém (jednotky). Podobně zařízena 

byla počítací deska římská, jíž podobná zachovala 

se až po dnes v čínském suan-panu a 

v ruských sčetech. Podle ruského vzoru zavedl 

generál Poncelet, jenž sčety poznal jako zajatec 

ruský 1812, do franc. obec. škol počítací 

stroj, jehož se až podnes také u nás užívá 

ve známé formě několika rovnoběžných drátů, 

na nichž se pohybuje po 10 kuličkách. Počí- 


16 Abakus Lalan- neův — Abamonti. 

tání s tabulkami, ve sloupce římských jednotek, 

desítek, set atd. rozdělenými, udrželo se i po zavedení 

arabské soustavy číselné přes celý 

středověk až do XVI. století. A b a c i s t y nebo 

a l g o r i t h m i s t y nazýváni pak počtáři dle 

toho, užívali-li a-ků nebo čísel arabských. Velišský: 

Život Řekův a Římanův, str. 243. red. 

2) A. u Římanů ozdobný stolek, na který se 

stavělo drahocenné náčiní; též stolek, na 

kterém hrávali v kostky nebo kaménky. — 

3) A. (‰bax), nadhlavnice, v architektuře čtyřhranná 

deska, která 

jsouc částí hlavice 

tvoří přechod od ní 

ku břevnoví. Na aku 

spočívá architrav. 

U sloupů dórských, 

staroiónských a toskánských 

jest a. 

čtyřhranný, se stranami 

rovnými, u 

sloupů římských, korinthských 

a novoiónských 

jest a. po 

stranách dovnitř vykrojen 

a bez rohů, 

ježto jsou rohy šikmo 

dolů sříznuty. 

Srovnej Bötticher, 

Tektonik der Hellenen, 

1. vyd., 1. díl. 

3. exkurs, str. 44 až 

51, Saglio, Dictionnaire 

des antiq. grecques 

et romain., s. 

v. abacus. Na připojeném 

vyobr. č. 5. 

0značen a. písmenem 

a. Vý. 

Abakus Lalanne˚uv 

jest kotovaný 

obraz zvláštní 

plochy válcové, sloužící 

ku příbližnému 

stanovení součinu 

dvou čísel. Jednoduchá 

úprava činí 

jej způsobilým nahraditi 

pravítka lo- 

garithmická, s kterýmiž 

také, co se základní 

myšlénky tý- 

Č. 5. Abakus. 

če, má velkou podobnost. Mannheim, Cours 

de géométrie descriptive p. 458. Mn. 

Abalak, městečko sibiřské na Irtiši nedaleko 

Tobolska; asi 600 obyvatelů zabývá 

se lovem sobolů. Sem utekl kníže tatarský 

Kučum před Jermakem, dobyvatelem Sibiře, 

a roku 1783 zřízen zde klášter mužský, 

k němuž se pouti konají. Nedaleko odtud 

jest A-c k é j e z e r o, úzce podél Irtiše se táhnoucí. 

Abalda, hlavní sklad tabáku a pak trafika 

vůbec; slovo to pochází z rumunského 

abaldá č. a p a l t a (najatý sklad), a vzniklo 

prostřednictvím albán. apalto (najatý dvůr) 

z italského appalto (nájem). 

Abalienace (lat. abalienatio). Právní význam 

a. jest různý. V nejširším hmotném 

smyslu rozumí římské právo a-í každé dovolené 

pozbytí nebo zmenšení práva, právní výhody 

nebo disposice, které je provázeno současným 

nabytím výhody ujmě té odpovídající, 

osobou jinou. Újma z deliktu. jsouc nedovolená, 

a ujma z d e r e l i k c e, pokud nepřináší 

přímo jinému prospěchu, není a-í. A. může se 

jeviti bud’ ve zmenšení jmění přítomného (darováním) 

nebo v zamítnutí možného rozmnožení 

majetku (zamítnutím napadlého dědictví). 

Lhostejno jest pro pojem a. spočívá-li ve 

ztrátě věci nebo práva (tradicí věci, cessi) nebo 

v pouhém omezení práva (zřízením služebnosti) 

nebo disposice (najmem), jakož i to, nastává-li 

s vůlí pozbývajícího (tradicí), bez vůle 

nebo proti vůli jeho (promlčením a vydržením). 

V užším smyslu rozumí právo římské a práva 

moderní a-í, tak zv. scizení, totiž převod práva 

někomu příslušného na osobu jinou prvním 

jednáním. Ve smyslu formálním znamená a. 

právní skutečnosti-jimiž nastává hmotná a. 

(zbavovací skutečnosti), jako právní jednání 

scizovací, promlčení, vydržení a pod. Viz 

Alienace. Čk. 

Abaliget, ves v uher. župě baraňské, 

asi 3 hod. sz. od Pětikostelí ležící, se 700 

mad’. a něm. obyv. a pověstnou krápníkovou 

jeskyní o dvou odděleních, z nichž přední 

(38 m dl.) stále naplněno jest ledovou vodou 

potoka zde se temenícího, druhé, mající 950 m 

zdélí, vyniká rozkošnými útvary krápníkovými. 

Schody ve skále vytesané, zdi a zbytky člověčích 

i zvířecích kosti dosvědčují, že a -ská 

j e s k y n ě, jinak též P a p l i k a čili F a r á ř o v a 

j. zvaná, byla za dávnějších dob obydlena. 

Abalus, dle starého cestovatele Pythea 

(u Plinia) ostrov v Sev. moři. Obyvatelé ostrova 

toho prodávali prý Teutonům množství élektra 

(jantaru), jehož užívali místo dříví: z toho soudili 

někteří učenci (na př. Bessel), že A. jest 

Bornholm, dánský, uhlím bohatý ostrov, a že 

»élektron« neznačí u Plinia jantar, nýbrž hnědé 

uhlí. A. byl též stotožňován (od Müllenhoffa) 

s některým z ostrovů při ústí labském, ale 

pravdě podobá se nejvíce mínění Mannertovo 

a Šafaříkovo, že ostrov ten třeba hledati na 

pomoří pruském v Sambii a že jest to polovýspa 

dělící záliv Kuronský od moře Baltického, 

kterou staří omylem, jestliže tehdá 

ostrovem nebyla, mohli za ostrov pokládati. 

Srovn. Šafaříkovy Slov. starožitn. 1837 str. 

367. nsl. 

Abamonti, též Abbamonte Josef, státník 

neapolský (* ok. 1759 — † 1818). Věnoval 

se advokacii, ale za revoluce franc. po vypuzení 

krále neap. od Francouzů r. 1798 stal se 

gen. tajemníkem republiky cisalpinské a členem 

výkonné kommisse v Neapoli. Po návratu 

králově r. 1799 měl býti oběšen, ale 

náhodou jeho jméno octlo se na listině mezi 

12, kterým dána amnestie. I vrátil se do Milána 

a zastával opět úřad v republice cisalp. 

Počátkem r. 1805 podal žádost za propuštěnou 

a navrátiv se do Neapole zmizel z polit. 

života. 


Ábán: 1) Měsíc vodní, jméno 8. měsíce 

slunečného roku perského, v němž slunce se 

nalézá ve znaku štíra. — 2) Jméno 10. dne 

každého měsíce roku slunečného, zvláště však 

měsíce á-u, který považují Peršané za den sváteční 

jednak pro shodu jména jeho se jménem 

měsíce, jednak pro památku vítězství dobytého 

toho dne iránským králem Zavem, synem 

krále Tahmáspa, nad turánským králem 

Afrásjábem, jakož i pro upomínku deště, který 

po osmiletém suchu toho dne s nebe se snesl. 

V den ten prý k rozkazu božímu i země učiněna 

způsobilou, by se na ní bydlilo a jejím 

proudům vykázána řečiště. — 3) Jméno 10. dne 

11. měsíce perského (Bahmanu), dne slavnostního, 

též sadak (stovka) zvaného, poněvadž 

zbývá od něho 100 dní do konce roku. V den 

ten vychází prý zima z pekla na svět, lidé 

pak i králové zapalují ohně a přinášejí oběti, 

by odvrátili její škodlivý vliv. — 4) Jméno 

genia, který vládl železu a dle domnění perského 

konal všecky věci v měsíci a-u. — 

5) Jméno genia vodního u Peršanů. Dk. 

Ábán, pohoří arabské uvnitř země jižně 

od Džebel-Somru; jsouc vysoké a příkré dělí 

se ve vulkanický A. e l a s v a d (černý) na severu 

a porfyrový A. e l a h m a r (červený) na 

jihu, mezi nimi jest široké a dlouhé údolí 

Vádí Nedžd čili Rúmem. 

Abáná nebo správněji A m á n á, řeka, u Řeků 

Chrysorrhoas. snad nynější Nahr-Baradí, 

vytékajíc z vých. strany antilibanonské, teče 

přes Damašek do pustin a po krátkém běhu 

mizí beze stopy v bažinách. Dk. 

Abancay, A v a n c y, město v Peru na řece 

t. jn. (přítoku Apurimaka), přes niž se pne 

jeden z nejkrásnějších mostů peruanských: od 

r. 1872 hl. město prov. a-ské s 5500 obyv.; 

v okolí pěstuje se hlavně cukrová třtina, a cukr 

a-ský pokládá se za nejlepší vůbec. R. 1537 

svedena zde bitva mezi španělskými conquistadory 

Almagrem a Alvaradem, přívržencem 

Pizarrovým. 

28d’ Abancourt [ab�ankúr]: 1) Charles Xav 

J o s e p h d e F r a n q u e v i l l e (* 1758 — † 1792), 

franc. ministr války r. 1792, byl dne 10. srpna 

obviněn ze spiknutí proti revoluci, zatčen a 

před soud do Orléansu odveden; na zpáteční 

cestě pak dne 9. září usmrcen ve Versaillích 

s 52 jinými vězni. — 2) Charles Frérot A. 

(†1801), inženýr franc., zhotovil znamenitou 

gen. mapu Bavorska a Švýcarska a společně 

s Dupain-Trielem uveřejnil Recher hes géogrphiques 

(1791). — 3) Franciszek K saw. A. 

(* 1815), současný polský spisovatel a publicista, 

rodem z Liska. Předběžná studia konal 

v Sanoku, Samboře a v Przemysli. Od r. 

1837 do r. 1841 poslouchal na vídeňské universitě 

a polytechnice přednášky o chemii. 

fysice a mathematice a kurs agronomicky prof. 

Steckera, načež pracoval v chemické laboratoři 

vídeňské mincovny. R. 1841 vrátil se 

do Haliče a usadiv se v Lisku zabýval se polním 

hospodářstvím. R. 1856 cestoval po Čechách, 

Německu, Belgii a Francii, aby seznal 

zřízení rolnických a hospodářských škol. Po té 

svěřena mu od haličského hospodářského spolku 

Ábán — Abandon. 17 

reorganisace hospodářského učiliště v Dublanech. 

Když za vlády Schmerlingovy Frant. 

Smolka a Flor. Ziemialkowski pojali úmysl 

vydávati denník oposiční, A. obdržel koncessi 

a ve Lvově založil s nimi »Dziennik polski«, 

jenž vycházel od 1. října 1861 do 12. záři 

1862, kdy bylo další jeho vydávání vládou 

zakázáno. A. jakožto vydavatel a zodpovědný 

redaktor vzat byl do vazby a pro tiskové přečiny 

odsouzen na 4 léta do těžkého žaláře, 

z něhož jej osvobodila amnestie při nastoupení 

kabinetu Belcrediho. Před tím a ještě později 

přispíval A. do různých časopisů značnou 

řadou pojednání z oboru hospodářství a 

průmyslu. O sobě vydal spisy: Dokładna nauka 

o gotowaniu mydeł wszelkiego rodzaju, o wyrabianiu 

swic łojowych i swic stearyuowych 

(Lvov 1843); Iwonicz, jego mineralne zródła 

i pisma o tych zródłach (Bochnia 1844); Era 

konstytucyjna austro-we¸gierskiéj monarchii od 

1848 do 1881r. (Krakov 1881). Mimo to 

uveřejnil několik politických a polemických 

brošur s pseudonymem Budzimierz Socha 

a Stražni k narodowy. 

Abandon [ab�and�on], franc. o p u š t ě n í. 

1) V mluvě námořnické opuštění lodi od mužstva 

lodního anebo vysazení jednotlivých lodníků 

na cestě. — 2) V právu námořském prohlášení 

pojištěného, kterým postupuje pojistiteli 

svá práva k věci pojištěné za zaplacení 

celé sumy pojištěné. A. je tedy způsob t. zv. 

konstruktivní celkové ztráty (konstruktirer 

Totalver ust, perte légale), kde se skutečná 

celková ztráta (absolutní) finguje prohlášením 

pojištěného ve případech, kdy snad není ztráta 

ona ještě zjištěna, ale jest velmi pravděpodobna, 

nebo kdy nastala snad v skutku pouze 

ztráta částečná, která se však objemem celkové 

ztrátě blíží. Již ordonnance burgosské z r. 

1538 určují lhůty pro a. zboží ztraceného nebo 

poškozeného, a v ordonnancích barcelonských 

z r. 1435 a sevillské z r. 1556 staví se nezvěstnost 

lodi na roveň úplné zkáze její. Západofranc. 

Guidon de la mer v těchto případech 

stanoví a. Po příkladě anglického a sev-amerického 

práva obyčejového (abandonnement) a 

franc. Code de commerce, který a. zove délaissemeut 

a jehož ustanovení přešla téměř doslovně 

do práva špan., portug. a hollandského, 

znají též ostatní moderní práva námořská a. 

Německé právo (čl. 865—875 obch. zák.) dovoluje 

a. při nezvěstnosti lodi, pak je-li 

předmět pojištěny ohrožen tím, že lod’ nebo 

zboží stihlo embargo, že zadrženy válečnou 

neb vyšší mocí (vládou) nebo loupežníky mořskými 

a neuvolní-li se během 6 nebo 12 měsíců, 

dle toho, stala-li se nehoda ta v mořích 

evropských (také ve Středozemním, Černém 

neb Azovském) či jinde. Code de commerce 

(změněný v té příčině zákony z r. 1854 a 1862) 

a práva příbuzná dovolují a. nad to při ztroskotání 

lodi, při neschopnosti ku plavbě, způsobené 

nehodou na moři, při zkáze nebo zhoršení 

pojištěných předmětů ze tří čtvrtin (právo 

americké již při zkáze poloviční). Brémské revidované 

podmínky pojistné, důležité pro pojišt’ování 

námořské a doplňující často vůli stran, 


18 Abandonovati — Abarán. 

neznají a-u, právě tak jako pojistky francouzské 

jej obyčejně co nejvíce obmezují. Prohlášení 

a-u musí učiniti pojištěný bez podmínky, 

neodvolatelně a ve lhůtě 6 neb 9 (dle franc. 

práva 6, 12 neb 24) měsíců, dle toho, byla-li 

lod’ nezvěstná určena do přístavu evropského 

čili nic a stalo-li se vzetí nebo zadržení lodi 

v moři evropském (atd. viz nahoře) čili nic; 

dle angl. a amer. práva ve lhůtě přiměřené, 

obyčejně hned po zprávě o nehodě. Lhůta k a-u 

začíná uplynutím lhůt svrchu naznačených 

nebo lhůty nezvěstnosti. Některá práva žádají 

prohlášení písemného (prus. Landrecht žádal 

prohlášení soudem, notářem nebo přísežnými 

dohodci). Zajištěný může během podobné lhůty 

(vyjma franc. právo) užiti a-u proti zajistiteli. 

Přijetí a-u pojistitelem není třeba; dle angl. 

a amer. práva nahrazuje soudce rozhodnutím 

svým odepřené přijetí. Prohlášením a-u přejdou 

na pojistitele práva, jež pojištěny na pojištěnou 

věc měl; sumu pojištěnou může však 

pojištěný žádati teprve, když pojistiteli sdělil 

listiny ospravedlňující a. a když mu popřál přiměřené 

lhůty ku prozkoumání jich (dle Landrechtu 

ve 2, dle práva franc. ve 3 měsících, dle 

holland. práva v 6 týdnech). K žádosti pojistitelově 

má mu pojištěný zříditi revers o a-u 

a vydati listiny týkající se věcí a-ovaných; 

vždy pak je povinen pečovati o zachránění 

věcí těch, pokud to možno a pokud pojistitel 

tak ještě učiniti nemůže, a dodati tomuto 

všechny zprávy o nich došlé, vůbec podporovati 

jej ve příčině opětného nabytí nebo speněžení 

věcí. — 3) A-em se zove konečně také právo, 

jež některá práva námořská (též obch. zák.) 

dávají pojistiteli, aby se uchránil placení škody 

přesahující sumu pojištěnou; může se totiž 

sprostiti všech povinností ze smlouvy pojišt’ovací 

zaplacením celé sumy pojištěné, jakmile 

nehoda nastala; nenabývá však tím práva 

k věcem pojištěným. Hsz. 

Abandonovati, franc. abandonner užiti 

abandonu (viz t.). 

Abangové, kmen afric., podrobený od 

Ňamňamů zároveň s kmeny jinými, s nimiž 

tvoří mezi podmaniteli třídu pracující. Liší 

se od svých ňamňamských pánů jazykem 

i obyčeji. Kr. 

Abanilla, město ve špan. prov. Murcii 

v okr. ciezském, se zříceninami starého zámku 

a 5800 obyv. 

Abannace (lat.), trest vyhnanství, kteréž 

mělo r o k a d e n trvati. Trest tento ukládán 

ve středověku na zločin zabití, když dosaženo 

smíru mezi rodinou zabitého a vrahem; tento 

musil se však pravidelně ještě před nastoupením 

vyhnanství podrobiti pokoře (v. t.). -l. 

Abano, vesnice v kavkázské gub. tiflísské 

v okr. gorském při pramenech ř. Tereku, s ložisky 

síry a železitými prameny s teplotou 

16° R. 

d’ Abano P i e t r o (Petrus de Apono, Petrus 

Aponensis), slavný lékař a první professor 

lékařství v Padově, * r. 1250 v Abaně. Delším 

pobytem v Cařihradě nabyl řídké tehdy 

známosti řeckého jazyka. 1292—1303 jsa professorem 

filosofie v Paříži, byl dominikány 

podezříván z kacířství a magie, ale všeobecná 

vážnost, jíž »le grand Lombard« požíval, zachránila 

jej před nástrahami. Tam sepsal 

pověstný spis Conciliator differentiarum philosophorum 

et precipue medicorum, kterýž poprvé 

vytištěn byv 1471 v Benátkách a později 

rozmnožen traktátem De venenis corumque remediis 

liber, dočkal se mnohých vydání v zemích 

různých. Spis. hleděl tu rozluštiti sporné 

otázky v tehdejším lékařství se vyskytující, 

ale pokus jeho se nezdařil, ježto šlo jemu 

i protivníkům hlavně o obranu závažnosti auktorit 

pomocí scholastické dialektiky. R. 1306 

povolán byl do Padovy, kdež pro něj zřízeno 

křeslo professorské. Ale i zde zejména přičiněním 

kollegů byl viněn z kacířství a před 

inkvisicí obžalován; nevina jeho však i tu 

se dokázala vlivem mocných ochránců. R. 1314 

uchýliv se do Trevisa, zemřel tam za vyšetřování 

inkvisičního léta následujícího. Dle Haesera 

byly upáleny kosti jeho, dle Gurlta však 

pouze obraz, poněvadž pozůstatky tajně odneseny 

byvše, inkvisici do rukou se nedostaly. 

Vědomostmi svými vynikal A. nad své současníky 

mimo nauky lékařské také v botanice. 

optice a j. v. Znal, že vzduch je těžký, že na 

rovníku jsou krajiny obydlené; vypočetl, že 

rok trvá 365 dní. 6 hod., 4 min. Mozek považoval 

za východiště čivů, srdce za počátek cev. 

Mimo spisy zmíněné vydal několik lékařských 

a filosofických děl. 

Abano Bagni [-baňi]. lat. Aponus, 

lázeňské místo v ital. prov. a distr. padovském 

nedaleko dráhy padovsko-bolognske, 10 km jz. 

od Padovy s 3822 obyv. (1881), již Římanům 

známé jménem Aquae Aponi (-nenses), též 

Aquae Patavinae. Zdejší horká sirnatá vřídla 

prýštící se z Monte Irone patří k nejteplejším 

pramenům evropským (85 ° C). Dle některých 

zpráv narodil se tu Livius, nikoliv 

prý v Padově. A. B. jest též rodištěm znamenitého 

učence Pietra d′A. (v. t.). 

Abantidas, syn Paseův, vypudil r. 264 

před Kr. archonta Kleisthena ze Sikyóna a zařídil 

samovládu. Podporoval vědy a účastnil 

se osobně filosofických rozprav, které Deinias 

a dialektik Aristoteles na tržišti pořádali. Při 

této příležitosti byl nedlouho před r. 251 od 

nepřátel svých zavražděn. Samovlády po něm 

zmocnil se jeho otec Paseas. 

Abantové (ëAbantec): 1) Dle svědectví 

Hérodotova (I., 146) staroiónský kmen. Zovouce 

se Thraky boiótskými, měli původní 

sídla ve vých. Fókidě, středem pak jejich 

bylo město Aby. Když Boiótové Arnajští vtrhli 

do kotliny kolem jezera Kopajského, opustila 

drahná část’ A-tů původní vlast a osadila se 

ve střední části ostrova Euboie, kdež za krátko 

stali se národem nejpřednějším. Přední jejich 

města byla Chalkis a Eretria.—2) Kmen 

osedlý na vrchovisku épeirské řeky Aoa, opodál 

mysu akrokeraunského; jejich město bylo 

Thronion. Pšk. 

Abarán: 1) Kavkázská řeka v gub. erivánské, 

levý přítok Arasu, mající v jednotl. částech 

svého toku též název Kirpičáj a Karasu 

(Černá voda) dle řek do něho vpadajících. 


Teče rovinou zvanou A-ské pole.—2) Město 

ve špan. prov. Murcii, v okr. ciezském na svahu 

výšiny nad ř. Segurou s 3348 obyv. (1878). 

28Abarca d o n J o a q u i n (* 1780 — † 1844), 

španělský biskup. Záhy vstoupil do stavu duchovního, 

politicky však působil teprve r. 1820 

jako nepovolný protivník strany liberální. Stal 

se 1823 biskupem leonským, 1826 členem státní 

rady. Po smrti Ferdinanda VII. přilnul A. pevně 

k donu Carlosovi a súčastnil se prvého povstání 

v severozápadních končinách země. Po nezdařeném 

povstání ustoupil A. s donem Carlosem 

do Portugalska, odtud doprovodil jej do Londýna, 

kdež byl nejhorlivějším agentem. V jeho 

službách odebral se do Francie, kdež však 

byl z rozkazu vládního zatčen a dopraven do 

Frankfurtu, aby mu návrat do Španěl byl zamezen. 

A. však prchl přes Hollandsko a po 

moři domů, a působil tu v zájmech pretendentových. 

Jmenován byl členem zřízeného 

karlistického ministerstva. Zdaje se však některým 

důvěrníkům dona Carlosa příliš umírněným, 

byl u něho nařknut a dán do vězení. 

Zde dlouho nemeškal, nýbrž přijat na milost 

a stal se ministrem spravedlnosti. Brzo 

však upadl poznovu v nemilost i nucen vzdáliti 

se do Francie, odtud do Piemontska, kdež 

zemřel v klášteře Lanzo u Turina. 

Abárim (hebr. p ř e c h o d y), západní kraj 

amoritské výšiny ve vých. území jordánském 

vých. od Mrtvého moře; v sz. části, jež sluje 

Pisgá, nalézá se hora Nebo (714 m vys.), s které 

Mojžíš před smrtí pohlížel do země zaslíbené. 

Abarinova Antonina Ivanovna, souvěká 

ruská umělkyně dramatická. Věnovala se 

z mládí zpěvu, r. 1876 přestoupila k činohře 

a od té doby působí při petrohradském alexandrinském 

divadle v úlohách »des grandes 

coquettes«. Poprvé vystoupila v úloze Lemtjuginy 

v Mannově kuse Pavučina se značným 

úspěchem, načež vytvořila mnoho nových 

postav v ruských dram. kusech, z nichž nejvíce 

vynikají hlavní úlohy v komédii V. Alexandrova 

Lakomyj kusoček a v dramatech Bluždajuščije 

ogni od Antropova a j. Výrazná 

fysiognomie, lahoda řeči zvyšovaná uměleckým 

ovládáním hlasu ve všech nuancích, půvabný 

zjev, jakož i promyšlená, oduševněná hra učinily 

ji miláčkem petrohradského obecenstva 

divadelního. Čý. 

Abaris, také A v a r i s, dle Manethona pevný 

tábor, jejž založili Hyksos v nejvýchodnějších 

částech Egypta na rozhraní již asijském. Jméno 

samo vzniklo z egyptského slova »ha-uar«, t. j. 

dům kostí a značilo místa, v jichž serapeiích 

byly dle domnění kosti Osiridovy uloženy. 

Na počátku kralování svého dobyl král AhmesI. 

tábora tohoto, čímž panství Hyksů bylo vyvráceno. 

Pšk. 

Abaris (ëAbaric), divotvorný věštec a vyučenec 

boha Apollóna, jenž zavítav kdysi (dle 

Pindara za doby Kroisovy) ze země Skythů 

(nebo Hyperboreů) do Řecka, celou tuto zemi 

proputoval, podávaje všude důkazy zázračné 

své moci. Žádné prý nepožívaje potravy vydával 

věštby a léčil nemoci zaklínáním; osvobodil 

prý též město Spartu od moru a zasvě- 

Abarca — Abasson. 19 

til tam chrám bohyni Koré Sóteira. Jméno 

jeho stalo se později středem fantastických 

báchorek, jako na př. vypravovalo se, že lítal 

v povětří na zlatém šípě, jejž mu daroval 

Apollón. Srovn. Lobeck, Aglaophamus, str. 313 

nn. O spisech A-ovi přičítaných v. Sittl, Geschichte 

d. griech. Literatur, I. díl, str. 213. Dnl. 

Abarmbové, národ černošský žijící roztroušeně 

uprostřed Ňamňamů; mají totéž sociální 

postavení jako Abangové. Kr. 

Abas (ëAbac, gen. Abanta): 1) Král argivský, 

syn Lynkeův a Hypermnéstřin, otec 

Akrisiův. Založil město Aby ve Fókidě. Štít, 

jejž zasvětil kdysi Danaos do chrámu Héry 

argivské a jejž A. od otce svého Lynkea obdržel, 

měl zázračnou moc utišiti každou bouři 

lidu; A. zavěsil jej v Argu ve chrámě Héřině 

a bohyni ustanovil zvláštní slavnost se hrami 

spojenou, při nichž vítěz za odměnu štít dostával. 

— A b a n t o v e c (>Abanti‡dhc) sluje 

Akrisios jakožto syn, Perseus jakožto pravnuk 

Abantův. — 2) A. viz Abbás. Vřa. 

Abascal don José Fernando, proslulý 

státník španělský a jihoamerický (* 1743— 

†1821). Nar. v Oviedě, vstoupil 1762 do vojska 

špan., účastnil se výpravy do Alžíru, stal 

se 1796 král. náměstkem na ostrově Kubě, 

potom generálním guvernérem Nové Galicie 

a nedlouho na to místokrálem peruanským 

s hodností polního maršálka. Na cestě do Peru 

byl od Angličanů zajat, vyvázl však a dostal 

se na místo svého určení. A., ačkoli vládl 

velmi samostatně, zůstal vlasti své věren i když 

kolonie španělské v jižní Americe odpadly, a 

válčil se střídavým štěstím několik let s povstalci. 

A. získal si u Peruanův obliby svou 

přívětivostí; staral se o hmotný blahobyt země 

i zvelebení školství. Když Francouzi vtrhli 

do Španěl, podporoval A. všemožně svou vlast’. 

Za snahy ty jmenovali jej kortesové r. 1812 

markýzem »de la Concordia del Peru«. Když 

byl A. od povstalců několikráte poražen, odvolán 

r. 1816 Ferdinandem VII. a žil pak 

v soukromí. 

Abascia, ve středověku název H a b e š e. 

Abaschin viz Závišín. 

28Abaskové (>Abasko») neb Abasgové, 

starověký národy Kolchidě, sídlili v záp. Kavkáze 

a na pobřeží černomořském v okolí dnešního 

města Suchumkale, dosahujíce časem na jih 

až ku řece Fasidu. Podlé starého obyčeje kolchického 

provozovali obchod s lidmi prodávajíce 

zvláště sličné hochy a kleštěnce do Konstantinopole; 

zvyk tento zamezil teprve císař 

Justinian v VI. stol. po Kr. Jméno jejich poznati 

lze ve dnešních Abcházech kavkázských. 

Abasson, dobrodruh původu, jak se zdá, 

francouzského, jenž vydával se za syna pers. 

šáha Súfía II. a jakési armén. kněžny a svého 

času natropil v Paříži v polovici XVII. stol. 

mnoho hluku. Získav si u dvora Ludvíka XIV. 

přátel i peněz, odebral se do Persie, kdež svěřil 

se některým velmožům, a po jejich radě šel 

prosit sultána tur. (patrně Mahmúda IV.) za 

ochranu svých domnělých práv. Zprvu byl 

milostivě přijat, ale když perská vláda udala 


20 Abašev — Abat-vent. 

jeho podvod, byl internován na ostrově Lemnu; 

pomocí franc. konsula však unikl do Paříže, 

kdež †r. 1657. Jeho osobnost vylíčil franc. 

historik Roccoles, jenž ho znal z Paříže 

před odjezdem do Persie, v knize Les imposteurs 

insignes (o znam. podvodnících, v Amster. 

1683) pode jménem Sejjid-Fága, pravě, 

že byl dříve celníkem, což zdá se svědčiti 

pro jeho francouzský, nikoli perský původ. 

Abasˇev Dmitrij Nikolajevič (*1829 

— † 1880), rus. chemik, věnoval se studiu přírodních 

věd na univ. petrohradské, načež byl 

r. 1854 jmenován prof. IV. gymnasia moskevského. 

Podav svou magisterskou dissertaci, 

otištěnou r. 1857 v »Bullet. de la Soc. Impér. 

de natur. de Moscou« (Recherehes sur la dissolubilité 

des liquides) a pak rusky v Moskvě 

1858 s názvem Izslědovanija o javlenijach vzajimnago 

rastvorenija židkostej, stal se r. 1858 

adjunktem chemie při univ. kijevské. Pobyv 

r. 1859—60 na vědecké cestě po záp. Evropě, 

vzdal se r. 1862 svého úřadu, 1865 stal se docentem 

agronomie na nové univ. novorossijské, 

při níž r. 1870 jmenován byl řádným 

prof. Napsal četné články chemické, otištěné 

v »Russ. Věstniku« 1864—65, v »Zapiskách 

Novoross. univ.« a v »Zap. Obščestva sel’skago 

chozjajstva Južn. Rossiji« (1871) a vydal též 

zvláštní otisk své doktorské dissertace o kapalinách 

z roku 1868 O teplovych javlenijach 

obnaruživajuščichsja pri sojedinenji židkostej 

(v Oděse), k jejíž obraně napsal potom Zamččanija 

na razbor prof. Sökolova (Zap. Novor. 

univ. V. 7), jimiž dobyl si stolice professorské. 

Abasˇidze, kavkázský rod knížat imeretinských, 

odvozující původ svůj dle tradice od 

zajatého Habešana (gruzinsky Abeši), jenž byv 

na konci VII. stol. ve vojště arab. vůdce Mervána, 

obdržel od gruz. cara Arčila II. (669 až 

718) několik aulů v léno a titul »tavadi« (kníže). 

Rod tento vynikal zvl. v XVII. a XVIII. stol., 

čítaje se mezi nejmocnější lenníky imeret. 

carů a veda krvavé války s Turky, s cary 

imer. i druhými knížaty kavkázskými. Mezi 

nimi zmínky zasluhují kn. P a n t a A., jenž 

r. 1683 byl pánem značného území v Imeretii; 

jeho bratr M a l a c h i j e A., jenž vzdav se kněžství 

dvakráte pojal ženu a jako c a r G e o r g i o s 

vládl od roku 1701— 

1707 v Imeretii. Po 

pokoření Kavkázu uznala 

ruská vláda titul 

knížecí rodu toho; 

jeho dějiny napsal 

kn. P. Dolgorukov. 

Abatellement 

[abatelmān], franc. 

zákaz vydaný konsulem 

franc. v levantských 

obchod. místech, 

jímž se zapo- 

vídá obchod s těmi, 

kdož se zpěčují platiti 

své dluhy. 

Č. 6. Abatement. 

Abatement [ebétment], angl. s n í ž e n í 

z n a k u, které označuje se tím, že na erbovní 

figuru rytířské osoby, která se dopustila ne- 

čestného skutku, k trvalé upomínce položeno 

zvláštní znamení; na našem vyobrazení (č. 6.) 

označen a. černým čtvercem uprostřed štítu. 

del Abati: 1) B o c c a, urozený Florenčan, 

známý z Danteova Pekla (XXXII. zp.), kdež 

dlí mezi zrádci vlasti, poněvadž zavinil porážku 

v bitvě u Montaperti (4. září 1260), kde 

zvítězili Ghibellini a Sieňané. 

2) A., Abate nebo dell’Abato Nicolo, proslulý 

modenský malíř fresk (* 1512 — † 1571), 

provázel Primatticia do Francie a súčastnil se 

vyzdobení paláce fontainebleauského (1552— 

1571). Jeho díla vyznamenávají se št’astným 

sloučením zručnosti kreslířské a půvabu barvy. 

Jeho olejové malby roztroušeny jsou po rozličných 

sbírkách; jedna z nejjemnějších, představující 

mučennickou smrt’ sv. Petra a Pavla, 

chová se v galerii drážd’anské. 

Abatia Ruiz et 

Pavon, keř amer. 

z příbuzenstva kyprejovitých(Lythrarieí) 

a Bixaceí, skupiny 

Samydeí, s listy 

vstříčnými nebo 

v přeslenech, bezpalistů. 

Obojaké, bezplátečné 

květy mají 

4listý kalich, mnoho 

tyčinek a jeden pestík, 

z něhož povstává 

mnohosemenná 

tobolka. Květy skládají 

konečné hrozny. 

A. čítá osm 

druhů. Děd. 

Abatini Guido 

Ub. viz Abbatini. 

Abat-jour [aba- 

Č. 7. Abat-jour. 

žúr] (franc. z abattre = srážeti a jour, den, 

světlo denní) ve stavitelství: 1) Okno šikmo 

položené, na př. při světlíku, aby světlo dovnitř 

shora mohlo vnikati. (Viz vyobrazení 

č. 7.) — 2) Okno opatřené šikmým bedněním, 

které světlo sice shora propouští, ale vyhlídku 

zamezuje; oken takových užívá se při 

žalářích. 

Abaton (řec. n e p ř í s t u p n é), původně 

každé nepřístupné místo, pak místo ve chrámech 

řeckých, kamž jenom kněžím dovoleno 

bylo vcházeti, tolik co a d y t o n. 

Abatos, lidu nepřístupný ostrůvek bohyně 

Isidy a Osirida v Nilu blíže Fil v Egyptě. 

Abat-son viz Abat-vent. 

Abattant (franc.), stinidlo pohyblivé nade 

dveřmi a okny k ochraně před nepohodou. 

Abattement [abatm�an], franc. o c h a b - 

nutí, malomyslnost, zmalátnělost. Ve 

mluvě myslivecké vypuštění smečky psů. 

Abattis [abati] (z franc. abattr strhnouti), 

viz Záseka. 

Abat-vent [abav�an], franc. desky dřevěné 

neb olověné, v otvorech zvonic šikmo nakloněné, 

jež mají jednak chrániti před deštěm a 

větrem, jednak dolů srážeti a sesilovati zvuk 

zvonů, pročež někdy slovou též a b a t - s o n 

(srážka zvuku). (Viz vyobr. č. 8.). 


Abat-voix [abavoà], franc. nebesa nad 

kazatelnou, jež mají slova kazatelova srážeti 

dolů k posluchačům. Takováto nebesa, baldachýn, 

představuje na 

př. památná kazatelna 

ve farním (býv. 

patriarchálním) kostele 

v Gradě v Gradisce. 

(V. vyobr.č.9.) 

Abatysˇe (abbatissa, 

priorissa, praepositissa,archimandritissa) 

jest představená 

v ženských 

klášteřích a ústavech 

církve římské. 

O právním postavení 

a. rozhodují 

v první řadě pravidla 

příslušné řehole 

a druhdy též kapitulace 

volební. Ustanovení 

práva obecného 

jsou tato: v dobách 

prvních a. kú- 

řadu svému povolávány 

byly volbou konanou 

řeholnicemi 

Č. 8. Abat-vent. 

příslušnými, načež zvolené potřebí bylo stvrzení 

biskupského. Za říše francké bývaly a. 

při klášteřích královských jmenovány králem, 

ovšem s přivolením biskupa, který nade všemi 

a-mi měl dozor; při řeholích biskupských a. 

i na dále voleny bývaly. Ačkoli za Karla 

Velikého někdy, za Ludvíka pak Pobožného 

vůbec svobodná volba všech a-ší byla uznávána, 

přece v dobách pozdějších přes odpor 

strany církevní, odvolávajicí se k opačným 

předpisům církevním, valně jí šetřeno nebylo: 

než usilovné namáhání strany hierokratické 

i zde zvítězilo nad vlivem státním, vždy více 

ochabujícím, a od XII. století lze již svobodnou 

volbu a-ší, ovšem s některými výjimkami, 

považovati za pravidlo. Právo a. voliti mají 

všechny řeholnice, které slib řeholní vykonaly. 

Za a-ši může býti zvolena pouze řeholnice 

vlastností vynikajících: musí býti pannou, 

pocházeti z manželství řádného, míti věk 

určitý a býti určitou dobu v životě řeholním. 

První dvě podmínky může představený volbu 

řídící pominouti, poslední dvě podmínky během 

času se měnily. Řehoř Vel. ustanovil totiž 

60. rok za nutný k nabytí hodnosti abatyšské, 

Bonifác VIII. rok 30. a sbor tridentský konečně 

stanovil, že volitelnou jest pouze řeholnice, 

která má nejméně 40 let a která strávila nejméně 

již 8 let v klášteře; není-li takové řeholnice, 

zvoliti lze řeholnici vlastností vytčených 

z jiného kláštera téže řehole, ač nezdá-li 

se volba taková představenému volbu řídícímu 

býti nepříhodnou; v tomto případě, jakož 

i kdyby se v jiném klášteře řeholnic takových 

nenašlo, voliti lze řeholnici z kláštera příslušného 

nejméně 30 let starou, která alespoň již 

pět let v klášteře žila; k jiným odchylkám 

potřebí jest papežského prominutí. Volbu a. 

řídí při klášteřích z moci biskupské nevyňa- 

Abat-voix — Abatyše. 21 

tých biskup právem vlastním, při klášteřích 

moci papežské přímo podřízených biskup jako 

zmocněnec papežský, a při klášteřích vyšším 

řeholním představeným podřízených příslušný 

představený. Volba děje se tajně. Za zvolenou 

pokládati sluší tu, která dostane 2/3 hlasův, 

jichž docíliti lze též a k c e s s e m (viz t.). 

A. bývaly prvotně voleny jen doživotně, později, 

zejména od stol. XVI. na dobu určitou, 

nejčastěji na dobu tří let. Nejdéle do roka ode 

dne volby obdržeti musí každá a. stvrzení, 

doživotně zvolená i žehnání pravidlem od toho 

představeného, který k řízení volby jest oprávněn, 

načež bývá též slavnostně uvedena v držení 

veškerých svých práv. Odznaky hodnosti 

abatyšské jsou berla a pektorále (kříž náprsní). 

A. jsou povinovány bdíti nad zachováváním 

řehole a oprávněny udělovati řeholnicím v mezích 

řeholí příkazy o životě klášterním, provinilé 

řeholnice kárati a majetek klášterní 

spravovati. Pouze zmocněním papežským nabyti 

mohou práva, udělovati beneficia klášteru 

přivtělená a uváděti beneficiáty v úřad; 

Č. 9. Abat-voix. 

dále mohou míti právo, vyřknouti trest suspense 

nad řeholnicemi a zprošt’ovati je závazků 

plynoucích ze slibů řeholních. A. mívaly 


22 Abau — Abaza. 

dříve též právo zasedati a hlasovati na synodách, 

zejména v Anglii. Ve všech záležitostech, ve 

kterých ženské podlé práva kanonického nemohou 

samostatně jednati, které však přece 

a-šim jest vyřizovati a které snad síly jejich přesahují, 

měly a. již v dobách prvních kněze 

za rádce a zástupce. který se přeměnil během 

času v jejich officiála. Jako představené 

klášterů mají a. zachovávati sídelní povinnost, 

jejíž prominutí jim uděliti mohou jen duchovní 

jejich představenstva. — Představené ženských 

klášterův u orientálů sjednocených a 

nesjednocených nazývány jsou øgoumen»osai; 

právní jejich postavení neliší se valně od postavení 

a-ší římsko-katolických; zvoleným jen 

potřebí jest pravidlem stvrzení vládního. Na 

Rusi jsou jmenovány svatým synodem. — A. 

nazývány též představené ústavů ženských 

katolických i protestantských, jichž členové 

nečiní žádných slibů. Hur. 

Abau (A b a v a), rybnatá řeka v rus. Kuronsku, 

pravý přítok Vindavy, s čilou plavbou 

dříví, 133 km dl. 

Abaujtornánská zˇupa v hor. Uhrách 

v distriktu předtisském; vznikla r. 1850 spojením 

žup abaujské s tornánskou mezi župou 

spišskou, šáryšskou, zemplinskou, boršodskou 

a gemerskou; má 3331 km 2 . R. 1880 čítala 

župa 184.699 obyvatel, u porovnání s počtem 

obyvatelstva z roku 1869 189.842 o 5143 čili 

o 2,71 % méně. Z obyvatelstva toho je 85.912 

mužských a 94.432 ženských, 102.177 (56—66 %) 

římsko-katol., 17.644 (9,78 %) pravoslavn., 260 

(0,15 %) řecko-nesjednoc., 6914 (3.83 %) protestant. 

augsb., 39.651 (21,99 %) protest. helv., 

13.591 (7,54 %) židů. Mad’arů napočítáno 112.972 

(62.64 %), Slováků 53.029 (29,41 %), Němců 

12.304 (6,82 %), Rusínů 566 (0,31 %), lidí jiné 

v Rakousko-Uhersku zastoupené národnosti 

815 a cizozemců 626. Jest větší částí hornatá, 

ale velmi úrodná, zavodněna přítoky Tisy: 

Hernádem, Tarcou, Ósvou, Idou, Bódvou, bohata 

ovocem, obilím, zeleninami (zvláště v okolí 

Abaujváru), výborným vínem, které zvláště se 

daří v jižní, s tokajským pohořím těsně sousedící 

části a z něhož nejvíce vyniká víno 

szántóské. Velmi značný je též chov dobytka a 

množství zvěře. Průmyslu, kterýž záleží hlavně 

ve sklářství, papírnictví, železářství, výrobě porculánu 

a j., věnuje se 5,8 % obyv. a valně mu 

slouží dráhy župu protínající: uherská státní 

a serovýchodní. Hory na sev.-západě aranyidské, 

na východě telkibáňské, oboje bohaté kovy, 

porculánovou hlinou a opály, obsahují zlato, 

stříbro, měd’, železo. Důležité železné doly jsou 

v Horních a Bol. Metzenseifech; v Aranyidce 

doluje se na zlato, stříbro a antimon. Hory 

mají podobu útvaru krasského a četné sluje, 

zajímavé zvláště v údolí szádelőském. Sluj 

u Silice (též Lednice zvaná) proslulá je tím, 

že v ní ubývá temperatury přesně tou měrou, 

jakou měrou jí venku přirůstá a naopak. Minerální 

a léčivé vody nalézají se v lázeňských 

místech Ranku (kyselky, artézská studně), Kékadu 

(sirnaté prameny) a Rudnoku. Župa a. 

je rozdělena na šest polit. okresů: košický, 

fuzérský, gyncký, cserehátský, szikszóský a 

tornánský. Sídlem župním je město Košice 

s 26.097 obyv. Vedlé ní zasluhují zmínky 

městečka Szikszó a Jászó. Celkem má župa 

a. 279 obcí. Pro plodnost své půdy a příznivé 

poměry vůbec patří k nejlidnatějším 

župám v Uhrách. Pro svou zvláštní polohu 

poblíže Sedmihradska bývala v XVII. a XVIII. 

století hlavním jevištěm vnitřních bojů a zejména 

bojů mezi Ferdinandem a Janem Zápolským. 

Bbk. 

Abaujvár, t. j. A b ů v n o v ý h r a d, vesnice 

v abaujtornánské župě v Uhrách s 838 

mad’. ob. (1880) a zbytky starého hradu krále 

Samuele Aby. Bbk. 

Abauzit [abozit] F i r m i n (* 1679 — † 1767), 

franc. spisov. všestranný, zvláště theologický. 

Nar. v Uzès v Languedoku, ztratil již v druhém 

roce svého otce, původu prý arabského. 

Po zrušení ediktu nantesského 1685 odebrala 

se s ním matka do Ženevy, kdež A. obíral se 

zvláště jazyky, vědami přírodními, mathematikou 

a theologií. R. 1698 cestoval Hollandskem, 

kdež se seznámil s Baylem,Jurienem, St.Fvremondem 

a Basnagem, v Anglii pak spřátelil 

se s Newtonem, který v něm shledal předního 

hlasatele svých výzkumův a učinil jej rozsudím 

ve sporu svém s Leibnitzem. Od roku 

1715 účastnil se A. překladu Písma sv-do 

franc. Roku 1723 odmítl professuru filosofie 

na akademii ženevské, r. 1727 přijal místo bezplatného 

bibliotekáře, kterýž úřad až do své 

smrti zastával. A. byl ducha bystrého, potřeb 

měl málo. studoval velmi mnoho a měl účastenství 

téměř ve všem duševním ruchu své 

doby. Napsal několik pojednání, z nichž 8 

vydáno bylo r. 1770 v Ženevě; souborné vydání 

vyšlo 1773 v Londýně. Jsou tu články 

theologické, historické, archaeologické, filologické, 

kritické a přírodovědecké. Zvláště důležita 

jest jeho studie o Zjevení sv. Jana, v níž 

dovozuje, že záhadné dílo toto vztahuje se 

k Neronovi a k válce židovské. Rukopisnou 

pozůstalost jeho spálili dědicové, kteří byli 

katolíci. Srv. Senebier, Histoire litt. de Genève, 

sv. III. str. 63—83. 

Abava viz A b a u. 

Abáz, perská váha k vážení perel. něco 

méně než 1 karat, přesně 145.8 mg. 

28Abaza, paša bosenský. Nevraže na sult. 

Mustafu I. vzbouřil se předstíraje, že chce pomstiti 

smrt’ sult. Osmána II. a porazil několikráte 

janičary. Vzpoury této použili muftí a 

náčelník janičarský, aby sesadili Mustafu a učinili 

Muráda VI. sultánem. A. stal se r. 1633 

velitelem armády 60.000 m., vypravené proti 

Polákům, byl však poražen od polského hetmana 

Stanislava Koniecpolského u m.Paniowců. 

Pak byl poslán proti Peršanům a zemřel. 

Abaza, šlechtická rodina ruská (původně 

multanská), z níž kromě bývalého ministra financí 

A-y, který nyní jest členem státní rady, 

pochodí několik souvěkých spisov. ruských: 

1) Viktor Afansjevič A., generál-major dělostřelectva 

a spisovatel Istorije Rossiji dlja učaščichsja 

(1885) a populární Istorije Rossiji dlja 

naroda (1886). — 2) K. K. A., spis. činný ve 

vojenské paedagogice. Napsal r. 1880 Knigu 


dlja čtenija v vojennych školach i kazarmach 

a spolu s N. P. Stolpjanským sestavil Knigu 

dlja načalnago čtenija v vojskach (S. — Pb. 1871); 

mimo to vydal Rukovodstvo po obučeniju v načalnych 

vojennych školach. (t. 1873). — 3) Nikolaj 

Savič A. (* 1837), ruský lékař a senátor, 

autor cenného díla z oboru vojenského 

zdravotnictví Krasnyj Krest (červený kříž) 

v tylu dějstvnjuščěj armiji v 1877-78g. (2sv. 

1880 a 82 v Petrohr.) Studoval na univ. charkovské 

a nabyl diplomu doktorského na moskevské 

univ. Účastnil se jako vojenský lékař 

výpravy kavkázské r. 1863; navrátiv se do 

Petrohradu vystoupil r. 1867 ze služby vojenské 

a byl přidělen gubernátorovi petrohr., rok 

na to stal se vice-gubernátorem tambovským, 

r. 1870 chersonským a r. 1874 gubernátorem 

rjazanským. Stav se r. 1876 vrchním inspektorem 

Červeného Kříže, řídil v ruskotur. válce 

(1877—78) zdravotnický odbor při armádě dunajské 

a výsledkem pozorování, a zkušeností 

nabytých na bojišti byl uvedený spis, v němž 

kárá četné vady a křiklavé nedostatky ruského 

zdravotnictví, jež se mu ve válce naskytly, 

a podává hojně návrhů a myšlének, 

jak by bylo lze jich se vystříhati. Po válce 

vrátil se do Rjazaně, ale již r. 1880 byl jmenován 

senátorem a náčelníkem tiskového oddělení, 

v kterémžto úřadě setrval do r. 1881, 

kdy odešel do výslužby. 

Abáza-Muhammed, paša a beglerbeg 

merašský (ve vilájetu alepském v M. Asii) v 2. 

pol. XVIII. st. Účastnil se jako vojevůdce první 

války ruskotur. za Kateřiny II., v níž zvítězil 

r. 1769 nad Rusy u Chotina; na to byl ustanoven 

velitelem v Jenikale (nové tvrzi); ale 

byv obviněn ze zrady a zbabělosti odpraven 

byl r. 1771. 

Abázinci viz Abcházská plemena. 

Abázové viz Abcházie. 

Abbá, v jazyce aramejském otec; slovo 

toto, jehož užil i Kristus, modle se v zahradě 

Getsemanské, přešlo do různých jazyků a stalo 

se zvláště v mluvě církevní čestným názvem 

duchovních. Z něho vzniklo prostřednictvím 

řeckého tvaru ‰bbac a lat. abbas franc. abbé, 

německé abt a naše opat. 

Abba G u i s e p p e C é s a r e, spisov. ital., nar. 

v Ligurii, bojoval u Marsaly. Z četných jeho 

básnických plodů dlužno uvésti Arrigo, da 

Quarto al Volturno (Pisa 1866), dějepisný román 

Le rive della Bormida nel 1879 a truchlohru 

Spartaco. P. 

Abbadia San-Salvadore, lázeňské místo 

v ital. prov. sienské asi 29 km j. od Montepulciana 

s 3700 obyv. 

28Abbadie: 1)J a c q u e s (* 1657 — † 1727), protestantský 

theolog, stal se v 17. r. věku svého 

doktorem theologie, pak kazatelem v Berlíně, 

Londýně a konečně děkanem v Killaloe v Irsku. 

Byl výmluvným obráncem křest’anství a protestantismu. 

V díle svém La vérité de la religion 

chrétienne (Rotterdam 1684) bojuje proti 

atheistům, naturalistům a socinianům. Dílo to 

vyšlo v několika vydáních a jazycích. V díle 

L’Art de se connaître soi-même (t. 1692) staví 

lásku k sobě za základ mravouky. Ve starších 

Abáza-Muhammed — Abbádovci. 23 

létech napsal: La vérité de la religion chrétienne 

réformée a Le triomphe de la providence 

et de la religion (Amsterd. 1721), jež obě prozrazují 

mysl blouznivou. Histor. dílo Histoir 

de la grande conspiration d’ Angleterre (Lond. 

1696), jež jest velmi vzácné, napsal na rozkaz 

krále Viléma dle originálů v král. archivech. 

2) Bratří, cestovatelé franc., A n t o i n e 

Thomson d’ A., nar. v Dublině 1810, A r - 

n a u l d M i c h e l 1815, z francouzské rodiny. 

R. 1833 doprovázeli maršála Clausela do Alžírska, 

1836 trval Antoine v Brasilii, 1837 vypravili 

se oba na výzkumnou cestu do Habeše. 

kdež pobyli do r. 1848. Procestovali nejen 

známější sever a střed, nýbrž i jih, dotud téměř 

zcela neznámý. Na lichou zprávu, že byli zavražděni, 

odebral se za nimi třetí b r a t r C h a r - 

l e s, načež s hojnými výtěžky vědeckými 

(ethiopskými a amharskými rukopisy, slovníky 

asi 30 habešských jazyků) vrátili se všichni 

do Francie. A r n a u l d odebral se r. 1853 poznovu 

do Habeše a vydal potom úhrnnou zprávu 

o cestách svých s bratrem ve spise Douze 

ans dans la Haute-Éthiopie (2 sv. 1868) . A n - 

t o i n e, důležitější z obou bratří, vydával s počátku 

jen kusé zprávy v rozličných časopisech 

anglických a francouzských, později však uveřejnil 

větší díla: Géodésie d’ Éthiopie (Paříž, 

1860—63), Catalogue raisonné des manuscrits 

éthiopiens (1859), Observations relatives a la 

physique du globe faites au Brésilet en Éthiopie 

(1873), L,Abyssinie et le roi Theodor (1868) 

a slovník jazyka amariňského (amharského) 

(1881). V »Abhandlungen für die Kunde des 

Morgenlandes« (Bd. II. Heft 1. Lpz. 1860) uveřejnil 

ethiopský text Hermova »Pastýře« s latinským 

překladem a několik roztroušených 

článků, zvl. v aktech geog. spol. v Paříži. Rovněž 

jazykem baskickým obírali se oba bratří. 

Abbádovci, dynastie maurská, jež ve 

stol. XI. panovala v Seville. Tehdy chalífat 

kordovský, jehož zakladatelem ve stol. VIII. 

byl Omajjovec Abdurrahmán, rozpadl se v několik 

knížectví n. emírátů, jichžto středisky 

byly Toledo, Sevilla, Saragossa a j. Byla to 

doba, o níž dějepisec španělský Gebhardt 

(Historia general de Espaňa III. 145) zcela 

případně praví: »Každé město jest královstvím 

a každý místodržitel monarchou.« Zakladatelem 

panství rodu Abbádova v Seville byl 

Muhammed ben Ismáíl Abul Kásim, nejvyšší 

sudí tamní a místodržitel, jenž r. 1026 chalífovi 

Jabjovi na porok se prohlásil nezávislým 

a dal si titul emíra sevillského. Dědic a syn 

jeho Abbád al-Mutadid zmocnil se Kordovy 

a podmanil sobě některá knížata jihošpanělská, 

tak že byl nejmocnějším králem muhammedánským 

na poloostrově pyrenejském. Zemřel 

r. 1069. Nástupcem jeho byl syn jeho Muhammed 

al-Mu′tamid billáh, veliký příznivec věd 

a umění. Tomuto al-Mamún, emír toledský, 

vzal Kordovu, avšak Muhammed dobyl jí zase 

r. 1078. Jsa v nepřátelství s některými emíry 

španělskými hledal Muhammed spolků s křestany, 

zejména s Alfonsem VI., králem kastilským. 

Avšak když panovník tento, r. 1085 

dobyv Toleda, muhammedánům španělským 


24 Abbach — Abbás. 

se stal nebezpečným, emírové jejich jali se 

zraky toužebné obraceti do Afriky k emírovi 

marockému Júsufovi, synu Tášfínovu. Júsuf 

také vskutku jim přišel na pomoc a křest’ané 

na hlavu poraženi u Zaláky dne 23. řij. 1086. 

Zpráva o vítězství poslána do Sevilly po holubici. 

Pohříchu zvrhl se spojenec a ochránce 

Júsuf ben Tášfín v podmanitele a utiskovatele. 

Tehdy Muhammed al Mu’tamid způsobil proti 

němu vzbouření, avšak po dobytí Sevilly od 

vojska Júsufova musil se vzdáti 1 odveden 

s rodinou do Afriky, kdež zemřel v zajetí r. 1095. 

Dcery jeho bídně se živily přádlem, a potomstvo 

slavné někdy dynastie zaniklo beze 

stopy. Šra. 

Abbach viz Abach. 

Abbá-Járed, hora v pohoří Semienském 

vHabeši4483mvysoká. 

Abbamonte viz Abamonti. 

Ibn-ul- Abbár z Valencie, literární historik 

arabský. Pro svoje vědomosti v historii a 

literatuře, grammatice a právu, jakož i zběhlost 

ve stilistice a rhétorice zastával důležitý úřad 

sekretáře u guvernérů valencijských a později, 

když Valencie dobyto a on do Túnisu se přistěhoval, 

u dvora túnisského, kde za Mustansira 

až na vezíra postoupil. Avšak osočen 

byv z účastenství ve zpouře zamýšlené, jež 

básní u něho nalezenou bylo prý dosvědčeno, 

zavražděn jest r. 1260 z rozkazu vladařova. 

Napsal biografii knížat a vážených osob Španělska 

a severní Afriky, již básnili, s ukázkami 

jich básní pod názvem Hullat ussijára pallium 

auro praetextum (sr. Docy Notices sur quelques 

mss arab. pag. 29), jakož i dodatky k historii 

imámů (= předních učenců) španělských 

od jednoho z nejlepších historiků Španělska 

Baškuála (†1172): Donum de historia imamorum 

Hispaniae (jež sama byla pokračováním 

podobného spisu Ibnul-Faradího [†1013]: Historia 

Andalusiae a Historia poëtarum Andalusiae) 

pod titulem: Supplementum doni (3 díly). 

Konečně Lexicons. Bibliotheca Arabico-Hispana 

(do r. 1252) vydáno v Madridě 1886 

(F. Codera et Zaydin: Aben al-Abbar. Almôcham 

Matriti 1886). Činnosti jeho sekretářské 

náleží spis Restitutio gratiae secretariorium. 

o sekretářích, kteří v nemilost upadli a jimž 

milosti se dostalo, když sám pro neposlušnost 

svoji v úřadě písařském v nemilost upadnuv 

čekal trestu, avšak spisem svým jej odvrátil, 

a j. Dk. 

Abbart (A b a r t) Franz, znamenitý sochař 

švýcarský (†1863). Z prací jeho nejznámější 

jsou sošky Winkelriedova, za niž 

vyznamenán zlatým penízem, a Mikuláše von 

der Flühe. 

Abbas, z aramejského a b b á (v. t.), jest 

v právu kanonickém výrazem technickým pro 

představené klášterů mužských (v. opat). Název 

tento v tom důvod má, že mezi představeným 

a mezi mnichy jemu podřízenými takový 

poměr býti má, jako mezi otcem a dětmi. 

Jiné názvy pro tutéž hodnost jsou: pater, 

maior, praelát, prior, praesul, superior, rektor, 

guardián. Od těchto řeholních představených 

(abbates regulares) různiti sluší abbates 

saeculares, t. duchovní světské, kteří jsouce 

v požívání nějakého opatství, jako církevního 

beneficia, zastupovati se dávají mnichem, jako 

vikářem v záležitostech řeholních, a mají-li jen 

nižší svěcení nebo pouze tonsuru, vůbec ve 

všech záležitostech. Hur. 

Abbas antiquus a modernus jsou zdomácnělá 

označení pro dva kanonisty středověké. 

Ve spisech kanonických totiž objevují 

se od konce XIII. století častěji doklady ze 

spisovatele, názvem Abbas naznačeného, avšak 

jinak dosud neznámého; zdá se, že spisovatel 

tento byl rodem Francouz, čemuž nasvědčuje 

okolnost, že byl žákem Francouze Petra de 

Sampsone, v létech 1230—60 učitele bolognského; 

spisy tohoto A-ta jsou: 1. Lecturas. 

apparatus ad decretales Gregorii IX.; jsou to 

přednášky, které spracovány jsouce na základě 

glossae ordinariae přihlížejí zejména ke kontroversím 

a povstaly as okolo r. 1261. 2. Distinctiones, 

které se jeví býti přepracováním stejnojmenného 

díla Petrem de Sampsone sepsaného. 

3. Apparatus ad constitutiones Innocentii IV. 

Když později pro kanonistu Mikuláše de Tudeschis 

(Panormitanus †1453) zevšeobecněl též 

název Abbas neb Abbas Siculus podlé jeho opatství 

v diécési messinské, nazýván tento: A b b a s 

modernus nebo novus, recentior, onen 

Abbas antiquus. Sr. Schulte: Die Geschichte 

d. Quellenu. Literaturd. kanonischen Rechts H., 

str. 130 nsl. Hur. 

28Abbás: 1)Syn Abd-ul-Mutallibův, strýc 

Muhammedův, Kurajšovec z rodu Hášimova 

(* v Mekce 556 — † 653). Po smrti otcově dostalo 

se mu úřadu v rodině dědičného, stříci 

svatyně Ka′by a poutnické studnice Zemzemu. 

Když Muhammed začal hlásati novou víru, 

byl A. zprvu jeho protivníkem, ale po bitvě 

u Bedru (r. 624), v níž Kurajšovci poraženi a 

A. zachrániv život Muhammedův byl zajat, 

stal se nejhorlivějším hlasatelem nového učení 

a vlivem jeho přijala část’ Kurajšovců islám. 

Pomáhal též prorokovi dobývati Mekky (roku 

630). A. byl praotcem pozdější dynastie A b 

básovců bagdádských, kteří měli chalífát 

od roku 749 do 1258. — Syn jeho 2) Ibn 

A. (* 619 — † 688) účastnil se roku 648 válečné 

výpravy do sev.-záp. Afriky, načež jmenován 

brzy po roce 656 guvernérem basorským. 

Již r. 661 uchýlil se však do zátiší 

v Táifu, věnuje se zcela studiu. A. jest slavná, 

ač někdy velm1 pochybná auktorita tradice 

islámské a zakladatel široce rozvětvené exegetické 

školy prvých čtyř stol. v islámu. Byltě 

mužem své doby, jíž vládl duševně, politiku 

ponechávaje silnějším. Byl bystrý a energický, 

ale i prohnaný. Od vrstevníků svých zván 

»terdžumán-ul-Kurán« (tlumočník koránu) a 

arabský hibr (rabbín), což odpovídá zcela směru 

jeho činnosti vykladatelské a dialektické. Přes 

svoji nespolehlivost jest však důležit jako 

svědek blízký Muhammedovi a prvým dobám 

islámu. Vynikal také jako znalec poesie arabské 

a jako učitel. Dk. 

Abbás: 1) A. I. V e l i k ý (* 1558 — † 1628), 

sedmý šáh z perské dynastie Súfijův, náleží 

k nejslav. panovníkům orientálským. Byl nej- 


mladší syn šáha Muhammeda Chudábenda, 

jenž jej již v útlém mládí ustanovil správcem 

provincie chorásánské. Vychovatelem a rádcem 

jeho byl muršid Kulíchán, jenž použiv 

zmatků za slabé vlády otce A-ova odebral se 

s princem do střední Persie, zmocnil se Kazvínu 

a prohlásil A-a r. 1586 samovládcem, 

zatím co otec jeho byl zaměstnán utišováním 

vzpoury na jihu. Usmrtiv oba starší bratry a 

nechtěje podléhati vlivu svého ministra dal 

popraviti i tohoto, načež potlačil i vzpouru 

palácové gardy (kurudžijův). Hned na to přesídlil 

se z Kazvínu do Ispahánu, jejž učinil 

hl. městem. Upevniv svou vládu obrátil se 

proti nepřátelům, kteří Persii se všech stran 

ohrožovali a jí provincie odnímali. Poraziv 

r. 1597 Uzbeky, jejichž chán Abdulláh byl se 

zmocnil m. Herátu a části Chorásánu, dobyl 

opět města toho, kdežto jeho vojevůdcové na 

jihu pokořili Láristán i ostrovy v zálivu perském 

a na severu dobyli Gílánu a Mázenderánu, 

načež A. rozšířil svou vládu dobytím 

Kandáháru i v Afgánistáně. Nyní teprv počal 

zamýšlenou válku s Turky. Válče s nimi št’astně 

skoro až do konce života svého, odňal jim 

r. 1601 Azerbeidžán, část’ Armenie a Georgie, 

odrážel až do r. 1613 každoroční skoro útoky 

turecké na Eriván a Tebríz a přinutil r. 1613 

georgijská král. Kachetinsko a Kartalinii uznati 

nadvládu perskou. Rovněž Gruzii zavázal 

smlouvou, aby měla panovníky domácí, ale 

muhammedánské, též aby následník trůnu až do 

nastoupení svého dlel u dvoru šáhova. Sláva 

jeho byla na sev. tak rozšířena, že i rus. města 

Astrachaň a Kazaň r. 1611 hodlala se mu 

poddati. Ovšem vítězství nad Turky nebyla 

tak zásluhou A-a, jenž nebyl ani vojevůdcem 

ani osobně chrabrým, jako spíše výsledkem 

zlepšené kázně a reorganisace armády perské, 

kterou provedli dva Angličané, bratří Sherleyové. 

Války s Turkem protáhly se až do 

r. 1618, kdy sultán Osmán II. po velkých porážkách 

učinil mír, jejž však Porta porušila 

již r. 1622 vpádem do Persie. Válka vzplanula 

opět, ale Turci vedli ji tak nešt’astně, že A. 

dobyl Mosúlu a r. 1623 i Bagdádu, tak že říše 

jeho, když byl pomocí anglickou již r. 1621 

zničil portug. kolonii na ostr. Ormuzu v zálivu 

perském, sáhala až k řece Indu. Po 42leté 

vládě †27. ledna 1628 v Kazvínu, ustanoviv 

nástupcem vnuka svého Súfi-mírzu (vládl do 

r. 1642), poněvadž syna svého sám byl zahubil. 

A. požíval za hranicemi veliké úcty; 

na jeho dvoře sídlila poselstva rozličných 

evropských i asijských panovníků. Evropanům 

byl nakloněn velice, hledě jich získati proti 

Turecku a chtěje zvelebiti obchodní spojení 

Persie s Evropou. Ke křest’anům byl snášelivý, 

méně nakloněn byl pársům a židům, 

sunnity pronásledoval krutě. Jakkoli snažil se 

ustáliti pořádek v ohromné své říši, přece již 

za nástupců klesala Persie opět se své výše 

politické. Povahou byl pravý despota asijský, 

brzy krutý, brzy laskavý. Jsa milovníkem staveb 

okrášlil Ispahán mnohými paláci, zahradami, 

průplavy atd. — 2) A. II., pravnuk 

před., zvaný »Kúčik« (malý), 9. šáh z rodu 

Abbás Mirzá — Abu-l- Abbás. 25 

Súfijů (* 1632 — † 1666), jediný syn šáha Súfija. 

Nastoupiv r. 1642 na trůn ponechal 

vládu svým rádcům. Byl poněkud mírnější povahy 

než jeho předchůdcové, přál cizincům, 

zvláště Evropanům a měl ve službách mnoho 

franc. umělcův a řemeslníkův. 

Abbás Mirzá, perský princ (* 1783— 

†1833), druhý syn šáha Feth-Alího, ustanoven 

r. 1816 za následníka trůnu. Byl neobyčejně 

nadán a nakloněn reformám po způsobu evropském. 

Již v mládí, jsa místodržitelem v Azerbeidžánu, 

snažil se reorganisovati vojsko pomocí 

franc. a angl. důstojníků, založil v Tebrízu 

arsenál, slevárny, tiskárnu, podporoval 

dolování v báních atd. Jsa nepřítelem Ruska 

snažil se vlivu ruskému klásti všemožné překážky. 

Když r. 1811 počal šáh vlivem Francie 

válku proti Rusku, byl A. M. jmenován vrchním 

velitelem, ale přese všechnu osobní chrabrost 

válčil nešt’astně, tak že Persie pozbyla 

mírem gulistánským (12. řij. 1813) svých provincií 

kavkázských a byla nucena povoliti ruskou 

vlajku na moři Kaspickém. R. 182i podnikl 

válku proti Turkům; neohlásiv jí ani přešel 

přes hranici a obléhal Bajazíd, ba jeden 

oddíl pronikl až k Dijárbekru. Šáh zdánlivě 

vpádu toho neschvaloval, ale válka trvala dále, 

až nedostatek peněz a tím nekázeň ve vojště, 

špatné zásobování a j. r. 1823 boj přerušily. 

Tím rozmrzen oddal se nestřídmosti a vládl 

jako jeho předchůdce libovolně a násilně; trestal 

sice přísně loupeže ve své provincii, ale 

nedovedl zameziti korrupci v soudnictví a ve 

správě politické. Jeho pobudkou vypukla válka 

s Ruskem znovu r. 1826, poněvadž mínil, že 

Rusko na začátku vlády Mikuláše I. bude rozerváno; 

ale nenadálý vpád Peršanů byl od 

gen. Paskěviče a Jermolova odražen a A. M. 

v několika bitvách poražen, načež osobně 

umluvil mír turkmánčajský (22. ún. 1828), jímž 

Rusko nabylo provincie armenské (Erivanu a 

Nahičevanu) a stálého vlivu v Persii. Zanechav 

rad franc. a angl. přilnul k Rusku a byl také 

r. 1829, když ruský vyslanec a básník Gribojedov 

byl od luzy v Teheráně zavražděn, vyslán 

do Petrohradu prosit cara za odpuštění, i vlídně 

u dvora přijat. Roku 1831—32 bojoval proti 

náčelníkům chorásánských Kurdů, což mu 

opět získalo obliby, ale zemřel v prosinci roku 

1833 náhle epidemií v Mešhedu na pochodu 

proti Herátu, prve než mohl tohoto důležitého 

města dobyti. Jeho syn Muhammed Mírzá 

(* 1806), nejstarší z 51 dětí, stal se šáhem po 

smrti děda svého šáha Feth-Alího r. 1834. — 

Jakkoli nadán chytrostí i zmužilostí, nedovedl 

se přece A. M. zbaviti všech známek krve asijské 

a, ačkoli náleží k nejznamenitějším osobám 

perským našeho věku, byl přece jen povrchně 

civilisovaným barbarem. 

Abu-l- Abbás, zvaný S a f f á h (t. j. prolévatel 

krve), zakladatel dynastie Abbásovců 

bagdadských, syn Abd-ul Mutalliba, strýce Muhammedova 

se strany otcovy. Používaje vnitřních 

zmatků v říši Omajjovcův porazíl Mérvána 

II., dobyl Damašku a r. 749 prohlásil se 

chalífem, zemřel však již r. 754. Pro svoji 

ukrutnost nazván »Krvežíznivým«. 


26 Abbás paša — Abbatucci. 

Abbás pasˇa, místokr. egyptský (* 1813— 

†1854), syn Túsuna paše a vnuk slavného 

Mehmeda Alího. Narozen v Džiddě v Hidžázu 

na pochodu otcově proti Vahhábitům, strávil 

tam svá mladá léta, načež byl vychováván 

v Kahiře u děda svého, jehož přízní dostalo se 

mu nejvyšších úřadů civilních i vojenských. 

Jsa 15letý stal se správcem Syrie, kterou řídil 

po 3 léta, při čemž byl ve válce s Tureckem 

r. 1831 velitelem oddělení jízdeckého; na to 

stal se vrchním insp. všech provincií a konečně 

prvním ministrem a presid. státní rady 

v Kahiře. Úřad ten zastával 8 let zalíbiv se jak 

domorodcům tak i konsulům evrop. R. 1848 

stal se místokrálem. Hned po nastoupení změnil 

starý systém vládní, ne z lásky ku poddaným, 

nýbrž z nechuti k Evropanům; tak na 

př. odstranil některé daně, přestal prováděti 

nákladné stavby a jiné projekty, zjednodušil 

výdaje státní a ztenčil vojsko; ale jinak byl 

hrabivý a vyděračný. S Portou žil sice ve 

shodě, avšak když min. obchodu Artim bej, 

jenž pro zpronevěření utekl se do Cařihradu, 

a někteří příbuzní A-ovi intrikami svými jej 

očernili a Turecko chtělo opět Egypt samostatnosti 

zbaviti, počal zbrojiti. Zakročením 

Anglie a Ruska a vzhledem ku převaze tur. 

armády podvolil se a spor urovnán pak v jeho 

prospěch, protože Turecko r. 1853 k nastávající 

válce s Ruskem pomoci jeho potřebovalo. Od 

té doby byl věrným spojencem Turecka přispěv 

mu v krymské válce 15.000 m., lod’stvem a 

zásobami. 13. čce. 1874 nalezen byl mrtev ve 

svém paláci; ranila ho prý mrtvice, ale spíše byl 

dle orient. zvyku od svých milců zavražděn. 

Abbásí, stříbrná mince perská mající 

jméno své od šáha Abbása II. (1642—1666). 

Dělí se na 4 šáhí a 50 jich činí perský túmán. 

Platí jako 1 tur. piastr = 10 kr. Chivský 

a. jest 1 /40 tely a = 10 kopejkám stř. V Gruzii 

a Georgii zavedlo Rusko na zač. XIX. stol. 

a. v ceně 20 kop., dvoj — a. = 40 kop. a půl — a. 

= 10 kop. — Poněvadž a. snadno se otrou, 

neplatí se jimi větší platy v Persii dle kusů, 

nýbrž dle váhy. 

Abbásovci, potomkové dvou různých 

Abbásů. Pravnuk strýce Muhammedova Abbása, 

t. abul Abbás essafíáh v čele přívrženců 

svého praotce, A-ců v širším slova 

smyslu odstrkovaných od vlády světské i náboženské 

za prvních chálífů z různých rodů, 

zmocnil se v Damašku nejvyšší moci politické 

i duchovní a stal se praotcem A-ců bagdáds 

k ý c h, ježto za prvních jeho nástupců sídlo 

vlády přeneseno bylo z Damašku do Bagdádu. 

Dynastie A-c ů těchto (37 chálífů) seslabila 

politickou moc svou, přepouštějíc ji různým 

krajinským knížatům (emírům) a zanikla r. 1258, 

když Mongolové za Húlákú, vnuka Džengízchánova, 

Bagdádu dobyli a poslední A-ee 

usmrtili. — Za nového věku, t. r. 1505 vzbouřila 

se Persie proti Turkům za vůdce národního 

Ismáíla S ú f í a, Bagdád sklesl na město 

krajinské a I s p a h á n stal se středem nové 

perské říše, v níž 1586—1628 vládl A b b á s I., 

praotec A-c ů p e r s k ý c h, vymřelých Abbásem 

III. r. 1736. 

Abbassamento, skratek abb. (ital.), snížení, 

spuštění; v hudbě a. d i v o c e [voče], 

nížení, padání hlasu. Ve skladbách klavírních 

označuje se slovem a. ruka, jež má se podložiti 

pod druhou. 

28Abbás-túmán, ves gub. kutaiské na Kavkáze, 

nedaleko m. Achalcychu, proslulá léčivými 

sirnými, 49 ° C teplými prameny. 

Abbate, ital. opat; tolik co A b b é. 

dell’ Abbate, rodina malířů ital., z nichž 

vynikli: 1) A. N i c c o l o (* 1512 — † 1571), žák 

Begarellův, usadil se v Bologni, kde nacházíme 

jeho hlavní obraz Narození Kristoro 

v Porticu di Leoni; pro chrám sv. Petra v Modeně, 

rodišti svém, maloval obraz Umučení 

apoštolů Petra a Pavla, který je nyní v galerii 

drážd’anské. Roku 1552 povolal jej Primaticcio 

do Francie, kde setrval do smrti své a 

měl účastenství ve vyzdobení zámku fontenebleauského 

freskami (život Odysseův v 57 polích 

a j.). Význam A-ův sluší hledati právě 

v tom, že náležel k umělcům, kteří přenesli 

sloh pozdní renaissance italské do Francie. — 

2) A. Giulio Camillo, Cristoforo a Cam 

i l l o, synové před., byli také malíři a pracovali 

s otcem svým ve Francii. E r c o l e dell’A., 

Camillův syn (†1613), byl malířem v Modeně; 

tohoto pak syn P i e t r o P a o l o dell’A. (†1630) 

byl, jak se zdá, posledním svého rodu. 

28Abbati Josef, malíř ital. (* 1836 — † 1868 

ve Florenci). S počátku maloval předměty 

architektonické, jmenovitě si liboval v zobrazování 

pohledů vnitřních; později však oddal 

se cele malířství genrovému. Z těchto jeho 

pozdějších maleb známější jsou Modlitba a 

Dominikdn. 

Abbatiae consistorales (lat.) jsou opatství, 

jež zadává papež v konsistoriu; rozeznávají 

se a. c. n u l l i u s (scil. dioecesis), jichž 

opatové mají tak zvanou quasi-episkopální 

pravomoc nad jistým, z diécése vyňatým územím, 

a a. c. prosté, jichž roční důchody obnášejí 

jistou sumu peněz. Jrk. 

Abbatini Q u i d o - U b a l d o, malíř italský 

římské školy (* 1600—1656). Nar. v Cittě di 

Castello, vstoupil v Římě do školy Arpinovy. 

jehož vlivem se talent jeho rozvíjel tak, že 

malíř Romanelli neváhal použiti jeho pomoci 

při malbě výjevů ze života markrabiny Matildy 

pro síně vatikanské. Tím vzrostla jeho 

pověst tak, že brzy objednány u něho Zvěstování 

P. Marie pro klášter sv. Kláry, Madonna 

ve slávě pro kostel sv. Augustina a Nanebevzetí 

P. Marie. Za Innocence X. na rozkaz 

kard. Cornara maloval Sv. Ducha mezi anděly 

pro kapli sv. Teresie a mnoho jiných. 

Jako mosaicista proslavil se dvěma pracemi 

ve chrámě sv. Petra dle nákresů Cortoniových: 

Sv. Trojicí a Sv. Lvem. Mimo to proslavil se 

histor. malbami alla chiaroscuro, které v kostele 

sv. Ducha zdola úplně zdají se býti basreliefy. 

Vynikal též jako portraitista, zvl. zdařilá 

jest podobizna pap. Innocence X. A. blíží 

se k Arpinovi, ale jest přirozenější než tento. 

Abbatis Villa viz O p a t o v. 

Abbatucci [-ùči], jm. rodiny korsické, z níž 

pochodí několik generálů a politiků francouz.: 


1) Giacomo Pietro A. (* 1726 — † 1812), vůdce 

Korsičanův a franc. generál, vynikl v bojích 

s republikou janovskou, která chtěla pokořiti 

povstalé ostrovany vedené Pascalem Paolim, 

s nímž A. s počátku soupeřil, avšak vida, že 

nesvornost škodila by povstání, podřídil se dobrovolně 

a spokojil se podnáčelnictvím. Franc. 

ministr vév. Choiseul obávaje se, že by Angličané, 

k nimž Korsičané o pomoc volali, Korsiku 

obsadili, dal si ji postoupiti r. 1768 od Janovanů 

a hraběti de Vaux dán rozkaz zmocniti 

se ostrova. Povstalci bránili se zmužile, 

ale podlehli. Paoli prchl do Anglie a A. poddal 

se králi franc., načež jmenován podplukovníkem. 

Brzy však byl od nástupce de Vauxova, 

hr. Marboefa, stíhán pro účast’ v povstání 

a odsouzen k potupnému trestu, ale korsičtí 

stavové dosáhli toho, že kassační soud v Provenci 

rozsudek zrušil. A. byl úplně rehabilitován, 

jmenován brigádníkem a rytířem řádu 

sv. Ludvíka a r. 1793 určeno mu konventem 

hájiti Korsiky proti Paolimu a Angličanům. 

Nepořídiv ničeho, poněvadž krajané jeho drželi 

se Paoliho proti Francouzům, vrátil se do 

Francie a jmenován divisionářem v armádě 

ital. vedené Bonapartem, ale neosvědčil se nikterak. 

Když Angličané r. 1799 z Korsiky byli 

vypuzeni, vrátil se do vlasti a †v zátiší u vysokém 

věku, přeživ své 3 syny, kteří padli 

vesměs na bojišti. Z nich nejslavnějším byl 

2) Charles A. (* 1771 — † 1796), franc. divisionář. 

V 16 létech vstoupil z dělostřelecké 

školy v Metách jako poručík do armády franc., 

účastnil se na zač. revoluce výpravy z r. 1792 

jako kapitán a pak podplukovník v armádě rýnské 

a stal se r. 1794 pobočníkem gen. Pichegrua. 

Jeho odvážnost a bravoura vojenská byly obdivuhodny. 

Vyznamenav se při prvním přechodu 

Rýna stal se brigádníkem, při druhém 

přechodu Rýna (24. čna. 1796) vykonal přípravy 

svěřené mu od gen. Moreaua a přechod 

sám tak skvěle, že byl jmenován divisionářem; 

padl však již 2. pros. téhož r. v šarvátce u Blotzheimu 

v boji proti Rakušanům. Na místě, kde 

padl, postavil mu Moreau r. 1801 pomník, který 

byl při pochodu spojenců k Paříži zničen, ale 

po čcové revoluci národní sbírkou obnoven. 

3) Jacques Pierre Charles A., franc. 

ministr spravedlnosti (* 1791 — † 1857), synovec 

před., nar. v Zicavu na Korsice, stud. v Pise 

od r. 1808 práva a stal se za restaurace r. 1816 

prokurátorem a r. 1819 přísedícím soudního 

dvora v Bastii. Po červencové revoluci r. 1830 

zvolen poslancem na Korsice a jmenován presidentem 

soud. dvora orléanského, od r. 1839 

pak zastupoval Orléans v poslanecké sněmovně 

a byl nějaký čas i jejím předsedou, hláse se 

k opposici ministerstva Guizotova. Po revoluci 

únorové r. 1848 jmenován od provisoria radou 

kassač. soudu v Paříži a zvolen v depart. loireském 

do zákonodárného shromáždění, v němž 

náležel zprvu ke straně mírných republikánů, 

ale po zvolení Ludvíka Napoleona presidentem 

republiky stal se horlivým bonapartistou 

a byl z prvních, kdož projevili svůj souhlas 

s převratem prosincovým (1851). Napoleon III. 

jmenoval jej za to r. 1852 strážcem velké pečeti 

Abbaye — Abbé. 27 

a ministrem spravedlnosti a v pros. t. r. senátorem 

a rytířem čestné legie. Zanechal 3 syny, 

z nichž nejstarší 

4) Charles A. (* 1816 — † 1885) byl advokátem 

a od r. 1848 zást. gener. prokurátora 

republiky při appell. soudu pařížském. Za druhé 

republiky byl r. 1849 jedním z 5 poslanců korsických 

v zákonodár. shromáždění se smýšlením 

bonapartistickým a stal se r. 1857 přízní 

Napoleona III. státním radou. Po pádu císařství 

zasedal r. 1872—76 ve sněmovně poslanců, 

haje horlivě zájmy své strany; po rozpuštění 

sněmovny r. 1877 byl sice opět zvolen v Sartèně, 

ale při volbách 21. srp. 1881 podlehl kandidátu 

republikánskému Bartholimu. Druhý syn 

5) Antoine Dominique A. (* 1818— 

†1878) vyznamenal se v krymské válce, v níž 

u Sevastopole byl dvakrát raněn, stal se r. 1856 

podplukovníkem, r. 1859 po válce italské (vyniknuv 

zvl. u Solferina) plukovníkem a r. 1868 

brigádníkem. Po válce něm. — franc. r. 1871 jmenován 

divisionářem a †v Nancy 25. ledna 

1878. Nejmladší 

6) Severin A. (* 28. června 1821) byl od 

r. 1852 po dvacet let poslancem korsickým 

ve franc. sněmovně, r. 1871 členem národního 

shromáždění. Vzdal se sice již v srpnu t. r. 

mandátu ve prospěch býv. ministra Rouhera, 

byl však zvolen v jiném okresu volebním; při 

nových volbách r. 1877 vzdal se kandidatury 

a žije od té doby v soukromí. —Syn jeho 

7) Jacques A. (* 26. pros. 1857) kandidoval 

na Korsice při volbách 4. řijna 1885 a byl 

zvolen od bonapartistů 26.367 hlasy, avšak 

volby v tomto departementu nebyly sněmovnou 

schváleny a při nové volbě 14. ún. 1886 

musil A. ustoupiti kandidátu republikánskému. 

Abbaye: 1) Ves s 1100 obyv. ve švýc. 

kantonu vaudském (okr. de la Vallée) na vých. 

břehu jezera Jouxského, bývalé opatství premonstrátské; 

nedaleko odtud jsou hrozné sluje 

krápníkové C h a u d i ères d’Enfer (Pekelné 

kotly). — 2) Vojenský žalář u St. Germain 

des Prés ve Francii, kde 164 vězňové byli 

povražděni od rozzuřených republikánů, vedených 

Maillardem dne 2. a 3. září 1792. 

Abbázia viz Opatia. 

28Abbé (franc.) znamenalo původně ve Francii 

představeného kláštera, tedy opata. Konkordátem 

mezi Lvem X. a Františkem I. nabyli 

králové francouzští práva, jmenovati 225 

abbés c o m m e n d a t a i r e s. Tím jakož i vůbec 

starší institucí t. zv. k o m m e n d (viz t.), 

stalo se, že mnozí mladší synové z rodin 

šlechtických se věnovali stavu duchovnímu, 

majíce bud’to jistý nárok na určitý klášter 

anebo doufajíce, že se jim časem takého dostane, 

po případě nějakého převorství, kanovnictví 

nebo jiného obročí. Jelikož však 

počet kandidátů byl opět větší nežli počet 

obsaditelných míst, věnovala se přebývající 

část’ a-ů vychovatelství, professuře, básnictví 

a literatuře, nebo žili jako domácí přátelé 

a společníci ve velkých domech a t. p. Byl 

tedy a. každý mladík z lepší rodiny, který 

měl svěcení vyšší aneb nižší, často jen tonsuru 

(nosili černé nebo tmavě fialové roucho 


28 Abbé — Abbey. 

s malým límcem a s určitým uspořádáním 

vlasů). Jak satirická poesie, zvláště komédie 

doby oné ukazuje, hráli a-ové začasté ve 

vznešené společnosti úlohu šviháků, jimž šlo 

zvláště o to, aby si získali přízně dam a oživovali 

salony. Než i platné služby prokázali 

četní jednotlivci na různých polích lidské činnosti 

jakožto učitelé, učenci, bibliofilové a spisovatelé 

(Fénelon, Saint-Pierre, Dobrovský 

a j.). Po francouzské revoluci vymřel tento 

typus společenský skoro docela; nyní užívá 

se titulu a. ve Francii (abbate v Italii) jen 

ze zdvořilosti v dopisech ku mladším duchovním. 

Sch. 

Abbé *** (franc. Abbé trois étoiles t. j. 

abbé s třemi hvězdičkami), pseudonym abbéa 

Michona, pod kterým vydal několik sensačních 

románů tendence protiklerikální. Nejvíce 

hluku způsobily z nich obsáhlé skladby Le 

maudit (1863) a La religieuse (1864), které do 

jiných jazyků byly přeloženy. I do naší literatury 

uvedeny pod názvy Proklatec a Jeptiška 

a doznaly přes odpor strany klerikální hojného 

rozšíření. Ve Francii romány tyto, 

které jsou zboží tendenční a v některých 

partiích špatně pracovány, přičítány dlouho 

různým romanopiscům. Teprve po smrti abbéa 

Michona zjištěno, že on byl jejich původcem. 

-cký. 

28Abbe [eb] Cleveland, americký astronom 

a meteorolog (* 1838 v N. Yorku), stud. 

v N. Yorku pod výtečnými astronomy Brünowem, 

Gouldem, Struvem a j. R. 1868 povolán 

byl za ředitele observatoria do Cincinnati a 

1871 do Washingtonu. V Cincinnati zavedl 

obyčej vydávati denně telegrafické zprávy meteorologické 

a předpovídati na základě jich 

povětrnost na jeden nebo dva dni. Je členem 

národní akademie věd a některých společností 

vědeckých, hvězdářských a meteorologických 

doma i v cizině. Jeho astronomické, meteorologické 

a fysikální články obsaženy jsou v časopisech 

Monthly notes of the royal astronomical 

society, Astronomische Nachrichten, The american 

journal of science, Record of science and 

industry a v encyklopaediích. 

28Abbema V i l é m (* 1812), kreslíř a mědirytec 

něm., známý hlavně rytinami krajin dle 

obrazů C. F. Lessinga, Scheurena, Achenbacha 

a j. 

Abbema L o u i s e (* 1855), souvěká malířka 

franc., nar. v Etampes. Mezi r. 1862 a 1867 

meškala s rodiči v Italii. Již od mládí jevila 

živý smysl pro umění; prvním jejím učitelem 

malby byl Dévedeux, později Chaplin, Henner 

a Carolus Duran. A. debutovala r. 1874 v pařížském 

Salonu podobiznou své matky. V násl. 

létech vystavila tamtéž řadu obrazů, které jí 

získaly všeobecného uznání. Mezi nimi vynikají 

podobizny: Sarah Bernhardtová (1876), 

Jeanne Samaryová (á (1879) a zvláště sl. Baretta 

(1880), sl. Granierová (1883) a Ferd. Lesseps 

(1884); dále bud’tež uvedeny z jejích maleb Snídaně 

ve sklenníku (1877), Amazonka (1880), Roční 

časy (1882), Píseň odpolední (1885), Komédie, 

Tragédie (1886) a j. Mimo to pochází od A-y 

opona v divadle Porte-Saint-Martin, bronzový 

medaillon s podobiznou Sary Bernhardtové 

(1878), četné akvarelly a kresby leptané (aquaforty). 

Kolorit její bývá harmonický, modelace 

jemná, provedení vůbec jeví výrazný, originální 

temperament umělecký. 

Abben viz Aben. 

Abbeville [abvil], z lat. Abbatis villa 

(Alba villa): 1) Hlav. opevněné město arrond. 

v sommeském dep. na dráze amiens-boulogneské, 

18 km nad ústím ř. Sommy, s 19.283 ob. 

(1881), živícími se hlavně obchodem (obilí, víno 

a j.), pak tovární výrobou látek vlněných, 

zvláště sametu, sukna, koberců, plachtoviny, 

mýdla, zboží skleněného a cukru; má velkolepý 

chrám sv. Volframa z XV. — XVI. stol., 

jehož průčelí jest vzorem pozdního got. slohu 

zvaného flamboyantního, lyceum, bibliotéku, 

městské museum starožitností a přírodnin, 

hřebčinec, pak přístav pro lodi námořní, jenž 

průplavem spojen jest s mořem. A. byl původně 

obročím opata sam-ricquierského (odtud 

lat. jeho jméno), pak opevněn proti Normanům 

od Hugona Kapeta r. 992 a byl až 

do roku 1789 hlav. městem hrabství Ponthieuského; 

20. kv. 1259 s m l o u v o u a-skou zřekl 

se Jindřich III. angl. práv svých na Normandii 

a jiné země franc. ve prospěch krále Ludvíka 

IX. Narodil se zde skladatel Lesueur, je 

muž r. 1852 postaven pomník, a básník Millevoye. 

U A-u nalezeny byly velmi důležité 

starožitnosti, zejména kamenné nástroje zároveň 

s pozůstatky vymřelých zvířat; na základě 

těchto nálezů klade se »doba kamenná« 

a stáří člověka do časů mnohem dávnějších, 

nežli dosud se dělo. — A r r o n d. a-ský má 

v 11 kantonech a ve 172 obcích 134.318 ob. na 

1560 km 2 .—2) Hrabství v Jižní Karolině v Sp. 

Obcích sev.-amer. s 41.000 ob., z dvou třetin 

černochů, na 2764 km 2 . Hlavní město t. jm. 

má 3500 obyv. 

Abbevillea O. Berg, sekce myrtovitých 

rostlin se širokým kalichem z rodu Campomanesia 

(v. t.). Děd. 

Abbeyč [èbbi], angl. o p a t s t v í; se slovem 

tím složena jsou některá jména místní, kde 

bývala opatství, ku př. A.—Holm, Melrose—A.aj. 

Abbey E d w i n, amer. malíř, který, ač nějaký 

čas pobyl na pennsylvanské malířské akademii, 

je spíše samoukem, nebot’ již před tím 

zásoboval nakladatele svými kresbami. Většinu 

svých illustrací provedl pro známou firmu nakladatelskou 

Harper & Brothers. R. 1878 odebral 

se do Evropy, kde prodlel několik let, 

hlavně v Anglii. Výsledek té cesty jsou působivé 

skizzy ze života a domova Angličanů a 

překrásné illustrace k Herrickovým básním, 

které čas od času vycházely v »Harper’s Magazine« 

a r. 1882 byly vydány v samostatném 

svazku. Jako všechny lepší práce A-ovy vyznamenávají 

se 1 tyto kresby jemným humorem 

a cituplnou poesií. Illustroval též Keatsovu 

báseň Eve of St. Agnes (Večer sv. Anežky), 

což se mu však méně podařilo, jelikož Keats 

sám dosti maluje, ovšem že na úkor umělcově 

dovednosti. A. vytvořil také několik olejových 

obrazů, z nichž zvláště vynikají: Stage-office 

(V divadelní kanceláři), The evil eye (Zlé oko), 


Lady in a garden (Dáma v zahradě) a A rose 

in october (Růže v řijnu). 

Abbiate-grasso, opevněné krajské město 

v it. prov. milánské, na Naviglio Grande, stanice 

dráhy hornoitalské, s krásnými chrámy, 

pozoruhodnými ústavy dobročinnými, průmyslem 

hedvábn. a 7025 obyv. (1881, obec 10.481). 

R. 1167 dobyl ho císař Bedřich I., r. 1313 

poraženi zde Guelfové, r. 1524 Francouzové. 

Kraj a-ský má ve 43 obcích 116.729 ob. 

Abbiati J o s e f, ital. rytec, žil v Miláně 

na poč. XVIII. stol. Jeho rytiny, představující 

většinou bitevní scény, jsou velmi váženy. 

Abbitibbi viz Abitibi. 

Abbo z Fleury (Floriacensis, mylně 

zvaný A l b o), světec z řádu sv. Benedikta, vynikající 

círk. hodnostář a spis. (* 945 — † 1004). 

Nar. poblíž Orléansu; vstoupiv do řádu benediktinského 

vynikl ve školách pařížských a 

remešských, kdež osvojil si povšechné tehdejší 

vzdělání. Pobyv dvě léta v Anglii, kamž jej 

byl yorkský arcibiskup Osvald povolal, aby jej 

podporoval v opravě řádu klášterního a pokleslého 

vědeckého vzdělání, navrátil se do 

Francie, kdež se stal opatem svého kláštera 

(fleuryského) a představeným tamní školy. V létech 

986 a 996 poslán byl od Roberta Moudrého 

do Říma, kdež št’astně zažehnal hrozící 

papežský interdikt; rovněž byl na několika 

církevních synodách u vysoké vážnosti a vůbec 

živě se účastnil církevního života tehdejšího. 

Byl zabit při pokuse utlumiti vzpouru mnišskou 

v klášt. La Reolle v Gascogni. A. vvnikal 

v exaktních vědách, mathematice, astronomii 

a ve filosofii; též proslul svou zbožností 

a byl vřelým podpůrcem učenosti. Zanechal 

díla obsahu biografického, apologetického 

a astronomického; zejména napsal Epitome 

de vitis pontificum (1602), Passio sancti 

Eadmundi regis (v »Surii vitis«), Apologeticus 

adversus Arnulphum Episc. Aurelianum (v Pithoei 

»Codex canonum ecclesiae«) a j. Jsa 

vřelým obhájcem práv církevních, což mu 

způsobilo dosti úkoru, napsal spis Collectio 

canonum ad Hugonem et Robertum reges (vyd. 

1723 Mabillonem ve »Vet. Annal.«). Souborné 

vydání pořídil Migne Patrologiae cursus etc. — 

A. prohlášen za mučenníka i svatého a církev 

jej ctí jako divotvorce. 

Abbot: 1) Robert A. (* 1560 — † 1617). 

Nar. v Guildfordě, stud. v Oxfordě, stal se 

kazatelem ve Worcestru u Binghamu, královským 

kaplanem, prof. theologie na Baliolské 

kolleji a roku 1615 biskupem v Salisbury. 

Vynikal jako professor a kazatel i jako spisov. 

a učenec; v theologii předčil i bratra svého 

Jiřího. Spisy jeho namířeny jsou hlavně proti 

papežství, zvl. Antichristi demonstratio (Lond. 

1603 a 1608), vyd. nákladem krále Jakuba I., 

který vysoce cenil spisy A-ovy. Pohrobní spis 

De suprema potestate regia (r. 1619) hájí důrazně 

a učeně moc i autoritu královskou proti 

útokům Bellarminový a Suarezovým. Z angl. 

jeho spisů uvádíme The mirror of popish subtilties 

(1594), The exaltation of the kingdom 

and priesthood of Christ, řeč na základě 110. 

žalmu (1601), A defence of the reformed catho- 

Abbiate-grasso — Abbot. 29 

lic of Mr. William Perkins (1606, 1607 a 1609), 

k němuž přidal spis The true ancient roman 

catholic amn.j. 

2) George A. (* 1562 — † 1633), bratr před., 

zasazoval se s earlem z Dunbaru o sjednocení 

církve skotské s anglickou, při čemž 

svou obratností dobyl si přízně krále Jakuba I. 

Roku 1609 stal se biskupem lichfieldským 

a conventryjským, roku 1610 arcibiskupem 

canterburyjským. A. jevil nevšední samostatnost 

a ráznost, stavě se neohroženě proti některým 

tendencím dvora i krále samého. Král 

Jakub I. radíval se s ním v důležitých věcech 

státních a církevních, ačkoliv se, jak 

praveno, ne jedenkráte opřel záměrům jeho. 

U nástupce Jakuba I., Karla I., upadl v nemilost 

a byl přinucen vzdáliti se ode dvora. 

Z prací literárních zvláště vytknouti sluší překlad 

bible do angl., pak histor. díla Brief description 

of the n hole world (Lond. 1634) a 

History of the massacre of the Valteline (1631). 

(Srv. W. Russel, Life of George Abbot. 1777.) 

Rodiště jeho Guildford, kde zřídil veliký hospitál, 

dalo mu postaviti nádherný pomník. 

3) Charles A., první lord C o l c h e s t e r, jeden 

z nejznamenitějších předs. dolní sněmovny 

anglické, * 1757 v Abingdoně jako syn zámožného 

duchovního. Stud. ve Westminsteru a na 

universitě oxfordské, kdež vyznamenán byl za 

latinské básně prvního roku cenou universitní, 

druhého roku cenou kancléřskou. Za tuto druhou 

báseň (Petr Veliký) dostalo se mu později 

od císařovny Kateřiny II. zlaté medaille. R. 1778 

cestoval A. po Švýcarech; navrátiv se stal se 

úředníkem soudním. R. 1795 nabídl mu vévoda 

z Leedsu mandát poslanecký za městys Helston 

v Cornwallu. A. nabídnutí toto přijal. 

V úřadě tomto obrátil na se brzy pozornost 

sněmovny svými praktickými návrhy. R. 1802 

byl zvolen za předsedu dolní sněmovny. Úřad 

tento zastával s velikou obezřelostí a obratností 

až do r. 1817, kdy pro seslabený zrak 

musil se na čas uchýliti do soukromí. Při té 

příležitosti povýšen byl na barona C. se značnou 

pensí pro sebe a svého nástupce. Pozdraviv 

se cestoval v létech 1819—1822 po Francii 

a Italii. Po svém návratu účastnil se ještě 

po 7 let jako člen horní sněmovny politického 

života a kladl zvláště houževnatý odpor připuštění 

římských katolíků do sněmovny. Zemřel 

r. 1829 na svém venkovském sídle 

Mayfieldu. Řeči, kteréž měl jako předseda 

dolní sněmovny, vydal roku 1829 jeho tajemník 

John Rickman. Sr. Diary and correspondence 

of lord C. (Lond. 1861, 3 sv.), jejž 

vydal jeho syn. 

4) Charles A., syn před., druhý lord C. 

(* 1798 — † 1867), vstoupil r. 1811 do vojenské 

služby námořské a r. 1860 povýšen za 

viceadmirála. Mezi tím vykonal r. 1816 v průvodu 

lorda Amhersta vyslaneckou cestu do 

Číny, v l. 1852—58 zastával úřad generálního 

výplatčího a místopředsedy obchodního úřadu 

a v l. 1858—59 úřad generálního poštmistra, 

v kterémžto postavení zvelebil poštovnictví 

anglické uzavřením poštovních jednot s cizinou 

a usnadněním dopravy psaní a tiskopisů. 


30 Abbotova pasta — Abbott. 

5) Benjamin A., americký paedag. (* ok. 

1763 — † 1849). Byl 50 let ředitelem Fillipsovy 

akademie v Exeteru (New-Hamp.) a slynul 

jako přední paedagog americký. Byl znalcem 

klass. jazyků, pevné povahy a znamenitých 

zkušeností životních. Ze žáků jeho dlužno 

jmenovati slavné muže Dan. Webstera, Everetta, 

Jiř. Banckrofta a j. 

6) James A., angl. kapitán bengál. dělostřelectva, 

proslul svou cestou z Herátu do 

Chívy a odtud do Ruska, kterou konal r. 1839 

na rozkaz místokr. indického maje vyjednávati 

s Alla-Kulí, chánem chívským, o vojenských 

opatřeních proti Rusům, kteří tehdá pod gen. 

Perovským chystali se postupovati ve stř. Asii. 

Popis cesty té ve formě denníku Narrative 

of a journey from Herat tho Khiva, Moscow 

and St. Petersburgh (2 svaz. 1843) obsahuje 

mnoho zajímavých nových vědomostí zeměpisných, 

zvláště o poříčí řeky Amu a jejím 

dřívějším rameni, které ji pojilo s mořem Kaspickým. 

Mimo to napsal T′ Hakoorine, a tale 

of Maandos (Lond.). Později zastával místo 

podkommissionáře (od 1847—53) v okresu Hazáře, 

v Pandžábu, a dle něho nazváno bylo 

r. 1854 založené město Abbottábád (v. t). 

7) H. L. A., proslul jako poručík inženýrského 

sboru Spoj. Obcí Severoamerických 

svými pracemi hydrotechnickými na ř. Mississippi. 

Podnětem k těmto pracím bylo usnesení 

kongressu r. 1851, aby otázka o odklizení 

překážek při plavbě jakož i nebezpečí zátop 

na řece Mississippi důkladně byla zodpovídána 

na základě zevrubného prozkoumání celého 

poříčí veletoku tohoto zejména se stanoviska 

fysikálního a to na útraty státní. Provedení 

této úlohy odevzdáno »Bureau oftopographical 

engineers« ve Washingtonu, kteréž vyvolilo 

ze středu svého kommissi, v jejíž čele byl 

kapitán A. A. Humphreys. Později přidělen 

byl jemu k ruce poručík A., kterýž zároveň 

s Humphreysem účastnil se v řídění prací měřických 

a po celou dobu téměř dvanáctileté 

práce v něm setrval. Výsledky těchto velmi 

obsáhlých prací sneseny a uveřejněny v díle: 

Report upon the physics and hydraulics of the 

Mississippi River. Prepared by Captain A. A. 

Humphreys and Lieutn. H. L. Abbot. (Philadelphia, 

1867.) Ss. 

8) Ezra A. (* 1819 — † 1884), professor 

novozákonné kritiky a exegese na Harvard 

kolleji v Cambridgi (Mass.), vydal seznam 

knih, týkajících se budoucího života (přes 

5300 titulů), dále americké upravení Smithova 

Dictionary of the Bible (1867—70) a množství 

jiných spisů a kritických pojednání. Byl 

také ve sboru učených bohoslovců, kteří znova 

prohlédli a r. 1881 vydali Nový zákon. 

9) Evelyn A., prof. v Londýně. Sepsal: 

Index to Plato (Lond. 1875), Selections from 

Greek epic and dramatic poetry w. notes (1875), 

Selection from Lucian (1873), Hellenica, essays 

on greek poetry, philosophy and religion (1880). 

S Campbellem vydal Sofokleova Oidipa na 

Kolóně (1873) s úvodem a poznámkami. Mimo 

to přeložil do angličiny Dunckerovy Dějiny 

starověku. 

Abbotova pasta jest těsto připravené 

smíšením kysličníku arsenového, morfia a 

kreosotu. Slouží v minimálních částkách, jež 

vpraví se do dutých zubů, k umrtvení zubních 

čivů. Schr. 

Abbotsbury [èbotsböry], mčko. v angl. 

hrabství dorsetském, 60 km jz. od Dorchestru 

na břehu úžiny La Manche s 979 ob., vydatným 

lovem makrel, římským táborem, pohanskými 

hroby a zbytky opatství r. 1044 založeného. 

Abbotsford [èbots-], proslulé sídlo sira 

Waltera Scotta s bohatými sbírkami obrazů, 

starožitností, zbraní, knih a rukopisů, leží na 

ř. Tweedu ve skotském hrabství selkirkském, 

45 km jv. od Edinburku. Pozemky kolem A-u 

tvořily původně malé hospodářství C l a r t y 

H o l e a přešly r. 1811 v majetek jmenovaného 

básníka, který vzpomínaje rád časů, kdy opati 

(abbots) nedalekého Melrosu brodili se (ford) 

Tweedem, dal jim jméno A., z kteréhožto pojmenování 

vznikl asi omyl značně rozšířený, že 

prý A. býval původně klášterem. S počátku vystavěl 

malou villu, západní křídlo nynější budovy, 

později, když jmění jeho rostlo, připojil 

k ní ostatní části zámku. Tak vzrostl malebný, 

nepravidelný zámek různých slohů skotských, 

jemuž ne bez příčiny se říká »romance z vápna 

a kamene«. Co rok přichází sem hojně navštěvovatelů. 

(Viz vyobr. č. 10.) 

Abbotshall [èbotshól], obec v skot. hrab. 

fifeském na zátoce Forthské s 6435 ob. (. (1881); 

rybolov, výroba plátna a flanelu. 

Abbots-Langley [èbotslanglé], město 

v angl. hrabství hertfordském s 2600 obyv., 

35 km od Londýna, rodiště papeže Hadriana IV. 

(Mik. Breakspeara), má papírny a pensijní dům 

knihkupců angl. 

28Abbott [èbot]: 1) J a c o b (* 1803 — † 1879), 

plodný spisovatel americký, jenž záhy nabyl 

veliké oblíbenosti doma i za mořem netoliko 

svými přednáškami The young christian a The 

corner-stone, nýbrž i hojnými knížečkami školními, 

libujícími si nejvíce v oboru dějepisném. 

Působil nemálo zvláště těmito plody, vykládajícími 

dějiny vůbec methodou biografickou a 

řízenými hlavně zásadami náboženského vychování 

na jiné spisovatele pro mládež. A. byl 

střídavě kazatelem a ředitelem škol; literatuře 

oddal se cele od r. 1851. Mnohé z jeho náboženských 

a vychovatelských rozprav byly přeloženy 

do cizích jazyků. Spisků jeho čítá se 

na 300 sv. 

2) John Stevens Cabot A. (* 1805— 

†1877), americký historik a spisovatel náboženský, 

studoval bohosloví v Andoveru, načež 

stal se farářem ve Worcesteru, později v Roxbury 

a posléze v Nantucketu, kde roku 1844 

vzdav se správy duchovní oddal se literatuře. 

Bylt’ již r. 1833 vydal The mother at home 

(Matka v rodině) a krátce na to The child at 

home (Dítě v rodině), kteréžto čistě vychovatelské 

spisy došly v obecenstvě co největší 

obliby a přeloženy do několika evropských 

jazyků. Od roku 1851—55 uveřejnil v »Harper’s 

Monthly Magazine« The history of Napoleon 

Bonaparte, brzo potom Napoleon at St. 

Helena, Correspondence of Nap. and Josephine, 


History of Napoleon III. a 

The French revolution of 

1789, v nichž proti angl. 

zvyku poněkud výstředně velebí 

oba franc. císaře, hlavně 

Napoleona I. Kromě toho 

napsal A history of the civil 

war in America (Dějiny občan. 

války v Am.) 1863—66, 

dále Lives of the presidents 

(Životopisy presidentů) 1867, 

Histories of Austria, Russia, 

Spain and Italy a pojednání 

o Bedřichu Velkém: 

The history of Frederick 

the second (r. 1871). Zajímavé 

předměty a živost 

slohu pojistily mu široké 

vrstvy čtenářstva, ale soudným 

historikem se hrubě 

neosvědčil. 

3) Lyman A., syn Jakubův, 

* 1835 v Roxury, 

Mass., studoval původně 

práva a vydal se svými 

bratry B e n j a m i n e m (nar. 

1830) a A u s t i n e m (* 1831) 

několik spisů právnických 

a pod pseudonymem společným 

B e n a u l y tendenční román 

Conecut Corner. Později 

však obrátil se ke theologii 

a byl duchovním kongregační 

církve. R. 1871 vydával 

týdenník »Illustrated 

christian weekly«, r. 1876 až 

1881 společně s H. W. Beecherem 

»Christian union«. 

Napsal mnoho spisů náboženských, 

od roku pak 1882 

píše kommentář k Nov. zák. (posud 4 díly). 

4) Edwin A., angl. paedag. a spis., získal 

si zvláště o literaturu vzdělavatelskou velikých 

zásluh školními učebnicemi, z nichž The Shakespearian 

grammar pokládá se za nejlepší dílo, 

pojednávající o řeči Shakespearově. Narozen 

1838 v Londýně, kdež byl správcem městské 

školy a později kazatelem university cambridgeské 

a oxfordské. Arcibiskup canterburský udělil 

mu (1872) v uznání jeho zásluh o školství 

titul D. D. (doktora theologie). Mimo kázání 

Cambridge sermons (1875) a Oxford sermons 

(1878) vydal Through nature to Christ (Přírodou 

ke Kristu) 1877, Bacon and Essex. A sketch 

of Bacon, s earlier life (1877) a mnohé jiné spisy 

obsahu náboženského. 

Abbottábád: 1) Okres v severním Pandžábu, 

má na 1827,84 km 2 135.486 ob. (1881). — 

2) Město novějšího původu v témže okresu, 

161 km vých. od Pešáveru. Obyvatelstvo dle 

censu 1881: 2151 Hindů, 1649 muhammedánů, 

306 Sikhů, 83 jiných, v celku 4189, jež bydlí 

v 918 domech. Nalézá se tam vojenská posádka 

indické armády. 

Abbozzo (it.), první návrh díla plastického 

volně od ruky z hlíny, vosku, nebo jiné měkké 

látky věrně dle přírody zhotovený 

Abbottábád — Abbreviatura. 31 

Č. 10. Abbotsford. 

Abbreviatoˇri (lat.) nazývali se ti úředníci 

papežské kanceláře, jejichž úlohou bylo 

činiti z podaných žádostí stručné výtahy a po 

učiněném rozhodnutí papežském zhotovovati 

koncepty listin a listů, zvláště takových, které 

se od obyčejných formulářů odchylovaly. Bývalo 

jich 72 a dělili se na v y š š í , n i ž š í a 

na examinátory. Prvních bylo 12 a směli 

jako preláti nositi oděv fialové barvy, druhých 

bylo 22 a do třetí třídy náleželi ostatní. 

Těmito posledními směli býti též laikové, 

jimž dovoleno bylo ženiti se. Elr. 

Abbreviatura (ital.), skratek; v písmě 

notovém užívalo se jí k ušetření místa i času, 

a dělo se to jednak v notách samých, jednak 

ve slovech označujících rychlost pohybu, způsob 

přednesu a j. V moderním tisku hudebnin 

se již neužívá abbreviatur notových. 

Slovní skratky hudební nejčastěji se vyskytující 

jsou: at. — a tempo; c.8 -coll’ ottava; 

D. C.-dacapo; D. S.-dal segno; F. forte; 

ff.-fortissimo; fp.-fortepiano; fz.-forzando; 

M. M.-Mälzelův metronom; mf.-meno 

forte; p. — piano; pf.-piu čili poco forte; 

rit. — ritardando; s. — sinistra; sf.-sforzando; 

s. t. — senza tempo; tr. — trillo; u . c.-una 

corda; v .s.-volti subito a j. v. 


32 Abbreviatury — Abdalonymos. 

Abbreviatury viz Skratky. 

Abbt T o m á š (* 1738 — † 1766), prostonár. 

filosof něm., zvláště v éthice a aesthetice činný, 

méně v učitelství akademickém než ve spisovatelství. 

Ve svých populárních spisech o smrti 

za vlast’ a zásluze jeví se jeho snaha osvěcovati. 

Celkem vzešla filosofie jeho ze školy 

Leibnitz-Wolffovy i patří A., jako přátelé jeho 

Euler, Mendelssohn a Nicolai, mezi o s v í c e n c e. 

Spisy jeho jsou více mravoučného než metafysického 

obsahu; dojem jejich na tehdejší 

dobu byl značný. Mimo díla již citovaná uvádíme 

ještě Beiträge zur angemesseneren Behandlung 

der Geschichte, kdež se pokouší o pragmatické 

a s vyššího stanoviska pojaté vyličování 

dějin. A. řadí se tím k Voltaireovi a Herderovi; 

zásluhou jeho jest, že obrátil pozornost 

k účelům, kterých má býti dějinami pro 

vzdělání ducha a mysli dosaženo. O vytvoření 

a vytříbení německého slohu má A. zásluhy 

trvalé. Herder, nástupce A-ův v úřadě, také 

literárně cítil se mu blízkým, a postavil mu 

pomník ve svém spise Über Th. Abbts Schriften. 

A. nar. 25. listop. 1738 v Ulmu, studoval 

v Halle theologii, byl r. 1760—65 prof. ve Frankfurtě 

n. O. a Rintelu, konečně konsistoriálním 

radou v Bückeburku. Po smrti A-ově vydal 

spisy jeho Nikolai: Vermischte Werke (Berlin 

1768—81 6 sv.). Srvn. Nikolai Ehrengedächtniss 

Th. Abbts (Berl. 1767). 

Abbúb, a b b ú b á (slovo aram.), hudební 

nástroj, jehož užíváno při slavnostech náboženských 

(hebr.úgáb); flétna pastýřská, píšt’ala, 

jež zhotovovala se z rákosu nebo z kovu (mědi, 

železa). Hlas její přirovnává seku hlasu lkajících. 

Od slova toho odvozují se lat. ambubajae 

(Hor. Sat. I. 2. ambubajarum collégia), jež byly 

ženypotulné, živící se hrou na píšt’alu a-u. Dk. 

ABC, první tři písmena abecedy a dle 

jmen jejich název knížek, z nichž se děti učily 

prvopočátkům čtení. Česky říkalo se abecedář. 

ABCdaria, vl. Spilantes Acmella L. 

(Acmella mauritiana Pers.), rostlina na Ambomě, 

Ternatě a j. ostrovech asijských rostoucí, 

jejíž ostrá št’áva hojí kurděje. Listy a 

kořen této rostliny dávají učitelé tuzemští žvýkati 

dětem, aby oblomili jazyk jejich ku výslovnosti 

hlásek. 

ABC-klub, jméno přijaté republikánskými 

nadšenci v Paříži, kteří usilovali o zlepšení 

stavu nuzných (abaissés). Jejich povstání z 5. 

června 1832 bylo 6. června krvavě potlačeno. 

Tyto události vylíčil Viktor Hugo ve svých 

Bídnicích (1862). 

A-B-C process (Sellarův process) jest 

v Anglii obvyklý název zvláštního způsobu 

zpracování městských výkalů. Jméno obdržel 

od hlavních přísad, jichž při tom se užívá. 

Jest to kamenec (alum), krev (blood), dřevěné 

uhlí a jíl (charcoal, clay). První pokusy provedeny 

v Leamingtonu, v Crossnessu a Leedsu 

v létech sedmdesátých. Systém ten byl velmi 

často zkoušen, odporučován, nyní však až na 

město Aylesbury v Anglii opuštěn. Mimo ty tři 

přední součásti hmoty čistící bývaly přidávány 

také jiné látky: magnesie, manganan draselnatý, 

pálená hlína, kuchyňská sůl, uhlí zvířecí 

a j. Čtyři libry té směsi (přesně v poměrech 

předepsané) smísí se s 1000 galony vody odpadné. 

Největší část’ látek organických i jiných nečistot 

srazí se ke dnu, a voda odplývající jest 

prý čista, bez zápachu, tak že může do vod 

tekoucích odváděna býti. Ssedlina se zdvihá 

ze dna nádržek pumpami a znova s vodami 

novými promíchává, což pět až šestkráte opakováno 

býti může. Pak se přidává k masse 

něco kyseliny sírové, aby se ammoniak zadržel, 

massa se suší a užívá se jí za hnojivo. Poslední 

zkoušky, v Aylesbury od professora Dewara 

provedené, nejsou příliš odporučující pro 

systém ten. Hjš. Rn. 

ABCtuorium, ABCturium též abgatorium, 

část’ obřadu při svěcení nového kostela. Papež 

Řehoř Vel. ustanovil totiž, aby biskup světě 

kostel napsal na podlahu dvakrát A B C; později 

biskupové však psávali celou abecedu 

latin. a řecky a to v levo od vchodu ku hlav. 

oltáři na podlaze popelem posypané Výklad: 

aby věřící dobře si zapamatovali, co slyší. 

V některých liturg. knihách zove se tato alfabeta 

abecenarium. 

Abd, arab. s l u h a 1. ve vlastním slova 

smyslu jako o t r o k a sice mužský otrok (nyní 

užívá se slova toho o č e r n ý c h otrocích naproti 

slovu mamlúk, známé i u nás mameluk, 

jehož užívá se o bílém otroku); 2. přeneseněsluha 

a ctitel boha, na př. a b d - u l l á h sluha 

Alláhův, a b d - u r - r a h m á n sluha slitovníka, 

abd-ur-rahím sluha milosrdného, abd-ulh 

á m i d sluha chváleného, a b d - u l - m e d ž í d 

sluha slaveného, a b d - u l - a z í z sluha mocného, 

abd-ul-vahháb sluha dárce atd. Dk. 

Abda, prov. marocká na záp. pobřeží, sev. 

od ústí ř. Tensifta, sídlo kmene arab. t. jm. 

Pobřeží její jest pusto a pokryto písčitými pahorky, 

uvnitř však jsou některé úrodné a dobře 

vzdělané krajiny: hlav. město S a f í leží při moři. 

Abdál: 1) Arab. mn. č. slova b e d í l = zástupce; 

v theologii muslimské značí určité 

ctnostné osoby, jimiž bůh jako svými zástupci 

na zemi udržuje a řídí tento svět, který proto 

nikdy není bez nich. Umře-li některý, nastoupí 

na jeho místo jiný, kterého bůh z ostatního 

lidstva ustanoví. Jest jich celkem 70, 

40 připadá na Syrii, 30 na ostatní země. 

Ale nikdo na světě nemůže udati, kdo jimi 

jsou a kde se nalézají, ježto to jediné bohu 

samému známo. Příchod a-a ze Sýrie pokládají 

muslimové za znamení soudného dne. 

Vedlé tohoto obecného výkladu a-ů jest i výklad 

jiný, dle kterého jest jich toliko sedm, 

zástupců a nástupců sedmi Muhammedem 

uznávaných proroků. — 2) Člověk jakýsi, 

který nadšen láskou k bohu divy konal. Peršané 

nazývali ho dívánei chudá (= blázen 

boží). Příkladu jeho následovala potom řada 

jiných, jež lid bez rozdílu za svaté pokládá. 

Odtud nabylo slovo to významu světce neb 

dervíše. Dk. 

Abdáli v. Abadáliové a Durániové. 

Abdalonymos (řec. z orient. abd-aloním, 

t. j. sluha bohů), potomek starého král. rodu 

sidonského. Jsa chud živil se zahradnictvím 

a donášením vody. Alexander Vel. jmenoval 


jej r. 332 před Kr. králem sidonským a daroval 

mu nejen město s okolím, ale 1 část perské 

kořisti. 

Abdank nebo H a b d a n k, jméno erbu polského, 

který má v červeném poli stříbrné znamení 

latinskému W podobné. Nad přílbou jest 

koruna a nad ní táž litera. (Viz vyobr. č. 11.) 

Dle pověsti vznikl za války Boleslava III. Křivoústého 

s něm. císařem Jindřichem V. Když 

císař ukazoval vyslanectvu Boleslavovu své 

poklady, Jan hrabě z Góry, přední jeho člen, 

hodil do nich svůj zlatý prsten, načež prý 

Jindřich řekl: »Hab Dank«. Odtud přijal Jan 

z Góry. když mu byl erb udělen, pro svůj 

rod jméno Habdanků neb Skarbků (skarb = 

poklad). Mimo zakladatele z rodu toho vynikli: 

1. L a m b e r t (†1101), syn Michala hraběte 

z Góry, jenž byl po sv. Stanislavu kra- 

Č. 11. Abdank. 

kovským biskupem; 2. S k a r b i m i e r z, hrabě 

z Góry, hejtman Boleslava III. a vojvoda krakovský, 

přispěl r. 1109 valně k vítězství na Psím poli 

u Vratislavi. Zapleten jsa ve spiknutí se Zbigniewem, 

nevlastním bratrem královým, byl 

později uvězněn a oslepen; 3. M i c h a ł , hrabě 

z Góry, jenž r. 1114 založil v Lublíně klášter 

benediktinský; 4. R u s ł a w, hrabě z Góry, zakladatel 

kláštera cisterciáckého v Sulejově nad 

Pilicí. — K erbu A. náležejí rodiny Abakanowiczů, 

Andronowiczů, Ankwiczů, Beynartů, 

Choriňských, Dermontů, Doliniaňských, Eygirdů, 

Leszczyńských, Małachowských, Skarbků 

a j. Klr. red. 

Abdank, vesnička v Čechách, 6 d.,34 obyv. 

něm. (1880), okr. hejtm. Kaplice, okr. a býv. 

dom. Vyšší Brod (1 1 /2 hod. jz.), obec Schönfelden, 

fara Kaplice (Kapelln). 

Abdelić viz Habdelić. 

Abd-el-Kader v. Abd-ul-Kádir. 

28Abdéra (ëAbdhra), řecká osada ve starověké 

Thrákii, nyn. P o l y s t i l o, při ústí řeky 

Nésta, založená kolem r. 650 př. Kr. S počátku 

trpěla útoky barbarských Thrákův, až 

dostalo se jí posily od Tejanů, před Peršany 

ustupujících (r. 543). Za Dareia upadla též A. 

pod svrchovanost perskou, vstoupila po po- 

Abdank — Abdiáš. 33 

rážce Xerxově do délského spolku a zmohutněla 

velice výnosným obchodem. R. 376 př. 

Kr. byli Abdérští od Triballů poraženi tak rozhodně, 

že odtud jejich politický význam přestává. 

Místní samosprávu zachovala A. až do 

středověku. V A-ách zrodili se filosové Démokritos 

a Protagoras, jakož i dějepisec Hekataios; 

přes to požívali Abdérité pověsti 

starověkého Kocourkova. Příčina toho není 

známa. Pšk. 

Abdérité, obyv. A b d é r, viz A b d é r a. 

Abdéros (ëAbdhroc), syn Hermův a miláček 

Hérakléův, hérós epónymos thráckého 

města Abdér. Od koňů thráckého krále Dioméda, 

jež mu Héraklés, ubíraje se do boje 

s Bistony, svěřil k opatrování, byl roztrhán; 

na počest jeho založil pak Héraklés město 

Abdéra a ustanovil mu hry pohřební, které 

Abdérité rok co rok slavili. Vý. 

Ábdest (perský výraz pro arab. wuzü) je 

Muhammedem zavedený způsob umývání se 

(tváře, rukou po lokte, hlavy a nohou po kotníky) 

před modlitbou (Kor. V. 8). Umývání 

děje se dle podrobných předpisů vodou, a 

není-li této neb je-li nezdravá, prachem nebo 

pískem. Význam jeho záleží ve smytí všelikého 

hříchu s těla a má dle výroku Muhammedova 

platnost jako polovice víry a klíč 

k modlitbě. U větších mešit nalézají se zvláštní 

nádržky neb i studny určené k tomuto náboženskému 

umývání. Při větším poskvrnění, jež 

theology muslimskými výslovně se vypočítává, 

jest nutným mytí celého těla (gusl), ustanovené 

v Kor. V. 9. Tradice ustanovuje i jiná 

umývání, založená ne na předpise božském, 

nýbrž na předpise nebo příkladu Muhammedově 

(gusl masnún = umývání tradicí zavedené) 

při přestoupení k islámu, před modlitbou páteční 

(= neděle muslimská) a o velkých slavnostech, 

po mytí mrtvoly a puštění krve. Dk. 

Abdias (hebr. Abdijjá čili Obadja t. j. služebník, 

ctitel Jehovy): 1) Čtvrtý v řadě 12 malých 

proroků. Působil okolo IX. stol. př. Kr., 

s určitostí však nelze toho udati. Zůstavil po 

sobě kratičké proroctví o 1 kapitole pouze 

s 21 verši, v němž Edomitům pro jejich nepřátelství 

k národu židovskému předpovídá 

zkázu a tomuto budoucí jeho oslavení. Jrk. 

2) A. skladatel knihy Historia certaminis 

apostolici, který se vydával za jednoho ze 72 

učenníků Kristových a tvrdil, že obcoval s Ježíšem, 

že následoval sv. Šimona a Judu do 

Persie, kdež od nich byl učiněn prvým biskupem 

babylónským. Kniha ta sepsána prý 

původně hebrejsky a přeložena později do řečtiny 

a latiny. Rukopis její našel a vydal 

W. Lazius; byla v XVI. stol. tak oblíbena, že 

vyšla šestkrát tiskem. Brzy však vyšlo na 

jevo, že jest to dílo podvržené, pocházející 

nejpozději ze III. stol.; bylo ho užito při skládání 

Zlaté legendy (Legenda aurea). 

Abdiásˇ J a n, starší Jednoty čes. bratří, 

nazývá se r. 1584 »jedním ze služebníků Páně 

předních«. Když o synodě sležanské (1584) 

Jakub Prušák, mládenec pobožný, učení pilný, 

nenadálou smrtí byl zachvácen, A. učinil nad 

ním kázání. Byl výborný znatel hudby a pěv- 


34 Abdicatio — Abdón. 

cem obce bratrské, zemřel 24. června 1588 postavení jeho v církvi možné není. Spor ten 

v Přerově. 

však rozřešen byl výrokem papeže Bonifáce 

Abdicatio: 1) A. l i b e r o r u m (‚pok- VIII. r. 1299 (c. I. de renuntiatione, in Vito I. 7) 

ruxic), v řeckém právu se vyvinuvší z a p u - ve srovnalosti s dosavadní praxí v ten smysl, 

z e n í dítěte za jistých podmínek, kteréž však 

do práva římského nepřešlo. Srov. o tom Herr- 

že papeži 

svého. A. 

volno jest kdykoli 

papežů udála se 

vzdáti se úřadu 

celkem třikráte; 

mann, Lehrbuch der griech. Privatalterthü- resignovali totiž: Řehoř VI. (1046), Celestin V. 

mer. — 2) A. tutelae, starořímsképrávo k odmítnutí úřadu poručnického, testamentem 

uloženého, o němž však se kompilace Justinianova 

nezmiňuje. Kr. 

Abdikace (zlat.), odřeknutí, vzdání se 

(1294) a Řehoř XII. (1415). Pžk. 

Abdikovati (z lat.), odříci, vzdáti se 

něčeho. 

Abdomen (lat.) viz B ř i c h o. 

Abdominales, rybybřichoploutevné, něčeho: 1) Ve státním právu má zvláštní 

význam a. trůnu se strany vladaře v monar- 

kterénarozdílodrybhrdloploutevných mají druhý pár okončin-ploutve-na břiše. 

chii dědičné. Kdežto totiž v republice a v mon- Tvoříprvnískupinurybměkkoploutev archii volební při a-i hlavy státu novou voln ý c h a náleží k nim většina našich ryb dobou 

snadno 

v monarchii 

náprava 

dědičné 

se 

ta 

zjedná, vyskytá se 

obtíž, že, poněvadž 

mácích. 

Abdominalia, skupina korýšů svijono- 

řádem posloupnosti napřed přesně jest stanohých (Cirripedia), jež zahrnuje v sobě tvary 

veno, kdo ve případě uprázdnění trůnu má nastoupiti, 

a poněvadž tento řád posloupnosti 

jest zákonem ústavním, každé pošinutí pořádku 

v příčině té stanoveného vyhledává 

vesměs cizopasné. 

Abdominální 

útrob břišních. 

Abdominální 

plethora vizPřekrvení pory (pori abdominales): 

oněch náležitostí, jakých třeba, aby platně 1) Párovité otvůrky dutiny tělní, vyskytující 

k místu přišel zákon vůbec a zákon ústavní 

zvláště. A poněvadž a-í pošinutí takové snadno 

se u ryb kruhoústých, 

kterých ryb kostnatých, 

některých žraloků, ně- 

u krokodilův a želv. 

může přivedeno býti, při nejmenším však jí U mihule jest na př. otvůrek ten nepárovitý 

se skracuje doba vlády resignujícího vladaře, za řití ústící, u některých žraloků dvojitý, ji- 

jenž ve smyslu zásad práva veřejného k vládě 

jest netoliko oprávněn, nýbrž i zavázán, žádá 

ným zcela schází. Velmi veliké jsou 

ty u sklenošupinatých ryb (ganoidů), 

otvůrky 

rovněž 

se ve státu konstitučním k a-1 vůbec souhlasu za řití ven ústící, kdežto u Protoptera bud’ 

zastupitelstva lidu a vyhlášení její ve formě v pravo, bud’ v levo jediný kanálek pod řití 

zákona. Pročež byla také uherským zák. čl. 

3. z r. 1867 a. císaře a krále Ferdinanda, jež 

ven 

zejí 

se otvírá. U obojživelníkův docela schá- 

a vyskytují se opět u želv a krokodilův. 

byla se stala r. 1848, dodatečně schválena a Dle všeho svědčí otvůrky břišní o velmi dáv- 

bylo zároveň ustanoveno, že budoucně a. jen se ném původu, a mnozí morfologové vidí v nich 

svolením uherského sněmu 

Ústava zemí předlitavských 

bude 

nemá 

uskutečněna. 

ve příčině 

zbytky 

gánův), 

zadních 

jimiž 

prvoledvin (segmentových or- 

pohlavní produkty na venek 

té výslovného ustanovení; poněvadž záležitost vycházely, jakož děje se dosud skutečně 

ta nebyla říšské radě výslovně vyhrazena, jest u ryb kruhoústých. — 2) Nepárovitý otvor 

míti za to, že a-i by slušelo provésti za souhlasu 

sněmů zemských. Pžk. 

peribranchiální 

atriální otvor 

dutiny čili atria 

zvaný) u kopinatce 

(odtud také 

(Amphioxus) 

A. nazývá se obyčejně pouze dobrovolné složení 

důstojenství vladařského. Avšak i když slo- 

a sumek (ascidií). 

Abdominální pulsace vizTep v nadžení 

to vyvoláno jest zevními donucujícími okolnostmi, 

ku př. nešt’astným výsledkem válečným 

břišku a Tepání srdečnice břišní. 

Abdominální těhotenství v. Těhoten- 

aneb neschopností vésti vnitřní neb zevní záležitosti 

říšské směrem, k jehož zachování vladař 

se byl zaručil, kdy tedy složení důstojenství 

vladařského se jeví následkem mravního 

ství mimoděložní. 

Abdominální tyfvizTyf střevní. 

Abdominoskopie (abdomen-břich, 

skope¿n-vyšetřovati) nazývají Francouzi vy- 

donucení, mluví se o a-i. Příklady a. jsou zešetření dutiny břišní, aby se choroba v daném 

jména v novější době dosti časté i náleží sem případě určila. Vyšetřování děje se hlavně 

v XIX. stol. zejména a. cís. Františka II. (1806), 

Karla IV. Španělského (1808); Napoleona I. 

proklepáváním, 

míst stanovena 

by 

byla, 

plynatost 

k čemuž 

jednotlivých 

se pojí pro- 

(1814 a 1815), kr. Karla Emanuele, Viktora hmatávání stěn břišních za příčinou zjištění 

Emanuele i Karla Alberta Sardinských (1802, 

1821, 1849), kr. Ludvíka I. Bavorského (1848) 

a j. Někdy děje se a. ve prospěch jiného člena 

abnormního odporu. Peč. 

Abdón (ctitel): 1) Syn Hillálův, 10. soudce 

isráélský (dle kn. Soudců 12, 14—15) z Píra- 

panující rodiny; takovou jeví se a. kr. Karla X. thónu v krajině Efraim, soudil lid po 8 let. — 

i Ludvíka Filipa (1830, 1848), císaře Ferdi- 2) A. M a r t i n (Přerovský), starší bratr Jana 

nanda Rakouského 

nělské (1870) a j. 

(1848), král. Isabelly Špa- 

-l. 

Blahoslava. Byl »muž šlechetný a učený, kterýž 

okolo tří let byl v kolleji v Královci, kdež 

2) V církevním právu bylodruhdyslýchal slavného Jiříka Sabina«. Potom »v naší 

sporno, má-li místo a. papežova. Bylo totiž (t. wittemberské) kolleji židovskému a řeckému 

k tomu ukázáno, že k 

církevního zapotřebí jest 

resignaci hodnostáře 

přijetí její vyšším 

jazyku s pilností se učil« dle slov Filipa Melanchtona. 

Jednota vyslala jej r. 1549 do Krá- 

orgánem, což při a-i papežské vzhledem ku lovce na učení, »aby se v potřebách pilných 


Jednotě hoditi mohl«; nedočkala se však ovoce 

učenosti jeho. Jen píseň Mocný všech věků 

králi v kancionále šamotulském známe od 

něho. A. nar. 1529 v Přerově. Počátkem r. 

1555 vrátiv se z ciziny, v Ml. Boleslavi ošetřoval 

Arnošta Krajíře v poslední jeho nemoci; 

r. 1557 zřízen ve Sležanech (na Mor.) na kněžství 

a poslán do správy duchovní do Prahy, 

kdež 8. břez. 1561 zemřel a pochován u sv. 

Jindřicha. Nápis na hrob složil mu mistr Ezrom 

z Wittemberka a br. Jiří Strejc. 

Ibn Abd rabbihi (arab. sluha pána svého) 

* 860 v Kordově, propuštěnec rodiny Omajjovců, 

výtečný básník (zvl. satirický), filolog 

a historik, †940. Napsal Alykd alfaríd (šňůra 

perel) o 25 knihách (50 dílů) nadepsaných jménem 

některé perly neb některého drahokamu, 

obsahu hlavně historického a státovědeckého. 

Vydáno ve 3 dílech v Buláku 1876. Výtahy od 

F. Fresnela, Lettres sur l’histoire des Arabes 

avant l’Islamisme (Paris 1836), dále Journal 

asiatique 3. Serie III. — IV. Vydal i Annály 

Kördovské a sbírku svých básní ve 20 sešitech, 

jichž však neznáme. Dk. 

Abducens oculi (lat.), odvádivý čiv 

o k a. Čtvero svalů přímých a dva šikmé zprostředkují 

veškeré pohyby oka. Svaly přímé, 

a sice sval přímý horní (musculus rectus superior), 

sval přímý dolní (m. r. inferior), sval 

přímý vnitřní (m. r. internus) a sval přímý 

zevnější (m. r. externus), kdyby účinkovaly současně 

a výhradně, pošinuly by celé oko na 

zad hloub do očnice. Oproti tomu sval šikmý 

horní (m. obliquus superior) a sval šikmý dolní 

(m. o. inferior) kdyby účinkovaly výhradně, 

účinkovaly by protičinně a pošinuly by celé 

oko ku předu. Účinkujíce současně drží sobě 

obě skupiny rovnováhu. Pomocí těchto svalů 

může oko veškeré možné pohyby okolo svého 

otáčecího bodu vykonávati, aniž se tento 

pošine. Sval přímý zevní a sval šikmý horní 

mají své vlastní čivy, které jimi vládnou (je 

innervují), a sice sval přímý zevní čiv odvádivý 

(nervus abducens), sval šikmý horní čiv 

kladkový (n. trochlearis); všechny ostatní svaly 

oční innervuje čiv okohybný (n. oculomotorius). 

Sval přímý zevní, nejdelší ze všech přímých, 

vychází jako ostatní přímé z hloubky očnice 

od fibrosního kroužku kolem čivu vidmého se 

nalézajícího, běží podél zevní stěny očnicové 

a objímaje oko připevňuje se na bělimě se 

svou šlachou as 6 mm širokou ve vzdálenosti 

asi 7 mm od kraje rohovkového. Čiv odvádivý, 

který výhradně sval přímý zevní innervuje, 

má své ústřední jádro na zpodině čtvrté dutinky 

mozkové, jest však pravdě podobnoaspoň 

k tomu ukazují experimenty Hitzigovy, 

Ferrierovy, Hensenovy a Völkrsovy, rovněž 

jako klinické zkušenosti Grassetovy, Bramwellovy, 

Haddonovy a j.-že od jádra ještě 

dále centripetálně ke kůře mozkové vlákna 

běží, kde by se pak teprve vlastní centrum a-ntu 

i ostatních oko hybných nervů nalézalo a jádra na 

zpodině měla by pouze význam interpolovaných 

ganglií. Kde by však korové centrum a-ntu 

leželo na povrchu mozkovém, dosaváde vyzkoumáno 

není. Od jádra a-ntu vycházejí pak 

Ibn Abd rabbihi — Abducens oculi. 35 

centrifugálně vlákna, která běží skrz příklop 

a most Varolův, na jehožto zadním okraji v rýze 

mezi ním a proudlouženou míchou vynikají a 

nerv odvádivý tvoří, který pak ku předu běží, 

do splavu sklípkovitého vniká, až konečně skrz 

horní štěrbinu očnicovou vstoupí do očnice, 

kde k mediální stěně přímého zevního svalu 

běží, zde se štětcovitě ve větvičky rozpadá, 

které do příslušného svalu vnikají. Sval přímý 

zevní otáčí oko na zevní stranu proti spánku, 

sval přímý vnitřní jest jemu protičinný. 

Obrna abducentu (paralysis abducentis) 

jeví se především jako neschopnost svalu 

přímého zevnějšího stahovati se a proto nemůže 

se oko otáčeti v tu stranu, kam je sval 

otáčí, totiž na stranu zevní spánkovou. Při 

úplné obrně hledí oko nemocné něco málo do 

vnitř působením napjatého protičinného svalu 

přímého vnitřního. Zkoušíme-li oko nemocné 

samo o sobě a dáme-li mu hleděti na předmět 

na zevní stranu ponenáhlu se pohybující, 

nemůže ho oko sledovati, nýbrž stojí nepohnutě 

ku předu obráceno. 

Namáhá-li se pacient, by co možná předmět 

sledoval, činí oko malé, nepatrné pohyby 

na stranu zevní, ne však přímo zevně, nýbrž 

střídavě zevně nahoru a zevně dolů a pak se 

opět vrátí do původní své polohy. Tyto nepatrné 

oscillatorní pohyby nejsou výsledkem 

stahování se ochrnutého svalu přímého zevnitřního, 

nýbrž pocházejí od obou svalů šikmých, 

které se, ač marně, vynasnažují chybějící 

pohyb oka na stranu zevní nahraditi. 

Zkoumáme-li obě oči současně a dáme-li 

jim hleděti na předmět na straně zevní od oka 

ponenáhlu se pohybující, shledáme, že oko 

zdravé neustále pohyb předmětu sleduje, kdežto 

oko se svalem ochrnutým zůstane nepohnuté, 

následkem čehož objeví se nám sbíhající (í (paralytické) 

šilhání, které se stává tím značnějším, čím 

dále předmět, na který oči hledí, ve směru zevním 

se pohybuje. Zároveň objeví se při téže 

zkoušce u pacienta dvojité vidění předmětu, 

čili diplopie, kterou nám pacient tím snadněji 

a jistěji udati může, když mu při téže 

zkoušce dáme před oko zdravé tmavoviolové 

sklo a za předmět, kterým zkoušíme, upotřebíme 

ve tmavé prostoře hořící svíčku, kterou 

ve vzdálenosti několika stop od pacienta pohybujeme 

ve směru ochrnutého svalu. — Dvojité 

vidění povstává tím, že obraz předmětu 

na zevní straně ochrnutého oka se nalézajícího 

v témž oku nepadá na místo přímého vidění, 

na ústřední jamku totiž (jelikož sval 

zevní, který by oko tak otočeno měl, aby optická 

osa ku předmětu směřovala, nemůže se 

stáhnout), nýbrž na mimoústřední část’ sítnicovou, 

a sice v polovině vnitřní, tím dál od 

ústřední jamky, čím dále se předmět na zevní 

stranu vzdaluje; jelikož pak při projekci vnitřní 

polovině sítnicové odpovídá zevní polovina 

obzoru, vidí ochrnuté oko druhý obraz předmětu 

na zevní straně obrazu, který zdravé 

oko na pravém místě pozoruje, jelikož leží 

v jeho optické ose a obrázek v sítnici padá 

na ústřední jamku. Z toho vysvítá, že dvojité 

obrazy při obrně a-ntu musejí býti stejno- 


36 Abducens oculi. 

jmenné (homonymní), že totiž, t ý k á - l i s e 

obrna a-ntu pravého oka, na pravé 

straně se nalézající obraz odpovídá 

pravému oku, levý obraz levému oku, 

opačně pak, jedná-li se o obrnu a-ntu 

o k a l e v é h o. Rovněž tak jest pochopitelno, 

že čím dále se předmět ve směru svalu ochrnutého, 

tedy na stranu zevní pohybuje, tím 

více se obraz oka chorého od obrazu oka zdravého 

vzdaluje. Nalézá-li se předmět v horizontální 

ploše. stojí oba obrazy v stejné výši a 

jsou k sobě rovnoběžné. Nalézá-li se předmět 

nad horizontální plochou, tu obraz zdravého 

oka něco málo diverguje, opačně pod horizontální 

plochou něco málo konverguje a zdá se 

zároveň státi v prvním případě o něco málo 

výše, v druhém o něco málo níže než obraz 

oka chorého. V horizontální ploše počínají při 

úplné obrně dvojité obrazy přesně ve středu 

mezi oběma očima, výše pak o něco později 

proti chorému oku níž, něco dříve blíže zdravého 

oka. (Viz vyobr. č. 12.) 

Č. 12. Dvojité obrazy při obrně abducentu. *) Obzor při obrně 

abducentu na oku levém. Obzor při obrně abducentu na oku 

pravém. 

Čára tedy, která dělí polovinu obzoru, v které 

se dvojité obrazy vidí od oné poloviny, kde 

jest zachované normální jednoduché vidění, 

není kolmá, nýbrž běží s hora dolů poněkud 

šikmo se strany choré ku straně zdravé. Zjev 

ten snadno se vysvětluje z fysiologické divergence, 

když hledíme nahoru, a podobné konvergence 

optických os, když hledíme dolů. 

Pomocí hranolu, jehožto lomivá hrana obrácena 

jest dovnitř, můžeme mezeru mezi oběma 

obrazy zmenšiti, a upotřebíme-li dosti silného 

hranolu, oba obrazy splynou a nastane 

jednoduché vidění, což se snadno vysvětlí, 

když si vzpomeneme, že při obrně a-ntu povstává 

obraz předmětu na straně ochrnutého 

svalu se nalézajícího na vnitřní části sítnice; 

když pak přiměřený hranol paprsky ve směru 

k zevnějšku odchýlí, padnou opět na místo 

přímého vidění, na žlutou skvrnu a ústřední 

jamku totiž, a musí nastati jednoduché vidění. 

Dle síly hranolu, kterého jest třeba, aby oba 

obrazy splynuly, můžeme posouditi stupeň odchylky 

oka ochrnutého. Na oku zdravém můžeme 

pozorovati tak zvanou druhotní odchylku, 

když je zastřeme tak, abychom přece po 

straně je pozorovati mohli, a dáme hleděti 

*) Polovina obzoru, v které se dvojité obrazy objevují 

jest čárkována; polovina pak, kde jest zachováno 

normální vidění, jest bílá. Obrazy oka zdravého, před 

kteké dává se barevné sklo, jsou červené (na obrázku 

našem černé), obrazy oka chorého bezbarevné. 

pouze oku ochrnutému na předmět na straně 

zevní se nalézající; tu oko zastřené udělá nápadně 

velký pohyb ve směru ochrnutého svalu. 

Tato druhotná odchylka vysvětluje se tím, že 

sval ochrnutý má potřebí velmi silného impulsu, 

aby poměrně nepatrný pohyb oka zprostředkoval, 

jelikož pak innervace na obě oči 

přenáší se současně a stejnoměrně, odpovídá 

součinný sval zdravého oka na tak silný impuls 

nepoměrně velmi velkým pohybem či 

odchylkou oka zdravého. Na oku chorém pak, 

přikryjeme-li zdravé, pozorujeme chybnou projekci. 

Má-li se pacient rychle dotknouti prstem 

jistého předmětu, mine se s cílem tímto a 

št’ouchne vedle na stranu zevní. Má-li se pacient 

rychle přiblížiti k jistému předmětu (se 

zavázaným zdravým okem), mine se vždy s pravým 

směrem a přibližuje se vždy v oblouku, 

jehožto konvexita odpovídá vždy směru ochrnutého 

svalu. Zjev ten vysvětluje se tím, že posuzujeme 

nevědomky polohu předmětu v prostoře 

dle síly innervace, které příslušný sval 

k fixaci jeho má potřebí; jelikož pak sval 

ochrnutý mnohem silnější innervace potřebuje, 

nežli by k stejnému výkonu potřeboval, kdyby 

byl zdráv, promítá nemocný předmět v prostoře 

mnohem dále ve směru ochrnutého svalu, 

tedy na stranu zevní. 

Následek chybné projekce jest v i d m á z á - 

v r a t’, která povstává tím, že pacient pošinuje 

celý svůj obzor ve směru svalu ochrnutého. 

Závrat’ vidmá jest zvláště při čerstvých případech 

obrny a-ntu velmi značná a pro pacienta 

trapná a dostavuje se, at’ se již hledí 

oběma očima, či pouze chorým. Aby se pacient 

chybné projekce a vidmé závratě co 

možná zbavil, zvyká si otáčeti celou hlavu 

ve směru ochrnutého svalu; malé předměty 

pak drží v oné polovině obzoru, v které vidění 

jeho jest jednotné. Trvá-li obrna a-ntu dlouho, 

dostaví se obyčejně u svalu protičinného, totiž 

u svalu přímého vnitřního, skrčelost (contractura), 

málokdy jen se nedostaví. Pak jest 

odchylka oka dovnitř ještě mnohem patrnější, 

dvojité vidění rozšíří se na celý téměř 

obzor a vůbec veškeré příznaky obrny a-ntu 

stávají se ještě mnohem intensivnějšími a jasnějšími. 

Skrčelost tato může setrvat, i když 

obrna a-ntu se znenáhla vyléčí, a pak máme 

před sebou obraz, který se téměř neliší od 

nohsledového (konkomitujícího) šilhání. Při 

neúplné obrně a-ntu (paresis abducentis) potkáváme 

se s týmiž příznaky, jen měrou mnohem 

mírnější, obmezenější. 

Pohyb oka na stranu zevní spánkovou není 

nemožný, nýbrž pouze obmezen; na hranici 

pohyblivosti dostaví se svrchu uvedené kolísavé 

pohyby; dvojité obrazy vznikají při fixaci 

předmětu ku straně zevní se pohybujícího 

mnohem později atd. Konečně nemůžeme 

opominouti zmíniti se o zdánlivé vrozené 

obrně a-ntu, která podmíněna jest úplným 

nedostatkem svalu přímého zevního, kde pak 

veškeré příznaky, jak jsme je pro obrnu a-ntu 

byli vylíčili, více méně úplně se shledávají. 

Případy takové popsány jsou od Seileraa Mauthnera. 

Oproti tomu může býti také opravdová 


obrna a-ntu bud’ jednostranná neb oboustranná 

vadou vrozenou, jak to ve dvou případech Harlan 

(Transact. of american society 1885 str. 

-48) uvádí. 

Příčiny obrny a-ntu mohou býti velmi rozličné. 

Mohou to býti škodlivosti velmi různé 

a různého původu, které účinkují na čiv odvádivý 

od jeho mozkového centra za celého 

jeho průběhu mozkem na zpodině lebeční 

očnice až k jeho rozvětvení na svalu přímém 

zevním. 

Chceme-li tedy poznati příčinu obrny a-ntu, 

musíme přede vším rozpoznati místo. na kterém 

čiv poškozen jest. Existuje-li, jak jest pravděpodobno, 

v kůře mozkové centrum pro pohyb 

oka, mohou to býti různá onemocnění neb 

změny v kůře mozkové v té které části její, 

které by mohly zaviniti obrnu a-ntu, a my 

bychom takové kausální momenty musili nazývati 

centrálními korovými čili kortikálními. 

S jistotou víme, že různé processy chorobné 

probíhající v krajině, kde se nalézají jádra 

a-ntu, totiž na zpodině čtvrté dutinky mozkové, 

mohou vésti k obrně týchž čivů; takové 

obrny bychom pak jmenovali ústředními 

jádrovými čili nukleárními. Dále mohla by býti 

poškozena vlákna, která by nutně spojovati 

musila hypothetické sice ještě, avšak velmi 

pravděpodobné kortikální centrum s jádry 

a-ntu, a my bychom takovou obrnu musili 

jmenovati vláknovou čili fascikulární a sice 

vláknovou vnitřní. Dozajista pak mohou utrpěti 

úraz vlákna, která z jádra a-ntu vynikajíce 

k zadnímu okraji mostu Varolova pronikají, 

aby tam v příslušný čiv se pojila. Též taková 

obrna slula by vláknová či fascikulární, avšak 

zevní. Dále může poškozen býti čiv již hotový 

v dosti dlouhém svém průběhu vnitrolebečném 

na zpodině lebky od zadního okraje mostu 

Varolova skrze splav sklípkový až ku štěrbině 

očnicové horní. Takové obrny jmenujeme zpodinové 

čili basilární. V dalším pak průběhu 

v očnici samé mohou opět účinkovati na čiv 

odvádivý různé, více méně hrubé škodlivosti, 

které podmiňují obrny zvané očnicové čili 

orbitální. Konečně rozeznáváme periferní obrny 

a-ntů a mluvíme o nich, když žádné jiné 

příčiny ani mozkové, ani basilární, ani očnicové 

dokázati nemůžeme, a máme pak za 

to, že vlivy atmosférické, jako průvan, nachlazení 

atd. jsou jich příčinou. Rozpoznání 

těchto obrn periferních neb rheumatických 

a-ntu posud nedají se bezpečně stanoviti. 

Ačkoliv se totiž popírati nedá, že následkem 

škodlivostí svrchu uvedených obrny a-ntu povstati 

mohou, z toho právě čivu nejčastěji se 

pozorují, který se brzo a snadně vyléčí; pozorujeme 

oproti tomu případy, kde za léta recidivy 

se dostavují, které onemocnění ústředního 

nervstva zahajují, tak že předchozí obrnu, 

kterou jsme za rheumatickou rozpoznali, nyní 

za první příznak processu tabetického neb postupující 

obrny pokládati musíme. Z toho patrno, 

že při rozpoznávání obrny rheumatické 

musíme býti velmi opatrni. Podařilo-li se nám 

rozpoznati místo, kde jistá škodlivost na náš 

nerv účinkuje, a víme-li tedy, že máme co 

Abducens oculi. 37 

dělati s obrnou mozkovou či basilární, či očnicovou 

neb periferní, běží dále o to, abychom 

rozpoznali v druhé instanci jakost té škodlivosti, 

která obrnu způsobuje. Co se o b r n 

mozkových a-ntu týká, z nichžto nejdůležitější 

jsou jádrové čili nukleární, shledáváme, 

že příčinou bývá nejčastěji onemocnění mozku 

samého nebo míchy, a to zánět nitroblány 

dutinové, sclerosa mnohonásobná, zánět vedoucí 

rychle k úbytu gangliových buněk, pak 

úbyt míchy atd, dále pak výlevy krevní bud’ 

samostatné neb následkem úrazu. Ve vzácných 

případech nádory, zvláště granulační, jako na 

příklad diagnostikoval Féréol r. 1880 za živa 

tuberkulosní nádorek v jádru a-ntu a krátce 

na to de Vincentiis totožný případ; v obou 

případech byla správnost rozpoznání po smrti 

pitváním dokázána. 

Obrny basilární mívají pak nejčastěji 

za příčinu zánět plen mozkových, a to obmezený 

zánět podlebice na zpodině mozkové, pak 

zánět omozečnice basilární, s kterým se na 

základě tuberkulosním u dětí často potkáváme 

a to tak, že v dětském věku objevující se diplopii 

vždycky téměř za znamení ominosní pokládati 

můžeme; rovněž může též basilární 

meningitis u vzrostlých bud’ úrazová, bud’ dočasná 

k obrně a-ntu vésti; dále záněty okostnice, 

úmrt’ kostí a tvoření se výkosti na zpodině 

lebky; rovněž tak výlevy krevní do zpodiny 

dutiny lebeční; pak různé nádory pravé, 

jako granulační nádory tuberkulosní, přijičné 

a lymphomy; dále onemocnění cév na zpodině 

mozku, výdut’ jich a obliterující zánět 

tepen; konečně onemocnění nervu samého, 

tak zánět a-ntu, jak ho Mendl v jednom případě 

po diphtherii shledal; šedá degenerace 

atd. 

O b r n y o č n i c o v é týkají se zřídka kdy 

a-ntu samotného, nýbrž obyčejně trpí touže 

škodlivostí více nervů, často všechny, tak že 

obrna a-ntu jest částečný příznak obrny celého 

oka, čili o p h t h a l m o p l e g i e. Příčiny 

pak obrn očnicových mohou býti velmi různé 

a to především zánětlivé processy v očnici 

samé, jako zánět vaziva očnicového, zánět 

okostnice očnicové, úmrt’ a hnilina kostí očnicových, 

pak zánětlivé onemocnění dutin vedlejších, 

jako jest dutina čelní, nosní a Highmorova; 

dále výlevy krevní do očnice, oedem 

očnice a emphysem očnicový; dále těžké 

hnisové záněty oka; fascie Tennonovy, a 

thrombosa vén očnicových; potom úrazy očnice 

a cizí tělesa do ní vniklá; pak všeliké 

novotvary, cizopasníci Cysticercus, Echinococcus, 

Lucilia, Filaria; pak pulsující výhřez 

oka; konečně různá onemocnění čivu odvádivého 

samého v očnicovém průběhu od 

horní štěrbiny očnicové až ku svalu a onemocnění 

a úrazy téhož svalu přímého zevního. 

Co se konečně obrn periferních 

či tak zvaných rheumatických týče, již svrchu 

jsme se zmínili, že škodlivostí je způsobujících 

přímo neznáme a připisujeme vinu vlivům 

atmosferickým. Také obrny zvratné (reflexní), 

z neuralgií orbity neb okolí jejího povstalé 

čítáme k obrnám periferním. Když jsme 


38 Abdukce — Abdula Marko. 

byli rozpoznali, na kterém místě jistá škodlivost 

na nerv působí, a také dále jakost téže 

škodlivosti postihli, zbývá nám ještě v některých 

případech v třetí instanci rozpoznati vzdálenější 

příčinu povšechnou té které škodlivosti. 

Nejčastější z těchto posledních příčin obrny 

a-ntu bývá poznána příjice. Jak se Graefe již 

r. 1858 vyjádřil, jest dobrá polovice veškerých 

obrn svalů očních zaviněna příjicí. Dnešní dobou 

můžeme tvrditi, že číslice ta jest vzata 

ještě příliš nízko a že dozajista 60 %, ne-li 

více, všech případů jsou původu příjičného. 

Onemocnění příjičné co zánět mozku nervu 

okostnice kosti nervu, snad i svalu a tvoření 

se hliv může umístěno býti bud’ v mozku samém, 

neb na zpodině lebky neb v očnici. 

Jakožto vzácnou poslední příčinu obrny 

a-ntu můžeme uvésti tuberkulosu ve dvou případech 

nukleárních, kde skutečně rozpoznána 

byla, jak jsme se již svrchu zmínili, častěji co 

zánět blan mozkových. Dosti často shledáváme 

obrnu a-ntu při diphtherii. Také v průběhu 

úplavice byly pozorovány obrny a-ntu 

zvlášt’ od Galezowského a Hirschberga. Rovněž 

při onemocnění pyaemických a septicaemických. 

Při otravě olovem pozoroval Wadsworth 

jednou obrnu a-ntu. Ze různé úrazy 

následkem výlevů krevních a zánětů po nich 

se dostavujících jak v mozku, tak na zpodině 

lebky neb v očnici obrnu a-ntu zaviniti mohou, 

samo sebou srozumitelno. O rheumatismu 

co příčině obrn periferních jsme již mluvili. 

Samo sebou pochopitelno, že v předmětu tak 

nesnadném a často zmotaném ne vždy podaří 

se nám v rozpoznávání proniknouti až k posledním 

příčinám, že zůstaneme často na půl 

cestě státi, ba že již v první instanci rozpoznání 

místa, kde škodlivost na náš nerv působí, 

potkáváme se dosti často s obtížemi nepřekonatelnými. 

Co se léčení obrny a-ntu týče, musí, a to 

především, podařilo-li se nám poznati poslední 

příčiny její, čeliti proti těmto. Tak když 

jsme poznali příjici co poslední příčinu, musíme 

ihned zavésti energické léčení protipříjičné; 

byla-li to diphtherie, léčení roborující; 

shledali-li jsme úplavici neb jiné celkové onemocnění, 

musí se léčení říditi dle pravidel, 

jak je pro tyto nemoci vnitřní lékařství udává. 

Při obrnách rheumatických zavádíme obyčejně 

léčení diaforetické a derivantia, jako jsou 

vesicantie, veratrin a strychnin zevně. Vnitř 

pak kali jodatum a natron salicylicum atd. 

Když jsme téže poslední příčině byli vyhověli, 

neb když žádné neznáme, neb žádných dostatečných 

účinků v léčení zavedeném jsme se 

nedopracovali, přikročujeme k léčení přímému 

a tu rozeznáváme: 

1. Léčení palliativní pomocí mdlých 

skel, kterými choré oko zakryjeme, neb pomocí 

brejlí hranolových, které dvojité obrazy 

spojí; tím sice obrny nevyléčíme, zbavíme 

však pacienta soužící ho diplopie a závrati 

vidmé. 

2. L é č e n í e l e k t r i c k é a to s počátku obyčejně 

proudem indukovaným, později proudem 

stálým, a to bud’ přímo na ochrnutý sval účin- 

kujíce, jak Schulz a Szokalski odporučují, což 

však jest méně radno, neb cestou reflexní, podrážděním 

čivu trojklaného, jak se obyčejně 

provozuje, kde klademe jeden pól na čelo, 

druhý na tvář. Ve mnohých případech doděláme 

se léčením elektrickým skvělých výsledků, 

musí se však provádět opatrně a nesmí se přeháněti, 

jelikož přílišné dráždění účinek opět ničí. 

3. Léčení orthopaedické zakládá se na 

nechuti oka proti dvojitým obrazům a pudu 

jeho je co možná spojit. Provádí se pomocí 

hranolu. Nejdříve vezme se hranol, který oba 

obrazy pohodlně spojuje, pak se přechází postupně 

k hranolům slabším, kde se pak sval 

vší silou namáhá, by blízké obrazy dvojité spojil, 

a tak se cvičí a sílí. Také při tomto léčení 

jest opatrnosti potřebí: je-li hranol příliš slabý, 

sval více unaví nežli posílí; je-li příliš silný, 

ponouká sval protičinný ku stáhnutí se, odchylka 

stává se větší, místo menší. Javal upotřebil 

k orthopaedickému cvičení známky, kterou 

přes hranici jednotného vidění do pole 

d v o j i t é v i d ě n í postupně dál a dál pošinuje. 

Szokalski konečně udal k tomu účelu zvláštní 

apparát, v kterém hlava pacientova jest upevněna 

a může o určitý počet stupňů otáčena 

býti, na protější stěně pak nalézá se čára, 

která ku cviku slouží. 

4. L é č e n í o p e r a t i v n í jest na místě, když 

již dlouhý čas byl uběhl, žádné léčení k cíli 

nevedlo a nelze více žádného zlepšení očekávati, 

zvláště, když dostavila se kontrakturasvalu 

protičinného. Je-li odchylka malá, 3—4 mm, 

stačí proříznutí svalu protičinného, je-li značná, 

5—6 mm, musíme mimo to sval chorý pošinouti 

ku předu. Také při operativním léčení 

jest opatrnosti potřebí, zvlášt’ aby se neoperovalo 

příliš brzo, jelikož by se státi mohlo, 

že by konečně obrna se později vyléčila, 

a pak následkem operace povstala odchylka 

opačná. Schl. 

Abdukce (z lat. abducere, odváděti), odchýlení, 

odtažení, zove se v lékařství pohyb 

jednotlivých údů směrem od plochy dělící tělo 

na dvě souměrné poloviny. Na ruce i noze 

zove se a. pohyb prstů, jímž od středního prstu 

se odchylují. Peč. 

Abduktor (lat.), odchylovač, zove se 

sval, jehož činností vzdaluje se úd od střední 

plochy. Peč. 

Abdula Marko, hlavní knez požarevacké 

nahie za řekou Moravou. On a Stevan Dobrnjac, 

knez téže nahije, spolčili se s pašou tureckým 

v Bělehradě, jenž oba neodvislými knezi 

uznati slíbil, jakož i se spahy, načež oba knezové 

Miloši Obrenovići, který r. 1817 ode 

všech knezů v zemi jako »vrhovni knez« byl 

uznán, později však příkrým zasahováním do 

pravomoci jejich, zvláště strany vybírání daní, 

mnohé proti sobě popudil, poslušnost vypověděli. 

Z jara r. 1821 vypukla malá vzpoura 

(»Abdulina buna«) v Požarevci, kterou nastrojil 

as sám paša bělehradský Marašli-Alf, který 

podobně, jako to byl učinil v zemi Boli 

v Asii, zchytrale a s počátku se zdánlivou povolností 

chtěl Srbsko úplně podrobiti a v poslušenství 

přivésti, za kterýmž účelem různice 


mezi Srby rozněcovati usiloval. (Srov. Vuk 

Karadžic: Gradja za srp. istoriju našega vremena 

str. 174—180.) A-ovo spiknutí vyzradil 

Milošovi Miljko Petrović, nejmladší bratr hajduka 

Veljka, načež Miloš vyslal neprodleně 

ozbrojené mužstvo proti povstalým okresům; 

avšak Marašli-Alí vytrhl s vojskem jim na pomoc, 

předstíraje, jako by bouři potlačiti chtěl, 

načež Miloš prohlédnuv jeho záměr, pohrozil 

mu všeobecným povstáním v zemi, bude-li se 

míchati do těchto věcí. Poněvadž pak tehdáž 

právě řádilo v Multanech a Valašsku spolčení 

»hetaerie«, paša obávaje se, aby snad Srbové 

s Ypsilantim se nespojili, s vojskem odtáhl. 

Pravilt’ knez Miloš v dopise svém ze dne 12. 

dub. 1821, daném Marašliovi, že ukořistil jakési 

listiny a proklamace, z nichž zřejmo, že 

A. a Dobrnjac byli umluveni se spiklenci ve 

Valašsku. (Archiv srp. učenog družstva, č. 802 

až 803.) Po odchodu tureckého vojska byli 

odbojní knezové se svými přívrženci pokořeni 

a krutě pokutováni. (Srov. Gradja za istoriju 

kraljevine Srbije. Vreme prve vlade kneza 

Miloša Obrenovića. Priredili J.Petrović Nik. 

J. Petrović. Knjiga I. od g. 1815—21.) Kle. 

28Abd-ul-azíz: 1) Druhý místokrál arab. ve 

Španělsku (†715). Provázeje otce svého Músu, 

vojevůdce chalífa Valída I., do Španělska, dobyl 

provincie Jaënu, Murcie a Granady a 

poraziv Theodomira, prince visigotského, 

u m. Kartagény dobyl Tarragony, čímž dovršeno 

částečné dobytí pyrenejského poloostrova. 

Když však otec jeho byl odvolán, nechtěl 

A. uznati vrchní vlády chalífa Sulejmána, 

začež byl prohlášen za odbojníka, z nařízení 

téhož chalífa pak při modlitbě v mešitě přepaden 

a na útěku zavražděn. 

2) A., syn Muhammeda bna-Saúda, šejch 

Vahhábovců na konci XVII. stol., podrobil 

zmužilostí a obratností kmeny dotud nepřátelské 

sektě Vahhábovců, tak že brzy velel 

znamenité síle 120.000 mužů. Pašu bagdádského 

Sulejmána, který byl vládou tur. proti 

němu vyslán, porazil r. 1797 na hlavu, zmocnil 

se přepadem m. Kúfy, kde se chová hrob 

Alího, prorokova zetě, a brzy na to dobyl 

i Mekky. Ale 13. ledna 1803 byl zavražděn 

fanatickým Peršanem a moc Vahhábovců zničena 

již za nástupce jeho Abd-ulláha Vahhábovce. 

3) A. (* 1830 — † 1876), sultán turecký, 

syn Mahmúda II. nastoupil po bratru Abd-ul- 

Medžídovi vládu 25. čvna. 1861. Též on, podobně 

jako jeho předchůdce, vzbudil na počátku 

svého panování naděje v lepší obrat 

politiky turecké. Potvrdil opravná nařízení 

svého bratra, snížil civilní svou listinu z 75 

na 12 mil. piastrů a povolal svobodomyslné 

ministry k řízení záležitostí říšských. Ale 

všechny dobré úmysly a naděje v něj kladené 

rozbily se o jeho nestálost, nedůvěru a nedostatek 

bystrozraku.Jako předchůdce jeho promrhal 

ohromné sumy v manévrech, nádherných stavbách, 

cestách a honbách, až konečně prohlásil 

r. 1875 státní úpadek. Úspěchy jeho panování 

jsou nepatrné a spadají na vrub ministrů 

Fuáda a Alího pašů, za nichž potlačeno po- 

Abd-ul-azíz — Abd-ul-Hámid. 39 

vstání na Krétě 1866 a kteří přinutili Řecko, 

že se musilo vzdáti podporování povstalců 

krétských. Fuád paša doprovázel také sultána 

na cestě po záp. Evropě, kterou A. první z panovníků 

tur. podnikl a jež přinesla říši jen 

chvilkové zlepšení poměrů. V Bosně a Hercegovině 

vzniklo povstání, Valašsko a Multany 

odpadly. Po smrti jmenovaných dvou ministrů 

dostala se ku vládě strana staroturecká s velvezírem 

Mahmúdem Nedímem v čele; r. 1871 

spor mezi stranou mladotureckou a starotureckou 

zostřil se, když A. se pokusil staroturecký 

seniorátní řád o nástupnictví zrušiti a 

v panující dynastii zavésti nástupnictví dle 

práva majorátního, v ostatních státech evropských 

platného. Zápletky ty, jakož i bídný stav 

říše na venek a uvnitř způsobily povstání lidu 

cařihradského proti Mahmúdu Nedímovi, jejž 

musil A. 11. května 1876 propustiti. Noví hodnostáři 

Husejn Avní, Midhát, Sulejmán a j. přinutili 

A-a v noci z 29. na 30. května 1876, 

aby se vzdal trůnu a zavraždili jej dne 4. 

června t. r. C. 

Abd-ul-bákí, Abul-mahásin (*v Mekce 

r. 1281 — † 1342), výtečný filolog arabský. Napsal 

výtah z velkého biografického díla ibn 

Challikánova Úmrti mužů slavných a děje náčelniků 

doby, připojiv 32 biografie nové. Psal 

i dějiny grammatiků, výtah ze slovníku Džauharího, 

též historii Jemenu. Dk. 

Ibn Abd-ul-barr, Arab španělský (* 979, 

†1071), slyšel v Kordově nejvýtečnější domácí 

a cizí učence a stal se nejslavnějším 

učitelem tradice na západu, maje zároveň 

výtečné vědomosti v právech, genealogii a 

dějinách. Ze spisů jeho, jež posud jen v rukopisu 

se nalézají, nejdůležitější jest Snůška všeobecná, 

týkajici se poznáni druhů prorokových; 

mluví tu v pořádku abecedním o 3500 druhů 

prorokových. Spis Ozdoba schůzi a důvěrnik 

hodujiciho obsahuje anthologii básní a zábavných 

vypravování i věnován jest vladaři al- 

Muzaffarovi. Dk. 

28Abd-ul-Hámid: 1) I. (* 1725 — † 1789), 

sultán turecký, syn Ahmeda III., nastoupil vládu 

po svém bratru Mustafovi III. r. 1774, ztráviv 

podlé starého obyčeje celých 43 let v seráji 

v úplné odloučenosti od světa, v nějž vstoupil 

s duchem slabým a zakrslým. Již šest měsíců 

po svém nastolení přinucen byl k míru v Kučuk-Kainardži, 

jímž se Rusko domohlo velikého 

vlivu na Turecko. Konce nové války, 

kterou zdvihl proti Rusku spojenému s Rakouskem 

a jež začala 1787 zničením tur. lod’stva 

u Kilburnu a 1788 dobytím Očakova, A. 

se nedočkal. 

2) A. H. II., nynější sultán turecký, druhý 

syn Abdul-Medžída, * 1842, nastoupil vládu po 

šíleném bratru Murádu V. 31. srp. 1876. Aby 

předešel vměšování se cizích velmocí v záležitosti 

Turecka, rozhodl se A. pro radikální 

opravy. Přibližuje se ke straně mladoturecké, 

nahradil velikého vezíra Rašída Midhátem pašou 

a prohlásil ústavu, jež obsahovala »nedílnost 

císařství, neodpovědnost sultánovu, rovnost 

všech poddaných před zákonem, připuštění 

křest’anů k veřejným úřadům, odstranění 


40 Abd-ul-Kádir — Abd-ul-láh. 

roboty, mučíren a tortury, svobodu vyučování, 

nezávislost soudců, opravy v rozpočtu státním, 

decentralisaci provinciální« atd., »vše bez porušení 

vyšších zájmů ústřední moci«. Soustava 

representativní zavedena ustavením senátu, 

jehož členy jmenoval doživotně sultán, a komorou 

poslanců s tajným hlasováním, na 4 léta 

volených. Než Midhát netěšil se dlouho svému 

vítězství a neviděl působiti dílo, jež byl stvořil; 

v březnu 1877 byl palácovou intrikou svržen, 

zatčen a vypuzen. A. upustil pod terrorismem 

starotur. strany od svobodomyslných oprav, 

parlament turecký byl rozpuštěn 14. ledna 1878 

a vráceno se ke starým tradicím císařským. 

Ale sultán dovedl se přece poněkud vybaviti 

z neblahého vlivu milců, jejichž vzájemnými 

zápasy i jeho život kolikráte ohrožen (spiknutí 

v pros. 1878), a přisvojiv si znalost záležitostí 

státních nepustil jich řízení docela v ruce palácových 

intrikánů. Úředníci a důstojníci němečtí, 

kteří r. 1880 v hojném počtu vstoupili 

do služeb tur., mají zreformovati finance a 

vojenství turecké. Č. 

Abd-ul-Kádir, vlastně Sídí-el-Hádží 

Abd-ul-Kádir Úled Mahiddín, v Evropě 

známý jako A b d - e l - K á d e r (* 1807 — † 1883), 

geniální emír Arabův alžírských, jenž sjednotil 

skoro všechny kmeny alžírské ke svaté 

válce (džihád) proti Francouzům a štěstím jsa 

podporován založil si mocnou říši na jihu a 

západu kolonie. Narodil se blízko Maskary vpohoří 

Atlasu z vážené rodiny kněžské, která 

původ svůj odvozovala od Fátimovců. Učeností, 

které nabyl pod dozorem otce, jenž 

sám měl vyučovací ústav nedaleko Maskary, 

a na vysoké škole oranské, jakož i nadáním, 

zbožností a udatností obrátil záhy na sebe 

zraky nejen svých soukmenovců, ale i deje 

alžírského, na svou moc žárlivého, před nímž 

se uchýlil r. 1827 do Mekky a do Egypta, kde 

se seznámil s civilisací evropskou. Vrátiv se 

(r. 1830) byl svědkem vpádu francouzského do 

Alžíru a porážky dejovy, po kteréž se některé 

kmeny arabské vybavily z poddanství tureckého 

zvolivše Abd-ul-Kádira emírem. Jako 

emír a později jako sultán maskarský byl A. 

po 15 let nejnebezpečnějším protivníkem Francie 

na půdě africké. Poraziv několikrát Francouze 

a přinutiv je 1834 k míru, v němž uznali 

výslovně panství jeho, jakož i ke smlouvě 

v Tafně 30. květ. 1837, ve které byl uznán za 

suveréna a správce provincií Oranu, Titeri a 

Alžíru kromě hlavních měst, obnovil r. 1839 

válku s Francouzi, ale podlehl tentokráte převaze 

evrop. umění válečnického a přesile, byv 

poražen i s pomocným vojskem marockého 

sultána Abd-ur-rahmána r. 1844 na řece Isly 

od gen. Bugeauda. Spojenec jeho, obávaje se 

vlivu A-ova ve své vlastní říši, rychle s Francií 

ujednal úmluvu v Tangeru; ale A. sebrav nespokojence 

marocké, zmocnil se 1847 tábora 

marockého, zamýšleje opanovati Marokko a pak 

podniknouti nový zápas s Francií. Byl však 

nucen ustoupiti. Potom chtěl uniknouti do pustin 

sahárských, ale tísněn Maročany dostal 

se na franc. půdu, kdež byl obklíčen a zajat 

21. pros. 1847. Generál Lamoricičre i vévoda 

Aumalský, tehdejší generální guvernér alž., zajistili 

mu svobodu s podmínkou, že se odebere 

do Egypta nebo do Syrie a nebude více proti 

Francii bojovati. Slib byl dán, ale Ludvík Filip 

nedodržel daného slibu. Zajatý sultán byl 

s rodinou a několika věrnými odvezen do Toulonu 

a potom na zámek Amboise. Tam žil 

5 let, až od Napoleona III. r. 1853 propuštěn 

na svobodu, přísáhnuv na korán, že nepozvedne 

více zbraně proti Francii. Tuto přísahu zachoval 

A. velmi věrně. Po krátké návštěvě Paříže 

usadil se se svolením sultánovým s roční pensí 

100.000 fr. v Bruse, a když město bylo r. 1855 

zničeno zemětřesením, přestěhoval se do Damašku. 

Za pomoc, kterou tam poskytl r. 1860 

pronásledovaným křest’anům, udělil mu Napoleon 

III. velkokříž čestné legie. V Damašku 

napsal A. arabské dílo obsahu nábožně-filosofického, 

jež poslal Akademii francouzské a jež 

vyšlo francouzsky zpracováno od Dugata pod 

titulem: Rappel á l’intelligent, avis á l’indifferent 

(Pař. 1858). Synové jeho přijali jednak 

franc. pensi, jednak vstoupili do služeb tureckých. 

Srvn. Bellemare, A., sa vie politique 

et militaire (Pař. 1863); Churchill, Life of A. 

(Lond. 1867). Č. 

Abd-ul-Kerím pasˇa (* 1807 — † 1885), tur. 

vojevůdce. Nar. v Rumelii, vojensky se vzdělal 

ve Vídni pod pol. zbrojmistrem Hauslabem a 

sloužil v Mesopotamii u Dijár-bekru a Erzerúmu. 

V krymské válce (1854) velel armádě anatolské, 

operující kol Erzerúmu a Karsu, ale s malým 

zdarem. Pod Omarem pašou súčastnil se 

tažení proti Černé Hoře (1862) a za nepokojů 

krétských velel pozorovacímu sboru thessalskému. 

Vstoupiv potom do ministerstva zreorganisoval 

společně s Husejnem Avním pašou 

turecké vojenství po způsobě evropském. 

Ve válce srbské (1876) jmenován vrchním velitelem 

(serdári akram) vojska tur. v Evropě. 

v následující potom válce ruské velitelem dunajské 

armády. V tomto postavení ukázal tak 

málo prozíravosti a energie,-nechav Rusy 

na několika místech překročiti Dunaj-že byl 

odvolán a napřed na ostrov Lemnos, později 

na Rhodos poslán do vyhnanství, kdež zemřel. 

Abd-ul-kurja, skalnatý ostrov řídce obydlený 

na vých. pobřeží africkém mezi mysem 

Guardafuiským a ostr. Sokotorou, lodím 

velmi nebezpečný, s ložisky guana. 

Abd-ul-Kurna, místo v horním Egyptě, 

důležité nástěnnou malbou, která tam nalezena 

byla v jedné kapli náhrobní. Malba představuje 

stavbu chrámu Amonova a rozdělena 

jest ve dva pruhy: v dolním vidíme lid pleti 

tmavé, nosící a skládající kameny ku stavbě 

chrámu určené, dozorce atd.; v horním pruhu 

vidíme dělníky vlastní stavbou chrámovou zaměstnané: 

jedni z nich stavějí, druzí měří kružidlem, 

lid pleti žluté (židé ?) nosí ve velkých 

džbánech vodu z nádržky. Tato jest kol kolem 

vroubena trávníkem a palmami, a kreslena 

v půdorysu beze vší perspektivy. (Viz vyobr. 

č. 13.) 

Abd-ul-láh (* 545—570), nejmladší syn 

Abd-ul-mutalliba, manžel Aminy a otec proroka 

Muhammeda. Náležel k rodině Hášimů 


Abd-ul-láh. 41 

Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM – díl I. © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 

Č. 13. Abd-ul-Kurna: Stavba chrámu Amonova.

42 Abd-úl-láh-ben-Balkín — Abd-ul-medžíd. 

z kmene Kurajšovců, jež živila se obchodem 

karavanním a pro své styky v Mekce i jakési 

vážnosti požívala, ač celkem zaujímal a jen podřízené 

postavení. Jí náleželo též opatrování svatyně 

Ka′by a studny Zemzem s právem opatřovati 

poutníky vodou z ní čerpanou. Jako 

jeho otec a zvl. jeho děd, který ovšem do 

doby předislámské náleží a tudíž zprávám o něm, 

jež mnohem později byly napsány, mnoho víry 

nelze přikládati, byl kupcem a podnikal v záležitostech 

obchodních různé cesty s karavanami. 

Na jedné takové cestě, když na podzim 

r. 570 po Kr. s karavanou meckou byl se odebral 

do města Gazzy v jižní Palestině, kdež bylo 

středisko obchodu egyptského a řeckého, onemocněl 

i byl nucen zůstati v Medíně, kdež 

zemřel u svých příbuzných po jednoměsíční 

nemoci. Dk. 

Abd-úl-láh-ben-Balkín, čtvrtý a poslední 

emír granadský od r. 1073, pěstil horlivě 

vědy a napsal kommentář ke koránu; hojné 

zbytky zřícenin staveb, jimiž ozdobil Granadu, 

hlásají jeho zálibu v krásných uměních. 

Abd-ulláh-ben-Jásín, fakír muhammedánský 

v pol. XI. stol., pocházející z Marokka, 

zakladatel sekty a l - M o r á v i d ů v. t.). 

Abd-ulláh el Mahdi, chalíf vnitroafrických 

kmenů súdánských, kteří v nejnovější 

době povstali proti místokr. egyptskému a Angličanům. 

Nastoupil r. 1885 po smrti proroka 

Mahdího (nedlouho po dobytí Chartúmu a po 

zavraždění gen. Gordona), ale nepokračuje výbojně 

jako jeho předchůdce, jsa zdržován vzpourami 

a nepoddajností některých svých emírů 

a omezuje se pouze organisováním rozsáhlých 

provincií súdánských a hornoegyptských. 

Abd-ulláh chán (* 1533 — † 1597), panovník 

v Bucháře a Mávarannahru (Transoxanii), 

nejslavnější z rodu Šejbánovců, vládců 

samarkandských a buchárských, byl spoluvládcem 

otce svého Iskendera chána. Vtrhl třikráte 

do chánátu chívského, poprvé r. 1570, 

když se mu však nezdařilo dobyti m. Urgendže, 

obnovil brzy na to útok a dobyl Mervu, Abíverdu 

a j. kromě pevného Derúnu; na zimu 

vrátil se do Bucháry. Na třetí výpravě z jara 

roku násled. dobyl Chívy, táhl proti městu 

Vezíru, kdež se mu vzdalo deset emírů, a ustanovil 

své náměstky v Chívě, Urgendži a j. Chán 

chívský Hádží-Muhammed utekl se z Derúnu 

do Persie k šáhu Abbásovi I., ale po nějakém 

čase zmocnil se pomocí Turkmenův opět Urgendže 

a vypudil se svým synem Babou sultánem 

náměstky A-ovy z Chívy a Hezáraspu. 

A., jenž právě táhl proti Chorásánu, obrátil 

se s vojskem do Chívy, tak že Hádží-Muhammed 

musil podruhé prchnouti do Persie, odkudž 

se vrátil teprv po smrti A-ově (r. 1597). 

Buchára za mocné vlády jeho požívala klidu, 

čímž obchod a průmysl znamenitě zkvétaly; 

též četné nemocnice a jiné dobročinné ústavy 

jsou dílem A-ovým. Pouze poslední léta jeho 

života byla zkalena vzpourou jeho syna Abdul-múmina. 

Abd-ul-latíf Muwaffak-ud-dín al-Maus 

i l í (* v Bagdádě 1162 — † 1232), výtečný 

lékař arabský, slavný filolog a filosof a známý 

historik. Stud. hlavně v Bagdádě, Mosúlu, Damašku, 

Jerusalémě, Káhiře, Halebu a j., stýkal 

se s předními učenci své doby maje s nimi 

učené rozmluvy a současně i sám vyučuje 

brzy filologii, brzy lékařství, poslednější i prakticky 

provozuje. Učeností svou získal si veliké 

slávy ve světě muslimském, jemuž jest 

A. vzorem muslimského učence, který při vší 

vědě nezapomíná na náboženství. Těšil se 

i přízni vladařské tou měrou, že jak sám ve svém 

životopise praví, od nich dostával až 100 dukátů 

měsíčně a dary se všech stran mu pršely. 

Ve vědě byl rozhodným nepřítelem ibn Síny, 

hlavně pro jeho dílo o umění alchimie, kterým 

tento ukončuje své filosofické spisy. Pro 

totéž odvracel se též od jiných slavných učenců, 

jako na př. mathematika ibn Júnisa. který rovněž 

plýtval rozumem a časem na pokusy alchimické, 

ostatní pokládaje za malicherné. Ve 

svém studiu byl A. neúmorný, používaje 

každé příležitosti poučiti se u mužů slavných. 

Obyvatelé Mosúla tvrdili o něm, že neviděli 

před ním muže tak obrovské paměti, bystré 

chápavosti a při tom takové rozvahy a klidu. 

Spisů jeho z nejrůznějších oborů vyčítá Hammer 

ve svých dějinách arabské literatury VII. 

548 a nsl. 164 obsahu theologického, filologického, 

lékařského, přírodovědeckého, historického 

a j. Některé spisy jeho týkají se též 

lit. řecké: Hippokrata, Galéna, Aristotela, Platóna, 

Dioskorida. Vedlé spisů lékařských, jež 

jsou pro A-a ovšem nejdůležitějšími, vyniká 

hlavně jeho spis o Egyptě Kniha dějin egyptských 

věci a výtahem z toho kniha dějin egyptských 

menší, o tom, co sám viděl, pod názvem: 

Kniha užitku a napomenuti o věcech, jimž byl 

jsem přítomen, a o příhodách, jež na své oči 

zřel jsem v zemi egyptské (vydáno v Káhiře 

r. 1865), překlad od Silv. de Sacy v Paříži 1810. 

Nad míru zajímavou nejen pro A-a nýbrž i jeho 

dobu jest také jeho autobiografie. Dk. 

Abd-ul-medzˇíd (* 1823 — † 1861), sultán 

turecký, syn Mahmúda II., nastoupil po svém 

otci 1839, když se chystal Ibráhím paša v čele 

vítězného svého vojska egyptského udeřiti na 

Cařihrad. Anglie a Rakousko zachránily tehdy 

říši tureckou, v níž pod mladým panovníkem 

hned po jeho nastoupení zahájena řada oprav 

ve všech oborech státního života. A. sám měl 

při opravách těch jen sprostředkující postavení, 

podléhaje vlivu moudré své matky a přenechávaje 

provedení jejích intencí ministrům, 

ale snažil se, aby vlídností a umírněností provedení 

oprav, proti nimž se staroturecká strana 

vždy vzpouzela, usnadnil. Vedlé toho však svým 

velikým nehospodářstvím (jež zavinilo také 

úpadek jeho soukromé pokladny), jakož i svou 

vrtkavostí způsobil říši citelné škody, jež se 

počaly objevovati teprve za jeho nástupceAbdul-Azíza. 

Za jeho panování sběhly se důležité 

události politické. Připomínáme záležitosti 

srbské od let 1842—58, vzpouru v Albanii 

1845, boje s Černou Horou, v Bosně a Hercegovině, 

válku v Kurdistáně, povstání ve Valašsku 

a Multanech r. 1848—49, a konečně 

válku krymskou 1853—56, po které přijat sultán 

do evropského koncertu. Z úspěchů vlády 


A-a uvádíme návrat Tripolisu a Túnisu k poslušenství, 

podmanění Arabů od Alepa až po 

Bagdád a j. Než to přičísti dlužno na vrub 

tehdejší politiky evropské, kteráž nemohouc 

se dohodnouti o rozdělení rozpadávající se říše, 

chránila prozatím její samostatnost a existenci. 

Abd-ul-melik b e n - O m a r, slavný vezír 

chalífa Abd-ur-rahmána I., rodem Syr (* 718— 

†788), vyznamenal se chrabrostí a moudrostí 

ve službách posledn. chalífa ommajjovského 

Mervána II. Když pak Abd-ur-rahmán I., jenž 

jediný unikl záhubě útěkem do Španělska, stal 

se emírem kordovským, pospíšil A. ze Syrie 

k němu, stal se jeho velitelem sevillským, 

porazil náměstka nové dynastie Abbásovců 

Júsufa al-Fachrího a potlačil vzpoury osnované 

od synů a přívrženců Júsufových (759 až 

760). R. 762 odrazil Afričany, kteří přistali ke 

Španělsku, chtíce tam obnoviti vládu chalífů 

východních; rovně rozprášil španěl. muhammedány, 

kteří napadli Sevillu. Když syn jeho 

Chasím poděšen jich silou ustoupil bez boje, 

rozhněval se A. tak, že mu proklál srdce kopím, 

načež i nepřátelé zahnáni. Za prokázané 

služby svěřil mu Abd-ur-rahmán r. 772 správu 

Saragossy a vých.Španělska, ve kteréž hodnosti 

dožil se ještě výpravy Karla Velikého do Špan. 

V kronikách a rytíř. román. vystupuje jako král 

Marsilius, zejm. pak jest jednou z hlavních 

osob v stfranc. epopeji »Chanson de Roland«. 

Abd-ul-múmin abú-Muhammed, zakladatel 

dynastie al-Mohadů (* 1101 — † 1163), 

syn prostého hrnčíře Alího, svým nadáním 

upoutal na se pozornost Abd-ulláha-bna-Túmerta, 

jenž právě zamýšlel založiti novou sektu. 

A. stal se jeho žákem a oba hlásali ve Fezu 

i v Marokku nové učení. Žaláři, do něhož je 

chtěl uvrci sultán marocký, unikli útěkem do 

Tinmalu na pokraji Sahary a zorganisovali tam 

své přívržence. A. prohlásil svého mistra imámem, 

začež tento, nazvav se mahdím, ustanovil 

jej svým náměst. R.1125 byl sice u Marokka od 

sult. Alího abul-Hakama z dyn. al-Morávidů poražen, 

ale r. 1130 po smrti svého učit. sebrav značné 

vojsko, dobyl Fezu, Ceuty a j. měst až k úžině 

gibraltarské a konečně r. 1146 i Marokka, jež 

učinil svým sídelním městem. Tehdá poddali 

se mu také někteří španělští emírové zádajíce 

jej za pomoc proti křest’anům. A. vypravil 

značné vojsko, jež přistalo u břehů špaň., a 

dobylo Sevilly i Kordovy. Rovněž pokořil rozličné 

kmeny berberské a vypudil Francouze, 

kteří se r. 1148 usadili v Túnisu, Tripolisu atd. 

Vypravil se též proti španělským křest’anům, 

ale zemřel již nedlouho po příchodu do Španěl 

15. květ. 1163 po 34leté vládě, nedokonav 

svého úmyslu vypuditi křest’any ze Španělska. 

A. neproslavil se pouze svými vítěznými výboji, 

nýbrž i svou péčí o rozkvět umění a věd; 

zařídil učiliště háfizův, »učňů koránu«, kdež 

bylo vyučováno 3000 dětí (mezi nimi i synové 

chalífovi) a okrášlil Marokko velkolepými mešitami 

a jinými stavbami. 

Abd-ul-muttalib, syn Hášimův, Kurejšovec 

z Mekky (*ok. 497 — † ok.579), byl obchodníkem 

a ochráncem svatyně Ka′by, kterýžto 

úřad byl v rodě jeho dědičný. V historii 

Abd-ul-melik — Abd-ur-rahmán. 43 

arabské proslul tím, že vykopal nevysychající 

studnici Zemzem, mimo to byl pěstounem Muhammedovým 

(jehož byl dědem) v době jeho 

osiřelosti. Přes to poslal ho Muhammed později 

do pekel, ježto umřel ve víře svých otců, 

jež od islámu se uchylovala, začež znepřátelil 

si svého strýce abú-Lahaba, který od té doby 

byl jeho úhlavním nepřítelem. Dk. 

Abdulpúr, město v indobrit. Severozápadních 

provinciích v distr. gázípúrském 

s 6700 obyv. 

ibn Abd-ul-Vahháb Muhammed, zakladatel 

sekty Vahháb., viz Vahhábovci. 

ibn Abdún (†1136), slavný básník španělsko-arabský, 

nar. v Jáboře (Evora); již ve 

13. roce věku svého počal básniti i vynikl tak, 

že povolal si ho Omar el-Mutavakkil ibn Aftas, 

někdejší guvernér jáborský, když se dostal 

1083 po svém bratru ku vládě, do Badájozu 

a učinil jej svým sekretářem a stálým průvodčím. 

Po smrti jeho, jíž i říše Aftasovců vzala 

za své (1094), byl sekretářem nejprve vůdce 

afrických vojsk Síra bna abú Bekra, pak 

v Marokku u dvora Alího bna Júsufa bna Tášifína, 

který byl zároveň vladařem španělským. 

†1136 meškaje návštěvou u své rodiny v Jáboře. 

A. proslavil se v literatuře arabské svojí 

historickou básní Kasida ráijja (kasída na r 

rýmující), jíž opěval pád rodu Aftasovců a 

která i pod různými jmény jinými se uvádí: 

Ratolest balsamová, Nákrčnik doupnáka, Kasida 

abdúnská atd. K básni této, oplývající narážkami 

historickými, napsal portugalský Arab 

ibn Badrún, sám básník nadaný, kommentár, 

jejž vydal Dozy: Commentaire histor. sur le 

počme d’ ibn’ Abdoun par ibn Badroun, Leyde 

1846. Dk. 

28Abd-ur-rahmán (Sluha Milosrdného), 

jméno několika panovníkův, vojevůdcův a 

učencův: 1) A. I., první chalíf z dynastie 

Omajjovců španělských, syn Muávijjův a vnuk 

chalífa Hišáma, * 731 v Damašku. Po vyhlazení 

všech Omajjovců r. 750 unikl pouze A. 

útěkem (začež se mu dostalo názvu ad-d achal 

= uprchlík) a po mnohých dobrodružstvích 

přišel do Španěl, kdež založil zvláštní 

chalífat v Kordově. Překonav přičiněním svého 

vojevůdce Abd-ul-Melika vzpoury emírů, kteří 

stáli na straně Abbásovcův aneb kteří jej pokládali 

za vetřelce, podrobil si do r. 786 celý 

téměř poloostrov pyrenejský, načež jal se organisovati 

svou novou říši. Podporoval básníky 

a učence, zřídil velkolepé sady poblíž 

Kordovy a ozdobil sídelní své město nádhernými 

stavbami, z nichž vyniká zvláště veliká 

mešita, dosud zachovaná, stavěná dle slavné 

mešity damašské, avšak dokončená teprv za 

jeho nástupce Hákima I., ježto A. zemřel již 

30. září 788. Požíval veliké vážnosti u svých 

souvěrcův i křest’anův pro svou moudrost a 

spravedlnost, tak že slul a l - á d i l (t. j. spravedlivý); 

jeho básně vzbuzovaly u vrstevníků 

značný obdiv. 

2) A. II., zvaný al-Muz affer (Vítězoslavný), 

čtvrtý chalíf španělský, syn a nástupce 

Hákima I., bojoval r. 826 vítězně s Pipinem, 

který byl vtrhl do Katalonie, při čemž dobyl 


44 Abd-ur-rahmán — Abeceda. 

Tarragony, Tortosy a Barcelony, a pokořil 

vzpouru v Meridě i v Toledě (836). R. 844 

odrazil Normany, kteří plenili jižní pobřeží 

španělské, a bojoval až do smrti s králi leonskými 

a asturskými. Pečoval o zvelebení svých 

zpustošených a povodněmi zničených provincií; 

zavedl v Kordově vodovody a upravil 

kommunikaci, přál vědám a umění, ba napsal 

i sám annáiy Španělska a dal překládati do 

arab. díla řeckých filosofů, jež za drahé peníze 

skupovával v Orientě, a mimo to prvý 

dal raziti peníze. 

3) A. III., zvaný a n - N á s í r l i d í n i - l - l á h i 

(pomocník víry boží), osmý a nejznam. chalíf 

špaň., nastoupil po svém strýci Abd-ulláhovi 

r. 912 místo syna jeho. Byl první chalíf, který 

přijal titul »Emír-ul-múminín« (kníže věřících), 

z čehož křest’ané utvořili »Miramolin«; vedl 

dlouhé a těžké války s křest’anskými králi, 

kteří úsilně drali se k jihu používajíce doby, 

kdy Maurové byli již částečně zženštilí nádherou 

a zaměstnáními mírumilovnými, nicméně 

jim odolal, dobyl v Africe města Ceuty 

a učinil poplatným krále mauretánského. Zemřel 

po panování skoro 50letém r. 962 maje 

73 léta. Jeho dvůr byl nejskvělejší v tehdejší 

Evropě, nebot’ dle líčení dějepiscův měl 12.000 

mužů jezdecké stráže a asi 6000 žen, otrokyň 

a eunuchů atd., shromaždoval na svém dvoře 

učence i básníky a všemožně dbal ozdoby a 

výstavnosti v Kordově. Vliv utěšeně vzkvétající 

literatury arabské působil za jeho doby 

na Evropu měrou největší: ze všech stran 

putovali učenci (i křest’ané) do Kordovy, zvláště 

na lékařskou školu, jež byla tehdá v Evropě 

jediná. Rovněž orba, dolování a obchod byly 

za něho značně zvelebeny. 

4) A. ben-Abd-ulláh-al-Gáfekí, emír 

španělský za vlády Omajjovců a znam. vojevůdce 

(u franc. kronikářů Ab deram), vyznamenal 

se na výpravě do Francie u Toulousu 

r. 724, začež se mu dostalo po návratě 

titule afrického emíra. R. 731 vtrhl s ohromným 

vojskem do jižní Francie, zamýšleje pokořiti 

všecku západní Evropu. Přes odpor vév. 

aquitanského Euda přešel přes Garonnu, dobyl 

města Bordeaux a zpustošil Francii až 

k Loiře, byl však od franckého majordoma 

Karla Martella, jejž Eudes na pomoc povolal, 

v sedmidenní strašné bitvě v říjnu 732 mezi 

Poitiersem a Toursem poražen a zabit, čímž 

byla Francie i všecka Evropa zbavena všech 

dalších útokův arabských. 

5) A. M ú l e j, sultán marocký (* 1778— 

†1859), nastoupil na trůn r. 1823 po svém 

strýci Múlej-Sulejmánu, jenž r. 1794 po smrti 

otce A-ova trůnu se zmocnil. Prvá léta vlády 

zápasil se vzpourami jednotlivých kmenů, jež 

konečně pokořil, ale brzy na to octl se v konfliktu 

s některými námořními státy evropskými, 

které mu odepřely odváděti značný poplatek 

za ochranu svých lodí proti pirátům africkým. 

První tak učinilo Rakousko (1828); Maročané 

zajali pak obchodní lod’ rak. — benátskou a posádku 

její uvěznili; ta byla však demonstrací 

lod’stva rakouského, jemuž velel admirál Bandiera, 

opět vysvobozena a poplatek zrušen. 

R. 1830 za franc. okkupace v Alžíru chtěl se 

A. zmocniti provincie Oranu, byl však odražen 

a žil od té doby s Francií v míru. Ale již 

r. 1844, když Abd-ul-Kádir se utekl do Marokka, 

byl nucen fanatismem svých poddaných 

přispěti mu 15.000 muži k svaté válce, v níž 

však 14. srpna 1844 u Isly od admirála Bugeauda 

byl poražen. Po bombardování Tangeru 

a Mogadoru lod’stvem admirála prince 

Joinvillea zprostředkovala Anglie tangerský 

mír (10. září 1844). Nepokoje, jimiž Abd-ul- 

Kádir ohrožoval jeho trůn, zvl. r. 1847, skončily 

se zajetím tohoto emíra. I později býval 

zapleten často s evrop. velmocemi ve spory, 

které však blokádou přístavů marockých vždy 

brzy byly vyřízeny; k tomu družily se též 

vnitřní nepokoje, ba i vzpoura jednoho z příbuzných 

(r. 1858), jež ho zaměstnávaly až do 

konce života. Nástupcem byl syn jeho Sídí 

Muhammed (* 1803). 

6) A. chán, emír afgánský (* 1830). Na 

politické jeviště vystoupil záhy, ještě za Akbara 

chána; ale potom nebylo o něm slyšeti 

až do r. 1863, kdy po smrti Dústa Muhammeda 

vzplanula válka mezi jeho otcem Afzalem 

Múrem a mladším jeho bratrem Šír-Alím. 

A., tehdáž emír buchárský, ujal se svého otce, 

jehož konečně také dosadil na trůn, sám se 

stav náměstníkem v Balchu (afg. Turkestán). 

Po smrti Afzalově 1867 zvedl se syn Šír-Alího 

Jakúb chán a porazil A-a, tak že musil utéci do 

Bucháry. Zde byl přijat od Rusů a dostal roční 

plat 25.000 rublů se závazkem, že se vzdává 

nároků na trůn afgánský. R. 1880 spojil se 

však s Angličany a byl místo sesazeného Jakúba 

chána za souhlasu knížat středního a 

vých. Afgánistánu nastolen. Ale teprve když 

sesazeného chána 1881 u Kandáháru na hlavu 

porazil, mohl se A. pokládati za neobmezeného 

panovníka země. — A. chán je panovník chytrý 

a hraje ve sporech Ruska s Anglií důležitou 

úlohu. Dovede vždy využitkovati okolností, 

jak to ukazují jeho vztahy k Rusku a k Anglii, 

od které dostává se mu podpory na penězích 

a zbraních. Přes to dovedl uhájiti i naproti 

Angličanům úplnou samostatnost, jak to ukázal 

při schůzi s indickým místokrálem lordem 

Dufferinem r. 1885 v Rawal Pindi. 

Abd-ur-rahmán (u Srbů Avduraman), 

paša bělehradský, známý janičarobijce na poč. 

XIX. stol. Když sultán Mahmúd II. vydal fermán, 

jímž janičarské sbory se rozpouštěly, a 

když vzpoura janičarská byla v Cařihradě 

potlačena a povstalci do jednoho pobiti, vytáhl 

A. do Bosny proti povstalcům, kteří se 

nechtěli podrobiti fermánu tomu, dal ve Zvorniku 

pobiti 7 agů janič. a vyhladil v Sarajevě, 

Mostaru a Travniku janičarstvo úplně. Od té 

doby nikomu nebylo dovoleno nazývati se 

janičarem. 

Abd-ur-razzák viz Samarkandí. 

Abd-usˇ-sˇems (arab. sluha slunce), název 

ctitelů slunce. 

Abdyr, solné jezero sev. od m. Astrachaně, 

z něhož dobývají Glauberovy soli. 

Abeceda, slovo vzniklé ze jmen prvých 

čtyř písmen latinských, znamená souhrn a po- 


řádek liter jakožto hlavních částek písma. Tak 

říkají abecedě své a jiným i Slovenci a místy 

Chrvaté, Lužičané abece, Poláci raději abecadł 

o než abiecadł o a obiecadł o, Rusové 

pak s ostatními Slovany, píšícími kyrillicí a glagolicí, 

nejraději azbuka.Jen u Chrvatův a Srbů 

slýchati je ještě podnes i a b e c e v i c a a bukv 

i c a. To vzniklo nejspíše z a z b u k v i c a, vedlé 

kterého bylo dřív u nich i azbukva v obyčeji, 

jak nám o tom s dostatek svědčí již i »Rječnik 

hrvatskoga ili srpskoga jezika«, vydávaný jihoslov. 

Akademií věd a umění v Záhřebě. Němci 

raději říkají pořád abecedě své a jiným alfabet 

než abece přes to. že jí nepřijali přímo 

od starých Řeků než od Římanů. Řekové, 

přijavše od Foinikův i jména liter, podobná 

hebrejským a l e f , b e t atd. a přizpůsobivše 

je poněkud přirozené povaze své mateřštiny, 

říkali prvé z nich a l f a, druhé b é t a atd., souhrnu 

všech pak a l f a b é t o n, což u nynějších 

a l f a v í t o n zní proto. že jim střec. b a h neznamená 

již b a é než v a í. Staří Římané 

nahradivše jména liter, přijatých dle W. Corssena 

od Reků kumských (Über Aussprache, 

Vocalismus und Betonung der lateinischen 

Sprache. 2 vyd. v Lipsku 1868 a 1870 I, 1—12), 

obyčejnými podnes u všech národů, píšících 

abecedou latinskou: a, be, ce, de atd., přispěli 

znamenitě zvlášt’ i k usnadnění způsobu. kterým 

se mládež i u nás do nedávna učila čísti, nehláskujíc 

než jen slabikujíc, poněvadž na př. 

z a-be beze vší pochyby snadněji lze vyloučiti 

slabiku ab nežli z alfa-béta. Strůjcové kyrillice 

a glagolice nevynikli s té strany nad Řeky 

nijak, opatřivše bez mála všecka písmena svých 

azbuk starobulharskými jmény: az ú, b u k y, 

vědi nebo vědě atd. Tím však zavděčili se 

nám oni nevšedně, že přidali k literám přijatým 

od Řeků 13 anebo 14 zvláštních pro ty 

hlásky, kterými se stará bulharština od řečtiny 

liší, kdežto podobný tomu nedostatek abecedy 

latinské nahrazuje se ještě podnes u mnoha 

národů spojováním dvou neb i více liter, jako 

na př. u Poláků, píšících ještě pořád cz a sz 

m. našich ě a š; u Němců, znamenajících své 

š třemi písmeny: sch atd. Předkové naši neštítili 

se někdy ani čtyř, psavše na př. i chzrtem 

m. čtem. Obtížnému tomu plýtvání literami 

teprve mistr J. Hus, maje jistě na zřeteli kyrillici 

a glagolici, učinil přítrž, počav nahrazovati 

dotčený nedostatek čárkovanými a tečkovanými 

literami latinskými vesměs tak 

obratně a št’astně, že ho v tom už i srovnavací 

jazykozpytcové ochotně následují, přepisujíce 

památky řečí, lišících se hláskami svými 

víc anebo méně od latiny, literami lat. Po 

Husovi nejdřív a nejvíce přispěl k tomu E. Ch. 

R a s k (v. t.). Hus opatřil abecedu svou dle 

azbuk slovanských i jmény liter, která však na 

štěstí všech učících se čísti neujala se přes 

to, že zní celkem velmi nábožně: a, bude, 

celé, čeledi, dáno, dědictvie atd. Ostatně viz 

o těch Orthografii jeho, bez akribie vydanou 

od A. V. Šembery (Slavische Bibliothek. II. 

Wien 1858. S. 173—197), o polském následovateli 

jejich, J. P a r k o s z o v i pak článek tomu 

věnovaný. Co se konečně pořádku písmen týče, 

Abecedář — Abegg. 45 

ten není nikde přiměřen přirozené povaze hlásek 

než víc anebo méně nahodilý a rozličný 

dle toho, odkud jsou přijata, jak se mají ku 

počtu hlásek, slyšitelných u patřičného národa 

atd. Pořádek našich písmen na př. odchyluje 

se od latinského jen tím, že litery 

k označování hlásek československých zvlášt’ 

ustanovené následují hned po latinských podobného 

znění, jako č po c, d’ po d, ě po e atd. 

Pořádek kyrillských a glagolských oznámen 

je níže pod azbuka. (V. A b a k u s.) H. 

Abecedáˇr: 1) Slabikář (v. t.). 2) Začátečník, 

který se abecedě učí (něm. ABCschütz). 

Ve XIV. a XV. stol. říkalo se a-i 

chudým malým žáčkům, kteří starším posluhovali. 

— 3) Člověk neumělý, neuk; tak Zbyněk 

z Hazmburka zván byl posměšně »biskup 

Abeceda« čili A. 

Abecedarium, logický stroj, zhotoveny 

W. St. Jevonsonem po způsobě strojů počítacích. 

Popis a vyobrazení v Jevonsových Principles 

of science 1874. 

Abecedna vojska v. Slovinci: Jazyk. 

Abecenarium bulgaricum viz Glagolica. 

Abecevica viz Abeceda. 

Abeddín pasˇa, státník tur., *1838 v Albanii, 

kde vystudoval řecké gymnasium, naučiv 

se tureckému a francouzskému jazyku- 

Jako vládní kommissař na burse v Galatě sepsal 

turecký návod k obchodům bursovním. 

Po nastolení sultána Abd-ul.Hámida r. 1876 

byl členem reformatorské rady Midháta paše, 

jež přivodila válku s Ruskem. R. 1879 stal se 

generálním guvernérem solunským, a r. 1880 

ministrem zahraničních záležitostí v kabinetě 

Kadrího paše. Krisi, která Turecku hrozila 

z upravení hranic naproti Řecku a Černé Hoře, 

rozřešil A. tím, že povolil přáním velmocí a 

postoupil Černé Hoře území berlínskou smlouvou 

vytčené. Od té doby žije v soukromí. 

Abega Magakija (= mnich M., lépe než 

Apega), armenský mnich a spis. ve XIII. stol. 

jehož dějiny Mongolův (do r. 1272) jsou vzácným 

pramenem historickým, zvl. v té části, 

kde vypravuje o událostech svého věku, jichž 

byl svědkem. Dílo to nazývá se Dějiny národa 

střelcův; odkud přišli atd. a není posud 

vydáno. Nejlepší rkp. jest v Benátkách v knih. 

armen. mechitaristů. Akademik petrohradský 

Brosset přel. je do frančiny a otiskl ve svých 

Additions á l’histoire de la Georgie (1851, St. 

Pét.). 

Abegg J u l i u s F r i e d r . H e i n r . (* 1796— 

†1868), vynikající spis. a učitel trestního práva 

v Německu. Nar. se v Erlankách, kde také 

studoval, jakož i v Heidelberce a Landshutě; 

1819 odebral se do Berlína, kde navštěvoval 

přednášky Göschenovy, Bienerovy, Savignyho 

a Heglovy, konečně habilitovav se r. 1820 

v Královci stal se tam r. 1824 řád. professorem. 

R. 1825 přijal stolici učitelskou ve Vratislavi, 

kdež setrval až do své smrti. V četných 

spisech svých přihlíží k historickému vývoji 

i k filosofické stránce předmětů trest. práva, 

o nichž jedná. Spisy jeho jsou mimo jiné: 

Über d. Bestrafung d. im Auslande begangenen 


46 Abeggova theorie trestní — Abel. 

Verbrechen (1819); Encyklopädie u. Methodologie 

d. Rechtswissenschaft (1823); System d. 

Criminalrechtswissenschaft (1826); Lehrbuch d. 

gem. Criminalprocesses (1833); Die verschiedenen 

Strafrechtstheorien (1835); Lehrbuch d. 

Strafrechtswissenschaft (1836). Mimo to posoudil 

kriticky řadu návrhů trestních zákonů: 

würtemberského (1836), badenského (1836,1839), 

pruského (1844, 1848, 1851), bavorského (1854), 

norského (1835), saského (1837, 1853) a redigoval 

dlouhou dobu »Archiv des Kriminalrechtes«. 

J. T. 

Abeggova theorie trestní viz T r e s t n í 

theorie. 

Abegondo, město ve špan. prov. coruňské 

(Galicie) v okr. betanzoském se 7182 obyv. 

(1878). 

Abeille [abej]: 1) Gaspard, abbé de la 

M e r c i, básník franc. (* 1648 — † 1718), vynikal 

více jako dvořan vtipným hovorem než 

básnickým nadáním. R. 1704 zvolen byl za 

člena Akademie. Jeho tragédie jsou zapomenuty, 

z veseloher vyniká vtipem a dramatickou 

živostí veselohra Crispin bel esprit. 

2) Johann Chr. Ludw. A. * 20. ún. 1761 

v Baireuthu, kde otec jeho byl úřadníkem. 

Když mu bylo 11 let. byl poslán do Stutgartu, 

kde učil se hudbě u Sämanna a Boroniho. 

1782 stal se komorním hudebníkem vévody 

Karla Würtemberského, 1802 po Zumsteegovi 

koncertním mistrem a později dvorním varhaníkem. 

Zemřel roku 1832. Složil operu Amor 

und Psyche ve 4 aktech (klavírní výtah vyšel 

v Augsburgu 1801) a operettu Peter und Aennchen 

(1810). Pro klavír vydal 5 sonat, fantasii, 

dva koncerty, polonaisu a valčík ve formě ronda. 

Ze čtyř sbírek jeho písní vyšel 1790 výběr 

v Stuttgartě. Mimo to vydal kantátu na Popeleční 

středu a velké trio pro klavír, housle a 

cello. »Bibliothčque nationale« v Paříži chová 

rukopis jeho »Miserere« pro velký sbor, sola 

a orchestr. Dy. 

Abeken: 1) Bernhard Rudolph (*1780 

— † 1866), filolog a literární historik něm., nar. 

v Osnabrücku, studoval v Jeně, 1808 byl domácím 

učitelem synů Schillerových ve Výmaru, 

1810 učitelem v Rudolstadtě, 1815 

v Osnabrücku, 1841 ředitelem tamějšího gymnasia. 

Jako filolog znám jest důkladným 

spiskem Cicero in seinen Briefen (1835). Mimo 

to vydal spisy Justa Mösera (1842—1843) a 

sepsal Beiträge zum Studium der göttlichen 

Comödie Dante’s (1826), Ein Stück aus Göthe’s 

Leben (1848), a Göthe in den Jahren 1771 

bis 1775. Vý. 

2) Heinrich A. (* 1809 — † 1872), studoval 

theologii a seznámil se na cestě po Italii 

s Bunsenem, který jej uvedl ve službu státní, 

předně jako kazatele vyslanectví pruského, 

pak jako znalce církevních záležitostí. Po tříleté 

cestě po Egyptě (s Lepsiusem) vstoupil 

do ministerstva zahraničných záležitostí a byl 

ve válce rakouské i francouzské ve družině 

Bismarckově. 

3) Wilhelm Ludw. A., syn Bernharda 

Rudolpha (* 1813 — † 1843), studoval v Osnabrücku 

a Berlíně, od r. 1836 konal archaeolo- 

gická studia v Římě, †v Mnichově. Sepsal 

De mimsewc apud Plat. et. Arist. notione (Gott. 

1836). Jsa žákem Gerhardovým věnoval se 

studiu archaeologie a zanášel se za pobytu 

svého v Římě (1836—42) hlavně zkoumáním 

etrurského umění. Ovocem svědomitého jeho 

studia jest dílo Mittelitalien vor den Zeiten 

der römischen Herrschaft nach den Denkmälern 

dargestellt (1843), jež obsahuje dějiny umění 

etrurského na základě památek do tehdejší 

doby známých. Vý. 

28Abel (vl. A b é l), jméno místní, značící 

v hebrejštině vůbec pastvinu, nivu a jest zároveň 

ve spojení s jinými slovy jménem několika 

míst: 1) A. -Bét-Maaká, město v pokolení 

Naftálí, bezpochyby totožné s dnešní 

osadou Ábil nebo Ebil, sev. od jezera Meromského; 

2) A. K e r á m í m v krajině zájordánské. 

kde Jefte porazil Medianity; 3) A. 

M e c h ó l á v pokolení Issacharově (Jishár), kde 

Gideón zvítězil nad Madianity (soudc. 7, 23) 

a kde se narodil prorok Eliseus (III. král. 19, 

16); 4) A.-Haššittím, poslední stanice Židů 

na cestě do země zaslíbené, odkud Josúa vyslal 

vyzvědače do Jericha. (Jos. 2, 1.) Jrk. 

Abél (hebr. habél, dech, pomíjejícnost), 

druhorozený syn Adama a Evy, mladší bratr 

Kainův; jako pastýř, jako obětující a od bratra 

z nenávisti nevinně zavražděný jest předobrazem 

Vykupitele. V patristické theol. (na př. sv. 

Augustin De civ. Dei 14, 28) představuje A. člověka 

znovuzrozeného či duchového, Kain však 

přirozeného či porušeného. V novější době shledává 

se v A-u a Kainovi naznačení protivy 

mezi pastýřstvím a orbou, mezi nevinností 

stavu přírody a civilisací novou, vojenstvím 

a válkou založenou. V poesii zvláště středověké 

objevuje se A. častěji, zvláště v duchovních 

hrách; v dobách moderních známa je 

Gessnerova idylla »Smrt’ Abelova«, přeložená 

1800 J. Nejedlým do češtiny. Jrk. Red. 

Abel, král dánský (1250—52), syn krále 

Valdemara a Bengerdy (y (Berengarie), nar. r. 1218, 

stal se 1232 vévodou jižního Jutska a oženil 

se r. 1237 proti vůli otcově s dcerou holštýnského 

hraběte, nepřítele králova. Nechtě se 

podrobiti lennímu pánu, svému bratru Erikovi, 

zdvihl proti němu dlouhou a krutou válku. 

Ta byla r. 1248 ukončena mírem, ale dva roky 

později byl Erik při návštěvě u bratra úkladně 

zavražděn, a A. nastoupil vládu očistiv se 

slavnostní přísahou, že není vinen smrtí bratrovou. 

V boji proti Frisům, kteří se vzbouřili 

proti nadvládě jeho, byl poražen r. 1252 u Oidensworthu 

a padl na útěku u Husumu. Dle pověry 

lidu straší podnes jako bratrovrah u Gottorpu. 

Abel: 1) C a s p a r (* 1676 — † 1763), spis. 

a theol. něm., napsal několik básní, hlavně příležitostních, 

ve kterých sledoval směr své doby 

po rozumnosti a mravním poučení. Důležitější 

jest jeho činnost historická; pracoval hlavně 

o starožitnostech braniborských a saských, 

ale jenom sbírka starých kronik měla cenu 

trvalejší. Ze spisů jeho historických uvádíme: 

Preussische und brandeburgische Reichs-und 

Staatshistorie (1710, 2 sv.); Preussische und 

brandeburgische Staatsgeographie (1711, 2 sv.); 


Deutsche und sächsische Alterthümer (1732, 

3 sv.), v jichž 3. svazku jsou otištěny některé 

staré kroniky. 

2) Leopold August A., * 1720 v Cöthenu 

(†?), výtečný houslista, žák slavného 

českého skladatele Bendy, komponoval 6 houslových 

koncertů. 

3) Karl Friedrich A., bratr před., * 1725 

— † 20. čna. 1787 v Londýně; byl žák Bachův, 

vážený skladatel a poslední skvěle, zejména 

v Anglii, oslavovaný virtuos na gambě (viola 

di gamba), která po něm zmizela pro vždy 

z koncertní síně. 

4) Jakob Friedrich von A. (* 1751— 

†1829), něm. filosof ze školy Leibnitzovy a 

Wolffovy, byl professorem na stuttgartské Karlově 

akademii, na univ. v Tubinkách též prelátem 

a gener. superintendentem. Spisy psychol., 

éthické a metafys.: Philos. Untersuch. 

über die letzten Grunde des Glaubens an Gott, 

Ausführl. Darstellung des Grundes uns. Glaubens 

an Unsterblichkeit (1826), Sammlung und 

Erkiärung merkwurdiger Erscheinungen aus 

d. menschl. Leben (3 díly, 1789—90), Plan einer 

systematischen Metaphysik (1787) a j. 

5) Joseph A. (* 1768 — † 1818), hornorak. 

malíř histor. a mědirytec z Aschachu, stud. na 

akad. vídeňské vedením Függera, jehož s počátku 

i následoval. Za 12letého pobytu v Polsku 

(od 1785—97) obíral se s úspěchem portraitováním, 

zdokonaluje se zároveň stále v koloritu; 

zvláště výborná jest podobizna kn. Ant. 

Czartoryského v životní velikosti. R. 1802 odebral 

se A. do Říma a oddal se tam po 6 let 

studiu antiky, jehož výsledkem byla úplná 

změna dřívější manýry a slohu; kolorit jeho 

stal se klidnějším, komposice jeho vlivem školy 

římské přísnější. Tou dobou provedl mnoho 

obrazů, z nichž nejlepší jest Klopstock v Elysii 

(r. 1807) ve vídeň. Belvedéru. Mimo to Antigona 

klečící u mrtvoly bratrovy, Prométheus 

přikovaný na Kavkáze, Smrt’ Catona Utického, 

Sókratés a Theramenés atd. Navrátiv se do 

Vídně maloval pro kostel gumpendorfský sv. 

Eligia a Útěk do Egypta, mimo to několik 

podobizen. Zemřel ve Vídni 4. října 1818 zároveň 

s učitelem svým Függerem. Kromě 

malby obíral se i mědirytectvím; z prací tohoto 

druhu vyniká jeho vlastní podobizna, pak podobizna 

krajináře Molitora a Melchiora Abela 

v genru van Dykově. 

6) Clarke A., chirurg a přírodopisec 

anglický (* 1780 — † 1826). Provázel anglického 

vyslance lorda Amhersta v hodnosti 

vrchního lékaře do Číny roku 1816 a uveřejnil 

o cestě této obšírný cestopis A narrative 

of a journey in the interior of China 

(Lond. 1818, s mapkami a plány). V cestopise 

tom líčeny jsou poutavě zejména přírodní poměry 

Číny, v přídavcích pak k němu připojených 

dočítáme se zpráv o přírodních zjevech 

krajin tropických, jimiž A. do Číny se 

plavil, ve zvláštním pak dodatku, jehož autorem 

jest znamenitý angl. botanik Robert Brown, 

vylíčena na konec nádherná květena Číny. 

Vrátiv se z Číny jmenován byl A. vrchním 

chirurgem společnosti východoindické a ode- 

Abel. 47 

bral se do Kalkuty, kdež v úřadě tom setrval 

až do své smrti. Ku poctě jeho označil Robert 

Brown jménem A b e l i a čínský rod rostlin 

z čeledi Caprifoliaceí. 

7) Karl von A., bavorský státník (* 1788 

— † 1859). Studoval práva ve Wetzlaru, stal 

se roku 1818 policejním a městským kommissařem 

v Bamberku, roku 1819 vládním radou 

v Mnichově, r. 1827 radou v ministeriu vnitra. 

Jakožto vládní kommissař na sněmě r. 1831 

vyslovoval se rozhodně ve prospěch požadavků 

svobodomyslných. V l. 1832—34 jsa členem 

zatímní vlády v Řecku získal si značných zásluh 

o administraci. Vrátiv se do Bavor uvázal 

se ve správu ministeria vnitra, působil 

stále rozhodněji ve směru absolutistickém a 

ultramontánním a vydal některá nařízení, kteráž 

vzbudila prudký odpor strany protestantské 

a liberální. Pokládalt’ A. ústavu bavorskou za 

stavovskou a nikoli za representativní a popíral 

zodpovědnost ministerskou. Mnoho hluku 

způsobil jeho souboj s předchůdcem v úřadě, 

knížetem Öttingen-Wallersteinem, na něhož 

byl A. učinil několik prudkých útokův. A. 

vzbudil proti sobě opposici v komoře i říšském 

sněmě, ano popudil proti sobě i krále 

Ludvíka I., zvláště když se opřel proti tomu. 

aby pověstné tanečnici Lole Montezové udě. 

len byl indigenát a titul hraběcí. Byl 17. ún. 

1847 z ministerství propuštěn, jmenován však 

bav. vyslancem v Turině. R. 1848 zvolili jej 

ultramontáni do druhé komory, avšak A. nemoha 

zde rozvinouti žádné působnosti, uchýlil 

se v soukromí a zemřel r. 1859. Viz o něm 

Rohmerův spis Baiern u. die Reaction (1850) 

a offic. Die Politik der bair. Staatsregierung 

(1851) 

8) Niels Henrik A. (* 25. srpna 1802— 

†6. dubna 1829), slavný norský mathematik, 

narodil se ve Findőe ve stiftu christiansandském 

v Norsku; r. 1815 vstoupil do školy 

kathedrální v Christianii a r. 1821 na universitu 

v témže místě, kde setrval po čtyři léta. 

Jsa úplně nemajetným studoval první dvě léta 

z podpory svých professorů, druhá dvě léta 

dostalo se mu pro jeho neobyčejné nadání 

podpory vládní. Na přímluvu prof. Rasmusena 

a prof. Hansteena poskytnuty jemu norskou 

vládou prostředky, aby mohl ve svých studiích 

pokračovati v Německu, Italii a Francii. Do 

Berlína přibyl v létě r. 1825 a pomeškav tu 

po 6 měsíců, odjel přes Vídeň, Benátky, Milán 

a Turin, aniž se byl v těchto místech 

za účelem studií zdržel, do Paříže, kamž přibyl 

v červenci 1826. Opustil Paříž v lednu 1827 

a vrátil se opět přes Berlín do Christianie na 

jaře roku 1828. Stal se docentem při universitě 

tamější a ještě téhož roku zástupcem prof. 

Hansteena. Zemřel maje teprve 27 let ve Frolandsvarku 

blíže Arendalu. R. 1827 jmenován 

byl členem král. společnosti v Trontheimě. Ve 

veřejném sedění pařížské Akademie dne 26. 

července 1830 přiřknuta byla veliká mathematická 

cena A-ovi a Jakobimu za jejich vynikající 

práce. Polovina A-ova byla však již 

jen jeho dědicům vyplacena. První pojednání 

podal u veřejnost r. 1820 jakožto mladík 


48 Abel de Pujol — Abélard. 

18letý. A. byl mathematik neobyčejně bystrého 

ducha; veškery jeho práce vynikají vzácnou 

přesností a hloubkou. Nejdůležitější z nich 

vztahují se ke theoriím algebraických rovnic 

a funkcí elliptických. Byl první, který dokázal 

přesně, že obecnou algebraickou rovnici 

stupně vyššího než čtvrtého nelze řešiti algebraicky; 

vedlé toho stanovil zvláštní třídu 

algebraických rovnic kteréhokoliv stupně, jež 

vždy řešiti lze algebraicky (viz A-ovy rovnice). 

V theorii funkcí elliptických, jejíž počátky 

nedlouho před tím podal Legendre, dodělal 

se A. takových výsledků, že po Legendrovi 

a vedlé Jakobiho pokládá se právem za zakladatele 

této theorie. Sebrané spisy jeho vydány 

byly dvakráte francouzským jazykem 

nákladem státním; poprvé od jeho učitele 

Holmboea r. 1839 (Christiania, 2 sv.), podruhé 

s titulem: Oeuvres completes de N. H. Abel. 

Nouvelle édition publiée aux frais de l’état 

norwégien par L. Sylow et S. Lie. Christiania, 

1881 (2 svazky). Obšírný životopis A-ův vydal 

r. 1881 prof. Bjerkness v Christianii. — ý. 

9) Otto A. (* 1824 — † 1854), důkladný dějepisec 

něm., žák Dahlmannův a Rankův. V Berlíně 

připravil pro Monumenta Germaniae historica 

ku vydání několik šváb. pramenů z doby 

Hohenstaufů. R. 1851 stal se soukromým docentem 

dějepisu v Bonně, ale zemřel již po 

3 létech. Za hlavní úkol vytkl si zpracování 

dějin cís. Fridricha II., z nichž ale vyšla jen 

úvodní monografie König Philipp der Hohenstaufe 

(Berl. 1852); po smrti jeho vydal Wegele 

Kaiser Otto IV. und König Friedrich II. 

(Berl. 1856). Z drobných spisů jeho sluší vytknouti 

Die Legende vom heil. Johann Nepomuk, 

kterýmžto snaží se dokázati, že v Cechách 

zavedením ctění sv. Jana Nep. umělým 

způsobem odstraněno bylo ctění M. Jana Husi, 

patrně neznaje zpráv uvedených v Palackého 

Děj. nár. česk. druhého vydání, II. d. č. II. 

str. 284—285. 

10) Sigurd A. (* 1837 — † 1869), dějepisec 

něm., strýc Ottův, prof. v Giessenu. 

Napsal: Ueber den Untergang des Longobardenreichs 

in Italien, Papst Hadrian I., Gesch. Karl 

des Grossen (Jahr. d. deut. Gesch.) a Parteiwesen 

in England r. 1783. Nar. v Leonberku u Stuttgartu, 

byl žákem Waitzovým v Gottinkách a 

zemřel v rodišti svém. 

11) Karl A., jazykozpytec, nar. 1839 v Berlíně, 

nyní professor na universitě oxfordské. 

Naučiv se za svých studií v Tubinkách, v Mnichově 

a v Berlíně důkladně angličině, napsal 

již jako jinoch 1854 ve zprávách Syro-Egyptian- 

Society studii o koptickém-jazyku (»Coptic 

researches«). Výklady svými Über den Ursprung 

der Sprachen (1881), Über den Gegensinn der 

Urwörter (1883) a Einleitung in ein ägypt. — 

semit. — indoeurop. Wurzelwörterbuch (1885) vystihuje 

ve slovech duševní jejich výraznost, 

čímž veliké prokázal služby t. ř. sémasiologii 

č. nauce o významu slov, jakkoli duchaplností 

svou mnohdy smělé domněnky pronáší na 

úkor věcnosti. Nám Slovanům je sympathickýmzvláštěvespiseSlavic 

and latin z r. 1883. 

Hlavních jazykozpytných zásluh získal si však 

dotčenými studiemi egyptologickými. (Srovn. 

A. F. Pott: Allg. Sprachwissenschaft und Karl 

Abels ägypt. Sprachstudien. 1886.) O snaze 

jeho, vyložiti v hovorech Slovanů se týkajících 

původ Malorusů (Slavorusů) a Velkorusů (Finotatarorusů) 

a některé zjevy ze slovanské sociologie 

v. »Slov. sbor.« 1885 str. 579 a 623 atd. 

12) Eugen A. (* 1858), professor na 

universitě v Pešti a přední znatel klassických 

jazyků u Mad’arů. Práce jeho týkají se epiků 

řeckých. Sepsal De cod. Ambrosiano Lithicorum 

Orphei (1879), vydal pečlivě pozdního 

řeckého epika Kollutha (Colluthi Lycopolitani 

carmen de raptu Helenae), r. 1881 báseň Orfeovi 

přičítanou Lithika, r. 1882 básně Jana z Gazy, 

Descriptio tabulae mundi a Anacreontea, r. 1885 

básně orfické (Orphica), r. 1886 homérské hymny, 

epigrammy a batrachomyomachii. Mimo 

to sepsal: Adalélok a humanismus történetéhez 

Magyarországon (Příspěvky k dějinám humanismu 

v Uhrách) a konečně vydal: Scholia 

in Pindari Epinicia adlib. man. fidem ed. (vol. II. 

fasc. 1—3); Scholia vetera in Pindari Nemea et 

Isthmia continens (Berlín 1884). Vydání A-ova 

jsou vesměs zdařilá, materiál rukopisný jest zde 

pečlivě sebrán a uspořádán. Vý. Bbk. 

Abel de Pujol [püžol] A l e x a n d r e D e - 

n i s, franc. malíř historických obrazů, nar. 1785 

ve Valenciennes, byl žákem Davidovým, k jehož 

klassickým zásadám se hlásil. R. 1810 získal 

si římskou cenu, 1814 první medalii. Maloval 

mnoho obrazů v kostelích a jiných budovách 

veřejných (na př. v burse pařížské), z nichž 

vynikají: Smrt’ Britannikova, Sv. Štěpán hlásajici 

evangelium, Pohřeb Panny Marie, oltářní 

obraz v chrámě St. Madeleine. Zemřel 1861 

v Paříži. 

Abélard P i e r r e (1079—1143), jeden z nejznámějších 

filosofů scholastických, narodil se 

v městě Palais (Palette, Palatium) u Nant, byl 

za svého mládí žákem nominalisty Roscellina 

a přišel asi po r. 1095 do Paříže, kdež zdokonalil 

své vzdělání, poslouchal realistu Viléma 

ze Champeaux (de Campellis) a za krátko sám 

mistrem učitelem se stal. I založil v zámku 

melunském u Paříže vlastní svou školu, již 

pak později, když netušeného úspěchu docházel, 

přeložil ještě blíže k Paříži do města Corbeilu. 

Uškodiv přílišným namáháním duševním 

zdraví svému musil ustati v činnosti učitelské, 

vrátil se v otčinu svou, ale za několik let 

účastnil se opět výkladův a disputací Viléma 

Champeauxského (asi r. 1110), a když tento 

se stal biskupem chalonským, A. též studiím 

theologickým se věnoval a konečně v Paříži 

samé zahájil vedlé přednášek filosofických přednášky 

o theologii. Mocen jsa všech řečnických 

dojmů a podporován skvělými prostředky 

zevnějšími, postavou, hlasem i odvahou, působil 

neodolatelně na posluchače valem k němu 

se sbíhající (míval někdy prý až 5000 posluchačů, 

mezi nimi jména později proslulá), 

sláva jeho rostla a vrstevníci nadšenými výrazy 

velebili jeho učenost i ducha. Tu roku 

1117 poznav spanilou a duchaplnou Heloisu, 

sedmnáctiletou neteř přítele svého, kanovníka 

Fulberta, stal se učitelem a milencem jejím. 


Po rozmanitých příhodách, v nichžto velkodušnost 

Heloisina. ale na straně A-ově jakási 

povážlivá vypočítavost se jeví, dal jej Fulbert 

ze msty přepadnouti a vyklestiti, aby mu zamezil 

přístup k vyšším hodnostem. A. zdrcen 

uchýlil se do kláštera sv. Diviše, ale nepohodnuv 

se s mnichy opustil sídlo toto a v Nogentu 

nad Seinou vystavěl si příbytek a kapli 

věnovanou Svatému duchu Utěšiteli (Paraklét). 

Obé zůstaviv pak Heloise, jež byla také do 

řádu vstoupila, a jejím družkám klášterním, 

obrátil se do Paříže, kdež na jevišti prvních 

svých zdarů znova své výklady počal i pověsti 

předešlé dosáhl, ovšem spolu ve spory se dostal, 

které ho však přiměly jen k-čilejší činnosti 

spisovatelské. Nové hádky a nesnáze odtud 

vzešlé ztrpčovaly stále život jeho, až konečně 

znavený dialektik poslední útulek našel 

v převorství sv. Marcella u Chalonsu, kdež po 

dvou létech skonal na lepru. Heloisa mu zůstala 

věrna a láska její zazářila tím čistěji 

v oné nešt’astné době; vyprosila si jeho mrtvolu 

a pochovala ji v Paraklétu, kdež i sobě samé 

určila hrob. Kosti jich obou byly několikráte 

přeneseny a posud na pařížském hřbitově Pčre 

la Chaise ukazuje se hrobka, kdež odpočívají. 

Vzájemné listy jejich zůstanou dojímavým dokladem 

nejohnivějších. vznětů, jichžto srdce 

lidské jest schopno, a zvláště o vznešené povaze 

Heloisině svědčí. Bohatý a intensivní 

život vnitřní nám se tu otvírá i pásmo zevnějších 

příběhů, rovněž rozmanitých a vyznačujících 

celou dobu tehdejší. — Na školách 

klášterských, od VIII. stol. počínajíc, rozmohla 

se snaha osvojiti si a rozšířiti vzdělanost starověkou, 

spolu však užiti výtěžkův oněch k objasnění 

obsahu nauky křest’anské; i povstala 

filosofie odtud nazvaná školská čili scholastická. 

Jméno původně tak prosté nabývalo znenáhla 

obtěžkaného významu a přídavek »scholastický« 

se rozšířil konečně na celou filosofii 

středověkou, která měla za účel učiniti články 

víry také předměty hlubšího přemýšlení, určiti 

poměr mezi vírou a rozumem a proukázati 

žádoucný souhlas mezi zjevením a zkoumáním. 

Totě ráz filosofie scholastické; známou 

průpověd’, že jest »služka bohovědy«, dlužno 

bráti ve smysle závažném; nejsvětějšímu, totiž 

pravdám zjeveným měla býti filosofie služkou 

a rozjímati o nich hloubavým duchem. Stojí-li 

ono první pevně v myslech věřících, jest úloha 

služky znamenitá, velebná. Vynikla celá řada 

myslitelů, kteří především pěstovali dialektiku, 

již bychom mohli označiti nejen dle původního 

smyslu jakožto umění rozmlouvací, 

nýbrž i jakožto nauku o správném myšlení a 

poznání, tedy logiku i noétiku, spojenou s řečnictvím, 

s uměním disputačním a s úryvky 

jiných blízkých nauk. K těmto dialektikům náleží 

A., jenž spolu s jinými kráčeje cestou od 

sv. Anselma Canterburského raženou hlavně pomáhal 

dodávati bohosloví středověkému formy 

dialektické. Poněvadž důrazněji váhu klade 

na úděl rozumu, nabývá jeho filosofování rázu 

rationalistického, což jej odlišuje od mnohých 

myslitelů tehdejších. Smělým vystupováním 

vzbudil obdiv i pohoršení, ale zajisté též při- 

Abélard. 49 

vedl do snah scholastických něco svižnosti 

a vzletu. Svobodné badání bylo mu heslem 

ve filosofii, a ač poznával, že rozum náš 

má meze, kterých nemůže překročiti. přece 

A. pokládal, že rozum v oboru svém vlastním 

má si počínati svobodně, že jsou látky, o kterých 

sám dle svého uznání rozhoduje a k autoritě 

utíkati se nemusí. Přirozeným světlem 

rozumu má osvěcována býti víra, všechno 

máme dříve prozkoušeti, nežli to přijmeme, 

a věřiti, jen když přesvědčeni jsmc. Za svého 

mládí A. více dialektikou, v zralém věku tajemstvími 

náboženskými se obíral. Dialektiku 

ovšem převzal ve věcech hlavních od učitelů 

svých, kteří ji drželi jakožto odkaz starověku, 

ale v mnohých věcech ku potřebám svým 

upravili, a tím se dostal i A. do proudu palčivých 

otázek, které za jeho doby horlivě byly 

protřásány. Ve sporu mezi realismem a nominalismem 

A., jak přiměřeno též onomu dvojímu 

zdroji jeho vzdělání (Roscellin a Champeaux), 

zaujal jakési prostřední stanovisko. 

Kdežto realismus učil, že obecniny čili abstraktní 

pojmy jsou věci, nominalismus pak, 

že jsou jména pouhá: obrátil se A. proti 

oběma tvrdě. že nejsou ani věci ani jména, 

nýbrž pomysly ducha (conceptus), a pokládá 

obecninu za něco, co schopno jest, aby o mnohých 

věcech pověděno býti mohlo. V tomto 

p o v ě d ě n í (výpověd’, sermo) klade jsoucnost 

obecniny. Rozum náš shrnuje předměty podlé 

podobnosti ve třídy, a tyto třídy jsou druhy 

a rody (species et genera), nazvány jsouce 

obecninami (universalia). Každý druh jest sbírkou 

podobností, tedy složený z několika částek. 

a dává-li se mu jméno, jest to jméno jakéhosi 

souhrnu, asi tak, jako se dává jméno národu, 

který, ačkoli složen z mnoha jednotlivců, také 

se zove jeden. Učení toto, později k o n c e p - 

t u a l i s m e m zvané, jak patrno, v jádře svém 

blíží se přece k nominalismu, a změna více se 

týká názvů zde užívaných než vlastního jádra. 

Obyčejně historikové zde říkají. že A. onoho 

sporu nerozhodl, aneb že není dosti jasno, na 

kterou stranu se přidává. V bohosloví sluší vytknouti 

některé náhledy A-ovy, které tendenci 

jeho zvláště vyznačují. Tak ihned víru samu 

pojímá A. po rationalisticku jakožto zvláštní 

vědění o věcech nadsmyslných, nám se nezjevujících, 

při čemž ovšem zdůvodnění článků 

víry se ukazuje nutným a zřetel k autoritě 

vypouští. Bůh, tak učí A., nemohl učiniti ničeho 

jiného, než co a jak učinil, a zejména 

nemohl to učiniti lépe než jest. Nebot’ ježto 

Bůh potřebuje pouze slova, aby něco bylo a 

jeho všemohoucnost se projevila, jest mu jedna 

i druhá cesta stejně možna, jeden druh dobra 

stejně blízký a možný jako jiný, a tu by se 

byl dopustil nespravedlivosti, kdyby byl v skutek 

neuvedl veškeré dobro, jež učiniti mohl. 

Za druhé Bůh nic neučiní ani neostaví bez 

příčiny dostatečné a dobré; jest tedy. všechno, 

co učinil, přiměřeno a zdůvodněno. Bůh proto 

nemohl svět stvořiti v jiném čase, poněvadž 

nemoha zadati neskonalé své moudrosti, umístil 

každý děj v dobu, která jest a byla nejpřiměřenější 

stavu všehomíra, ano ani nemohl 


50 Abelasis — Abele z Lilienberka. 

překaziti zlo, poněvadž zlo jest zdroj velikých 

výhod, které jiným způsobem nebyly by k místu 

přišly. I zlo má svou dobrou stránku a v té 

má svou omluvu i důvod jsoucnosti své, tak 

vyrozuje se jistý optimismus-a proto i se 

svým zlem svět jest nejlepší, jak dle moudrosti 

a moci boží býti musí. Pomysl tento později 

objevuje se ještě zevrubněji zpracován. V Trojici 

vidí A. ne tři osoby, nýbrž podlé stanoviska, 

se kterého hledíme, spíše attributy či 

vlastnosti jediné a téže bytosti. Bůh Otec vyjadřuje 

všemohoucnost či plzeň všech dokonalostí, 

Bůh Syn moudrost, Duch svatý dobrotivost 

či lásku. Vedle jiných tvrzení a obdob, 

kterými objasňuje poměr tří božských osob, 

sluší vytknouti i mínění jeho, že už někteří 

filosofové starověcí tušili dogma o Trojici, zejména 

Plato, jehožto světoduše znamená prý 

ducha svatého. Příkladem a slovy svými Ježíš 

Kristus nás k dobru vede, v čemž jediné záleží 

milost jeho. K ní člověk přilnouti může 

prostředkem svého rozumu. bez pomoci cizí; 

nebot’ hřích prvotní není jakési skutečné provinění, 

nýbrž bída a obtížný stav, jemuž lidé 

podrobeni jsou narozením svým. Toto pojímání 

prvotního hříchu souvisí sethikou A-ovou; 

kdo není v užívání rozumu a svobody, nemůže 

se proviniti ani přestupkem ani zanedbáním 

čeho. A. tu větu pošinoval vpřed a položil 

hlavní váhu na ni. že v chování člověka 

všechno záleží na úmysle; výkon sám není 

nic a tudíž ani nezáleží na tom, zdali více 

méně jednáme neb nejednáme, jen když to 

souhlasí s naším svědomím. V tomto souhlase 

mezi svědomím a úmyslem spočívá jakost a 

ráz mravní povahy. Vše, co se koná proti 

světlu svědomí, jest neřest,-vše, co se řídí 

podlé něho, jest vyloučeno z hříchu, ano ti, 

kteří Krista k smrti odsoudili, byli by více 

zavinili, kdyby byli jeho šetřili, vzdorujíce 

hlasům svědomí svého. 

Tato a podobná mínění potkala se však 

s odporem na straně pravověrné a mnohá z nich 

byla výslovně zavržena v církevních sněmích, 

zejména v Soissoně (1121) a v Sentě (1140). 

Přese všechnu bujnou a vzdornou bojovnost 

povahy své A. se všem nálezům církve podrobil 

úplně a v klášteřích, kde se zdržoval, 

vedl život bezúhonný, přísný, všem předpisům 

kázně přiměřený a zemřel jako pravý vzor 

bohabojného křest’ana, jakž to vysvítá ze všech 

hlasů současných svědků. — Hlavní spisové 

A-ovi jsou, filosofické: Dialogus inter philosophum, 

Judaeum et Christianum; Spis o dialektice; 

Theologia ch,-istiana a Introductio ad 

theologiam; theologický spis: Sic et non; 

spis ethický: Scito te lpsum; Historia calamitatum, 

životopis, a konečně dopisy mezi Abélardem 

a Heloisou. Nejúplnější a nejlepší sbírku 

jeho děl pořídil Victor Cousin v Paříži (1849 

a 1859), o životě jeho nejobšírněji pojednal 

hrabě Charles de Remusat (Paříž 1845); o milostném 

poměru jeho však stává celá literatura 

ve francouzském, anglickém i v jiných jazycích, 

kteráž pod heslem »Abélard a Heloise« 

zřejma jest z přehledných seznamů bibliografických. 

Dd. 

Abelasis jmenují v Alexandrii drobné. 

dužnaté, olejnaté a poněkud aromatické hlízy, 

jichž se pro občerstvující chut’ k pokrmům 

přidává. Zvláště prý podněcují vývoj mléka 

u kojných. Zdá se, že pocházejí od šáchoru 

jedlého (Cyperus esculentus.) Děd. 

Abele z Lilienberka, starý rod šlechtický, 

jemuž šlechtictví říšské, propůjčené již 

5. srpna 1495, potvrzeno 12. pros. 1547 a opět 

12. čna. 1637. Do stavu rytířského povýšen 

rod ten dne 30. května 1643 a do stavu svob. 

pánů dne 4. srpna 1708. Znak: Štít rozčtvrcený, 

jehož první a čtvrté pole je šachované, 

v druhém a třetím, na příč rozděleném barvou 

modrou a stříbrem, je orel jednohlavý ke středu 

štítu hledící, štítek střední nese heraldickou lilii. 

(Viz vyobr. č. 14.)-Z rodu toho vynikl 1) Krištof 

Ignác A. z L. (* 1628 — † 1685). Narozen 

19. května r. 1628 v Breisgavě, vstoupil 

záhy do služby státní, v níž prodělal karriéru 

úřednickou z dola. Za Ferdinanda III. 

Č. 14. Znak Abelů z Lilienberka. 

byl dvorním a kommerciálním radou, 1665 

tajným dvorním sekretářem a referendářem 

pro země vnitrorakouské. Později za Leopolda 

I. stal se sekretářem rady konferenční 

a získal si přízně a důvěry císařovy, jenž 

užíval služeb jeho v nejdůležitějších a nejchoulostivějších 

záležitostech. R. 1670 byl A. členem 

zvláštního soudního dvoru, který sestaven 

byl za příčinou souzení velezrádců uherských 

Zrinského, Frankopána a Nadasdyho a 

řídil i popravu nešt’astných hrabat. V listopadu 

téhož roku poslán také do Štýrského 

Hradce ku popravě hrab. Tattenbacha (1. pros. 

1671) co cís. kommissař. A. radil císaři ke zrušení 

ústavy uherské a byl za příčinou provedení 

toho záměru poslán i několikráte do Uher. 

R. 1674 byl A. členem kommisse, která měla 

na základě zabavených spisů sestaviti obžalobu 

proti knížeti Václavovi z Lobkovic, prvnímu 

tajnému radovi cís. Leopolda, a dne 16. 

října t. r. podepsal spolu s císařem dekret, 

jímžto Lobkovic ode dvora vypověděn do 

Roudnice. A. s jinými způsobil pád hr. Sinzendorfa, 

na jehož místě stal se 1680 presidentem 

dvorní komory se služným 20.000 zl. R. 

1683 při vypuknutí války turecké vzdal se 

úřadu toho, ale i dále užíváno služeb jeho 


k různým kommissím, zvláště v Uhrách. A. †12. 

října 1685 ve Vídni nezanechav potomků. — 

Předkem nyní žijících svob. pánů A-ů z L. jest 

starší bratr Krištofův 2) Matyáš A. z L., 

který žil také ve službách dvora rakouského 

a pokusil se i ve spisovatelství sepsav některé 

spisy historické a právnické, z nichž nejdůležitější 

Metamorphosis telae iudiciariae (Norim. 

1686, 5 svazků) byl také do jazyku angl., franc. 

a holl. přeložen. †23. dubna 1673 ve Vídni. — 

3) Frant. A. z L., svob. pán, c. k. podmaršálek 

(* 1766 — † 1861). Narodiv se v Szakosi 

v Banátě, kde otec jeho byl kamerálním úředníkem, 

vstoupil do vojska již 1783, účastnil se 

všech válek v době té vedených a byl i několikráte 

raněn. R. 1834 vstoupil do výslužby a 

trávil poslední léta věku svého ve Štýrském 

Hradci. — 4) František A. z L., syn před., 

c. k. generál-major (* 1818 — † 1880), vyznamenal 

se r. 1864 ve válce šlesvicko-holštýnské. 

Abeles Š i m o n, 12letý židovský katechumen 

v Praze, jenž tajně na kázání chodil a 

ke křtu se připravoval, začež od vlastního 

otce dne 21. února 1694 zabit byl. Tělo jeho 

nejprve v kapli staroměstské radnice vystaveno 

a odtud dne 31. března 1694 v slavném 

průvodu, při němž ve všech 70 kostelích měst 

Pražských se vyzvánělo, neseno do chrámu 

týnského, kdež pochováno. Mramorová deska 

nad hrobem a podobizna A-ova dosud se nachází 

v chrámě týnském. Viz »Světozor« 1885, 

str. 374. sled. 

Abeli (plur.), městečko v novoalexandrovském 

uj. v gub. kovenské na ř. Pokrevně nebo 

Krevně, stanice žel. dráhy se 4900 obyv. Na 

blízku jest j e z e r o A b e l s k é, spojené řekou 

Krevnou s jez. Antonošským. 

Abelia R. Brown, rod rostlin z čeledi 

Caprifoliaceí, podčel. Loniceroideí, ke cti cestovatele 

Clarkea Abela pojmenovaných. Malé 

keříky v jihovýchodní Asii a Americe s visutými 

bělavými nebo růžovými květy, které po 

celé léto se vyvinují, s pilovitými neb zubatými, 

většinou vždyzelenými lupeny. Květ má značný 

kalich, nálevkovitou, u zpodiny často vakovitě 

rozšířenou korunu, 5 tyčinek a 3pouzdrý semenník 

s jediným plodným pouzdrem a s hlavatou 

bliznou. Nejkrásnější jest plnokvětá 

A. floribunda Decsn. z Mexika, která někdy 

i zimu přestojí. A. triflor R. Br. z Himálajského 

pohoří má listy pouze u zpodiny zubaté. 

po kraji brvité a kvítky na konci větví 

obyčejně 3, s korunou u zpodu nerozšířenou 

a s kalichem úzkolistým. A. uniflora R. Br. 

z Číny, má listy oddáleně slabě zubaté, lysé, 

kališní lístky elliptičné a korunu purpurovou, 

vakovitě nadmutou. A-e nepěstují se v sadech 

vůbec, nýbrž po různu v půdě suché a v zimě 

pod krytbou. Jinak mrznou až na zpodek. Množení 

řízky jest u nich obvyklým. Děd. 

Abelin J o h a n n P h i l i p p, polyhistor, překladatel, 

kompilátor a publicista ve službách nakladatelů 

Jennische, Meriana a Hülsa, *v Strassburgu 

v 2. polovici XVI. stol., †tamtéž r. 1637. 

Psával se též Abelaeus, Arlanibaeus, J 

Gottfried neb Gotofredus. Sepsal Historische 

Chronik od. Beschreibung der Geschichte 

Abeles — Abelmoluch. 51 

von Anfang der Welt bis 1619. vydanou jménem 

G o t t f r i e d. která se dočkala několika vydání 

a byla od M e u r s a přeložena do jazyka 

hollandského. M e r i a n. obratný nakladatel 

frankfurtský, uložil A-ovi, aby pokračoval v této 

kronice, kterouž pak A. vydal svým jménem 

a sice díl II. r. 1633, kdežto 1. díl chronologicky 

předcházející vyšel teprv 1635 pod názvem 

Theatrum Eúropaeum oder Beschreibung 

aller denkwürdigen Geschichten, so hin und 

wieder. fürnemlich in Europa von 1617 sich 

zugetragen. Z díla toho vyvinul se rozsáhlý 

sborník historický, sáhající až po rok 1718. 

v němž pokračováno v létech 1646—1738 od 

různých spisovatelů s nestejným zdarem a 

jehož vyšlo celkem 21 dílů ve folio, z nichž 

od A-a sepsané dva první jsou nejcennější. — 

A. sepsal také 17. a 18. díl podobného sborníku 

od Gottharda Arthusa založeného a nazvaného: 

Mercurius Gallo-Belgicus Succenturiatus, 

dějiny protinožců, Švédska, Indie a jiné 

spisy, jimž obzvláštní ceny dodávají výtečné 

rytiny Merianovy, kterými jsou ozdobeny; 

to platí také o jeho výkladu Metamorphos 

Ovidiových (Frankf. 1619), ozdobeném četnými 

mědirytinami od Jana Dircka de Posy. 

Srovn. habilitační spis Droysenův: Arlanibaeus, 

Godofredus, Abelinus (Halle 1864) a článek 

Liliencronův v »Allg-deutsche Biographie« 

I. díl str. 18—19. Nk. 

Abelité, křest’. sekta v okolí Hipponu v sev. 

Africe ve IV. stol. Opírajíce se o staré podání. 

že Abel, ač byl ženat, zůstal bezdětek, žili 

v manželství zdrželivě, adoptujíce, aby nevymřeli, 

děti cizí. Trvali krátkou dobu od cís. 

Arkadia po ml. Theodosia. 

28Abell J o h n, proslulý anglický kleštěnec, 

* okolo 1660 bezpochyby v Londýně, kde byl 

již 1679 členem král. vokální kapely, †po 1716. 

V revoluci 1688 jako přívrženec papežův přišel 

o svůj úřad i skvělý plat 740 lib. st.. načež 

se odebral na kontinent, kdež na uměleckých 

cestách ve Francii, Hollandsku, Německu 

a Polsku slavil triumfy. Později vlastní 

vinou sešel, že jen živořil. Několik blažších 

chvil zažil, navrátiv se na jeviště své bývalé 

slávy, do Londýna okolo 1700. Trvale se tam 

však nezachytil i uchýlil se v zátiší do Cambridge, 

kdež vydal A collection of songs in 

several languages (sbírka zpěvů v několika jazycích), 

věnovanou králi Vilémovi III. a A collection 

of songs in English (sbírku zpěvů po 

anglicku). Před tím vydal v Amsterodamě 

větší dílo Les airs d’ Abell pour le concer 

(koncertní písně Abellovy); některé jeho zpěvy 

obsahuje též sbírka podivného názvu Pills to 

purge melancholy. (Pilulky pro zahnání trudnomyslnosti.) 

Ný. 

Abelly L o u i s, theolog. franc. (* 1603— 

†1691), biskup rhodský, proslulý svým sporem 

s jansenisty. Seps. mimo jiné životopis 

sv. Vincence (1664) a spis proti jansenistům 

Medulla theologica (1660). Vzdav se biskupství 

zemřel v klášteře v Paříži. 

Abelmoluch, abelmeluch, orientální 

název některých rostlin pryšcovitých, které mají 

semeno počišt’ující a rychle účinkující. Děd. 


52 Abelmoschus — Abensberg-Traun. 

Abelmoschus, Abelmoš viz Hibiscus. 

Abeloos (* 1828), sochař belgický, narozený 

v Luvani, žák Karla Hendrika Geertsa. 

Práce jeho v mramoru a dřevě vyvedené 

zdobí mnohé kostely v Belgii, severní Francii 

i Anglii. 

Abelovy rovnice jsou zvláštní třídou 

alg. rovnic, jež lze řešiti algebraicky. Alg. rovnice 

n ho stupně slove tenkráte A-ou, vyhovují-li 

její kořeny těmto dvěma podmínkám: 

1. Veškery kořeny x1, x2, ..., xn jsou racionálné 

funkce jednoho z nich, na př. x1, takže 

kořeny lze psáti ve tvaru x1, �1)x1), �2)x1), 

..., �n−1 (x1), při čemž �1, �2, ..., �n−1 

značí racionálné funkce; 2. funkce � jsou takové, 

že platí �k �l (x1) = �l �k (x1). Řý. 

Abel˚uv tbeorém v. Addiční theorém. 

Aben (chald. vlastně abbén), arab. ibn, 

hebr. bén = potomek, syn, slouží k označení 

původu skutečného neb i uměle od osob 

biblických odvozeného, poslednější na příkl. 

v Aben Ezra, jehož otec slul Meír, nazván jest 

»rabbí Abráhám a. Ezrá« t. j. potomek Ezrův. 

Slova s a. složená hledej pod druhou 

částí složeniny, kupř. Aben Ezrá v. Ezrá. 

Abenakové (Abenaquis, Abenaki), vymírající 

větev Indiánů Algonkinů v severovýchodní 

Americe na poříčí sv. Vavřince při 

jeho ústí (v Maině, Nov. Brunšvicku a Nov. 

Skotsku). 

Abenberg, městečko v bavor. Středních 

Frankách v okr. schwabašském s 1568 obyv. 

(1885), továrnami na jehly, sklo a zrcadla, 

výrobou černých krajek a chmelnicemi. 

Abencerragové (špan. — arab. i b n S e rr 

á d ž, Aben Zerág), proslulý rod maurských 

velmožů v Kordově a Granadě. Rod ten přišel 

v VIII. st. po Kr. do Španěl a nazván po 

Jusúfu ben Zerágovi, důvěrníku krále Muhammeda 

VII. granadského, jemuž byl na trůn 

dopomohl. Statečností se vyznamenal i syn 

Jusúfův aben Zerág. Oba, jakož i jiní členové 

rodiny oslavováni jsou ve španělských 

romancích, zvláště v XV. a XVI. stol. Ráz romantický 

mají též další osudy rodiny. jak nám 

je dochoval proslulý román Gineza Pereza de 

Hita Historia de las guerras civiles de Granada 

(1595, 1604). Hlavní osou románu tohoto 

je známé úhlavní nepřátelství se Zegry 

(1480—92), soupeřícím rodem maurským. Se 

Zegry spojil se král Abú Hasan, proti němuž 

se prý spikli A. a zahubil skoro celý rod v síni 

Alhambry. která až posud slove »sál A-gův«. 

Román Perezův byl podkladem románu Almahidovec 

od Mlle de Scudéry a výtečnému 

vypravování C h a t e a u b r i a n d o v u: Les aventures 

du dernier des Abencérages (do češt. přl. 

Hansgirg), dle něhož spracoval Jouy text k opeře 

Cherubiniho L’es Abencérages. Pokud romance 

se zakládají na pravdě, není dosud dostatečně 

vyšetřeno. V. A. Huber, Skizzen aus Spanien, 

I. 313 násl. 

Abendberg, hora na jv. konci Thunského 

jezera ve švýc. kantonu bernském nad Interlaky, 

1257 m vys., klimatické léčebné místo, 

jehož Hôtel Bellevue nalézá se ve výši 1139 m 

n. m. Velkolepá vyhlídka. 

Abendroth Amadeus August (*1767— 

†1842), advokát, radní a v čas franc. okkupace 

ředitel policie v rodném svém městě Hamburce, 

kdež po přivtělení jeho k císařství franc. 

stal se mairem a objevil se v Paříži 1812 ve 

sboru zákonodárném dva dni před tažením 

Napoleonovým na Rus. Ale r. 1813 od lidu vypuzen 

jako přívrženec Francouzů. Později 

vrátiv se do otčiny stal se zakladatelem prvních 

německých mořských lázní v Kuxhavenu. V létech 

1831—35 byl zase purkmistrem hamb. 

Abenhumeya (špan. jméno A b e n - U m a jj 

o v o), náčelník poslední vzpoury maurské 1563 

proti Filipovi II. Rodem Španěl utekl se pod 

jménem don Fernando Muley de Valor, 

r. 1563 k Maurům, kteří jej zvolili za krále, 

poněvadž tvrdil, že jest potomkem velikého 

chálífa. Způsobil Španělům výpravami svými 

mnoho nesnází, až konečně don Juan d’Austria 

zmocnil se Granady, a A., jenž pro tyranství 

Č. 15. Znak rodu Abensberg-Traunského. 

své měl četné nepřátely i v řadách vlastních, 

v Andajaru od nich přepaden a uškrcen. O A-ovi 

pějí mnohé romance španělské, nazývajíce jej 

»králíčkem« (reycillo;) na jejich základě jej 

vylíčil Perez de Hita ve své Historia de las 

guerras civiles de Grenada. 

Abensberg (A v e n t i n u m, nejspíše řím. 

C a s t r a A b u s i n a), lázeňské město ve vládním 

okr. dolnobavorském, okr. kelheimském 

s 2230 obyv. (1885). Jest rodištěm dějepisce 

Turmaiera (Aventina), jemuž zde r. 1861 postaven 

pomník, a má strojírnu, chmelnice a 

sirnatá vřídla. R. 1809 (20. d.) zvítězil zde Napoleon 

nad Rakušany pod arcikníž. Ludvíkem- 

Abensberg-Traun, rod hrab. v Rakousích 

a Badensku usedlý (na hrabství povýšený 

1653). Původ svůj odvozuje od hrab. Baba ze 

Scheyernu z domu Wittelsbachů, který dle 

zámku Abensberga v Bavořích počal se psáti 

z A-a. Syn Babův Wolfram usadil se v XI. st. 

v bav. marce východní, nyn. arciknížectví rakouském, 

vystavěl zde zámek T r a u n a zval 

se po něm. Potomci jeho z větve Meissauské 

žijí dosud, kdežto větev Eschelbergská r. 1807 

vymřela. Z n a k: štít rozpoltěný barvou černou 


a stříbrem. (Viz vyobr. č. 15.)-Z rodu toho 

hr. O t t o F e r d i n a n d, * ve Vídni 1677, konal 

domu rak. platné služby ve válce i v míru, byl 

za Marie Terezie nějaký čas vrchním velitelem 

v Čechách a na Moravě, †v Sibini jako gubernátor 

sedmihradský r. 1748. 

28Abeokuta (pod skalou), bývalé hlavní 

město staré říše jorubské v Africe ve vých. 

části Horní Guineje pod horou Olumem a na 

splavné řece Ogunu, nyní město Egbů s více 

nežli 150.000 obyv., vlastně opevněný tábor 

ohražený hliněnou zdí 2 m zvýší a 20 km zdélí, 

jejž roku 1825 zřídili zbytkové Egbů sem 

se uchýlivších před krutým pronásledováním 

otrokářů. Různé kmeny vhodně spojuje spolková 

ústava zavedená králem Šodekem. Ří- 

-zení malých obcí, jichž v táboře jest na dvě 

stě, jest zcela samosprávné, a pouze o věcech 

společných v míru i válce rozhoduje rada spolková. 

Město rychle rozkvetlo a vzbudilo tím 

pozornost loupežných kmenů sousedních, avšak 

svorné součinnosti obyvatelstva dosud vždy 

se podařilo obhájiti rozsáhlých opevnění proti 

nepřátelům i proti několika útokům armády 

krále dahomejského (1851 a 1864). R. 1842 počalo 

se zde šířiti i křest’anství a vystavěno 

několik dřevěných kostelíků; ale když r. 1867 

nastal rozpor Egbů aleokutských s Angličany 

v Lagosu, vypuzeni jsou angl. misionáři i ostatní 

Evropané z města. Křest’anství se však zde 

zachovalo, pouze netrpěno kněží anglických 

a duchovní správu konají nyní kněží domorodí, 

již vzdělání svého nabývají v seminářích 

angl., tak že podivuhodné toto město má svou 

zvláštní samostatnou církev černošskou, čítající 

několik tisíc duší. Obyvatelstvo pohanské 

klaní se fetišům za týchž obřadů jako ostatní 

černoši západoafričtí. A. provozuje živý obchod; 

v městě jest velký bazar se zbožím domácím 

i evropským, a dovážejí se sem zvláště opojné 

nápoje, zbraně a střelivo z Anglie, pak hračky 

a zboží kovové z Německa, kdežto zboží vývozné 

záleží hlavně v oleji palmovém, indychu, 

natronu, zlatě, slonové kosti, kožích a t. zv. 

»černošském tuku«, jehož dobývají ze stromů 

vlesíchzaA-ou se šířících. 

Ab equis ad asinos (lat.), dostati se 

s koně na osla; hospodařiti od desíti k pěti. 

Aber, v bretonském jazyku, jakož i v jiných 

keltských nářečích znamená ústí, přístav 

a vyskytuje se v četných jménech zeměpisných, 

zvláště francouzských (několik říček 

v depart. Finistčre: Aber-Benoît,Aber-Ildut aj.) 

a anglických (Aberdeen a j.). Srovnej s tím 

novofranc. havre (přístav), provençalské vabre 

(potok) a hydrografická jména Eure, Ebro aj. 

Aberavon [eberèvn], přístav. město vangl. 

hrabství glamorganském (Wales) při ústí řeky 

Avonu do zálivu Bristolského, stanice dráhy 

jihowaleské, ještě r. 1850 nepatrná ves, jež však 

nedalekými rozsáhlými ložisky uhlí a rudy železné, 

pak zřízením hutí na měd’ a zinek rychle 

rozkvetla v město 4875 obyv. (1881) čítající. 

U nedalekého Port-Talbotu, dle něhož často 

i samo město se zove, jest hojně navštěvovaná 

plovoucí loděnice. 

Aberbrothock viz A r b r o a t h . 

Abeokuta — Aberoromby. 53 

Aberbrothwick viz A r b r o a t h . 

Aberconway [ebrkonué] neboli C o n w a y, 

pobřežní město v hrabství carnarvonském v sev. 

Walesu na ústí ř. Conwaye; jest obehnáno 

starými hradbami s 21 věžemi a má 45000b., 

pěkný got. chrám, značnou bibliotéku a čtyři 

železné mosty, mezi nimi řetězový z r. 1826. 

Vyváží se odtud truhlářské dříví, olovo a břidlice, 

též hojně se loví ústřice a sledi. Nad 

městem na skále zvedá se rozsáhlý hrad s osmi 

mohutnými věžemi slohu saracenského, patřící 

k nejkrásnějším hradním budovám anglickým, 

jejž založil král Eduard I. r. 1284 na 

pokoření sev. Walesu. A. stojí na místě římské 

C o n o v i e a již za Viléma Podmanitele 

bylo pevností. R. 1645 dobyl ho Cromwell, načež 

hrad zůstaven zpustnutí. 

Aberoromby: 1) J o h n. spis., zahradník 

skotský (* 1726 — † 1806), věnoval se praktickému 

studiu zahradnictví; výsledky svých 

pozorování uveřejnil r. 1767 s názvem Almanah 

Zahradníkův. jenž dočkal se 9 vydání, načež 

následoval Všeobecný slovník zahradnický a botanický. 

r. 1779 spis o zakládání ovocných zahrad 

-The british-fruit gardener a mn. j., jež 

všecky byly přel. do franc. a něm. — 2) Sir 

Ralph A., angl. generálmajor (* 1734 — † 1801), 

studoval na univers. edinburské, potom práva 

v Lipsku, načež vrátiv se domů, rozhodl se 

pro povolání vojenské a vstoupil 1756 do 3. pl. 

dragounského. Súčastniv se sedmileté války 

stal se členem parlamentu, kdež zastupoval 

liberální ideje a zvláště se netajil svými sympathiemi 

pro boj amerických osad za svobodu. 

Když pak r. 1793 prohlášena byla válka mezi 

Francií a Anglií, jmenován byl velitelem brigády 

ve výpravě do Nizozemska, kde vlohy 

své osvědčil. R. 1795 poslán byl jakožto vrchní 

velitel do Západní Indie, kdež 1796 dobyl Grenady, 

Demerary, Essequiba a 1797 Trinidadu. 

V létech 1797—98 byl velitelem v Irsku, místě 

tenkráte velmi obtížném, ježto bylo vládě předejíti 

zamýšlenou francouzskou invasi a souvisící 

s ní vzpouru. R. 1799 provázel A. vévodu 

Yorského do Hollandska, kdež však ne 

příznivé okolnosti zmařily výpravu. R. 1801 

vyslán byl jako vrchní velitel do Egypta, aby 

jej vyrval Francouzům. Jeho přistání u Abukiru 

patří k nejskvělejším válečným činům anglickým, 

V rozhodném okamžiku bitvy u Alexandrie 

(21. břez. 1801) raněn byl A. smrtelně 

i zemřel sedmý den po tom. V katedrále sv. Pavla 

postaven mu pomník, jeho vdova učiněna peeressou 

a vykázána jí pense. Životopis jeho sepsal 

jeho syn, lord Dunfermline (1861). — 3) James 

A. lord Dunfermline, syn sira Ralpha 

(* 1776 — † 1858), působiv nějaký čas v oboru 

právním, zvolen byl 1807 do parlamentu, kdež 

se přidružil k opposici whigské, již to velmi úsilně 

podporoval. Když 1827whigovése dostali k veslu 

pod Canningem, jmenován byl A. vrchním 

vojenským soudcem a tajným radou, kteréžto 

úřady však brzy na to po pádu whigů složil. 

Od doby té počíná vlastní činnost A-ova; bylt’ 

zvolen poslancem 1832 za Edinburgh do parlamentu. 

R. 1834 stal se ministrem v kabinetě 

lorda Greye, 1835 zvolen byl mluvčím. R.1839 


54 Aberdare — Aberdeen. 

resignoval a stal se peerem s titulem lord D u nf 

e r m l i n e. Zbytek svého života strávil v Colintoně, 

poblíž Edinburghu. — 4) John A., lékař 

skotský, * 1781 v Aberdeenu, †1844 vEdinburce, 

kdež dosáhl hodnosti rektora university 

r. 1835. Sepsal mimo některé spisy filosofického 

obsahu několik děl lékařských, z nichž nejslavnější 

jest: Pathological and practical researches 

on the diseases of the brain and the spinal 

cord (1827), jež jest s dílem Ch. Bella základem 

moderního chorobozpytu čivů i mozku. 

Ve všech svých spisech jeví se býti nepřítelem 

theorií i hypothés a opírá se pouze o zkušenost; 

jiným zdrojům badání nepřeje a zejména pokusným 

zkoumáním pohrdá. red. — 5) Ralph A. 

(* r. 1842), od r. 1860—69 důstojník v anglické 

armádě, podnikavý cestovatel a meteorolog. 

Věnuje se studiím oblaků cestoval dvakráte 

kolem světa, aby seznal hlavní tvary jejich 

v rozličných pásmech podnebních. Pomocí přístroje 

fotografického zjednal si na cestách těch 

bohatou sbírku pohledů na oblaky v pásmě 

tropickém, nade všemi okeány, horami himálajskými, 

prériemi severoamerickými atd., čímž 

nyní zjištěno, že hlavní tvary oblaků jsou veskrze 

stejné. Vedlé této otázky psal A. též 

o závislosti úkazů povětrnostních na tlaku 

barometrickém, t. j. na průběhu a rozdělení 

isobar. Ze spisů dosud vydaných uvádíme: 

On visibility; On the general character and 

principal sources of variation in the weather 

at any part of a cyclone or anticyclone; Diurnal 

variation of wind and weather in their relation 

to isobaric lines; On the identity of cloud 

forms all over the world; Suggestions for an international 

nomenclature of clouds (Jour. Met. Soc. 

London 1875—87); Principles of forecasting by 

means of weather charts (London 1885); On 

the relation between tropical and extropical eyclones 

(s (Proc.R. Soc.); Weather (r(Lond. 1887). Ag. 

28Aberdare [èberdér], město na ř. Cynoně 

ve Walesu v hrabství glamorganském, do nedávna 

nepatrná ves, nyní průmyslné město, jež 

s pobřežím spojeno jest drahou a průplavem. 

33.796 obyv. (1881, církevní obvod), živí se 

většinou prací v blízkých uhelných a železných 

dolech. 

Aberdare [èberdér], l o r d H e n r y A us 

t i n B r u c e, angl. státník, * 1815 v Duffrynu, 

v hrab. glamorganském, byl advokátem v Londýně, 

později policejním soudcem ve Walesu. 

Roku 1852 započal činnost jako liberální člen 

londýnského parlamentu (za hrabství merthyrtydvilské). 

R. 1862 byl státním podtajemníkem 

v ministeriu vnitra a 1864 zvolen předsedou 

vychovávací kommisse; když pak po všeobecných 

volbách z r. 1868 utvořilo se první ministerstvo 

Gladstonovo, vstoupil A. do něho 

jako správce vnitřních záležitostí a složil úřad 

ten r. 1874, když i Gladstone odstoupil. Rozprava, 

kterou uveřejnil 1875, »O zločinech a 

o reformách ve vězenství«, vzbudila velikou 

pozornost. Jako lord zasedá ve vyšší sněmovně 

od r. 1873. 

28Aberdeen [èbrdýn]: 1) Hl. m. hrabství 

t. jm. v sev.-vých. Skotsku při sev. ústí ř. Dee 

a Donu se 105.189 ob. (1881). Skládajíc se ze 

Starého a krásného Nového města rychle mohutní 

a jako místo přístavní zaujímá ve Skotsku 

třetí místo; jest zde universita o dvou 

kollejích, jež povstala sloučením vys. učení 

založ. r. 1494 na Starém a vys. uč. zal. r. 1593. 

na Novém městě, s 800 stud. (. (r. 1884—85), školy 

lučebnická, hospod., umělecká, theologická, 

památný hl. chrám ze XIV. stol., museum, hvězdárna, 

velký král. chorobinec a j., pak továrny 

na zboží lněné, bavlněné, vlněné, gumové a 

gutaperčové, na papír, na lučebniny, dále strojírny, 

slevárny, loděnice a velkolepé brusírny 

žuly a mramoru; vyváží se odtud mnoho skotu 

a ryb, zejména lososů a sled′ů. — H r a b s t v í 

a-ské (Aberdeenshire) zaujímá 5100 km 2 sev.vých. 

Skotska a má 267.990 obyv. (1881); jihozáp. 

jeho část’ prostupuje pohoří Grampianské 

(nejvyšší vrchol Ben-Muich-Dhui 1309 m), kdežto. 

sev.-vých. část’ hrabství jest vlnitá pahorkatina 

se skalnatými břehy. Půdu hojně svlažují 

řeky zvláště bohaté na lososy (Deveron, Ythan, 

Don, Dee), podnebí jest poměrně mírné; polní 

hospodářství, chov dobytka a rybolov pěstuje 

se zde s velikým výtěžkem; rovněž rukodílná 

výroba zboží lněného, vlněného a bavlněného; 

též znamenity jsou zdejší lomy žulové a 

mramorové. — 2) A., hl. m. hrabství monroeského 

v sev.-americkém státě Mississippi, na 

ř. Tombigbee sev. od m. Columba s více než 

8000 ob. živícími se hlavně bavlnářstvím, prodejem 

pšenice a dříví; založeno jest r. 1836 

Aberdeen George Hamilton Gordon, 

earl of (* 1784 — † 1860), vynikající státník angl., 

nar. v Edinburce ze starého skotského rodu, 

z něhož po přeslici pocházel i lord Byron. Vrátiv 

se s cesty po Italii a Řecku (1801), založil 

Athenian-Club a vydal pojednání o základech 

krásy v řeckém stavitelství. Do parlamentu 

vstoupil r. 1806. R. 1813 svěřeno mu 

důležité poselství do Vídně, mající za účel, 

aby císaře rakouského přiměl k allianci proti 

Napoleonu, což se mu smlouvou teplickou dokona 

podařilo. A. získal pro tuto allianci též 

krále Murata v Neapoli, súčastnil se v armádě 

spojenců bitev u Drážd’an a Lipska, přidružil 

se ve Francii k rakouskému vojsku a v Paříži 

dne 1. čna 1814 podepsal smlouvu, podlé 

níž dostala se ku vládě opět dynastie Bourbonská. 

Rok potom vstoupil jakožto nový peer 

(viscount Gordon) do panské sněmovny, 

kde stál na straně torův, broje zejména proti 

katolické emancipaci a uznání jihoamerických 

republik. R. 1828 byl v kabinetě vévody z Wellingtona 

kancléřem vévodství lancasterského, 

v létech 1834—5 správcem kolonií a 1841 znova 

ministrem záležitostí zahraničných. Od té doby 

za vlivu konservativního Peela dal se směrem 

liberálnějším: zvítězil zákonem o emancipaci 

katolíkův a přál i církevním opravám, ačnedovedly 

odvrátiti roztržku státní církve skotské 

z r. 1843. Po porážce vlády lorda Derbyho (o (1852) 

nastoupilo ministerstvo koaliční, jehož přirozenou 

hlavou byl A., a které vehnalo Anglii 

do krymské války, ačproti vůli A-ově. Jeho 

umírněnost naproti Rusku, jakož i nedbalé vedení 

války obrátily veřejné mínění i většinu 

poslanecké sněmovny proti ministerstvu a při- 


Aberdeenský kmen skotu — Aberrace světla. 55 

vodily pád A-ův. Od té doby uchýlil se A. do 

soukromí a zápasů politických již se neúčastnil. 

Aberdeensky´ kmen skotu (the polled 

Aberdeenshire breed) patří snad ku plemeni 

bos frontosus, ačtoho určitě tvrditi nelze, poněvadž 

lebky skotu tohoto nejsou dosti prozkoumány. 

Dle rozdělení chovatelů v anglických 

patří kmen skotu a-ého ku plemeni bezrohému 

(the polled cattle.) Skot má jméno své po hrabství 

aberdeenském a jest úplně kmeni angusskému 

podoben. Dojivost dosti dobrá; chválí 

se však daleko více pro žír. Maso není tak 

tučné jako ostatních kmenů anglických, nýbrž 

jemné, prorostlé a velmi chutné a proto hledané. 

Nejslavnějším chovatelem uvádí se Wm. 

Mac Combie v Tillyfouru, kterýž obdržel na 

výstavách za svá zvířata až 250 odměn. Na 

výstavě pařížské koupil císař Napoleon od 

něho dvě krávy za 275 liber sterlingů. Nejoblíbenější 

barva jest černá. Dpl. 

Aberdour [èbrdúr], lázeňské místo ve 

Skotsku v hrab. fifeském na zátoce Forthské, 

asi 15 km sz. od Edinburghu vzdálené a hojně 

navštěvované; má 1800 obyv. 

Aberffraw [èbrfró], obec na záp. břehu 

ostrova Anglesea patřícího k Walesu, s 1584 

ob. (1881). Bývala hlav. městem galského království 

gwynedského. 

Abergavenny [ebrgavèny], staré Gobanium, 

město v angl. hrabství monmouthském 

při soutoku ř. Gavenny a Usku na dráze hereford-tredegarské, 

se zříceninami velmi starého 

zámku, ústavem pro choromyslné a 7285 

ob. (1881); tito živí se výrobou zboží vlněného 

a prací ve velkých dolech uhelných a 

železárnách. 

Abergele, přístavní město angl. ve Walesu 

v Denbighshiru na dráze chester-holyheadské 

s 3194 ob. (1881), mořskými lázněmi 

a olověnými doly. Zde r. 1399 král angl. Richard 

II. byl zajat a odevzdán vévodovi z Herefordu. 

Aberia Hochst., chudý rod rostlin z čel. 

Bixaceí v Africe a na Novém Zealandě domácích. 

Jsou to stromy nebo keře s listy střídavými, 

v jichž úžlabinách stojí dvojdomé bezkorunné 

květy v latách. Děd. 

Aberle M o r i t z (* 1819 v Rottumě ve 

Švábsku, †1878), professor bibl. novozák. studia 

a mravouky na theolog. fakultě v Tubinkách. 

V tomto dvojím oboru byl i literárně činným 

v různých ročnících časopisu »Tübinger Quartalschrift«. 

Po smrti A-ově vydal prof. Schank 

jeho Úvod do N. Zák. (r. 1877). Jrk. 

Aberli Johann Lud., švýcarský malíř 

krajin (* 1723 — † 1786), vzdělával se ve svém 

rodišti Winterthuru u krajináře Felixe Meyera, 

pak od r. 1741 v Berně u J. Grimma, po 

jehož smrti sám řídil školu malířskou. Maloval 

mnoho podobizen, ale vlastním jeho polem 

bylo krajinářství, v němž vytvořil mnoho prací 

olejovými barvami, vynikajících jak originálností, 

tak i technickým provedením. Z nich 

nejčelnější jest Letní jitro; pohled s ostrova 

na jezeře Thunském ve velkovév. galerii výmarské 

(z r. 1779). Po studijní cestě pařížské 

(r. 1759) reprodukoval rytiny svých švýcar- 

ských krajin, z nichž zvláště pěkny jsou pohledy 

na zámek Vimnis a okolí, na Yverdun. 

Jezero brienské a na Muri poblíž Bernu. Tyto 

rytiny akvarelové byly velmi oblíbeny a hledány, 

tak že i jiní malíři, jako N. König, Biedermann 

atd. obrali si rodné Švýcarsko za předmět 

svých maleb a A-ho napodobili. A. může 

pokládán býti za zakladatele uměleckého průmyslu 

s kolorovanými krajinami a kroji švýcarskými. 

Abernethy [ébrnithy] městečko ve Skotsku, 

12 km jv. od Perthu vzdálené, s 2000 obyv., 

starobylé sídlo piktských králů, s okrouhlou 

kamennou, 24 m vys.věžízXII.stol. 

Abernethy [ébrmthy] J o h n, slavný chirurg 

londýnský (* 1764 — † 1831), professor chirurgie 

při Royal College of surgeons. Vydal 

mnoho spisův obsahu pitevního, fysiologického 

i chirurgického slohem populárním. Pamětihodno 

jest, že A. první podvázal arteria iliaca 

externa při vydutí tepny stehenné. Peč. 

Aberrace (aberratio delicti, a. actus v. ictus) 

v právu trestním značí případy, kde výsledek 

činnosti dolosní z příčin nahodilých zasáhl 

předmět sice téhož druhu, avšak individuálně 

jiný, než pachatel zamýšlel (výstřel namířený 

na A zasáhne vedlé stojícího B), anebo kromě 

předmětu zamýšleného zároveň jiný téhož 

druhu (z otráveného pokrmu určeného pro A 

požije zároveň B). Podlé výkladu Gesterdingova 

sluší tu pachateli přičítati: vzhledem 

k předmětu A pokus činu dolosního, resp. dokonaný 

čin dolosní; vzhledem k předmětu B 

bud′si čin právně indifferentní anebo-jestliže 

nastaly podmínky kulposnosti-čin kulposní. 

Neprávem někteří (Koestlin, Wächter, Buri, 

Schaper) s) spatřují alespoň v onom prvém případě 

a. toliko jediný dokonaný čin dolosní (na předmětu 

B). Toto mínění, kteréž odporuje povaze 

zlého úmyslu a činů dolosních, přijal také při 

revisi r. 1852 výslovně zák. tr. rakouský v příčině 

zločinu v r a ž d y (§. 134. slova: »že z toho 

vzejde smrt’ toho nebo některého jiného člověka«); 

na ostatní podobné zločiny (zabití, 

těžké uškození na těle) toto výminečné ustanovení 

však nelze rozšiřovati (§§. 140. a 152.). 

Německý z. tr. a rak. osn. z. tr. z r. 1881 

nemají při žádném činu trestném ustanovení, 

které by bylo na závadu správnému posouzení 

dotčených případů. rch. 

Aberrace dusˇevní, tolik co elementární 

rozrušenost duševních funkcí aneb choroba 

duševní. 

Aberrace chromatická v. Čočka optická. 

Aberrace sférická viz L o m s v ě t l a 

Aberrace světla jest úkaz astr. plynoucí 

odtud, že rychlost světla stojí v poměru k on 

e č n é m Ku rychlosti pohybu těles nebeských. 

Pozorovatel se zemí se pohybující nevidí světelného 

paprsku v pravém, vlastním směru (poněvadž 

směr paprsku závisí na relativném 

pohybu vzhledem ku pozorovateli), nýbrž ve 

směru výslednice pohybů (světla a země). Takovou 

z d á n l i v o u změnu ve směru paprsku 

nazýváme a-í s t á l i c. Poněvadž rychlost světla 

není nekonečně veliká, nevidíme těleso na mi- 


56 Aberrace světla. 

stě, kde se v čas pozorování nalézá, nýbrž na 

místě, kde bylo, když pozorované vlny světlové 

z něho vyšly; úkaz ten označujeme názvem 

»a. oběžnice«. 

I. A. s t á l i c. Paprsek světelný, ze stálice 

(P) vycházející, necht’ zastihne v okamžiku 

t objektiv (a) (viz 

vyobr. č. 16.). v okamžiku 

t’ okulár dalekohledu 

(b’). Pro 

dobu t bude míti dalekohled 

polohu ab, 

pro dobu t’ (za příčinou 

pohybu dalekohledu 

se zemí 

aa’) polohu a’ b’; 

pravý směr paprsku 

v prostoru bude 

Pab’, kdežto pozorovateli 

se zdá, že paprsek 

světlový ve 

směru p’a’b přichází. 

Rozdíl směrů b’a 

a ba (úhel a) slove a. 

µcos δ ′ sin α ′ = µ cos δ sin α + dy 

dt , 

µsin δ ′ = µ sin δ + dz 

dt , 

Po několika menších transformacích obdržíme 

s t á l i c . Místo hvězdy, 

a-í změněné (p), Č. 16. Aberrace světla. 

zoveme zdánlivé 

místo; místo hvězdy 

a. zbavené (P) pak p r a v é m í s t o. 

Mezitím co paprsek prostor od objektivu ku 

okuláru tedy délku ab proběhne, proběhne 

země délku a’a; označíme-li tedy písmeny v 

a V rychlosti pohybů světla a země, obdržíme 

z trojúhelníku bab ′ : a ′ a = V a ab = v a předpokládajíce 

aA ⊥ ab, tg α = V 

; závisí tudíž ve- 

v 

likost úhlu a (a. stálic) pouze na poměru rychlosti 

pohybu planety a světla. Je-li V rychlost 

pohybu země, obdrží se a. zemská: je-li V 

rychlost pohybu jiné planety (na př. Jupitera), 

obdržíme a. planety (pro Jupitera) atd. — 

Kdyby oko lidské nemělo čočky (která zastupuje 

objektiv při dalekohledu), viděli bychom 

prostým okem veškeré hvězdy ve směru pravém, 

bez aberrace. — A. stálic závisí na pohybu 

pozorovatele na zemi; pohyb ten jest 

trojí: a) pohyb země kolem osy, b) pohyb 

země kolem slunce, c) pohyb země se 

sluncem. 

Jsou-li α, δ souřadnice směru paprsku, µ 

dráha, již světlo v jednotce času urazí, budou 

souřadnice bodu ve vzdálenosti µ na paprsku 

vyjádřeny: 

ξ = µ cos δ cos α, η = µ cos δ sin α, 

ζ = µ sin δ 

A-cí změněné souřadnice (ξ ′ , η ′ ζ ′ ) paprsku 

(nyní směru α ′ δ ′ ) budou: 

ξ ′ = µ cos δ ′ cos α ′ , η ′ = µcos δ ′ sin α ′ 

ζ ′ = µ sin δ ′ 

Jsou-li dx 

dt , 

dy 

dt , 

dz 

rychlosti pohybu pozoro- 

dt 

vatele v prostoru, bude 

ξ ′ = ξ + dx 

dt , η′ = η + dy 

dt , ζ′ = ζ + dz 

dt aneb 

µ cos δ ′ cos α ′ = µ cos δ cos α + dx 

poslézezákladní ⎧ vzorce a-e: 

dα = α 

⎪⎨ 

I) 

⎪⎩ 

dt 

′ sin α sec δ dx 

− α =− 

µ dt + 

cos α sec δ dy 

µ dt 

dδ = δ ′ cos α sin δ dx 

− δ =− 

µ dt − 

sin α sin δ dy cos δ dz 

+ 

µ dt µ dt 

a) Pohyb země 

denní. Dosadíme-li 

kolem osy způsobuje 

pro tento případ do 

a-i 

rov. 

nic I) příslušné hodnoty rovníkových souřad. 

nic místa, obdržíme vliv a. denní na rektascensi 

a deklinaci hvězd: 

α ′ − α = c cos ϕ cos (� − α) sec δ 

δ ′ − δ = c cos ϕ sin (� − α) sin δ 

� 

(a) 

ϕ jest výška pólu místa, � místní hvězdný 

čas, α rektascense. δ deklinace hvězdy a 

c = 0,’’322. (Konstanta a. denní.) 

b) Pohyb země kolem slunce způsobuje a-i 

r o č n í. Dosadíme-li pro tento případ opět do 

rovnice I) příslušné hodnoty, obdržíme vliv 

roční a. ⎧na 

rektascensi a deklinaci hvězd: 

α 

⎪⎨ 

(b) 

⎪⎩ 

′ − α =−ν(sin ϑ sin α + 

cos ϑ cos α cos ε) sec δ 

δ ′ − δ = ν [cos ϑ(sin α sin δ cos ε − 

cos δ sin ε) − sin ϑ cos α sin δ] 

kdež ϑ jest délka slunce, ε sklon ekliptiky � �a 

dM 

ν konstanta a. roční s pohybem slunce 

dt 

1 dM 

rovnicí ν = 

(c) souvisící (µ hodnota 

µ cos ϕ dt 

pro dobu, již světlo ku proběhnutí jednotky 

dM 

vzdálenosti potřebuje,ϕ výška pólu a jest 

dt 

změna střední anomalie země v době dt). Hodnotu 

konstanty n lze určiti na základě rovnic 

(b) pozorováním míst stálic během různých 

dob roku aneb na základě rovnice (c), určí-li 

se nějakým způsobem hodnota m. První methody 

užil nejprve J. Bradley (v = 20,’’25 

r. 1728); čelnější určení konstanty t é d l e 

t é ž e methody jsou: 

r. 1817 B e s s e l z diskusse pozorování Bradleyových 

. . . . . . . . . . . v =20,’’475 

r. 1823 F. S t r u v e ze 693 pozorování hvězd 

pólových v Derptě . . . . . . . v = 20,’’3493 

r. 1841 F. S t r u v e zpozorování v Ursae ma 

joris v prvním vertikálu v Derptě . . v =20,’’493 

r. 1842 C. A. F. P e t e r s z průchodů polárky 

v Derptě (1822—1838) . . . v = 20,’’4255 

r. 1842 Lundhal z deklinac polárky v Derptě 

(1822—1838) . . . . . . . v = 20,’’5508 

Nejnovější určení konstanty v dle označené 

methody podává N y r é n v pojednání: »Die 

Polhöhe von Pulkova« . . . . . . v =20,’’481 

Druhé methody užil D e l a m b r e určiv přímo 

ze mnoha set zatmění prvního trabantu 

Jupiterova nejprve hodnotu 1 

µ = 493,s 2, dobu 


to světla ku proběhnutí střední vzdálenosti 

země od slunce, a z této hodnoty dle rovnice 

(c) hodnotu . . . . . . . . . . . v =20,′′255 

Rus G l a s e n a p p z novějších pozorování 

zatmění trabantů Jupiterových určil hodnotu 

1 

µ = 497,s 44 a z toho . . . . . . . . v = 20,′′4. 

Hodnotu rychlosti světla lze určiti též mehodami 

fysikálními. F o u c a u l t určil r. 1862; 

C o r n u 1874 a 1878; Y oung a Forbes 

r. 1880—1; M i c h e l s o n R. 1879 a 1882 a S. 

N e w c o m b R. 1880—82 methodou takovou 

hodnotu rychlosti světla. Z relace (c) lze pak 

určiti konstantu v. — Že rychlost světla není 

nekonečně veliká, vyslovili již M a x i m u s T yr 

i u s v II. stol. a G r i m a l d i v pol. XVII. stol.; 

avšak teprve Olaus Römer seznav (1676), že 

zatmění trabantů Jupiterových se tím více 

opožd’ují, čím více Jupiter se od země vzdaluje, 

připisoval úkaz ten rozdílu dob světla ku 

proběhnutí drah od Jupitera ku zemi a určil 

příbližně rychlost světla. 

Hodnotu pro konstantu c lze rovněž pozorováním 

hvězd v různých dobách hvězdného 

dne určiti aneb ze vztahu, jímž s konstantou 

n souvisí, vypočítati. 

Výměnou hodnoty l (délky) a b (šířky 

hvězdy) za a a d a položíme-li e = o, obdr- 

žíme z rovnice (b) výrazy: 

� 

λ 

(c) 

′ − λ =−νcos (ϑ − λ) sec β 

β ′ − β =−νsin (ϑ − λ) sin β 

pro vliv roční a. na délku l a šířku b hvězd. 

Z rovnic (c) dá se odvoditi výsledek, že stálice 

popisují následkem roční a. okolo svého středního 

místa ellipsy, jichž velká poloosa hodnotě v, 

malá poloosa pak hodnotě v sin b se rovná. 

Je-li b = o, bude malá poloosa se rovnati nulle; 

hvězdy v ekliptice popisují tedy během roku 

přímku a odchylují se od středního místa na 

obě strany o v. Je-li b = 90°, bude veliká osa 

rovnati se malé; hvězda v pólu ekliptiky popisovala 

by během roku kolem svého středního 

místa kruh poloměru v 20,′′481. 

Rovněž následkem d e n n í a. popisují 

hvězdy během hvězdného dne okolo středního 

místa ellipsy, jichž velká poloosa hodnotě 

0,’’322 cos f a malá poloosa hodnotě 0,′′322 

cos f sin d se rovná. Pro hvězdy v rovníku 

změní se ellipsa v přímku, pro hvězdu v pólu 

v kruh. 

c) Pohyb soustavy slunečné v prostoru způsobuje 

a-i s t e l l á r n í . Pokud směr a rychlost 

pohybu toho se nemění, mění se souřadnice 

hvězd pouze o veličinu stálou. Mění-li se však 

bud’ směr neb rychlost pohybu slunce neb 

obé, bude vliv a. na souřadnice záviseti od 

místa hvězd a bude se pouze ve změnách souřadnic 

hvězd polárních značněji jeviti. 

II. A. p l a n e t. Pro tělesa s vlastním pohybem 

(slunce, měsíc, planety a vlasatice) činí 

a. stálic jen část’ a., nebot’ v době světla nutné 

ku proběhnutí dráhy k zemi mění těleso své 

místo; pozorovaný směr paprsku neodpovídá 

tedy pravému směru tělesa v čas pozorování. 

Zdánlivé místo planety pro dobu pozorování t 

rovná se pravému místu planety pro dobu T, 

Aberrace vůle — Abersychan. 57 

kdy světlo z planety vycházelo. Na základě 

této věty lze pak místa planet sprostiti vlivu a. 

planet. 

Malé roční změny zdánlivých míst stálic 

zpozorovali nejprve v letech 1663—1672 Picard, 

1669 R. Hooke a 1689 J. Flamsteed; 

nemohli však ani pravý význam měn těch, 

ani zákon jich nalézti; připisovali pak úchylky 

ty vlivu parallaxy (viz tuto), D. Cassini shledal 

záhy (1699), že změny ty s theorií parallaxy 

se nesrovnávají. 

Teprve B r a d l e y dokázal, že původní domněnka 

úkazy ty hypothesou nutace osy zemské 

vysvětlovati nedostačí a že taktéž zákony 

parallaxy a refrakce se pro úkazy ty nehodí; 

nemoha však pochybnosti o správnosti stroje 

a pozorování svých připustiti, nucen byl hledati 

jiné vysvětlení. Poněvadž pro hvězdy 

v ekliptice změna místa v šířce zmizela, v délce 

pak celkem 40′′ obnášela, bylo příčinu úkazu 

toho v této rovině (ekliptice) hledati. Št’astnou 

náhodou napadlo Bradleyovi, že 40′′ obnáší 

oblouk dráhy země, proběhnutý v 16 minutách 

a že světlo dle Römer týž čas k proběhnutí 

průměru dráhy zemské potřebuje; Bradley 

poznal tedy, že pro hvězdy v ekliptice v čas 

opposice, kdež hvězdě o celý průměr zemské 

dráhy bližšími jsme než v čas konjunkce, též 

světlo o 16 minut dříve vnímáme; v této době 

pohybuje se však země o 40′′ a proto se nám 

zdá, že hvězdy o tolikéž opačně se pohybovaly 

tak, jak i pozorování ukazuje. Vysvětlení 

všeobecného úkazu našel konečně Bradley 

v bližším vztahu současného pohybu 

země a světla. V pros. 1728 podal Bradley 

v č. 406 »Philosophical Transactions« v listu 

k astronomu H a l l e yovi vysvětlení úkazu 

a. světla. — Otázky, zdaž jest a. pro různě barevné 

(červené neb modré) hvězdy, pro jasné 

neb méně jasné, pro blízké neb vzdálené stálice 

táž, nejsou posud přesně zodpověděny. — 

B o s c o v i c h navrhl naplniti vnitřek daleko. 

hledu tekutinou a takovýmto dalekohledem 

pozorovati hvězdy k poznání, zdaž jest rozdíl 

v a-i pro různá media. V novější době domníval 

se K l i n k e r f u e s, že též průchod paprsku 

čočkami směr paprsku skutečně (fysikálně) 

mění, kdežto úkaz Bradleyův pouze subjektivného 

původu jest, a hleděl vysvětliti rozdíl 

hodnot a. přímo a ze zatmění trabantů Jupiterových 

odvozené. Výklad jeho není však 

bezvadný a zmíněný rozdíl dle novějších určení 

Glasenappových též mizí. Gs. 

Aberrace v˚ule viz O m y l. 

Aberské jezero n. jez. sv. Volfganga, 

rybnaté jez. alpské v Solnohradsku na hranicích 

rak., 551 m nad m.; jest 11 km dlouhé, 

3 ″ km šir., až 190 m hlub. a temeništěm 

říčky Išly. Naplavený poloostrov dělí je v jez. 

horní a dolní. Na sev. straně ční Schafberg 

do výše 1780 m, a u vsi sv. Volfganga jest 

maják. 

Aberspach viz A b r š p a c h . 

Abersychan [ebersiken], město v severozáp. 

Monmouthshiru v Anglii, s kamenouhelnými 

a železnými doly a 13 494 obyvatelů 

(1881). 


58 Abert — Abhorrers. 

Abert J o h a n n J o s., * 21. září 1832 v Kochovicích 

v Čechách, absolvoval jako kontrabassista 

pražskou konservatoř hudby a stal se 

1866 dvorním kapelníkem ve Štuttgartě. Složil 

symfonie,-ouvertury, kvartetta, písně, symfonickou 

báseň Kolumbus, jakož i řadu německých 

zpěvoher, z nichž Astorga (1866) došla 

obliby. Před ní předcházely: Anna von Landskron 

a König Enzio, po ní následovaly: Ekkehard 

a Die Almohaden (1886). Chv. 

Abertany (něm. Abertham), horní městečko 

v Čechách nad Bystřicí, 241 d., 2149 obyv. 

něm. (1880), hejtm., okres býv. dom. a vik. 

Jáchymov, diéc. pražská, patron. obec. 4686 

osadníků; farní chrám sv. Čtrnácti Pomocníků 

z roku 1534, škola, pošta. — A. založeny 

roku 1529 od horníků, když vzmáhalo 

se rudnictví v dolech jáchymovských. V prvních 

dobách velmi vzkvetly dolováním na stříbro, 

tak že se výnos stříbra a cínu ve zdejších 

dolech mezi lety 1531—1558 vytěž. na 359.643 

tolary páčí. Později doly vydávaly malý užitek; 

za novější doby poskytují hl. jen cín a 

kobalt. Velká část’ obyvatelstva živí se zhoto- 

Č. 17. Znak Abertan. 

vováním plechových lžic, krajkářstvím a vyšíváním 

květin. Na blízku hojnost rašeliny. 

V okolí vyrábí se z kozího mléka s přísadou 

rozličných bylin abertanský sýr. Znak Abertan 

je palice a želízko křížem položené (odznak 

báňský), barvy přirozené v poli červeném. (Viz 

vyobr. č. 17.) 

Abertham viz Abertany. 

Aberystruth č. Blaen-Gwent, obec 

v angl. hrabství monmouthském, jv od Abergavenny, 

s 18.672 ob. (1881), doly kamenouhelnými 

a železárnami. 

28Aberystwith [ebristuidh], přístavní město 

v angl. kníž. waleském v hrab. cardignanském 

při ústí Ystwithu, s 6664 ob. (1881); 

značný obchod pobřežní, vydatný rybolov, loděnice, 

mořské a ocelové lázně, doly na olovo 

a tuhu, výroba flanelu. 

Abesinie viz Habeš. 

Ab esse ad posse valet, a posse ad 

esse non valet consequentia (lat.), logické 

pravidlo scholastické, znamenající po česku: 

když něco jest, lze souditi, že to možno; 

ale je-li něco možno, z toho ještě nelze souditi, 

že to jest. 

Abésˇr, A b e š e (původně asi Abú-šehr), 

hl. město Vadáje ve stř. Africe, asi 40 km j. 

od býv. hl. m. Vary, s 8000 obyv., již provozují 

značný obchod s Egyptem a Tripolisem. 

První zprávu o něm podal Nachtigal r. 1873— 

Abetone, Col d’A., též Passo del A., 

průsmyk v sev-Apenninách sz. od Pistoje, 

1924 m n. m. 

Abevega, rus. název abecedy vedlé azbuky, 

má jm. své od prvních čtyř liter (az, 

buki, vědi, glagol) a značí též počátky vědění 

v některém oboru; tak na př. spis známého 

sběratele Michaila Čulkova Abevega russkich 

sujevěrij (pověr) atd. uvádí se obyč. jen »A.«. 

Abezier Jan, rodem z Toruně, stal se 

r. 1415 biskupem warmiňským, †1424. V dějinách 

polských jest znám tím, že podepsal 

jako plnomocník řádu Německých rytířu r. 1422 

mír s Polskem. 

Abfallen (něm.) o d s t u p, rakouský povel 

na zúžení pochodového útvaru, na př. z kolonny 

ve dvojřady, řady atd. Děje se tak na 

pochodě u vstupu do soutěsek, úžin, defile, 

na př. úvozů, ulic, mostů atd.; za boje děje 

se věc proto, aby široký zřejmý cíl nahrazen 

byl úzkým, ale hlubokým. Bž. 

Abfaltersbach, lázeňské místo s kyselkou 

v tyrolském Pusterthalu v hejtm. lienzském, 

okr. sillianském, na jižní dr. rak., 975 n 

n. m. s 483 obyv. (1880). 

Abgar neb A b a g a r (Veliký muž), obecné 

příjmení edesských knížat říše osrhoënské 

v Mesopotamii, zbytku to království syrského. 

Z těchto knížat pověstný jest zvláště Uchomo 

(Černý), jenž prý s Kristem si dopisoval, 

chtěje od něho dosíci uzdravení své nemoci- 

Domnělé tyto dopisy v archivu edesském našel 

a ve svých církevních dějinách uveřejnil 

(I. k. 13) biskup césarejský Eusébios a děje 

pisec armenský Mojžíš z Chorone (v V. stol.) a 

vložil je též do svých dějin. Ačněkteří učenci 

(Tillemont: Memoires pour servire ŕ l′ hist. 

eccl.; Welte: Tüb. Quartsch 1872, Cave a j.) 

pravosti těchto listů chtěli hájiti, přece jich 

církev nikdy za pravé neuznala. — Bar Maánu, 

poslední z Abagarů a potomek předešlého, 

byl křest’anem a důvěrným přítelem 

gnostika Bardesama, ačs ním bludů jeho ne. 

sdílel. R. 216 po Kr. byl od Caracally sesazen 

a Edessa prohlášena za osadu římskou. Jrk. 

Abgatorium viz ABCtuorium. 

Abgesang viz Dozpěv. 

Abgregace (z lat.) vyloučení, vybrakování. 

Abhebádské jezero ve vých. Africe mezi 

Tádžúrským zálivem a Ausským jezerem; vtéká 

do něho habešská řeka Havaš. 

Abhorrers [ebhòrers], jméno dané r. 1679 

(za Karla II.) royalistické straně v Anglii proti 

jejich protivníkům (a d d r e s s o r s či p e t i t i on 

e r s), kteří svou adressou krále prosili za okamžité 

svolání parlamentu, s čímž tento otálel 

za příčinou protikrálovského smýšlení sněmovní 

většiny. A. vyslovili své opovržení (a bh 

o r r e n c e) nad těmi, kdož chtěli seslabiti 

moc královskou; skládali se ze zástupců vysoké 

církve a šlechty, ale nebyli tak oblíbeni 

jako jejich protivníci. Později nazvány obě 

strany torové a whigové. 


Abcházie, krajina kavkázská, část’ gub. 

kutajisské mezi vých. břehem Černého moře 

a odbočkami hl. hřbetu horstva kavkázského. 

Zaujímá 3661 km 2 a dělí se na 3 okruhy 

(okresy): bzybský, abcházský a abživský 

(a b ž u a s k ý), oddělené od sebe horskými hřebeny, 

z nichž nejznamenitější jest hřbet A bc 

h á z s k ý, tvořící sev. hranici okr. bzybského 

a abcházského, a Džvedis-vika na sev. okresu 

abživského. Rovin jest málo, na př. rovina 

Picundská (při ústí ř. Bzybi) a Kodorská. 

Z řek značnější jsou tyto: Bzyb a Apsta v okr. 

bzybském, Kelasur a Kodor v okr-abcház. a 

Galjudzjuj v okr. a živském, z nichž některé 

Č. 18. Abcház. 

jsou splavny. Na straně černomořské jest hojně 

zálivů; z nich největší a nejhlubší jest Suchumkalský. 

Podnebí v části horské jest zdravé a 

mírné, kdežto na pobřeží vlhké a nezdravé. 

Z nerostů zvláště hojný je mramor a ruda železná 

i olověná. Flora jest bohata a pestra, 

vinohrady a listnaté lesy četny. A. jest sídlem 

A b c h á z ů v, nejsilnějšího kmene ze skupiny plemen 

abcházských. (Viz vyobr. č. 18.) U Turků 

slovou A b á z o v é, u Čerkesů A z e g o v é, u Gruzinců 

Bzybové (dle ř.Bzybi), sami se nazývají 

A b s n a n. A b s n e . R. 1875 bylo jich 70.000, ale 

po válce rusko-tur. (. (1877—78) s) stěhovali se hojně 

do Turecka, tak že nyní na ruském území jich 

není více než 13.000 Mají úzké tváře, hlavu 

po stranách stlačenou, rysy obličeje nepravidelné, 

plet’ temnou a vlasy černé. Jsou silní, 

postavy prostřední, zavalité. Povahou jsou 

Abcházie — Abia. 59 

líní, nespolehliví a nedosti stateční, ale mstiví 

a loupeživí. Náboženství jejich jest směs křest’anství 

a islámu s názory pohanskými (ctění 

hájů, duchů atd.). Jazykem liší se od ostat. 

kmenů kavkázských; dle Klaprotha, Duboise 

a Wiedemanna náležejí k nářečím čerkesským. 

Písma vlastního nemají, neb vyšší vrstvy píší 

i mluví gruzinsky. Hlavní místa jejich jsou 

Suchum-kale, Okum a Cebeldinsk. Orbou zaměstnávají 

se velmi málo, sejíce jen pro domácí 

potřebu kukuřici, gomi (proso) a některé 

druhy pšenice; za to velmi pilně pěstují vinařství 

(vývoz vína 10.000 hl ročně) a včelařství. 

Chov skotu a ovcí jest velmi čilý. Průmysl 

jest nepatrný; kromě vlněného hrubého sukna, 

z něhož připravují si burky a jiné části oděvu, 

vyrábějí Abcházové ještě dobré zbraně ocelové- 

Obchod s otroky, který do nedávna v A-ii 

kvetl, jest od ruské vlády potlačen. — Dějiny: 

A., území Abcházů č. Abasgů, jak je 

zovou staří historikové římští, byla známa 

Řekům již v VII. stol. př. Kr. Milétští založili 

zde kolonie, vedouce odtud obchod s Asií a 

dle kronikářů gruzinských byly země ležící 

na záp. od ř. Egrise (nyn. Inguru) t. j. nynější 

A. 250 let př. Kr. v moci řecké. Hlavní 

osady řecké byly Dioskurios (nyn. Izgauri) a 

Pitiunt. V I. stol. př. Kr. byla A. částí říše 

Mithridatovy, po jeho smrti náležela Římanům, 

kteří sem za cís. Diokletiana posílali zločince 

a zvl. křest’any tehdá pronásledované. V VI. stolpo 

Kr. za válek Řeků s perským kr. Kosruem 

nabyla A. samostatnosti, než brzy opět připadla 

cís. byzantskému. čímž se v ní křest’anství 

rozšířilo-Náměstník řecký León I. prohlásiv 

se r. 786 vladařem abcházským, založil 

dynastii, která vymřela r. 985 Theodosiem II., 

po němž zdědil ji gruzinský car Bagrat IIl. 

Sdílejíc osudy s Gruzií byla později Davidem II. 

udělena v léno potomkům Širvan-šáhův (knížatům 

Širvašidze), kteří se v XV. stol., když 

Gruzie byla seslabena nájezdem Mongolův, 

odtrhli a stali samostatnými. Po pádu Cařihradu 

(1463) připadla k Turecku, čímž i islám 

do A. vnikl a v ní se rozšířil, až konečně 

r. 1810 Safir bej, kn. Širvašidze, poddal se 

dobrovolně Rusku a přijal pravoslaví, začež 

byl od rus. vlády potvrzen dědičným správcem 

A. Pokus z r. 1823 zbaviti se svrchovanosti 

ruské, byl již násl. roku zmařen, načež od míru 

drinopolského (r. 1829) počalo nenáhlé podrobování 

A. pod moc ruskou, které trvalo až 

do r. 1864. Za poslední války rusko-turecké 

r. 1877—78 Abcházové vzbouřili se sice a pomáhali 

Turkům, avšak po vítězstvích ruských 

na bojišti kavkázském byli opět podrobeni. 

Abcházové viz Abcházie. 

Abcházská plemena jest souhrnný název 

několika kavkáz. národů, z nichž přední 

jsou Abcházové vlastní, S a m u r ž a k a n c i, 

Cebeldové, Ubychové, Džigeti a Abáz 

i n c i, celkem asi 145.000. 

Abia n. A b i á š (hebr. Abijjáhú, Abijjá (h) 

= můj otec jest Jahve), storozákonní jméno 

mužské i ženské. A. (vl. Abijjám), král judský 

(958—955 př. Kr. ), syn Roboámův a vrstevník 

Jeroboámův, s nímž vedl vítěznou válku. 


60 Abiátár — Abies. 

Dle I. kn Králů 15, 3 nebyl oddán službě 

Hospodinově. 

Abiátár (Ébjátár). syn Abímélécha, samojediný 

unikl zhoubě svého rodu i utekl se 

k Dávidovi se zachráněným rouchem velekněžským. 

Když Dávid uznán byl králem, stal 

se A. veleknězem vedlé Sádóka. Dávidovi byl 

A. věrně oddán; když však podporoval Adoniáše 

naproti Šalomounovi, byl potrestán vypověděním 

do Anatótu. 

Abíb, hebr. klas, jméno měsíce později 

n i s á n zvaného, prvého měsíce hebrejského 

dle ustanovení Mojžíšova, jenž počínal novoluním 

březnovým a označen jménem tím jako 

měsíc klasový, poněvadž v dobu tu ječmen 

metal. V měsíci tom vyvedl Bůh syny Israelovy 

z Egypta i slavena v něm slavnost beránka 

velikonočního. Odpovídá našemu březnudubnu. 

Dk. 

Ábid, arab., původně part.= t. ctící =sluha 

a ctitel boží, značí jak ctitele boha pravého, 

tak i toho, kdo za svého boha béře co jiného, 

na př. modlu, slunce a p. — V nauce súfismu 

jest a. druhý stupeň 

zdokonalení, kterého 

dochází člověk, 

když přesvědčen o 

pravdě zjevené, múminem 

(věřícím) se 

stal (stupeň I.), v sebezdokonalení 

dále 

pokračuje a vůle boží 

poslušen noc i den 

opravdové modlitbě 

a náboženským úvahám 

věnuje. Dk. 

Abida božstvo 

Kalmyků, jemuž připisována 

působnost 

podobná jako indi– 

ckému Šivovi. A. je 

pánem duší zemře- 

Č. 19. Abida. 

lých, jež dle zásluh bud’to připouští do ráje 

nebo posílá zpět na zem do tvorů jiných. 

Byt jeho je v nebi, kamž vede cesta z ryzího 

stříbra. Vyobrazen bývá A. uprostřed plamenů 

nade lvem, který člověka trhá, jako ochránce 

člověka jiného. (Viz vyobr. č. 19.) 

Abies Lk., jedle, stromovitý rod z čeledi 

jedlovitých (viz Abietineae), s přímým, vysokým 

kmenem a přeslenatě sestavenými větvemi. 

Větve vodorovně rozložené, listy hřebenitě 

dvouřadé, tuhé, ploché, čárkovité, krátce 

stopkaté, na líci leskle temně zelené, na rubu 

podél středního nervu bělavé (bělost tato pochází 

od četných vzduchem naplněných průduchů), 

přezimující. Po odpadnutí listu zůstává 

přiokrouhlá jizva na větévce, ale polštáře listové 

jsou méně nápadné. Šištice prašní jsou 

dosti malé, v úžlabí lonských listů na konci 

větévek nahloučené. Prašní pytlíčky pukají 

příčnou skulinou. Pylová zrnka jsou opatřena 

létacími postranními měchýřky. Pestíkové šištice 

jednotlivé, přímé. Plodné šišky jsou přímo 

na větvích postavené, více méně válcovité, 

ještě téhož roku uzrávající. Šupiny blanité jsou 

s plodnými šupinami nesrostlé, i v čas zralosti 

značně velké a často ze šišky vyčnívající. 

Plodní šupiny tuhé, dřevnaté, v předu zaokrouhlené, 

neztlustlé (bez štítku) a posléze 

od kolmého vřetena šišky jednotlivě upadající. 

Semena nesou velké. blanité. stálé křídlo. Rod 

tento čítá celkem 18 druhů, z nichž jediný 

roste také v Čechách (A. pectinata DC.). Rozšířeny 

jsou po celém severním mírném pásmu. 

Nejznámější druhy jsou: 

A. pectinata DC. (Pinus picea L.. P. abies 

Duroi, Abies excelsa Lk., A. vulgaris Poir., A. 

taxifolia Dsf., A. alba Mill.), j e d l e o b e c n á. 

Kmen štíhlý, až 65 m vysoký, nejprve hladký 

a olivově šedý, pak s korou bělošedou. Koruna 

pravidelně kuželovitá, v stáří skoro válcovitě 

prodloužená, s větvemi na kmeni přeslenitými, 

vodorovnými a v menší větévky 

vstříčně se rozdělujícími. Listy hřebenitě dvouřadé, 

na špičce mírně vykrojené, na líci leskle 

zelené, na rubu s dvěma bílými pruhy. Šištice 

prašní podlouhle válcovité, skoro kratší než 

podpůrný list. Šupinky prašní v krátkou. širokou 

a vykrojenou špičku vybíhající. Šištice 

pestíkové podlouhle válcovité, 4—6 cm dlouhé, 

šupiny blanité, skoro okrouhlé a náhle v dlouhou, 

tenkou špičku protažené, na okraji nestejně 

dřípatě zubaté. Šišky válcovité, 14 až 

20 cm dlouhé, 4—5 cm tlusté, světle šedozelené. 

Špičky blanitých šupin ze šišky vyniklé 

a zpět ohrnuté. Plodní dřevnaté šupiny z klínovitého 

zpodu náhle široce a zaokrouhleně 

rozšířené. Semena trojhranná s velkým, blanitým, 

klínovitým křídlem. Na jihu kvete ku 

konci dubna, na severu od května až do polovice 

června. — Jedle rozšířena jest v hornatých 

polohách střední a jižní Evropy. Severní 

hranice její jde od úklonu Pyrenejí krajinami 

francouzskými v Auvergni. po Vogesách až 

k Luxemburgu, Treviru a Bonnu, dále Vestfálskem, 

Dolní Lužicí, Slezskem, Haličí, podlé 

Karpat až k Černému moři a zabíhá až na 

Kavkáz; dále na Východě (jmenovitě v Kavkáze) 

zastupuje ji velmi příbuzný druh A. 

Nordmanniana Spach. Na horách sicilských a 

v Pyrenejích vystupuje do výše 1950 m, ve 

Vogesách 1200 m, na Juře 1500 m, v severním 

Švýcarsku 1299 m, v Krkonoších 1230 m, v Durynském 

lese 812 m, v severních Karpatech 

974 m a v Sedmihradech 1242 m. Do roviny 

zřídka sestupuje. — Jedle poskytuje průmyslu, 

obchodu a k jiným potřebám totéž jako borovice. 

Jakožto palivo vydává méně tepla než 

smrk, ale více než borovice. Dříví její hodí se 

k stavbám tak jako smrkové a má i před 

tímto tu přednost. že jest tužší, štípatelnějši 

a z jasnějšího a úhlednějšího pletiva složeno. 

Užívá se ho proto mnoho na drobné předměty, 

jako pouzdra, řešeta, skřínky, sirky, šindele 

atd-Nejslavnější pověsti nabylo. dřevo 

jedlové jako nenahraditelný výtečný materiál 

ke zhotovování resonančních hudebních nástrojů 

(houslí cremonských, bas a jiných smyčcových 

nástrojů). K účelu tomuto vybírají se 

zvláště kmeny zdravých a mladých jedlí. Dřevo 

toto má pletivo buněčné všude stejnoměrné a 

pevné, takže v půdě resonančního nástroje 

vlny zvuku pravidelně se vyvinují a v plné 


síle a lahodě s chvěním na strunách souhlasí. 

Alpy a Šumava česká zásobují celý svět nejlepším 

jedlovým dřevem na hudební nástroje. 

Dřevo jedlové neobsahuje v kanálcích dřevních 

pryskyřice jako borovice, ale za to shromažd’uje 

se množství pěkné pryskyřice v dutinách 

korových, jež někdy splývají na kmeni 

a větvích v naduřelé boule, z nichž pryskyřice 

při naříznutí v hojnosti vytéká. 

Jiné známější druhy jedlí jsou: 

A. Apollinis Lk., jedle Apollinova. Roste 

v Řecku, jmenovitě v lesích peloponnésských. 

Vyznačuje se zvláště tím, že skoro jako vrby 

z uříznutého kmene vyrůstá z kořenů a větví 

vždy množství nových výhonků. 

A. balsamea L., j. b a l s á m o v á . podobá se 

mnoho jedli obecné, má však nezřetelně dvouřadé 

listy a vejčito-kuželovité šišky. Jest rozšířena 

v severní Americe a poskytuje mimo 

výborné dřevo kanadský balsám. 

A. Nordmanniana Lk., j. Nordmannova. 

Roste na Kavkáze a podobá se dosti naší 

jedli obecné, ale jest ještě úhlednějšího vzrůstu. 

Proto vysazuje se nyní zhusta v lesích a sadech. 

A. Pinsapo Bois. j. španělská. Roste 

v lesích španělských, zvláště v Granadě a také 

na Atlasu. Velice ozdobný strom, jenž se také 

v sadech s oblibou pěstuje. Jehlice jsou tuhé 

kolcovitě přioblé.Šišky vejčito-válcovité, hladké. 

A. cephalonica Endl., j. kefalonská. V Řecku, 

zvláště na Peloponnésu a v Kefalonii domácí. 

Také často u nás v sadech pro ozdobu 

pěstovaný druh. 

A. sibirica Trtsch., j. s i b i ř s k á. Od břehů 

Volhy až po Kamčatku v lesích rozšířená. 

A. nobilis Lindl. a A. amabilis Dougl., u nás 

v sadech nezřídka pěstované, pocházejí z Kalifornie. 

Fossilní zbytky jedlí jsou dosti řídké, což 

lze již vysvětliti tím, že se šišky v čas zralosti 

úplně rozpadají a určování pouhých jehlic 

jest dosti nespolehlivé. — Zabezpečené 

druhy známy jsou z doby třetihorní (miocenu 

a pliocenu), jež se nyní žijícím velmi podobají. 

Vsý. 

Jedle a smrk mnohými trpívají nemocemi. 

Ačoba druhy tyto mnohé mají parasity společné, 

přece někteří parasiti jsou bud’ jednomu 

anebo jen druhému vlastní. Z nemocí, jimž 

smrk nejvíce podléhá, nejrozšířenější v některých 

krajinách bývá červená hniloba (Rothfäule), 

k níž podnět dává houba Trametes radiciperda, 

dále podzemní rakovina (Erdkrebs) 

působená houbou václavkou (Agaricus melleus), 

dále rez jehličí (Chrysomyxa abietis). Z jevnosnubných 

soužívá jedli i smrk jmélí (Viscum 

album). Hmyzu pak řada druhů nekonečná od 

mládí ohrožuje oba stromy tyto. Zejména někteří 

nosatci a korovci, již z brouků stromy 

ty nejvíce kazí, z motýlů škodí nejvíce housenky 

Liparis Orgyia a pak drobní motýlové 

rodů Coccyx a Tortrix, z jiného pak hmyzu 

hlavně larvy pilatek a mšice vedlé bezčetných 

škůdců méně rozkřičených aneb méně rozšířených. 

Jedle zase napadána bývá houbou Aecidium 

elatinum Alb., jež působí jí rakovinu na kmeni 

Abietineae. 61 

a na větvích kouzelná košt’ata; bělavou hnilobu 

dříví jejího působí jí Polyporus fulvus 

Scop., jehličí její navštěvuje Hysterium nervisequium 

Fr., Antennaria pinophilla Nees., vzácně 

i Aecidium collumnare Alb. Sit. 

Abietineae, j e d l o v i t é, největší a nejdůležitější 

čeled’ rozsáhlého řádu jehličnatých 

(C o n i f e r a e). Skoro vesměs stromy vysokého 

vzrůstu, řídčeji vzrůstu nízkého s kmenem a 

větvemi rozloženými a plazivými (na př. kosodřevina). 

Větve jsou sestaveny v dosti pravidelných 

přeslenech na kmeni, tvoříce košatou 

neb kuželovitou korunu. Větve rozdělují se ve 

vodorovné ploše v menší větévky a jsou na 

konci obyčejně dolů převislé. Listy mají tvar 

čárkovitých jehlic tuhých bud’ plochých, bud’ 

3—4hranných neb polooblých, zelených, bud’ 

přes zimu vytrvávajících (naše vždy zelené 

lesy jehličnaté), řídce na podzim opadávajících 

(modřín). Jehlice tyto jsou sestaveny na 

větévkách spirálně a jsou často na stopečkách 

tak stočeny, že jeví se pak dvouřadé (na př. 

jedle). Jindy jsou shloučeny na skrácených větévkách 

(brachyblastech), jako na př. na modřínu. 

U různých druhů borovic zakrňují tyto 

skrácené větévky tak, že jehlice samy tvoří 

po dvou až více pouhé svazečky, mezi nimiž 

vrchol neb špička zakrnělé větévky více nedorůstá. 

Svazečky tyto obdány jsou na zpodu 

věncem blanitých šupin, vynikají z úžlabí větších 

šupin blanitých na větévkách a posléze 

celé jako jednoduchý list s větví opadají. Jehlice 

jednotlivé i svazky jehlic přisedají k větévce 

na vypouklých polštářcích listových, od 

nichž se posléze pravidelnou jizvou oddělují, 

čímž se pak mladé větévky jedlovitých stávají 

velice význačnými. Později při mohutném 

vzrůstání borku zmizejí polštáře s jizvami listovými 

a starý kmen pokryt jest roztrhanou a 

rozjizvenou, snadno se slupující borkou (u lidu 

»korou« zvanou). Jedlovité jsou jednodomé. 

Květy pestíkové i prašné tvoří postranní neb 

konečné šištice. Prašní (figura a, b, f) bývají 

často v hustší květenství na zpodu letorostu 

sestaveny. Šupiny prašní i pestíkové 

přisedají k ose klásku v hustém spirálním pořádku. 

Prašní šupinky jsou k dolejšku zúženy, 

na konci rozličně porozšířeny a na zpodu vždy 

dvěma prašnými pytlíčky opatřeny, z nichž 

posléze bud’ podélnou bud’ příčnou skulinou 

pyl se vyprašuje. Pylová zrnka bývají někdy 

opatřena lehounkými křídlovitými přívěsky, 

pomocí jichž snadno ve vzduchu mohou poletovati. 

Známo, že z lesů jehličnatých unáší 

někdy vítr celé mraky sirného prášku pylového. 

Jako jiné nahosemenné jsou A. odkázány 

na zúrodňování větrem. Pestíkové šištice 

(fig. c, g) se skládají ze šupin blanitých, v jejichž 

úžlabí vyrůstá masitý plodolist, který 

nese na vrchní straně u zpodu dvě obrácená, 

podlé celé délky s plodolistem srostlá vajíčka 

(fig. d, e, h, i). Ústí vajíček (mikropyle) hledí 

tudíž k ose šištice. V čas zralosti zůstávají 

šupiny blanitými, bud’ jsou delší než plodní 

šupiny (plodolisty), bud’ zakrňují a jsou skryty 

mezi šupinami plodními (borovice). Plodolisty 

však z pravidla silně vzrůstají tvoříce tuhé, 


62 Abietineae. 

tvrdé, dřevnaté šupiny, jež pak skládají více 

méně velikou, válcovitou neb kulovitou neb 

vejčitou šišku. Šupiny tyto mívají někdy 

(u borovice) na konci čtyřhranný štítek se 

zobanem uprostřed (apophysis). Semena obalena 

jsou tvrdou slupkou osemení a nesou často 

blanité křídlo, jež se s povrchu šupiny 

plodné odděluje. Zralá šiška bud’ celá opadá, 

bud’ se ještě na stromě rozpadá v jednotlivé 

šupiny (u jedle). Uzrávání šišek trvá obyčejně 

2—3 roky. Klíček má 3—15 čárkovitých děloh 

do věnce sestavených a v olejnatém bílku 

(endospermu) uložených, 

Čeled’ tato čítá asi 112 druhů, jež se bud’to 

stahují v jediný rod Pinus L. neb se rozdělují 

v dosti sobě příbuzné rody: Pinus, Abies, Picea, 

Tsuga, Pseudotsuga, Cedrus, Larix, Pseudolarix. 

Znaky pak spojují jednotlivé rody takto: 

l. Plodní šupiny šišek jsou ploché, k okrajům 

ztenčené; šišky zrají obyčejně již v prvním 

roce. 

A) Listy vesměs jednotlivě a ve spirálním 

pořádku na větévkách rozestavené. 

1. Listy dvouřadé, ploché, na rubu s dvěma 

podélnými světlými pruhy, Pytlíčky prašní na 

příč pukající, Šiška se rozpadá v jednotlivé 

šupiny: Abies, 

2. Jako předešlý rod, ale šiška se nerozpadá, 

nýbrž celá upadá: Tsuga, Pseudotsuga. 

3. Listy všestranně na větévkách rozestavené, 

čtyřhranné, celé zelené, Prašní pytlíčky 

podélně pukající. Šišky upadají celé: Picea. 

B) Listy na skrácených větévkách hustě 

nahloučené, na prodloužených hlavních větvích 

oddáleně rozestavené. 

Č. 20. Abietineae. 

A) prašní šištice modřínu, b) v průřezu, c) pestíková 

šištice, d) šupina sdvěma vajíčky v úžlabí bractey, e) 

šupina s vajíčkem v průřezu, f) šištice prašní borovice, 

g) pestíková, h) plodní šupina s vajíčky, i) s vajíčky 

v průřezu. 

1. Listy měkké, na zimu opadavé: Larix, 

Pseudolarix. 

2. Listy tuhé, vždy zelené, víceleté: Cedrus. 

II. Plodní šupiny tvrdé, dřevnaté, na konci 

namnoze čtyřhranným a uprostřed zobanitým 

štítkem opatřené, vytrvalé. Šišky uzrávají až 

druhým neb třetím rokem a pak celé upadají. 

Listy po 2 až více ve svazečkách dole šupinkami 

obalených a z úžlabí šupin osních vynikajících: 

Pinus. 

A. jsou rozšířeny v celém severním mírném 

pásmu skládajíce v přemnohých krajinách 

rozsáhlé jehličnaté neb tak zvané černé 

lesy. U nás hlavně borovice, jedle a smrk 

tvoří hvozdy české a středoevropské vůbec. 


Obratník Raka překročuje na jihu na Filippinách 

borovice Pinus insularis Endl. a rovník 

sám P. Merkusii Ingh. et Vr. na vysočinách 

ostrova Sumatry a Bornea. Na severu zabíhají 

některé druhy až do krajin polárních, kde 

přestává vůbec vegetace stromová (k 70° až 

72° s. š.). V Sibiři jdou nejseverněji druhy: 

Pinus silvestris L., P. Ledebouri Endl., P. davurica 

Fisch., P. obovata Ant. a P. sibirica Turcz., 

na Uralu P. Cembra L. a v severozápadní 

Americe P. alba Ait. 

Všechny A. obsahují v listech i dříví množství 

aromatické pryskyřice, která jmenovitě 

z poraněných míst na kmenu v hojnosti vytéká 

a v tuhou hmotu (smolu) se proměňuje. 

Pro potřeby lidské jsou významu dalekosáhlého, 

nebot’ lesy jehličnaté poskytují nám 

dřevo ku stavbám, k palivu, na nábytek a 

k přerůzným jiným potřebám. Opadaným chrastím 

a šiškami se topí, jehličím (hrabankou) 

vystélá, pryskyřice se sbírá ku připravování 

terpentinu, laku, kalafuny a j. Šiškami vyzdobují 

se drobnější předměty a nábytek atd. 

A největšího významu pro krajinu má konečně 

jehličnatý les sám. čině ji zdravou, vlhkou, 

úrodnou a jsa jí zároveň nejlepší okrasou. 

Čeled’ jedlovitých jest za doby naší ze 

všech nahosemenných rostlin nejrozšířenější, 

ale zároveň nejmladší, nebot’ s určitostí počíná 

se v nepatrných zbytcích druhů objevovati 

teprve v oolithu a ve vrstvách křídových. 

Ostatní čeledi žily již v dobách starších, ale 

jsou v době naší skrovnější jedlovitých. Z toho 

patrno, že A. jsou nejmladším typem nahosemenným, 

jenž k nejvyššímu rozvoji vzhledem 

k počtu forem i počtu individuí dospěl za 

dnů našich. V době křídové a ještě více v době 

třetihorní množí se pozvolnu rozličné druhy 

A-í, tak že skoro ode všech žijících rodů jsou 

známy typy třetihorní, které posléze na 

sklonku do čtvrtihor přecházejí v druhy nyní 

žijící. Vský. 

Abietinová kyselina či sylvinová jest 

sněhobílá, krystalická látka v jemných šupinách 

se jevící, již získáme, když kolofonium 

líhem vyslazujeme. A. kys. otáčí rovinu světla 

polarisovaného silně v levo i taje při 161° až 

162°. Souvisí úzce s řadou látek t e r p e n ových. 

Rn. 

Abígail: 1) Žena bohatého Nábála, jež Dávidovi 

před Saulem prchajícímu potravy poskytla, 

ačmu ji Nábál odepřel, začež ji Dávid 

po smrti tohoto za manželku pojal a syna 

Chileába s ní zplodil. (I. kr. 25. II. kr. 3, 3.)- 

2) Sestra Dávidova (I. Par. 2, 16). Jrk. 

Abigeatus slula v římském právu krádež, 

páchaná řemeslně odváděním koně, skotu neb 

určitého počtu menšího dobytka ze stáje neb 

ze stáda. Zloděj nazýván tu abactor neb abigeus. 

Odcizení menšího počtu, nebo nikoli řemeslně 

konané odcizování je krádeží (furtum). 

V době, kdy krádež tato vůbec ještě byla pouhým 

deliktem soukromým, byl a. císařskými reskripty 

prohlášen kriminálně trestným a náleží 

tedy mezi crimina extraordinaria. Pro a. 

trestáni honestiores vypověděním neb motione 

ab ordine, humiliores veřejnou prací (poena 

Abietinová kyselina — Abich. 63 

operis), dle okolností i v dolech (poena metalli); 

ozbrojení abactores vrháni dravcům (ad 

bestias). J. T. 

Abíhú (hebr. můj otec jest on t. Bůh) a 

Nádáb (štědrý, šlechetný), dva ze čtyř synů 

Aaronových, kněží (Mojž. II. 24), již vzavše 

jedenkaždý kaditelnici svou, dali do nich oheň 

a položili na něj kadidlo a obětovali před 

Hosp. oheň cizí, čehož jim byl nepřikázal. 

Protož sestoupiv oheň od Hosp. spálil je a zemřeli. 

(Mojž. III. 10.) Proto velekněžství A. 

dědili druzí dva synové Éleázár a Itámár. 

Abich Hermann Wilhelm (German 

V i l g e l m o v i č), výtečný geol. novověký (* 1806 

— † 1886), proslulý hlavně svými geologickými, 

fysikálními a jinými pracemi o Kavkáze. Nar. 

v Berlíně, kdež otec jeho byl báňským radou; 

matka jeho byla dcera chemika Klaprotha. 

Vliv rodiny a styky s muži, jako A. Humboldt, 

K. Ritter aj., mocně působily na rozvoj mladistvého 

ducha A-ova, tak že stav se r. 1831 

doktorem filosofie odebral se na vědeckou cestu 

do Italie, kdež hlavně všímal si zjevů sopečných, 

pozorovaných na Vesuvu, Etně atd. 

Práce jeho o této cestě Erläuter de Abbildungen 

geolog. Erscheinungen, beob. am Vesuvu. 

Aetna 1833u. 1834 (Berl. 1834) a Über die 

Naturu. den Zusammenhang vulkanischer Bildungen 

(Braunschw. 1841), z nichž prvá byla 

přel. do franc., vynikají kromě četných a přesných 

údajů a nových badání též umělými 

kresbami z jeho ruky. Nové pole k badání 

otevřelo se mu r. 1842, kdy byl povolán do 

Ruska na universitu derptskou. Pobývaje téměř 

do konce života na Kavkáze neunavně 

studoval jeho geol. poměry a jeho spisy z této 

periody náležejí k nejcennějším. Samostatně 

vydal: Überd. geol. Natur des armen. Hechlands 

(1843), Vgl. chem. Untersuchungen des 

Wassers des Caspischen Meeres, Urmiau. Van- 

See′s (1856), Überd. Steinsalzu. seine geol. 

Stellung im russ. Armenien (1857), Vgl. geol. 

Grundzüge der Kaukaz., Armen. u. Nordpersischen 

Gebirge, pak Beiträgez. Paläontologie 

des asiat. Russlands (1859), Sur la structure 

et la géologie du Daghestan (1862), Über eine 

im Casp. Meer erschienene Insel nebst Beitr. 

zur Kenntniss der Schlammvulkane der caspischen 

Region (1863), Einleitende Grundzüge 

der Geologie der Halbinseln Kertsch u. Taman 

(1865), Beitr. zur geol. Kenntniss der Thermalquellen 

in Kauk. Ländern (Tiflis 1865, 4° 595 

str.) největší jeho práce, a ruský spis Otčet 

po izslědov. město roždenij nefti v Zakavkazskom 

kraje i na Tamanskom poluostrově (t. 1867). 

Článků z fysikální geografie, meteorologie, 

mineralogie, geognosie a ethnografie otiskl 

veliké množství v »Bulletms phys. math.« petrohr. 

akademie nauk a v »Mélanges phys. et 

chim.«, rovněž v Poggendorfových »Annalech«, 

v »Izvěst. geogr. obščestva«, v »Zapis. Kavkaz. 

otdělenija technič. obščestva« a j. Již první 

z těchto prací menších objemem, ale stejného 

významu vědeckého jako díla samostatně vydaná, 

obrátily k němu pozornost. Akademie 

nauk jmenovala jej r. 1853 řádným a r. 1866 

čestným členem. R. 1854 byl přidělen ke sboru 


64 Abichit — Abingdon. 

báňských inženýrův a usadil se úplně na Kavkáze 

a teprve po 22 letech (1876) přesídlil se 

i s rodinou do Vídně, kdež u vysokém věku 

počal spracovávati svůj přehojný materiál, plod 

30letých pozorování, ve velkém spise Geologische 

Forschungen in den Caucasischen Ländern, 

jehož 1. a 2. část’ vyšly ve Vídni 1882 

s obrovským atlantem. Vytištění 3. a 4. části 

se nedočkal skončiv ve Vídni 1. čce. 1886 

svůj činný život. A-ovy zásluhy vědecké jsou 

velmi značné a díla jeho na poli geologie kavkázské 

před ním nespracované a neprobadané 

zůstanou na vždy úhelným kamenem prací 

budoucích. Jemu ke cti pojmenován nový nerost 

a b i c h i t e m . 

Abichit, nerost krystalující v soust. monokl., 

též sloupkovitý, paprskovitý a kulovitý, 

slohu paprskovitě stebelnatého, štěpný velmi 

dokonale dle plochy zpodové. Jest tmavě modrozelený, 

vrypu modravě zelen.; tvrd. 2 . 5—3, 

hust. 4 . 2—4.4. Chem. slož. H3Cu3AsO7. Nález: 

Cornwall, Tavistock. Devonshire. Hjn. 

Abicht: 1) A d o l f (* 1797 — † 1860), byl 

prof. pathologie na univ. vilenské. Nar. v Erlankách, 

ale ve Vilně byv vychován přilnul 

vřele k nové svojí vlasti. Doktorátu med. nabyl 

r. 1816, stal se adjunktem při vilenské 

pathol. klinice a r. 1825 tamtéž professorem. 

Po zrušení university přednášel o témž předmětě 

na medicinsko-chirurgické akademii, jejíž 

prof. a rovněž sekretářem byl do r. 1841. 

A. proslul jako člověk ryzího charakteru i jako 

učenec. Četné svoje vědecké práce uveřejňoval 

v různých časopisech a hlavně v »Dzienniku 

medycyny«, jehož byl spoluredaktorem. 

Vydal spisy: De intestinorum coarctione diarrhoede 

chronicae (1816); Tablica synoptyczna 

trucizn (Vilno 1823); sborník Collectanea medico-chirurgica 

caes. acad. med. chir. Vilnensis 

(díl I. t. 1838), do něhož přispěli též A. Bielkiewicz, 

J. Korzeniowski, J. Mianowski, K. Mujszel, 

H. Porcyanko a Lud. Siewruk; Institutiones 

therapiae generalis (t. 1840), k nimž bylo 

mu základem dílo Pucheltovo. — 2) Karl 

Ernst A. (* 1831), ředitel gymnasia v Olešnici 

(v pruském Slezsku), vyniká důkladnou 

znalostí nářečí a díla Hérodotova, o čemž 

svědčí jeho rozprava: De dialecto Herodotea 

(Gott. 1859) a jeho vydání díla Hérodotova s německými 

poznámkami (1861—66, nyní již částečně 

ve vydání čtvrtém) a s latinskými kritickými 

poznámkami (1869). Vedlé toho vydal 

A. Arrianovu Anabasi (text 1876, text s německými 

poznámkami r. 1871—75). rd. Vý. 

Ábi-istáde (voda stojatá), jezero v Áfgánistánu 

na pusté vysočině gilzaiské, asi 230 km 

sev–vých. od Kandaháru, 2076 m n. m. Jest 

velmi mělké a uprostřed sotva 4 m hluboké, 

v obvodu má 67 km a vodu slanou a hořkou, tak 

že ryby v ní hynou. Vtéká do něho řeka Gasny. 

Abila viz Abiléné. 

Abildg, zool. skratka: A b i l d g a a r d peter 

Christian. 

Abildgaard: 1) S ö r e n (* 1718 — † 1791), 

nar. v Flekkefjordu v Norsku, věnoval se horlivě 

vědám přírodním a stal se kreslířem archivním; 

jeho kresby nordických starožitností 

chovají se v knihovně kodaňské. Sepsal: Beskrivelse 

over Stevens klint og dens naturlige 

maerkvaerdigheder (Kodaň 1759, Popis mysu 

stevenského a jeho zvláštností), Physisk-mineralogisk 

beskrivelse over Möens klint (t. 1781, 

Popis mysu möského) a j. — 2) Peter Christian 

A. (* 1740 — † 1801), znamenitý zvěrolékař 

dánský, původce několika populárně vědeckých 

spisů zvěrolékařských. Vedlé hlavního 

oboru svého pěstoval též nauky přírodovědecké 

i dobyl sobě zejména tím zásluh, že 

spolu s J e n s R a t h k e m dokončil monumentální 

dílo O. F. M ü l l e r a Zoologia Danica. — 

3) Nikolai Abraham A. (* 1743 — † 1809), 

historický malíř dánský, syn Sörena A-a. Studoval 

ve svém rodném městě Kodani a dostal 

1767 zlatou medailli za obraz David pomazán 

Samuelem. Sloh svůj zdokonalil studiemi Claudea 

a Nikolasa Poussina. Od 1772—77 konal 

studia v Italii, 1807 stal se ředitelem akademie 

kodaňské. Směrem svým náleží ku škole 

starší, umění jde mu nad přírodu. Vyniká 

v technice, tón jeho maleb je harmonický a 

hladký, celek však méně zajímavý. Dobou 

svou byl velice slovutným, nyní však se na 

jeho díla zapomíná i v Kodani. Založil dánskou 

školu malířskou a odchoval Thorwaldsena 

a Eckersberga. 

Abilèné (>Abilnh) slula ve starém věku 

tetrarchie v sev. Syrii, obsahující hornatinu 

Libanonu a Antilibanonu; náležely k ní také 

části Palestiny vých. od Jordánu a jez. Genezaretského, 

totiž Batanaea a Trachonitis. Po 

smrti posledního tetrarchy Lysania dostala se 

v moc židovského krále Heroda Agrippy II. 

Hlavním městem a sídlem tetrarchův jejích byla 

A b i l a na jižním úpatí Antilibanonu severozáp. 

od Damašku, nyní Nebi Abel, s rozvalinami, 

z nichž zvláště zbytky chrámu a některé nápisy 

jsou pozoruhodny. 

Abilly-sur-Claise [abilisyrklés], ves 

v depart. lndre-et-Loire nedaleko stoku řeky 

Claisy s Creusou, má 1378 ob. (1881), znam. 

slevárnu mědi a dílny na stroje hospodářské. 

Abilunum, za doby Bojův osada v Čechách, 

později Horní Bor. (Viz Pal. Děj. Č. I. 

str. 49.) Lp. 

Abímélech (hebr. Abimélek, t. j. otec můj 

jest král): 1) Domnělý název králů filištínských 

v Geráru a Gatu. — 2) Levoboký syn Gideónův, 

po 3 léta samozvaný král isráélský (soud. 

9. 1), bratrovrah u Tébés zabitý. Jrk. 

Abinci, někdejší název kmene altajskotatarského 

v gub. tomské blíže města Kuznecka. 

Rusové říkali jim Kuzneci (kováři), poněvadž 

uměli spracovávati železo; nyní však 

jméno jejich zaniklo v názvu »Černí Tataři«, 

v němž jsou pojata všecka tatarská plemena 

okruhu kuzneckého. 

Ab incunabulis (lat.)., od kolébky, od 

samého dětství. 

Abingdon [èbingdn], velmi starožitné město 

angl. v Berkshiru při ústí Ocku do Temže, 

se 7019 ob. (1881). Značný obchod s obilím, 

sladem, plachtovinou a koberci. Za dob anglosaské 

heptarchie byl sídlem královským; 1645, 

marně jej obléhalo vojsko Karla I. 


Abington [èbingtn], m. ve Spoj. Obcích 

severoamer. v Massachusettsku, s 9500 obyv. 

živícími se výrobou obuvi (v ceně přes 1 million 

dollarů ročně) a hřebíků. 

Ab instantia absolvere viz Absolutio 

ab instantia. 

Ab intestato successio viz D ě d i c k á 

posloupnost. 

Abínú-malkénú hebr., t. j. Otče náš, 

králi náš! Litanie židovská, jejíž každá prosba 

začíná těmi slovy a kterou se Židé modlí ve 

dnech mezi Novým rokem a Dlouhým dnem. 

(1.—10. Tišrí.) 

Abiogenese (z řec. ‰bioc neživý, gÙnesic 

rod, původ) viz P r v o p l o z e n í. 

Abiové (ëAbioi), skythský národ již u Homéra 

připomínaný, jejž někteří staří spisovatelé 

za báječný, většina však za skutečný pokládali. 

U Alexandra Vel. objevují se vyslanci 

A-ův, aby mu poslušenství nabídli. Strabón 

uvádí je mezi kočovnými Skythy a klade sídla 

jejich na nejzazší sever ve Skythii za Imaem, 

Ammianus Marcellinus vykazuje jim bydliště 

sev. od Hyrkanie. Ze zpráv starých spisovatelů 

o sídlech a způsobu života A-ův vysvítá, 

že jménem tím rozuměti sluší kočovné kmeny 

turkestánské v severových. stepi kirgizské a 

a oblasti semipalatinské. 

Abiponi, kmen indiánský v jižní Americe, 

obývavší někdy kraj Gran Chaco, nyní usedlý 

na jihu mezi Paranou a Salvadem až k řece 

Dolce; již vymírají. Jsou pěkného vzrůstu, 

pravidelných tahů a světlé pleti. Ženy jsou 

světlejší, muži však jsou hrdi na plet’ tmavější. 

Jsou výteční jezdci a velicí milovníci 

koní, jichž mají hojnost. Vynikají bystrostí 

a statečností. Rádi se tetovují. Muži stříhají 

si tonsuru a z předu vlasy si vytrhují, rozdírají 

si maso, což děje se i u žen, když se 

vdávají. Zbraně jejich jsou kopí, bola (házecí 

koule) a lasso, dříve byl též luk. Žijí v mnohoženství, 

jinak jsou mravů čistých; než ohyzdný 

je zvyk jejich zabíjeti novorozeňata. Čítají jen 

do tří. Mívali své sněmy, které však spojeny 

jsouce vždy spitkou mívaly za následek rvačky; 

ale rozhodnutí, ačdělo se v opilosti, věrně 

se zachovávalo. Mrtvoly k pohřbu připravují 

ženy, pohřbívají je v lesních houštinách a 

pokrývají trním. Po pohřbu následují smuteční 

zpěvy a tance. Z mrtvých mají velký strach 

a nikdy nevysloví jména jejich. Věří v trvání 

duší a ve velikého ducha, jehož obrazem jest souhvězdí 

Kuřátek.Jazyk a-ský má různé prostředky 

k označení funkcí syntaktických; některé vyjádřeny 

jsou pouhým slovosledem (např. funkce 

přívlastková), jiné předponou (u (na př. osoby uslovesa, 

též zájmeno přívlastkové), jiné opět příponou 

(např.číslo jmen, vidy slovesné). Nejlepší 

zprávyonichpodalDobrizhofer. Kř.. 

Abírám, nejstarší syn Hielův, byl s nejmladším 

bratrem svým Zebúbem (Segubem) 

při znovu zbudování Jerícha za panování Achábova 

obětován, aby zrušena byla kletba, kterou 

byl Jósue vyřkl nad městem tímto. 

Abiron (A b í r á m), společník Kóracha a Dátána, 

kteří se vzbouřili proti Mojžíšovi a Aaro- 

Abington — Ablační theorie. 65 

novi; byl se svými druhy od země pohlcen 

(4 kn. Mojž. 16, 1—55.). 

Abirritace (zlat.) v lék. značí vlastně stav, 

který opačnými příznaky než irritace se jeví. 

Brown a Broussais učili, že jest život normální 

výsledkem zevních dráždidel (irritací). 

Jestliže dráždidla tato se změní, nastává stav 

chorobný. Slovo a. zaniklo se školou vitalisticko-fysiologickou. 

Peč. 

Abísahové viz Madové. 

Abísai (A b í š a i), Dávidův sestřenec, jenž 

znamenitým jsa válečníkem Dávidovi v boji 

o trůn a proti různým nepřátelům výborné 

služby konal. (II. kr. 2, 10, 16, 20, 21, 23. I.Par. 

2, 11, 18, 19.) Jrk. 

Abisares, kníže indický, jenž za Alexandra 

Vel. vládl v části nynějšího Kažmíru. Proti 

Alexandrovi Vel. vystupoval s počátku nepřátelsky, 

když však Alexander překročil Indos, 

poslal mu A. po zvláštním poselství dary. Poněvadž 

však A. přece chtěl králi Porovi poslati 

vojsko na pomoc, musil po porážce Porově 

Alexandra usmířiti. †koncem r. 325 př. Kr.; 

území jeho valně rozšířené ponechal Alexander 

jeho synovi. 

Ábiskan, jezero, viz Abyškan. 

Abitibi, dvě jezera sev.-americká v brit. 

Kanadě, jez řekou téhož jména a ř. Moosou 

spojena jsou se zálivem Jamesovým, nejjižnější 

částí Hudsonské zátoky. Hladina jejich 

páčí se na 1200 km 2 a kolkolem jsou šíré lesy 

topolové, březové, smrkové a cedrové. 

Abiturient (z lat. abire odejíti, ten, kdo 

hodlá odejíti), žák poslední třídy střední školy. 

(gymnasia, reál. gymnasia, reálky), který složiv 

předepsanou zkoušku (maturitní) ústav opustiti 

hodlá. 

Abiuratio (lat.), v řím. právě zločin, jehož 

se dopustil, kdo křivě na soudě přísahal, že 

mu jakási pohledávka přísluší, nebo že pohledávka 

zažalovaná není pravá, nebo že dluh 

v určitém čase splní a pak nesplnil. Byl trestán 

bitím holí (fr. 13 §. 6. D XII, 2). Dle práva 

rak. jsou prvé dva případy zločinem podvodu 

dle §. 199 lit. a tr. z., třetí případ jest 

nepraktický. Čk. 

Abjad, arab. = bílý. 

Abjad, Bahr-el-Abjad (= tok bílý), záp. 

rámě Nílu, lépe známé jménem Bílý Níl. 

Abjudikace (Abiudicatio) slove hlavně 

ve stř. latině zamítnutí žaloby nebo nároku 

soudem, pak vůbec rozhodnutí soudní nějakého 

sporu. 

Abjudikovati viz Abjudikace. 

Ablabios, historik řecký, napsal dějiny 

Gothův, jichž užil Jordanes při svém díle De 

rebus Geticis. 

Ablace lat., odstranění některé části těla 

operací chirurgickou. Mluvíme nejen o a-cr 

končetin neb jich dílů, nýbrž též o a-ci stvůr 

chorobných, nádorů a pod., nalézají-li se na povrchu 

těla, kdežto odstranění nádorů vniterných 

spíše excisí se nazývá. Viz A m p u t a c e 

a Exartikulace. Peč. 

Ablační theorie klade dokonání krádeže 

(v. K r á d e ž) v okamžik, kdy věc ukradená odnesena 

s místa, kde se krádež stala. Theorie 


66 Ablaj — Ablativus. 

tato, spočívající na nesprávném výkladu některých 

míst řím. pramenů a hrdelního řádu 

KarlaV., hájena zvláště od saských právníků 

XVlI. století (Carpzow, Hommel a j.) a udržela 

se dosti dlouho v saské praxi. Proti a. th-i psali 

a bezpodstatnost její ukázali Beck, Klien a 

zvláště Wächter i sluší ji nyní pokládati za 

odbytou. J. T. 

Ablaj A j c h o d ž i, syn Valí-chána, vstoupiv 

do služby k bohatému Kirgizovi vynikl za 

smutných dob, kdy Kirgiz-Kajsakové byli ohroženi 

od Džungarů, volžských Kalmyků, jajických 

kozákův a Baškyrův, chrabrostí a chytrostí, 

tak že dostalo se mu příjmí »Moudrý«. 

Byl nejmocnějším z vládců střední Hordy, tak 

že Rusko vyjednávalo obyčejně s ním a s jeho 

bratrem Sultán-betem, nedbajíc slabého vrchního 

chána. R. 1745 dobyl Džungarie; když 

pak Číňané vytrhli r. 1756, 1758 a 1760 proti 

středoasijským chanátům, poddal se císaři čínskému, 

avšak udržoval také chytře přátelské 

spojení s Ruskem, čímž dovedl si zachovati 

úplnou samostatnost až do své smrti (r. 1781). 

Vláda A-ova byla nejskvělejší dobou dějin kirgizských 

a jest opěvána dosud v písních a 

epických skládáních Kirgiz-Kajsakův. 

Ablajkit, zříceniny slav. kláštera buddhistického 

(lamaitského) v ruské gub. omské v dolině 

ř. A b l a j k i t k y, ústící do Irtiše. Klášter 

ten vystavěl v pol. XVI. stol. chán Kalmykův 

A b l a j a zvolil jej za své sídlo, ale nikoliv na 

dlouho, nebot’ již 1671 byl A. rozbořen. Odtud 

dostaly se do Evropy první spisy lamaitské 

obsahu náboženského, z nichž některé již 

Petr Veliký odevzdal akademii pařížské; ale 

i později odnesli odtud cestovatelé ruští Gmelin, 

Miller (1731) a Pallas (1771) mnoho vzácných 

rukopisů. Bayer dokázal, ze psány jsou 

jazykem Tangutův tibetských. 

Ablaktace z lat.: 1) V lékařství viz O dstavení. 

— 2) A. v zahradnictví, odkájení, 

fr. greffe par approche, jest způsob rozmnožování 

odrůd rostlinných roubováním, při němž 

roub od rostliny matičné teprv tehdy řezem 

se oddělí, když byl s podkladkem (plánětem) 

dokonale srostl. Podmínkou jest, aby planá 

rostlina i varieta, o jejíž rozmnožení jde, podlé 

sebe stály, by možno bylo letorost matičné 

rostliny přichýliti k rostlině za podnož sloužící 

tak, by družením neb roubováním do rozštěpu 

či jinak spolu spojeny býti mohly. Spojení musí 

se pevně svázati, mimo to bud’ pláně neb 

ohnutá k němu větev rostliny matičné, nebo 

také oboje ku přidaným tyčím přivázati, kdyby 

jejich pružnost vzájemnému srostu na úkor 

býti mohla. Tento způsob množení jest nad jiný 

bezpečnějším, poněvadž roub, jemuž stále míza 

(»mléko«, lat. lac) s) se přivádí, nemůže zaschnouti; 

ale jest spolu obtížným, pročež užívá se ho 

pouze při rostlinách takových, které způsobem 

jiným (roubováním, očkováním) šlechtěny neb 

množeny (řezanci, rozvody, topenci) bezpečně 

býti nemohou. V ovocnictví užívá se a. najmě 

při množení odrůd lísky, kaštanu jedlého a 

vinné révy. Při rostlinách v kořenáčích neb 

kbelících chovaných a. spíše se dá prováděti, 

ano možno rostliny blízko postaviti. Provozuje 

se pak tento způsob množení hlavně u choulostivějších 

oproti jiné methodě množení rostlin, 

jako u kamelií, azalek a rhododendrů a j. 

Při rostlinách dřevnatých, pod šírým nebem 

pěstovaných, může se a. v zimě, z jara neb 

v létě před se vzíti; nejlépe však zdaří se na 

jaře, kdy míza vstoupá plnou silou. Když ablaktovaná 

část’ rostliny ušlechtilé byla dokonale 

srostla s podkladkem, což několik neděl vyžaduje, 

oddělí se řezem od rostliny matičné, 

ale nikoliv náhle, nýbrž zvolna, tak že se napřed 

nařízne, asi za týden k jádru dřeně prořízne 

a opět po témdni odloučí na dobro. 

Vyjma nečetné rostliny, kterých jinak bezpečně 

množiti nelze, slouží a. hlavně zahradnictví 

ozdobnému a umělému. Tak často užívá se jí 

při živých plotech z habří nebo hlohu atd., by 

povstaly stěny spojené, neproniknutelné. A-í 

se spojují stromy naproti sobě stojící v úhledné 

oblouky a klenby; taktéž ovocné kordony 

jedno -1 víceramenné se ablaktují. V takových 

případech nenastane ovšem oddělování; jde 

pouze o srůst. At’ již a. jakkoliv se provádí, 

vždy třeba ostrým nožem způsobiti na obou 

rostlinách hladké, rovné, co možná stejné 

plochy, jež se k sobě přiloží, obvazkem dobře 

připevní a obyčejně voskem štěpařským neb 

vodním sklem a p. před vnikáním vzduchu 

chrání, aby proříznutá pletiva kambiálná jak 

podnože tak roubu srůsti mohla. Šl. 

d’ Ablancourt [ablankúr] N i c o l a s P e rr 

o t (* 1606 — † 1664), franc. učenec a státník, 

pocházel ze Châlons-sur-Marne z rodiny reformované. 

Stal se v 18. roce věku svého advokátem, 

ale opustil brzy dráhu právnickou a 

věnoval se cele vědám. Procestovav Hollandsko 

a Anglii, stal se 1637 členem francouzské 

Akademie. Slavného jména si získal nespolehlivými 

ale hladkým slohem psanými překlady 

četných klassiků řeckých a římských, které 

pokládány byly tehdáž za díla mistrovská a 

obecně nazývány »belles infidčles« (nevěrné 

krasavice). 

Ablanica (něm. Aflenz), městečko ve 

Štyrsku v hejtm. mosteckém, 15 km sev. od 

Mostu, sídlo soudu okresního se 2777 ob., má 

velmi starožitný gotický chrám. Soudní okres 

a-cký má 6135 duší na 341 km 2 (1880). 

Ablast viz Abortus. 

Ablativus je vlastně příd. jméno, utvořené 

snad od Julia Caesara z kmene trpného příč. 

min. ablatus, vlastního slovesa auferre (odnésti) 

pro poslední ze šesti pádů, zachovaných 

ve skloňování jmen a zájmen lat. Tak 

sluje totiž ten pád teprve v jednom ze skrovných 

zbytků rozpravy, již onen slavný státník 

a vojevůdce, válče s Gally a Germany napsal: 

De analogia. Výtečně přispěl už i M.Müller 

k objasnění události té (Vorlesungen über 

die Wissenschaft der Sprache, 2. vyd. 1866 

a 1870 r. I, 93 a 94). Ve dvojném a mn. čísle 

nerozeznávala již ani nejstarší latina ablativu 

od dativu než jen vjedn. a sice všech jmen 

a zájmen hlavně souhláskou d, kterou však už 

i ona ráda odsouvala, a klassická nezná se 

k ní již u žádného ze jmen. Tak na př. už 

i na náhrobcích Scipionů, vzniklých okolo r. 


234 před Kr., čteme: Gnaivod patre m. klass. 

Gnaeo patre čes. genitivů: Gnaeva otce, které 

se nám objeví hned též a-vy. U zájmen zachovala 

klass. latina t m. d jen ve příklonném 

met, užívajíc ho skoro se všemi pády zájmen 

osobných m. našeho sám, jako na př. 

v egomet já sám, tibimet tobě samému atd. 

Nerovná se tedy metani původem svým někdejšímu 

a-vu lat. zájmena 1. osoby med a sanskr. 

mat, než nejspíše též enkliticky užívanému 

v sanskrtě smat, jak tomu zejména již i Fr. 

Bopp učí (Vergleich. Gramm. 2. vyd. II, 114 a 

násl.). A. Schleicher nezmínil se nijak o met 

(Compendium der vergl. Gramm. der indogerm. 

spr. 2. vyd. str. 648, 651 a 652), ale tamž 

a na str. 550 do 554 dostatečně potvrdil následující 

výroky: 1. Oskové tvořili a. většinou 

tam a tak jako nejbližší příbuzní jejich, 

staří Latinové; 2. zendština končí své a-vy souhláskou 

t pochybného znění podnes a vyniká 

počtem jejich nade všecky příbuzné své, zejména 

pak nad oštinu a starou latinu hlavně 

proto, že se znala k nim nejen v jedn. č. všech 

jmen a zájmen než i ve množném zájmen 

osobných; 3. nejbližší příbuzná její, stará indština 

vládne sice též a-vy množnými zájmen 

1. a 2. osoby, znícími asmat a jušmat; ale 

z ostatních zájmen a jmen jejích jen ta vynikají 

ještě jednotným a-vem, která jsou mužs. 

a stř. rodu a jejichžto kmen končí se samohláskou 

a. Ta se objevuje před t u jmen vždy 

dlouhou, u zájmen však i krátkou, jako na př. 

ve vrkát, lat. lupo, jugát-jugo, mat-me, 

tvat-te, kasmát-quo atd. Zbytky a-vu 

v litevštině a slovanštině jsou na jevo vyneseny 

od M. Hattaly (Čas. mus. 1857 r. str. 227 

do 250, 564 do 580 a 1858 r. str. 347 do 357, 

519 do 533). Jedn. genitivy lit. a slovan. nominálných 

o-kmenů, přiměřených výše dotčeným 

sanskr. a lat., jsou vlastně a-vy, zbavené 

souhlásky t, anebo se na př. naše gen. vlka 

a jha (stbulh. a rus. iga) s lit. vilko a jungo, 

znícími dialekticky i vilka a junga tak dokonale 

rovnají též už předešlým a-vům sanskr. 

vrkát a jugát, jak se toho nejen fonetická než 

i syntaktická povaha dotčených řečí právě 

domáhá. Jak zněla a co znamenala přípona 

a. vu prvotně, o tom nevyšlo podnes nic spolehlivého 

na jevo a nevyjde dříve, než budou 

zejména tak zvané partikuly čili neohebné 

části řeči důkladněji prozkoumány, než to posud 

bylo možná. I z výsledků dosavadního 

rozjímání o původě jejich totiž vysvitá již neomylně, 

že se mezi nimi vyskytuje mnoho nejen 

a-vů než i jiných pádův a slovesných útvarů 

takořka zkamenělých sice, ale nejednou lépe 

zachovaných nežli v obyčejném vedlé nich 

skloňování a časování. Takými jsou nejspíše 

na př. příslovky ablativného smyslu, vycházející 

ve staré indštině na tas a v latině na 

tus, jako mattas a tvattas, rovnající se smyslem 

a-vům mat a tvat; lat. radici-tus z kořen 

anebo z kořán. Z ostatních zvláštní zmínky 

hodna je příslovka sanskr. atas, jelikož od 

ní odvozují srovnavací jazykozpytcové svorně 

předložku stbul. otq, čes. od i ot atd. přes 

to, že ona jen odtud znamená. Co se syn- 

Ablaut — Ablepharie. 67 

taktické povahy a-vu, vyskytujícího se ještě 

i v některých novoindských řečech arijských 

anebo sanskrtě příbuzných, týče, tou byl a. 

prvotně pravým opakem dativu. Toho totiž 

užívali Arijci nejdřív a nejčastěji k označení 

cíle, přiměřeného otázce kam, onoho pak na 

otázky odkud, z čeho a podobné. Jelikož pak už 

i v nejstarších památkách řeči arijské, posvátných 

Védách Indů dvojný a množný a. mimo 

výše vytčené asmat ajušmat neliší se formálně 

nijak od dativu, samo sebou se rozumí, že se 

užívání obou těch pádův objevuje již i ve Védách 

nejasným. Nicméně však vysvitají z ní 

pravé funkce a-vu aspoň většinou tak, jak je líčí 

B. Delbrück (De usu dativi in carminibus Rigvedae 

commentatio, Halis Saxonum 1867; německy 

v Zeitschrift für vergleichende sprachforschung 

XVIII, 81—106; Ablativ localis instrumentalis 

im altindischen, lateinischen, griechischen 

und deutschen, Berlin 1867) a M. 

Hattala na konci rozpravy výše jmenované a 

na str. 56 do 61 repliky, vyšlé v Praze 1869 r. pod 

titulem: August Schleicher und die slawischen 

Consonantengruppen. A. absolutus a nebo 

c o n s e q u e n t i a e velmi oblíbený v latině liší 

se od naší přechodníkové vazby nejpatrněji 

tím, že se jím skracují podřadná souvětí i rozdílných 

podmětů. Předkové naši pokoušeli se 

ovšem o napodobení téhož a-vu, ale docela 

marně a chybně. Nejstarší grammatikové naši 

pak říkali též dle latiny a. nejen instrumentalu 

než i lokalu a genitivu, zejména také Jan Blahoslav 

ještě (Gramm. česká dokonaná l. 1571 a 

vyd. ve Vídni 1857 r. str. 15, 72, 197 a j.). 

Nejvýtečnější z nich, Vavř. Benedikti Nudožerský 

však je chyby té již úplně prost. 

Ostatně dobře připomenul už i výtečný znatel 

mnoha jazyků vůbec a staroindského zvlášt’, 

A.Ludwig o a-vě v Encyklopaedii paedagogické 

(1886 r. str. 17), že se přenáší název ten i na 

slova téhož anebo podobného smyslu v jazvcích 

jiných než arijských neb indoevropských, 

na př. ve všech uralských, altajských (čudských, 

mongolských), v některých australských 

(polyneských, melaneských, malajských) a poskrovnu 

i v afrických. Podivnou je také shoda, 

že v čudských jazycích elativ a ablativ označují 

se souhláskou t (-ta,-tä). H. 

Ablaut viz Stupňování. 

Ablegát: 1) Tolik jako legát čili vyslanec. 

Mnohdy se a-em vyrozumívá legát papežský. — 

2) A-y nazýváni před rokem 1848 v Uhrách 

sněmovní poslanci. Hnr. 

Ableitnerové, proslulá sochařská rodina 

v Bavořích, jejíž předek J o h. A. žil v XVII. st. 

v Mnichově. B a l t a z a r A. (†1705), dvorní 

sochař mnichov., od něhož pocházejí reliefy 

mnichov. Národ. Musea, je nejproslulejší. 

Ablepharie (z řec. ‚-blÙfaron= zornice), 

úplný neb částečný nedostatek víček 

očních, jenž bud’ již od narození trvá, aneb 

nastal v pozdější době následkem rozrušení 

po různých chorobách. Ve zrůdných tvarech 

obyčejně i oči samy se nevyvinuly. Částečná 

a. jeví se bud’ tím, že víčko nemá rozměrů 

normálných, tedy jest malé (m i k r o b l e p h ar 

i e), aneb že v něm defekt štěrbinatý se na- 


68 Ablepharus — Abluce. 

lézá (coloboma palpebrae). Štěrbiny tyto 

nalézají se obyčejně na víčku horním, řídčeji 

na dolním aneb na obou. Choroba však jest 

celkem vzácna. Peč. 

Ablepharus Fitz., rod ještěrů krátkojazyčných 

(Brevilinguia) z čel. Gymnophthalmi, 

příbuzných našemu slepýši. Jsou to malí ještěři 

se slabými pětiprstými nohami a s ocasem 

až dvakráte delším než tělo ostatní. Jazyk 

dvojhrotý, víčka oční zakrnělá, kruhovitá a 

šupiny na těle malé, rýhované; postranních 

ryh tělesních ještěři tito nemají. Ze čtyř druhů, 

jimiž rod A. ve starém světě jest zastoupen, 

jest nejznámějším A. pannonicus Fitz., krátkonožka 

uherská, úhledná to, 10—12 cm dl. 

ještěrka, jež v jihovýchodní Evropě, v Uhrách, 

Řecku a již. Rusku všude jest hojná, zasahujíc 

až do Persie. Válcovité tělo její, dlouhým, 

oblým ocasem zakončené, jest nahoře barvy 

žlutohnědé až měděné, s černými pruhy a skvrnami, 

dole na hrdle a břichu načervenalé, u řiti 

a pod ocasem šedě olověné neb černavé. — 

A. vyhledává travnaté, lesnaté pahorky, i ačkoliv 

dosti jest čilý, přece povahou svou spíše 

slepýše našeho připomíná. (Viz vyobrazení 

č. 21.) Šc. 

Ablepsia (řec.), nevidomost v. Slepota. 

Ablesimov Alexander Onisimovič, 

ruský satirik a dramatik, autor prvního vaudevillu 

ruského (* 1742 — † 1783), pocházel z chudé 

rodiny v galičském újezdě (gub. kostromské), 

vstoupil do služby vojenské, r. 1770 byl 

pobočníkem gen. Suchotina a v hodnosti kap1— 

tána přešel k policejní správě v Moskvě, kdež 

†v úplném nedostatku a bídě. Již za vojenské 

služby obíral se dramatickou literaturou, 

a první prací v tomto genru byla 5aktová komédie 

Podjačeskaja piruška (Advokátské hody), 

která však nás nedošla právě jako opera Pochod 

s nepreměnnych kvartir o 3 dějstvích, ačkoli 

byla v Moskvě v létech 1780 nsl. často 

provozována s úspěchem. Ale slavného jména 

dobyl mu teprve tříaktový vaudeville Melnik 

koldun, obmansčik i svat (Mlynář kouzelník, 

podvodník a svat), provozovaný poprvé v Moskvě 

1779, jemuž úspěchem nevyrovnaly se 

již ani pozdější jeho operetka Sčast’ije po žerebju 

(1780), ani allegorický dialog při otevření 

Petrovského divadla v Moskvě Stranniki (Poutníci, 

1780. »Melnik«, k němuž hudbu napsal 

Sokolovskij dle motivů z rus. nár. písní, došel 

skvělého přijetí nejen v Moskvě, nýbrž i na 

dvorním divadle petrohr. ne tak svým zauzlením, 

jako spíše svým ryze národním, ruským 

rázem. Mimo to i látka vzatá ze života prostého 

lidu, jehož dosud si nevšímáno, dodala 

kusu tomu zajímavosti pro všechny vrstvy 

obecenstva, pro vyšší jako kuriosita, pro nižší 

pak tím, že viděli takřka sebe samy živě a 

Č. 21. Ablepharus (krátkonožka uherská). 

věrně vylíčeny. A. vydávaI též v Moskvě satir. 

týdenník »Razkazščik zabavnych baseň«, který 

však neměl dlouhého trvání. Sebrané spisy 

jeho vydal r. 1849 A. F. Smirdin; z četných 

biografií vyniká práce M. N. Makarova (v »Repert. 

russ. teatra« 1841) a důkladný rozbor 

»Melnika« od Merzljakova (»Věst. Jevropy« 

1817). Rudolf Pokorný. 

Abluce (z lat. ablutio), omývka, omýv 

á n í prstů po sv. přijímání při mši sv. Kněz 

přijav tělo a krev Páně, čistí kalich vínem a 

omývá nad kalichem prsty vínem a vodou, 

aby nezůstala částka krve Páně neb sv. hostie 

v kalichu neb na prstech. Omývku požije vykonav 

přiměřenou modlitbu. Slouží-li však 

s dovolením biskupovým dvě mše sv., omývá 

si při první mši sv. pouze prsty nad nádobkou 

zvláště k tomu připravenou a přijímá omývku 

teprv při druhé mši sv., aby mohl též při 2. 

mši sv. lačen tělo a krev Páně přijímati. (O hodu 

B. vánočním, kde slouží tři mše sv., činí omývku 

poprvé i podruhé nad nádobkou a požívá jí až 

při třetí mši sv.) Sa. 


Abluentia (lat.), léky či prostředky umývací. 

Mimo vodu lze sem počítati řídké roztoky 

alkalií, drasla, sody a pod. i jednoduchá 

mýdla. Peč. 

Abnér, strýc a chrabrý vojevůdce krále 

Saula, po jehož smrti byl hlavním podpůrcem 

syna Saulova Išbóšéta v boji o trůn královský 

proti Dávidovi. Jsa uražen od Išbóšéta podezřením, 

jakoby sám po koruně královské bažil, 

přešel do tábora Dávidova, kde však od Jóába 

vojevůdce a Abísaie zákeřnicky byl zavražděn. 

(I. král. 14, 17, 20. II. král. 3, 7 a III. král. 

2, 5, 22.) Jrk. 

Abnét, slovo hebrej. původu snad egyptského, 

značí vůbec pás, dále pás kněze, konečně 

skvostný pás velekněze z bílého plátna, 

užívanýivcírkvikřest’. Dk. 

Abnoba, u některých spis. řím. (Plinia, 

Tacita) část’ Hercynského lesa v Německu, 

kde jest temeniště Dunaje, tedy Č e r n ý l e s. 

Abnormita (z lat.), zrůdnost, neprav 

i d e l n o s t, co uchyluje se od pravidelného 

tvaru; hlavně úchylky nápadné od pravidelného 

tvaru těla neb jednotlivých údů. 

Abnormity rostlin. Působením různých 

vnějších neb vnitřních, nám posud toliko z části 

známých příčin povstávají u rostliny nepravidelné 

přeměny v tvaru a uspořádání dílů rostlinných, 

které nazýváme a-tami: od variet čili 

odrůd nelze a. vždy určitě rozeznávati. V zásadě 

ovšem jsou odrůdy odchylky od obyčejné 

formy druhu rostlinného stálejší, povstalé z příčin 

namnoze neznámých ode dávna a tvar odchylný 

dědičně zachovávající, kdežto a. popovstávají 

z příčin současných sem tam porůznu 

u některých jedinců, aniž odchylný jich 

tvar se zachovává; avšak mnohé naše kulturní 

odrůdy bylin povstaly zajisté nejprve jako a., 

ustálily se však kulturou v té míře, že je nyní 

mezi odrůdy počítáme, na př. odrůdy kapusty 

(květák, brukev). Též naše druhy ovocné, 

hrušky, jablka, jsou vlastně a. původně nahodilé, 

zveličením a zešt’avnatěním plodu povstalé, 

a., kteréž se však během času a snahou pěstitelů 

staly stálými odrůdami. A. rostlin jsou 

tak rozmanité a přečetné, že jest nesnadno, 

podati úplný přehled a klassifikaci jich; vyžadovalo 

by jejich vylíčení knihy pro sebe, jakož 

také sepsány (nověji od Moquin-Tandona 

a Mastersa) o nich tlusté knihy, které však 

zajisté ještě v mnohém ohledu potřebují doplnění 

a leckterého opravení. Na tomto místě 

možno toliko podati hlavní rysy přehledu některých 

a-t a některé příklady. 

1. Do první kategorie a. klademe s Mastersem 

odchylky od obyčejného objemu, velikosti 

a konsistence dílů rostlinných. Sem náleží 

zveličení, naduření, ztopoření, zešt’avnatění, 

pak prodloužení neb rozšíření neobyčejné. Veliká 

část’ a-t způsobených parasity, jak živočišnými 

(hmyzem), tak rostlinnými (houbami), 

jako hálky (gally) a jiné výrostky a nádory 

na větvích, listech. Zvláště důležité jsou abnormální 

změny, které cizopasné houby (jako 

rezy, sněti, tvrdohouby a j.) působí, a které 

jsou příčinou více méně škodných chorobných 

stavů rostlin. Vylíčení těchto chorob a jich 

Abluentia — Abnormity rostlin. 69 

příčin jest úkolem pathologie rostlinné. Naše 

druhy ovocné, vařiva některá, chřest jedlý a 

vůbec jedlé odrůdy povstaly původně takovouto 

a-tou. Sem též náležejí f a s c i a c e, t. j. 

neobyčejné rozšíření lodyh a větví v stuhovitou 

podobu, s čímž bývá spojeno také pomnožení 

i srůstání větví. Opakem zveličení 

a naduření jsou změny záležející ve zmenšení, 

zakrnění (abortus), zakrsání, degenerování 

i úplném potlačení částí rostlinných. 

2. Do druhé kategorie patří odchylky od 

normálního počtu částí rostlinných, kteréžto 

odchylky opět mohou záležeti bud’to v neobyčejném 

pomnožení aneb naopak ve zmenšení 

jejich normálního počtu a hojnosti. Abnormální 

zjevy toho druhu jsou jak na vegetativní rostlině, 

tak i ve květech hojné a druží se, anobrž 

souvisí často s a-tamiprvnějšíkategorie. 

3. Jiné a. záležejí v změněném poměru částí 

rostlinných, to jest v jejich změněném vzájemném 

uspořádání, postavení, spojení neb odloučení. 

Sem patří neobyčejný srůst částí normálně 

od sebe oddělených, zejména listů vegetativních 

i květních, srůst větví mezi sebou. 

pošinutí listů na úžlabní své větvi. Naproti 

tomu opět části normálně srostlé neb spojené 

mohou v a-tě od sebe se odděliti, celistvá část’ 

může se rozděliti; listy přesličky v pošvu srostlé 

mohou samostatně a ve spirálním pořádku se 

vyvinouti; z koruny srostloplátečné, na př. 

u zvonků, může povstati koruna prostoplátečná, 

kalich se semenníkem zpodním v jednu 

massu spojený může se odděliti od semenníku 

atd. Sem též patří rozeklání celých listů, tak že 

stávají se peřenoklanými až i úplně zpeřenými, 

což ukazují rozličné druhy z rodů Sambucus, 

Rhus, Alnus, Fagus, Quercus atd. Ačtoto rozeklání 

listu původně vždy jako a-ta vystupuje, 

staly se přece mnohé z těchto a-t stálými odrůdami 

zahradními, což opětně potvrzuje svrchu 

vytčenou relativnost rozdílu mezi a-tou a odrůdou. 

Pravidelné uspořádání rostlinných částí 

dále v tom záleží, že nové pupeny a z nich 

se vyvinující větévky neb květy pouze v paždí 

listů vynikají, a sice jen vegetativních listů a 

listenů, nikdy však na samých listech ani v květech. 

V a-tách od tohoto pravidla se odchylujících 

objevují se však pupeny také na listech 

(u kapradin některých, Cardamine pratensis, 

Bryophyllum) a ve květech v paždí kalicha, 

koruny,-plodolistů, zvláště tehdy, když 

květ spolu zezelená neb zlupenatí. 

4. Odchylky od pravidelného tvaru údů 

rostlinných jsou velmi hojné a velmi rozmanité. 

Mezi nimi jsou však nejdůležitější a zvláště 

pro morfologii důležity a., týkající se změněné 

m e t a m o r f o s y. Záležejí pak v tom, že listové 

ústroje, jisté formaci přináležející, do jiné formace 

se zaměňují. Největší význam mají a 

nejčastěji se vyskytují přeměny formací květních, 

z nichž zase dvoje přeměny zvláště vytknouti 

sluší. Předně přeměnu tyčinek a plodolistů 

v lístky korunní (plátky), čímž tak zvané 

plné květy (plná růže atd.) povstávají, a pak 

přeměnu všech lístků květních v zelené lupeny, 

což se zlupenatěním (frondescentia) 

aneb, pokud se přeměna méně týče formy než 


70 Abnormní — Abód. 

barvy nezelené v zelenou následkem hojného 

vyvinutí chlorofyllu, také z e z e l e n á n í m (virescentia) 

nazývá. Především tyčinky a pestíky 

se svými vajíčky ve květech zezelenalých neb 

zlupenatělých všemi možnými přechody do zelených 

lupenů přeměněné se spatřují, a z těchto 

přechodních tvarů možná nejbezpečněji souditi 

na morfologický význam jak tyčinek, prašníků 

a jich pouzder, tak i částí semenníka a 

zvláště vajíček čili zárodků semenných. Nebot’ 

tyto rozplozovací, pohlavní části přetvořily se 

ve květech jevnosnubných rostlin z původnějších 

listů vegetativních a jich částí, jaké posud 

u kapradinovitých rostlin jakožto spolu 

fruktifikativní listy nalézáme. Zlupenatěním 

tyčinek, semenníků a vajíček, to jest zpátečnou 

jich metamorfosou navrací se tudíž rostlina 

k původnějšímu stavu těchto částí, ve 

kterémž význam jejich jest daleko patrnější 

a poznatku přístupnější nežli v normálním 

svém stavu nynějším, značně metamorfosovaném, 

a tudíž metamorfosou změněném. Nauka 

o a-tách rostlinných nazývá se obyčejně t e r atologií. 

L. Č. 

Abnormní (z lat.), zrůdný, nepravid 

e l n ý, tolik co anormální. 

28˚Abo [óbo], čudsky T u r u či T u r k u (trh), 

rusky až do Petra Vel. Kaby, hlavní město 

ruské gubernie ĺbo-björnborské v Čuchonsku, 

nedaleko nad vtokem ř. Aurajoki do zálivu Botnického, 

kde nalézá se prostranný přístav ĺbský, 

sídlo gubernátora, lutheránského arcibiskupa, 

několika konsulů a dvorního soudu 

(hofrätt) s 25.181 ob. (1884) většinou národnosti 

švédské, lyceem, školami reálnými, obchodními 

a lodnickými, divadlem a památnou 

kathedrálou sv. Henrika z r. 1293, jež jest nej. 

starším chrámem Čuchonska. Město chráněno 

jest tvrzí Ĺ b o h u s e m, při ústí Aurajoki r. 1156 

založenou od krále švédského Erika IX. (Sva 

tého) a železnicí spojeno s Petrohradem. A. 

zkvétá živým obchodem námořním (s obilím, 

moukou, železem a dřívím), jejž podporuje několik 

bank, pak výrobou plátna, plachtoviny, 

zboží bavlněného, přípravou koží, tabáku, a má 

loděnice a strojírny. — Založením Abohusu, 

z něhož Švédové učinili východiště dobytí a 

pokřest’anění vší země, počínají se dějiny města, 

které již do r. 1300 tak zmohnutnělo, že do 

něho přeneseno bylo arcibiskupství z Räntämäki. 

A., jsouc ode dávna střediskem všeho 

duševního i politického ruchu čuchonského, 

zůstalo i po r. 1743, kdy připojeno jest k Rusku, 

hlavním městem země až do r. 1819. Byla 

zde též universita, již r. 1640 královna Kristina 

založila a jejíž bibliotéce mimo jiné darovala 

i část’ českých knih za války 30leté 

z Čech vyvezených, avšak po hrozném požáru 

r. 1827, jenž zničil větší část’ města i s universitou 

a knihovnou, přeneseno vysoké učení 

do Helsingforsu. — V Ĺbě uzavřen 7. kv. r. 1743 

mír mezi Ruskem a Švédskem; jím končila se 

válka r. 1741 vypuklá. Zavřeny tu dvě smlouvy: 

prvá 28. čvna 1743 obsahovala: 1. zavírá 

se věčný mír a úplné přátelství; 2. Švédsko 

postupuje vév. čuchonské až k řece Kjumeni 

(provincie kjumeňgorská); 3. přijme za 

nástupce trůnu švédského Adolfa Bedřicha, 

prince holštýnsko-gottorpského, nejbližšího příbuzného 

velkoknížete ruského, čímž z nástupnictví 

vyloučen byl korunní princ dánský; 

4. následník Petr Fedorovičvzdává se všech 

práv ke koruně švédské, a Rusko zavazuje se 

ku pomoci Švédům, kdyby některý stát nechtěl 

uznati Adolfa Bedřicha. — D r u h á potvrzena 

od Švédska 27., od Ruska 31. srpna 

t. r. Touto smlouvou potvrzeny všecky výboje 

ruské z r. 1721 a připojeny k nim v poslední 

válce dobyté krajiny: kjumeňgorská provincie 

s Fridrichstadtem, Wilmanstrandem a pevnost 

Nejšlot v Savolakské provincii. (Weidemayer, 

Regierung Elisabeths Petrowna; Rambaud, 

Geschichte Russlands.) Dále uzavřen tu 30. 

srpna 1812 spolek mezi Švédskem a Ruskem. 

Ještě před vypuknutím veliké války franc. — ruské 

sblížil se car Alexander I. s princem švédským 

Karlem Janem (býv. Bernadotte), který roztrpčen 

byl proti Napoleonovi jednak »kontinentálním 

systémem«, jednak že mu bránil nabyti 

Norska, konečně pak že obsadil bez příčiny 

švédskou část’ Pomořan. Přátelství mezi 

Alexandrem a princem bylo čím dále upřímnějším, 

až konečně došlo k osobnímu sjezdu 

v Abě po zavření předběžné smlouvy petrohradské 

(5. dubna) dne 27. srpna na pomoc Švédsku 

k nabytí Norska. Smlouva abská, podepsaná 

hr. Rjumjancovým a hr. Löwenhjelem 

obsahovala: 1. car pošle do Švéd pomocné 

vojsko 35.000 m. ku konci září a listopadu; 

2. nepostoupí-li. Dánsko Norska dobrovolně, 

vtrhne spojené vojsko na Själland, jenž po dobytí 

připojen bude ke Švédsku; 3. kdyby Rusko 

získalo po zavření míru území až po Vislu, 

uzná Švédsko to jako náhradu za škody této 

války; 5. car vyplatí Švédsku 2 ″ mill. rublů 

po ratifikaci této smlouvy. Bogdanovičovy Děj. 

vlasten. války r. 1812, hl. XVI. — Ĺ b o - b j ö r nb 

o r s k á g u b e r n i e (mezi Botnickým a Čuchonským 

zálivem) má na 24.170 km 2 se 364.234 

ob. (1884) téměř veskrze lutheránů, půdu úrodnou, 

hojně zavlažovanou a pokrytou nesmírnými 

lesy, bohaté železné doly a vydatný obchod 

s kožešinami. red. Dšk. 

Abobra Naud., rod rostlin z čeledi t y k v ovitých, 

tribus Abobreae, v jižní tropické Americe. 

Vytrvalý oddenek vysílá příponkami popínavé 

stonky s listy vykrajovanými a s nazelenalými, 

dvoudomými, úžlabními květy, 

z nichž u druhu A. viridiflora, u nás porůznu 

v sklenníku pěstovaného, šarlatové bobule se 

vyvinují. Děd. 

Abobreae, skupení tropických rostlin 

z čel. tykvovitých. Úžlabní jednotlivé květy 

mají bud’ po 3 tyčinkách s volnými nitkami, 

nebo po jednom tří-neb čtyřpouzdrém vaječníku, 

jehož pouzdra po 1—2 přímých, od zpodiny 

vybíhajících vajíčkách obsahují. Plody 

jsou bobule. Děd. 

Abod, vesnice v Sedmihradech v župě 

maroš-tordánské, okresu nyárad-gálfalvském, 

s 499 (r. 1880) mad′. obyv. Jsou zde hojné 

solné prameny. Bbk. 

Abód M i c h a l, archaeolog, * 1704 v Sáros- 

Ajtě, pročež též A j t a i nazýván, †1776. 


Stud. filologii v holl. m. Franakeru a byl prof. 

gymnasia v Nagy-Engyedu. Sepsal: Grammatica 

latina (Sibíň 1744), Systema antiquitatum graecarum 

(chováno v rukop. v sedmihrad. zem. 

museu v Kološi) a De mora Dei (1733). Bbk. 

Abogovič, správněji Andělovič Mi 

c h a l, veliký vojvoda srbský za despoty Lazara 

Brankoviče. Po smrti Jiřího Brankovice, otce 

Lazarova (1456), nastaly v Srbsku poměry téměř 

anarchické. Nepatrna byla krátká vláda 

Ireny, choti Jiřího, a syna Lazara, po jehož 

smrti (1458) ujala se vlády manželka jeho Helena 

z rodu Palaiologů. Než bezpochyby jakás 

rada (veče) neb veliká skupština ustanovila, aby 

osiřelý despotský trůn doplnil se náměstnictvem, 

do něhož za starostu pojat M i c h a l A., pak 

despotice Helena a oslepený Štěpán, jeden ze 

synů Jiřího, který v Srbsku zůstal, kdežto třetí, 

též oslepený syn Grgur dlel v Turecku. Ježto 

věci v Uhrách v neprospěch Srbska se utvářely, 

a toto musilo s Tureckem v přátelských 

poměrech žíti, přenesla šlechta srbská úmyslně 

těžiště vlády na A-e, který měl již vysoké postavení 

hlavního vojenského starešiny v zemi 

a byl osobou v Turecku oblíbenou. Podrobnější 

zprávy o Michalu A-i jsou velmi řídké. 

N. Nikolajevič v rozpravě »Komnenovke atd.« 

(Glasnik srp. učen. društva XI. 305, r. 1859) 

vyslovuje domněnku, není-li Michal A. totožný 

s Michalem Komnen-Andělovičem, hlavou 

dvou větví drivostanských šlechticů albánských, 

z nichž jedna příjmení to podržela; oba 

tyto rody dle záp. autorů byly spřízněny s Brankoviči, 

kteří jim svěřovali v Zetě náměstnictví. 

Patrno, že Michalu A-i dávají jméno Abogovič 

a Bogojevič jen pozdější přepisovači, doby 

oné chatrně znalí, a cizinci, jichž následovali 

i domácí nekritičtí historikové, tak že porušené 

příjmí přišlo v obecné užívání. Také nečte se 

jméno Abogovič, jak Kosta Popovič r. 1863 nalezl, 

v nápise na obraze Lazara a choti jeho 

Heleny v malé svatyni, jejíž postavení připisuje 

se Michalu A-i jako despotovi, kterýž kostelík 

více kule podobný stojí ve vsi Dolní 

Kamenici 2 hod. vých. od Kňaževce, na levém 

břehu trgovišského Timoku. (Miličevič: 

Kneževina Srbija, 835. Letopis Matice srbské, 

r. 1886 sv. 2. str. 24.) Z vypravování Chalkondilova 

zřejmo též, že Michal A. byl osobou, 

která jako člen despotského náměstnictva zajišt’ovala 

mírumilovné styky s Turky, ano zdá 

se, že on ještě za vlády despota Lazara jako 

veliký vojvoda v Srbsku byl jakousi zárukou 

dobrých poměrů mezi Lazarem a Tureckem. 

Volba jeho na prvé místo despotského náměstnictva, 

v němž Helena a Štěpán pouze figurovali, 

značila tedy se strany Srbů úplnou roztržku 

s Uhry a věrnou oddanost k Turecku, 

jež zkázou politického života Srbsku již hrozilo. 

Utvoření despot. náměstnictva nedálo se 

snadno. Lazar †20. ledna 1458 (dle st. kal.) 

aMichalA. dostal se k vládě dle jedněch 3., dle 

jiných 23. února. V době té nalézalo se vojsko 

turecké v Kruševci, obvyklém to operačním 

bodu Turků na sever, a při něm byl též slepý 

Grgur, jenž měl pod záminkou praetendentství 

na trůn srbský Turkům býti nástrojem ku pod- 

Abogovič. 71 

robení Srbska. Kdykoli turecké vojsko na hranici 

srbské se objevilo, měla v Srbsku převahu 

strana podrobující se vlivu tureckému, a uherská 

strana chabla. Již despota Lazar byl nucen 

učiniti jakés narovnání s Turky 15. ledna 

1457 a zřízení náměstnictva, v němž turecký 

přívrženec, bratr vynikajícího paše, měl převahu, 

bylo podobným ústupkem politiky srbské. 

V něm viděli Turci svého důvěrníka, na 

něhož již dříve jako na vůdce vší vojenské 

moci srbské značně spoléhali. Jakmile v osobě 

vojenského velitele a prvého náměstníka dalo 

Srbsko výraz nejplnější pokory a věrnosti Turecku, 

vdova po Lazarovi Helena, jež toužila 

vládu na sebe strhnouti, přidala se ku straně 

Uherska, aby pomocí jeho dobyla vlády a Michala 

A-e z postavení jeho vytiskla. Také Štěpán 

Brankovič vida, že proud událostí i proti 

němu se žene a bratr jeho Grgur s Turky se 

blíží, přidal se k Heleně, která vidouc nebezpečí, 

nabízela k odstupu Mad’arům Smederevo 

výměnou za jiné dědiny a města v Uhrách. 

Převahou tureckého vlivu ve Smederevě a hromaděním 

tureckého vojska na již. hranici srbské 

Mad’aři byvše znepokojeni počali shromažd’ovati 

vojsko na uherské straně Dunaje. 

Jakmile pak v Srbsku se dověděli, že uher. 

vojsko počtem 8000 m. s gubernátorem královským 

Michalem Silagyem (Svilojevičem) na 

hranicích je pohotově, počala se uherská strana 

v Srbsku zdvihati tím více, ježto Štěpán 

Brankovič a despotice Helena odebrali se k uher. 

vojsku. To dálo se v březnu 1458. Strana uher. 

vzala převahu tak, že již přistoupilo se k akci 

proti Michalu A-i, představiteli turecké strany. 

Katastrofa, o níž různé prameny rozmanité 

podrobnosti vypravují, udála se 31. břez. 1458. 

Ze zprávy Chalkondilovy, Lukaričovy, velmi 

hodnověrné, a listu benátského vyslance v Budíně 

jde celkem na jevo, že o trůn srbského 

despoty bojovali pod záštitou tureckou Helena 

a Štěpán Brankovič, při čemž A. s jedné a 

Helena s druhé strany byli ovšem osobami 

hlavními. Michal A., očekávaje s důvěrou od 

Turků, kteří mu činili nejkrásnější sliby, že 

pomocí jejich stane se despotou srbským, sbíral 

sobě oddané vojsko, jež spolu s četami tureckými 

vpustil do věrného jemu Smedereva; 

když však na hlavní tvrzi vztyčili Turci prapor 

svůj volajíce zdar sultánu, obyvatelstvo 

chopilo se zbraně a Turky porubalo a vypudilo. 

Michal A. byl zajat a vržen do vězení; 

dle jiné zprávy, když Turci, vidouce stranu 

uherskou opět převládati, odešli ze Srbska, aby 

nevyzvali pohotové uher. vojsko, despotice Helena 

pozvala Michala A-e k hostině, jenž přišed 

byl spoután a poslán do Uher. Tak zůstal 

na despotském trůně v Srbsku dle jména Štěpán, 

avšak snacha jeho Helena měla hlavní 

moc až do dubna 1459. Štěpán Brankovič konečně 

vypuzen, Grgur odešel do kláštera, a Helena 

s jměním svým odebrala se do Uher; když 

r. 1459 sultán Muhammed po dobytí Smede 

reva a jiných měst Srbsko přetvořil v pašalik 

turecký. (St.Novakovič: »Poslednji Brankoviči 

atd.« v Letopise Matice srb. r. 1886 sv. 2. str. 

10, 20—34.) Kle. 


72 

˚Abohus — Abolla. 

˚Abohus viz Ĺ b o. 

Abolboda Humb. Bonpl. Kunth (Chloreum 

W.), rod jednoděložných rostlin z čeledi 

Xyridei. Květy jsou obojaké, s dvojím okvětím: 

vnějším 3listým, mázdřitým, vnitřního 

plátku největšího, opadavého; vnitřním korunovitým, 

s prodlouženou trubkou a trojlaločným 

krajem. Tyčinky 3. Vaječník i tobolka o 3pouzdrech. 

A. jest vytrvalá rostlina z horských 

bažin tropické Ameriky, čárkovitými, přízemními 

listy podobná travám, ale má na konci 

stébla květní strboul. Dosud známy pouze 3 

druhy. Děd. 

Abolice (lat. abolitio). V právu římském 

vyskytuje se: 1. Abolitio generaliss. publica, která 

původně záležela v tom, že za příležitosti nějaké 

veřejné slavnosti a p. obžalovaným byla 

sňata pouta a opětné jich spoutání dovoleno 

jen k nové obžalobě. Zařízení to oživlo s některými 

změnami zase v době císařské. 2. A. 

ex lege, když soudce k žádosti obžalovaného 

prohlásil obžalobu za zrušenu, na př. za příčinou 

úmrtí žalobcova. 3. A. privata, kdvž soud 

(nebo císař) povolil žalobci, aby od podané obžaloby 

směl ustoupiti. — V n y n ě j š í m p r á v u 

a. (potlačení trestní obžaloby) záleží v tom, že 

vykonavatel práva milosti nařídí, aby řízení 

trestní pro nějaký trestný skutek se nekonalo, 

anebo-bylo-li se již počalo-aby bylo zastaveno. 

Dle rak. pr. přísluší a. císaři, to však 

jen pokud jde o čin trestný, jejž náleží stíhati 

obžalobou v e ř e j n o u (§. 2.0dst. 4. ř. tr.). VNěmecku 

řád tr. z r. 1877 vyloučil a-i naprosto 

přitěch činech tr., o kterých rozhodovati v první 

instanci náleží soudu říšskému (§. 484 a contr.), 

ostatně však ponechal v platnosti a b o l i č n í 

právo, kteréž vykonávali panovníci ve většině 

německých států, v posavadním, namnoze značně 

obmezeném rozsahu. Právo f r a n c o u z s k é 

zná a-i jen ve formě amnestie. V a-i mnozí 

spatřují zbytek justice kabinetní a namítají 

zvláště, že obviněnému, když řízení již počaté 

bylo potlačeno, odnímá se tím možnost, aby 

očistil se z podezření na něj uvaleného. rch. 

Abolitio viz Abolice. 

Abolitionisté sluli přívrženci snah po zrušení 

otroctví a otrokářství. Snahy ty objevují 

se v XVIII. stol. u francouzských nár. hospodářů 

a filosofů Turgota, Montesquieua, Condorceta 

a j. a v téže době i v Anglii, kde utvořila se 

jimi zvláštní politická strana. Mezi jinými agitovali 

tu horlivě proti obchodu s černochy 

William Pitt, Clarkson, Wilberforce, Fox atd. 

Vláda anglická vydala konečně r. 1807 abolition 

act of slavery, kterouž zrušila otroctví 

ve svých koloniích, a slíbila, že přičiní se, aby 

i ostatní mocnosti tak učinily. To se jí také 

podařilo na kongressu vídeňském r. 1815. — 

V Sev. Americe sestoupila se r. 1775 ve Filadelfii 

t. zv.Pennsylvánská společnost a-tů pod 

předsednictvím Benj. Franklina, a podobné společnosti 

tvořily se po r. 1785 i v jiných státech 

sev.-amerických. R. 1790 svolil sice kongress 

k návrhu Franklinovu, aby se zrušilo africké 

otrokářství, ale odročil věc až k r. 1808. Potom 

agitace a-tů poněkud ochabla, až opět vlétech 

třicátých po uzavření t. zv. kompromissu 

missourského k vymezení otrokářství mezi státy 

severními vystupují opět a. (William Lloyd. 

Garisson, Benjamin Lundy) zvláště proti opětnému 

uzákonění otroctví v státech jižních. 

Agitace vedena byla časopisem »The Liberator« 

(1830 Boston), tendenčními romány (Oncle 

Tom od Harriety Beecher-Stoweové) a různými 

společnostmi zvanými »Antislavery society«, 

které se pak na společném sjezdě ve Filadelfii 

r. 1833 v »American antislavery society« 

sloučily. Obě strany zápasily tvrdošíjně i na 

půdě parlamentární. Ve válce r. 1861 stáli a. 

na straně Unie a k jich podnětu bylo vydáno 

Č. 22. Abolla. 

emancipační provolání Lincolnovo r. 1862, jímž 

osvobození otroků v státech jižních prohlášeno. 

Když potom 13. amendementem k ústavě ze 

dne 18. pros. 1865 otroctví v obvodu celé Unie. 

i formálně zrušeno bylo, ustupuje strana a-tů 

úplně do pozadí. Srv. Friedr. Kapp, Geschichte 

der Sklaverei in den Verein. Staaten von Amerika 

(Hamb. 1861). Tkl. 

Abolla viz A v o l a . 

Abolla (z řec. ‚nabol), jinak sagulum, 

slul u Římanů vlněný plášt’, lehčí a menší než 

sagum, který dvakráte přes levé rámě se přehazoval 

a na pravém rameni nebo pod krkem 

sponou (fibula) zapínal. A-u nosili římští vojíni 

(viz vyobr. č. 22.), filosofové (Martial. 4, 53, 

5, Iuvenal 3, 115 a 4, 76), muži nižších stavů 

na místě togy; řemeslníci nosili a-u za nepohody. 

Někdy bývala a. též z jemných a barevných 

(na př. nachových) látek a nosili ji při 

vycházkách a hostinách. Zvláštní druh a-y 


sluje gaunacum (kaun‡khc), t. j. a. zhotovená 

z kožešin babylonských. Srov. Annali dell’ 

Inst. 1864, str. 200; Voigt, Röm. Privatalterthümer, 

str. 878. a Baumeister, Denkmäler des 

klass. Altertums, str. 1840. Vý. 

Abolonské jezero viz Abulonské j. 

Abomasus, sléz, čtvrtý a poslední odstavec 

žaludku u ssavců dvoukopytných (Bisulca). 

28Abome, Agbome, hlavní město africké 

říše dahomejské v Horní Guinei na rovině vyprahlé 

a písčité, o 110 km od břehu vzdálené, 

velmi rozložité, o 13 km v objemu a obehnané 

hliněnou zdí, zásekami a příkopy. Bývají zde 

značné trhy, jež navštěvují i maurští obchodníci 

až z Tripole, a město mívalo prý až na 

150.000 obyv., kdežto nyní obyvatelstvo a-jské 

páčí se toliko na 30—50.000 duší. A. jest známo 

jakožto jeviště ukrutných obětí, jež králové 

dahomejští při výročních dvorních slavnostech 

přinášejí zemřelým svým předkům; 

tu někdy i tisíce otrokův a zajatců nepřátelských 

shazováno s tarasů paláce královského, 

pod nimiž osobní stráž královská ubožáky dotlouká 

kyji a šavlemi. Lebkami těchto statisíců 

obětí jsou hrozným způsobem zdobeny 

nejen budovy královské, ale i šest bran městských, 

veřejná místa, chrámy a příbytky vynikajících 

osob. 

Abominace (lat.), proklení, hnus, ošklivost. 

Abondio: 1) A l e x a n d e r, výtečný malíř 

při dvoře císaře Rudolfa II. v Praze; * v polovici 

XVI. věku ve Florencii a stal se žákem 

Michela Angela, který jej vyučil též v bossirování 

barevného vosku, ve kterémžto umění 

stal se A. mistrem, tak že i historické obrazy 

a podobizny z vosku zhotovoval. Pro tuto umělost 

povolal jej Rudolf II. do Prahy, kde v oboru 

svém pracoval mnoho pro sbírky císařské. 

Zemřel v Praze r. 1606 a pochován v klášterním 

ochozu u sv. Tomáše. — 2) Alexander 

A. ml., syn předešlého, byl od otce svého 

vyučen taktéž zhotovování podobizen a obrazů 

z barevného vosku a setrval při dvoře Rudolfa 

II. až do jeho smrti, načež byl povolán 

od bavorského vévody Maxmiliana do Mnichova, 

kde zhotovil z vosku proslulý obraz 

večeře Páně v kapli latinské kongregace. Později 

vrátil se opět do Prahy, kde v nepovědomém 

roce i zemřel. Svk. 

Abondiové, umělecká rodina italská, ve 

Mnichově usedlá. A n t o n i o st. byl sochařem 

v Miláně v 1. pol. XVI. stol.; A n t o n i o ml. 

v 2. polovici působil jako malíř a medailleur 

v Praze a Mnichově. 

Abong, hora na ostr. Sumatře, ve vladařství 

atčínském, pod 4″17′ s. š., 3139 m vysoká. 

Abonnement (abonm�an) franc., p ř e dp 

l a c e n í, je zvláštní způsob objednávky několika 

věcí nebo výkonů téhož druhu, které se pravidelně 

za cenu levnější poskytují, nežli to 

jednotlivě v oddílech časových možno. Forma 

tato vyskytá se při smlouvách různých; nejobyčejněji 

při nájmu (na př. abonnování divadelního 

sedadla), nebo při smlouvě trhové (a. 

časopisů, knih sešitových, t. zv. p r a e n u m e - 

r a c e), aneb konečně při smlouvě námezdní 

(a. obědů). Hospodářský účel a-u záleží v tom, 

Abolonské jezero — Abordage. 73 

že má býti podnikateli zjednán dostatečný fond 

dříve, nežli ještě své výrobky bude moci dodati 

neb výkony provésti, pročež jest podstatnou 

známkou a-u, že se také smluvená úplata 

poskytuje dříve, nežli druhá strana smlouvu 

splnila, tedy že může podnikatel na zaplacení 

ujednané ceny žalovati, aniž sám dříve své 

povinnosti dostál-jak to jinak žádají §§. 1052. 

1066, 1100 a 1156 ob. zák. obč. Tím se liší a. od 

pravidelných forem smlouvy odavací. Veškeré 

dávky na základě a-u poskytované jsou výronem 

pouze jediné smlouvy, dle čehož též 

sluší posuzovati následky nesplnění jednotlivé 

z nich. Kr. 

Abonnement suspendu [sysp�andý], mimo 

předplacení, nastává v divadelní mluvě při 

těch kusech, které podnikatel pro předplatitele 

neurčil; na tyto ovšem se nevztahuje jejich nárok 

směřující na určitý počet her dle výběru 

divadelní správy. Kr. 

Abonnent, předplatitel, v. a bonnement. 

Abónoteichos (>Ab¬noute¿qoc), město v Paflagonii, 

známé hlavně svou věštírnou Apollónovou 

a Asklépiovou, v níž za doby Antoninů 

věštil podvodník Alexandros (viz A l e xandros 

z Abónoteichu). Vedlé jména A. vyskytuje 

se na mincích tohoto města též název 

Iónopolis. nyní sluje město to Ineboli. 

L. Friedländer, Sittengesch. Rom′s, III. 5. vyd. 

str. 532. Vý. 

Abony [a b o ň], jméno několika obcí 

v Uhrách: 1) Füzes—A., městečko v hevešské 

župě s 3821 ob. (1880), stanicí dráhy, telegrafem 

a poštou. — 2) Nagy—A., ves v prešpurské 

župě na ostrově Žitavě s 998 mad’ar. ob. 

řím. — k. chrámem a pěkným zámkem a poštou. 

Dle Sasinka (srv. Slovenský letopis V.312.) má 

původ od přistěhovalců českých, kteří místo 

to od Štěpána III. kr. uh. obdrželi a stali se 

královskými dvořany. Ve svobodě té je potvrdil 

Ondřej II. a r. 1236 i Bela IV. — 3) Szolnok 

— A., město v pešt’ské stolici, okr. kecskemétském 

s 11.186 ob. (1880), stanicí dráhy budapešt’-debrecínské, 

telegrafem, poštou a spořitelnou. 

Bbk. Rz. 

Abony [aboň] L udvík, rodinným jménem 

Frant. M á r t o n, mad’. romanopisec a dramatik, 

nar. 9. ledna 1833 v Kis-Terenyi, studoval 

v Kecskemétu a v Pešti. Z románů jeho 

došly obliby: Az éjszak csillaga (Severní hvězda, 

v Pešti 1856), Kenyér és becsület (Chléb a poctivost) 

a zvláště román A mi notáink (Naše 

písně, v Pešti 1864). Krom toho napsal poutavé 

novely: A fonó kronikája (Vypravování 

u krbu 1857), Itta szép alföldön (Zde v krásném 

Alfoldu) a Povídky u pastýřského ohně (v Pešti 

1857—58). Z dramat jeho zasluhuje zmínky: 

A betyár kendoje (Bet’arův šátek). Bbk. 

Abordage [abordáž], franc., znamená vnámořnictví: 

1) V nejobyčejnějším smyslu přistání 

nebo připevnění lodi ku břehu, také vypravení 

člunu z korábu na pevninu. — 2) Vypravení 

vojska zlodí za tím účelem, aby provedlo 

útok na pevninu. Byvá to podnik rovně 

nesnadný, jako nebezpečný. Je-li celé lod’stvo pohromadě, 

utvoří výpravní sbor (corpodisbarco- 

Ausschiffungscorps) ze všech lodí, k čemuž 


74 Aborder — Aborigines. 

každá lod’ přispívá svým výpravným oddělením 

a sice obyčejně fregata I. třídy 170 muži, 

fregata II. a III. třídy 120 muži. Mužstvo toto 

ozbrojen jest ručnicemi; celé oddělení také 

jedním nebo více lehkými polními děly, k jichž 

vožení stačí několik mužů. Rovněž ve větších 

prámech (barkasách) k výpravě použitých umístěna 

bývají menší děla lodní. Největší a. 

v tomto smyslu provedena r. 1854 na Krymu 

a zdařila se jen proto, poněvadž Rusové, jsouce 

slabí proti spojencům, jí nepřekáželi. Roku 

1866 před bitvou u Visu pokoušel se Persano 

též o a-i proti městečku Visu, než byl rakouskou 

dělostřelbou odražen. Dne 20. čce. 

provedl skutečně na témž ostrově a-i na jiném 

místě, tato však přispěla nemálo ku porážce 

italského lod’stva; nebot’ neobrněné lodi 

válečné (6 fregat, 3 korvety, 4 mimonosky), 

jež a-i provedly, nemohly mužstvo své v čas 

pojmouti a v bitvě u Visa se súčastniti. — 

3) A. ve smyslu útočení provádí se tím způsobem, 

že lodi nepřátelské k sobě se přiblíží 

a pomocí kotev stékacích a přitaháků se sepnou 

za tím účelem, aby se lod’ napadená bezprostřední 

srážkou útokem dobyla. Nežli zavedena 

byla pára, byla a. nejdůležitějším výkonem 

bojů námořních; nyní rozhoduje se 

boj námořní dělostřelbou, torpédy a beranem 

(píchem, lodním hrotem) a k a-i, zútočení 

lodi, sotva kde více dojde. Přes to při bojovném 

cvičení, jaká na lodích válečných se konají, 

provádí se také cvičení a. Kaperové 

a námořní lupičové jako dříve, i posud dobývají 

lodí pouze zútočením, jelikož účelem jejich 

není poškoditi nebo zničiti, nýbrž zajmouti 

a ukořistiti lod’ nepřátelskou. — 4) A. zove se 

také neúmyslná srážka lodí, zaviněná neopatrností 

nebo neštěstím. Aby se srážka lodí 

předešla, ustanovena jsou všeliká opatření na 

moři i v přístavech, jež týkají se osvětlování 

lodí a předpisů, podlé nichž lodi mají se vzájemně 

vyhýbati. Ohledně osvětlení lodí ustanoveno 

toto: Veškeré koráby od západu až 

do východu slunce mají býti k označení své 

polohy opatřeny světly a sice: a) P a r n í k y na 

šírém moři mají míti jasné bílé světlo na předním 

stěžni tak umístěné, aby ku předu a po 

dvou stranách na deset polí (pole jest 1 /32 dralk 

o v é r ů ž e) nepřetržitě a nejméně do vzdálenosti 

5 mil angl. bylo viditelné. Červené světlo 

na pravém lubu, jež od předu na 10 polí v pravo 

na 2 míle jest viditelné; zelené světlo stejného 

způsobu na levém lubu. L o d i o d p a r n í k ů 

vlečené mají mimo postranní světla opatřeny 

býti dvěma bílými světly kolmo nad sebou 

na předním stěžni upevněnými. b) Plachetní 

lodi v šírém moři opatřeny býti mají 

pouze zeleným světlem na levém a červeným 

na pravém lubu jako parníky. L o d i v p ř í - 

s t a v e c h Bez rozdílu mají býti opatřeny jedním 

bílým světlem na místě nejvhodnějším, 

aby je nejlépe viděti bylo, a nemá býti umístěno 

výše než 6 m nad palubou. Každá lod’ 

má být opatřena silným rohem pro mlhu, 

zvoncem a parní lod’ i parní píšt’alou a dávati 

jimi signály za mlhy, pošmourného počasí a 

za sněžení ve dne i v noci. Ohledně vy- 

hýbání lodí k zamezení srážky jest ustanoveno 

toto: Dvě proti sobě plující lodi parní 

musí se na vzájem na pravo vyhnouti, aby po 

levé straně se minuly. Jestli směr plavby jejich 

se křižuje, má se vyhnouti ten, jenž druhého 

vidí po své vlastní pravé straně. Parní 

lod’ má se vyhnouti lodi plachtové a má jeti 

zdlouhavěji, po případě zpět, nebo zastaviti. 

(Nařízení min. obch. ze dne 20. ledna 1880 

č. 10 ř. z.) Každý správce lodi má míti exemplář 

tohoto nařízení, jehož přestoupení se tresce 

pokutou do 300 zl. a při lod’kách otevřených 

a rybářských do 5 zl. ve prospěch námořského 

fondu podporovacího, po případě vězením, 

pokud nespadá pod zákon trestní. Bližší 

ustanovení, pak obrazy luceren posičních a 

tabulku rozměrů jich má nař. min. obch. ze 

dne 7. března 1881 č. 21 říšsk. zák. — 5) Oslovení 

lodi. Setkají-li se lodi na šírém moři, 

stává se, že za účelem výměny zpráv se oslovují. 

Jsou-li lodi blízko sebe, pomocí dalekomluvu 

se dohovořují. Na větší vzdálenost provádí 

se a. signály, jež jsou za dne barvové 

(vlajky různých barev a polí), tvarové (spojení 

koulí, čtverců a trojhranů), za mlhavého 

počasí zvukové (troubení, pískání, střelba dělová), 

za noci pak světelné (blesky, řady svítilen, 

rakety a bengálské ohně). Šg. 

Aborder, franc., znamená lod’ bordem či 

krajem přiraziti bud’ k zemi nebo k lodi jiné. 

Ostatně viz Abordage. 

Aborigines (z lat. ab origine od počátku), 

p r a o b y v a t e l é, vůbec národ, který v některé 

zemi obývá od prvopočátku, tedy tolik co řecké 

a u t o c h t h o n i (v. t.). Podlé nejnovějšíchnázorů 

vědeckých není národa, který by vlast’ 

svou obýval od prvopočátku. Jméno toto v užším 

slova smyslu přikládají římští a řečtí dějepisci 

obyčejně národu, kterýž před mýthickým 

příchodem trójských uprchlíků v Latiu obýval. 

Ale nesídlili tam »ab origine«, nýbrž původní 

sídla jejich byla dle zpráv Catonových 

a Varronových, zachovaných u Dionysia Halikarnasského, 

dále na východě, prostírajíce se 

od jezera Fucinského až ke Carseolům a Reate; 

z těchto krajin vypuzeni byvše od Sabinů, 

kteří od Amiterna tam se hrnuli, ustupovali 

podél řeky Aniena k záp. pobřeží italskému, 

odkudž Sicany či Siculy tam osedlé dílem vypudili, 

dílem si je podrobili. Když pak Trójané 

s Aeneou do Latia přibyli a s A-ny se sloučili, 

dostalo prý se oběma národům společného 

jména Latinův. O jméně, původu a způsobu 

života jejich nevěděli již spisovatelé řečtí a 

římští nic určitého; kdežto na jedné straně 

vyličují A-ny jako polodivochy, přičítají jim na 

druhé zbytky kyklópských staveb, určité státní 

zřízení, uvádějí panovníky jejich Saturna, Pika, 

Fauna a Latina i hlavní božstva Jana, Saturna 

a manželku jeho Ops, což vše svědčí o jisté 

míře vzdělanosti. Vedlé jména A. vyskytují se 

i jiná, jako Sacrani, Casci, kteráž Niebuhr 

(Röm. Gesch. p. 45 a násl. úhrn vyd.) bez 

důvodu za pravá a stará vlastní jména A-nův 

pokládá. I mezi novověkými badateli panují 

o nich mínění nejrůznější. Ačkoli pověsti 

o předhistorickém stěhování málo víry za- 


sluhují, netřeba zamítati podání, že v dávných 

dobách národ v okolí Reate usedlý k dolnímu 

toku Tibery výbojně postoupil a tam se 

usadil, ale jméno A. nikdy nepříslušelo některému 

národu jako jméno vlastní. Pojmenování 

ono není než abstraktním označením 

starobylého obyvatelstva v Latiu, kteréž nejen 

na obyvatele Latia, ale zhusta též na obyvatele 

celé Italie bylo vztahováno, a vzavši původ 

svůj v době poměrně pozdní, potom na určitý 

kmen přeneseno bylo. Jest tedy pojmem nikoli 

národopisným, nýbrž čistě chronologickým. 

Na původ A-nů souditi lze jen tak dalece, pokud 

vliv jejich jazyka a povahy kmenové na 

pozdějších Latinech se jeví; poněvadž však 

latina nejeví nižádné známky jazyka smíšením 

vzniklého, nutno domnívati se, že A. byli kmenem 

najisto italským, třeba snad náleželi 

k větvi umberské, sabinské neb oskické, tak 

že splynutí jich s původním obyvatelstvem 

nezůstavilo nijakých stop v jazyce. Staré 

zprávy snaží se ovšem uvésti je ve spojení 

s rozmanitými národy starověkými. 

Aborové, kmen assamský, bydlí na řece 

Dihangu ve Vých. Indii a západně od ní. Jsou 

divoši, ale pěstují orbu, jsouce zároveň lovci a 

vedou jakýsi obchod. s Tibetem. Žádného cestovatele 

přes hranice nepustí; praví se o nich, 

že mají povahu tigří. Srvn. článek O. Feistmantla 

v Zeměp. sbor. I. 363. 

Abortiva (z lat. abortus, potracení), léky 

potracení způsobující. Některé z nich působí 

překrvení rodidel, zejména dělohy, nezřídka 

s krvácením v dutinu děložní spojené. Následkem 

výlevů krevných odloučí se pak vajíčko 

od stěny děložné abývá vypuzeno. Takto 

vysvětluje se činnost aethericko-olejnatých 

i drastických a-v (Sabina, Aloë, Taxus, Paeonia, 

Ruta). Jiná a. působí bezprostřední smrštění 

se svalstva dělohy, jehož vlivem plod se 

vyhání, tak: pilocarpin i náměl. O mnohých 

a-vech však, kterým značná moc připisována 

byla, dokázáno dobou poslední, že vůbec tímto 

směrem neúčinkují, na př. borax a j. Peč. 

Abortivní léčení nevyčkává normálního 

průběhu choroby, nýbrž hledí léky a-mi 

chorobný pochod násilně přerušiti. Jest opakem 

methody vyčkávající či exspektativné, 

kteráž pozorujíc chorobu jen tehdy léků podávati 

radí, když příznak některý z typického 

obrazu nemoci nad míru se uchýlil. A. 1. 

hledí chorobu v zárodku zničiti a vývoj její 

omeziti. Vyřízneme-li ránu uštknutím zmije 

vzniklou, podáváme-li při střídavce chinin, ve 

příjici rtut’, léčíme abortivně. Vlastně však 

o a-m l. jen tehdy správně mluviti lze, kde 

zničení příčiny choroby máme na zřeteli, tedy 

zajisté v případě prvním, kdežto v druhých 

případech nevíme přesně, zda podáním chininu 

nebo rtuti symptomy i příčinu choroby 

jsme odstranili. Peč. 

Abortus (lat.): 1) v lékařství viz P o t r acení. 

— 2) A. v právě trestním viz V yhnání 

plodu. 

3) A. v b o t a n i c e. Ústroje rostlinné mohou 

někdy dříve či později v některém stadiu 

svého vývoje se zastaviti, tak že nedosáhnou 

Aborové — Abortus. 75 

svého úplného vyvinutí, které by jim dle analogie 

příslušelo, což má za následek, že pozbudou 

fysiologického výkonu vůbec anebo 

jinému výkonu se přizpůsobí, než ten jest, 

kterému by dle původního významu svého 

měly sloužiti. Takové ústroje nazývají se 

a b o r t o v a n ý m i čili zakrnělými, zaprtalými. 

Nejčastěji shledáváme abortování ústrojů květních. 

Kalich abortuje na př. skoro všeobecně 

u Composit, Dipsaceí, Valerianeí, kdež ve 

způsobě plev, chlupů a jiných rudimentárních 

tvarů se vyskytuje, koruna na př. u Herniaria, 

Illecebrum, kdež pouhé nepatrné nitky 

představuje. Tyčinky abortují zhusta ve květech 

různopohlavných samičích, které z obojakých 

povstaly, vesměs na př. u řešetláků 

(Rhamnus), některých Euphorbiaceí (Mercurialis) 

atd. Častěji z plného počtu tyčinek abortují 

některé, nevytvořujíce své nejpodstatnější 

částky, prašníka, rovnajíce se pak nitkám neb 

zoubkům nepatrným; na př. u lnu, některých 

Geraniaceí (Erodium, Geranium a p.) abortují 

takto tyčinky zákorunní (epipetální); u Orchideí, 

Zingiberaceí vyvine se ze 6 tyčinek 

pouze jedna dokonale s prašníkem, ostatní 

jen jako žlázky aneb jako plátkovité ústroje 

(zázvorovité, Cypripedium); v rodu Pentstemon 

z 5 tyčinek jedna zakrní, vyvinouc se 

v dosti dlouhý sice, avšak neplodný, chlupatý 

ohon atd. Tak jako tyčinky v samičích, tak 

zase v samčích květech mnohých, původně 

obojakých, zakrňují semenníky tak dalece, že 

bud’ ani vajíček nevytvořují, bud’ pouhé zákrsky 

jich obsahují. Úkaz dosti často se opakující 

jest ten, že v semenníku, jinak vyvinutém, 

z četnějšího počtu vajíček z pravidla jenom 

některá, někdy jen jedno se vyvinuje, 

aneb že i celá pouzdra semenníku i se zárodky 

semen se stlačí pouzdrem úrodným a vymizejí, 

na př. u lípy, kdež z pěti pouzder po 2 vajíčkách 

chovajících toliko jedno pouzdro s jedním 

semenem ve zralém plodu se nalézá, 

anebo u Cupulifer (dubu, buku), kde ze semenníka 

3—6pouzdrého a vícevaječného nažka 

jednopouzdrá a jednosemenná povstává. Mimo 

květ, ale v závislosti na něm vytvořené listeny 

(braktey) ve mnohých květenstvích též zhusta 

zakrňují, na př. u luštinatých, u trav, načež 

jen pouhé výstupky neb válovité vyvýšeniny 

na ose květenství představují. Ale i v oboru 

vegetativním jest a. úkazem dosti rozšířeným. 

Považujeme-li, což právem možná, lupeny 

za dokonale vyvinutou formu listů, tedy již 

rozmanité šupiny na oddencích, pupenech a 

jinde jsou tvary abortované, a zhusta možná 

porovnavací cestou dokázati, že šupiny rovnají 

se porozšířené pošvové neb řapíkové zpodině 

lupenu, jehožto čepel zakrněla úplně; 

jakož i přechodní tvary se vyskytují, ve kterých 

na konci šupiny rudiment čepele ještě se 

nalézá. Zvláště nápadný jest a. listů u některých 

rostlin zvan. bezlistých, jako u stromo. 

vitých pryšců (Euphorbií), u Stapelií, kaktusů, 

jejichž listy v skutku až na pouhé osténky, 

špičky neb hrboulky jsou zakrnělé. Stupně 

a-tu mohou býti velmi rozličné dle toho, v jakém 

stadiu svého vývoje některý úd rostlinný 


76 Abouchouchou — Ab ovo. 

vyvinovati se přestává. Jsou případy, že již 

první, ještě velmi malinký zárodek nějakého 

údu růsti přestane a potom tak neznatelným 

se stane, že později více ani viděti ho není. 

Tak na př. osa květenství nad nejhořejším 

květem neb shlukem květů abortuje tak, že 

nezbude stopy po ní a květ vlastně postranní 

zdá se pak býti konečným, čehož doklad mimo 

mnohé jiné poskytuje plodní měchýřek ostřic 

(Carex) a mnohé trávy s klásky jednokvětými. 

Redukce některého údu může konečně 

jíti tak daleko, že ani v první době zárodek 

údu na svém místě se neobjeví, že úd ten 

úplně vymizí i pro nejbedlivější pozorování 

vývojezpytné. Tak na př. mají rostliny kosatcovité 

(Irideae) toliko 3 tyčinky vnějšího kruhu, 

tři tyčinky vnitřní pak jsou od prvopočátku 

úplně zakrnělé anebo p o t l a č e n é. Někteří 

morfologové nazvali takový dokonalý a. ablas 

t e m. Kdežto pak a. méně dokonalý možná 

dokázati z pozorování vývoje samého, poněvadž 

tu přece aspoň se začátku nějaký zárodek 

se pozoruje, nelze ablast dokázati vývojezpytem, 

nýbrž toliko porovnavacím zkoumáním 

a někdy též abnormitami. Z toho, že 

ve všech příbuzných řádech dva kruhy tyčinek 

se nalézají, a že postavení plodolistů také 

u kosatcovitých dvou kruhů vyžaduje, z nichž 

ale jen jeden, vnější, v skutku se při nich nalézá, 

soudíme, že vnitřní kruh ablastoval, a 

to potvrzují abnormity, ve kterých se tyto 

tyčinky vnitřní všecky neb některé opět objevují, 

což kosatec žlutý (Iris pseud-acorus) 

výjimkou někdy činívá. A. i ablast podávají, 

jak to již Darwin náležitě vytkl, velmi vážné 

svědectví o pravosti descendenční theorie. 

Nebot’ to, co zakrnělo, abortovalo neb potlačeno 

bylo, předpokládá dřívější stav, ve kterém 

bylo řádně vyvinuto, ústroj bez funkce 

předpokládá minulost, ve které funkci příslušnou 

vykonával. Pročež rostliny, při kterých 

údy zakrnělé, potlačené, funkce zbavené nalézáme, 

musily někdy přetvořiti se z tvarů 

dávnějších, u kterých tyto údy byly pravidelně, 

plně vyvinuty. Přeměnu ústrojů normálních, 

funkci vykonávajících, v díly zakrnělé, fysiologicky 

bezúčelné, anobrž i úplné jich potlačení 

spatřujeme posud na nynějších rostlinách, 

při nichž a. způsobuje zvláštní abnormity 

(v. t.). L. Č. 

Abouchouchou [abušušù], sprostší druhy 

vlněného sukna, vyráběné v jižní Francii a 

dovážené na Východ. Velký odbyt mají hl. 

ve Smyrně a v Cařihradě. 

About [abú] E d m o n d, spisovatel francouzský 

(* 14. ún. 1828 v Dieuzu v Lotrinkách, 

†17. ledna 1885 v Paříži). Studia počatá 

v Paříži dokončil r. 1851 v Athénách, 

kde se ponořil se zvláštní zálibou do minulosti 

i přítomnosti Řecka a nashromáždil veliký, 

byt’ ne ve všem kriticky probraný a vytříbený 

materiál, který hojně ve svých spisech 

po návratu svém do Paříže (1853) využitkoval. 

Oddal se zcela spisovatelství a pracoval 

trojím směrem: jako novellista, essayista a 

žurnalista. Spisů jeho, ve kterých vedlé povrchnosti 

a duchaplnosti »ŕ tout prix« opravdu 

bystrý a všestranný duch proniká, jest řada 

velmi dlouhá. Proměnlivý a pohyblivý jako 

spisovatel byl A. též ve smýšlení politickém. 

Záhy přilnul k císařství a těšil se i osobní 

přízni Napoleona III. Po pádu císařství, jehož 

byl jakožto korrespondent časopisu »Soir« 

svědkem, přilnul k mírným republikánům, později 

stal se jako chefredaktor velkého žurnálu 

»XIX. Sičcle«, který společně se známým kr1— 

tikem franc. Sarceyem (r. 1875) založil, zjevným 

republikánem. V posledních létech svého 

života zahájil ostrý, ale celkem bezvýsledný 

boj proti naturalismu Zolovu. Roku 1884 byl 

zvolen do Akademie francouzské. Čelnější díla 

jeho jsou: La Grčce contemporaine (Současné 

Řecko, 1853), spis, který pro bezohlednou 

kritiku novořeckých poměrů způsobil své doby 

značnou sensaci; autobiografický román Tolia 

Feraldi (1855); Les mariages de Paris (Sňatky 

Pařížské, 1856); Le roi des montagnes (Král 

hor, 1856); Germaine (1857); L′homme ŕ l’oreille 

cassée (Clověk s uraženým uchem, 1862); Le 

nez d’un notaire (Nos notářův, 1862); Le cas 

de Mrs. Guérin (Případ p. Guérina, 1862); 

Madelon (1863); Trente et quarante (Třicet a 

čtyřicet, 1865); Les mariages de province 

(Sňatky venkovské, 1868); Le Fellah (Fellah, 

1869). Toto poslední dílo jest plod cesty jeho 

do Egypta, již podnikl k otevření průplavu 

Suezského. Ze statí politicko-sociálních jmenujeme 

studie: Le progrés (Pokrok, 1864); Les 

questionsd, argent (Peníze, 1865); La question 

romaine (Otázka římská, 1859) dva svazky; 

Causeries (Causerie, 1865—1866); L, ABC du 

travailleur (ABC dělníka, 1868); Alsace (Alsasko, 

1872) atd. Na divadle neměl A. mnoho 

štěstí, ačkoliv jeho Théatre impossible (Nemožné 

divadlo, 1861) vedlé některých antikvovaných 

a dost odvážných pokusů (Guillery) 

obsahuje též duchaplnou moderní komédii 

vrah, která i na našem divadle je kouskem 

repertoirním. Drobných novel a článků novinářských 

jest z péra A-ova celá řada; nebyly 

ani dosud všecky sebrány; bylt’ A. spolupracovníkem 

skoro všech čelnýchlistů francouzských. 

A. je přese všechen odpor svých politických 

nepřátel spisovatel duchaplný a bystrý a ne 

zcela bez práva byl s Voltairem srovnáván. 

Brillantní forma jeho dikce a virtuosita jeho 

polemiky a causerie postrádají ovšem často 

hloubky a přesvědčení. Některé novelky jeho 

byly též přeloženy do češtiny: Půda na prodéj 

(J. J. Benešovský-Veselý v Květech 1881 

a v Lum. 1856); Matouš Debay a Leone De 

Bay (Jos. Auštěcký v Lum. 1859, též Bliženci 

z hotelu Corneille přel. J. J. Benešovský-Veselý 

v Lum. 1876 a v Čes. bibl. rodinné 1882); 

Pokrok v XIX. stol. (Schroek v Paedag. III.); 

Synovec a strýc (J. Černý v Květech 1880); 

O Erckmannu-Chatrianovi (L. Fričv Čes. Jihu 

1880); Muž s ulomeným uchem (v Mor. Orlici 

1886); Vrah (J. Vrchlický v Ochot. Divadle 

1885). -cký. 

A bove maiori discit arare minor (lat. 

přísloví): od vola staršího učí se orati mladší. 

Ab ovo (t. j. o d v e j c e), lat. pořekadlo 

znamenající tolik c o o d p o č á t k u. Ab ovo 


usque ad mala, t. j. od vejce až k jablkům, 

od začátku do konce, vzato z jídelního lístku 

římského, jenž počínal vejci a končil jablky. 

Abprotzen viz Odepínati dělo. 

Abra: 1) Territorio del Centro del 

A., provincie na ostrově Luzonu (Filipiny), 

nazvaná dle řeky t. jm., asi 160 km dlouhé; 

má 42.000 obyv. na 6571 km 2 , z nichž skoro 

třetina dosud jsou pohané. Hlavním městem 

jest Banguet. — 2) A. de las Cortaderas, 

pohoří jihoamer. Cordiller, na kraji bolivské 

vysočiny, přes něž vede hlavní cesta z Bolivie 

do Chila ve výši 3843 m. —3) A. de Zenta, 

hora jihoamer. 4430 m vysoká v Cordillerách 

sev. Argentiny.. 

Abrabanel viz Abravanel. 

Abracadabra, slovo magické. značilo ve 

středověku kouzelnou formuli. jež vyslovena 

či napsána léčila prý zimnici, horečku atd. 

Slovo to má se prý psáti několikráte vždy o literu 

méně pod sebe, aby vznikl trojúhelník, 

tedy: 

ABPAKADABPA 

ABRAKADABP 

ABPAKADAB 

ABRAKADA 

ABPAKAD 

ABPAKA 

ABPAK 

ABPA 

ABP 

AB 

A 

Zdá se, že sekta basilidianů je vymyslila, 

aspoň Quintus Serenus Sammonicus z této 

sekty, učitel císaře Gordiana, předpisuje užívání 

slova toho v knize De medicina praecepta 

saluberrima. Původ slova a. je nejasný; 

odvozovalo se z řečt., egypt., peršt. 

a spojováno se slovem A b r a x a s (v. t.), ale 

nejspíše jest to zaklínací formule hebrejská = 

jdi pryč, nebo skryj se, ujdiž otec zla ! Nyní 

značí a. (tak jako hokuspokus, changezp 

a s s e z a j.) jen formuli bezvýznamnou vůbec. 

J. I. Kraszewski napsal povídku téhož jména. 

Abraca-Palo, obecný název orchidee 

Epidendrum nodosum L., v špan. osadách amerických 

běžný. Děd. 

Abradatas, král susianský, v Xenofontově 

Kyropédii připomínaný, osobnost sotva historická, 

účastnil se jako spojenec Assyrův bojů 

jejich s Peršany; když však Kýros, král perský, 

za nepřítomnosti jeho dobyv tábora nepřátelského, 

manželku jeho Pantheiu zajal a 

čest’ její proti nástrahám svého druha Araspa 

ochránil, přešel A. na stranu Peršanův a zůstal 

od té doby věrným spojencem jejich. Zahynul 

v bitvě s Kroisem lydským, načež Pantheia 

nad mrtvolou jeho se zavraždila; Kýros 

oběma postavil pomník. 

Abrado, sochař a architekt na dvoře srb. 

krále Uroše. R. 1322 Uroš povolal jej z Kotora 

do Baru, aby opravil chrám sv. Mikuláše; 

v kostele tomto vystavěl také velkolepý oltář. 

Abraha (plně Abraha ben as-sabáh alašram), 

místokrál jemenský, se strany Ashamy, 

Ethiopa, vystavěl v Sa′ně svatyni (křest’an- 

Abprotzen — Abráhám. 77 

skou), již nazval Kullais, maje přání obrátiti 

k ní poutníky (kteří doposud do Mekky chodili). 

Tu vyšel si tam kdosi z kmene Kinána 

(Núfail) a zůstal tam přes noc (a oltář a zdi 

pošpinil). I dopálilo ho to a přisáhal, že zničí 

Ka′bu. Vytáhl tedy s vojskem maje s sebou 

slona silného, jménem Mahmúda, a jiné slony 

(13). Když však přichystal se vtrhnouti (do 

Mekky) a vojsko své připravil a slona v čelo 

postavil, tu kdykoli zaměřili k Haramu (svatému 

obvodu Mekky), poklekl slon a nehnul se s mí. 

sta; když však zaměřili k Jemenu neb jinam, 

dal se do klusu. I vyslal bůh ptáky, každého 

s kaménkem (žhavým) v zobáku a dvěma kaménky 

v drápech, většími čočky a menšími 

hrachu; i házeli na ně a dopadl vždy kámen 

na hlavu člověka a vyšel jeho zadkem. I zahynuli 

všickni. (Dle zprávy jiné přišla i povodeň, 

že málo kdo se zachránil.) (Baidáví 

Com. in Coranum II. 417.) To stalo se v roce 

narození proroka, i považuje se za předzvěst’ 

(irhása) jeho proroctví. — Pravda jest, že tento 

místokrál ethiopský na výbojném tažení až 

k Mekce přišel a jí by se byl zmocnil, kdyby 

neštovice (o nich vyprav uje historik arabský 

Mas′údík r. 570) v jeho vojsku nebyly povstaly. 

Poněvadž pak Mekčané poprvé slona viděli, 

nazvali rok ten (rovněž i válku a vojsko A-ovo) 

rokem slona, jak s názvem tím (ashábu-l-fíli = 

mužstvo slonové) v Kor. S. 105 (súře slonové), 

jež o tom vypravuje, se setkáváme. Dk. 

Abráhám (hebr. Otec množství, národů 

či otec výše ?), původně A b r á m (otec vznešený), 

arciotec, syn Thareův (bibl. Térach) 

z Úr (bezpochyby nynější Mugair) v Chaldei, 

odkud odebral se nejprve do Háránu (Carrhae) 

a později na rozkaz boží do Kanaanu s manželkou 

Sárou a bratrovcem Lótem. Obdržel od 

Boha zaslíbení, že se stane praotcem velkého 

národu, a že v něm požehnána budou všecka 

pokolení. (I. Mojž. 12.) Toto zaslíbení A-ovi 

třikráte opakované potvrdil Bůh přípovědí 

o narození syna v pokročilém věku A-a i Sáry. 

Jakožto odznak zvláštního vyvolení ustanovil 

Hospodin A-ovi a jeho potomkům obřízku. A. 

vynikal mírumilovností, nezištností a hlavně 

nezlomnou důvěrou a věrou v Boha, jejíž 

skvělý důkaz hlavně podal, když ochoten byl 

k rozkazu božímu i syna Isáka na hoře Mória 

obětovati. (I. Mojž. 22, 2.) Touto věrou svou 

stal se »otcem všech věřících« (sv. Pavel 

k Řím. 4, 11) a vzorem všem potomkům. 

Skrze Isáka jest A. praotcem Židů a Edomitů 

a skrze Ismáéla, syna z Hágáry, praotcem 

všech Arabů. Zemřel v 175. roce svého věku 

asi 2040 př. Kr. a pohřben jest podlé Sáry 

v Makpéle, jeskyni v Mambre blíže Hebrónu. 

Biblické vypravování o A-u vešlo záhy v báječné 

tradice národů vých. i mnohých západních. 

Pověsti židovské pozdějšího původu vyprávějí 

hlavně události z mládí A-ova, kterak 

narodiv se mezi pohany, pěstoval astronomii 

a jí přišel k poznání pravého Boha, pro které 

musil z Chaldejska se vystěhovati. Dle jiné 

pověsti židovské rozbil A. modly chaldejské, 

zapálil jejich chrám, za to uvržen do ohně a zázračně 

zachráněn. Arabské leg. o A-ovi (Ibráhí- 


78 Abraham — Abráhám. 

movi) vzaty z větší části z podání židovského, 

biblického i lidového a přizpůsobeny nauce 

islámské. Původu arab. jsou pouze některé přídavky, 

jak A. stavěl Ka′bu, dal zemi kolem ní 

synu svému, jak každoročně putoval do Mekky, 

zůstavil šlépěje na černém kameni v chrámě 

a j. Sebrání povídek těch, povstalých ze Starého 

zákona, z koránu a ze spisů rabbínských, 

pořídil Tabarí. V leg. perských vyhlašován A. 

za prvého a největšího proroka, ba často totožněn 

se Zoroastrem a Řekové měli jej za 

čtvrtého krále v Damašku. Rabbínové připisovali 

A-ovi kabbálistickou knihu »Jesíra« 

(Stvoření). U S l o v a n ů jihových. byl A. oblíbeným 

předmětem tradicí apokryfních, původu 

východního. Jeho »zjevení« a smrt’ vypsány 

ve staroruských (resp. starobulharských) 

rukopisech ze XIV. stol. V literaturách západoevropských 

spracován příběh o A-ovi hlavně ve 

středověkých hrách dramatických. Jrk. Hš. 

28Abraham, biskup frisinský, viz F r i s i nské 

památky. 

Abráhám: 1)ben Chijjá, has Sefardí 

A. (†1105), špan. rabbín, znam. hvězdář a 

učitel slavného Aben-Ezry, též N á s í (kníže) 

zvaný. Z jeho prací hvězdářských sluší jmenovati 

Séfer súrat hááres (Kniha tvaru země atd.) 

o 10 oddílech (Basil. 1546 a s jinými spisy 

r. 1720), v níž popisuje tvar a strukturu země 

a světa vůbec a vykládá o živlech, pak rozpravu 

o geometrii, sférické trigonometrii a 

hudbě Séfer tišbóret (liber fracturae t. arithmeticae). 

2) ben-Dávid A. (nebo b e n - D i o r) L ev 

i t a, zvaný H á r í š o n (»první«), z Toleda, hebr. 

učenec za vlády krále Alfonsa VIII., zahynul 

za krutého pronásledování židů toledských 

r. 1180. jest znám díly histor., filos. a theologickými. 

K prvým náleží Séfer hakkabbálá 

(Kniha tradice) obsahující dějiny židovské od 

Adáma až po dobu A-ovu (1161), v níž A. 

genealogicky dokazovál nepřetržitost židovské 

tradice od poč. světa až do své doby proti 

karaitům špan. K dílu tomu připojena krátká 

chronologie římských dějin (od založ. Říma 

až po Muhammeda) a dějiny židovských válek 

s Římany, které zakládajíce se hlavně na díle 

Josefa bna-Gorisna kolovaly dlouho pod jménem 

tohoto. Nejst. vydání »Knihy tradice« 

i obou přídavků vyšlo v Mantově 1513—14, 

mimo to r. 1580 v Basil., 1795 v Praze a často. 

Ve filosofii byl A. rozhodným odpůrcem 

skeptické filosofie Avicebronovy; snažil se 

smířiti náboženství s filosofií (hl. s Aristotelovou), 

nekladl však ani víry nad rozum jako 

Júdá Halléví, ani vědy nad víru jako Maimonidés, 

nýbrž víra i věda u něho jdou smírně 

ruku v ruce. Svůj systém filosofický vykládá 

prostým a lehkým slohem v knize Eminá hárámá 

(Víra vznešená), složené pův. arabsky a 

přel. do hebrejštiny, již poprvé vydal s něm. 

překl. S . W e i t (Frkft. 1852). Z literatury uvádíme 

Gugenheimerův spis: Die Religions- 

Philosophie des A. ben David ha Levi (Augšp. 

1850). 

3) ben-Dávid A. (nebo b e n - D i o r) L e - 

v i t a, s příjmím H a š š é n í (»druhý«) na rozdíl 

od před., pocházel z Pisquery v Castilii, †1198. 

Zanechal sbírku právnických výroků, kabbálistické 

dílo Perúšal séfer Jesirá (kommentář 

ke knize »Jesírá« = Stvoření s velkou předmluvou 

kabbálistickou, vyd. 1540 v Mantově), 

dále výklad některých částí talmúdu (otištěný 

v Ben. 1530 při talmúdu babylonském) a polemické 

»Aminadversiones« (Hassdgót) proti 

Maimonidovi. A. byl výborným znalcem talmúdu 

a nejznamenitějších spis. hebr., tak že 

právem pokládán byl za nejlepšího hebr. právníka 

své doby; jeho výklady byly navštěvovány 

židovskými učenci i mimošpanělskými a 

nálezy jeho přijímány ochotně za normu ve 

všech obcích židovských. red. 

4) A. a S a n c t a C l a r a (* 1644 — † 1709), 

vídeňský dvorní kazatel, byl nejpopulárnějším 

něm. kazatelem katolickým své doby a zván 

daleko široko, aby pohostinsky kázal. Ve svém 

postavení zachoval si neohroženou povahu, 

tak že ostře káral převrácenosti i nejvyšších 

kruhů, ba i dvora vídeňského samého. Proti 

šlechtě hájil ubohé sedláky, kněžím vytýkal 

nepravdomluvnost vůči vznešeným osobám, 

tepal podplatnost a nesvědomitost úřadnictva, 

líčil mor a nebezpečí od Turků hrozící jako 

přísné tresty boží za nepravosti křest’anů a 

napomínal ku zlepšení mravů. Zvláštnosti 

A-ova slohu vzaly původ svůj ve snaze vzbuditi 

všemožně pozornost a napjetí posluchače, 

proto zhusta užívá obratův, otázek a překvapení, 

volívá humoristický tón, pohybující 

se ve všech způsobech žertu, od pouhých 

slovních hříček, kupení synonym, snášení nejrozličnějších 

věcí ze všech oborů vědomostí 

až k výši satiry, v prostředcích málo vybíravé, 

k nízkosti klesající. Nelze upříti, že 

A. stal se obětí této své slávy a tohoto vkusu 

vídeňského, stal se virtuosem a neušel kletbě 

virtuosů, jednostrannému vyvinutí manýry. 

Jako spisovatel pokračoval A. ve své činnosti 

kazatelské knihami mravokárnými a povznášejícími. 

Po moru r. 1679 líčí ve svém Merks 

Wien! marnost všeho pozemského před smrtí, 

která nedbá na ctnost ani na slávu; ve spise 

Loesch Wien! napomíná k modlitbám k uhašení 

plamenů v očistci; Auf auf, ihr Christen! 

(1683) hlásá pokání a poučuje zároveň 

o dějinách a mravech nepřítele tureckého; 

Gack, gack, gack, gack ŕ Ga einer seltsamen 

Hennen vypravuje o zázracích poutnického 

místa Taxy v Bavorsku, ve kterém byl 

dříve kázal; nejobjemnější jeho dílo jest judas 

der Erzschelm (1686—1695), satiricko-poučný 

román, vlastně, jak při způsobě A-ově nemohlo 

jinak býti, řada kázání, navlečená na nit’ životopisu 

Jidášova se širokým rozváděním nejrozmanitějších 

věcí, ku kterým text dal podnět. 

A. má své předchůdce v kazatelích hlavně 

dřívějších století. Za jeho doby stálo jinde 

kazatelství již na jiném stupni; podobnými 

kapucinádami, jakými on častoval dvůr vídeňský 

a nejvznešenější společnost, působili kazatelé 

jinde jen na nejnižší vrstvy lidu. V Rakousku 

ovšem ještě mnohem později působil 

A. mocně; žil v památce lidu, a krátce před 

r. 1848 začali vydávati sebrané spisy jeho. 


A., vlastně Hans Ulrich Megerlin (Meg 

e r l e), nar. v Kreenheinstetten v Mösbachu 

z rodiny robotnické, chodil do školy latinské 

v tomto městě, pak k jesuitům v Ingolstadtě, 

dále na benediktinské gymnasium a universitu 

v Salcpurku; r. 1662 vstoupil do řádu augustiánů-bosákův 

a sotva vysvěcen byv, poslán 

za kazatele do Taxy v Bavorsku; odtud byl 

povolán do Vídně (1668), kdež zůstal kromě 

pobytu v Štyrském Hradci (1682—89) až do 

své smrti (1. prosince 1709). Spisy jeho vyšly 

v Pasově a Lindavě 1835—50 (21 svazek). 

Srv. Karajan A. a S. C. Wien 1867. Scherer, 

Vorträge und Aufsätze 147—192. Ks. 

5) Jakub A. viz A b r a m s o n. 

6) Wł adysł aw A., souvěký historický 

badatel polský, docent university krakovské. 

S Dembińským a St. Smolkou konal archivální 

badání v Římě v bibliotéce vatikánské. 

Vydal několik historických i politických rozprav, 

vyznačujících se kritickou bystrostí. 

Z nich uvádíme: O justyeyaryuszach w Polsce 

w XIV. i X wieku (Krak. 1885); Przed rwizya 

ustaw majowych (Przeglad Polski 1886); 

Pruska ustawa kościelno-polityczna z dnia 21. 

maja 1886 (Krak. 1886); Proces inkwizycyjny 

w ustawach Innocentego III. i we współczesnéj 

nauce (t. 1887). 

Abrahámffy Jan, slovenský františkán zemanského 

rodu, vynikající kazatel, †1728. Vydal 

Knížku modliteb nábožných (v Trnavě 1693) 

a Žaltář (v Brně 1697). Včk. 

Abrahamhäuser, samota v Čechách, 4 d. 

23 ob. něm. (1880), hejtm.Trutnov, okr. Maršov, 

obec a fara Upa Velká III. část’. (1 ″ hod. sev.) 

Abrahamides I z á k (podlé své rodné vsi 

též H r o c h o t i u s zvaný), ev. bohoslovec slovenský, 

syn zemana Abrahama, hradního hejtmana 

ve Starém Zvoleni. Studoval doma, v Praze 

(kde se stal mistrem svob. umění) a v Lipsku. 

Vyučoval ve Vídni i St. Zvoleni, byl městským 

notářem v Kremnici, po vysvěcení ve 

Wittenberku 1595 kazatelem a proboštem v Bojnici 

a od 1610 superintendentem žup předdunajských. 

†1621. Vynikal theol. učeností 

i řečnickým nadáním; jeho český překlad Lutherova 

katechismu vyšel v Levoči 1612, lat. 

řeč proslovená o pohřbu palatina Jiřího Thurzy 

tamže 1617. (Slov. Pohl. 1887, 11—12.) Včk. 

Abrahamité byli sekta náboženská v Chrudimsku, 

která zavrhujíc Nový zákon vyznávala 

učení Mojžíšovo, jehož držel se Abraham před 

obřízkou, a vydávali se za israelity podlé ducha, 

přijavše prý v sebe ducha učení toho. Vznikli 

jako jiné sekty, když evangelické náboženství 

bylo po bělohorské bitvě násilně potlačováno 

a knihy nekatolické páleny. Vidouce totiž mnozí, 

že Starý zákon židům bez překážky byl 

ponecháván, přidrželi se jeho, seznamovali se 

s židy, tajně s nimi obcovali a některé jejich 

obyčeje přijali. Přestali vepřového masa požívati, 

světili sobotu; obřízky však nezavedli, 

pravíce, že Abraham byl mužem Bohu milým 

prve, než obřad ten byl zákonem ustanoven. 

V životě soukromém 1 veřejném byli A. lidé 

pokojní a dobří poddaní. — V učení svém zamítajíce 

nejsv. Trojici, vyznávali, že jest jeden 

Abrahámffy — Abrahamowicz. 79 

Bůh v jedné osobě, »živá bytost«, a že Kristus 

byl pouhý člověk nad jiné pobožnější; věřili 

v nesmrtelnost duše a v odplatu po smrti; svátosti 

a církevní řády měli za zbytečné, ale pro 

zákon světský dávali katolickým kněžím dítky 

své křtíti a sňatek manželský požehnati. Modlili 

se jen Otčenáš. — Po dvorském dekretu ze 

dne 11. února a 12. srpna 1775 byli mnozí ze statkův 

svých vyhostěni a na vlastní útraty do 

erárních dolů v Uhrách a Sedmihradsku dopraveni, 

počátkem pak r. 1780 i na vzdálená 

komorní panství uherská i do Haliče a Bukoviny, 

a po tolerančním patentu cís. Josefa II. 

(13. října 1781), když pozůstalí se nechtěli k nižádnému 

vyznání dovolenému přihlásiti, r. 1782 

též z usedlostí svých vyhostěni a do Sedmihradska 

posláni. Děti své do 15 let, jako by 

sirotky byly, musili opustiti; tyto pak dány 

jsou na vychování k rodinám křest’anský m 

aneb do vlaského ústavu v Praze. Osobám 

vyhostěným, jichž »obrácení a dobré chování 

se zjistilo«, byl r. 1784 návrat do vlasti povolen, 

odňaté usedlosti a děti vráceny a co se 

z majetku jejich zatím bylo vytěžilo, jim vyplaceno. 

Přiznali se k náboženství katolickému 

nebo jinému dovolenému, ale v mysli zůstali 

při svém vyznání. Chodili do kostela a pozorně 

cvičení a kázání poslouchali, ale při tom 

byli plaši; žili pro sebe uzavřeni a konajíce 

vše předepsané řádně, chovali se k duchovním 

správcům a k úřadům tak, že na ně nikdo 

nemohl žalovati. Jos. Alex. Helfert, O blouznivcích 

náboženských v Čechách a na Moravě 

za cís. Josefa II. v Čas. čes. musea 1877 a 79.; 

Winnkopp, Geschichte der Abrahamiten a j. 

r. 1783. F. A. S. 

Abráhámova vysočina, anglicky Abrahams. 

— lain, návrší v Kanadě nad městem Quebekem 

(na západní straně), asi 200 m nad hladinou 

řeky sv. Vavřince, na němž dne 13. září 

1759 svedena rozhodná bitva mezi Angličany 

a Francouzi. Tito byli na hlavu poraženi a 

Francie tím pozbyla Kanady, což bylo začátkem 

úplného úpadku moci francouzské 

v sev. Americe. V bitvě té padli oba vůdcové, 

angl. generál James Wolfe a francouzský gen. 

markýz de Montcalm; památku jejich hlásá 

na bojišti pomník sloupový. (Viz vyobrazení 

č. 23.) 

Abráhámovo l˚uno, rčení biblické, tolik 

co n e b e. V paraboli o Lazaru dí se, že umřel 

žebrák a nesen jest od andělů do lůna A-ova 

(Luk. 16. 22). 

28Abrahamowicz neboli A b r a m o w i c z, 

jméno starobylého rodu litevského, erbu Jastrze¸biec. 

Z něho vynikli: 1) Jan A. na Worn 

i a n e c h (†1599), vojvoda zprvu mińský, 

později smolenský, horlivý obhájce a ochránce 

evang. církve v Polsku. R. 1595 zasedal na 

synodě toruňské, jejíž usnesení též podepsal, 

a r. 1599 účastnil se evang. sjezdu ve Vilně. 

Ve Wornianech dal podnět ku zřízení kalvínského 

sboru. Vydával mnohé evang. spisy svým 

nákladem, jako na př. Katechizm, albo krotkie 

w jedno miejsce zebranie wiary i powinności 

chrześcianskiéj, jenž obsahuje kolem 300 nábož. 

zpěvů. Zdá se, že byl A. rovněž spiso- 


80 Abrahamowicz. 

vatelem díla Zdanie Litwina o kupczy taniéj 

zboźa i drogiéj sprzedaźy (1595), kde hájena 

zásada volné tržby. Spis ten nazývá T. Czacki 

(Dzieła, 1844, I.), tak důmyslným, že by i modermm 

národním hospodářům Smithovi a Cobdenovi 

byl ku cti. Život A-ův vylíčil nejmenovaný 

autor ve spisku Justa funebria (1599). — 

2) Mikoł aj A., syn před., proslulý válečník, v létech 

1621 a 1622 účastnil se války švédskopolské 

v Kuronsku pod vrchním velením hejtmana 

knížete Kr. 

Radziwiłła. Roku 

1637 stal se plukovníkem 

a starostoustarode¸bským 

a miadzielským. 

Dvě léta 

potom byl náčelníkemdělostřelectvavelkoknížetství 

litevského.R. 

1646 již jako vojevodamścisławský 

byl od sněmu 

delegován smluviti 

mír se Švédy. 

Později byl jmenován 

vojev. trockým 

a znova r. 

1649 uloženo mu 

narovnati tehdá 

vzniklé se Švédskem 

spory. — 

3) Je¸drzéj A., 

kastelán břešt’sko-litevský 

(† 

1763), proslul v 

XVIII. stol. jako 

výtečný právník. 

Zvláště památným 

se stal jako 

jeho dva bratří 

(Jerzy, jenž r. 

1758 byl poslancem 

na sněmu 

vilenském a An- 

toni,podstarosta starode¸dský 

a místosudí téhož 

sněmu) v dějinách 

litevského soudnictví jako horlivý stoupenec 

Radziwiłłů proti Czartoryským, kteří ze 

msty r. 1756 chtěli Matuszewiczům odníti 

šlechtictví. — Z dalších osudů rodu toho sluší 

uvésti, že v XVIII. st. byli A-ové horlivými 

stranníky Augusta III. a Radziwiłłů; když pak 

strana Czartoryských nabyla vrchu, byli pronásledováni 

a znenáhla pozbyli veškerého významu 

politického. 

Abrahamowicz: 1) A d o l f, souvěký dramatický 

spisovatel polský, žijící ve Lvově. Napsal 

řadu frašek, osnovaných na základě haličských 

a především lvovských poměrů. A. má 

vrozený humor, smysl pro lokální barvu, bystrý 

pozorovací talent a dovede vymýšleti 

zábavné situace. Slabším je v divadelní technice, 

pročež si k valné části svých kusů při- 

Č. 23. Pomník angl. gen. Wolfa na Abrahámově vysočině. 

bral spolupracovníka, nevždy s prospěchem. 

Z dramatických prací jeho, které bývají hrány 

na polských divadlech ve Lvově, v Krakově 

a ve Varšavě, líbí se nejvíce tříaktová fraška 

maź z grzeczności (1885, Manžel ze šetrnosti, 

do češt. přel. Schwab-Polabský v Divad. Ochotníku 

1885), již napsal za spolupracovnictví R. 

Ruszkowského. Také fraška Adwokat bez klientów, 

sepsaná ve spolku s Kwiecińským, měla 

dobrý úspěch a udržela se na repertoiru, jakož 

i fraška Oddajcie 

mi źone¸ 

(1886), k níž A. 

hned v zápětí připsal 

pendant Oddajcie 

mi me¸źa. 

S příznivým přijetím 

potkaly se 

frašky Przedwyborczezgromadzenie, 

Po burzy 

a Pierwsza próba. 

jsou však značně 

slabší. R. 1887 mimo 

jiné pokusil se 

A. napsati veselohru 

vážného stilu, 

Łyse konie, která 

byvši hrána ve 

lvovském divadle 

nepronikla. — 

2) Dawid A., 

spis. pol. (* 1843). 

Cestovav po Německu 

a Francii, 

jal se roku 1863 

na svých statcích 

Demni (u Podwysokého) 

a Tyszkowci 

(u Horodenky)samostatněhospodařiti. 

Zabývaje se 

studiem hospodářských 

věd uveřejňoval 

četné 

články o polním 

hospodářství, o 

plemenech hovězího 

dobytka a j. 

v časopisech »Gazeta Narodowa«, »Dziennik 

Polski« a »Rolnik«. Roku 1874 byl zvolen 

za poslance do zem. sněmu ve velkostatkářském 

voleb. okrese kolomyjském. Roku 

1875 koupil panství Siemianówka-Szczerzec 

(u Lvova), kam z Podolí se přesídlil. V též 

době přejal redakci odborného hosp. časopisu 

»Rolnik«, úředního orgánu haličského hospodářského 

spolku, jíž však r. 1879, valně pracemi 

jsa přetížen, se vzdal. Od r. 1881 jako 

nástupce †poslance Krzeczunowicze zastupuje 

v rakouské říšské radě lvovský okres venkovských 

obcí. A. osvědčil se tamtéž jako 

obratný řečník a při důležitých předlohách 

národohospodářských bývá volen za zpravodaje. 

Ze spisů A-ových, jež vyšly o sobě, 

dlužno uvésti dram. obraz ve 4 jedn. Zbrod- 


Abrahams — Abramov. 81 

niarz (ve Lvově, 1869) a politické brošurky: 

List otwarty do W. P. Ottona Hausnera (t. 1878); 

(Kurgana, Semipalatinska atd.) a 

sledky dlouholetých meteorologických 

cenné 

pozo- 

I List otwarty do Wpana Ottona Hausnera rování v Semipalatinsku, Berezově a j. Rovněž 

(t. 1879); Programy finansowe pp. Hausnera četné jsou jeho stati o starožitnostech sibiř- 

i Krzeczunowicza (t. 1879). 

Abrahams N i c o l a i C h r . L e v i n (* 1798, 

ských (otištěné 

v »Tobolskich 

v »Izvěst. archeol. obšč.« 

gubern. vědom.«) týkající 

a 

se 

†1870), archaeolog dánský, cestovatel po Ev- kurhanův a hradišt’ v újezdě tjumenském, kurropě 

za účely vědeckými a pilný sběratel paganském a j., články o rozvalinách sedmi kamátek 

uměleckých i rukopisných, jehož 

byly zakoupeny dánskou vládou pro 

sbírky 

státní 

menných staveb (palat), jež daly Semipalatinsku 

jméno, o sibiř. mincích, pečetech a znacích, 

král. bibliotéku. Z prací jeho nejdůležit. jest o kirgizských mohylách atd. V historických 

Description des manuscrits francais du moyen článcích pojednává o kozáku Jermakovi, o knů. 

âge (Kodaň 1844), popis středověkých 

franc. R. 1876 vydány jeho paměti. 

Abrahamson: 1) Werner Hans 

rukop. 

Fre- 

M. P. Gagarinovi, prvním gubernátorovi sibiřském, 

líčí život historika sibiřského Petra 

Andr. Slovcova, s nímž si dopisoval, píše o Mend 

e r i k (* 1744 — † 1812), básník, národní bušikovu, Dolgorukých a j. znam. osobnostech, 

ditel dánský 

společenstev 

a člen všech tehdejších učených 

domácích; uveřejnil ve mnohých 

které byly pověděny do Sibiře atd. Nejčetnější 

jsou však jeho stati o dějinách církve sibiř- 

časopisech články o dánské minulosti, zvláště ské (počtem 40). Na svých úředních cestách 

o runských kamenech, pak aesthetické a li- prozkoumal chrámy a kláštery a jejich architerárně 

historické úvahy 

sagy a napsal dánskou 

vůbec; překládal staré 

mluvnici pro Němce. 

vy, sbíral místní tradice a shromáždil si hojně 

cenného materiálu, z něhož vyplynuly pak jeho 

Společně s Nyerupem a Rahbekem vydal vý- studie v »Žurnale minist. nar. prosvěšč.«: O vvebor 

dánských písní středověkých Udvalgte deniji christianstva u berezovskich Osljakov 

danske viser fra middel al deren I—V. a působil 

v témže směru také ve svých vlastních 

(1851), 

ščenija 

Materialy dlja istoriji christ. prosvě- 

Sibiri (1854) a Propověd Jevangelija 

básních, mezi nimiž jsou národní a vojenské sib. Vogulam (1854), jakož i články v theol. 

písně a ve kterých zaváděl staronordickou my- čas. »Strannik«, do něhož od založení jeho 

thologii do nové poesie. A. nar. v Šlesviku, 

byl setníkem dělostřeleckým a učitelem na roz- 

r. 1860 až do své smrti pilně přispíval. — 

2) Alexander Konstantinovič A., znam. 

ličných ústavech vojenských v Kodani, kdež generál ruský (* 1836 — † 1886). R. 1854 byl 

zemřel. — 2) Joseph Nicolai Benjamin A. jmenován praporčíkem u 1. polní dělostř. bri- 

(1787—1847), syn před., proslulý v dějinách dánské 

paedagogiky. Byl důstojníkem generálního 

gády, která byla přidělena za 

k baltickému sboru chránícímu 

války 

břehy 

krymské 

livonské 

štábu a pobočníkem krále Bedřicha VI., ve a kuronské proti pokusům anglo-franc. lod′stva. 

kterémž postavení působil pro zavedení vzá- R. 1856 stal se podporučíkem, r. 1858 přeložen 

jemného vyučování v národních školách, 

ve Francii byl poznal. Jeho přičiněním 

které 

byla 

k sibiřské pěší batterii, rok potom dán ke štábu 

sibiř. pevnostního okrugu a jmenován poru- 

zřízena vysoká škola vojenská (1830), kterou číkem i velitelem okružní dělostř. školy. Roku 

do r. 1836 sám řídil. Vydal společně s Mün- 1862 účastnil se dobytí kokandské pevnosti 

sterem spis o vzájemném vyučování. 

Abrachie (z řec. a-braq»wn, paže), zrůd- 

Pišpeku a r. 1864 operací proti Kokand′anům, 

zvl. útoku na Aulie-Atu; jako kapitán dobyl 

ný nedostatek paží. 

Abrachiocephalie (a, braq»wn 

Peč. s malým oddílem pevnosti Činazu a skvěle vy- 

paže, kenikl při útoku gener. Čerňajeva na Taškent 

fal hlava), zrůdný nedostatek paží i hlavy. 

Abrachius vizZrůdnost. Peč. 

Abrakovati slove v mluvě lodnické od- 

29. čvna 1865, začež vedlé četných dekorací 

válečných dostalo se mu náčelnictví štábu 

turkestánské oblasti. Rovněž vyznamenal se 

straniti lod’ s místa nebezpečného vůbec a r. 1866 v bitce u Irdžaru a u Chodžendu. Stav 

s úskalí, písčiny zvláště. Č. 

Abramis vizCejn a Podoustev. 

Abramov: 1) Nikolaj Alexějevič 

se podplukovníkem a velitelem samostatného 

oddílu vojenského, obrátil r. násl. mnohokrát 

silnější jízdu buchárskou na útěk a přispěl 

(* 1812 — † 1870), pilný badatel v sibiřské značně k vítězství u Samarkandu a dobytí 

geografii a dějinách; * v Kurganu v gub. tobolské. 

Přednášel od r. 1832 ruštinu, tatarštinu a 

města toho (1868). Po míru s chánem bucharským 

jmenován gen.-majorem a velitelem Za- 

latinu v tobolském semináři, později stal se ravšanského okrugu a osvědčil se právě tak 

inspektorem v sibiř. m. Berezově, Jalutorovsku znamenitým administrátorem, požívajícím dů- 

a v Tjumeni, r. 1852 přešel k administraci a 

působil v Omsku u vrchní správy záp. Sibiře; 

věry a obliby u tuzemců, jako dříve výborným 

válečníkem. R. 1877 byl vojenským guberná- 

zemřel jako státní rada v Semipalatinsku. torem a velitelem oblasti Fergánské, r. 1878 

Stráviv život svůj v Sibiři, sbíral pilně mate- svěřeno mu velitelství fergánského oddílu turriál 

k 

skému 

historii, geografii a národopisu sibiř- 

a spracoval jej v četných rozpravách 

kestánských vojsk a r. 1879 jmenován generállieutenantem. 

Jeho přičiněním, jmenovitě vý- 

uveřejňovaných v rozl. sbornících vědeckých. pravou k jezeru Alexandrovu (Iskender-Gulu) 

Napsal více než 20 monografií geograf. a ná- (r. 1870) zkoumání geografická, hl. oro-a hydrorodopisno-statistických, 

z nichž zvl. vyniká 

Berezovskij kraj v XII. sv. »Zapisok geogr. obgrafická 

v Turkestánu nabyla nových, jasných 

výsledkův. — 3) Jakov Vasiljevič A., puščestva« 

(1857), hojné popisy měst sibiřských blicista a belletrista ruský (* 1858). Pocházeje 


82 Abramowicz — Abranchiata. 

ze Stavropole na Kavkáze, počal stud. r. 1877 

lékařství v Petrohradě, byl však již rok potom 

pro účast’ v rozšiřování zapověděných spisů vypověděn 

do svého rodiště, odkudž mu teprv 

r. 1880 bylo dovoleno vrátiti se do Petrohradu, 

kde věnoval se literatuře a žurnalistice. První 

jeho povídky Sredi sektantov (Mezi sektáři) a 

Měščanskij myslitel vyšly-pod pseudonymem 

F e d o s ě j e v e c R. 1881 v čas. »Slovo«; pozd. 

stal se stálým spolupracovníkem »Otečestvennych 

Zapisok«, do nichž napsal v letech 1881 

až 1884 četné povídky a články ethnografické 

i politické; mimo to řídil v nich část’ bibliograf. 

a kritickou a r. 1884 po uvěznění redaktora 

S. N. Krivenka i rubriku politických zpráv domácích. 

R. 1884 stal se úředníkem v statist. 

oddělení petrohradském a sestavil statistiku 

okresu schlüsselburského a petrohradského (3 sv. 

1884—86), ale již r. 1885 chopil se opět žurnalistického 

péra a vstoupil do redakce čas. 

»Nedělja« přispívaje při tom do jiných rus. 

denníkův a měsíčníkův a do illustr. díla Volfova 

»Živopisnaja Rossija«. A. hlásí se k té frakci 

mladého pokolení v Rusku, která vší silou podporuje 

ruský lid v zápase s bourgeoisií a která, 

pokládajíc otázky z vyšší politiky za vedlejší, 

obrací své zření hlavně k hospodářskému i duševnímu 

vývoji prostého lidu. V oboru tom 

napsal stati Gorod i měščane (»Oteč. Zap.« 1883), 

Někotoryja osobennosti našich pozemeijnych otnošenij 

(ib.), Krest’janskij kredit (ib. 1884), Z bytoje 

soslovije (»Nabljudatelj« 1884) a j. Do »Sěvernago 

Věstnika«, do něhož od založení (r. 1885) 

přispíval, napsal stat’ Ženskije vračebnyje kursy 

(1886), která vyšla též o sobě, Vopr s o Činševikach 

a Ješče o Činševikach 1886) a obšírnou 

studii Nuždy, žeianija i stremlenija sos vij 

v epochu katerinenskoj kommissiji (1886) atd. 

Téměř polovice jeho prací jest věnována »rozkolu 

a rozkolníkům« (zvláště rationalistickým), 

v nichž vidí lidi »hledající pravdy« (nazval též 

jednu povídku svou Isčuščij pravdy v »Oteč. 

Zap.« 1882) a prodšené idealismem, jenž, poněvadž 

nezabíhá v mysticismus, dle mínění 

A-a může zdravě působiti na národní organismus. 

Z prací sem spadajících jmenujeme 

kromě zmíněné již povídky Sredi sektantov, 

Programma voprosov dlja sobiranija svěděnij 

o sektantech (»Ot. Zap.« 1881), K voprosu o něrterpimosti 

(snášelivosti 1882), Chludovščina, Kak 

Melent’jevey iskali voli (povídka), Duchoborcy 

(1883), Statističeskija ekspediciji, z dějin rozkolu 

(»Dělo« 1883) a mn. j. Z povídek jiného 

obsahu vyniká Korova (»Ustoji« 1882), Gamlety 

para na groš an Bosyj (»Dělo« 1882) 

a některé v »Dětskom Čteniji«. Avšak i rodného 

Kavkázu všímá si mladý autor, jak svědčí studie 

M. M. Kovalevskij o zemlevladěniji u Kavkazskich 

gorcev (»Ot. Zap.« 1884), Očerki Sěvernago 

Kavkaza (»Dělo« 1883) a Kavkazskije 

gorcy (t. 1884), hlásaje, že při upravování poměrů 

životních u nesčetných horalských národů 

na Kavkáze třeba dbáti individuality kmenové 

a neupravovati vše dle jedné šablony. Čý. 

Abramowicz S a l o m o n, souvěký učený 

hebraista, * 1839 na Litvě. Proslul jako 

výtečný znatel talmúdu i rabbínské litera- 

tury a sepsal hojně prací v jazyce starohebrejském. 

Mimo to v žargonu, jímž mluví 

židé polští a litevští, uveřejnil několik sociálních 

satir, zamýšleje takto vydatněji působiti 

na nižší nevzdělané vrstvy židovského lidu- 

A. jest již od r. 1859 literárně činným a své 

práce vydává s pseud. M e n d e l í M e j c h e rs 

f o r í m (Mendel knihy prodávající). První jeho 

satira Die Takse oder Sztot Baas Tewes (Taxa 

aneb dobrodinečkové města), v níž tepá žid. 

chabrusové vyděrače chudiny, učinila na polžidy 

hluboký dojem, ale autorovi bylo pro ni 

zakusiti mnoho nepříjemností a pronásledování. 

Z ostatních výtvorů A-ových, kde rovněž 

autor v duchu novověkého pokroku a civilisace 

hledí v židovském prostém lidu buditi 

chut’ k produktivní práci, k poctivému životu, 

a obrací se ostře proti jeho předsudkům i pověrám, 

sluší uvésti: Kisur massvejs Beniamin 

haszliszi (Krátké vylíčení pouti Benjamina III. 

V pol. překl. Klemensa Junosze Szaniawského 

s názvem »Don Kiszot zydowski« vyšlo ve 

Varšavě r. 1885 a připojen též obšírný životopis 

autorův, sepsaný překladatelem), Fiszke 

der Krumer (Chromý Fišel), Dos kleine Menszełe 

(Človíček) a zvláště populární satiru Di 

Klacze, oder car bali chaim (Herka, čili slitování 

nad zvířaty. Pol. překl. Kl. Junosze Szaniawského 

»Szkapa, die Klatsche« vydán ve 

Varšavě r. 1886). A. dal vznik židov. žargonové 

literatuře v Polsku, která od jeho lit. 

vystoupení rozvíjí se velmi utěšeně. Té doby 

jest A. ředitelem žid. školy »Talmúd Tórá« 

vOděse. Szski. 

Abramowiczi, rod litevský, viz A b r a h a - 

mowicz. 

28Abramson či Abrahamson Abraham, 

znam. rytec něm., pocházel ze židovské rodiny 

v Postupímě (* 1754 — † 1811). Učil se 

u otce svého J a k . A b r a h a m a (* 1723— 

†1800), jenž po 50 let byl zaměstnán v prus. 

mincovnách v Štětíně, Královci a v Berlíně 

a mimo jiné ryl znam. pamětní medaille za 

války sedmileté. Vyučiv se odebral se A. r. 

1788 na uměleckou cestu po Evropě, na níž 

prostudoval všecky vynikající výtvory medailleurské, 

a po návratu r. 1792 stal se král. prus. 

medailleurem a rytcem stampilií. Z jeho prací 

vyniká pamětní mince s poprsím kr. Friedricha 

II. (1782) a četné medaille s podobiznami 

znam. osob XVIII. stol. (M. Mendelssohna, 

Eulera, Wielanda, Klopstocka, Lessinga, Kanta 

a j.). Pracoval též pro Rusko, zejména medaille 

na památku příjezdu velkokn. (pak císaře) Pavla 

Petroviče do Berlína, ke cti vév. Petra Kuronského, 

pak medailli k nastolení cara Alexandra 

I., za niž dostalo se mu skvělé odměny, 

a k památnému sjezdu Napoleona I. s Alexandrem 

v Tylži (1809). Poslední prací jeho byla 

výborná mince na památku smrti král. pruské 

Louisy (1811). Rytiny jeho jsou většinou duchaplně 

komponovány a vkusně a jemně provedeny. 

Napsal též Versuch über den Geschmack 

auf Medaillenu. Münzen (Berl. 1801). Čý. 

Abranchiata lat., bezžabří, v syst. zoologii 

některé skupiny zvířat, jež nemají žaber. 

Jsou to skupiny následující: 


1. U členovců (Arthropoda) veliká skupina 

stonožek, pavouků a hmyzů, kteří vesměs dýchají 

vzdušnicemi neb vaky vzdušnými a jež 

označujeme názvem A. neb Tracheata, na rozdíl 

od druhé velké skupiny členovců, korýšů, 

kteří dýchají žabrami a jež zoveme B r a n c h i a t a. 

U hmyzův máme na mysli stadium úplně vyvinuté, 

nebot’ larvy mnohých skupin ve vodě 

žijící dýchají žabrami. 

2. U měkkýšů jest to skupina náležející 

k plžům nahožabrým (Nudibranchiata), zahrnující 

v sobě podivuhodné rody mořských 

plžů jako Elysia, Limapontia, Phyllirrhoe atd., 

jež vesměs nemajíce zvláštních přívěsků žaberních 

dýchají celým povrchem tělním. 

3. U ježovek (Echinoidea) skupina, kterou 

mezi ježovkami pravidelnými (Regularia) tvoří 

čeled’ Cidaridae, vyznačující se na rozdíl ode 

všech ostatních čeledí pravidelných ježovek 

tím, že nemá zevnějších přívěsků žaberních, 

čímž zvláštní její postavení mezi ostatními 

čeled’mi jakožto skupiny A-t přirozeně jest odůvodněno. 

Šc. 

Abrantes, staré opevněné město v rozkošné 

a úrodné rovině v portug. distr. santaremském 

na ř. Taju, přes niž se zde pne řetězový 

most, s 6380 ob. (1878), provozujícími po 

vodě i žel. dráze čilý obchod (ovoce, olej, obilí) 

s Lisabonem. Zdejší chrám sv. Vincence patří 

k největším a nejkrásnějším chrámům portugalským. 

Ve příčině strategické jest A. město 

důležité, ovládající příchod ze Španěl do Portugalska 

jakožto přední bašta hlavního města. 

R. 1808 dobyl ho gen. Junot, začež povýšen 

jest na vévodu z A. 

d′ Abrantes: 1)D o m J o s é (* 1784 —† 1827), 

marquis, portugalský konservativec. Odebrav 

se r. 1807 do Francie, aby přímo s Bonapartem 

rokoval o polit. záležitostech v Portugalsku, 

byl od něho zadržán jako rukojmí, ale 

nedal se mu ani sliby ani hrozbami získati. 

V tom čase napsal po portug. několik zemědělských 

a botanických knih. Navrátiv se po 

7 letech do vlasti, účastnil se r. 1824 politických 

pletich, které přívodily zavraždění vévody 

de Loulé, oddaného přítele krále Jana VI. 

Byv proto znova vyhnán zemřel po různých 

osudech v Londýně. — 2) Laure Permon, 

Junot, vévodkyně d’ A., (* 1784 — † 1838), manželka 

sl. generála Junota. Ze spisů jejích nejcennější 

jsou obšírné a věrné Mémoires ou 

souvenirs nist. sur Napoléon, la revolution, le 

directoire, le consulat, l′empire et la restauration, 

bystře a se zdravým úsudkem v 18 knihách 

napsané, jež patří k nejlepším pramenům 

dějin Napoleonových a společnosti pařížské 

tehdejší doby. Do něm. přeložil je Alvensleben 

(1831—38 v 25 sv.); v jazyku angl. vyšel velmi 

dobrý výběr z nich Napoleon, his court and 

family (Lond., 1883, 3 sv., nové vyd.). A. nar. 

v Montpellieru; stavši se po svém zasnoubení 

dvorní dámou matky Napoleonovy, promrhala 

své jmění; nedostatek, v nějž po smrti manželově 

upadla, vrhl ji na dráhu literární; feuilletony 

a romány, jež kromě Memoirů napsala, 

upadly však v zasloužené zapomenutí. Zemřela 

v nouzi. 

Abrantes — Abrasio corneae. 83 

d’ Abrantès, vévoda, viz J u n o t . 

Ábrány [ábráň], několik obcí a pustotin 

v Uhrách, z nichž jmenujeme: Szent-Győrgy — Á., 

vesnici v jižním cípu sabolčské župy nedaleko 

dráhy, má i s pustinami k ní náležejícími 2050 

mad’. a slov. ob., řím. — kat. a řecko-kat. chrámy, 

pěkný zámek s velkou zahradou a poštu. Rz. 

Ábrányi: 1) E m i l (starší), rodinným jménem 

Eördögh (*1820—†1850), mad’. belletrista 

a politický spis., r. 1848 sekretář ministra Bartol. 

Szemere. — 2) E m i l (mladší), básník a belletrista, 

syn hud. skladatele Kornéla, * v Budapešti 

1851. Psal dramata, básně a romány, od 

r. 1885 rediguje bell. list »Koszoru«. Přeložil 

z Byrona Dona Juana, Manfr da. Sbírka básní 

jeho vyšla r. 1875. — 3) K o r n é l (starší), 

hudební skladatel, * 1829 v Szent-György- 

Ábrányi; v revoluci 1848—49 účastnil se několika 

politických missií. Počet hudebních skladeb 

jeho přesahuje 40. Z děl jeho vynikla 

Zenészeti aesthetika (Aesthetika hudby), A magyar 

zene sajátságai (Zvláštnosti mad’arské 

hudby). — 4) K o r n é l (mladší), vynikající mad’. 

romanopisec a publicista (pseud. K á k a i A r an 

y o s), syn před., * 1849 v Budapešti. Z románů 

jeho jsou čelnější: A titkolt szerelem 

(Tajená láska), Egyférj philosophiája (Filosofie 

manžela), Egy modern apostol (Moderní apoštol), 

A dicsoség bolondja (Blázen slávy), A halvány 

grófnő (Bledá hraběnka) a dramata Percival, 

Rövidlátó (Krátkozraký) a j. Po nějaký 

čas redigoval první mad’. belletristický list 

» Ország-Világ«. Od r. 1884 jest členem sněmovny 

poslanecké, hlásí se k mírné opposici 

a jest jejím vynikajícím řečníkem. Z románů 

jeho byly některé do cizích jazyků přeloženy. 

Bbk. 

Abrasio corneae (lat.), oškrabování 

rohovky a příbuzná kerektomie čili odříznutí 

části rohovky, náleží mezi velmi staré 

operace oční; dočítámet’ se o nich již v dobách 

Galenových; v novější době dosáhli Malgaigne 

a hlavně Szokalski pomocí kerektomie 

skvělých výsledků. Podlé zkušeností Szokalského 

hodí se ku kerektomii nejlépe ústřední 

povrchní zákaly rohovky, kolkolem normální 

tkaní ohraničené, méně takové, které s okrajem 

souvisí a do kterých cévy vnikají. O š k r a - 

b o v á n í r o h o v k y doporučuje se hlavně při 

inkrustaci rohovky rozličnými kovy, jež vzniká 

po neopatrném a nevhodném upotřebení očních 

vodiček, chovajících octan olovnatý, dusičnan 

stříbrnatý neb cuprum aluminatum; 

při saturovaných zákalech rohovky, jež povstávají 

po spáleninách nehašeným vápnem, 

při vniknutí cizích tělísek do rohovky (částečky 

skla, piliny železné, vlásky housenčí, 

částky třaskavých hmot) a při starých výlevech 

krevních, jež se nevstřebaly. Kerektomie 

hodí se hlavně při povrchních, úplně 

neprůzračných zákalech rohovky, jež umístěny 

jsouce v epithelu samém neb v nejhořejších 

vrstvách jsou nezhojitelny, poněvadž do 

zákalů se ukládaly soli vápenaté, tuk, cholestearin 

neb šupinky kostnaté. Jinými indikacemi 

pro kerektomii jsou mozolům podobné 

ztluštěniny epithelu rohovkového, pasový zá- 


84 Abraumsalze — Abraxas. 

kal (keratis zonultris) a tvrdošijné puchýřové 

a oparové záněty rohovky (co ultimum refugium). 

Obě operace jsou více méně bolestny 

a proto provedeny bývají v narkose a po předchozí 

anaesthesii oka silným roztokem kokainovým. 

Oškrabování rohovky děje se malým 

ostrým nožíkem neb ploch u ostrou jehlou, 

neb zvláštním nástrojem (k e r a t o t o m e m); 

pro velké podráždění oka musí se operace 

konati v několika seděních. Při kerektomii 

vyřízneme pomocí přizpůsobených nástrojů 

onemocnělou část’ rohovky bud’ v celistvosti 

neb, je-li příliš rozměrná, v částkách. Po operaci 

v obou případech přiložíme antiseptický 

obvaz. Při nedostatečném opatření nemocného 

může po operaci následovati hnisavý 

zánět rohovky; ale i při dostatečné péči hrozí 

nemocnému zánět duhovky, zánět celého oka; 

ostatně i správně provedená operace mine se 

účelu tím, že náhradní látka, která odškrábanou 

neb odříznutou částku nahrazuje a mezeru 

operací povstalou vyplňuje, rovněž tak 

jest neprůzračna jako ta, kterou jsme pracně 

byli odstranili. Schl. 

Abraumsalze viz D r a s e l n a t é s o l i. 

Abravanel (zv. také A b a r b a n e l , A b r abanel, 

Arbabanel, Barbabanella a Ravanella): 

1) I s á k ben Jehúda (a (* 1437 — † 1508), 

proslulý židovský státník, filosof, theolog a 

kommentátor, nar. v Lisaboně ze vznešené a 

staré rodiny židovské z kmene prý Dávidova. 

Vychování dostalo se mu velmi pečlivého, po 

jehož ukončení král Alfons V., který jej měl 

u veliké vážnosti, svěřil mu vedení financí, 

jakož též k jiným důležitým polit. úkolům ho 

upotřebil. Po smrti Alfonsově r. 1481 upadl 

A. s ostatními rádci a miláčky zesnulého krále 

u nástupce jeho Jana v nemilost, tak že byl 

přinucen prchnouti do Kastilie, kdež po osm 

let (1484—1492) byl finančním ministrem Fer- 

Šinandovi a Isabelle. Když 1492 židé byli ze 

Španěl vypuzeni, musil se též A. odstěhovati 

i odebral se do Neapole, Corfu, Monopoli a 

1503 do Benátek, kdež byl nějakou dobu ministrem 

financí a vyslancem při francouzském 

dvoře. Zemřel 1508 a pohřben byl republikou 

benátskou s velikými poctami. A. patří k nejučenějším 

a nejduchaplnějším rabbínům. Spisy 

jeho jsou hl. exegetické a polemické, zvláště 

ostré jsou jeho útoky proti křest’anům, s nimiž 

ostatně žil ve stycích velmi přátelských. Díla 

jeho psána jsou velmi jasně ale rozvláčně, 

kritika ostrá a případná, mluva správná. Nejdůležitější 

díla jeho jsou Mašmía ješúá (Prohlášení 

výkupu), apologetika židovství vzhledem k vykoupení, 

současně polemika proti křest’anským 

výkladům slibů starozákonních (rozděleno v 17 

oddělení dle počtu proroků přislibujících); dále 

Ferúš hat-tórá, obsáhlý kommentář pentateuchu, 

opětně vydaný zvl. pečlivě v Hanavě r. 

1710 H. Jak. van Bashuysenem s krásnou latinskou 

předmluvou o A-ovi; Férúš móré nebúkím, 

výklad (spisu Mojžíše Maimúního): poučení 

bloudících, Séfer róš-amáná (kniha zál 

ladu víry, dogmatika židovství o 24 kap.), 

kommentáry k prorokům a jiných více. — 

2) Jehúdá A., zvaný Leone Hebreo, nejst. syn 

Isákův, Španěl, opustil r. 1492 svou vlast a odebral 

se do Neapole, později do Janova; byl výtečným 

filosofem novoplatonickým, vynálezcem 

hud. nástroje 

i praktickým 

lékařem. Proslavil 

se hlavně 

svým spisem 

Dialoghi 

di amore skládajícím 

se ze 

3 dialogů mezi 

Sofií a Filónem, 

v nichž 

s důkl. znalostí 

pramenů 

sloučil veškeru 

filosofii novoplat. 

v celém 

jejím rozsahu 

na poč. 

XVI. st. smoudrostíSókratovou, 

s mýthol.symbolikou, 

kabbálou 

a s arab. filo- 

Č. 24. Abraxas. 

Č. 25. Abraxas. 

zofií, učiniv 

lásku jako životní 

princip 

všehomíra středem jej. Byl přel. do lat., 

franč. a špan. Napsal i Šír (báseň), chvalozpěv 

na kommentář otce svého k dílu Pirké abót (Průpovědi 

otců). Srov. Fr. Delitzsch, Leo der Hebräer,Charakteristiks.Zeitalters,s.Richtungu.s.Werke 

(1840) a B. 

Zimmel, Leo 

Hebraeus, ein 

jüdisch.Philo- 

soph der Renaiss. 

(Breslau 

1886). Dk. 

Abraxas, též A b r a s a x . Slovo toto čte 

se na starých gemmách, kterým říká se A. či 

A-ské gemmy, a jichž ve starověku a středověku 

se užívalo za talismany a amulety. Na 

pravých gemmách nalézají se vedlé záhadného 

slova A. též všeliké figury, nejčastěji kohoutí 

hlava na člověčím trupu vybíhajícím ve 

dva hady. V rukou drží tato figura nejčastěji 

bič a štít, jindy věnec s křížem nebo bez kříže, 

žezlo, meča j. Vedlé ní vídati často lidské 

ozbrojence neb osoby klečící (dle Bellermanna 

jsou to žáci, spíše však osoby, jež 

mají v kult býti zasvěceny, tedy katechumenové; 

viz vyobr. č. 24. avers). Někdy má A. podobu 

lví (vyobr. č. 24. revers), jindy opět podobu 

hadí (vyobr. č. 25.) a j.-V pěti součástkách 

figury A-ovy, jak ji spatřujeme na vyobrazení 

24. na aversu (hlava kohoutí, dvě ramena, 

dva hadi), shledává Bellermann (Ein Versuch 

über die Gemmen der Alten mit dem Abraxasbilde, 

Berl. 1817—19) pět hlavních vlastností, 

kteréž gnostická sekta basilidiánů přičítala 


Bohu; s tím shoduje se, že slovo A. řecky 

psáno dává počet 365, což se rovná 365 nebesům, 

ve kterých Bůh se zjevuje. Znamenal by 

tedy A. Boha, pokud se manifestuje, naproti 

Bohu jakožto absolutnímu, nezjevenému principu. 

Výklad ten potvrzuje význam slovní (A. 

skládá se z egyptského abrak a ax či sadži, 

což znamená »svaté jméno«), jakož i to, že vyskytuje 

se též slovo Iao (vyobr. č. 25.), jméno 

to Boha u Egypt’anů, Hebreů a jiných národů 

východních. Mimo toto jméno čtou se na A-ech 

ještě jména: Sabao (vyobr.č.25.), Sabaoth, Osiris 

aj. Naproti tomu vysvětluje Grotefend slovo 

A. z pehlevštiny jakožto název boha Mithry, 

dráhu svou ve 365 dnech ukončujícího. — Od 

vlastních A-ů odděluje Bellermann A b r a x o i d y 

a A b r a x a s t r y, kteréžto poslední jsou snad 

původu pohanského. Ostatně jest (dle Herm. 

Rolleta ve článku Glyptik v Bucher′s Geschichte 

der techn. Künste, Stuttgart 1875, 

l. 321.) možno, že většina gemm těch představuje 

Fanesa, který u orfiků jest světelnou 

potencí a že basilidiáni a po nich priscillianisté 

význam ten pozměnili na svůj smysl; též zdá 

se, že A. hrál jakousi úlohu v alexandrijské 

theurgii. Gemmy ty přejaly později též jiné, 

s gnosticismem spřízněné sekty, tak že se udržely 

jakožto kouzelné prostředky i ve středověku, 

kdež jich nejspíše většina byla vytvořena. 

Pravdě podobno jest, že většina jich 

vznikla v náboženském synkretismu III. a IV. 

stol. — Matter, Histoire critique du gnosticisme 

(2. vyd., Paříž 1843—44); Barzilai, Gli 

Abraxas (Terst 1873); Kraus v Real-Encyklop. 

d. christlichen Alterthümer s. v. Abraxas. 

Abraxas Leach, skvrnopásník, rod motýlů 

z čeledi p í d’ a l e k (Geometridae). Náležejí 

sem úhlední motýlové s křídly bílými, černoskvrnnými, 

se slabě vyvinutým sosákem, s malými 

makadly svislými a s holeněmi zadních 

noh dvojitě ostruhatými, jakož i stehny všech 

Č. 26. Abraxas grossulariata (Skvrnopásník angreštový); motýl 

s housenkou a kuklou ve velik. přiroz. 

tří párů noh přišupinkatými. Samečkové zvl. 

ještě tím se vyznačují, že mají tykadla nikoliv 

hřebenitá, nýbrž brvitá, kdežto u samiček jsou 

Abraxas — de Abreu. 85 

tato nit’ovitá. Housenky těchto motýlů jsou 

štíhlé, mrštné, na těle řídce chlupaté a řadou 

skvrn a pruhů zdobené. Žíjí na keřích a stromech 

listnatých, zahradních neb lesních a jsou 

škodlivé. Z pěti druhů evropských, v rodu A. 

zahrnutých, u nás jest nejznámější A. grossulariataL. 

(Skvrnopásník angreštový č. 

h a r l e k ý n), s křídly průměrem 40 mm širokými, 

bílými a černoskvrnnými. Přední křídla 

jsou ještě vedlé toho u kořene a ve středu 

žlutě páskovaná. Létává hojně v sadech našich 

v čci a srpnu. Samička klade na listy angreštů, 

rybízů a trnek žlutavá vajíčka, z nichž 

líhnou se housenky bělavé, s černými skvrnami 

na hřbetě a oranžově žlutými černoskvrnatými 

pásy po stranách. Housenky tyto přezimují, 

načež v čnu proměňují se v lesklé, 

černé a žlutě kroužkované pupy, jež v řídkém 

zámotku vězí až do čce, kdy z nich mladí 

motýlové se líhnou. (Viz vyobr. č. 26.) Šc. 

Abrégés [abrežé], franc., viz A b s t r a k t y. 

Abrek (arab. abrak = nejblahoslavenější) 

nazývá se u Čerkesů muž, který vzdav se všech 

rozkoší života zaslíbil se bezohlednému nepřátelství 

proti svým i cizím, ovšem hl. proti nepřátelům. 

Slib ten skládá se ode 2 do 5 let, 

načež vrací se a. opět do své vsi a žije klidně. 

Hrdina krásné básně M. Lermontova »Chadži 

Abrek« jest poetickým typem a-a. 

Abrek nebo H a b r e k, jméno angl. šlechtického 

rodu, jenž odvozoval svůj původ přímo 

od proslulého kancléře sira Th. Moora. Když 

za král. Alžběty byli katolíci pronásledováni, 

přesídlil se na Malou Rus a do Lvova, kde 

záhy se popolštil. 

Abrenunciace (novolat.), o d ř í k á n í s e: 

1) Liturgický úkon přede křtem, kterým křtěnec 

odříká se světa a d’ábla i všech skutků 

jeho. Již za nejstarších dob církve křest’anské 

byla a. podstatnou částí obřadu křestního. 

Formule a. nebyla vždycky stejna; s počátku 

skládala se z jedné otázky a odpovědi, 

později ze tří. Srv. též Exorcismus.— 

2) Slib řeholnický, kterým mnich se zříkal 

světa ijeho statků, sama sebe a sliboval 

úplnou poslušnost; je tedy ve smyslu 

tom a. slavný a nezrušitelný řeholnický 

slib po ukončení doby zkoušky. red. — 

3) A. v právu lenním výpověd’ lenní 

služby i věrnosti, učiněná vasallem senioru 

svému (viz L e n n í p r á v o) pro 

křivdu, kterou tento nad ním spáchal, 

zejména odepřením spravedlnosti. -l. 

Abreojos viz Abrolhos. 

Abresch Friedrich Ludwig 

(* 1699 — † 1782), něm. filolog, byl od 

r. 1741 rektorem gymnasia ve Zwolle 

v Hollandsku. Obíral se hlavně Aischylem, 

Thukydidem a Aristainetem; pracím 

jeho vadí nejvíce rozvláčné výklady 

grammatické a fraseologické. Vý. 

de Abreu y Bertodano: 1) José 

A n t o n i o, znam. práv. špan. (†1775). 

Obral si hlavně studium práva mez1národního 

a vydal r. 1740—52 obsáhlou Colleccion 

de las tratados de paz, alianza atd., 

12svazkovou sbírku špan. státních listin, smluv 


86 Abrial — Abršpach. 

a j.. za králů Filipa III. a IV. a za Karla II. 

od r. 1598—1700. 

2) Antonio Limpo de A. (* 1797— 

†1883), státník brasilský snah svobodomyslných. 

Üčastnil se činně událostí, po kterých 

následovalo prohlášení samostatnosti brasilské 

a byl r. 1831 spolup odepsán na ultimátu, jímž 

měl býti císař don Pedro I. přinucen vzdáti 

se vlády. Za nezletilosti Pedra II. zasedal A. 

v komoře poslanců, kde rozhodně působil. 

R. 1841 účastnil se revolučního hnutí, jež 

v různých provinciích směřovalo k zařízení 

republiky federativní. Po vítězství monarchistů 

byl vypuzen, ale vrátil se za nedlouho opět 

do Brasilie, ano po nějakém čase řídil ministerstvo 

zahraničních záležitostí a r. 1854 

stal se předsedou rady státní. Vzdav se tohoto 

místa byl po nějaký čas členem vyšší sněmovny 

a zůstávaje vždy věren zásadám liberálním 

měl veliké zásluhy o reformy, jež provedeny 

pod vládou Pedra II. 

Abrial A n d r é J o s e f hrabě (* 1750— 

†1828), právník a státník francouzský. Byl 

v redakci Napoleonova »Code civil« a zorganisoval 

1799 v Neapoli republiku parthenopskou 

a r. 1808 soudnictví v království italském. 

Za Napoleonova konsulátu stal se ministrem 

spravedlnosti; Ludvík XVIII. jmenoval 

jej francouzským pairem. 

de Abril (lat. aprilus) P e d r o S i m o n, 

špan. spisovatel v XVI. st., zastával se velmi 

důrazně užívání španělštiny na místě latiny 

spisem Apunta mientos de como se deven reformar 

las doctrinas y la manera de enseňallas 

(1589, 1769 a 1817). Zásluh o rozvoj špan. 

dramata dobyl si překladem Aristofanovy komédie 

»Plutos«, Euripidovy »Médee« a šesti 

veseloher Terentiových; přel. též bajky Aisopovy 

a některé spisy Ciceronovy a Aristotelovy. 

Překlady jeho patří k nejlepším špan. 

překladům starých klassiků. 

Abrinca viz Avranches. 

Abrogace (lat.), zrušení, odvolání na př. 

zákona, viz Abrogatio legis. 

Abrogatio legis (lat.) znamenalo v římském 

právu státním úplné zrušení zákona starého 

a nahrazení zákonem novým. (Lex prima 

tollitur. Ulpiani Fragmenta.) Kr. 

Abrolhos [abroljos] portug- (špan. A b r e ojos 

či Abrójos = »otevři oči«); jméno to 

dáno několika skupinám úskalí, z nichž nejznámější 

jsou: 1) Řada pustých ostrůvků korálových, 

úskalí a mělčin 12—66 km od pobřeží 

brasilského vzdálených, naproti ústí ř. 

Caravelhas pod 18° j. š., kamž co rok přijíždějí 

lodi rybářské. Jest to místo nebezpečné 

a proto největší z ostrůvků, Santa Barbara, 

opatřen je železným majákem. Nesčetné množství 

ptactva vodního mívá zde svá hnízda. — 

2) Skupina skalnatých ostrůvků a mělčin na 

záp. pobřeží Australie, od níž jest oddělena 

Geelvinkovým průplavem, mezi 28—29° j. š., 

zvaná též dle nálezce svého H o u t m a n o v y 

skaliny. 

Abroma Jacquin, n e k r m n i c e presl, stromek 

asijský z čel. Sterculiacei, trib. Büttnerieí, 

jinde co C a c a o m a l v e známý. Význačné jsou, 

jeho tyčinky, srůstající v trubku na konci 

10klanou. Pět z těchto úštův, proti korunním 

postavených, nese po 3 prašnících, 5 ostatních, 

s kalichem, vstřícných vyvinuto v podobě 

listovitých staminodií. Tobolka 5pouzdrá, 5křídlá 

a mnohosemenná. Semena míškovitá. VIndii 

vých. roste A. angusta L. (A. fastuosum 

Jacq.) s kmenem až 2 m vysokým a listy 5-až 

7laločnými. Její převislé konečné květy jsou 

tmavě hnědočervené, objevujíce se tam po celý 

rok. V našich krajinách daří se jen v teplém 

sklenníku. Děd. 

Abron viz Habron. 

Abronia Jussieu, severoamerická rostlina, 

z čel. Nyctaginei, s nocenkou (Mirabilis), 

u nás známou, příbuzná, má několik květů 

nakupených v podobě okolíku ve společném 

kalichovitém zákrovu v úžlabinách listů. Okvětí 

nálevkovité, dlouhotrubečné, s 5laločným opadavým 

krajem. Tyčinek 5 s podlouhlými prašníky 

a 1 semenník, z něhož hranatý oříšek se 

vyvinuje. Z Kalifornie pochází A. umbellata 

Lam., keřík s lodyhou slabou, položenou a 

vstřícnými, elliptičnými, masitými, lepkavými 

listy. Květy růžové, v jícnu žluté. Daří se 

u nás v létě venku velmi dobře. Ostatních 

druhů, též kalifornských, jest patero. Děd. 

Abrosimové neb Aleši, dva sbory vojenské 

za Petra Vel. v létech 1695—96, jež skládaly 

se jednak z dobrovolníkův, jednak z mužstva 

odvedeného. w. 

Abrotanum : 1. Druh peluně, b r o t a n nebo 

boží dřevec zvaný (viz Artemisia). 2. Starší 

obecný název rozličných aromatických bylin 

úborovitých, jako rozl. j. druhů p e l u n í , S a nt 

o l i n y a j., v lékařství užívaných. Děd. 

Abrsˇpach (Adršpach, něm. pův. Ebersbach, 

nyní Adersbach, chybně Zámrsk), dvojí 

ves, hejt. Broumov, okr. Police. 

1) A. dolní, panství allod. a ves nad potokem 

t. jm., 116 d., 747 obyv. něm. (r. 1880), 

2″ hod. sz. od Police, fara Zdoňov, obec A. 

d.; zámek s kaplí Bl. P. M. a krásnou zahradou, 

šk.; 3 mlýny, pivovár, plátenictví. red. — 

V Dol. A-u jest zámek postavený ku konci XVI. 

stol.; ze starého a někdy velmi pevného hradu, 

který stál na hoře »Starý hrad« (Althaus), 

zbyly skrovné zbytky, zejména stará brána mezi 

skalami. (Sedláčkovy Hrady, V. 169.) A. byl 

původně hradem královským a dostal se teprve 

po r. 1350 v držení Alberta ze Skalice. Po 

něm vyskytují se v držení jeho páni z D u b é, 

zovouce se proto pány z A-u.Nějaký čas (s (1433až 

1434) panoval tu J a n K r u š i n a z L i c h t e mb 

u r k a. Okolo r. 1447 dály se odtud veliké 

škody a zádavy do Slezska, pročež Slezané a 

Lužičané hrad držiteli odkoupili a vyvrátili. 

Panství abršpašské bez sídla drženo potom ke 

Skalám a od r. 1534 k R y z e m b u r k u . Po 

smrti Hertvíka Zehušického z Nestaj 

o v a (†1579) dostal se A. za díl dceři jeho 

Elišce, vdově po A d a m o v i B o h d a n e c k é m 

z H o d k o v a (†1562), a při potomcích jejích 

zůstal až do r. 1623. Od těch dob se držitelé 

zhusta měnívali; delší čas byl A. v držení 

pánů Libšteinských z Kolovrat (1662 až 


Abršpach. 87 

Č. 27. Abršpach - Skalní město. 

1770) a nyní náleží panství, jehož plocha 

1901.01 ha, katastr. čistý výnos 14.431 zl., 

poslední vklad (z r. 1849) 175.045 zl., Anně 

Elsenwangerové. Sčk. 

2) A. h o r n í, farní ves, 105 d., 871 obyv. 

něm., 3 hod. sz. od Police, obec A. h., býv. 

dom. A. dolní, diéc. Král. — Hrad., vik. Broumov, 

patron náb. fond, osadníků 1340. Plebanie 

1350, lokalie 1787, od 1855 fara; farní chrám 

Pozdvižení sv. Kříže z r. 1830; šk., pš., celní 

úřad. red. — Vých. ode vsi jsou pověstné s k á l y 

A b r š p a š s k é, tvořící s blízkými skalami Teplickými 

labyrint mocných pilířů pískovcových, 

zajímavých dolů, roklin a rozsedlin podob nejfantastičtějších. 

»Skalní« toto město, jak labyrint 

právem se nazývá, navštěvují do roka tisíce 

touristů, kteří zde pohodlně bez lezení po 

upravených cestách zvláštními vůdci provázeni 

bývají. Celé toto prostranství, na němž 

skály se rozkládají, má podobu ellipsy, 6.5 km 

dlouhé, 3.3 km široké, jejíž větší osa směřuje 

od sz. k jv. a zaujímá tedy plochy as 20 km 2 . 

Jest to jedna ze tří osamělých vyvýšenin půdy, 

průměrné výšky nadmořské 708 m, která někdy, 

jak se zdá, tvořila souvislou pánev skalní 

podkrkonošskou, z pískovce složenou. Pískovec 

skal náleží střednímu patru útvaru křídového, 

stupně jizerského (dle rozdělení Krejčího). 

Pánev tato, původně v souvislosti vyplněná, 

rozpadla se během doby účinkem denudace 

trhlinami a odplavením jednak na skalní město 

A-teplické, kdežto ostatní dvě vyvýšeniny 

jakožto vrch O s t a š (v. t.) a skalní bašta H e jš 

o v i n y (v. t.) nad krajinu okolní vynikají. Bludiště 

skalní A-teplické obdrželo směr potokem 

Metuje, který od Raspenavy slezské směrem 

od s. na j. vymlel sobě během času hlubokou 

cestu, v níž sbírá vody skal. Ve skalách Abrš- 

pašských v jedné z roklí padá umělý vodopád 

s výše as 12 m z horského jezírka, 316 m 

dlouhého, které kol kolem strmými skalami 

jest obklopeno. Jednotlivé pilíře a balvany nabývají 

podivných nápadných podob a dána 

jim zvláštní, namnoze pruská jména, která 

placení průvodci odříkávají. Na zajímavou cestu 

od jezírka do Teplických skal neupozorňují. 

Další rozpadávání a řícení se balvanů 

jest patrné a jen otázkou času; hned na po. 

kraji stojí jako přední stráž balvan 15 ″ m 

vysoký, »obrácená homole cukru« zvaný, dole 

na zpodině jen m 2 měřící. Pískovec skal jest 

totiž různého zrna a rozdílného tmele, čímž 

tvary skal jednak vrstevným usazením, jednak 

svislými trhlinami a rozsedlinami nynějšího 

tvaru svého nabyly. Bizarní formy na temenech 

některýcn sloupů povstávají větráním 

dutin po spongiích (zkamenělých houbách), 

jako zejména kámen »koruna« ve skalách Teplických 

ve vrstvě trigoniové (viz Frič: Vrstvy 

jizerské. Archivu pro výzkum Čech díl V. 

č. 2). Ve skalách panuje chlad a v některé 

rokli zůstává ležeti i sníh za léta. Rostlinstvo 

pískovců není rozmanité, květena vykazuje 

však některé tvary horské: Mulgedium alpinum, 

Tussilago alpina, Oxycoccus palustris. 

Naše vyobrazení podávají dvě z nejzajímavějších 

partií a sice č. 27 Skalní město a č. 28 

Věž Eliščinu. O skalách Abršpašských po stránce 

topografické viz dra. K. Kořistky: Hory Jizerské 

a Krkonošské s jižním a východním podhořím 

jejich. Archiv výzkumu Čech díl lI. Po 

stránce touristické viz Řivnáčův Průvodce po 

Čechách. Menší články popisné viz Světozor 

1885 (s illustracemi J. Mařáka), Památky arch. 

1858 III. str. 51 a VII. str. 299. Květy 1845 

str. 552 a j. Bše. 


88 z Abršpachu — Abrus. 

z Abrsˇpachu: 1) Rodina panská, řečená 

A b r š p a c h o v é z D u b é, odnož pánů z D u b é 

a z N á c h o d a, kteří na štítě svém dvě ostrvy 

nosili. Jsou potomci Hynka z Dubé, který 

hrad N hod prodal a na Abršpachu se usadil. 

Synové jeho byli H y n e k L ý š e k (1401 

až 1415) a Hynek Červenohorský (1401 

až 1440). Oba byli katolíci s tělem a s duší 

a věrní přívrženci krále Sigmunda; o Hynkovi 

Červenohorském vypravovalo se, že vpadl do 

městečka Krčína, sídla tehdáž bratří Orebských, 

a lidi v kostele povraždiv a rozplašiv, 

dal napájeti koně svého z kalicha, úsměšně 

pravě, že i ten jest pod obojí. Potomci jeho 

vymřeli již v druhém pokolení. Hynka Lýška 

a Anny z Vilhartic synové byli J a n (1437 až 

1452) a P e t r (1437). Syn onoho P e t r A b r šp 

a c h z D u b é (1487 — † 1532) zdědil a skoupil 

Ryzemburk, Skály, Abršpach, Červenou 

Horu, Visemburk aj. zboží, avšak tak zle hospodařil, 

že ani jediného statku neudržel a 

potomci jeho žili v chudobě. Zůstavil z manželství 

s Eliškou ze Smiřic čtyři syny J a n a, 

Hynka, Mikuláše a Smila, kteří seděli na 

drobných statcích u Prahy; ale potomstvo jejich 

bylo nehojné. Janův syn Jáchym držel 

Č. 28. Abršpach - Věž Eliščina. 

1589 nějaký statek v Pálči. Poslední nám známý 

úd rodu tohoto byl K r i s t i á n A b r š p a c h 

Berka (jméno toto přijato po větvi strýcovské) 

z D u b é, jenž byl mezi plnomocníky ku 

knížeti sedmihradskému Bétlenovi Gáborovi 

r. 1620 poslanými, jakožto osoba stavu panského. 

Po bitvě bělohorské ujel ze země a 

propadl potom v pokutě celé své jmění. 

2) Rodina vládycká, kteráž se jmenovala 

po hradu a vsi Abršpachu; není však známo, 

zdali a kdy jej držela, poněvadž Abršpach býval 

hradem královským. Na štítě svém měli šachovnici 

a jako klenot nad helmou dvé koulí. Zrodu 

tohoto připomínají se H a n u š (1354—59), L é v a 

(1363—1404), Z á v i š e (1364—1410), kteří na 

Machově a Čermné seděli. T a m c h y n z A. 

držel v l. 1395—98 nějaký statek u Chocně- 

H a n u š (1414—22) seděl na Machově a Zbečníce, 

kterýž patřil potom Bohunkovi (1465 

— † 1487). Strýc tohoto bvl prý B o h u n ě k 

z A., který držel v tu dobu Heřmanice u Litomyšle 

a poddaným svým vyprosil při králi 

Vladislavovi (1502) městská práva. Zdá se, že 

vymřela rodina tato nedlouho potom. Sčk. 

Abrudbánya [-báňa] (S t a r é H r a d y, 

Gross-Schlatten, též Altenburg), městečko 

v sedmihradské župě bělehradské 

se 2869 r. 1880) zvětší 

části rumunskými obyv. Slyne 

bohatými zlatými doly, z kterých 

již Římané ryžováním 

těžili majíce zde osadu A ur 

a r i a D a c i a e. Zlato vyskytuje 

se vrostlé v porfyrovité 

hornině a jen někdy objevuje 

se v napodobeninách plíškovitých, 

větvičkovitých a vláskovitých 

jako ryzí zlato. Roční 

výtěžek dolů činí průměrem 

1070 kg čili 3820 hřiven, t. j. 

55 % veškerého výtěžku zlata 

v Rakousko-Uhersku. Dne 10. 

a 19. kv. 1849 byla A. vydrancována 

a vypálena valašskými 

horaly vedením Abrahama Janka, 

a mad′arské obyvatelstvo 

krutě porubáno. 

Abrudfalva, ves v sedmihr. 

župě bělehradské v zlatonosném 

okrsku abrudbányském 

se 4593 obyv. (1880). 

Abrupce (lat. abruptio), 

přetržení, náhlá přestávka. 

Abrupta (z lat.), vtipné, 

chvilkové nápady. A b r u p t n í, 

nesouvislý, přervaný; srázný 

(na př. půda); e x a b r u p t o, 

z náhla, z čista jasna, s patra. 

Abrus L., keřík z čeledi 

luštinatých rostlin, druhem A. 

precatorius L. (Glycine A. L.), 

s o t e r e k presl, v Africe a 

tropické Asii zastoupený a odtud 

i do Ameriky zavedený. 

Z něho vídati u nás často kulatá, 

červená semena as jako 

hrášek velká, černou skvrnou 


označená, z nichž růžence (»Paternostererbse«) 

a korálové ozdoby se dělávaly. Také se z nich 

upravuje klih. A. jest vysoko popínavý keř 

s úponkovitým koncem listů sudospeřených. 

Květy červenomodré nakupeny v úžlabních 

klasech, na nichž posléze i krátké lusky se 

houpají. Děd. 

v Indii užívá se kořene jako rad. Liquiritiae 

(sladkého dřeva). Semena obsahují zvláštní, 

ve vodě nerozpustný ferment, Jequiritin. Nálevu 

studeného těch semen, jménem semen Jequirity 

známých, užívá se k léčení tvrdošijných 

zánětů spojivky. Srovnej Jequirity. Jš. 

Abruzzy, vysoké pohoří ve střední Italii, 

patřící ke středním A p e n n i n ů m a pojmenované 

dle města A b r u z z a (Aprutium), jak za 

středověku zváno nynější T e r a m o (Interamna). 

Dle tohoto horstva nazvána dále nejsevernější 

část’ někdejšího království Neapolského, mezi 

ř. Trontém a Trignem, jež rozdělena byla ve 

3 provincie nazvané vzhledem k poloze své 

od hlav. města: Abruzzo ulteriore I., Abr. 

ulteriore II. a Abr. citeriore, kteréžto rozdělení 

i za nového zřízení italského zůstalo 

v platnosti, avšak přidělena k nim prov. Molise 

(nyní Campobasso) a všecky čtyři spojeny 

jsou v jedno správní území (compartimento 

territoriale) A b r u z z i - M o l i s e. Toto hraničí na 

sev. s Markami a Umbrií, na záp. s Latiem 

(Římskem), na jihu s Campanií, na východě 

s Apulií a mořem Adrijským a má dle Strelbického 

rozlohu 17.008 km 2 , zejména Abruzzo 

ult. I. čili T e r a m o (dle hlav. města) 2875 km 2 , 

Abr. ult. II. čili A q u i l a 6625 km 2 , Abr. citeriore 

čili Chieti 3092 km 2 a Campobasso 

4416 km 2 . A., v nichž poloostrov italský dosahuje 

největší své výše, jsou vápencové hory 

nesnadno přístupné, příkré, skalnaté, divoké. 

rozeklané úžlabími. ale nad míru malebné a 

dostupují svého vrcholu v hoře G r a n S a s s o 

d’Italia č. Monte Corno (2909 m) na sev. 

hranici prov. aquilské, M o n t e V e l i n o (2505 m) 

v jižní části téže prov. a v M o n t e A m a r o 

(Majella 2905 m) v záp. Abr. citeriore. V podstatě 

své skládají se ze dvou mohutných pásem 

horských, od sz. k jv. se táhnoucích, 

z nichž východní, jsouc vyšší a divočejší, 

příkře spadá k moři Adrijskému, kdežto západní 

údolím Salta a pánví Fucinského jezera 

(660 m n. m.) ponenáhlu sklání se ke Campanii. 

Uprostřed obou těchto pásem jest hluboké 

a široké údolí (700 m n. m.), v němž ř. 

A t e r n o od sev., G i z i o od j. tekoucí v sebe 

splývají nedaleko Popoli, načež pode jménem 

Pescara vysoký vých. řetěz protrhše, jakožto 

hranice mezi Abr. ult. I. a Abr. citeriore spějí 

k moři Adrijskému, z jehož četných, krátkých, 

ale na jaře se rozvodňujících a mnoho škody 

způsobujících přítoků sluší ještě jmenovati 

Tronto, Tordino a Sangro. Jezero C e l a n s k é 

č. Fucinské (Lacus Fucinus), vyhaslý obrovský 

sopečný jícen, jež povodněmi často pustošilo 

své okolí, jest nyní z největší části vysušeno 

obnovením odvodňovacího průplavu, 

jejž cís. Claudius u nynějšího Avezzana vystavěti 

dal. Podnebí Abruzz jest pro vysokou 

polohu země celkem drsné, ale zdravé a na 

Abruzzy — Absalom. 89 

úpatích mírné. Husté lesy dubové, bukové, 

jilmové a ve vyšších polohách černé pokrývají 

výšiny jsouce domovem medvědů, černé 

a červené zvěře. Pod Gran Sassem žijí ještě 

kamzíci. Údolí jsou úrodná a daří se v nich 

mandlovníky, kaštany, ořechy a rozmanité 

jiné ovocné stromoví, v nižších krajinách blíže 

pobřeží mořského i fíky a olivy. Obyvatelstva 

bylo r. 1885 úhrnem 1,386.817. Abruzzané 

bývali pověstni lupičstvím. jež po odstranění 

dynastie bourbonské nabylo dokonce 

i jakéhosi nátěru politického, ale nyní již docela 

jest vymýceno. Jest to lid pastýřský a 

sedlský, silný a pěkně urostlý, prostý, drsný, 

hlavně kukuřicí a vínem střídmě se živící, 

k rodným horám a náboženství z duše lnoucí, 

pověrečný, pohostinný a hudebně nadaný, 

z něhož vojsku italskému dostává se statného 

jezdectva. Hlavním jeho zaměstnáním jest 

chov dobytka, zvláště vepřového (v horách) a 

ovcí, jichž vlna jest vzácné jakosti; ale také 

zemědělství značně zde prospívá, zejména se 

pěstuje žito, len, zelenina, šafrán (v okolí 

Aquily) a víno. Velká péče věnuje se moruším 

a hedvábnictví, jakož vůbec průmysl patrné 

činí pokroky; hojná jest výroba rukodílného 

zboží vlněného a hedvábného a kůže abruzzské 

čile vyvážejí se na Východ; též dobré pověsti 

těší se zdejší solené maso, uzence (z Amatrice) 

a znamenité uzené kýty. V letních měsících 

mnoho Abruzzanů hledá výživu v sousedních 

provinciích zvláště vypomáháním při žních. — 

K o m m u n i k a c e Byla do nedávna velmi zanedbána, 

nebot’ přes A. od moře Adrijského 

k Tyrrhenskému nebylo vůbec žádné silnice, 

do Neapolska vedla jediná, pro vojsko velmi 

neschůdná cesta; země byla téměř nepřístupna 

vojskům, avšak strategické této výhody (zvláště 

pro drobnou válku) nikdy nebylo náležitě využitkováno. 

ani za starověku proti Římanům 

(r. 90 př. Kr. ), ani za středověku proti Němcům, 

Francouzům a Španělům, ani v době 

novější proti vojsku direktoria franc. (1798) a 

Rakušanům (1821) pro lhostejnost a chabý odpor 

obyvatelstva. Teprve za naší doby vystavěna 

silnice z Gaety a tím vysočina abruzzská 

nabyla přímého spojení obchodního i strategického 

s Tyrrhenským mořem. R. 1871 počaly 

se zde stavěti i železnice, a tu pro A. 

zvláště důležita jest žel. dráha vycházející 

z pobřežní dráhy italské od pevnosti Pescary 

do Aquily. a odtud jednak do Terni (dokončena 

r. 1883), jednak do Říma vedoucí. 

Absalom (vlastně Abšálóm), třetí syn Dávidův 

a Maechy (Maaká), dcery kr. gešúrského 

Talmaje, pověstný svou krásou, ale i pýchou a 

mstivostí; zabiv svého bratra Amnóna, protože 

násilí učinil sestře jeho Támáře, utekl k dědu 

svému se strany matčiny, králi gešúrskému 

(II. kr. 13). Pobyv tu tři léta dosáhl odpuštění 

Dávidova, ale chtěje sám místo otce svého 

v Isráéli panovati, získal úlisností pro sebe lid 

a vzbouřiv se proti otci přinutil jej k útěku. 

Než v bitvě u Machanaim svedené vojsko 

A-ovo poraženo, a on sám uváznuv svými 

dlouhými vlasy na stromě, od vojevůdce Jóába 

byl trojím kopím proklán. (II. kr. 18.) Jrk. 


90 Absalomův hrob — Absarii. 

Absalom˚uv hrob (viz vyobr. č. 29.) jest 

osamotnělá stavba náhrobní na jihozáp. straně 

od Jerusalema, jež ukazuje zajímavou smíšeninu 

několika slohů. Jest to stavba čtyřhranná, 

na rozích sesílená pilastry, mezi nimiž viděti 

vždy dva polosloupy a dva čtvrtsloupy, bez 

paty, s dříkem nekanellovaným. ale s hlavicí 

pozdně iónskou. Architrav jest opět dórský, 

s vlysem opatřeným řadou triglyfů a metóp 

Č. 29. Absolomův hrob. 

okrouhlými štíty ozdobených. Vlys tento 

i attika čtyřhranná, nad ním se vznášející, 

korunován jest vykrojenou římsou formy 

egyptské. Na attice leží ještě válcovitý nástavek 

a na něm střecha kuželovitá, ukončená 

jakýmsi tvarem trychtýřovitým. Slohy zde zastoupené 

jsou vesměs forem pozdních a proto 

stavba tato povstala teprve tehdy, když již 

všechny byly vypěstovány, ač ještě do nedávna 

někteří měli ji za výtvor předřecké, 

čistě semitské architektury (Durm, Braun). 

Nyní všeobecně se uznává, že hrob tento, jakož 

i všechny podobné, v okolí Jerusalema se 

nacházející, pocházejí z dob římských císařů. 

Absalon (1128 — † 1201), vlastně prý 

A x e l, arcibiskup lundský, pověstný nepřítel 

baltických Slovanů, proti nimž popuzoval krále 

Valdemara I., ano 1 výpravu válečnou vedl. 

Již r. 1159 porazil Vendy, jichž lodi se pokusily 

přistati u Boslunde blíže Korsőru. Asi 

r. 1169 dobyl útokem A r kóny, hlavního města 

ránských Slovanů, podmanil je a přinutil, 

aby se dali pokřtiti. Tak poslední zbytek pohanství 

slovanského zmizel; ale ani Slovanů 

křest’anských nešetřila výbojnost A-ova. Bogislava, 

vévodu pomořanského, poštvaného císařem 

Bedřichem I., jemuž nový dánský král 

Knut VI. nechtěl déle manem býti. porazil 

u Rány tak, že dle vypravování dánských kronikářuv 

z 500 pomoř. lodí sotva 35 se zachránilo 

(1184). Přímořské kraje baltické odňal 

Bodrcům a hlavně jeho přičiněním mohli se 

od r. 1193 králové dánští nazývati též králi 

Slovanů. R. 1207 dobyl A. také Estonska. — 

Ve své státnické činnosti zastával se sice horlivě 

principu, že oba meče, duchovní i světský, 

mají býti svěřeny kněžstvu, ale dbal zase 

naproti lidu prospěchu králova, a to až přílišně, 

tak že utlačoval lid těžkými a přísně 

vymáhanými daněmi. Rázně vystoupil proti 

námořským loupežníkům, proti nimž založil 

tvrz H a f n, základ to pozdější Kodaně. I jeho 

činnost církevní byla značná. Aby napravil 

kázeň klášterní, povolal opata Viléma z Paříže, 

v klášteře Sorő usadil cisterciáky, vydal roku 

1171 sjaellandské právo církevní. Svou diécési 

Roskilde a zvláště líbezné Sorő zamiloval si 

tak, že nechtěl r. 1177 přijmouti arcibiskupství 

lundské, až jej přiměl k tomu papež kategorickým 

příkazem, dovoliv mu zároveň, aby 

podržel Roskilde. Jako třetí arcibiskup lundský 

horlivě se jal napravovati stav duchovní, zvláště 

zavedením coelibátu. Skónští, velmi nespokojení 

s těmito novotami a s ukládanými desátky, 

opírali se mu i zbraní, ale v pověstné 

bitvě u mostu dysijského byli dvakrát poraženi. 

Teprve r. 1191 vzdal se konečně biskupství 

roskildského a podržel jen arcibiskupství 

do své smrti. — Nevšední měrou podporoval 

i vědy, zvláště dějepis. Saxo Grammaticus a 

Suen Aagesőn byli od něho vyzváni, aby napsali 

dánské dějiny, k nimž mnichové v Sorő 

měli každoročně přičiňovati doplňky. Dal také 

sebrati pověsti o rodu Knutově v Knytlinga 

saga. —A. nar. na Sjaellandě, u Sorő,. byl vychováván 

po tři léta společně s králevicem Valdemarem, 

s nímž jej pojilo odtud vřelé přátelství. 

R. 1148 přišel do Paříže studovat na tamní 

dánské kolleji; procestovav potom několik zemí, 

vrátil se do vlasti a stal se biskupem roskildským 

r. 1158, tedy o rok později než Valdemar 

králem. Od té doby podporoval krále ve 

všech jeho snahách po nezávislosti, po tužší 

jednotě země a po rozšíření panství. Zemřel 

v Sorő a byl pohřben v klášterním kostele; 

hrob jeho byl otevřen r. 1536 a nalezeno prý 

tělo nezpráchnivělé; dosud v kodaňské sbírce 

umělecké ukazují se jeho hůl a meč. Ks. 

Absam, poutnické místo v tyrol. hejtm. 

inšpruckém, 1262 obyv. (1880), 3 továrny; zde 

bydlil proslulý houslař Jakub Stainer. 

Absarii. Statky korunní v říši francké obsahovaly 

vedlé dvorů, na nichž se pravidelně 

hospodařilo (mansi vestiti) i dvory opuštěné 

s pozemky ladem ležícími (m. absi sive nudi), 


jež se pronajímaly ku pastvě za nepatrné nájemné. 

Najemníci dvorů takových zvali se a. 

Později užíváno výrazu a. k označení lidí 

zchudlých, jakož i poddaných, se dvorů od 

vrchnosti pozemkové sehnaných. -l. 

Absces (lat.) viz H l í z a. 

Abscissa viz Geometrie analytická. 

Abscisse (z lat.), odříznutí, v lék. odstranění 

chorobného údu neb novotvaru řezem. 

Peč. 

Abscon, průmyslná obec ve franc. depart. 

du Nord, arrond. valencienneském, 8 km sev. 

od Bouchainu, s 3000 obyv., s cukrovary, 

mlýny, celní stanicí a kamenným uhlím. 

Absdorf viz O p a t o v. 

Absdorfsky´ Heřman, kněz řádu piaristského 

(* 1673 v Litomyšli, †tamtéž 1739). Sepsal: 

Recollectio octiduana non solum religiosis 

sed et saecularibus personis ad perfectionem 

spiritualem aspirantibus perquam utilis (Král. 

Hr. 1727); Exercitia philosophica. (Wildb. 1711.) 

Viz Schaller: Lebensbeschreibungen. Bv. 

Absence (z lat. absentia), nepřítomnost: 

1) Vynechání (zameškání) povinných 

hodin ve škole, v úřadě. Red. — 2) V lék. 

okamžité porušení paměti nebo-li přervání 

proudu myšlének, podobající se někdy mírné 

mdlobě. Jeví se při ochablosti z namáhání 

duševního, pak co počáteční stadium opilosti, 

nejčastěji však při počátku i průběhu chorob 

čivstva ústředního, zejm. v padoucnici. Peč. 

Absenční platy, církevní dávky, které 

platili bud’ biskupovi beneficiáti za zproštění 

povinnosti sídelní, zejména ti, kteří více obročí 

duchovních měli, aneb církevním ústavům 

nebo klášterům jejich příslušníci, kteří jako 

farní vikáři fary ustavům těmto přivtělené 

spravovali, a sice za to, že mimo předepsanou 

pospolitost žili. Platů těchto, jež dosáhly zejména 

ve středověku dosti velikého rozšíření, 

právo dnešní nezná. Hnr. 

Absens (lat.): 1) V právním ohledu viz 

Nepřítomný.— 2) A. heres non erit, lat. 

úsloví právní: Nepřítomný nebude dědicem. 

Absenters neb Absentees (angl.) viz 

Absentismus. 

Absentismus (z lat.), nepřítomnost, angl. 

absenteeism, kterýmžto slovem se naznačuje 

z v y k tříd zámožných, zejména majitelů velkých 

statků, přebývati trvale mimo statky své 

bud’ ve velkých městech nebo v cizině. Již. 

sám systém pachtovní, mnohdy se zvykem tím 

souvisící, mívá neblahé následky v ohledu 

národohospodářském, které zostřují se při pobytu 

v cizině tím, že valná část’ důchodů ze 

země uniká, místo aby použito bylo jich k melioraci 

rolnické nebo k rozvoji průmyslu a obchodu 

domácího. Význačným příkladem a-mu 

jsou poměry irské, kdež následkem konfiskací 

veškerá téměř půda nalézá se v rukách několika 

málo rodin, jež od zrušení parlamentu 

irského většinou v Anglii neb na pevnině sídlí 

a rozsáhlé statky své na delší dobu v pronájem 

dávají podnikatelům, kteří je prostřednictvím 

t. zv. middlemen po malých parcellách 

na krátký čas rolníkům propůjčují, docilujíce 

tímto rozdrobením většího zisku. Irové proto 

Absces — Absinth. 91 

spatřovali v a-mu hlavní příčinu zchudnutí 

země a vystupovali ostře proti statkářům mimo 

zemi se zdržujícím (a b s e n t e r s). Někteří národní 

hospodáři angličtí popírali zhoubné následky 

a-mu poukazujíce k tomu, že statkáři 

v cizině žijící důchody své berou ve směnkách 

cizích, které representují hodnotu zboží 

anglického, z Anglie do ciziny vyvezeného, 

tak že vlastně důchod jejich konečně přece 

jen jest ku prospěchu průmyslu domácího 

Nehledíc ani k tomu, že místní škodný účinek 

a-mu na určitou krajinu tím vyvrácen není, 

ježto doktrina tato jednostranně jen k průmyslu 

domácímu jako celku přihlíží, jest nepopíratelno, 

že z pobytu statkářů v cizině zisk 

mají ti, kdož potřeby jejich tam uhrazují, a že 

zisk tento zvětšuje národní bohatství ciziny 

na úkor země domácí. Ostatně všickni shodují 

se v tom, že a. jest škodlivý v ohledu 

sociálním, ježto odcizuje vlasti třídu zámožnou 

a vzdělanou, což zejména na váhu padá 

v Irsku, kde právě všecko bohatství jest v rukách 

majetníků půdy, kdežto t. zv. střední třída 

nečetně jest zastoupena. Vk. 

Absentovati se (z lat.), ve vojenství o d ej 

í t i Bez dovolené, v z d á l i t i s e od své vojenské 

družinv tak, že voják na zavolanou 

nemůže konati službu vojenskou. Dovolené 

a b s e n t o v á n í jest zproštění služby na krátký 

čas, kdy voják i z posádky odejíti smí. Ve 

vojenském trestním zákonnictví rozumí se a bsentováním 

vzdálení se od vojska o své 

ujmě, aniž má voják úmysl, navždy zhostiti 

se služby vojenské, a trestá se jakožto p ř eč 

i n dle 6. článku voj. vězením až do šesti 

měsíců. Měl-li by však voják úmysl, navždy 

se zhostiti vojenské služby, stává se absentování 

d e s e r c í a trestá se jakožto zločin dle 

5. čl. voj. Bž. 

Abschatz H a n s A s s m a n n svob. pán 

(* 1646 — † 1699), básník něm. z druhé slezské 

školy. Napodoboval vlaské básníky (Guariniho, 

Pastor fido), a Lohensteina, nade kterého 

však předčil opravdovějším citem a srdečností. 

A. pocházel z Vrbice ve Slezsku a byl 

po smrti Jiřího Viléma (knížete břežského a 

lehnického) správcem knížectví lehnického, 

jež zastupoval na sněmích vratislavských a 

na dvoře vídeňském. Jeho básně vydal Ch. 

Gryphius teprve po jeho smrti. Výbor z básní 

jeho vyšel 1824 v Bibliothek deutscher Dichter 

des XVII. Jh. vLipsku. 

Absida viz A p s i s. 

l’ Absie, obec ve franc. depart. Deux-Sévres, 

arr. parthenayském, s proslulým opatstvím 

(z r. 1 120), stud. prameny železitými a 1549 

obyv. (1881). 

Absinth, velmi silný likér, jenž zvláště 

dobrý ze Švýcar do obchodu přichází. Jménem 

extrait d. a. jest původ pravého a-u naznačen; 

připravujít’ jej z výslazů nízkých bylin 

alpských (Artemisia rustellina, spicata, glacialis, 

rupestris a j.), k němuž se přidá anýzu. Výslaz 

ten jest bohatý silicemi (terpeny a látkami 

kyslíkatými), kteréž zředěny byvše vodou jakožto 

bílá sraženina olejová se objeví. V obchodu 

dvojí jest a.: obyčejný a švýcarský. 


92 Absinthiin — Absolon. 

Vyrábí se ve Francii a ve Švýcarech, nejvíce 

se ho spotřebuje ve Francii; ze Švýcar vyváží 

se do Francie ročně více než 90.000 hl. 

Ve Francii ujalo se pití a-u teprve okolo 1847; 

když totiž. Francouzové obsadili Alžír, musili 

vojáci píti vodu absinthovanou jako prostředek 

proti zimnici; vrátivše se domů zvyk ten tak 

rozšířili, že ted’ skutečným je zlořádem národním. 

Lékař Legrand tvrdí, že i mírné pití a-u seslabuje 

a ničí ústrojí tělesné; znamenitý Moreau 

myslil, že neblahé účinky a-u dlužno přičísti rozmanitým 

škodlivým látkám, kterými se a. porušuje. 

I v armádě i na lod’stvu franc. pití a-u je 

zakázáno. Srv. A b s i n t h i s m u s. Rn. red. 

Absinthiin, hořčina z pelyňku, skorem 

bezbarvá průsvitná pevná hmota, aromatického 

zápachu, velmi hořké chuti a neutrálné 

reakce. Taje při 120—125 ° C., rozpouští se ve 

studené i horké vodě jen nepatrně, v aetheru 

lépe, v líhu i chloroformu snadno. Hnědý roztok 

v koncentrované kyselině sírové zmodrá, 

zředíme-li jej vodou. V malé dávce účinkuje 

a. jako jiné aromatickohořké léky, v dávkách 

větších však dle učení některých působí 

prý v čivstvo nápadně. A. snižuje dle 

některých (Leonardi) horečku, dle jiných (Righini) 

působí pouze jako látka indifferentní, 

hořká. Pamětihodno jest, že mléko krav 

i maso ovec, jimž v píci a. byl přimísen, 

jsou chuti hořké. V lékařství podává se a., nehledě 

k zevnímu upotřebení, pouze co stomachicum 

a to bud’ co extrakt neb v tinktuře a 

slouží k výrobě mnohých žaludečních tinktur 

a elixírů. Bhk. Peč. 

Absinthismus zove se choroba vyvolaná 

dlouhým a nemírným požíváním absinthu. Podstatou 

její jest chronická otrava lihem, ale liší 

se od této některými zvl. příznaky, zejména křečovitými 

i pravdivými epileptickými záchvaty. 

Těmito příznaky trpí ve Francii výhradně jen 

pijáci absinthu, bitteru i silice pelyňkové, ve 

Skotsku a v Irsku pijáci alkoholů obilných. Magnan 

a Labord (Société de med. publ. Paris 

1807) poukázali k tomu, že bouquet užívaný 

k zhotovování absinthu obsahuje salicylan methylnatý, 

kterým autorové jmenovaní u zvířat 

vyvolali křeče. Dále poukázati sluší k tomu, 

že dnes jest příprava alkoholů k vyrábění likérů 

používaných málo pečlivá; obsahujít’ vedlé 

škodných přiboudlin i furfurol či alkohol 

furfurolový (C5H4O2), kterýž, jak pokusně zjištěno 

u zvířat, celý typ epileptického záchvatu 

vyvolati dovede. A právě i tento furfurol nalézá 

se ve mnohých absinthech. ch. 

Absinthium: 1) V bot. viz A r t e m i s i a. — 

2) V lékařství H e r b a A. Sušených listů a 

květů pelyňku (Artemisia absinthium) užívá se 

ode dávna za léčivo. Vyznačují se zvláštní 

silnou vůní a nad míru hořkou chutí. Mimo 

látky jiné obsahují 1 /2 − /, 2 proc aetherického oleje 

barvy zelené a indifferentní hořkou hmotu 

absinthiin (v. t.). Peč. 

Absinthol, jest součást’ pelyňkové silice 

sloučenství C16H18O, vroucí při 195 ° C. Bhk. 

Absinthové dˇrevo z rostliny Carissa 

icron Dup. — Th. na ostrově Reunionu. 

Sluje též h o ř k é d ř e v o bourbonské. Děd. 

Absis viz A p s i s. 

Absit (z lat. abesse), budiž vzdáleno, ncbudiž 

toho, Bůh uchovej ! 

Absne, tak sami sebe zovou A b c h á z o v é. 

Absolon viz Absalom. 

Absolon J o h n, malíř angl., * v Londýně 

1815. Již v létech chlapeckých opatřoval si prostředky 

životní nejprve jako portraitista, pak 

jako malíř divadelní. R. 1837 zaslal dva obrazy 

olejové brit. institutu, které však ostaly nepovšimnuty. 

A. odebral se do Paříže, kde živil 

se malířstvím miniaturním. R. 1842 obeslal 

výstavu malířů akvarelních obrazem Kazatel 

Wakefieldský, který pro svou pravdivost se 

líbil, načež vznikla řada obrazů líčících scény 

ze života lidu moderního a illustrace ke spisům 

populárních autorů anglických, jako: Rybár 

(1845), Spící princ Karel Edward (1846), 

Panna Orleanská (1850), První noc v klášteře, 

Krtiny (1856). Olejový obraz jeho Boulogne 

(1857), vyznamenávající se komposicí, charakteristikou, 

pravdivostí a humorem, rozmnožen 

chromolithograficky. V pozdějších létech konal 

A. cesty po Švýcarech, z kteréžto doby pochází 

scéna z Lazebníka sevillského, která svědčí 

o neobyčejné technické zručnosti A-ově. Obrazy 

A-ovy vyznamenávají se přirozeným pojímáním 

předmětu líčeného, skvělou barvitostí, ale 

na ujmu jest jim nedostatek hlubších studií. 

Absolon Lilienberg Daniel, naroz. 

v Kéžmárku uprostřed XVII. století. Byl důvěrným 

přítelem Emericha Tökölye a Heleny 

Zriňské. R. 1674 poslal jej Tököly jako svého 

vyslance do Varšavy na sněm polský, který 

zvolil Jana Sobieského králem polským. Jeho 

pokusy, získati nově zvoleného krále pro záměry 

uherských odbojníků, selhaly. R. 1677 

poslal jej Apaffy s tajným poselstvím do Paříže. 

R. 1688 vydal A. hrad Munkács Leopoldu 

I., načež jmenován byl válečným kommissařem 

a později vyslaneckým tajemníkem 

pro Švédsko. Bbk. 

Absolon z L e d s k é, rodina vládycká, která 

mívala za znamení erbovní dvé rohův ozdobených 

na štítě i jako klenot. (Viz vyobr. 

č. 30.) Větev jich, Chorynští z Ledské, 

přeměnili ozdoby na rozích v hady. Prvotně 

seděli na tvrzi Ledské (u Kostelce n. O.) a 

první známý jich předek jest J a n K u c h y n k a 

(1442—1451). Jméno potomka jejich A-a (1496 

a 1502) zobecnělo v rodu tomto tak, že se 

všichni potom až do vymření A-y jmenovali. 

Synové neb vnukové A-ovi J a n s t a r š í (†1544) 

a V i k t o r i n (†1528) drželi rozličná zboží 

šosovní při Mýtě a též Mezilesice, Dobřínov 

a Ježkovice, což všechno potom prodáno. Jan 

starší rozdělil se se syny Viktorinovými r. 1528, 

0bdržev za díl Ledskou, a zůstavil syny B ed 

ř i c h a (1540—1556) a V á c l a v a, z nichž 

byl tento r. 1565 pánem na Ledské. Sestra 

jejich Eliška vdána byla za Václava Hostovského 

z Vlčnova. Potomek Václavův A d a m 

prodal Ledskou r. 1587 M a r j a n ě A b s o l o - 

n o v é z K r a l o v i c a obdržel za to dvůr dobřínovský. 

Viktorin dotčený zůstavil syny M ik 

u l á š e (1528—1563) a J a n a m l a d š í h o 

(1528), kteří obdrželi při rozdílu se strýcem 


svým ves Uřiněvice, Mikuláš pak, přečkav 

bratra svého, přikoupil Lično a Třebešov 

(y jeho Kateřina z Újezdce). Zůstali po něm 

synové A. (1566—1586) V i k t o r i n (1566) a 

J a n (1566—1606, y 1. Anna Častlovna z Tumnic, 

2. Johanka z Radče). Jan držel naposled 

Č. 30. Znak rodu Absolona z Ledské. 

Úřiněvice sám a přikoupil r. 1598 Hoděčín. Zemřel 

před r. 1607 bezdětek a zboží jeho všechno 

spadlo na strýce Mikuláše A-a z L. Tento 

byl syn dotčené Marjany Absolonové z Kralovic, 

která byla koupila r. 1585 Hoděčín a 

r. 1587 Ledskou. Mikuláš maje potom ve své 

ruce vše jmění rodinné pustil Úřiněvice vdově 

Johance z Radče a prodal r. 1608 Hoděčín 

a r. 1612 Ledskou. Učinil tak, poněvadž byl, 

pokud vědomo, posledním toho hesla. Sčk. 

Absoluce (z lat.) zproštění, propuštění: 

1) Viz Rozhřešení. — 2) A. generální 

či všeobecná (apoštolské požehnání umírajícímu) 

jest požehnání spojené s plnomocnými 

odpustky, které umírajícím uděluje papež aneb 

kněz od něho zplnomocněný. Požehnání to 

dávali již za starodávna papežové obyčejně 

skrze své legáty umírajícím věřícím, jmenovitě 

těm, kteří o církev byli zasloužilí. Později 

zplnomocňovali k tomu biskupy, když za to 

žádali, ale vždy jen na tři roky a s podmínkou, 

že je budou udělovati sami neb skrze 

světící biskupy své; jediné v nutné potřebě, 

pro dobu noční a vždy pro každý jednotlivý 

případ zvlášt’ mohli tu moc přenésti na některého 

kněze. R. 1747 ustanovil Benedikt XIV. 

v konst. »Pia Mater«, že každý biskup, žádá-li 

za to, může na celou dobu svého úřadování 

obdržeti moc udělovati a-ci, že tu moc může 

přenésti na kterékoli světské neb řeholní kněze, 

a že moc ta byvši jednou udělena nepřestává 

smrtí papeže, který ji udělil, ani smrtí biskupa, 

který ji na některého kněze přenesl. Nyní 

dostává každý biskup plnomocenství to hned 

při nastupování svého úřadu a určuje také 

hned kněze, na které je přenáší. V našich 

diécésích udělují biskupové plnomocenství to 

všem oprávněným zpovědníkům své diécése. 

Generální a. uděluje se všem těžce nemoc- 

Absoluce — Absolutismus. 93 

ným údům církve, kterým může uděliti se 

svátostné rozhřešení a poslední pomazání. Aby 

však nemocný plnomocných odpustků vskutku 

nabyl, žádá církev, aby byl ve stavu milosti 

(a proto má dříve řádně se zpovídati a nejsv. 

svátost oltářní přijati, aneb, nemůže-li to již, 

dokonale svých hříchů litovati), alespoň ve 

svém nitru jméno Ježíš nábožně vzýval, nesnáze 

a bolesti trpělivě snášel jakožto pokání 

za minulý život a byl hotov oddaně vše přijati, 

co se Bohu bude líbiti. — 3) A. nad 

m r t v o l o u neb nad tumbou jest prostřednická 

modlitba, kterou kněz stoje u nohou 

mrtvoly neb mezi oltářem a tumbou koná za 

zemřelého, aby Bůh mu odpustil a jej do slávy 

věčné přijal, při čemž rakev neb tumbu kropí 

svěcenou vodou a ji okuřuje. Sa. 

Absolutio ab instantia (lat.), p r o p uš 

t ě n í z i n s t a n c e, osvobození pro nedostatečnost 

důkazu, znamená v řízení trestním způsob 

ukončení processu, kterým obžalovaný ani se 

neodsuzuje ani zúplna neosvobozuje, poněvadž 

sice nebyl proveden úplný (ve smyslu zákonné 

theorie průvodní) důkaz viny, ale také nebyly 

vyvráceny všecky příčiny podezření proti němu 

svědčíčí. A. a. i. dospěla plného svého rozvoje 

v obecnoprávním processu inkvisičním jakožto 

konečná důslednost zákonné theorie průvodní. 

Hlavní její význam jest ten, že řízení proti 

tak osvobozenému nepokládá se definitivně za 

skončené, ale může kdykoli býti obnoveno, 

jakmile vyskytly se nové důkazy dřívějšího 

obvinění. Namnoze spojovány s tím v praxi 

nebo zákonech partikulárních i jinaké nepříznivé 

účinky: postavení pod dozor policejní, 

povinnost, položiti jistotu, konfinace, ba 

i dokonce zavření. V t. zv. reformovaných 

řádech trestních a. a. i. po příkladu francouzském 

právem byla odstraněna; nesrovnávát’ se 

se zásadou obžalovací, sám pak základ její 

pominul odstraněním zákonné theorie průvodní. 

Tak stalo se i v r a k. ř. tr. z r. 1850 (§. 288.). 

Ř. tr. z r. 1853 (§. 287.) přijal sice opět formu 

rozsudku, kterýmž »obžalovaný osvobozuje se 

od obžaloby pro nedostatečnost důkazů«; forma 

ta však byla zrušena zákonem daným dne 15. 

listop. 1867, čís. 132. ř. z. Na tom zůstalo 

i v nyn. ř. tr. z r. 1873, kterýž v §. 259. stanoví, 

že soud má vynésti rozsudek osvoboz 

u j í c í, nalezl-li, »že není prokázáno, že obžalovaný 

spáchal skutek za vinu mu kladený«. 

Ostatně viz R o z s u d e k. rch. 

Absolution, forma osvobozujícího nálezu 

v tr. řízení francouzském. Srov. čl. A c q u i ttement. 

Absolutismus (lat. od absolvere = zprostiti, 

absolutus = prost). Právo státní značí 

slovem a. způsob vlády v tom záležející, že 

vladař, vykonávaje vůbec moc státní a zvláště 

moc zákonodárnou, n e n í v ázán souhlasem 

jiného orgánu ve státě, vládne tedy neobmezeně, 

pokud neběží o závazky m e z i n á r odní. 

Můžeme sobě mysliti a. rovněž tak v r e p ub 

l i c e jako ve státech, kde vladařem jest osoba 

jediná, obyčejně však užívá se slova a. toliko 

v m o n a r c h i i, kdež pak totožné jest s výrazem 

a u t o k r a t i e (samovlády) a značí pro- 


94 Absolutisté — Absolutní. 

tivu soustavy monarchie konstituční, kteráž 

záleží v tom, že vladař ve výkonech vládních 

omezen jest sněmy bud’ s t a v o v s k ý m i 

neb obesílanými zastupitelstvem lidu v e š k er 

é h o. I v monarchii absolutní jest vladař toliko 

o r g á n e m s t á t u jakožto panujícího subjektu, 

nikoliv tímto panujícím subjektem samým, 

a není tedy i se stanoviska absolutního 

státu správnou věta l’état c’est moi, prý Ludvíkem 

XIV. v zasedání zákonodárného sboru 

pronesená. Vladař absolutní může za stát vydávati 

zákony nemaje potřebí svolení zastupitelstva 

lidu; jemu přísluší i výkonná moc 

ve státě. Avšak z pojmu výkonné moci vyplývá, 

že tato povždy pohybovati se musí 

v mezích zákona (v. Administrace), a proto 

mylné jest domnění, jako by absolutní vladař 

nebyl vázán zákony (princeps legibus solutus). 

Ovšem může vladař zákony ty kdykoliv sám 

změniti; dokud však toho neučinil, jest i on 

sám zákonem zavázán. Přísným šetřením této 

zásady liší se vláda absolutní od d e s p o t i e 

(tyrannidy), kde vladař má se za oprávněna 

panovati libovolně a bez ohledu k právním 

zásadám, jím samým vytčeným. Absolutní monarchie 

udržela se v Evropě toliko v Rusku 

a v Turecku, v říši této i přes vyhlášení 

ústavy ze dne 23. pros. 1876. Pžk. 

Absolutisté, obhajcové absolutismu. Jimi 

byli ve Francii t. zv. legisté (znalci římského 

práva), kteří chtěli monarchii zjednati základv 

dávného císařství římského. Pžk. 

Absolutně neurčité a absolutně určité 

sazby trestní viz Sazby trestní. 

Absolutně nezp˚usobily´ prostˇredek 

viz Nezpůsobilý prostředek. 

Absolutní (z lat.) jakožto protiva vztažitého, 

podmíněného, obmezeného, závislého; 

prostý, pouhý, čistý, o sobě vzatý, s jiným 

nesrovnávaný, samostatný, samosvojný, dovršený, 

svrchovaný, dokonaný a dokonalý. 

Slova toho hojně v životě a téměř ve všech 

naukách se užívá, smyslem více méně odstíněnym. 

V m a t h e m a t i c e znamená číslo a. 

prosté, nikterak nepojmenované, jakožto odpověd’ 

na otázku »kolikrát«; ale slují a-mi také 

veličiny, které něco v přírodě trvajícího vyjadřují 

a tedy stálé jsou neb námi za stálé se 

pokládají, na př. rovnomocniny chemické. Hyb 

bodu v neobmezeném prostoře, k žádnému 

druhému bodu nevztahovaný, o sobě pojatý, 

nazývají v mechanice hybem a-m. proti němuž 

stojí hyb vztažitý čili relativní: rovněž 

má se při slově klid. Hyb i klid ve světě zkusném, 

námi vnímaný, jest ovšem relativní. Ve 

fysice a. váha, prostá, bez ohledu k objemu 

těla čili nesrovnaná s váhou těla jiného (na 

př. vody) stejného objemu; v opačném případě 

vzniká váha specifická čili poměrná; a. 

pevnota, tvrdost a j.-V logice soud všeobecný, 

nepodmíněný a nutný, jakož i zásady, 

které důkazu nevymáhají, a-mi slují; a. jistotou 

pak jistota nejvyššího stupně. Dále se vyskytuje 

výraz a. klad (posice) něčeho, nezávislý 

na tom, zda si jej v myšlení svém provádíme, 

totiž bytí v protivě k pouhé myšlénce o bytí, 

tedy klad p r o s t ý, bez podmínky, zvaný též 

soud thetický. V aesthetice mluvíme o a-ím 

posuzování, které jen jednoduchým předmětem 

daným se určuje nehledíc k ničemu vedlejšímu; 

o a. kráse, o samosvojném jádře uměny 

(na př. hudby, o a. hudbě) bez ohledu, zda se 

k něčemu jinému hodí a odtud své hodnoty 

nabývá; o ethickém odhadování a-m, o takovémž 

dobru proti relativnímu (užitku na 

př.), jakož i o mravouce a., jež zakládá se na 

odhadech nepodmíněných, určujících samostatnou 

hodnotu vůle. Dále vyskytuje se slovo 

to v názvosloví m l u v n i c k é m (a. časy a 

pády), ve spolko-a státovědném (a. totiž nadpoloviční 

většina členů neb hlasů, a. či neobmezená 

monarchie), v právnickém i trest. 

ním (a. zločin, a. theorie trestní proti relativním 

či akcessorním naukám), a v četných odvozeninách 

ještě jinde se hlásí (a b s o l u c e, 

absolutorium, absolutismus). 

Všechny zjevy a děje, které nám ve zkušenosti 

dány jsou, závisí na množství podmínek, 

jsou tedy něco relativního: duha, zemětřesení, 

kámen, bylina, zvíře, dům, mé sebe 

vědomí, člověk, země, slunce, hvězda, všechno 

to má své podmínky, které zase na jiných 

podmínkách závisí, tak že všude setkáváme 

se jen s věcmi podmíněnými. Ale postupující 

myšlení nás nutí, abychom zkušenost přestoupili 

a něčeho a-ho se domyslili. Žijeme v samých 

relacích, ale relacím těm podkládáme 

a b s o l u t n o, poslední zdroj všeho měnlivého, 

podstatu světa, již myšlení všelijakými způsoby 

určiti hledělo. Tak na příklad materialismus 

za podstatu světa klade hmotu: ta jest 

mu věčnou, nevznikající a nehynoucí, nezávislou 

na jiné podstatě, nositelkou všeho skutečného, 

bytostí nepodmíněnou, absolutnem- 

Místo slova »hmota« položme jiná, sílu, i d e u 

či rozum, vůli, fantasii, bezvědomo, 

i obdržíme celou řadu podobných pokusův. 

Dodají-li se přívlastky duchové v plném smysle, 

osobnost, vlastnosti ethické, jest absolutno 

Bůh, bytost nejsvrchovanější. 

Při pochodě poznávacím lišíme dvě stránky, 

totiž člověka poznávajícího čili subjekt poznání 

a věc poznávanou čili objekt poznání, 

myšlénku a předmět. Pojímá-li se pravda jakožto 

souhlas mezi myšlénkou a předmětem, 

pak, čím více jedno s druhým souhlasí, tím 

dokonalejší jest poznání, a nejdokonalejším by 

bylo, kdyby nastala úplná shoda a obě stránky 

splynuly v jedno, i vzniklo by poznání a. Takovou 

jednotu shledal Fichte v a-ím Já (subjekt-objekt), 

Schelling v tvůrčím umění, Hegel 

ve filosofickém vědění. Od těchto myslitelů 

užívání slova a. se rozmohlo, a výměr, co 

a b s o l u t n o jest, béře na sebe rozličné tvary, 

jakožto jednota subjektu i objektu, nebo stejnost 

ideálního a reálního, nebo totožnost myšlénky 

a předmětu (mysliti a býti jedno jsou, 

Denken = Sein; filosofie identity čili totožnosti). 

A tak se konečně filosofie vyměřovala 

jakožto věda absolutna, neb věda o absolutnu, 

věda rozumu sama sebe pojímajícího, v čemž 

rozum poznán a položen za absolutno. Tu 

bylo by poznání samo a-ím, vrcholíc ve starém 

ideále vědy, látkou i formou dokonané; 


ylo by a. vědění a spolu vědění o absolutnu, 

jakožto nejvyšší pomyslný cíl filosofie, 

o nějž ovšem lidstvo se marně pokouší. 

Za příčinou smělých pokusův těchto a nezdaru 

jim v zápětí jdoucího strhl se proti výrazu 

tomu odpor, jenž opět se své strany překročil 

pravý střed. I byli by jej nejraději šmahem 

vyloučili z řeči vůbec a z filosofie zvlášt’. 

Směry, které o to usilovaly, sluší zahrnouti 

jménem r e l a t i v i s t i c k é (relativismus v útvarech 

nejrůznějších). Vytkly také zajisté mnohou 

pravdu, ale proti hlavním větám jejich: 

»my absolutno nepoznáváme, tedy žádného 

není«, vtírají se vážné námitky. Budiž, že 

v relacích žijeme a jen je poznávati můžeme: 

pojmu absolutna nutně docházíme myšlením, 

tak že se »relativní-absolutní« stávají zrovna 

pojmy souvztažnými. Bez tohoto bychom ani 

nepojímali onoho, a mluvíme-li o relacích, předpokládáme 

absolutno. Můžeme i největší váhu 

na to položiti, že jeho nepoznáváme, ano vytknouti 

absolutno i rysem, že jest nepoznatelno: 

tím ještě absolutno není popřeno. — 

A vskutku relativismus ve svých hlouběji spekulujících 

zástupcích dochází k těmto koncům 

a k poslednímu výměru absolutna jakožto nepoznatelného. 

Ani nejhrdější rozkvět věd speciálních 

nevyrve pojem tento z ducha lidského, 

ba čím hrdější onen rozkvět, tím více ukazovati 

bude nezbytnost pojmu toho. Sebe větší 

rozmnožení poznatkův bude vždy jen konečné 

proti neskončenu naší nevědomosti a neobsáhne 

celku, nebot’ podlé přiznání nejznamenitějších 

relativistů samých ani pak nepoznatelného 

neubude. I přicházejí takto k zápornému 

pojmu o a-ím. Filosofie kritická přiznává 

se sice k nemožnosti, poznati je zkoumáním 

a spekulací, ale nepopírá ho. Odtud se otázka 

ta stýká s jinými, zejména s otázkou o transscendenci, 

s otázkou věcí o sobě a s otázkou 

náboženskou. Že ani z mluvy samé, ani z názvosloví 

speciálních věd výraz onen nevymizí, 

lze předpověděti. Dd. 

2) A. jakožto pojem c h e m i c k ý. O sloučeninách 

chemických předpokládáme vůbec, 

že se vyskytují v jakosti co možná nejčistší; 

některé technické produkty bývají však směsmi 

dvou aneb více látek, z nichž jediná má 

cenu. Je-li tato prostočista, slove látka a. Aether 

prodajný na př. jest směsí aetheru ethylnatého, 

alkoholu a vody; zbaven-li těchto posledních 

dvou přimíšenin, slove aetherem a-m. 

Absolutní. Hesla složená, pomocí tohoto 

jména přídavného utvořená a zde scházející, 

dlužno hledati při jejich jménech podstatných. 

Absolutní číslo (čili prosté): 1) Jest číslo 

přirozené řady čísel 1, 2, 3,..., a,..., b,...; 

liší se od algebraického čísla tím, že toto má 

znaménko-t-neb-, kdežto a. č. nemá žádného 

znaménka, udávajíc prostě počet jednotek. 

Řý. — 2) A. č. slove v chronologii 

číslo, jež udává, o kolik roků epocha jedné 

aery od epochy nějaké dřívější aery vzdálena 

jest. Gs. 

Absolutní geometrie viz P a n g e ometrie 

Absolutní — Absolvovati. 95 

Absolutní hodnota algebraického čísla 

jest číslo, které udává počet jeho jednotek nehledíc 

na znamení, t. j. jsou-li to jednotky 

kladné či záporné. Na př. při číslech +a,-a 

jest a. h.táž,totižprostéčísloa. Řý. 

Absolutní hudba, hudba o sobě, naprostá, 

beze vztahů k ostatním uměnám, zejména 

tedy ne komponovaná na slova. V užším smyslu 

v moderním názvosloví, co hudba jediné 

naprostými hudebními představami vznikající 

a se zabývající, jest a. h. protiva hudby programmové, 

která vzniká z určitých básnických 

představ. Chv. 

Absolutní obyvatelstvo, součet lidí 

v jistém území obývajících bez všelikého 

vztahu k jiným okolnostem, zvláště k takovým, 

na kterých závisí velikost obyvatelstva, 

na př. k území, v kterémž obyvatelstvo přebývá. 

Č-l. 

Absolutní theorie trestní jsou theorie 

trestní, které odvozují trest z podstaty zločinu, 

tedy jako nutný jeho následek. Není však 

vyloučeno, aby i dle a. th. t. směřoval trest k dosažení 

nějakého účelu. Jakožto synonyma užívá 

se pro a. th. t. také výrazu t h e o r i e s p r av 

e d l n o s t i, kteréžto označení však jest méně 

správné, jelikož i relativní theorie trestní stojí 

z části na půdě spravedlnosti. Č-l. 

Absolutorium (lat.) jest vůbec úřední 

listina prokazující, že osoba, ke které průkaz 

se táhne, řádně vykonala povinnosti postavením 

svým po jistou dobu jí ukládané, a že 

z dalších závazků k onomu postavení směřujících 

se propouští. A. jest tedy tolik jako vys 

v ě d č e n í p r o p o u š t ě c í, hledíc k dočasným 

závazkům, nebo jako vysvědčení odchodné 

ve příčině postavení, které kdo úředně opouští. 

Ve zvláštních pak případech znamená: 

1) Na universitách rakouských rozeznává se 

a. a vysvědčení na o d c h o d n o u n . u n i v e rsitní. 

A. vydává se jenom právníkům po skončených 

studiích, když veškeré přednášky studijním 

řádem předepsané navštěvovali. Vysvědčení 

na odchodnou dává se studujícím 

ostatních fakult po skončených studiích a 

pak těm, kteří hodlají odejíti na jinou universitu. 

— Na rakouských vysokých školách technických 

vydává se a. řádným posluchačům, 

kteří poslouchali veškeré předměty, obsažené 

v osnově studií některého odboru. Red. — 

2) A., listina, kterouž poručenský soud odstupujícímu 

poručníkovi, když účty jím složené 

správnými nalezeny byly, potvrzuje, že 

úřad svůj řádně a poctivě spravoval (§. 262. 

0b. zákona občan.). Listina nevylučuje pozdější 

opravy pouhých nedopatření (§. 242.) 

a nezprošt’uje poručníka následků podvodného, 

později odkrytého jednání. Šikl. — 3) A., vyproštění, 

uděluje se nejen při úřadech státních, 

ale také od sborů samosprávných a od korporací 

spravujících nějaký statek osobám, 

které povinny jsou z nakládání se statkem 

tímto účty skládati. 

Absolvovati (z lat.), zprostiti; odbyti si 

na př. povinný čas studií; a b s o l v o v a n ý 

gymnasista, právník, technik atd., který si 

studia již odbyl. 


96 Absorbce — Absorpce. 

Absorbce viz Absorpce. 

Absorbentia (lat.), v lék. léky, jimiž plyny 

v žaludku a ve střevě nahromaděné bývají pohlcovány. 

Účinek jich jest bud’ čistě fysikální, na 

př. uhlí dřevěného, aneb lučebný, jako u magnesie 

a vápenné vody, kde hydráty kyselinu uhličitou 

vížíce v uhličitany se mění Neprávem 

k a-iím řaděny bývají aetherické oleje, aether a 

pod., kteréž neúčinkují pohlcováním plynů, nýbrž 

působí značnější pohyb střev a následkem 

jeho plyny se odstraňují. Obě tyto kategorie 

léků shrnovány bývají v společný pojem léků 

karminativných. Peč. 

Absorbovati (zlat.), vssáti do sebe, v s t ř eb 

a t i; přenešeně: s t r á v i t i, zaujati (např.čas); 

ve smyslu fysik. pohlcovati. Srv. Absorpce. 

Absorpce (lat. absorbere pohlcovati), p ohlcování: 

1) A. plyn˚u a par kapalinami 

a hmotami pevnými. Je-li hmota plynem 

obklopena, pohlcuje jisté množství tohoto 

plynu nejen na povrchu svém, ale i v porech 

svých. Na pohlcování plynů zakládá se vyrá 

bění šumivých nápojů. Sodová voda jest voda 

obyčejná, kteráž pohltila značné množství kysličníku 

uhličitého. 1 litr vody pohlcuje při 

16 ° C. a při libovolném tlaku vždy 1 litr kysličníku 

uhličitého; ježto dle zákona Mariottova 

(Boyle-ova) při dvoj-, troj-, čtyřnásobném 

atd. tlaku v témž prostoru též dvoj-, troj-, 

čtyřnásobné atd. množství plynu obsaženo jest, 

vysvítá, že (nezmění-li se teplota) váha plynu 

pohlceného nějakou kapalinou jest v přímém 

poměru s tlakem, za kterého se a. stala (zákon 

Henryho). Naplníme-li skleněnou rourku 

nahoře uzavřenou, která ponořena jest otevřeným 

koncem do rtuti, plynným čpavkem, 

a vpustíme-li pak nade rtut’ do rourky trochu 

vody, stoupá ihned rtut’ v rource, což svědčí 

o tom, že voda plyn pohltila. Pohlcování řídí 

se povahou kapaliny a plynu, kteréž na sebe 

vzájemně působí. Jeden objemový díl vody 

pohlcuje při 15 ° C a při tlaku 760 mm na př. 

727 obj. dílů plynného čpavku, 450 obj. dílů 

chlorovodíku, 43,5 obj. dílů kysličníku siřičitého, 

3 1 /4 obj. d. sirovodíku, 1 obj. díl kysličníku 

uhličitého. 1 /34 obj. d. kyslíku, 1 /70 obj. 

d. dusíku; 1 obj. díl líhu však pohlcuje 3,2 obj. 

d. kysličníku uhličitého. Čísla tato, vyznačující, 

kolik dílů objemových některého plynu 

jeden obj. díl kapaliny pohlcuje, nazýváme 

koefficienty absorpčními. Koefficienty 

tyto jsou pro touž hmotu a rozličné plyny, 

jakož i pro rozličné hmoty a týž plyn rozdílny 

a zcela nezávisly na tom, je-li v dané 

hmotě již jiný plyn čili nic. Ze směsi plynů 

pohlcuje kapalina tolik každého plynu jednotlivého, 

kolik jest přiměřeno tlaku (partiálnímu 

tlaku), jejž by měl tento plyn, kdyby tu byl 

samojediný (zákon Daltonův). Na př. kapalina 

nepohlcuje nic více kysličníku uhličitého, i kdyby 

byl jiný. plyn, na př. vzduch, násilně vtlačen 

do prostoru nad vodou, naplněného kysličníkem 

uhličitým. Vzduch v ovzduší jest 

smíšen z 21 obj. dílů kyslíku se 79 obj. díly 

dusíku; kdyby měly oba tyto plyny stejné 

koefficienty absorpční, skládal by se vzduch 

vodou pohlcený stejným poměrem z obou. Po- 

něvadž však jest absorpční koefficient kyslíku 

větší než dusíku, obsahuje vzduch ve vodě 

pohlcený více kyslíku nežli vzduch v ovzduší, 

totiž 35 % (místo 21 %) a 65 % dusíku (místo 

79 %). Poměr tento jest velmi důležit pro vodní 

živočichy, kteří dýchají žabrami vzduch ve 

vodě obsažený. Pohlcování s rostoucí teplotou 

obyčejně ubývá. Na př. voda pohlcuje při 

0 ° C1,8,při15°C 1, při 20 °C 0,9 obj. dílu 

kysličníku uhličitého. Zahřívá-li se tedy kapalina, 

v níž jest některý plyn pohlcen, uniká 

část’ jeho, a vaří-li se kapalina taková, ucházejí 

z ní většinou všechny plyny v ní pohlcené. 

Naopak uniká z mnohých kovů, zejména 

ze stříbra a mědi, kteréž v tekutém stavu kyslík 

pohltily, tento plyn, jestliže je ochlazujeme, 

při čemž rychle unikající plyn částečky 

tekutého kovu kolkolem rozmetává, kterýžto 

úkaz nazýváme p r s k á n í m. (Stříbro prská, 

draslavějíc.) Též pevné kovy pohlcují plyny, 

a podržují je uvnitř sebe (o k k l u d u j í); na 

př. palladium, kteréž bylo negativním pólem 

galvanické batterie, pojímá 936kráte tolik vodíku, 

kolik samo prostoru zaujímá; úkaz tento 

slove o k k l u s e. Platina a železo pohlcují, rozžhaveny 

jsouce, vodík, železo, též obzvláště 

kysličník uhelnatý, a plyny ty neucházejí z nich 

ani při obyčejné teplotě. Ostatně zhušt’ují všechny 

pevné hmoty na svém povrchu plyny je 

obklopující; povrch každého tělesa, které bylo 

nějakou dobu na vzduchu nebo v jiném plynu, 

pokrývá se zhuštěným plynem, kterýž přilnavostí 

se ho drží, a jen zahříváním nebo pečlivým 

čištěním líhem, vypáleným triplem, uhelným 

práškem atd. odstraněn býti může. Jelikož 

tento způsob a., kteráž slove též adsorpce, 

na velikosti povrchu účinkující hmoty 

závisí, objevuje se obzvláště u veliké míře na 

porovatých hmotách, na př. na dřevěném uhlí, 

poněvadž má vzhledem k objemu svému poměrně 

velmi mnoho porů a tím i veliký povrch. 

Tak pohlcuje na př. zimostrázový uhel, 

z něhož byl pohlcený vzduch rozžhavením vypuzen, 

35kráte tolik kysličníku uhličitého a 

90kráte tolik plynného čpavku, kolik objemu 

sám zaujímá. Poněvadž pohlcený plyn se zhušt’uje, 

a každým zhuštěním teplo se vyvinuje, 

nastává zahřátí i při a-ci, dosahujíc mnohdy 

i žáru. Tím se vysvětluje, že se mnohdy jemný 

uhelný prášek, na hromadách k vyrábění střelného 

prachu připravený, sám sebou vzněcuje. 

Jemný prášek železný, lučebně připravený, 

který se prodává v lékárnách za lék, pohlcuje, 

vysypeme-li jej, tolik vzduchu, že se sám zapaluje 

a shoři. Hmoty, mající tuto vlastnost, 

slovou p y r o f o r y (samozápalné). Proudí-li vodík 

na platinovou houbu (t. j. jemně porovatou 

platinu, již žíháním chloridu platičito-amonatého 

dostáváme), kteráž ze vzduchu pohlcený 

kyslík v porech svých zhustila, pohlcuje 

se i tento plyn, při čemž se vyvinuje tolik 

tepla, že se platinová houba rozžhavuje, a vodík 

se pak zapaluje; na tom zakládá se Döbereinerovo 

rozžehadlo. Mnohé hmoty 

mají tu vlastnost, že pohlcují vodní páry ze 

vzduchu, zhušt’ujíce je ve vodu, jako na př. 

zhuštěná kyselina sírová; některé pevné hmo- 


ty se tím zvlhčují a rozplývají, jako na př. 

kuchyňská sůl, draslo, chlorid vápenatý. Tělesa 

taková slovou hygroskopická (navlhavá). 

Z pohlcování vysvětlujeme si úkazy 

na látkách hygroskopických; na př. vlasy, žíně, 

kostice, střevové struny, dřevo sáknou do sebe 

vodu z vlhkého vzduchu a botnají. Zakalování 

se mnohých studánek před deštěm vysvětlujeme 

si a-cí. A. spočívá zajisté v tom, že základní 

částice hmot přitahují částice plynu, 

kteréž jsou jim velmi blízké (viz Mlhové 

o b r a z y). Je-li pohlcený plyn sloučeninou dvou 

nebo několika plynných prvků (na př. čpavek-sloučenina 

dusíku a vodíku), jest v něm 

poměr (dle váhy i objemu) jeho součástek (zde 

dusíku a vodíku) právě takový, ve kterém se 

tyto prvky slučují (zde 3 obj. díly vodíku a 

1 obj. díl dusíku čili 3 jednotky váhy vodíku 

a 14 jednotek váhy dusíku). Vzduch jest směs 

z 21 obj. dílu kyslíku a 79 obj. d. dusíku čili 

z 23 jednotek váhy kyslíku a 77 jednotek váhy 

dusíku. Pohlcováním lze rozeznati sloučeninu 

od směsi. 

2) A. světla (a tepla sálavého) jest 

pohlcování a vssávání světelných (a tepelných) 

paprsků hmotami, na něž dopadají. 

Vchází-li svazek slunečních paprsků štěrbinou 

do zatemnělé světnice a prochází-li pak hranolem 

skleněným, vzniká na bílém stinítku, 

jímž paprsky odchýlené od svého směru zachycujeme, 

úplné s p e k t r u m (vidmo), t. j. 

velmi živě zbarvený pruh světelný, v němž se 

paprsky červené nejméně a fialové nejvíce lámou, 

a barvy takto po sobě jdou: červená, 

pomerančová, žlutá, zelená, jasně modrá, tmavě 

modrá a fialová. Pokryjeme-li štěrbinu tmavomodrým 

sklem, zbudou z tohoto spektra pouze 

barvy červená a pomerančová: ostatní barvy 

pak, žlutá až i fialová, se ztrácejí. Červené sklo 

propouští ze všech barevných paprsků v bílém 

světle obsažených pouze paprsky červené 

a pomerančové, ostatní pak paprsky p o h lc 

u j e čili a b s o r b u j e; pro ně jest toto sklo 

neprůhledným. Sklo toto jest jako síto, 

které propouští paprsky červené a pomerančové, 

ostatní pak zadržuje, a proto objevuje 

se nám ve zvláštním odstínu barvy červené, 

vzniklé z paprsků červených a pomerančových. 

Týž jest původ barvy skla zeleného nebo modrého; 

propouštít’ totiž sklo zelené obzvláště 

paprsky zelené, sklo modré paprsky modré, 

ostatní pak více méně úplně pohlcuje. Sklo 

obyčejné zdá se býti bezbarvým, poněvadž 

propouští stejně všechny barevné paprsky obsažené 

ve světle bílém, tak že prošlé paprsky 

spojivše se dávají zase světlo bílé. Dopadá-li 

spektrum sluneční na červený papír, zůstává 

jako při pokuse se sklem červeným pouze 

část’ červená ve spektru viditelnou. Světelné 

paprsky, dopadající na drsnou plochu papíru, 

vnikají totiž, dříve než byly nepravidelně na 

všechny strany odraženy, pod povrch a pohlcují 

se z části barvivem papíru; nebot’ toto 

vysílá zpět pouze paprsky červené, ostatní 

pohlcujíc. Na tomto základě snadno si též vysvětlujeme, 

proč jest takový papír ve světle 

bílém červený. Zachytíme-li spektrum na pa- 

Absorpce. 97 

píře žlutém, zeleném, modrém atd., poznáme, 

že každý tento papír jiné části spektra 

zatemňuje nebo zrušuje a obzvláště onu barvu 

neporušenu nechává, ve které se sám v bílém 

světle jeví. Bílý papír nepohlcuje žádné 

z jednoduchých barev ve světle bílém obsažených, 

nýbrž všechny stejnou měrou odráží, 

a právě proto jeví se ve světle slunečním 

bílý. Šedý jest povrch, který všechny barevné 

druhy světla stejně slabě rozstřikuje: černá 

jest hmota, která, jako na př. saze, všechny 

druhy paprsků pohlcuje. Tímto způsobem lze 

vysvětliti veškeru rozmanitost v barvách hmot 

(p ř i r o z e n é b a r v y) různým pohlcováním 

světelných paprsků na povrchu hmot; b a r v a 

hmoty jest směs všech barevných paprsků, 

které po odrážce pohlcených paprsků barevných 

na hmotě se odrážejí; vzniká tedy barevnost 

hmot subtrakcí barevných paprsků 

světelných (Newton). Z toho plyne dále, že 

ve světle procházejícím a nepravidelně odraženém 

(rozstříknutém) hmota jen takové barvy 

nabyti může, která jest již obsažena ve světle 

dopadajícím. Aby se nám červený papír zdál 

býti červeným, musí býti červené paprsky 

ve světle, jímž se papír tento osvětluje. Na 

př. hořící svíčka má takovéto paprsky; osvětlujeme-li 

však červený papír plamenem líhovým, 

v němž se pálí kuchyňská sůl (sodík), a 

kterýž pouze žluté světlo vysílá, zdá se býti 

papír tento černým. Při tomto jednoduchém 

světle žlutém nelze vůbec barev rozeznávati; 

rozeznáváme pak předměty pouze světlé a tmavé. 

Obličeje lidské jsou zsinalé, a obraz provedený 

v nejživějších barvách jest temným. 

Kdyby bylo slunce žhoucí koulí par sodíkových, 

veškerá příroda by na se oblékla takovýto 

jednotvárný šat příšerný; protož jest potřebí 

b í l é h o světla slunečního, v němž jsou 

světelné paprsky všech barev sloučeny, aby 

oko naše uzřelo nesčetnou rozmanitost barev 

ve světě. Plameny svíticího plynu a svíček 

obsahují sice paprsky všech barev spektra 

slunečního, ale v jiném poměru smíšené; žlutých 

paprsků jest v nich velmi mnoho, modrých 

a fialových poměrně mnohem méně než 

ve světle slunečním, a proto zdají se jmenované 

plameny u porovnání se světlem slunečním 

býti žlutými. Tím si lze vysvětliti známý 

úkaz, že při světle svíčky nebo plynu svíticího 

barvu žlutou s bílou zaměňujeme, a že 

jen s těží rozeznáváme šaty zelené od modrých. 

Látky zelené odrážejí obzvláště barvu 

zelenou a trochu barvy modré, látky modré 

vedlé barvy zelené obzvláště modrou; ježto 

však jest v plameni svíčky jen málo paprsků 

modrých, za to však hojně zelených, musí se 

nám jeviti obě látky více nebo méně zelenými. 

Spektrum světla, jež prošlo barevnou 

hmotou nebo od ní bylo nepravidelně odraženo 

(a b s o r p č n í s p e k t r u m), nebývá vždy 

tak jednoduchým jako u červeného skla nebo 

papíru; mnohé barevné hmoty vyhledávají si 

jaksi jednu nebo několik částí v barevném 

spektru, které pohlcují, kdežto jiné sousední 

nebo mezi nimi ležící části nezměněné nechávají. 

Ve spektru objevuje se pak větší neb 


98 Absorpce plynů — systém. 

menší počet širokých i úzkých p r o u ž k ů a bs 

o r p č n í c h, z jichž polohy ve spektru určitě 

souditi lze na tu neb onu látku (prvek) a od 

jiných ji rozeznávati (viz S p e k t r á l n í a n al 

y s a). Na př. ve spektru světla procházejícího 

zeleným listem rostlinným spatřujeme 

černý proužek v části tmavočervené (mezi 

čarami Fraunhoferovými B a C); tato střední 

červeň pohlcuje se totiž zelení listu (chlorofyll), 

nikoli však nejkrásnější červeň a červeň 

pomerančová. Barvivo krve pohlcuje fialový 

konec spektra a vyvozuje v části žlutozelené 

(mezi D a E) dva temné proužky absorpční, 

oddělené světlým, žlutozeleným prostorem, 

z těchto dvou temných proužků lze 

souditi i na sebe menší množství krve. Zajímavo 

jest, že poznává se spektroskopem otrávení 

kysličníkem uhelnatým, jelikož krev v takovémto 

případě ukazuje zvláštní absorpční 

čáru, neobjevující se v krvi normální V mnohých 

plynných hmotách, jako na př. v kysličníku 

dusičilém, parách jodových a j. objevují 

se ve světle, kteréž jimi bylo prošlo, hojné 

úzké, tmavé proužky absorpční, podobající se 

čarám Fraunhofrovým ve spektru slunečním. 

Tyto samy nejsou též nic jiného než 

jemné proužky, vzniklé a-cí, nebot’ plyny a páry, 

obsažené v atmosféře sluneční, pohlcují některé 

paprsky světelné, vycházející ze žhavého 

jádra slunečního. Sodíkový plamen, o němž 

jsme se svrchu zmínili, vysílá jednoduché 

světlo žluté, kteréž se skleněným hranolem 

již nerozkládá, nýbrž pouze odchyluje a světlou 

žlutou čáru na onom místě způsobuje, 

kde se ve spektru slunečním objevuje tmavá 

čára D. Prochází-li pak tímto žlutým plamenem 

světlo z hmoty do běla rozžhavené (na 

př. světlo Drumondské, světlo žhavého platinového 

drátu atd.), a vzniká-li procházejícím 

světlem spektrum, objevuje se na místě žluté 

čáry čára tmavá ve světlém, jinak nepřetržitém 

spektru; páry sodíku ve žlutém plameni 

obsažené propustily totiž všechny druhy světla, 

vyslané ze žhoucího tělesa, vyjma ony paprsky 

žluté, které samy vydávají; tyto p oh 

l c u j í, pouze pro tyto jsou n e p r ů h l e d - 

n ý m i. Zákon v tomto úkaze se jevící platí 

obecně: hmota pohlcuje právě ty druhy paprsků, 

které sama vysílati může, čili absorpční 

mohutnost všech hmot pro určitý druh paprsků 

jest v témž poměru s jejich mohutností 

sálací pro týž druh paprsků při stejné teplotě 

(zákon Kirchhoffův). Sý. 

Absorpce plyn˚u v oboru f y s i o l o g., závislá 

dle fysikálních zákonů na částečném tlaku 

plynu, teplotě pohlcující tekutiny a absorpčním 

koefficientu, jest velmi obmezena, týkajíc se 

hlavně dusíku vzduchu, jenž nachází se v krvi 

pohlcen ve množství as 1,6 % objemu. Oba 

hlavní plyny krve, kyslík a kyselina uhličitá, 

nacházejí se v krvi v množství velmi malém 

prostě fysikálně pohlceny, jsouce na krev především 

lučebně vázány, kyslík haemoglobinem, 

barvivem krevních tělisek, kyselina uhličitá 

alkaliemi krve. (Viz Dýchání.) A. p. lymfou 

a krví dle fysikálních zákonů děje se též ve 

střevě, any plyny zde se tvořící, hlavně uhlo- 

vodík a sírovodík, v krev přecházejí. A. výživných 

látek ve střevě viz R e s o r p c e. Mš. 

Absorpce zemin záleží v zadržování živin 

a ostatních součástek popelu rostlinného, 

do půdy bud’ hnojením, bud’ větráním přibylých, 

tak že do zpodiny snadno dostati se nemohou. 

Nalejeme-li na př. na půdu hlinitou, 

ve větší nálevce se nalézající, roztoku chloridu 

draselnatého, jenž drží v litru vody asi 

1000 mg této soli, takové množství, že nadbytek 

z nálevky odkapavá, nedokážeme v odkapanině 

bud’ žádného draslíku anebo jen nepatrné 

podíly, kdežto chlor lze v původním 

jeho množství zjistiti. Je-li půda humosní, jímá 

nejen draslík, nýbrž i určité množství chloru, 

t. j. určité množství původní soli nerozložené. 

Ve příčině zásad, jež veškeré půdy větší menší 

měrou zadržují, sluší na prvém místě jmenovati 

kysličník draselnatý a ammoniak, jež bývají 

mocně pohlcovány, a teprv na druhém 

místě jsou: kysličník sodnatý, vápenatý a hořečnatý. 

Z kyselin jsou jímány kyselina fosforečná 

a křemičitá měrou značnou, kdežto 

kyselina sírová již menší silou bývá absorbována 

a kyselina dusičná a chlorovodíková bezmála 

a-ci ucházejí. A která síla jest to vůbec, 

jež způsobuje a-ci ? Ve většině případů, t. j. 

tam, kde sůl z roztoku pojatá bývá rozložena 

v zásadu a kyselinu, děje se pochod lučebný, 

záležející v tom, že a) absorbovaná zásada 

vstupujíc v nové sloučenství stává se méně 

rozpustnou, kdežto neabsorbovaná kyselina, 

sloučivši se z pravidla se zásadou zastoupenou, 

tvoří sůl rozpustnou; b) absorbovaná kyselina 

sloučí se s jinou cizí zásadou v sůl méně rozpustnou 

a neabsorbovaná zásada s jinou kyselinou 

v sůl rozpustnou; c) i zásada i kyselina 

mění se v půdě v nové, méně rozpustné 

soli. Chemická a. zásad jest podmíněna přítomností 

t. zv. zeolithů nebo-li rozložitelných 

křemičitanů, v půdách humosních též přítomností 

solí vápenatých; chemická a. kyselin je 

závislá na přítomnosti kysličníku železitého, 

hlinitého, vápenatého a hořečnatého, v humosních 

půdách též na množství humusu, 

který ji umenšuje. Tato vlastnost zemin jest 

velmi důležitá, nebot’ pojišt’uje rostlinám živiny, 

chráníc je před úplným svedením do zpodiny, 

rozděluje je stejnoměrně v půdě a upravuje 

hustotu jejich roztoků. Známost jejích zákonů 

jest základem přiměřeného hnojení; nebot’ 

víme-li, jakým změnám zásady a kyseliny 

v půdách podléhají, známe i soli jejich, z nichž 

kořínky rostlinné musí vybírati svou nerostnou 

potravu. Fý. 

Absorpční princip č. systém ukládá 

při trestání konkurrujících činů trestních onen 

trest, který vyměřuje zákon na delikt nejtěžší, 

ve kterém zmizejí tresty deliktů ostatních (poena 

major absorbet minorem); pouze, je-li sazba 

trestní, nejtěžší delikt ohrožující, relativně určita, 

zostřuje se trest v mezích zákonné sazby za 

příčinou konkurrence. Zásada tato jest vhodnou 

pouze pro konkurrenci ideální, v ostatních případech 

konkurrence odporuje však hrubě spravedlnosti, 

ponechávajíc zločiny konkurrující 

mimo zločin nejtěžší bez potrestání. JT. 


28Absorpční spektrum viz S p e k t r á l n í 

analysa. 

Absorptiometr (lat.) jest přístroj, jímž 

měříme pohlcování plynů tekutinami. Nejpohodlnější 

jest a. Bunsenův, jenž chová 

v pouzdře skleněném dobře upevněnou trubici, 

opatřenou millimetrovým dělením. Do ní 

vpustíme nade rtutí čistý, suchý plyn, jejž 

podlé pravidel gasometrických změříme. Pak 

nade rtut’ vpustíme zkusnou tekutinu, jejíž 

objem ihned změříme, a pilně třepajíce za. 

znamenáváme ubývání objemu plynného. Přístrojem 

tím zkoušen byl nejprve zákon absorpční 

Henryův a Daltonův, načež Bunsen 

užil ho ku provádění analys plynných směsí. 

Každý plyn totiž podlé individuální své mohutnosti 

absorpční jest znám, i možno řadou 

rovnic sestaviti poměr mezi absorpcí pozorovanou, 

absorpčními koëfficienty plynů a jich 

objemy. Z rovnic těch vypočteme, v jakých 

objemech jednotlivé plyny ve směsi se nacházejí. 

Rn. 

Absroth (Abtsroth), ves v Čechách, 72 d. 

720 obyv. něm. (1880), hejtm. Cheb. okr. Vildštein 

(2L’ hod. sv.), obec A., fara Schönbach. 

Abstergentia (lat.), léky čisticí, zejména 

mýdelné, jez v roztocích slouží k odstranění 

nečistoty na těle. Peč. 

Absterium viz Assisterium. 

Abstinence (z lat.),: 1) Zdrželivost, 

na př. zdržování se masitých pokrmů v určité 

době; viz P ů s t . Red. —2) A. V ž ivotě 

politickém mluví se o a-ci tenkráte, 

když lid pro kteroukoliv příčinu se zdržuje 

spolupůsobení v záležitostech veřejných, jemu 

ústavou vyhrazeného. To může se státi způsobem 

dvojím: bud’to tím, že voličové vůbec 

se nedostaví k osudí volebnímu, nebo 

tím, že volení zástupcové se zdráhají zaujati 

svá místa ve sborech zákonodárných nebo 

samosprávných. Prvnější způsob jeví se ovšem 

býti důslednějším provedením idee, kteráž a-ci 

jest základem, avšak povede k cíli jen tenkráte, 

není-li tu vůbec menšiny voličů, která 

by s a-cí nesouhlasila, aneb je-li aspoň ústavou 

naznačen určitý (bud’ absolutní nebo relativní) 

počet voličů, který k volbě musí se dostaviti, 

má-li tato býti platnou. A. náleží mezi prostředky 

passivního odporu a jeví se býti 

oprávněnou jen tenkráte, když se důvodem 

popírá právní základ instituce, kteréž se lid 

svou a-cí vzdaluje. Pžk. 

Abstinent (z lat.), kdo se zdržuje, postí. 

Abstinentes viz Priscillianisté. 

Abstinendi beneficium (lat.). Podlé civilního 

římského práva děti zůstavitelovy, které 

v době, kdy umřel, byly pod jeho otcovskou 

mocí, nabývají otcova dědictví bezprostředně 

(ipso jure) beze své vůle nebo vědomí svého. 

Dědicové takoví nazývají se v římském právě 

heredes necessarii (dědicové nutní). Praetor. 

ským právem však bylo dětem propůjčeno 

a. b., t. j. dobrodiní, že smějí se dědictví 

otcova zdržeti. Rakouské právo nezná dědiců 

nutných a proto nepřijalo a. b. Pr. 

Abstractum (lat.) v lučbě vylouženina z léčivých 

surovin, vysušená s mléčným cukrem, 

Absorpční spektrum — Abstraktní. 99 

jejíž 1 část’ obsahuje léčivé hmoty ze 2 částí 

drogy, ze které jest připravena. Jest to název pro 

dokonalejší, rationálnější a účinnější americká 

léčiva, než jsou naše extracta sicca. A. Aconiti 

připravuje se na příklad takto: 100 částí 

roztlučené hlízy omějové navlhčí se roztokem 

1 č. kyseliny vinné v 40 č. líhu. Vlhká směs 

vpraví se do perkolatoru a nalije se na ni 

ještě tolik líhu, až plave nad pevnou hmotou. 

Po 48hodinné maceraci nechá se za přilévání 

líhu do perkolatoru vylouženina dolem odkapati. 

Prvních 85 č. vylouženiny zachytí se 

zvláště, pozdější odkapující vylouženina odpaří 

se při 40° 50 ° C na 15 č., smísí se s prvními 

85 č. vylouženiny a 25 č. utlučeného mléčného 

cukru na ploché misce, směs vysuší se 

při nejvýše 50 ° C, načež přidá se na váze ještě 

tolik mléčného cukru, aby vše obnášelo 50 č. 

Konečně rozetře se směs na stejnotvárný 

jemný prach. 50 částí tohoto a-a rovná se co 

do účinku 100 částem Tuber. Aconiti, i jest 

to pro lékaře výhodnější léčivo než naše Extractum 

Aconiti, poněvadž lékař při a-tech jejich 

poměr k rostlině zná, při našich extraktech 

posavadních však nikoliv. Bhk. 

Abstraktní (z lat.), o d t a ž e n ý, odtažitý. 

Když od předmětu složeného jednu složku 

v myšlénkách oddělíme a ji sobě samostatnou 

představiti hledíme: povstane pojem, jenžto 

vzhledem k onomu předmětu sluje a. (notio 

abstracta). Tak »strom« jest pojem odtažený 

vzhledem k »zelenému stromu«, a rovněž tak 

»zeleň«. Rozeznávati tedy složky na něčem, 

vytýkati a pojímati některou z nich o sobě 

zvlášt’, jest o d t a h o v a t i čili a b s t r a h o v a t i . 

Slovem » a b s t r a k c e « značí se pak bud’ výkon 

sám, tedy odtahování anebo výsledek 

jeho, právě pojem odtažený čili odtaženina. 

Připojíme-li však, opačným směrem jdouce, 

k pojmu hotovému složku novou, k pojmu 

»strom« na příklad znak »zelený«, určíme jej 

blíže, obmezíme či determinujeme jej. Pojem 

takto povstalý, totiž pojem determinovaný má 

více znakův, i představujeme si věc tak, jako 

by znakové tito na jednom místě byli srostli, 

pročež pojem determinovaný sluje též pojem 

srostlý čili srostitý, konkretní, srostlina 

(notio concreta) Tak »zelený strom« rovněž 

i »lípa« jsou pojmy srostité vzhledem ke 

»stromu«. Patrno, že rozhodnutí, zda pojem 

jest a. nebo konkretní, jest něco vztažitého. 

Týž pojem může býti a. vztahem k jednomu, 

konkretní však vztahem k druhému pojmu; 

»strom« jest a. vztahem k »lípě«, konkretní 

vztahem k »bylině«. Věta o vztažitosti této 

má platnost v určitých mezích, pokud odtahováním 

postoupiti lze až k pojmům jednoduchým, 

určováním pak až k pojmům jedinečným. 

Každý pojem tkví někde mezi těmito 

dvěma kraji, jest více méně a., či jak 

říci lze, abstraktnost má stupně. 

Jednotlivý předmět čili j e dnotlivina, ve 

zkušenosti nám se zjevující, jest nejkonkretnější 

(tato lípa). Odtáhneme-li z celého množství 

jednotlivin to, co na nich znamenáme 

společného, tedy podstatného, obdržíme pojem 

obecný či rodový (generální), obec- 


100 Abstraktní. > 101 

n i n u, z jednotlivin určitých, na příklad nejdříve 

obecný pojem »lípa«,-pak z »lípy, jabloně, 

buku, jedle« obdržíme obecný pojem 

»strom«, pak »bylinu« atd. I lze si vysvětliti, 

proč oba názvy, odtažený a obecný, tak se 

sblížily, že je skoro za totožné pokládají, jako 

by mezi odtaženinou a obecninou, pak mezi 

srostlinou a jednotlivinou nebylo rozdílu. V mluvnici 

však ujal a ustálil se jiný způsob; onat’ 

zove odtaženými jen ty pojmy, které vytýkají 

nějakou vlastnost nebo pouhý vztah předmětův, 

obyčejně pomocí jména podstatného, 

na příklad p i l n o s t. Dle logiky tedy, jakmile 

pojem jest obecný, jest tím samým už a.; dle 

mluvnice naproti tomu týž může býti 1 konkretní, 

když totiž znamená ne vlastnost, nýbrž 

předmět, podstatu, na které vlastnost se jeví. 

V tomto názvosloví »zelenost« byla by sice 

pojmem a-m, »strom« však pojmem konkretním, 

tak že lze rozeznávati: 1. konkretní jednotlivinu, 

na př. S ó k r a t é s; 2. konkretní obecninu, 

na př. s t r o m; 3. odtaženiny vůbec, na 

př. v l a s t n o s t neb v z t a h. Rozdíl proti logice 

jest, že dle ní 2. třída spadá do 3. třídy, 

že »strom« jest také odtaženina. 

Tato kolísavost v užívání názvu a. trvá 

posud, ale neshody odtud plynoucí z části odčiňují 

se tím, že jest aspoň v určité meze uzavřena; 

neurčitost totiž ihned zmizí, vytkne-li 

se, v kterém smysle, v logickém nebo-li v mluvnickém, 

názvu onoho užíváme. 

Slovesa »abstrahovati« užívalo se dříve jakožto 

přechodného s akkusativem, říkalo se 

tedy: abstrahovati společné znaky, čemuž 

také přiměřeno bylo užívání participia 

odtud vzešlého (abstractus, odtažený), jakož 

i psychologická okolnost, že pozornost soustřed’uje 

se právě na znaky společné, tudy 

silněji vynikající (o b r á t i t i zřetel k nim, přihlížeti 

k nim či reflektovati na ně). Od 

času Kantova ujalo se jiné užívání: abstrahovati 

od něčeho, totiž zřetel odvrátiti 

od znakův nestejných, nehleděti k nim (nýbrž 

k společným), jako když na příklad pravíme: 

»Při obrazc1 mathematickém abstrahujeme od 

jeho barvy a přihlížíme pouze k jeho tvaru« 

a p. Ač tento způsob mluvy rozšířil se i do 

jiných jazykův, a my též bez povšimnutí ho 

pominouti nesmíme, nelze si tajiti, že změna 

ona není zvláště výhodna. 

Zjednávání pojmův a-ch stará psychologie 

připisovala zvláštní mohutnosti duševní, jež 

uváděna různými názvy, jako r o z u m , m o h u tnost 

p o j m o t v o r n á, mohutnost m y s l i c í (myslivost) 

a p. 

Nebylo to nic jiného, nežli že se ustanovil 

souhrnný název pro celé množství podobných 

úkazů duševních, pojem tento se zvěcnil 

a učinil silou, zde silou o d t a ž i v o u či 

odtaživostí (Abstractionsvermögen), jakoby 

tato byla částkou duše samé, ano přímo zosobnili 

ji, jako to učinili i s jinými mohutnostmi 

(bajesloví v psychologii). Nová psychologie 

čelíc proti upřílišené nauce o mohutnostech 

snaží se, aby činnost abstrahovací převedla 

na psychologické zákony a vznik i vývoj odtažených 

pojmů vysvětlila. Práci té věnována 

jest veliká část’ theorie psychologické; ze vzájemného 

působení představ hledí jako jiné úkazy 

vyvoditi i abstrakci. Z každého názoru zůstane 

v duši obraz, a setká-li se několik obrazů v něčem 

sobě podobných, sesilují se stejné složky 

jich, objasňují se a vynikají, kdežto částky 

protivné si navzájem překážejí a se zatemňují; 

tak znenáhla povstane obraz povšechný 

(psychologisches Gemeinbild) čili obrys, který 

obsahuje jednak místa vynikající, jasnější, jednak 

místa temná, v pozadí zapuzená. Ale rozhraní 

mezi nimi jest neurčité a kolísavé; představy 

zatemněné přece stále se v popředí tlačí 

a brzy ta, brzy ona k jasnému stupni povznáší. 

Tak z názorů lípy, dubu, javoru... sesilováním 

podobných a zatemňováním protivných 

složek povstává povšechný obraz, ale neurčitý 

a kolísavý. Této kolísavosti učiní konec přesné 

určení, více méně úmyslné, co do obrysu se 

pojmouti má vylučujíc vše ostatní,-z kolísavého 

obrysu stane se pevný pojem, v našem 

případě » s t r o m «, při kterémžto slově obyvateli 

jiného pásma na mysl vtane jiný obrys, 

ale úlohou zůstane, mysliti si jen co pojmem 

udáno jest. K tomu jest potřeba vyššího vývoje 

duševního, úmyslného řízení činnosti k jednomu 

bodu, a proto abstrakce značí jiný stupeň ducha 

než vnímání nebo čití pouhé. Abstrakci nelze 

převésti na činnost smyslů, a jestliže Laromiguière 

(dle Franckova slov., str. 6.) čidla nazval 

»stroji k abstrakci«, má výrok jen tolik 

pravdy do sebe, že smyslové nám dávají látku, 

na níž abstrakci provádíme. Zvíře má někdy 

stroj mnohem lepší (sup oko) a přece neabstrahuje, 

aspoň ne tak dokonale jako člověk.Otázka, 

pokud zvířata abstrahují, splývá s otázkou, zda 

mají rozum a řeč, tím více, čím spíše jádrem 

rozumu činí se abstrakce a tato podmínkou řeči, 

Z toho dále lze odpověděti na otázku, kterak 

v mysli existují všeobecné pojmy. Exi— 

stujít’ tam jakožto obrysy; nebot’ pojem vyslovuje 

pouhý požadavek, jemuž vyhověti máme. 

My sami na sobě žádáme, odstraniti zvláštnosti 

a rozdíly, a rysy společné osamotiti, abychom 

je myslili čistě. Pojem jest logický ideál, 

jemuž se blížíme; zcela ho dosíci nelze, utlumené 

představy vznášejí se kolem prahu vědomí, 

reprodukce všemi směry se vzbouzejí 

a překážejí úplnému uskutečnění uloženého 

ideálu. Je musíme stále zapuzovati a pozornost 

jen k onomu vzorci obraceti, což žádá 

skutečné práce a sílu tráví. Proto a. myšlení 

jest namáhavé; ale za to zase jediným 

pojmem zahrnuje celé množství předmětův 

jednotlivých, a co o pojmu vytěží samém, má 

platnost pro tyto všechny. Pojem jest jakási 

poukázka nebo výzev, co si mysliti máme, jest 

skratka (abbreviatura) a poslední výtěžek několika 

řad představovacích. Proto nejpravěji pojem 

se vydaří, když úmyslná činnost přistoupí 

k oněm dějům duševním i nevědomky probíhajícím. 

I lišíme abstrakci bezděčnou (prostě 

psychologickou) a úmyslnou (noetickou), kterou 

podnikáme za účelem pojmu vědeckého. 

Tuhost pojmu takého proti živému, totiž měnlivému 

obrysu jest zvláštní předností jeho. 

Takými pojmy a-ími mysliti značí vlohu vě-

Abstraktní číslo - Index of

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?