4 Metody čtení

(Pokorná 1977, s. 75). Je zastánkyní systémového přístupu, který bere v úvahu
člověka s celým jeho životním kontextem.
Podobně široce je koncipován i tzv. Angermaierův katalog příčin
specifických poruch učení (in Pokorná 1997). Jeho výčet příčin je velmi rozsáhlý
a jak připomíná Kocurová (2002b), některé z nich jsme zvyklí v našem pojetí
spojovat spíše s tzv. pseudoporuchami. Angermaier rozděluje příčiny do čtyř
skupin:
1. Funkční nedostatky a deficity schopností:
nižší verbální inteligence, řečové obtíže, menší schopnost abstrakce a logického
myšlení, snížená schopnost vizuální diferenciace, narušená vizuomotorická
koordinace, špatná paměť.
2. Poruchy koncentrace a menší odolnost vůči námaze:
lenost, nedostatečná schopnost koncentrace, nervozita, zabíhavá pozornost,
neklid, nepříznivá motivace k učení.
3. Nedostatečné vnější podmínky:
a) mimoškolní faktory – neuspořádané poměry v rodině, chybějící domácí pomoc;
b) školní faktory - časté absence ve škole, metodické chyby učitele.
4. Konstituční nedostatky:
poruchy zraku nebo sluchu, zvýšená únavnost, impulzivita, opožděný tělesný
vývoj, postižení mozku.
(in Pokorná 1997)
U nás zasáhl do problematiky specifických poruch učení zásadním
způsobem Otakar Kučera se svým týmem spolupracovníků. Na základě zkoumání,
která prováděli od poloviny 50. let minulého století v Dětské psychiatrické
léčebně v Dolních Počernicích, dospěli k závěrům, z nichž mnohé se příliš
neodchylují ani od současných teorií.
Jejich klasifikace příčin podle procentuálního zastoupení je následující
(Matějček 1972): U 50 % dětí s dyslexií byla diagnostikována lehká dětská
encefalopatie, u 20 % byla potvrzena dyslexie hereditárního původu, tedy na
dědičném základě, v 15 % se jednalo o dyslexie smíšeného původu, tzn. s
93