4 Metody čtení

základní školy. Kocurová konstatuje, že i když se do vykazovaných počtů mohly
dostat i některé případy tzv. pseudodyslexií, výpovědi učitelů svědčí o tom, že
žáků s výraznými problémy se čtením a psaním není vůbec málo, přičemž v úvahu
je třeba vzít i všechny negativní dopady, které se do jejich školní výkonnosti i
osobnosti promítají. V podobném průzkumu mezi studenty Západočeské
univerzity v Plzni Kocurová (tamtéž) zjistila, že 8 % z dotázaných trpělo
specifickou poruchou učení a 2 % tyto obtíže i nadále komplikují jejich studium.
Toto zjištění odpovídá současným teoriím, že dyslexie je celoživotní stav, který
však nemusí být zcela rezistentní vůči systematické a intenzivní stimulaci. Neplatí
tedy tvrzení, že „pokud dětem dopřejeme dostatek času, z dyslexie vyrostou“
(Hudson; High; Al Otaiba 2007, s. 507).
9.4 Rozdíly podle pohlaví
Obecně se zjišťuje převaha chlapců nad dívkami, a to v poměru od 2:1 až
20:1 (Matějček 1972; Selikowitz 2000). Tento jev je vysvětlován především
biologickými faktory. Např. podle A. Galaburdy (in Michalová 2003) větší
množství mužského pohlavního hormonu testosteronu v matčině děloze má
negativní vliv na vývoj levé, tedy řečové mozkové hemisféry u chlapců. Ženský
mozek je považován za univerzálnější a také zrání mozkové tkáně probíhá rychleji
než v případě mozku mužského. Elliott a Place (2002) uvádějí zjištění Institutu
pro dyslexii, že ve Velké Británii trpí dyslexií 15 % chlapců a 5 % dívek. Také
podle Zakrzewské (1996) i Howarda (1998) je mezi dětmi s poruchami čtení více
chlapců než dívek.
Stále častěji se objevují výzkumy, které prokazují, „že muži i ženy mohou
být postiženi téměř stejně často“ (Rumsey 1993, s. 38), podle jiných, zvláště
z poslední doby, je mezi dyslektiky stejné procentuální zastoupení obou pohlaví
(Hudson; High; Al Otaiba 2007; Dore 2008). „Rozdíly v pojímání mužské a
ženské dyslexie budou zřejmě nejen biologické, ale i kulturní“ (Kocurová 2002b,
s. 94). Rumsey (1993) uvádí, že pro speciální výuku bylo doporučeno 10-13,6 %
91