4 Metody čtení

zpracovávání a předávání informací, teoretických i praktických zkušenostech, na
tom, jak se sám učil číst apod. Někdo se bude více hodit pro vyučování
genetickou metodou, jiný analyticko-syntetickou, dalšímu třeba nedělá problémy
tvořivě abstrahovat z různých metod. Ideální by bylo sladit typologii učitele a
žáka s optimálním metodickým postupem.
V případech, kdy výkonnost žáka a jeho výsledky negativně ovlivňuje
sám učitel, hovoříme o didaktogenních poruchách učení. Podle „Pedagogického
slovníku“ se pod pojmem didaktogenie nebo lépe didaktopatogenie rozumí
„takové působení vyučujícího na žáka, skupinu žáků či třídu, které ve svých
důsledcích vede k psychickému (příp. dalšímu) poškozování žáků. Ze strany
vyučujícího může být uvědomované nebo neuvědomované“ (Průcha; Walterová.;
Mareš 2003, s. 44). Michalová (2000) soudí, že didaktogenní poruchy učení jsou
následkem buď špatného přístupu učitele k žákovi, nebo použití nevhodných
metod ve výuce. Lze dodat, že se také může jednat o obojí.
Jestliže žák zaostává ve čtení, přestože k tomu nemá „objektivní“ důvody,
může vyvolat dojem, že se u něho jedná o specifickou poruchu čtení. V této
souvislosti, kdy podkladem potíží není porucha základních schopností ke čtení,
uvádí Matějček pojem pseudodyslexie. Kromě jiných příčin zmiňuje „nevhodný
didaktický postup nezkušeného učitele nebo nevhodné pedagogické zacházení,
které vedlo ke skrytému či otevřenému konfliktu dítěte s učitelem“ (Matějček
1988, s. 82). Doporučuje, aby učitel k nápravě použil obvyklých metod, které
důsledněji přizpůsobí individualitě dítěte.
Ostatně již Komenský připomíná, že „učitel má učiti ne tolik, kolik sám
dovede, nýbrž jen tolik, kolik žák jest s to chápati“, což znamená, že míra
vyučování se musí „říditi ne tím, kdo vyučuje, nýbrž tím, kdo se učí“. A proto
„vlastní podstatou vzdělávání jest přizpůsobení výuky nadání žákovu“ (Komenský
1947, s. 60). Doporučuje brát zřetel na věkový rozdíl žáků, rozdílnost nadání, tedy
zda je žák rychlý či pomalý, bystrý či málo chápavý, pilný či nedbalý, a na rozdíl
v prospěchu, kdy se může jednat buď o žáky, kteří do vyučování vstupují zcela
nepřipravení, nebo žáky s dobrou průpravou. „Nováčkové nechť pracují pomalu,
pokročilejší rychleji, vyspělí velmi rychle“ (Komenský 1947, s. 64). Ostatně
nepřiměřené tempo bývá nezřídka prvotní příčinou neúspěchů při výuce čtení,
56