4 Metody čtení

pasáže o rozvíjení myšlení a řeči, o cvičení smyslů, o melodii, rytmu a rýmu.
Komenský nezapomíná ani na motivaci, na vzbuzení zájmu o čtení a knihy.
Co se týká metod čtení, nalezneme v Komenského díle různé postupy.
Komenský si byl vědom výhod i nevýhod jednotlivých postupů a opodstatnění
jejich efektivního použití. Také jeho poznání se vyvíjelo, o čemž svědčí určité
rozpory, které v jeho statích věnovaných počátečnímu čtení nalézáme.
Ve „Velké didaktice“ doporučuje postup od částí k celku. „Cvičení
počínej od prvních začátků, ne od hotových prací. A kdo učí chlapce čísti, nedává
mu hned text knihy, nýbrž prvky čtení, nejprve jednotlivá písmena, pak spojená
ve slabiky, potom teprve slova, pak věty atd.“ (Komenský 1958, s. 188). V témže
díle ale také čteme, že „všechno, co se předkládá k poznání, budiž předkládáno
nejprve všeobecně, potom po částech“ (tamtéž, s. 184).
Synteticky postupuje i v „Počátcích“. Na otázku, odkud je třeba začít, zda
od poznávání či od psaní písmen, si odpovídá, že „je možno vzíti obojí zároveň,
jako se béře zároveň mluvení i poslouchání, ukazování a dívání, dávání a braní;
ale tak, aby theorie šla před praxí, t. j. aby se dříve učili písmena vnímat, znát a
jmenovat, a pak teprve psát“ (Komenský 1946, s. 13). „Co jest ve vzájemném
vztahu, to probírej současně! Musí to být totiž podáváno, vnímáno a cvičeno
zároveň, jako čtení a psaní písmen...“ (Komenský 1947, s. 71). Jedná se vlastně o
metodu skriptolegickou. Žáci se tedy učí nejprve písmena poznat, pojmenovat a
napsat, potom je spojují do slabik a ty později do slov. Slabiky jsou ve slovech
odděleny čárkami, při čtení vět se slabiky již neoddělují. Radí zpočátku používat
velká písmena, později pak malá. „Ale u obou nechť se dříve učí svislým nežli
ležatým (tak zvané kursivě), a to z téhož důvodu, že jsou totiž stojaté snazší nežli
kursiva“ (Komenský 1946, s. 15-16).
Výuku čtení spojuje s psaním, ale také s mluvením. Zdůrazňuje, že žáci si
nemají zvykat psát mlčky, „nýbrž ustavičně vyslovovat to, co píší“ (tamtéž, s. 16).
Důležitou roli tak přisuzuje řečově-akustické a kinestetické složce. „Sluch se
zrakem, jazyk s rukou buďtež ustavičně spojovány. Má se tedy nejen vyprávět, co
mají vědět, aby to vnímali sluchem, nýbrž má se to i malovat, aby se to vštěpovalo
i zrakem. Žáci ať se navzájem učí brzy látku vyjadřovat slovy i vyznačovat rukou,
aby se nešlo od ničeho dál, leč když je to dosti vtištěno sluchu, zraku, rozumu i
46