4 Metody čtení

pravděpodobné, že se kdy podaří objevit takovou metodu, která by byla natolik
univerzální, aby mohla být s úspěchem používána u všech dětí, bez ohledu na
jejich věk, sociokulturní zázemí a osobnostní zvláštnosti.
Každá metoda, ať patří do kterékoli ze tří základních skupin, má kromě
svých předností i své slabiny. Záleží také tradicích, konkrétním jazykovém
systému, na míře fonetičnosti jazyka, věku dítěte, osobnosti učitele a dalších
okolnostech. V řadě učebnic čtení se nepoužívá zvolená metoda ve své čisté
formě, ale dochází k překrývání s jinými metodami nebo jejich prvky. „Nikdo
nikdy nepochyboval o tom, že ovládnutí čtení se neobejde ani bez analýzy, ani
bez syntézy; jednotlivé metody se odlišují pouze vzájemným poměrem a časovým
nasazením obou těchto funkcí“ (Synek 1978, s. 158).
Ve vývoji syntetických metod nastal výrazný pokrok s přechodem od
syntézy písmen k syntéze hlásek. „Tím se čtecí proces zjednodušil a relativně
přiblížil řeči mluvené“ (Synek 1978, s. 155). Syntetické metody zdůrazňují
techniku čtení, teprve po jejím zvládnutí dochází také k porozumění přečteného.
Postupuje se od základních elementů k vyšším celkům, v popředí je mechanický
princip. Předmětem kritiky je, že žáci k porozumění dospívají až po mnohdy
úporné syntéze, takže v jejich motivaci ke čtení mohou nastat vážné trhliny.
Vzhledem k tomu, že postup je do značné míry mechanický a má svůj řád, bývají
syntetické metody úspěšné i u žáků méně nadaných. Kritici syntetických metod,
ale často i analyticko-syntetických, především poukazují na rozpor mezi
slovníkem analytických slabikářů a verbální úrovní dětí na počátku školní
docházky. Vygotský (1976) uvádí, že motivace ke čtení je často v přímé
souvislosti s nezáživností a nepřitažlivostí textů, zvláště jsou-li slabikáře
přesyceny izolovanými písmeny, slabikami a slovy. Avšak nemusí tomu tak být
vždy. Výhradami vůči syntetickému postupu při čtení nešetřil ani Příhoda. Podle
něho nerespektují dětský synkretismus při poznávání světa, globálnost a
komplexnost vnímání předmětů a situací. „Pro dítě je slovo konkrétum, které
označuje věc, osobu nebo činnost. Celkem je pro dítě jen to, co má smysl.
Základem vyučování musí být věta, k jejíž analýze dítě postupuje podle zákona o
diferenciaci, formulovaného I. P. Pavlovem“, takže „atomisticko-syntetická
43