4 Metody čtení

k slabikám a postupně až k hláskám a písmenům. Podobný postup byl při učení
čtení používán u českých bratří.
Metoda normálních slov
Je nejznámější variantou metody Jacototovy, bývá též nazývána metodou
Vogelovou. Východiskem ale nebyla věta, ale 98 slov, která obsahovala celou
abecedu. Slova označovala konkrétní předměty a byla obsahově spojena s věcným
učením, kreslením a zpěvem. Žáci předměty kreslili, slova analyzovali na
písmena, písmena zapisovali a skládali ve slova. G. A. Lindner ve své „Knize
maličkých“ z roku 1880 použil jen 21 normálních slov. Žáci slovo vyanalyzovali
z věty, slovo bylo navozeno obrázkem. Za podpory zraku i sluchu došli
postupným rozkladem k hláskám a písmenům, písmena zapisovali a skládali do
slov. Žáci se učí číst a psát současně, používali psací písmo.
Metoda Rostoharova
Mihajlo Rostohar začínal vyčleněním jednoslovné věty složené
z jednoslabičných (např. já, ty, a, to) a později dvojslabičných slov (např.Ota,
máme, mámu). Slova byla rozkládána na hlásky, zároveň se zapisovala na tabuli,
každé písmeno jinou barvou. Žáci písmena modelovali, pracovali také se skládací
abecedou. Souběžně ze slov, která žáci poznávali jako celky, byly vytvářeny delší
věty a kratší texty. Čtení bylo plynulé a s porozuměním.
Metoda Mertova
Ve své učebnici „Úl“ z roku 1935 vycházel František Merta
z jednoslabičných slov s uzavřenou slabikou. Slova (např. úl, hůl, vůl, les, pes,
ves) byla doprovázena obrázky a žáci je četli jako celky. Jejich zrakovou i
sluchovou analýzou žáci poznávali písmena a hlásky. Psaní bylo od čtení
odděleno.
Metoda globální
Metoda globální bývá uváděna mezi metodami analytickými, i když její
tvůrci ji neřadí do žádné ze tří skupin metod čtení. Teoreticky vycházela z tvarové
39