4 Metody čtení

písmen hláskami. Dítě podle obrázku napodobuje hlas zvířete a seznamuje se tak
se zvukovou stránkou písmene. K většímu prosazování hláskovací metody
dochází až koncem 18. století, např. „Kniha methodní“ od J. I. Felbigera z roku
1774, a počátkem 19. století, po zavedení této metody bavorským školním radou
Heinrichem Stefanim v roce 1803. U nás se podle této metody začalo všeobecně
postupovat od roku 1838, kdy Karel Vinařický vydal slabikář „Česká abeceda
aneb malého čtenáře knížka první“. Také J. V. Svoboda ve své „Školce“ z roku
1839 prosazuje hláskovací metodu, a to už u předškolních dětí.
Další metody, které uvádíme ve stručném přehledu, se v literatuře uvádějí
buď jako samostatné syntetické metody čtení, nebo jako varianty metody
hláskovací.
Metoda normálních slabik
Tato metoda měla pomoci překonat obtíže při spojování písmen do slabik.
Slabiky byly vyvozovány podle nápovědných obrázků, např. pod obrázkem
motýla byla slabika MO. Nejdříve četli žáci podle obrázků, později se pak
procvičovalo skládání slabik z hlásek sluchovou cestou. K nevýhodám této
původní české metody patří to, že žáci si dlouho spojují slabiky nového slova
s nápovědnými obrázky a pochopení významu slova tak mají velmi ztíženo.
K autorům učebnic čtení podle této metody patří František Šumavský, Čeněk
Holub a Josef Kubálek.
Metoda fonomimická
Bývá též označována jako metoda normálních hlásek. Hlásky byly
vyvozovány jako citoslovce, k pochopení sloužil názorný obrázek. Např. husa
syčí sss, na kočku voláme ččč. Využívalo se i slabik – ovečka dělá bé, slepička
koko atd. Čtení písmen bylo často doprovázeno mimikou a gestikulací. Tato
metoda se u nás nerozšířila, avšak jejích prvků ve svých slabikářích používali
mnozí autoři. Např. Frumar a Jursa, Bačkora, ale také i Komenský ve svém díle
„Schola ludus“.
36