4 Metody čtení

označována také jako hlásková nebo zvuková. Vychází se z celků, které jsou
rozkládány a opět v celek skládány. Po vydělení věty z mluvního projevu se věta
sluchově rozkládá na slabiky a ty na hlásky, současně se provádí jejich sklad do
vyšších celků. S hláskou se spojuje příslušné písmeno, písmena jsou skládána do
slabik a slabiky do slov.
4.1 Metody syntetické
Syntetické metody jsou tedy založeny skládání základních prvků, jimiž
jsou písmena nebo hlásky, někdy také slabiky, do větších celků. Žáci musejí
nejdříve zvládnout techniku – čtení mechanické, a až pak se zabývají smyslem
slov a vět – čtení logické (Blatný; Fabiánková 1981).
Metoda slabikovací
Též metoda písmenkovací, abecední. Byla vyvinuta u Chaldejů, od nich se
dostala k západním Semitům, pak k Řekům a Římanům. U nás byla zavedena
s vyučováním latině.
Žáci se nejdříve naučili nazpaměť abecedě a názvům písmen. Potom
přistoupili ke slabikování, kdy se podle slabikovacího schématu probíraly všechny
vzájemné kombinace písmen. Vyslovovali vždy jméno písmene, např. slabiku chy
četli: cé – há – ypsilon = chy. Po důkladném výcviku ve slabikování vyslovovali
slabiky přímo a skládali je do slov. Výuka čtení podle této metody byla velmi
zdlouhavá a náročná, odpísmenkované slovo se vůbec nepodobalo jeho mluvené
podobě. Úředně byla zakázána v roce 1872.
Metoda hláskovací
Úsilí o zjednodušení a ulehčení výuky čtení vedlo k tomu, že písmeno,
jako základní prvek čtení, začalo být nahrazováno hláskou. Tyto snahy můžeme
v první polovině 16. století nalézt v dílech Valentina Ickelsamera a Beneše
Optáta. Také J. A. Komenský ve své práci „Schola ludus“ nahrazuje názvy
35