4 Metody čtení

se zabývá teoretickými a praktickými otázkami vyučování jazyků (Průcha;
Walterová; Mareš 2003).
Řeč ve své mluvené i psané podobě slouží jako komunikační prostředek,
psycholingvisté hovoří o interakci mezi mluvenou a psanou řečí. Z hlediska
psycholingvistiky existuje přímá souvislost mezi úrovní řečových dovedností a
čtením. Lze tedy předpokládat, že na mentální úrovni těchto forem komunikace se
podílejí stejné mechanismy a intelektové operace. Obtížnost čtení však např.
podle Vygotského (1976) spočívá v tom, že dítě při čtení pracuje s řečí, které
scházejí obvyklé kvality, jako jsou výslovnost, intonace apod., řeč si tedy musí
představit ve své mysli.
Úspěšnost ve zvládání čtení je mimo jiné podmíněna schopností
anticipace, schopností vyhodnotit adekvátnost svého postupu a pohotovostí měnit
čtecí strategie podle aktuální situace.
Jedním ze zásadních aspektů čtení je porozumění čtenému. Je jeho
podmínkou i nejvyšší kvalitou. Cestou k němu je identifikace fonémů a grafémů,
osvojení si kódu, přidělení významu výrazům a smyslu celému textu (Nebeská
1992; Macurová 2000).
Jak uvádí Májová (2009), panuje v současném psycholingvistickém světě
shoda v tom, že u jazyků s alfabetickým principem souvisí osvojování čtení se
dvěma klíčovými dovednostmi, jimiž jsou fonologické povědomí a znalost
písmen abecedy. K základům fonologického povědomí patří dovednosti spojené
s rýmováním, dělením slov na slabiky a hlásky, spojováním hlásek a slabik a
manipulací s hláskami. Názory se ale různí v tom, jaký vliv mají jednotlivé
fonologické dovednosti na rozvoj čtení, jak postupuje jejich vývoj, různí se také
v pojetí interakce mezi těmito dvěma klíčovými dovednostmi. O fonologických
schopnostech bude podrobněji pojednáno v empirické části práce.
33