4 Metody čtení

Porozumění, také poznání obsahu, je usnadňováno dokonalejší technikou čtení,
která je postupně zlepšována. Zlepšování techniky čtení tak napomáhá lepšímu
porozumění, předjímání obsahu, což se pak zpětně projevuje i ve zkvalitňování
techniky. Za velmi podstatné považuje to, aby osvojování čtení bylo činností
uvědomělou, motivovanou, tedy myšlenkovou a poznávací. „Čte-li žák
uvědoměle, dovede samostatně opravit chybu a říci, proč bylo slovo správně nebo
nesprávně přečteno“ (Jiránek a kol. 1955, s. 25).
V „Pedagogickém slovníku“ je čtení definováno jako jazyková a zároveň
poznávací činnost, při níž je východiskem tištěný nebo psaný jazykový projev a
výsledkem je porozumění jeho obsahu, přičemž technika čtení je prostředkem a
cílem je porozumění čtenému. Čtení je procesem analyticko-syntetickým, v němž
analýza a syntéza tvoří dialektickou jednotu. Je „jedním z druhů řečové činnosti,
při níž slovo v optické podobě je podnětem, který vyvolává u člověka myšlenkové
pochody“ (Kujal a kol. 1965, s. 47).
Podobně podle Pardela (1966) je osvojení čtení proces učení, který se
opírá o složitou psychickou činnost, jejíž výsledkem je vytvoření nového
korového psychicko-fyziologického funkčního systému, bezprostředně spojeného
se zvukovou řečí a myšlením. Tento systém se vytváří postupně v závislosti na
zrání centrální nervové soustavy, učení a metodách vyučování a rozvoji myšlení.
Žáci neprocházejí jednotlivými etapami ve stejnou dobu, ale každý podle své
připravenosti ke čtení.
Také Jedlička (1972) uvádí, že čtení a psaní jsou druhy řečové činnosti a
že žáci jsou schopni číst teprve tehdy, když pochopí, že slovo v optické podobě
má sdělovací funkci. Zdůrazňuje princip uvědomělosti a časové posloupnosti z
hlediska obtížnosti, tedy od jednodušších úkolů k složitějším. Neboť příliš obtížné
úkoly brání jejich úspěšnému dokončení a naopak úkoly příliš snadné vedou k
povrchnosti. Varuje před předčasnými požadavky na nepřiměřenou rychlost čtení,
což se pak zákonitě odrazí v porozumění obsahu čteného. Porozumění je
podmíněno jak technikou čtení, tak celkovou zkušeností, kterou žáci mají o
věcech a jevech, o nichž čtou. V souhlasu s Jiránkem (1955) považuje výcvik
čtení za ukončený až tehdy, dovede-li žák bez obtíží přečíst slova různě těžká.
19