4 Metody čtení

Výzkumy čtení se v posledních desetiletích stále více zaměřují na období
před nástupem do školy. Zdůrazňují význam mluvené řeči a jazykových
schopností jako klíčových předpokladů pro čtení. Do centra pozornosti se
dostávají psycholingvistické teorie čtení, a to i v zemích s výraznou tradicí
vizuopercepčních a vizuomotorických přístupů.
14.1.1 Fonematicko-fonologické schopnosti
Schopnost sluchového rozlišování je předpokladem vývoje řeči v její
mluvené i psané podobě. Dítě vnímá řeč zpočátku globálně, později rozlišuje její
dílčí prvky, tedy slova, slabiky a hlásky (Zelinková 2003).
J. M. Wepman, autor zkoušky sluchového rozlišování (in Matějček 1972),
rozeznává ve vývoji sluchu tři stupně. Prvním stupněm je sluchová ostrost, jež je
podmínkou porozumění řeči. Dobré porozumění řeči, které tvoří druhý stupeň,
však nemusí vždy korespondovat s úrovní sluchové diferenciace. Dítě může
chápat obsah toho, co se mu říká, ale nemusí přitom dobře rozlišovat jednotlivé
zvuky, nemá ještě dokonale rozvinutou schopnost analyzovat zvukové celky.
Vodítkem k porozumění je mu především kontext a konkrétní situace. Schopnost
přesného rozlišování a pamatování zvuků je třetím stupněm ve vývoji sluchu. Této
schopnosti by dítě mělo dosáhnout do 6 a půl roku. Jestliže se to nepodaří ani do 8
let, hovoří Wepman o patologii. Matějček (1972) v této souvislosti připomíná
výzkum C. P. Goetzingera, který ve skupině 10-12 letých chlapců zjistil
statisticky významný rozdíl ve Wepmanově zkoušce sluchového rozlišování
v neprospěch špatných čtenářů. Význam sluchové percepce podtrhuje také
Pokorná. Uvádí, že u dětí s potížemi ve čtení a psaní „můžeme často prokázat
regresi v rozvoji všech řečových sluchově diskriminačních schopností“ (Pokorná
2002, s. 150).
Analýzou chyb, kterých se dopouštějí děti se specifickými poruchami, byl
odhalen fonologický základ dyslexie a poruchy čtení a psaní tak začaly být
chápány jako deficity jazykové povahy. Vrozený fonologický deficit znemožňuje
142