4 Metody čtení

Graichena (in Pokorná 1997) jsou specifické poruchy učení na úrovni globální
inteligence téměř nezávislé. Také Newton a Thomson (1974b) uvádějí, že
dyslektické obtíže jsou nezávislé na inteligenci a rovněž tak na socioekonomické
příležitosti a emočním stresu. To tedy znamená, že specifické poruchy učení jsou
poruchami mimointelektového charakteru a není důvod se domnívat, že se u dětí
se sníženým intelektem nevyskytují.
V zahraničí i u nás v posledních letech začínají převažovat názory
odmítající diskrepanční kritérium, alespoň v tom pojetí, že pro stanovení
diagnózy dyslexie je důležitý zjištěný rozdíl mezi úrovní rozumových schopností
a úrovní čtení. Důležitější je kognitivní profil dyslektika, identifikace jeho
slabších i silnějších stránek, interdisciplinární přístup (Tyler; Elliott 1988; Mertin
1999; 2008; Reid 2005). Mertin (2008) ale připomíná, že problémy v kognitivních
schopnostech vykazují jak dyslektici, tak nedyslektici. Zásadní rozdíly neshledává
ani v programech pro obě kategorie špatných čtenářů, čímž evokuje otázku, komu
a proč je vlastně diagnóza určena.
Pokorná upozorňuje, že striktní dodržování operacionalistických
přístupů může vést k odmítání pomoci velké skupině dětí, která se do zdánlivě
vědeckých konstrukcí nevejde. Jedná se hlavně o děti tzv. hraniční, tedy o děti
s mírně podprůměrnou úrovní inteligence, o děti s drobnějšími tělesnými či
duševními deficity, ale rovněž o děti sociálně hendikepované nebo s mentálním
postižením. „Všechny tyto děti mají právo na naši pomoc a my máme povinnost
jim tuto pomoc poskytnout“ (Pokorná 1997, s. 70). Podobný názor zastává také
Mertin (2008). Domnívá se, že uplatňování diskrepančního kritéria ve vazbě na
poskytnutí odpovídající péče může v praxi znamenat čekání na selhání.
Oddalováním pomoci dochází k prohlubování a fixaci obtíží a současně i
k negativním dopadům na motivaci, sebehodnocení a sebepojetí. Také Elliott a
Place (2002) doporučují poskytnout včasnou a specializovanou pomoc všem
dětem, které mají se čtením potíže. Odpírání pomoci špatným čtenářům jen proto,
že u nich nebyla diagnostikována dyslexie, považují za neetické.
Podle Pokorné (2002) mají specifické poruchy velmi pestrý obraz,
rozličnou etiologii a podílejí se na nich různé dílčí mimointelektové dysfunkce.
Současná diagnostika se nezaměřuje jen na jednotlivé symptomy, ale zejména na
104