Lugnasadh 2010 - Pohanská Federace

Pouť
V ydal jsem se na pouť hledání, abych
našel své bohy. Putoval jsem pouští a
loukou, kamenitými svahy hor a ledovými
pláněmi, až jsem došel na břeh moře.
Vlny šuměly nekonečnou píseň příboje,
jak hladily oblázky pod mýma nohama. Sevřel
jsem v rukách svou hůl a udeřil jí do vln. Přes
mořskou hladinu se přehnal záchvěv a zmizel
kdesi za obzorem. Poklekl jsem na znamení
úcty do vln a se zavřenýma očima jsem volal
bohy vod, moří, oceánů, řek a jezer.
A bohové se objevili.
Vystoupili z propastných hloubek, kde
voda je černá jako noční smutek a čas plyne
pomalu, rozvážně, jako když umírá
vzpomínka. S očima pevně zavřenýma, cítil
jsem na sobě jejich pohledy, jak mě přeměřují,
váží mé skutky a zkoumají vše až na samotné
dno duše.
„PROČ NÁS VOLÁŠ?“ V uších jsem
slyšel bouři a příboj a lámající se stěžně, ale
v hlavě mi duněl hlas.
„Hledám své bohy,“ odpověděl jsem a na
rtech ucítil sůl a písek.
„A KDO JSI?“ Každé slovo mě drtilo a
mačkalo, jako vlny tonoucího. „Jsem...
člověk,“ vydechl jsem a po těch tichých
slovech se kolem rozhostil klid. Klid obrovské,
nehybné záplavy vod. Čekající, mlčenlivé
záplavy, ale tím více zřejmé.
„ČLOVĚK,“ ozvalo se do ticha přemýšlivě,
jako by bylo to slovo po mnoha staletích
ochutnáváno a objevováno.
„KDYSI JSME BYLI TVÝMI BOHY. VE
TVÝCH ŽILÁCH PROUDILA SŮL
OCEÁNŮ, TVÉ MASO JE Z BLÁTA A
PÍSKU ŘEK A KOSTI BÝVALY KORÁLY
V DIAMANTOVÝCH LAGUNÁCH. KDYSI
JSI PATŘIL NÁM!“ O jeden úder srdce
později se bouře vrátila v plném řevu a síle.
„ALE TVÁ KREV JE NYNÍ ŘÍDKÁ, SLABÁ,
TVÉ MASO VYSUŠENÉ A KOSTI TÉMĚŘ
Lugnasadhový věstník Mezinárodní Pohanské Federace – č. 17
stránka 39 z 63
ZMĚNĚNÉ V PRACH. NE, ČLOVĚČE, MY
UŽ NEJSME TVÝMI BOHY. UŽ NE.“
S posledními slovy se bouře vytratila. Otevřel
jsem oči a kolem byla jen pláž a nedohledné
moře přede mnou. Vzal jsem svou hůl a
odešel.
Šel jsem do hor. Stoupal jsem stále výš,
nořil jsem se do mraků a znovu z nich
vystupoval, až jsem došel na nejvyšší vrchol
hor. Nadechl jsem se, uchopil hůl do dlaní a
udeřil do nebes tak silně, že oblaka na
okamžik odhalila jejich nejčistší modř, než se
zase splašeně rozběhla k horizontu. Znovu
jsem poklekl, zavřel oči a volal božstva nebes.
Přihnala se vichřice. Trhala mě na kusy a tiskla
mé tělo ke skále, jako bych byl list, lapený ve
větrném víru.
A pak se objevili bohové.
Voněli jarní bouřkou a jejich hlas štípal
v obličeji a s praskáním lechtal na kůži.
„CO CHCEŠ? PROČ NÁS VOLÁŠ?“
„Hledám své bohy,“ zakřičel jsem a vichr
mi ta slova utrhl od úst a hnal je vítězně někam
daleko ode mě.
„TAK TY HLEDÁŠ SVÉ BOHY? A KDO JSI,
TY, KTERÝ HLEDÁŠ?“
„Jsem člověk!“ Vykřikl jsem.
„ANO, ZNÁME TĚ, ČLOVĚČE. UMĚL
JSI SNÍT O DÁLKÁCH A NEZMĚRNÝCH
VÝŠKÁCH, UMĚL JSI VE SVÝCH SNECH
LÉTAT JAKO PTÁK, BÝT SVOBODNÝ A
NESPOUTANÝ, VOLNÝ A BOJOVNÝ
JAKO SEVERÁK... JENŽE TEĎ UŽ
NESNÍŠ. JSI SVÁZANÝ VLASTNÍ
DŮLEŽITOSTÍ A OBTĚŽKANÝ
SEBELÁSKOU. NE, ČLOVĚČE, MY
NEJSME TVOJI BOHOVÉ. NYNÍ UŽ NE.“
Vichřice se zklidnila, jako by najednou
vydechla a už se znovu nenadechla. Vstal
jsem, otevřel oči a rozhlédl se kolem. Kam
jsem jen dohlédl, rozprostírala se oblaka.
Vstoupil jsem do nich a pomalu sestupoval