Jeskyně <strong>Lugnasadh</strong>ový věstník Mezinárodní Pohanské <strong>Federace</strong> – č. 17 stránka 38 z 63 Zeia
Pouť V ydal jsem se na pouť hledání, abych našel své bohy. Putoval jsem pouští a loukou, kamenitými svahy hor a ledovými pláněmi, až jsem došel na břeh moře. Vlny šuměly nekonečnou píseň příboje, jak hladily oblázky pod mýma nohama. Sevřel jsem v rukách svou hůl a udeřil jí do vln. Přes mořskou hladinu se přehnal záchvěv a zmizel kdesi za obzorem. Poklekl jsem na znamení úcty do vln a se zavřenýma očima jsem volal bohy vod, moří, oceánů, řek a jezer. A bohové se objevili. Vystoupili z propastných hloubek, kde voda je černá jako noční smutek a čas plyne pomalu, rozvážně, jako když umírá vzpomínka. S očima pevně zavřenýma, cítil jsem na sobě jejich pohledy, jak mě přeměřují, váží mé skutky a zkoumají vše až na samotné dno duše. „PROČ NÁS VOLÁŠ?“ V uších jsem slyšel bouři a příboj a lámající se stěžně, ale v hlavě mi duněl hlas. „Hledám své bohy,“ odpověděl jsem a na rtech ucítil sůl a písek. „A KDO JSI?“ Každé slovo mě drtilo a mačkalo, jako vlny tonoucího. „Jsem... člověk,“ vydechl jsem a po těch tichých slovech se kolem rozhostil klid. Klid obrovské, nehybné záplavy vod. Čekající, mlčenlivé záplavy, ale tím více zřejmé. „ČLOVĚK,“ ozvalo se do ticha přemýšlivě, jako by bylo to slovo po mnoha staletích ochutnáváno a objevováno. „KDYSI JSME BYLI TVÝMI BOHY. VE TVÝCH ŽILÁCH PROUDILA SŮL OCEÁNŮ, TVÉ MASO JE Z BLÁTA A PÍSKU ŘEK A KOSTI BÝVALY KORÁLY V DIAMANTOVÝCH LAGUNÁCH. KDYSI JSI PATŘIL NÁM!“ O jeden úder srdce později se bouře vrátila v plném řevu a síle. „ALE TVÁ KREV JE NYNÍ ŘÍDKÁ, SLABÁ, TVÉ MASO VYSUŠENÉ A KOSTI TÉMĚŘ <strong>Lugnasadh</strong>ový věstník Mezinárodní Pohanské <strong>Federace</strong> – č. 17 stránka 39 z 63 ZMĚNĚNÉ V PRACH. NE, ČLOVĚČE, MY UŽ NEJSME TVÝMI BOHY. UŽ NE.“ S posledními slovy se bouře vytratila. Otevřel jsem oči a kolem byla jen pláž a nedohledné moře přede mnou. Vzal jsem svou hůl a odešel. Šel jsem do hor. Stoupal jsem stále výš, nořil jsem se do mraků a znovu z nich vystupoval, až jsem došel na nejvyšší vrchol hor. Nadechl jsem se, uchopil hůl do dlaní a udeřil do nebes tak silně, že oblaka na okamžik odhalila jejich nejčistší modř, než se zase splašeně rozběhla k horizontu. Znovu jsem poklekl, zavřel oči a volal božstva nebes. Přihnala se vichřice. Trhala mě na kusy a tiskla mé tělo ke skále, jako bych byl list, lapený ve větrném víru. A pak se objevili bohové. Voněli jarní bouřkou a jejich hlas štípal v obličeji a s praskáním lechtal na kůži. „CO CHCEŠ? PROČ NÁS VOLÁŠ?“ „Hledám své bohy,“ zakřičel jsem a vichr mi ta slova utrhl od úst a hnal je vítězně někam daleko ode mě. „TAK TY HLEDÁŠ SVÉ BOHY? A KDO JSI, TY, KTERÝ HLEDÁŠ?“ „Jsem člověk!“ Vykřikl jsem. „ANO, ZNÁME TĚ, ČLOVĚČE. UMĚL JSI SNÍT O DÁLKÁCH A NEZMĚRNÝCH VÝŠKÁCH, UMĚL JSI VE SVÝCH SNECH LÉTAT JAKO PTÁK, BÝT SVOBODNÝ A NESPOUTANÝ, VOLNÝ A BOJOVNÝ JAKO SEVERÁK... JENŽE TEĎ UŽ NESNÍŠ. JSI SVÁZANÝ VLASTNÍ DŮLEŽITOSTÍ A OBTĚŽKANÝ SEBELÁSKOU. NE, ČLOVĚČE, MY NEJSME TVOJI BOHOVÉ. NYNÍ UŽ NE.“ Vichřice se zklidnila, jako by najednou vydechla a už se znovu nenadechla. Vstal jsem, otevřel oči a rozhlédl se kolem. Kam jsem jen dohlédl, rozprostírala se oblaka. Vstoupil jsem do nich a pomalu sestupoval
Change language