Modlitwa

Modlitwa
Modlitba jako přednost
Rozdział 29— Przywilej Modlitwy*
Prostřednictvím přírody, zjevením, svou prozřetelností a vlivem svého Ducha k nám Bůh
promlouvá. To však nestačí; i my musíme otevřít Pánu svá srdce. Abychom měli duchovní
život a duchovní sílu, musíme být v živém spojení s naším nebeským Otcem. I když se k
němu upínáme svou myslí, i když přemýšlíme o jeho díle, jeho milosti a požehnáních, není
to, v plném slova smyslu, spojení s ním. Abychom měli společenství s Bohem, musíme se k
němu obracet o radu v záležitostech svého každodenního života.
Modlitba je otevření srdce Bohu jako příteli. Není jí třeba proto, abychom sdělili Bohu,
jací jsme, nýbrž abychom jej mohli přijmout do srdce. Modlitba nepřivádí Boha k nám, nýbrž
přivádí nás k Bohu.
Když žil Ježíš na zemi, učil své učedníky, jak se mají modlit. Radil jim, aby své
každodenní potřeby předkládali Bohu a přenechali mu všechny své starosti. Ježíšovo ujištění,
že jejich prosby budou vyslyšeny, platí i pro nás.
Sám Ježíš, když žil na zemi, se často modlil. Spasitel vzal na sebe naše potřeby a slabosti,
stal se žadatelem, prosebníkem za nás a hledal u svého Otce novou sílu, aby, zmocněn pro
svůj úkol a zkoušky, mohl pokračovat v díle. Kristus je ve všem naším příkladem. Je nám
bratrem v našich slabostech, “vždyť na sobě zkusil všechna pokušení jako my” (Židům 4,15);
jeho bezhříšná přirozenost se s odporem odvracela od zla; poznal boje a bolesti člověka ve
světě hříchu. Protože byl člověkem, byla mu modlitba nutností a výsadou. Ve spojení se svým
Otcem nacházel útěchu a radost. Jestliže Spasitel, Syn Boží, pociťoval potřebu modlitby, oč
více by měli potřebu vroucí stálé modlitby pociťovat slabí, hříšní smrtelníci!
Náš nebeský Otec čeká na to, aby nám mohl plně požehnat. Je naší výsadou pít plnými
doušky ze studnice bezmezné lásky. Není proto divné, že se modlíme tak málo? Bůh je
ochoten vyslechnout upřímnou modlitbu i toho nejskromnějšího ze svých dětí, a přesto se
zdráháme přednést Bohu své potřeby. Co si mohou nebeští andělé myslet o ubohých,
bezmocných lidech, podléhajících pokušením, když Boží srdce ve své nekonečné lásce po
nich touží, je ochotné jim dát více, než oč mohou žádat nebo nač mohou pomyslet? Lidé tak
málo prosí, a mají tak málo víry. Andělé se s radostí sklánějí před Bohem, jsou rádi v jeho
blízkosti. Setkávání s Bohem pokládají za svou největší radost; naproti tomu se zdá, že lidé,
kteří potřebují tolik pomoci, jež jim může poskytnout jen Bůh, žijí spokojeně bez světla Ducha
Božího, bez jeho společenství.
198