PAUZA 01 | ZÁŘÍ 2019

1. číslo / ZÁŘÍ 2019 

PAUZA | 1

Dej si pauzu 

a sleduj nás on-line 

www.casakpauza.cz

OBSAH 

Čau! 

Dej si pauzu, dej si… 

… no třeba klidně i ten Kit Kat. Hlavně si ale dej pohov, chvilku, 

momentíček. Zastav se a řekni si, co dál. Střední totiž není jen o chemii, 

češtině a nečekaných testech ani jen o tom, koho příště sbalíš nebo co si 

vezmeš na maturák. Střední je čas, kdy se rozhoduješ, co dál dělat. A to je 

šíleně důležité a taky šíleně těžké rozhodnutí. 

Nezoufej, jestli nevíš. Většina z nás neví. Vždyť nám sotva bylo osmnáct, tak 

co po nás pořád chtějí?! Zodpovědnost, kariéra, musíš se rozhodnout, musíš 

vědět, musíš vyrazit a včera bylo pozdě! Ale houby. Zastav se a zachillaxuj. 

Nadechni se a vydechni a rozhlédni se kolem bez stresu a pocitu, že když si 

nevybereš správně, zhroutí se svět. Není to tak. 

Všichni si ještě čerstvě pamatujeme, jak byla střední občas docela 

stresoidní, a tak jsme se rozhodli dát dohromady tenhle časák, aby ti leccos 

vysvětlil a v lecčem ti pomohl. Aby ti něco dal, někam tě vyslal, posunul, 

nakopnul. Anebo taky ne. Kdo ví. Nevíme, co přijde zítra, stejně jako to 

nevíš ty. Ale víme, že když v tom nejsme sami, je všechno jednodušší. A tak 

jsme tu pro tebe. 

Tak čti, lajkuj, klidně i hejtuj, ale hlavně si dej pauzu a užij si počteníčko. 

A nezapomeň – buď 2cool4school! 

PAUZA tým 

O čem to celé je? 

ALMA MATER 

… o škole, ve škole a (ne!) za školou 

AFTER MATER 

.. po škole, v práci a tak dál 

6 

Faux pas na maturáku 

Oblek po tátovi a další chuťovky 

14 

Proč na medinu? 

I když je to občas fuška 

8 

Vrcholový sport + škola 

Dá se to zvládnout? 

22 

Dá se to i bez vysoké 

Diplom není všechno 

12 

Jak na vysokou? 

Zazař nebo opakuj, no big deal 

26 

Nikdo nikdy nechtěl být logoped 

A přitom je to fajn práce 

HOW 2 

… recepty (skoro) na všechno 

CHILLAX 

… protože všichni občas potřebujeme pauzu 

24 

Tuň životopis! 

Týká se i tebe, fakt 

32 

Sólo travellerka Aneta 

Cestuje sama, ale nikdy sama neskončí 

25 

Pecka CV šablona 

Stáhni si ji a oslňuj 

34 

TOP 10 filmů o střední 

Nohy na stůl a popcorn do trouby 

28 

Proč mít „linkáč?“ 

I když tam nemáš moc co dát 

36 

Tadeášova seznamka 

Knihy + cestování = nejlepší učitel 


MARKÉTA & VILDA FRAŇKOVI: 

STŘEDNÍ JE BUBLINA. 

NENECH SE JÍ STRHNOUT 

text: Kateřina Adámková 

On je vystudovaný lékař, 

který v praxi neléčí, 

a ona Blogerka roku 2018. 

Znají se od základky, 

cestují po světě, věnují se 

marketingu a loni se vzali. 

S námi si povídali nejen 

o tom, co je živí a proč 

dělají to, co dělají, ale taky 

o tom, kterých svých 

učitelů ze střední si váží 

a proč je vlastně jedno, 

co studuješ. Smysl se 

totiž dá najít v lecčem. 

Oba jste z Příbrami, na střední jste spolu ale 

nechodili, ne? 

Markéta: Ne, ne. Chodili jsme spolu na základku. Na 

střední jsem pak šla na gympl. 

Vilda: Já taky. 

Markéta: Ale já šla na ten těžší. 

Vilda: A já na ten lepší. 

Věděli jste už tehdy, čím chcete být? 

Markéta: Do poslední chvíle jsem byla rozhodnutá 

podat přihlášku na práva, nakonec jsem ale objevila 

marketing a PR a svoje plány jsem komplet překopala. 

Zpětně jsem za to ráda a neměnila bych. 

Vilda: Já to tak jednoznačné neměl. Chtěl jsem být 

chvilku právník, pak novinář a nakonec jsem šel na 

medicínu. 

To je docela odklon od práva a novinařiny. 

Vilda: To je. Měli jsme ale skvělé profesory na fyziku, 

biologii a chemii a ti mě do toho hodně nadchli. 

Sice se medicíně momentálně nevěnuju, ale taky 

bych neměnil, protože nevystudovat zrovna ji, nejsem 

tam, kde jsem. Dneska je obecně všude spousta 

možností a člověk může dělat v podstatě cokoli, 

nehledě na to, co vystuduje. To je takové prokletí 

zapálených lidí. 

Markét, co ty, taky jsi měla nějakého inspirativního 

učitele? 

Markéta: Rozhodně. U mě to byl můj dějepisář. Byl 

hodně přísný a jeho hodiny někdy připomínaly vysokoškolské 

přednášky, ale zároveň to byl nejvíc férový 

člověk, který u mě vyvolal velký zájem o dějiny a určitě 

přispěl i k rozvoji mého kritického myšlení. 

Vzpomínáte si, z čeho jste maturovali? 

Markéta: No jasně! ZSV, dějepis, angličtina a čeština. 

Vilda: Ještě musíš říct jak. 

Markéta: Na samé jedničky. 

Vilda: Já měl jednu dvojku a pořád to mám na talíři. 

Maturoval jsem z češtiny, matiky, biologie 

a chemie. 

Kdybyste měli možnost mluvit se svými 

středoškolskými já, co byste jim řekli? 

Markéta: Střední škola je taková bublina. To, co je 

4 | PAUZA

INTRO 

univerzitní hokejovou ligu a to mě teda baví hodně. 

Markéta: Já začala blogovat už někdy v šestnácti. 

Sledovala jsem tehdy zahraniční blogerky a hrozně 

mě to bavilo, tak jsem si řekla, proč to taky nezkusit. 

Před rokem jsem pak začala natáčet i vlogy na 

YouTube, do té doby jsem neměla odvahu. 

Kdy přišel ten zlom, že se z koníčku stala práce? 

Markéta: Když začnete blogovat, nedá se přesně říct, 

od kterého bodu začnete vydělávat. Mně osobně 

hodně pomohla znalost byznysu a marketingu. Od 

začátku jsem znala svoji cenu, kterou jsem pak mohla 

upravovat vzhledem ke zvětšujícímu se publiku. 

Snažím se ale nebýt zahlcená reklamou tak, aby byl 

můj obsah pořád autentický. Mám jen pár dlouhodobých 

spoluprací a téměř žádné nové už nepřijímám. 

Pro ty, kdo tě neznají – o čem bloguješ? A proč je 

podle tebe tvůj blog úspěšný? 

Markéta: O spoustě věcí, o svém životě. Nevím, jestli 

jsem chytla nějakou díru na trhu, ale myslím, že lidem 

možná chybělo, aby někdo točil vlogy o normálním, 

běžném životě tak jako já. Těžko říct. 

Vilda: Podle mě Markétka dokáže lidi inspirovat 

a motivovat a to je její přidaná hodnota. 

Liší se Markéta-blogerka nějak od 

Markéty-člověka? 

Markéta: Neliší. Pro mě je složité nastavit si nějakou 

hranici, abych si práci nebrala domů, protože moje 

tvorba obsahuje i velkou část mého soukromého 

života, ale zatím bych řekla, že to docela zvládám. 

Bylo by mi líto někam jet a nenatočit si to nebo o tom 

nenapsat, protože to pro mě jsou zároveň i vzpomínky, 

ale snažím se třeba neukazovat rodinu a blízké. 

Kde se vám líbilo nejvíc? 

Vilda: V New Yorku. 

Markéta: Já se chtěla do New Yorku podívat snad 

ještě víc než Vilda, na místě nás pak uchvátila 

celková atmosféra města, příjemnost a ochota 

lidí. Prostě jsme tam nechali srdce a určitě se tam 

jednou zase vrátíme. 

VILÉM FRANĚK (26) 

Vilda vystudoval medicínu, ale místo 

práce lékaře dnes řídí marketing pro 

MALL.TV. K tomu na vysoké založil 

univerzitní hokejový tým Akademici 

Plzeň. Aktivně se však hraní hokeje 

už nevěnuje a tým řídí z manažerské 

pozice. S Markétou se znají od 

základky a od loňska jsou svoji. 

Ale Vildu ukazuješ. 

Vilda: Mně to nevadí. Když vidím, kolik úsilí do toho 

vkládá, byla by hloupost na to rezignovat. Navíc mě 

to v běžném životě nijak neovlivňuje. Maximálně mě 

na ulici poznává víc holek. 

Markéta: A to je Vilda moc spokojený. 

tam důležité, za pár let už vůbec důležité být nemusí, 

třeba právě známky. Vzkázala bych si asi to, že není 

špatné být malinko jiná, nenechat se strhnout davem 

a stát si za svým. A že je důležité, aby člověk dělal, co 

ho baví, ať už je to cokoli. 

Vilda: Já bych svému osmnáctiletému já vzkázal, aby 

víc respektovalo všechny, kdo se mu snaží pomoct. 

Učitelé totiž vlastně zasvětili svůj život vychovávání 

ostatních a to je strašně těžká a důležitá práce. A taky 

bych mu vzkázal, aby nevěřilo všemu, co čte a vidí, 

ale informace si dostatečně ověřil a myslel kriticky. 

Markéta: Všem, co jsou dnes na středních, bych 

obecně vzkázala, aby si vybrali vysokou školu, co 

je bude bavit, a nenechali na sebe nikým ani ničím 

tlačit. 

Vilda: A že na druhou stranu vůbec není ostuda 

na vysokou nejít. Titul totiž taky úspěch nezaručí. 

Všechno je především o píli. 

V čem jste se nakonec našli vy dva? 

Vilda: Já teď dělám marketing v internetové televizi 

MALL.TV a při studiích jsme s kamarádem založili 

univerzitní hokejový klub a snažíme se rozjet i českou 

Tebe, Markét, asi fanoušci poznávají taky, ne? 

Markéta: Je to trochu zvláštní, protože si pořád 

připadám jako úplně normální člověk a ještě třeba 

před rokem mě na ulici nikdo nezastavil. Teď už se 

to občas stává. Nikdy jsem ale neměla s fanoušky 

negativní zkušenost a za to jsem ráda, spíše mě to 

nabíjí energií. 

Ale zároveň je to docela řehole, pořád psát a točit. 

Chtěla jsi někdy s blogem skončit? 

Markéta: Při nástupu na vysokou jsem si dala asi 

devět měsíců od blogu pauzu, ale věděla jsem, že je 

to jen otázka času. Chtěla jsem mít možnost navyknout 

si na nový režim a tak. Přestat úplně mě zatím 

nenapadlo, baví mě to, a dokud mě to bavit bude, 

budu dál i tvořit. V budoucnu bych chtěla třeba přijít 

na trh s nějakým svým produktem, ale nechávám to 

otevřené. 

Co hlavně tě na tom baví? 

Markéta: Všechno. Baví mě sdílet věci, co mají smysl, 

a věci, které mám ráda. A baví mě třeba i propojení 

tvorby, kreativity a byznysové stránky. A vůbec nejraději 

píšu o cestování. 

MARKÉTA FRAŇKOVÁ (23) 

Markéta bloguje a vloguje pod 

jménem Marketa Frank, a to o celé 

řadě témat. Nejvíc ji baví cestování, 

svým fanouškům ale radí i s oblastí 

seberozvoje, zdravým životním 

stylem nebo s módou. Loni na Czech 

Blog Awards za svoji práci obdržela 

titul Blogerka roku. 


MATURÁK ZA DVEŘMI? 

BACHA NA FAUX PAS! 

OOH! 

To je francouzsky provar, trapas, totální likvidace tvé složitě 

budované středoškolské pověsti. A to prostě nechceš. Na 

maturák je proto třeba myslet nejen s předstihem, ale taky 

s rozumem. Ne vždycky jsou totiž ty nejvíc sexy minišaty tou 

nejjistější volbou. Mysli taky na babičku, jo? 

text: Leona Hájková 

Nepadnoucí saka, neladící košile, příliš dlouhé, krátké 

nebo těsné šaty – maturitní plesy jsou někdy hotovou 

přehlídkou nevkusu. Přitom k jejich totálnímu 

masteringu stačí znát jen pár věcí. 

Pánové, obleky 

vlastní, ne po tátovi 

1 

Oblek 

Kdo nemá vlastní, ten jako by nebyl. Žádná holka 

není zvědavá na oblek, ve kterém šel tvůj táta k 

matuře ještě za socíku. Styl se za tu dobu opravdu 

DOST změnil a pytle od brambor jsou prostě out. 

Ideálně si nech oblek ušít na míru, bude ti totiž lépe 

sedět. I v běžných obchodech ale najdeš fajn kusy, 

jen pozor – musí ti padnout hlavně v ramenou, to je 

nejdůležitější. Sako by ti mělo zakrývat zadek a kalhoty 

by měly sahat až k botám, jinak je oblek moc 

krátký, pozor na to. A taky pozor, když si na kalhoty 

šlapeš, to je logicky taky někde chyba. V lepších 

obchodech ti i běžné kusy na přání zkrátí a nastaví 

na míru, tak se neboj zeptat. 

Černá nebo modrá, to jsou tvoje barvy. 

Leopardí je sice cool, ale máma ti ji asi moc nadšeně 

neschválí, o ředitelce ani nemluvě. 

2 

Košile 

Leopardí košile ti na rozdíl od obleku projít může, 

nejen bílou je totiž člověk živ. Fajn je ale vybírat spíš 

klasiku – bílou, černou (jako John Wick ) nebo 

odstíny modré, jakýkoli pastel je ale taky trefa. 

Límeček by ti měl ladit ke tvaru obličeje, pokud 

z tebe zapnutá košile dělá meloun, zvol jinou. 

Zapnutá totiž vždycky být musí, protože budeš mít 

kravatu. Tu sice po šerpování můžeš zahodit, ale 

při oficialitách ti ji nikdo neodpustí. 

A prosím pěkně, žádné krátké rukávy. Košile ti 

musí pod sakem vykukovat z rukávů tak, aby byla 

vidět manžeta. Nejsi přece žádný vidlák. 

3 

Doplňky 

O společenských botách (takže žádné tenisky!) 

a ponožkách asi nemusíme ani nic říkat, ne? Podle 

pravidel by ponožky správně měly být černé 

nebo modré, ale stále častěji se u obleků objevují 

i ponožky barevné a nevypadají vůbec špatně. 

Boty ale raději nech černé, některá pravidla zkrátka 

není hodno porušovat. 

Pokud na ples vyrážíte v páru, měl bys kravatu 

nebo motýlka (i kapesníček!) sladit s barvou šatů 

své drahé polovičky, ať děláte parádu společně. 

A jestli jsi kreativní typ, sáhni třeba po kšandách. 


ALMA MATER 

WOW! 

Dámy, 

silonky vždycky, jo? 

1 

Šaty 

Dlouhé, krátké, jednobarevné, vícebarevné, pouzdrové, 

kolové, s vlečkou – šaty vybírej podle toho, co se ti líbí, 

ale taky podle toho, co ti sluší. Ne každé šaty padnou 

každé postavě, to je realita a byla by škoda, aby ti to na 

plese neslušelo jen kvůli špatnému výběru. 

Vždycky silonky! Výjimkou jsou jenom dlouhé šaty 

s plnými botami, kde silonky nejsou vidět, jinak si ale 

silonky ber pod šaty vždycky. 

Pozor na délku! Minišaty jsou zakázané, ať ti sluší jakkoli, 

jsi na oficiální události. I ty nejkratší šaty by měly být 

minimálně nad kolena. Centimetr výš nebo níž už tě sice 

nevytrhne, ale proč zbytečně pokoušet trpělivost babiček 

nebo učitelů, že? Délku šatů vybírej i podle své výšky, 

dlouhé šaty totiž menší slečny často ještě zmenšují, 

a zkoušej si je rovnou v botách, které si k nim chceš vzít. 

Dá ti to lepší představu o tom, jak budeš v den D, nebo 

spíš večer V vypadat. 

Zakázané nejsou ani kalhotové kostýmy. Když udržíš 

maximální plesovou eleganci a vyvaruješ se kancelářské 

módy, můžeš rodiny a spolužáky docela hezky 

uhranout i v nich. 

2 

Doplňky 

Šperky, ať už se rozhodneš pro jakékoli, by měly ladit 

s tvými šaty, stylem a taky obličejem. K některým šatům 

se hodí výrazné doplňky, k jiným je lepší volit drobné 

elegantní kusy. To stejné platí i u různých tvarů obličeje 

– někomu sluší dlouhé náušnice, někomu ne. Vždycky 

by ale mělo jít o set, ať jednotlivé kusy nejsou každý pes 

jiná ves. Jestli si nevíš rady, dámy v půjčovně nebo v obchodě 

ti rády poradí. 

Pokud tě lákají rukavičky, nech se klidně zlákat. 

Pravidlo výběru je tam jednoduché – ke krátkým šatům 

krátké rukavičky, k dlouhým dlouhé. 

A nezapomeň ani na elegantní psaníčko nakonec. 

Velké cestovní kabely jsou zakázané, stylové a perfektně 

sladěné psaníčko je ale naprostá nutnost! 


VRCHOLOVÝ SPORT 

+ ŠKOLA = DÁ SE! 

(i když to občas skřípe ) 


JAN JIRÁSEK (19) 

Po studiu Gymnázia Nad Alejí 

se rozhodl jít studovat na VŠE 

na Fakultu financí a účetnictví. 

Profesionálně dělá atletiku 

v pražské Dukle. 


AFTER MATER 

Vystudoval gympl, maturoval mimo jiné z matematiky 

a španělštiny, dostal se na VŠE. A celou dobu při tom dělal atletiku 

na vrcholové úrovni. Jak se dají takové věci skloubit a proč 

nešel na medicínu? Zeptali jsme se nadějného mladého atleta 

Honzy Jiráska. 

Jak dlouho sportuješ? 

Atletiku dělám od první třídy, taky jsem tancoval 

a hrát fotbal. Nakonec jsem ale zůstal jen u atletiky. 

V první třídě mě rodiče přihlásili do kroužku, 

pak jsem přešel a trénuju na Dukle. Atletika mě 

vždycky bavila, zlepšoval jsem se a to mě taky 

donutilo makat dál. 

Jakým disciplínám se v atletice věnuješ? 

Skoku do dálky a trojskoku. Ze začátku dělají atleti 

všechno, časem se potom specializují. Na Dukle 

jsem začal dělat víceboj a postupně jsem se začal 

věnovat skoku do dálky. Teď už dělám spíš jen 

skok do dálky. 

A teď ta kruciální otázka. Jak jsi zvládal dělat 

atletiku a gympl? 

Ze začátku jsem nevěděl, že budu atletiku brát tak 

vážně. Nechci říkat vrcholově, ale atletiku dělám 

fakt naplno. Na nižším gymplu jsem všechno bral 

víc jako koníček, povinnosti jsem měl stejné jako 

všichni ostatní spolužáci. Čas od času jsem jel na 

soustředění, ale to se dalo domluvit poměrně 

snadno. Poslední dva roky jsem před maturitou 

přemýšlel nad individuálním studijním plánem, 

ale nakonec na něj nedošlo, nepotřeboval jsem 

ho. Ve čtvrťáku jsem pak žádal o uvolnění z tělocviku, 

ale byl jsem dost líný na vyplnění žádosti, 

tak jsem nakonec chodil cvičit aspoň tak, abych 

naplnil minimální docházku a nemusel ke komisionálnímu 

přezkoušení. To už se mi stalo dvakrát. 

Hodně šlo o závody. Před nimi jsem cvičit 

nemohl, tak jsem na tělocviku seděl na lavičce, 

což pak vedlo k tomu, že jsem si musel známky 

doplňovat. Byli profesoři, kteří mi vycházeli vstříc, 

ale samozřejmě byli i ti, co nedokázali pochopit, 

že se člověk nechce jen učit do školy, ale chce se 

věnovat i něčemu jinému. 

Jak to šlo s maturitou? 

Spolužáci a nejen oni si ze mě vlastně dělali 

srandu. Všichni okolo mě přestávali, zatímco já si 

tréninků ještě přidával. Zvládnout se to určitě dá. 

Učil jsem se radši efektivně než dlouho. 

Co stres z maturity, když ses navíc ještě potil na 

tréninku? 

Malinko mě to děsilo. Spolužáci mi vyprávěli, jak 

tráví čtyři hodiny denně v knihovně. Ale to byli 

spíš ti, co maturovali z chemie, biologie a tak. 

Ti měli oproti mně podle mě maturitu těžší, já 

maturoval spíš z těch jednodušších předmětů. 

Bál jsem se, jestli to stihnu. Ale zvládnul jsem 

to. Maturoval jsem z češtiny, matiky, zeměpisu 

a španělštiny, angličtinu jsem měl nahrazenou 

certifikátem. 

Proč ses rozhodnul přihlásit se na VŠE? 

Prošel jsem si docela zajímavou cestou. Nejdřív 

jsem chtěl být zubař, třeba od kvinty. Pak jsem 

chtěl jít na medicínu, ve třeťáku mě odradil 

seminář. Pak jsem přemýšlel, co by mě bavilo, 

a narazil jsem na ekonomku. Ve čtvrťáku jsem 

ekonomii ve škole měl a dost mě zajímalo, jak 

fungují finanční systémy, bankovnictví a tak 

podobně. A řešil jsem taky samozřejmě, že 

chci pokračovat s atletikou. Což by snad na VŠE 

neměl být problém, dalo by se to řešit zase nějakým 

individuálním plánem. Uvidíme, jak to bude 

s absencí. Snad to ale nějak půjde. Mám pocit, 

že na vysokých školách si obecně sportovců váží 

víc. Kvůli meziuniverzitním soutěžím a tak. To na 

gymplu moc nebylo. 

Co tvůj volný čas, věnuješ se jenom sportu? 

Všichni si myslí, že žádný volný čas nemám. Právě 

kvůli atletice a škole. Člověk ale přijde na to, že 

má vlastně hrozně moc volného času. Trénink mi 

zabírá tak tři hodiny denně, takže mám určitě čas 

na chození ven s kamarády, s přítelkyní, zahrát si 

něco na počítači a podobně. 

Jak to máš s tréninky, je to náročné? 

Můj rok je rozdělený na dvě fáze. První fáze 

je příprava na sezonu. Nezávodí se a jen se 

trénuje. To trénuju šestkrát týdně. Jeden den 

v týdnu mám pauzu a jeden den potom trochu 

volnější. V sezoně se potom závodí. To mám 

pět tréninků týdně. Jeden trvá právě ty dvě až 

tři hodiny. Někdy trénuju dvoufázově. To znamená, 

že jdete trénovat jednou ráno a jednou 

třeba odpoledne. Ale to se dělá především 

na soustředění. Mimochodem, na soustředění 

jsem na střední jezdil paradoxně nejvíc v maturitním 

ročníku, to jsem byl třikrát. Moc jsem 

se tam neučil, ale na jednom, na které jsem jel 

těsně před maturitou, jsem zvládnul nějakou 

povinnou četbu. Jinak jsem na to moc neměl 

energii, když máte dva tréninky denně, radši si 

jdete po obědě lehnout. 

Co tě motivuje při sportu? 

Hlavně to, že mě to baví. Atletikou žiju, kdyby mě 

to nebavilo, nedělal bych to. Baví mě se pořád 

zlepšovat, vidět pokroky. Určitě jsem měl horší 

chvíle. Speciálně když jsem byl zraněný. Přetržený 

zadní sval na stehně, obě ruce zlomené. To mě 

limitovalo, nemohl jsem trénovat, čas od času 

to mám pořád v hlavě. To je asi nejtěžší, dostat 

z hlavy ten strach, aby se nic nestalo znovu. Nikdy 

to ale nebyla žádná významná krizovka. Vždycky 

jsem se z toho zvednul. 

Jakých svých úspěchů si nejvíc ceníš? 

Jsem trojnásobný mistr ve skoku do dálky (jednou 

do osmnácti let, dvakrát do dvaceti). Postupně 

se mi posouvají priority, pořád si toho vážím, 

ale dřív to pro mě asi bylo víc. Teď se snažím 

prosadit na mezinárodní scéně, dostat se na mistrovství 

Evropy. Sen každého sportovce je určitě 

olympiáda, ale to je ještě hrozně dlouhá cesta, 

a navíc nikdy nikdo neví, co se stane. Může přijít 

nějaké zranění, v atletice je navíc docela málo 

peněz. Chci se věnovat atletice i kariéře. Musím 

hrozně poděkovat rodičům, sám atletikou moc 

nevydělám, celý život mě podporovali – finančně 

i psychicky. 

Tvoje přítelkyně taky dělá atletiku. Jak to 

zvládáte? 

Je to složité. Přes sezonu oba trénujeme, tak se vidíme 

míň. Na druhou stranu se ale můžeme podporovat 

na závodech, které máme společné. Toho 

si hodně vážím. Beru to jako obrovskou výhodu. 

Přítelkyně je velice úspěšná. Letos se na ME kvalifikovala 

ve třech disciplínách. Věnuje se víceboji, 

ale i jednotlivým disciplínám. Netrénujeme spolu, 

většinu času spíše odpočíváme. 

Udělal bys za svoje studium na gymnáziu něco 

jinak, kdybys mohl? 

Ve čtvrťáku na gymplu jsem si říkal, že jsem si měl 

víc užívat předměty, které už jsem pak nemusel 

dělat. Že je to škoda, že jsem nedával pozor na 

chemii, biologii, prostě na předmětech, které už 

mít nebudu. 

A nějaký vzkaz pro současné studenty máš? 

Je to hlavně o tom zůstat v klidu, nezhroutit se. 

Učit se, ale nepřehánět to, nenechat to na poslední 

chvíli a bude to v pohodě. 


KEŇA, KAMBODŽA, MAROKO: 

PO ZDRAVOTNÍCH SESTRÁCH 


JE HLAD VŠUDE 

Absolvování zdrávky nemusí 

zdaleka vést jen na místní 

polikliniku po bok ospalému 

praktikovi. Jako zdravotní sestra 

(nebo bratr ) můžeš klidně 

vyrazit pomáhat i na úplně druhou 

stranu světa. Anebo můžeš zůstat 

doma a třeba zachraňovat životy 

dětem jako Lucka Laciaková, se 

kterou jsme si povídali nejen 

o jejích zahraničních misích, ale 

taky o tom, proč je práce zdravotní 

sestry občas docela záhul. 

Souhlasíš s tím, že je práce sestry spíš 

poslání než profese, jak se občas říká? 

Ono to zní jako klišé, ale je to tak. Ta práce 

nese velkou zodpovědnost a – co si budeme 

nalhávat – nepatří mezi ty nejlépe placené, 

takže pokud tě nebaví, nevidíš v ní smysl 

a nenaplňuje tě, není to nic pro tebe. Někdy 

je to hodně psychicky náročné a stresující, 

ale já věřím, že to má smysl. Možností, co 

dělat, je taky strašně moc. 

Jako třeba? 

Je toho vážně hodně. Já jsem například 

ještě na škole jela přes Erasmus do 

Portugalska, kde jsem měla praxi na převazové 

ambulanci v místním komunitním 

centru. Během těch čtyř měsíců, které 

jsem tam strávila, jsem se kromě spousty 

dovedností naučila i daleko lépe anglicky, 

poznala jsem místní kulturu a obyvatele 

a celkově se mi to hodně zalíbilo. Nakoplo 

mě to pak i k dalším zahraničním misím, na 

které jsem vyjela. 

Kde všude jsi takhle byla? 

V rámci zdravotně humanitárního projektu 

MEDEVAC ministerstva vnitra jsem ve spolupráci 

s FN Motol vyrazila na mise do Keni, 

Kambodže a Maroka. 

Jak vůbec taková mise vypadá? 

Vždycky vyjíždí tým složený z doktorů a sester. 

A ti mají primárně za úkol v dané lokalitě 

pomoct zaškolit místní zdravotníky tak, aby 

byli následně schopni fungovat sami. 

Může na takovou misi vyrazit kterákoli 

sestra? 

Teoreticky ano, ale musí být příslušně kvalifikovaná. 

MEDEVAC má vlastní systém kritérií, 

a podle nich se provádí výběr personálu. Mě 

oslovili hlavně kvůli tomu, že mám zkušenosti 


AFTER MATER 

s prací s dětmi a v zemích, jako jsou Keňa nebo 

Kambodža, je sester, které jsou zvyklé pracovat 

s dětmi po velmi náročných zákrocích, nedostatek. 

Jedním z důležitých požadavků byla ale 

samozřejmě i angličtina. 

A tu zvládáš bez problémů. 

Přesně. Z angličtiny jsem maturovala a mám z ní 

i certifikát FCE, ale upřímně jsem se ji pořádně 

naučila až v tom Portugalsku, kde jsem musela 

anglicky mluvit denně. 

Z čeho dalšího jsi maturovala? 

Z češtiny, ruštiny a základů společenských věd. 

Počkej, ne z biologie? 

Vyloženě maturitu z biologie na vysoké nevyžadovali. 

Přijímačky z ní ale samozřejmě byly, 

musela jsem se tak připravit hlavně na ně. 

Mně ale biologie vždycky šla, takže to nebyl 

problém. 

LUCIE LACIAKOVÁ (30) 

pracuje jako zdravotní sestra na 

dětské kardiochirurgii pražské 

FN Motol, která je v Česku 

dokonce jediná svého druhu. 

Maturovala z nezdravotnických 

předmětů na Mendelově 

gymnáziu v Opavě, 

vystudovanou má i Ostravskou 

univerzitu v oboru 

Ošetřovatelství a kromě Prahy 

už pomáhala zachraňovat 

dětské životy doslova napříč 

kontinenty. 

Z tvých maturitních předmětů to skoro 

vypadá, že bys měla pokračovat spíš 

někam na humanitní obor. 

Já vím. Ale to bylo tehdy spíš taktické rozhodnutí. 

Do zdravotnictví jsem chtěla směřovat 

vždycky, původně dokonce na medicínu, od 

toho jsem ale bohužel musela nakonec z rodinných 

důvodů upustit. 

Nemrzí tě to? 

Teď už ne. Zdravotnictví je obecně zajímavý 

obor, ve kterém se člověk může neustále zlepšovat, 

ať vykonává jakoukoli profesi. Je tam praktické 

uplatnění s reálným dopadem a stagnace je 

v podstatě vyloučená, protože z povahy oboru 

musíte neustále získávat nové a nové informace 

a zkušenosti. Zpětně jsem ráda, že jsem se rozhodla 

jít na všeobecnou sestru, protože mám 

ve svých třiceti hotovo. Jako lékař bych musela 

studovat šest let, pak dělat atestace a tak dál. 

Jako sestra mám většinu specializací splněnou 

a nemusím nic řešit. 

A byla zrovna dětská kardiochirurge něco, 

co tě lákalo? 

Upřímně, mě dětské nikdy nenapadlo. Ještě za 

studií v Ostravě jsem dělala praxe hlavně na traumatologiích 

a ortopediích. Když jsem se pak přestěhovala 

do Prahy a chtěla nastoupit do Motola, 

logicky jsem rozesílala životopisy na ortopedická 

a traumatologická oddělení. Nakonec se mi ale 

ozvala bývalá vrchní sestra z dětského kardiocentra, 

že viděla můj životopis a jestli bych se za 

nimi nechtěla podívat. Do té doby jsem o tom 

oddělení nikdy neslyšela, ale ze zvědavosti jsem 

si řekla, že se podívat půjdu. No a nakonec jsem 

si s nimi plácla. 

Kdybys měla možnost vzkázat něco svému 

středoškolskému já, co by to bylo? 

Aby se víc učilo! Ale ne, vážně, já bych asi nic 

neměnila. Možná jen, ať se tolik nestresuje. Přece 

jen, když nejde o život, jde o nic (doslova). 

Dětské kardiocentrum 

2. LF UK a FN Motol je v České 

republice jediné Komplexní 

kardiovaskulární centrum pro děti 

s celostátní působností. 

V roce 2018 bylo provedeno 

509 operací (z toho 

1 transplantace srdce), dále 

25 ligací otevřené 

tepenné dučeje u NNPH na 

jiných pracovištích, 

381 katetrizací (z toho 

288 intervenčních). 

Hospitalizováno bylo 

903 pacientů (+559 doprovodů) 

a ambulantně ošetřeno 

3855 pacientů. 

V rámci humanitárních misí 

(Jordánsko, Keňa, Indie) 

bylo operováno 44 pacientů 

s vrozenou srdeční vadou. 

Sloužíme generacím a pomůžeme dětem, 

s čím jiní nemohou. 

20190003 


Podle ministerstva školství si loni 

téměř polovina uchazečů podala 

přihlášku jen na jednu vysokou školu. 

Dvě přihlášky si podala čtvrtina 

uchazečů a šestnáct procent si 

podalo čtyři a více přihlášek. 

Body navíc při přijímacím řízení 

dostaneš třeba za studijní úspěchy 

(vynikající průměr) nebo účast na 

různých olympiádách a sportovních 

akcích. Pomoct můžou i jazykové 

certifikáty. 

HOW 2: 

PŘIHLÁŠKA NA VYSOKOU 

Chillax, ještě je čas. Ale začít o vysoké přemýšlet a shánět si informace určitě není od věci 

ani teď. Poradíme, na co se zaměřit, co si zjistit a na co dát pozor, aby bylo tvoje přihlášení 

na vysněnou vysokou naprostá brnkačka. 


Drtivá většina veřejných škol přijímá přihlášky vždycky 

do konce března, ale pozor – existují i výjimky, 

a to kolikrát i v rámci jedné školy, takže si hned teď 

zjisti, do kdy se vůbec můžeš hlásit na tu svoji, ať to 

neprošvihneš. Jiný režim mají třeba soukromé školy 

– které přihlášky evidují do září – a umělecké, které 

příjem ukončují v listopadu. 

Všechny informace, co potřebuješ, jsou dostupné 

na internetu. Kromě webovek školy se tak mrkni 

i na její Facebook nebo Instagram. Jednak tam většinou 

najdeš odpovědi na všechno, co tě zajímá, 

a jednak se můžeš i leccos dozvědět o fungování 

a komunikaci školy a lépe tak posoudit, jestli je to 

pro tebe ta pravá. 

Přihlášek podej, kolik chceš 

Zhruba v listopadu začínají na vysokých školách dny 

otevřených dveří – na své vytipované školy se tak 

určitě zajdi podívat. Dozvíš se víc informací třeba 

o jednotlivých oborech, zažiješ atmosféru školy, 

můžeš se potkat se stávajícími studenty a zeptat se 

jich na různé věci a k tomu dostaneš i pár dárečků. 

Přihlášek na vysokou můžeš ve výsledku podat, 

kolik chceš, takže se meze nekladou. Tedy jiné než 

finanční, za každou totiž pár stovek zaplatíš, ale 

určitě je fajn mít ve hře víc míčků, jestli si rozumíme… 

Zvlášť v případě, že se hlásíš na obory, které 

mají malou kapacitu a jejichž obliba je obrovská 

(například psychologie, anglistika, práva atd.). 

Všechno jde vyřešit přes internet, podání přihlášky 

i platba. Určitě to ale nenechávej na poslední 

chvíli, protože školní systémy mají ve vypjatých 

chvílích tendenci padat. 

Něco navíc 

Pokud se bojíš, že tě na žádnou školu nevezmou, ale 

zároveň svůj vysněný obor máš, zkus se poohlédnout 

po přípravných kurzech. Probíhají většinou 

o víkendu a stojí pár tisíc, ale vyplatí se – při přijímačkách 

totiž dost zvýší tvoje šance na úspěch. 

Každá škola (někdy dokonce i fakulta) chce k přihlášce 

přiložit i něco navíc. Může to být stručný životopis nebo 

třeba krátká motivační esej. Některé obory vyžadují 

i potvrzení od doktora (to je třeba případ Univerzity 

obrany), to chce taky zjistit si s předstihem. 

Pozor na termíny 

Průběh přijímacího řízení jde většinou sledovat 

on-line. Oficiální dopis, kdy se máš dostavit k přijímačkám, 

ti sice přijde do schránky, na internetu ale 

obecně všechno najdeš o dost dřív. A opět si dej 

pozor na to, co si máš k přijímačkám donést – vždycky 

je to minimálně občanka a psací potřeby, škola 

ale může chtít i nějaké další dokumenty, tak ať je máš. 

Pokud je přijímací řízení vícekolové, dej si pozor 

na termíny. Pozvánku ke druhému kolu totiž už většinou 

poštou nedostaneš a byla by škoda ho prošvihnout. 

Některé školy za první kolo přijímaček považují 

třeba SCIO testy a pozvou tě do druhého na základě 

nejlepšího skóre, není tak radno nic podcenit. 


ALMA MATER 

SCIO: ZAZAŘ NEBO OPAKUJ, 

NO BIG DEAL 

Ne úplně málo vysokých škol spoléhá na přijímačky, které každý rok pořádá společnost 

SCIO. Dělají i testy pro střední školy, a tak je pravděpodobné, že pro tebe nejsou úplně 

španělskou vesnicí. A jasně, sice se říká, že tyhle testy nesednou všem, mají ale taky 

spoustu výhod. Mrkej! 


Kdy na SCIO testy? 

1 7. prosince 2019 

2 8. února 2020 

3 7. března 2020 

4 4. dubna 2020 

5 1. května 2020 

6 23. května 2020 

Kam na SCIO testy? 

Předně – s jedním SCIO testem se můžeš přihlásit na 

desítky škol, a to nejen v Česku, ale i na Slovensku, 

což vůbec není od věci. Výpis škol, které SCIO 

uznávají buď jako první přijímací test pro postup do 

druhého kola, anebo jako celé přijímačky, najdeš na 

webu společnosti. Můžeme ti ale rovnou prozradit, 

že tam jsou v podstatě všechny velké české univerzity. 

SCIO testy se navíc konají nejen v Praze, ale 

i v dalších více než dvaceti českých městech. 

Velkou výhodou testů je, že když se ti jednou 

nepovedou, máš několik šancí si jejich výsledek 

opravit. A klidně i hodně vylepšit. Většina škol si totiž 

určuje konkrétní skóre, kterého musíš dosáhnout 

pro další postup, a počítá se vždycky jen nejlepší 

výsledek. Na ta ostatní čísla se nehledí, takže můžeš 

být v klidu. 

Pozdní máj nemusí být 

přijímaček čas 

SCIO nedělá jen testy obecných studijních předpokladů, 

vyzkouší tě třeba i ze ZSV, jazyků, matiky nebo 

biologie, a to hlavně proto, že každou školu zajímají 

jiné testy. Termínů je celkem šest a ten první je už 

v prosinci a poslední pak v květnu. Na testy můžeš 

chodit před i po podání přihlášky a skóre si tak vylepšovat 

až do poslední chvíle, ale pozor – některé 

školy už květnové termíny SCIO testů neberou! 

Pokud jsi „SCIO-nepolíben“, na webu u nich najdeš 

pár ukázkových testů a my silně doporučujeme 

využít je k tréninku. Nejde totiž o klasické testy, se 

kterými se setkáš ve škole. Jejich systém je jiný a ne 

každému sednou. Pokud s nimi hodně zápasíš, můžeš 

si zaplatit i přípravné kurzy, co tě naučí lépe chápat, 

jak to celé funguje. Vyzkoušíš si tak nejen testy 

v tom samém prostředí a limitu, ve kterém je budeš 

psát i naostro (což se hodí, třeba když jsi nervák), ale 

taky si procvičíš jednotlivé předměty. 

SCIO navíc nabízí i analýzu výsledků tvých testů, 

což ti může pomoct, když nevíš, na co a jak se pro 

příště zaměřit. Přihláška na jednu zkoušku stojí 510 korun, 

s analýzou výsledků zaplatíš 610 korun a pro 

fajnšmekry navíc připravilo SCIO i balíček s tištěným 

certifikátem a informačním servisem – za ten zaplatíš 

875 korun. Stejně jako v případě jiných přijímaček si 

i tady musíš pohlídat deadliny pro přihlášení na jednotlivé 

zkoušky. Web společnosti je ale fakt hodně 

přehledný, takže určitě nezabloudíš. 

Teplice 

Ústí n. L. 

Liberec 

Kladno 

Hradec Králové 

Sokolov 

Plzeň 

Praha 

Pardubice 

Svitavy 

Šumperk 

Ostrava 

Opava 

Olomouc 

Frýdek-Místek 

Nový Jičín 

Tábor 

Jihlava 

Brno 

Prostějov 

Vsetín 

Zlín 

České Budějovice 

Uherské Hradiště 

Břeclav 

(zdroj: scio.cz) 


NEBOJTE SE 

BUDOUCNOSTI V MEDICÍNĚ! 

A ŽE NĚCO OBČAS NEVYJDE? 


NO A? 

Přesto je ale důležité vytrvat, 

můžete tím totiž doslova zachránit 

život. A to nejeden. Třeba jako 

MUDr. Lukáš Chlachula, špičkový 

onkolog z Nemocnice Nový Jičín, který 

se k onkologii dostal vlastně náhodou. 

Tam, kde je teď, je ale spokojený, a svému 

středoškolskému já by prý vzkázal 

hlavně jednu důležitou věc: Nestresuj se, 

Lukine, a neupínej se za každou cenu na 

plány. Člověk míní, život mění. 

Věděl jste vždycky, že chcete být lékařem? 

Jasně že ne. Rodiče mě poslali na gympl přesně proto, že jsem 

netušil, čím chci být. Až tam mě pak začaly bavit přírodní vědy jako 

chemie, fyzika a biologie. Medicínu jako takovou jsem si nakonec 

vybral kvůli tomu, že práce s lidským tělem je různorodá, že se ten 

obor neustále vyvíjí. V rodině teda taky máme několik lékařů a maminka 

je zdravotní sestra, ale kvůli nim to nebylo. 

Jak se z vás pak stal onkolog? 

K onkologii jsem se dostal čistě náhodou. Ve třeťáku jsme měli dělat 

studijní vědeckou činnost, já zaspal a poslední téma, které zbylo, bylo 

zaměřené na onkologii. Tak jsem se na onkologii zaměřil taky. 

I když to není zrovna veselá disciplína? 

Onkologie se navenek tváří jako psychicky velmi náročná a taky 

samozřejmě taková je, stejně náročná je ale i práce na jiných 

odděleních. 


AFTER MATER 

Určitě na spolužáky. Celé studium medicíny je totiž 

vlastně jedna velká překážka a důležité je držet 

si kolem sebe okruh přátel, vzájemně si pomáhat 

a nějak to společnými silami přežít a zvládnout. 

Dodnes se snažím se spolužáky z vysoké vídat, 

nebo si alespoň volat, ale nedaří se to tak často, 

jak bychom chtěli. 

Celé studium medicíny 

je vlastně jedna velká 

překážka 

Proč? 

Ono se to občas nezdá, ale na škole má člověk 

opravdu spoustu času. Jakmile školu dokončí, toho 

času mu strašně ubyde – musí se věnovat práci, 

rodině a ostatním povinnostem a na nic dalšího mu 

kolikrát už čas nezbyde. Všem studentům bych proto 

vzkázal, aby dělali to, co je baví, už v době studia. 

Aby šli do všeho, co chtějí dělat nebo zkusit, a vážili 

si toho, že můžou. Pak už to totiž moc nepůjde. 

V podstatě tak co neuděláte v době studia, budete 

pak už jen těžko dohánět. 

Myslíte tím spíš mimoškolní aktivity, nebo skoky 

padákem? 

Vlastně obojí. Skok padákem je jasný, láká vás to, 

skočíte. Mimoškolní aktivity jsou také rozhodně dobré 

a obrovské plus, ale právě proto, že jsou nepovinné, 

je na každém z nás zvolit, jak pestrou cestou se 

bude chtít vydat. 

Co jazyky? 

Investování do jazyků se vám bude hodit vždycky, 

ať už půjdete jakýmkoli směrem. Já sám mluvím 

francouzsky, anglicky a trochu německy. V praxi 

samozřejmě při komunikaci se zahraničními pacienty 

dominuje zejména angličtina, což je také prakticky 

jediný oficiální jazyk na mezinárodních konferencích. 

Z 90 % jde vždycky o komunikaci s pacientem, který 

nemusí být a ani nebývá v lehké situaci, jako lékař 

tak musíte být i psycholog. 

Na onkologii ale pacienti přece jen umírají častěji 

než třeba na ušním. Jak se s tím vyrovnáváte? 

Někdy mám samozřejmě pesimistickou chvilku, 

tomu se úplně vyhnout nedá. Vždycky ale záleží 

na tom, jak je člověk psychicky odolný a jak moc 

se tomu poddá. Musíte mít nastavenou nějakou 

psychohygienu, abyste to celé nějak ve zdraví přežili. 

Třeba já se snažím nebrat si práci domů. Moje 

manželka je taky lékařka, takže to tak úplně nejde, 

ale snažím se. 

Když se vrátíme k pozitivnějšímu tématu, vašemu 

studiu. Na co z něj nejraději vzpomínáte? 

Měli by podle vás studenti obecně sbírat 

zkušenosti nejen v Česku, ale i v zahraničí? 

Určitě. Já sám jsem bohužel nikde nebyl a zpětně 

toho docela lituju. Zahraniční pobyty a stáže by 

podle mě na vysoké měly být povinně volitelné. 

Člověk by skrze ně měl poznat nejen jinou mentalitu, 

ale taky zjistit, že se všechno dá jinde dělat jinak, 

a z toho pak se dá i doma dojít k tomu, abychom to 

dělali lépe. To jsou zkušenosti, které vás posunou 

k tomu, abyste byli lepší. 

Co dalšího nám může pomoct? 

Jako studenti jste plní ideálů a nemáte pořádně 

kontakt s realitou, studium a praxe jsou přitom 

kolikrát úplně jiné. Je tak strašně důležité dobře si 

vybrat, kam po škole nastoupíte a proč zrovna tam. 

Já se třeba přesunul z Opavy přes Olomouc až do 

Nového Jičína, kde jsem dostal možnost nastoupit 

do špičkového komplexního onkologického centra. 

To stěhování pro mě byla daň za to, že člověk dělá 

to, co ho baví, což u nás v nemocnici dělám. Můžete 

se samozřejmě rozhodnout zůstat doma, ale tam 

nemusíte mít dobrý kolektiv nebo možnost seberealizace 

a podobně, což by třeba mě osobně hrozně 

frustrovalo. Vždycky si tak musíte vybírat podle toho, 

co je pro vás důležité. 

Kdybychom před vás teď postavili vaše 

středoškolské já, co byste mu řekl? 

Ať se nebojí, že budoucnost je super. Ať se 

zbytečně nestresuje, že něco nevyšlo, a prostě se 

postaví tomu, jaká je realita, čelem. Plány totiž ze zkušenosti 

vůbec nevycházejí. 

LUKÁŠ CHLACHULA 

Než se vydal studovat na 

Lékařskou fakultu Univerzity 

Palackého v Olomouci, 

navštěvoval MUDr. Lukáš Chlachula 

osmileté gymnázium v Opavě. 

Už tehdy věděl, že chce být 

lékař, ale ne tak úplně onkolog. 

K téhle specializaci se dostal spíš 

dílem náhody a překvapilo ho, 

jak zajímavá vlastně je. Zpětně 

tedy rozhodně nelituje. Psychicky 

odolný totiž podle něj musíte být, 

ať už se rozhodnete pro jakýkoli 

lékařský obor. 



PRAHA, BRNO, OLOMOUC: 

KAM NA VYSOKOU? 

MICHAL FRANTA 

Technická univerzita, Liberec 

Fakulta strojní 

Moderní kampus s výhledem na Ještěd. Pár minut 

od centra, a přesto v přírodě, z jedné strany hory, 

z druhé přehrada na koupání. A je tu blízko u školy 

taky celkem levné bydlení. 

LIBEREC 

ADAM DOLEJŠÍ 

Západočeská univerzita, Plzeň 

Fakulta elektrotechnická 

Okna pokoje nad barem. A někdy je potřeba zařídit 

pár věcí i v jiné budově školy, která je dál od kolejí. 

Je tu hodně studentů a máš kam jít pro 

radu i na pokec. A taky ochutnáš tisíc 

a jeden druh piva. 

PRAHA 

Horší doprava v centru, v poledne je to 

tu jedno velké parkoviště. A kampus na 

Borech je daleko. 

PLZEŇ 

IRENA PEČINKOVÁ 

Univerzita Karlova, Praha 

2. lékařská fakulta 

Jednoznačně pražská doprava! Sice někdy může 

zaskočit, ale celý systém je megaefektivní. 

Je tu drahé bydlení. A taky jsou všichni uspěchaní, 

od spolužáků až po úředníky. 

ALICE KITZLEROVÁ 

Vysoká škola ekonomická, Jindřichův 

Hradec, Fakulta managementu 

JINDŘICHŮV 

HRADEC 

Fakulta je sice velká, ale se spolužáky 

i vyučujícími se přesto známe. Výuka je pak 

osobnější. Fakultní spolky pořádají zajímavé 

akce, nejen zábavné, ale i profesní. 

Hradec je malé město. A lidé často netuší, že je 

zdejší fakulta součástí VŠE v Praze. 


ALMA MATER 

Psychologie? Kreativní komunikace? Ekonomie? A Ostrava, 

nebo Budějovice? Po celém Česku funguje na šest desítek 

vysokých škol, kde můžeš najít svůj vysněný obor. Ve výběru ti 

můžou pomoct letáky, dny otevřených dveří nebo různé školní 

i mimoškolní weby, ale – ruku na srdce – co je lepší než přímá 

zkušenost někoho, kdo už tam studuje? 

KLÁRA BALÁŽOVÁ 

Vysoká škola báňská – Technická univerzita 

Ostrava, Fakulta elektrotechnická 

Kavárny s vynikajícími zákusky v blízkosti školy, 

taky minigolf s pivem a grilem na půjčení. Na party 

se z koleje dostaneš ani ne za minutu. 

PARDUBICE 

Někteří studenti neumějí uklízet společné 

kuchyňky, když skončí. A taky tu není před 

kolejemi dost sdílených kol. 

DANA WUMROVÁ 

Univerzita Pardubice 

Fakulta chemicko-technologická 

OSTRAVA 

Všechno je blízko. Hlavně bary. Tím pádem 

jsme všichni na jedné hromadě, a to občas 

doslova. Je to tu taková přerostlá vesnice s prvky 

velkoměsta. A taky je to přímo ve středu republiky. 

OLOMOUC 

To samé. Všichni na hromadě totiž nemusí být 

vždycky OK – třeba když je v ní i váš ex. Mimo 

centrum jsou taky všude paneláky. I fakulty jsou 

vlastně v paneláku. 

NIKOL KLABAČKOVÁ 

Univerzita Palackého, Olomouc 

Pedagogická fakulta 

BRNO 

Levná doprava a levné nájmy. Je tu takové 

rodinné prostředí, protože Olomouc je docela 

malé město. 

Méně kulturního a studentského vyžití oproti 

jiným městům. A systém noční hromadné 

dopravy není nejlepší. 

ONDŘEJ HÝBAL 

Vysoké učení technické, Brno 

Fakulta strojního inženýrství 

Brno je studentské město a je tu spousta 

možností, kam vyrazit. Je tu taky skvělá síť MHD. 

V porovnání s menšími městy jsou tu vyšší ceny. 

A v centru města jsou kvůli modrým zónám 

problémy s parkováním. 


Z VYMETAČE VEČÍRKŮ 

ÚSPĚŠNÝM PODNIKATELEM: 

Jak si Honza sáhl na dno (a jak se od něj zase odrazil) 

text: Vratislav Borský 

JAN KLUSOŇ (30) 

Jan Klusoň toho jen v posledních pár 

letech zažil tolik, kolik většina z nás 

nezažije ani do smrti. Po gymnáziu šel 

studovat informatiku na VŠE, po třech 

letech zjistil, že ho to vlastně nebaví, 

a začal znovu. Do toho ho postihly 

dost závažné zdravotní potíže, nějaký 

čas spal v autě a žil na kilu junioru 

týdně a měl problém najít práci. Teď 

je vedoucím mezinárodního projektu 

Proudly, od září Welcome to the 

Jungle, který pomáhá mladým lidem 

najít práci, co jim dává smysl, a to 

nejen v Česku, ale i po celé Evropě. 


AFTER MATER 

Měl všechno na háku, vymetal večírky, a co bude zítra, ho tak 

úplně netrápilo. Pak ho ale postihlo vážné onemocnění a to byla 

velká stopka. Když se zotavoval v nemocnici po operaci mozku, 

řekl si Honza Klusoň, že je načase nakopnout život trochu jiným 

směrem. „Když je člověk ještě na škole, má toho rozumu vždycky 

prostě trochu míň, no, to se nedá nic dělat,“ směje se dnes už jako 

majitel firmy s milionovými obraty. 

Věděl jsi už na střední, čím chceš být? 

Jasně že ne. V době, kdy se měly podávat přihlášky 

na vysokou, jsem přicházel každý týden s novým 

nápadem. Nejdřív jsem chtěl být pilot, pak právník, 

ajťák, kriminalista. Ale přitom vlastně to jediné, co mě 

doopravdy bavilo a zajímalo, byl basket. 

Ale slavný baskeťák nejsi, proč? 

Tak říkal jsem si, že basket můžu hrát i při škole a asi 

by se slušelo něco vystudovat. Věnoval jsem se tak 

spíš studiu než profesionální hře. Sázet všechno 

jenom na basket by se mi taky nemuselo vyplatit 

a chtěl jsem mít jistotu, že ze mě něco bude. 

Pro co ses nakonec rozhodl? 

Už asi od čtyř let jsem se motal kolem počítačů, neuměl 

jsem vlastně ještě ani číst a brácha už mě učil 

rozpoznávat, co kde co znamená, abych mohl hrát 

hry. I táta pracoval v tomhle oboru, tak jsem nakonec 

zvolil informatiku na Vysoké škole ekonomické (VŠE). 

Změnil tě nějak příchod na vysokou do Prahy? 

Po příchodu do Prahy se můj život úplně otočil, byla to 

jedna velká party a ve škole jsem se ukázal jenom na 

zkouškách, kde jsem kolikrát své učitele viděl poprvé. 

S kamarádem jsme měli heslo, že se za 24 hodin dá 

naučit naprosto cokoli od hry na piano přes jakýkoli 

jazyk, tak aby se člověk trochu domluvil, až po jakoukoli 

zkoušku. Školu jsem tedy skoro nenavštěvoval 

a učit se začal vždycky až večer před zkouškou. 

Pak ale přišly zdravotní problémy. Jak tě to 

ovlivnilo? 

Zničehonic se všechno strašně zkomplikovalo. 

Projevily se u mě problémy se zrakem a záhy jsem si 

vážil každého rána, kdy jsem se probudil a viděl svět 

okolo. Musel jsem začít užívat léky, které ale jako vedlejší 

účinek způsobovaly nespavost. 

Ta se projevovala jak? 

Spal jsem průměrně jenom tři hodiny týdně, víc 

to prostě nešlo, i když jsem se snažil sebevíc. 

Nespavostí jsem proto získal obrovské množství 

času navíc. Zatímco ostatní měli půlnoc, já se učil 

na zkoušky, přečetl spousty knih a měl dost času 

na přemýšlení. Za jeden semestr jsem vystudoval 

předměty jako jiní za tři, vůbec jsem nepociťoval 

únavu, naopak jsem měl spoustu energie, ale můj 

život byl jak na autopilota. 

Člověk asi nemůže takhle beze spánku dlouho 

fungovat, co? 

Úplně ne a mělo to bohužel i další negativní účinky 

– začal jsem ztrácet dlouhodobou paměť. Naučil 

jsem se tak sice na test na plný počet bodů, ale pak 

si nemohl vzpomenout na vlastní jméno, což nikdo 

v okolí nemohl pochopit. Profesoři si mysleli, že si 

z nich dělám srandu. Když se mi po čase zrak začal 

zlepšovat, přišla další rána. Našli mi nádor na mozku 

a musel jsem na operaci. 

Co se tím pro tebe změnilo? 

Všechno. V tu chvíli jsem si totiž opravdu uvědomil, 

jak je důležité v životě dělat to, co člověka doopravdy 

baví, a nerozčilovat se kvůli blbostem. Celé tohle 

období bylo extrémně náročné na psychiku, ale taky 

mi hodně dalo. Pochopil jsem, že když nejde o život, 

nejde o nic, a o to víc jsem pak byl klidný jak ve škole, 

tak i potom. 

Takže tě nestresovala ani změna oboru skoro na 

konci studia? 

Když studujete informatiku a ve třetím ročníku si 

uvědomíte, že vás baví všechno, jen ne předměty 

s informatikou, víte, že je něco špatně. Mě vždycky 

lákal marketing, četl jsem články o různých kampaních, 

líbilo se mi, že je to celé kreativní a člověk 

tam tvoří zajímavé inovativní produkty, proto když 

u nás na fakultě nově otevřeli obor Multimédia v ekonomické 

praxi, rozhodl jsem se začít po třech letech 

znovu a lépe. 

Začít znovu pro tebe ale nebyla zrovna procházka 

růžovým sadem. 

To ne. Studoval jsem bakaláře šest let, takže jsem si 

už studium musel platit sám. A makal jsem i o víkendech, 

abych to zvládl. 

A přesto jsi spal v autě? 

To byla otázka cti spíš než peněz jako takových. 

Rodiče by mi samozřejmě peníze dali a mohl jsem 

spát u známých, ale já si říkal, že jsem se do toho 

všeho sám dostal, tak bych se z toho měl i sám 

dostat ven. Takže jo, asi měsíc jsem spal v autě, 

sprchoval se v posilovně a na záchod chodil do 

školy. A když už mi nestačily peníze ani na jídlo, tak 

jsem si koupil třeba kilo salámu a rohlíky a živil se tím 

celý týden. To dost vydefinovalo moje priority a cíle 

a nakoplo mě to k tomu, abych se změnil. 

Jak konkrétně tě to nakoplo? 

Hlavně mentálně. Když člověk tohle všechno zažije, 

donutí ho to docela přehodnotit priority. Moji 

vrstevníci už budovali kariéru, zatímco já pařil a pak 

byl v nemocnici, takže měli náskok, který jsem chtěl 

dohnat. Ale nedařilo se. Poslal jsem životopis do 

víc než stovky firem, absolvoval asi třicet pohovorů 

a nikdo mě nevzal. 

To muselo být dost demotivující. 

Bylo, ale já to nechtěl vzdát. A vyplatilo se – práce, 

co jsem realizoval s Marketing klubem na VŠE, se 

zalíbila klukům ze Studenta Media a ti mě pak oslovili, 

že by ze mě chtěli mít projektového manažera, 

tehdy ještě pro portál Unijobs.cz. 

A tak ses dostal k Proudly? 

Přesně tak. To byla vlastně úplně nová myšlenka, 

pomáhat mladým nacházet práci, která jim bude 

dávat smysl, a zároveň pomáhat firmám prezentovat 

se takové, jaké jsou. Pracoval jsem šestnáct hodin 

denně včetně víkendů, nevěděl jsem, co znamená 

volno, ale na rozdíl od těch večírků kdysi mi tohle 

dávalo smysl, fungovalo to, a hlavně mě to bavilo. 

Projekt se postupně rozvíjel, začal jsem do týmu nabírat 

nové tváře a firma se zvětšovala a zvětšovala, 

až se nakonec rozrostla natolik, že ji letos odkoupila 

mezinárodní společnost a její působnost se tak rozšířila 

i do dalších zemí Evropské unie. 

Když se na to celé teď zpětně podíváš, co bys 

poradil středoškolákům, kteří právě zvažují, 

co se životem? 

Dělejte v životě to, co vás baví, i kdyby to bylo za 

míň peněz. Protože když vás to bude bavit, budete 

se v tom i zlepšovat, budete se vzdělávat a stanete 

se v tom úspěšnými. No a to vám pak následně přinese 

zase lepší peníze. True story. 


JAK VYDĚLAT PENÍZE 

(A HNED JE ZASE NEPROŠUSTROVAT) 

V tomhle článku ti poradíme, jak na peníze. Nemáme sice recept na zázračné zbohatnutí, 

poradíme ale, na co si dát při brigádě pozor, aby tě nikdo nemohl popotahovat. A taky 

profrčíme rady, jak se k vydělaným penězům chovat a kam je uložit. 



HOW 2 

Kapesné je fajn, ale finanční přilepšení se hodí 

vždycky a každému, co si budeme povídat. Naštěstí 

se stačí rozhlédnout v obchoďáku nebo brouzdat 

doslova pár minut po Facebooku, a narazíš na přinejmenším 

dva inzeráty hledající brigádu. Tak proč si 

nějakou neopatřit? 

Brigády bývají časově nenáročné a jde je naprosto 

skvěle skloubit se studiem. Zaměstnavatelé cílí 

většinou právě na studenty, čili počítají s tím, že nejde 

o činnost na osm hodin denně – právě naopak. 

Může jít o práci dvakrát týdně po škole nebo třeba 

každou druhou sobotu. A nemusí jít hned o zaměstnání 

v některém z fastfoodů, na brigádu dnes narazíš 

opravdu na každém rohu. Můžeš pracovat v knihkupectví, 

stejně jako v květinářství nebo v kanceláři. 

Kromě brigád nabízejí některé firmy i stáže (a to i pro 

středoškoláky) – jenže ty bývají většinou neplacené. 

K načerpání zkušeností jsou skvělé, ale lístek do kina 

a popcorn nezaplatí… 

Na dalších stránkách najdeš pár rad ohledně 

sestavení životopisu, tak na ně mrkni, než se budeš 

o práci ucházet. Než do práce nastoupíš, už by mělo 

být jasné, jakou formu spolupráce se zaměstnavatelem 

uzavíráte. V naprosto drtivé většině případů jde 

o dva typy pracovních dohod: dohodu o provedení 

práce (DPP) a dohodu o pracovní činnosti (DPČ). 

Jen malé procento studentských brigád je řešeno 

formou polovičního (či menšího) pracovního úvazku, 

stejně tak se téměř nikdy nejedná o živnost. 

Matrace, kasička 

nebo banka – šetři 

si, kam chceš, ale 

šetři si! 

Dohoda, kam se podíváš 

Ze všech výše vyjmenovaných smluv plynou určité 

povinnosti, my se zaměříme na první dva typy 

pracovní smlouvy, DPP a DPČ. Dohoda o provedení 

práce je pro studenty nejlepší. Jediným limitem, na 

který si musíš dát bacha, je maximálně tři sta odpracovaných 

hodin u jedné firmy za rok. Takových smluv 

můžeš mít tedy více, máš-li více brigád u různých 

zaměstnavatelů. Na jednu smlouvu si ale nesmíš 

vydělat více než deset tisíc měsíčně, pak by po tobě 

úřady chtěly zaplatit různá pojištění a tvůj rozpočet 

by se rázem dost smrsknul. 

U dohody o pracovní činnosti je omezení více. 

Nesmíš pracovat více než dvacet hodin týdně 

a zdravotní a sociální pojištění platíš už od výdělku 

tři tisíce měsíčně. Pozor, ze zákona nesmí být 

u DPP i DPČ hodinová sazba nižší než 80 korun 

(bez pár haléřů), takže to je taky jedna z věcí, 

které si musíš pohlídat. Za svou práci musíš dostat 

správně zaplaceno. 

Všechny smlouvy by měly být uzavřené písemně. 

Vzory DPP i DPČ jsou snadno k nalezení na internetu, 

nejde o žádnou složitou věc. 

Vyrovnaný rozpočet pro rok 

2019/2020 

O finanční přebytek se nestará jen stát nebo firmy, měla 

by to být součást každodenního života úplně všech. 

Je jasné, že z brigád si studenti kupují hlavně dobroty, 

sem tam třeba nějakou knížku, hru nebo stylový kousek 

oblečení. Na druhou stranu, jsou to peníze jako každé 

jiné, a proto by o nich měl mít každý přehled. 

Základní je kontrola výdajů – pokud si chceš šetřit 

(třeba na nový nadupaný počítač nebo telefon), spočítej 

si, za co utrácíš. A podívej se nepříjemné pravdě 

do očí: opravdu to všechno muselo jít z obchodu 

s tebou domů? Nejlepší je si výdaje a příjmy zapisovat 

a třeba si hned dávat část výplaty z brigády 

stranou. Kam? Nabízí se několik možností – matrace, 

kasička nebo banka. Upřímně, poslední možnost je 

nejlepší, v dnešní době, kdy se téměř vše řeší elektronicky 

a on-line, není nic jednoduššího než si zřídit 

bankovní konto, platit kartou a mít dokonalý přehled 

o svých útratách a úsporách. 

Studentské konto a spoření 

Drtivá většina bank dnes nabízí nějaký studentský 

účet. Základní nabídka je stejná – vedení konta je 

bez poplatků, peníze nemusíš posílat pravidelně 

a platební karta a aplikace jsou samozřejmostí. 

Některé banky dávají měsíční příspěvky za platnou 

kartu ISIC (většinou dvě až tři stovky), otravné je ale 

dokládání potvrzení o studiu. Některá konta si také 

můžeš založit až od osmnácti let, někdy je potřeba 

asistence rodičů jako dospělého dohledu. 

Bankovní účet každopádně při brigádě budeš potřebovat, 

téměř žádná společnost dnes už nevyplácí 

peníze jen tak na ruku. Jak už bylo řečeno, vybírat můžeš 

z hodně možností, zaměř se tedy na další nabídku. 

Některé banky nabízejí ke kontu cestovní pojištění 

(to se hodí vždycky), jiné zas třeba výběr ze všech 

bankomatů nehledě na banku (to se taky hodí, zvlášť 

v menších městech, kde mašinky na peníze nejsou 

na každém rohu), při rozhodování se mrkni i na případné 

slevy, které banky nabízejí za nákup v určitých 

obchodech. Některé, zvlášť menší banky, specificky 

studentský účet nenabízejí, ale jejich klasický účet má 

podobné podmínky – tedy vedení bez poplatků, žádný 

povinný minimální měsíční vklad a tak dále. 

Pokud si vyděláš víc než pár stovek měsíčně 

a hodláš v tom pokračovat, popřemýšlej o zřízení 

dvou bankovních kont. Logika je jednoduchá – z jednoho 

si plať zábavu a běžný provoz, na druhé si posílej 

peníze, které chceš spořit. Ke svému „spořicímu“ 

kontu ani nemusíš mít kartu, aby tě to nesvádělo 

k utrácení. Pokud budeš mít oba účty u stejné banky, 

převody peněz jsou snadnější než facka a trvají pár 

vteřin. Když tedy nastane krize nejvyšší, můžeš si 

něco z ušetřených peněz poslat na svůj běžný účet. 

Proč píšeme „spořicí“ v uvozovkách? Protože 

nemáme na mysli klasické spořicí účty, které banky 

taky nabízejí. Jejich vedení je svázáno přísnějšími 

pravidly, například se z nich nesmí moc často vybírat 

nebo musíte být plnoletí na jejich zřízení. Pro potřeby 

studentů se moc nehodí. 

On-line přehled na pár kliknutí 

O pár odstavců výše mluvíme o kontrole výdajů. 

V tom ti může velmi pomoct internetové bankovnictví. 

To už má v dnešní době každá banka, většina z nich 

má i aplikaci do mobilu, takže svoje účty máš vždycky 

na dosah a vše můžeš kontrolovat, kdy se ti zamane. 

Jednak si v mobilním bankovnictví můžeš nastavit 

upozornění, když ti na účet přijdou peníze (nebo 

z něho odejdou), jednak tam většinou najdeš i grafy 

příjmů a výdajů, které ti můžou pomoci se o tvoje 

peníze starat. 


V BANCE NEKOUŠOU! 

A I BEZ VYSOKÉ SE TU 

DÁ DOSTAT DALEKO 


Kdo tvrdí, že bez vysoké 

není kariéra, ten se 

plete. Jasně, vzdělání je 

důležité, a pokud chceš 

mít diplom, musíš zatnout 

zuby a makat. Jestli tě ale 

vidina dalších tří až pěti 

let učení neláká, neděs 

se hned, že si v životě 

ani neškrtneš. Doba se 

mění a opak je pravdou. 

Třeba Linda a Nikol z týmu 

České spořitelny jsou toho 

krásným příkladem. 

Holky, vy ani jedna nemáte vysokou, je to tak? 

Nikol: Jak se to vezme, mám hotového bakaláře na 

VŠE. Nyní ještě studuji Hospodářskou politiku, kde 

dokončuji diplomovou práci. 

Linda: Já na vysokou ani nešla. Už maturita byla totiž 

hrozný boj a na vysoké mě děsila matika, se kterou 

se moc nekamarádím, tak jsem radši šla hned po 

škole do práce. 

Počkej, ty nemáš ráda matiku, ale pracuješ v bance? 

Linda: Jasně! Na všechny počty, co potřebujeme, 

tu máme systémy. Člověk do nich jen zadá údaje 

a ony za něj všechno vypočítají, takže to je v klidu. 

Spořitelna mi navíc hned zkraje zaplatila spoustu 

školení, abych byla dobře připravená a nestresovala 

se, protože jsem měla samozřejmě na začátku hrozný 

strach, že udělám chybu. 

Tak to je asi normální, když je člověk mladý. 

Nikol: Mladý, a hlavně nesebevědomý. Já třeba ve 

Spořitelně začínala už ve druháku na vysoké, tehdy 

jsem to měla jako brigádu, a většinu času jsem trávila 

tisknutím smluv, tříděním pošty a vůbec spíš takovou 

tou administrativní prací. Zpětně si říkám, že jsem 

měla být odvážnější, protože možností uplatnění je 

tu strašně moc, ale nikdo ti je nenabídne, když neví, 

že bys o ně stála. 

Ty ses ale nakonec pochlapila a řekla sis o víc. 

Nikol: Já měla obrovské štěstí, že si vždycky někdo 

kolem všiml, že jsem šikovná. Jsem obecně snaživý 

člověk, co dotahuje věci do konce, a jsem taky 

dost hlučná, takže jsem hodně vidět. Řekla bych, 

že právě to u mě mělo na ten kariérní růst největší 

vliv. Taky jsem samostatná a nepotřebuju držet za 

ručičku, i to je důležité. 

Linda: S tím úplně souhlasím. Člověk dostane školení 

a přípravu a pak už je to na něm. A každý klient 

pochopí, že někdy něco nevíte a musíte se zeptat 

zkušenějších kolegů. Důležité je se toho nebát. 

Nikol je HR Recruiter a Lindo, ty jsi Osobní bankéř. 

Jak byste ty profese vysvětlily někomu, kdo přesně 

neví, o co jde? 


AFTER MATER 

Lindo, jak ty ses vlastně do Spořitelny dostala? 

I přes ten strach z matiky. 

Linda: I přes tu matiku mě finance a ekonomika už na 

střední docela zajímaly. Lidé ze Spořitelny k nám pak 

ve čtvrťáku přišli na návštěvu a vyprávěli nám o možnostech 

uplatnění pro čerstvé maturanty, co všechno 

bychom mohli dělat, co je k tomu potřeba a tak dále. 

A ta prezentace byla vtipná, interaktivní a ti lidé příjemní, 

tak jsem se jim ozvala a za týden volali, že mě 

berou. Neměla jsem ještě ani hotovou maturitu, a už 

jsem měla práci. 

Jak jsi to měla ty, Nikol, taky tě finance lákaly? 

Nikol: Studovala jsem obchodku, tak se to asi trochu 

předpokládalo, že budu chtít dělat finance. 

Přemýšlela jsem hlavně o účetnictví, hned po maturitě 

jsem proto šla do jedné firmy dělat pravou ruku 

hlavní účetní. Byla jsem tam asi půl roku a postupně 

zjišťovala, že to pro mě není úplně ono. Na vysoké 

mě pak hodně oslovil personální management, no 

a toho už jsem se nepustila. 

Pro spoustu lidí nemusí být práce v bance úplně 

sexy. Jak byste jim vysvětlily, že to přece jen stojí 

za to? 

Linda: Člověk si může na první pohled říct, že je to 

v bance každý den stejné, ale tak to vůbec není. 

Každý klient je jiný. Někomu se rozbije auto, někdo 

chce spořit na bydlení a podobně. Klientovi z Velké 

Británie jsem tuhle třeba zakládala úvěr kompletně 

v angličtině. Nebo jsem jedné paní pomáhala 

s penzijním připojištěním a ona byla tak ráda, že jí to 

někdo konečně dobře vysvětlil, že mi za to přinesla 

jahody. To je na tom to krásné, že člověk ví, že někomu 

pomohl a udělal mu radost. 

Nikol: Banky jsou navíc celkově hodně bohaté na 

pozice. Stojí za nimi obrovské IT, PR nebo třeba můj 

tým HR, takže to není jen o číslech a tisknutí smluv. Je 

to taky různorodý tým lidí, věkově pestrý a ochotný 

se od sebe navzájem hodně učit. Když jde člověk po 

střední podnikat, je na to často sám. Tady mám pocit, 

že někam patřím. 

LINDA KRSKOVÁ (20) 

Linda maturovala na Karlínské 

obchodní akademii v Praze a dál 

na vysokou už nepokračovala. 

Svého rozhodnutí prý nelituje. 

I bez maturity to totiž v České 

spořitelně už s klidem dotáhla 

na osobního bankéře. „Mám 

kamarády, co jsou i bez diplomu 

na vysokých pozicích, jen vysoká 

= úspěch tak určitě neplatí,“ říká. 

Linda: Ta moje je na vysvětlení asi jednodušší – pomáhám 

klientům uzavírat účty, řešit investování 

a třeba i různé neočekávané situace. Člověk si občas 

přijde jako doktor nebo inspektor Columbo, když se 

snaží zachránit klientovy peníze nebo odhalit, kde je 

problém. 

Nikol: No, a já dohlížím na to, abychom dokázali 

mezi uchazeči o práci u nás takové šikovné lidi, 

jako je Linda, odhalit, přijmout a řádně zaškolit. 

Momentálně mám na starosti nábor celé divize. 

Při tom asi rozhoduješ i o osudu profesně starších 

lidí, je to tak? 

Nikol: Má funkce je spíše podpůrná, určitě nejsem 

ten, kdo rozhoduje. Poslední slovo má vždy manažer 

a jeho tým. I v tom mám velkou pokoru. Hrozně ráda 

se od druhých učím, a to jak od kolegů, tak od nadřízených. 

Zrovna moji kolegové a kolegyně jsou pro 

mě velkou inspirací. Určitě by to celé bylo složitější, 

kdybych do téhle pozice přišla zvenčí, protože jsem 

ale měla šanci celou společnost poznat vlastně úplně 

zdola, je to pro mě, myslím, jednodušší. 

Co byste tedy vzkázaly středoškolákům, 

kteří se rozhodují, co dělat po maturitě, a nevědí, 

jestli je vysoká zrovna pro ně? 

Linda: Ať se nebojí vyjít ze své komfortní zóny. Jestli 

je vysoká neláká, tak ať na ni nechodí. Mám spoustu 

úspěšných kamarádů, kteří diplom nemají, a taky jim 

to v ničem nevadí. A když jednou zjistíš, že by se ti 

vysoká hodila, můžeš si ji bez problémů dodělat. Ani 

já sama to nevylučuju. Dá se přece dělat i při práci 

kombinovaně. 

Nikol: Podle mě je důležité se nebát a nečekat na to, 

až na tebe někdo ukáže, ale jít tomu naproti. Když 

škola nabízí různé praxe, tak se jen nechodit někam 

ulít, ale naopak se zajímat a zjišťovat, jak svět funguje. 

Hodně to rozšiřuje obzory a člověk se díky tomu 

jednodušeji rozhoduje, ať už pro školu, nebo cokoli 

jiného. Nemůžeš zjistit, co tě baví, dokud nezačneš 

něco dělat. Cokoli. 

NIKOL TURKOVÁ (24) 

I Nikol se do Spořitelny dostala 

vlastně bez diplomu, a to už 

v druháku na Vysoké škole 

ekonomické v Praze. Protože 

byla šikovná, postupovala na 

lepší a lepší pozice, a teď jako 

HR Recruiter dokonce dohlíží 

na nábor celé divize, studium 

na Vysoké škole ekonomické 

v Praze (VŠE) přitom bude teprve 

finišovat. 

4210349717 


ZAČNI TUNIT CV! 

CHTĚJÍ HO I NA BRIGÁDĚ 

Hledáš jenom malý přivýdělek, anebo rovnou part-time, aby bylo na nájem? Tak sorry 

jako, ale papírový životopis po tobě budou chtít všude. Fakt. Ale neboj – naučíme tě, 

jak se prodat a na co nezapomenout, aby to klaplo. Stačí číst dál! :) 


Základní pravidlo je jasné – v jednoduchosti je síla. 

Personalistu neohromí třístránkový elaborát, naopak 

ho spíš dost otráví – a to před pohovorem rozhodně 

nechceš. Hned od začátku taky musí být jasné, 

v čem vynikáš, co umíš a co máš za sebou. Pozor ale 

– to neznamená, že si máš vymýšlet! To je totiž cesta 

do pekel. Jednak budete tvoje zkušenosti a dovednosti 

probírat i při osobní schůzce a jednak je taky 

dost možné, že personalista zavolá do tvé bývalé 

práce a jednoduše se na tebe zeptá. Anebo si tě najde 

na Instagramu. A pak se budeš divit. 

Co do životopisu nepatří 

Nezapomeň, že si na tebe personalista udělá názor 

megarychle – přece jenom už viděl stovky životopisů. 

Tvoje CV by proto mělo jít přímo k věci. Zapomeň 

na úvodní slovo nebo citáty osobností, které tě inspirují. 

V drtivé většině případů to jsou totiž obehraná 

klišé, která o tobě říkají akorát to, že nejsi originální. 

A že nevíš, co je životopis. 

Do životopisu se po pravdě nehodí ani tvoje 

fotografie, protože by si personalista v první řadě 

měl utvořit názor na základě tvých zkušeností a 

schopností, a ne toho, jak vypadáš. Kapitolou pro 

sebe jsou pak fotky nevhodné – z pláže, z baru, ve 

slunečních brýlích. Jednoduše – lepší je nedávat 

nic. Pokud inzerát fotku vyloženě vyžaduje, nezbyde 

ti nic jiného než jednu taky přidat, ale vybírej 

fakt s rozmyslem, jo? 

Při sestavování svého CV se taky zamysli nad 

tím, jaké informace o sobě poskytuješ. Jsou 

opravdu nutné pro pozici, na kterou se hlásíš? 

Často to jsou třeba zdravotní či rodinný stav, 

odkazy na tvoje sociální sítě, představa o mzdě 

nebo – a teď pozor – i datum narození. Dej si taky 

pozor na kontaktní informace, nikdo profi totiž 

neodepisuje na e-mail pusinka@seznam.cz nebo 

rambozabijak32@gmail.com s kdovíjakou radostí. 

Co v životopise nesmí chybět 

V tvém CV určitě nesmí chybět vzdělání. Neuškodí 

ani, když absolvovanou školu v krátkosti popíšeš 

– byla humanitní, nebo technická? Byly předměty 

v cizím jazyce? Určitě to nezapomeň zmínit. 

Chybět by neměly ani zkušenosti. Jde o tvou první 

práci? Nezoufej. Za zmínku v takovém případě stojí 

i dobrovolničení nebo třeba vedení dětí na táboře, 

případně třeba výpomoc přes prázdniny v tetině 

firmě. A pomůžou i mimoškolní aktivity nebo umístění 

v různých soutěžích. Jednoduše se zamysli, čím 

se lišíš od svých spolužáků a co se ti hodně povedlo, 

a pochlub se tím. 

A co dál? 

Hlavně nezoufej! Často se ti stane, že životopis se vším 

elánem rozešleš a nikdo se ti na něj neozve. Stává se 

to nám všem a není nutné kvůli tomu nijak klesat na 

mysli. Životopisů mohlo prostě jen zrovna přijít hodně 

najednou a personalista nestíhá odepisovat. Anebo 

se zkrátka ozvali jen těm, kteří je zaujali, a ty to pro 

dnešek nejsi. Takový je život a jedeme dál. Pokud ale 

o nějakou pozici opravdu jó hodně moc stojíš, určitě 

se neboj připomenout třeba telefonicky. Personalista 

kolikrát dá i před kandidátem s nekonečnem zkušeností 

přednost tomu, kdo je prostě a jednoduše 

upřímně nadšený. Jestli jsi to ty, dej jim to vědět! 


HOW 2 

Takhle to má vypadat! 

Taky chceš vytuněné CVčko? 

Tak stahuj tuhle krásnou šablonu u nás na webu casakpauza.cz 


LOGOPEDIE 

NENÍ JEN O SPRÁVNÉM A . 

NĚKDY MUSÍTE ČLOVĚKA NAUČIT 

ZNOVU MLUVIT A CHÁPAT. 


Textař, ilustrátor, 

ale především 

klinický logoped 

léčebny dospělých 

v Janských Lázních 

David Konopáč (39) 

je jedním z několika 

málo mužů v oboru. 

Jaká byla jeho 

cesta k „ženskému“ 

povolání a čím 

je jeho práce tak 

jedinečná? 

Jaká byla vaše cesta k logopedii? 

Studoval jsem gymnázium v Turnově. Nechtěl jsem 

být tehdy logoped. Myslím, že nikdy nikdo netoužil 

být logoped. Když jsem se hlásil na vysokou, tak 

jsem prošvihl několik termínů, a brali pouze na dvě 

školy, z toho jedna možnost byla speciální pedagogika 

na VOŠ v Litomyšli. Vůbec jsem nevěděl, co to 

je, ale kupodivu jsem byl u přijímaček nejlepší, tak 

jsem si řekl, že jsem pro tenhle obor asi vyvolený, 

a šel jsem tam. 

Tam jsem potkal svou současnou ženu a ta chtěla 

být logopedka, tak jsme si podali společně přihlášku 

na vejšku do Olomouce. A ona se tenkrát nedostala 

a já jo. Skejsnul jsem tam. 

Proč gympl? 

Já jsem chtěl být původně výtvarník, po základce 

jsem i zkoušel výtvarné školy, ale nepovedly se mi 

přijímačky. Tak jsem šel na gympl, i proto, že tam šel 

spolužák z lavice. 

Jaké to bylo na vysoké? 

Po prvním ročníku na vejšce jsem si zažádal o individuální 

studijní plán, jezdil jsem do školy na jeden týden 

v měsíci a zbylé tři jsem pracoval tady v Janských 

Lázních ve Speciálním pedagogickém centru pro 

tělesně postižené. Založil jsem tu divadelní soubor, 

přidal jsem se ke kapele. Mě logopedie na škole nebavila, 

ten obor mě chytil teprve v praxi. 

Ve škole jsem si připadal hrozně nevyužitý – to, co 

bych si mohl přečíst v knížkách, mi bohatě stačilo k vystudování. 

Musel jsem ale dokázat rodičům i pedagogům 

v Olomouci, že když jsem si vyvzdoroval v podstatě 

dálkovou formu denního studia, tak to taky zvládnu. Jsem 

schopen dobrého samostudia, ale musím mít pocit, že to 

je užitečné, což mě vlastně drží i u téhle práce. 

Možná bych nebyl dobrý logoped v běžné ambulanci, 

protože jestli děti šišlají nebo ráčkují, není 

tak palčivý problém. Zatímco tady v lázních jsou lidé 

skutečně v nouzi a mám tudíž pocit, že jsem naléhavě 

potřeba. Takže se snažím. 


AFTER MATER 

Vypadá to, že vám praxe pomohla k této práci 

více než studium. 

Určitě. Samozřejmě bez odborných znalostí to nejde, 

ale praktická zkušenost, vlastní objevy a vlastní chyby 

jsou z mého pohledu cennější. Ve škole vyučují 

a učebnice píšou především teoretici, takže vás na 

praxi zákonitě nemohou připravit, protože ji neznají. 

Ze školy jsem vyšel se znalostí všemožných klasifikací 

a způsobů, jak pacienty vyšetřovat, ale jak jim 

po stanovení diagnózy pomoci, na to jsem musel 

přijít sám. 

V čem je vaše práce jiná oproti běžným 

logopedům, kteří učí správné R a Ř? 

Já mám specifickou skupinu pacientů. Jedná se o lidi, 

kteří mají poškozený mozek. Jejich řečové poruchy 

se, když to hodně zjednoduším, dělí na dvě skupiny. 

Tou první skupinou jsou afázie, tedy poruchy vzniklé 

poškozením mozkové kůry. Člověk najednou přestane 

být schopný se vyjadřovat nebo rozumět slyšené 

nebo psané řeči, prostě přestane ovládat mateřský 

jazyk. Může taky přestat poznávat předměty, na které 

se dívá, zvuky, které slyší. Může přijít o vše, co se 

kdy o světě naučil. 

Druhou skupinou jsou dysartrie. Ty vznikají při poškození 

mozkového kmene a mozečku. Tam je zase 

problém s pohyblivostí mluvidel, ti lidé nehýbou 

třeba jazykem, rty, hrtanem a k tomu se často vážou 

poruchy polykání. Což je nebezpečné, protože 

dýchací a polykací ústrojí má společnou křižovatku, 

a když špatně polknete, může se stát, že se udusíte 

nebo dostanete zápal plic. Což může být pro těžké 

pacienty smrtelné. Takže učím lidi znovu mluvit, rozumět, 

poznávat, pamatovat si, chápat, polykat, číst, 

psát, počítat a mnoho dalšího. 

Máte případy, kdy vaše práce nepřinese žádné 

výsledky? 

Stává se to, velmi zřídka, ale stává. Jsou případy, 

kdy je poškození mozku tak závažné, že současně 

s řečovými poruchami dojde k nevratnému propadu 

inteligence třeba až na úroveň půlročního dítěte, 

a to je potom jakákoli terapie velice obtížná. Jindy se 

stává, že pacient s relativně lehčími obtížemi terapii 

odmítá. 

Nesmírně důležité je předávat pacientům víru ve 

zlepšení a energii. A to vlastně byla podstata mých 

zázračných úspěchů v začátcích kariéry, kdy jsem 

strašně chtěl léčit, ale vůbec jsem ještě nevěděl jak. 

Předával jsem energii, a ono to kupodivu zabíralo. 

Naučil jste někoho znovu mluvit? 

Ano. Ale záleží na vážnosti poruchy, na věku, motivaci 

pacienta a na řadě faktorů. Některého člověka 

dovedete skoro až ke zdraví, u některého to bohužel 

není dáno. Musíte respektovat přírodu, dokážete, 

jen co vám dovolí, jsou hranice, přes které vás nepustí. 

Ale každý pokrok je cenný. Když je mluvená 

komunikace kvůli tíži postižení vyloučená, snažím se 

najít alternativní způsob, jak se dorozumívat. Existují 

počítačové programy, aplikace a nejrůznější pomůcky, 

ale například i tabulka, kterou měl v začátcích 

Stephen Hawking, kdy označoval písmena pohledem, 

se používá dodnes. 

Logopedie je poměrně ženské povolání… 

Tak mně úplně nevadí být v ženském kolektivu. 

I tady jsem si ho nakonec vytvořil. Po letech, kdy 

jsem tu pracoval sám, se podařilo rozšířit logopedické 

pracoviště o tři kolegyně. Je známo, že jakmile 

jste na jakékoli pedagogické škole, jste v ženském 

kolektivu. A je pravda, že jako muž jsem se v logopedickém 

prostředí mnohokrát cítil nezaslouženě privilegovaný. 

A to asi platí o všech mužích/logopedech. 

Je nás jen pár a naprostá většina je v oboru známá 

po celé republice. 

Jak jste se z Turnova dostal do krkonošských 

Janských Lázní? 

Díky svojí ženě. Párkrát byla v dětské léčebně 

v Janských Lázních jako dítě, potom tady studovala 

na střední škole pro tělesně postižené. Po 

vošce, když jí nevyšla ta logopedie, začala dělat 

v Janských lázních vychovatelku. Dozvěděl jsem 

se tak, že místní lázně by klidně přijaly logopeda, 

protože stávající logopedka byla pracující důchodkyně. 

Přestože je to celý jedna náhoda za druhou, 

mám dojem, že se všechno odehrálo, jak mělo. Že 

mě sem osud dovedl a jsem na svým místě. 

Když se vrátíme ještě k éře vaší střední, měl jste 

tehdy nějaké sny o budoucnosti? 

O logopedii to nebylo. Vždycky jsem chtěl psát 

písničky a ilustrovat knížky, což se mi nakonec 

povedlo. A taky mě fascinovaly knihy neuropsychologa 

Olivera Sackse o neuvěřitelně bizarních 

poruchách mozkové činnosti. A vida, ani jsem nevěděl 

jak, a dostal jsem se k velmi podobné práci. 

Co byste si více užil, kdybyste byl znovu na 

střední? 

Přestože na gympl vzpomínám hrozně rád, už bych 

se tam vrátil nechtěl, a to z důvodu, že teď vidím, 

jaký jsem byl tehdy trouba. Tenkrát jsem byl strašně 

nespokojenej s tím, že nic nejsem, nic jsem nedokázal 

a nic neumím. Vždycky jsem se srovnával 

s těmi nejlepšími a potom jsem byl z toho frustrovaný. 

A žádná holka se mnou taky nechtěla chodit, 

přestože jsem intenzivně dolejzal. 

Stýkáte se ještě se svými spolužáky z gymplu? 

S naprostou většinou jsem se dvacet let neviděl. 

Tenkrát jsme si mysleli, že jsme víc než rodina, ale 

postupně jsme se začali vzdalovat. Každý jsme úplně 

jiný a teď se spíš navzájem tolerujeme. Výhodou 

bylo, že jsme se poznali v těch letech, kdy jsme byli 

úplně průhledný, a víme, kdo je co doopravdy zač. 

Ale nejintenzivnější přátelství jsem zažil právě na 

tom gymplu, od tý doby už takový nebyly. 

Poslední otázka, co byste vzkázal 

středoškolákům? 

Měli by hlavně dělat to, co je baví. A mít kuráž. 

Někdy je po cestě nutný překousnout řadu věcí, 

který je bavit nebudou, ale musí cítit, že směr cesty 

je správný. Nevzdávat se věcí, který děláme rádi, 

například Sherlock Holmes hrál ve volném čase na 

housle. Když vás nebude práce bavit, změňte ji, 

nejste k ní odsouzení. A je dobrý mít záliby jinde 

než v zaměstnání. Mně osobně se vyplatilo nemít 

v práci těžiště života, ale mít ho v rodině nebo v koníčcích, 

protože práce bývá někdy nevděčná. Mít 

svoje ambice spojené jenom s prací není zdravý, 

protože ta vložená energie se nemusí vrátit zpátky. 



LINKEDIN: 

CO TO JE 

A PROČ HO MÍT? 

LinkedIn nebo taky „linkáč“ je největší profesní síť na 

světě. Je dost podobná Facebooku, jen s tím rozdílem, 

že tam tak úplně nepatří tvůj pejsek nebo fotky 

v plavkách na Tenerife. Místo kamarádů tam navazuješ 

profesní vztahy, přidáváš tam svoje kariérní úspěchy 

a tvůj profil tam obecně slouží jako takové on-line CV. 

A pozor – mít ho se vyplatí, i když tam zatím nemáš 

moc co napsat. Proč? Vysvětlíme! 

„Klasický životopis je dneska už téměř mrtvý,“ říká 

Josef „José“ Kadlec, jeden z největších českých 

expertů na LinkedIn, který souhlasil s tím, že nám 

pomůže lépe ti popsat, o co jde a proč by člověk 

měl tuhle profesní on-line vizitku mít, i když zatím 

nemá moc zkušeností. „Když si hledáš práci, je 

daleko přínosnější mít profil LinkedIn, na který 

se tvůj potenciální zaměstnavatel může podívat 

a hned tam vidí všechno, co o tobě potřebuje 

vědět.“ 

Linkáč ale není jen virtuální CV, můžeš se jeho 

prostřednictvím i propojovat s různými jinými odborníky 

na trhu, což je důležité ke dvěma věcem 

– pokud budou k sobě do týmu někoho hledat, 

dozvíš se to mezi prvními a můžeš jim rovnou 

napsat, že to bereš; a zároveň tě oni můžou přímo 

oslovit s nabídkou, o které si myslí, že by pro 

tebe mohla být zajímavá. Prostě přímý kontakt 

bez prostředníka. 

Linkáč už na střední? 

„Pokud chce člověk hned po střední škole nastoupit 

do práce anebo si hledá přivýdělek ke 

studiu na vysoké, založení profilu na LinkedInu 

se stoprocentně vyplatí,“ radí Kadlec. „Řekl bych, 

že dnes už je to vedle Facebooku a Instagramu 

dokonce takový standard.“ A fakt přitom vůbec 

nevadí, že tam nemáš moc co psát. „Na profil 

stačí napsat svoje zkušenosti, vzdělání, zájmy, 

dosavadní úspěchy a mimoškolní aktivity, případně 

pozici, kterou bych do budoucna chtěl vykonávat. 

Eventuální zaměstnavatel má potom šanci 

můj profil objevit a vybrat mě na takovou pozici, 

která ke mně sedne nejvíc.“ 

Oproti Facebooku ti navíc LinkedIn ukazuje, 

kdo a kdy navštívil tvůj profil, takže pokud je to 

někdo zajímavý, můžeš ho zpětně kontaktovat, 

což taky není k zahození. 

José radí: 

Jak na profil? 

1 

Fotka místo tisíce slov 

„Každý máme telefon plný úžasných selfíček, 

fotek z pláží a nezapomenutelných party, ale 

je to doopravdy to, co by měl náš budoucí 

zaměstnavatel vidět? Rozhodně ne. Zvolit 

bychom měli profesionálně vypadající 

fotografii, která ale nutně nemusí být od 

profesionálního fotografa. Nutně nemusíte mít 

kravatu, pokud se s ní neztotožňujete nebo to 

v prostředí a oboru, ve kterém se pohybujete, 

není obecně vyžadováno. Nicméně 

fotka je náš první kontakt s potenciálním 

zaměstnavatelem, podle kterého si o nás 

vytvoří celkový obrázek, který se potom už 

jen hodně těžko mění. Měli bychom proto 

důsledně dbát na to, abychom udělali takový 

dojem, jaký udělat chceme.“ 

2 


Keep it simple 

„Profil by měl zůstat přehledný, určitě tak 

není potřeba přidávat úplně každou svoji 

zkušenost. Důležité je vybrat jen ty adekvátní 

vzhledem k tomu, o jaké pozice se chceme 

ucházet. Například pokud nás zajímá pozice, 

která je v segmentu práce s klientem, je 

vhodné přidat brigádu v call centru, ale 

ne úplně to, že jsme loni v létě u strejdy 

v autosalonu myli auta, a podobně.“ 

3 

JOSEF KADLEC 

Josef Kadlec je jeden 

z nejznámějších českých 

odborníků na profesní 

síť LinkedIn. Napsal o ní 

například mezinárodně 

úspěšnou knihu People 

as Merchandise a k tomu 

pravidelně školí personalisty 

různých společností v tom, 

jak ji co nejefektivněji 

využívat k nacházení těch 

nejvhodnějších talentů. 

Updatuju, updatuješ, 

updatujeme 

„Neaktualizovaný profil nemá na LinkedInu co 

dělat. Certifikáty, co už neplatí, pryč. A tvrdit, 

že pracujeme někde, kde už dva roky nejsme 

– a možný zaměstnavatel si to může jednoduše 

ověřit – taky nepůsobí dobře, i když jsme to 

třeba jen v profilu zapomněli upravit.“ 

4 

Lež má krátké nohy 

„Určitě si ve svém profilu na LinkedInu nic 

nevymýšlejte ani se zbytečně nepřikrášlujte. 

Upřímně popište svůj příběh a svoji motivaci, 

řekněte, co umíte a proč by vás daný člověk 

měl ve své firmě chtít. Nepište, že jste otevření 

práci na plný úvazek, jestliže po pravdě hledáte 

něco na volné noze, a otevřete se zpětné 

vazbě a vhodně na ni reagujte. LinkedIn totiž 

umožňuje, aby ostatní hodnotili, v jakých 

dovednostech jste dobří. Pokud všude píšete, 

jak jste asertivní, ale nikdo vás v tom nepodpoří, 

raději to přepište.“ 


HOW 2 


AFTER MATER 

JAKO DR. HOUSE: 

INTERNA JE HODNĚ 

PESTRÝ OBOR 

Cynického lékaře o holi, co dokáže ze zmatené změti 

příznaků bezpečně identifikovat, co pacienta trápí, 

znají diváci po celém světě. Takoví dr. Houseové, kteří 

z celé plejády příznaků dokážou vydedukovat, co vás 

zrovna trápí, ale existují i v běžném životě a v běžných 

nemocnicích. Jmenují se internisté a MUDr. Michal 

Scheinost z Nemocnice Neratovice je jedním z nich. 

Proč jste se rozhodl stát právě internistou? 

Prvních šest let na medicíně všichni studenti studují 

to samé, neexistuje tam žádná specializace, jen 

všeobecné lékařství. Profilovat se můžete jen trochu 

skrze volitelné předměty navíc, jinak to moc nejde. 

Studium je taky dost teoretické a člověk se s tím musí 

poprat, než se dostane k něčemu zajímavějšímu, třeba 

jako právě k interně. Tu jsem si tak mohl vyzkoušet 

vlastně až v postgraduálním studiu a okamžitě mě 

nadchla. V podstatě hned, jakmile jsem si ji zkusil, 

jsem věděl, že se chci věnovat zrovna jí. 

Že chcete být takový neratovický dr. House? 

Tak nějak. Dr. House je hezký příklad internisty. 

Přijde za ním pacient s určitými symptomy a on musí 

určit přesnou diagnózu. Není chirurg, takže neoperuje, 

ale určuje postup léčby, předepisuje léky a tabletky. 

Musí se orientovat ve spoustě věcí, protože interna 

je velmi široký obor, a to mě na tom taky osobně nejvíc 

baví. Máte tu totiž mnohem komplexnější náhled 

na pacienta, než jaký mají specializovaní lékaři. 

Říkal jste si někdy, že byste raději dělal něco 

jiného? 

Naposledy jsem váhal, jestli být lékařem, v maturitním 

ročníku na střední škole. Zvažoval jsem 

kromě medicíny totiž i práva, což taky není zrovna 

jednoduchý obor. Vzhledem k tomu, že mě bavila 

biologie a chemie spíš než historie a základy společenských 

věd, jsem si ale vybral medicínu. Té osudové 

volby rozhodně nelituji a dnes už si ani to, že bych 

dělal něco jiného, nedovedu představit. 

To zní, jako že Vás to, co děláte, doopravdy baví. 

Baví. Lékař je nesmírně zajímavé povolání a mě 

osobně velmi naplňuje. Kolikrát přijdu do práce 

a myslím si, že sotva uběhla půlhodina, a přitom je 

pryč celý pracovní den. Když vás to baví, čas strašně 

letí. A ano, studium je náročné, trvá šest let a člověk 

tomu musí hodně obětovat, ale podle mě to stojí 

za to. Když si uvědomíte, že vlastně většinu života 


strávíte v práci, je hodně důležité dělat něco, co vás 

naplňuje a posouvá dál, v čem se seberealizujete, co 

vám dělá radost. Jestliže to leží na konci šestiletého 

studia, holt si to musíte odtrpět. 

Vy jste si to tedy zdárně odtrpěl, školu absolvoval 

a pak směřoval kam? 

Hned po škole jsem začal pracovat v Revmatologickém 

ústavu v Praze na Albertově, což je nejlepší 

nemocnice pro revmatologická onemocnění u nás. 

Každý si revmatologické oddělení představí jako 

místo, kam chodí babičky a dědečkové s bolavými 

klouby, ale realita je úplně jiná. Jedná se o oddělení, 

které se věnuje hlavně autoimunitním onemocněním 

u mladých lidí a které se specializuje na vzácné lidské 

poruchy, což je nesmírně zajímavá oblast. Práce tam 

mě hrozně bavila, protože jsem si mohl vyzkoušet 

vlastně úplně všechno, a naplno jsem se tam začal 

věnovat pacientům s cukrovkou a specializovat se 

i na cukrovku v těhotenství. 

Odtamtud jste pak přešel sem do Neratovic? 

Ne rovnou. Nějakou dobu jsem ještě pracoval v jedné 

velké pražské nemocnici. 

Tam Vás to nebavilo? 

Bavilo, ale chtěl jsem trochu něco jiného. Velké 

nemocnice mají svá pravidla a ne vždy je možné 

tam dělat to, co byste opravdu chtěli. Já si chtěl 

vybudovat renomé, vytvořit vlastní tým mladých 

lékařů a vzdělávat je v tom, co děláme, aby byli co 

nejlepší. Přesně to mi umožnila nemocnice tady 

v Neratovicích, když mi nabídli post primáře interního 

oddělení. 

Takže se Vám v menší nemocnici pracuje lépe? 

Rozhodně. V malé nemocnici má člověk větší pravomoci 

a větší volnost, doktor zde řeší problémy 

komplexně, dokáže si sám poradit a nemusí odesílat 

pacienta hned na další oddělení, máme tu v té 

medicíně mnohem širší záběr. To mě také nutí se 

MICHAL SCHEINOST 

MUDr. Michal Scheinost se pro 

lékařství rozhodl až v maturitním 

ročníku, ale nikdy nelitoval. 

Vystudoval 1. lékařskou fakultu 

Univerzity Karlovy, působil 

v Revmatologickém ústavu 

v Praze na Albertově i ve velké 

fakultní nemocnici, své štěstí 

ale nakonec našel až v menší 

neratovické nemocnici, kde 

působí jako primář interního 

oddělení. A do své práce je tak 

nadšený jako málokdo. Vážně. 

neustále dál vzdělávat, protože kdybych se jako 

primář nevzdělával, nemůžu být dobrý doktor, 

začal bych stagnovat a se mnou i celé oddělení, 

nemohli bychom držet krok s moderní medicínou 

a nemohli pacientům nabídnout maximum 

možného. 

Jak se vlastně primář liší od klasického lékaře? 

Primář není jen lékař, to je asi ten největší rozdíl. 

V této profesi si vlastně zkusím od každého povolání 

něco, protože primář je zčásti učitel, zčásti psycholog, 

manažer, ale samozřejmě také – a hlavně – lékař. 

To mě na té práci baví asi ze všeho nejvíc, že to není 

stereotypní povolání. 

Potkat člověka, který je ze své práce tak neskonale 

nadšený jako Vy, je docela vzácnost. 

Co byste řekl, že Vám dělá na tom, co děláte, tu 

úplně největší radost? 

Spousta věcí! Nejvíc mě asi nabíjí energií, když slyším, 

jak jsou s námi lidé spokojení, že k nám jezdí 

i z okolních krajů, a když dostáváme skvělou zpětnou 

vazbu. To je přesně ten moment, kdy si člověk uvědomí, 

že dělá svoji práci správně, že něco doopravdy 

dokázal a může se sebou být spokojený. A přesně 

jak říkáte – neskonale nadšený. 

30 | PAUZA 

20190005

VAMED MEDITERRA 

Zdraví. Péče. Vitalita. 

MĚLNÍK 

TANVALD 

NERATOVICE 

Akupunktura 

Alergologie 

Anesteziologie 

Angiologie 

Gynekologie 

a porodnictví 

Hematologie 

Hemodialýza 

Onkologie 

ORL 

Ortopedie 

Pediatrie 

MALVAZINKY 

C.L.P.A. 

ZÁMEČEK 

PALACKÉHO 

ARO 

Audiologie 

Bariatrie 

Chirurgie 

Infekční medicína 

Intenzivní péče 

Pneumologie 

Praktický lékař 

Proktologie 

SEDLČANY 

Dermatologie 

Denní stacionář 

Interní medicína 

Jednodenní chirurgie 

Psychologie 

Radiodiagnostika 

Diabetologie 

Kardiologie 

Rehabilitace 

MOSTIŠTĚ 

Diagnostika 

Dietologie 

Mamologie 

Následná péče 

Robotická chirurgie 

Sanitky 

Endoskopie 

Neonatologie 

Traumatologie 

Fyzioterapie 

Neurologie 

Urologie 

Gastroenterologie 

Oční 

Žilní 

www.vamed-mediterra.cz 

MALVAZINKY 

ZÁMEČEK 

PALACKÉHO 

C.L.P.A. 

NERATOVICE 

MĚLNÍK 

TANVALD SEDLČANY MOSTIŠTĚ 


Sólo travellerka Aneta: 

STRACH VYRAZIT NĚKAM 

BEZ DOPROVODU 

JSEM NIKDY NEMĚLA 


ANETA PŘIBOVÁ (25) 

Aneta je studentka Vysoké školy 

finanční a správní v Praze, k tomu 

ale taky cestovatelka, fotografka 

a organizátorka Airbnb zážitků. 

S kamarády organizuje pub crawly 

pro turisty, fotí hlavně svatby (a to 

i v zahraničí) a naposledy se na svých 

cestách podívala do Asie a Jižní 

Ameriky. Jako tzv. solo traveller 

cestuje většinou sama, nikdy ale 

nezažila žádné nepříjemné situace 

nebo problémy. Když je člověk 

opatrný, užije si podle ní cizí kraje 

kolikrát daleko lépe sám. 


CHILLAX 

Holka na cestách. Sama. Beze strachu. To je Aneta Přibová, která 

chtěla mermomocí do zahraničí, ale nikdo nechtěl jet s ní, a tak 

vyrazila sama. A užila si to o to víc. „Lidi se zbytečně moc bojí, přitom 

když je člověk rozumný a opatrný, stane se mu něco málokdy,“ říká 

tahle studentka ekonomie, a zejména svatební fotografka, která ale 

stejně nejraději fotí cestovatelskou dokumentární fotografii. 

@anetaanie 

Jak to tvoje sólo cestování vlastně celé začalo? 

Já měla cestovatelskou duši tak nějak odjakživa a lákala 

mě hlavně Asie. Už jednou jsem tam byla s rodiči 

a tentokrát jsem chtěla vyjet sama. Pořád jsem hledala, 

s kým bych jela, až jsem se nakonec rozhodla, že 

pojedu sama. A zpětně si říkám, že to bylo nejlepší 

rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. 

A to jsi jela kam přesně? 

Tenhle můj první sólo trip byl dvouměsíční. Začala 

jsem v Bangkoku, pak jsem dala skoro měsíc 

v Thajsku, dále Kuala Lumpur, Vietnam a zpáteční 

letenku jsem měla ze Singapuru. Vrátila jsem se akorát 

na zkoušky a na léto, které mám pracovní, a hned 

na podzim jsem zase letěla do Hongkongu, Thajska, 

Barmy a nakonec do Indie, kde jsem měla zakázku na 

focení svatby. A na Vánoce zase domů. 

Fakt jsi ani na chvilku neměla strach? 

V té Asii ani ne. Spousta lidí se cestování o samotě 

bojí, ale když je člověk rozumný a přizpůsobí se 

situaci, nevidím v tom zase takové riziko. Je jasné, 

že když vím, že musím přes celé město sama a nemám 

doprovod, nepromenáduju se v plavkách, 

ale naopak se přizpůsobím okolí a tomu, kde jsem. 

Nebavím se s lidmi, kteří mi nejsou sympatičtí nebo 

u kterých tuším, že by mohl být problém. 

A to stačí? 

Mně to zatím takhle vždycky stačilo. Nikdy jsem 

žádný problém nezažila, nikdy se mi dokonce ani nic 

neztratilo, i když jsem cestovala s drahým foťákem 

a notebookem. Když jsem byla v Brazílii, slyšela jsem, 

jak se někomu něco stalo, tak to jsem se trochu bála, 

a dokonce jsem potkala holčinu, které jsem dávala 

nějaká trička, protože jí v autobuse ukradli celý batoh. 

Všechno jí to ale nakonec proplatila pojišťovna, 

takže zase o tolik nešlo. 

Takže dobré pojištění je základ? 

Určitě. Pojistit všechno a dostatečně. A taky si nebrat 

nic hodně drahého, žádné věci ani oblečení. Já se 

vždycky vejdu do příručního zavazadla, je s ním pak 

i jednodušší cestovat. 

Na dva měsíce sis zabalila do příručáku? 

Jasně. Do Asie jsem měla bez elektroniky 7,5 kg a u několika 

věcí jsem si zpětně říkala, že je tahám zbytečně. 

To zní nepředstavitelně, mít tak málo věcí. 

Tak ono jich ani víc nepotřebuješ. Zabalíš si spodní 

prádlo, pár triček, žabky, léky a jedeš. V Indii jsem to 

tedy docela podcenila, protože tam v noci byla v prosinci 

zima, tak jsem si musela dokoupit pár mikin, ale 

to je to kouzlo – cokoli zjistíš, že potřebuješ, si můžeš 

koupit na místě a nějaká móda je ti fakt jedno, to neřeší 

žádný backpacker. 

A co když na místě neseženeš, co potřebuješ? 

Většinou se mi to podařilo bez problému, je ale fakt, že 

třeba sehnat v Indii kapky do nosu bylo dost nemožné. 

Od té doby si je proto naprosto vždycky balím. 

Co na tvoje sólo cestování říkají rodiče? 

Já bych řekla, že jsou s tím docela v klidu. Mamka sice 

vždycky pláče, když odjíždím, a bojí se, ale o to šťastnější 

je, když se zase vracím. 

Není to někdy nuda, cestovat sama? 

Vůbec ne! Ono totiž vlastně nikdy sama nejsi. Na 

c estě potkáš spoustu dalších batůžkářů, seznámíš se 

v hotelech, na Tinderu, Couchsurfingu nebo cestovatelské 

seznamce na Facebooku a vyrážíte všude spolu. 

Naopak bych tedy řekla, že když cestuješ sama, potkáš 

o to víc zajímavých lidí. 

Na Tinderu? Rozuměla jsem dobře? 

No jasně. Třeba jednou v Asii v hostelu nikdo nebyl 

a já nechtěla nikam vyrážet sama, tak jsme se s někým 

domluvili přes Tinder, že se spolu půjdeme podívat 

na nějaký chrám, potom si dáme pivo a pokecáme. 

V Praze je to hlavně randicí appka, takhle v cizině to ale 

bývá o něčem jiném. S tím klukem jsme mimochodem 

dodneška dobří kamarádi. 

Máš nějakou oblíbenou národnost? 

Asi Němce. 

Ne Brazilce? 

Brazilci jsou krásní, to rozhodně. Ale jsou to takoví 

pohádkáři. Já mám radši přímé lidi, co si na nic nehrají. 

Co bys vzkázala ostatním (nejen holkám), co 

přemýšlejí o cestování, ale bojí se na to jít sólo? 

Ať se nebojí. Fakt. Spousta lidí si cestování představuje 

jako nebezpečné a zbytečně drahé, přitom realita je 

úplně opačná. Existuje spousta možností a člověku to 

pokaždé něco dá. Nemusíš hned na jiný kontinent, začni 

třeba v Evropě a ne úplně na blind, ale skrze nějaký 

program, třeba dobrovolnické WorkAway, a vrhni se 

na low-cost věci, hostely, couchsurfing a budeš mít za 

málo peněz spoustu zážitků. Garantuju! 


LOVE STORY, NEBO HOROR? 

MRKNI NA TY NEJ FILMY ZE STŘEDNÍ! 

Sice už zase zvoní, ale venku je pořád teplo, tak proč si začátek školního roku trochu 

nezpříjemnit? Sezvi partu nebo svou drahou polovičku, udělej popcorn a pohodlně se 

usaď – vybrali jsme pro tebe deset bijáků ze střední, které stojí za to si pustit. 


1 

Gympl 

Česko, 2007, 110 minut 

režie: Tomáš Vorel st. 

Život podle pravidel, nebo naprostá svoboda? 

Petr a Pavel, kamarádi z gymplu, chtějí dělat skutečné věci, 

ne jen sedět ve škole – a graffiti je jejich světem. Gympl 

je sice o jedné partě studentů gymnázia, ale otevírá taky 

debatu o problémech celé generace. Děj navíc skvěle 

doplňuje hudba DJ Wiche, Indyho nebo Rytmuse. 

2 

Protivný sprostý holky 

USA, Kanada, 2004, 97 minut 

režie: Mark Waters 

Je lepší patřit do hvězdné party, nebo mít opravdové kámoše? 

Klasické středoškolské dilema řeší ve známé komedii mladá Lindsay 

Lohan. Na americkou střední školu přijíždí z Afriky, kde odmalička žila 

a učila se doma. Hned se jí ujme místní královna a její kamarádky, což 

nikdy nedopadá dobře. Tenhle film si určitě zařaďte do programu, je 

v něm totiž všechno – láska, pomsta, matematika… 

4 

HORRROR! 

Carrie 

USA, 1976, 98 minut 

režie: Brian De Palma 

Film je natočený podle knižní předlohy 

přeslavného Stephena Kinga, takže snad 

ani nemusíme zmiňovat, že jde o horor 

o nadpřirozenu. Plachá středoškolačka Carrie 

je oblíbeným terčem svých spolužáků, kteří se 

jí posmívají a ubližují jí. Jednoho dne ale zjistí, 

že má nadpřirozené schopnosti. No a to se 

teprve začnou dít věci… 

3 

Oddělen 

USA, 2011, 97 minut 

režie: Tony Kaye 

Škola neštve jenom studenty, ale někdy taky 

učitele. Psychická zátěž práce s puberťáky, kteří 

mají v popisu práce hlavně rebelovat a hledat 

si vlastní životní cestu, je pro kantory obrovská 

a může vést až jejich k vyhoření. To se v tomhle 

filmu stane učiteli v podání Adriena Brodyho, 

který záměrně bere jenom suplování a od svých 

studentů se snaží odpoutat, jen aby se pro ně 

nečekaně stal důležitým vzorem. 


BIG LOVE! 

CHILLAX 

5 

Pomáda 

USA, 1978, 106 minut 

režie: Randal Kleiser 

Muzikál ze střední před tím, než to bylo cool. 

Alias letní klasika o velké lásce mezi školním 

drsňákem Dannym a něžnou, nezkaženou 

Sandy. Aby si jí všiml, nechá si Sandy od 

kamarádek propíchnout uši, učí se kouřit, 

a dokonce se oblékne celá do kůže. A u toho 

zpívá dnes už nesmrtelné hity jako Summer 

Love nebo You’re The One That I Want. 

6 

Probudím se včera 

Česko, 2012, 120 minut 

režie: Miloslav Šmídmajer 

Kdo nikdy nezažil školní lásku… Jenže jak oslovit krásnou 

spolužačku? To ve svých studentských letech Petr netušil a to, 

že opravdu miluje svoji spolužačku Elišku, si uvědomil až po 

letech na třídním srazu. A tak se rozhodl… chvilka napětí… 

vrátit v čase do maturitního ročníku. Příběh se odehrává za 

hlubokého socialismu a tak se zasměješ nejen milostným 

omylům hlavního hrdiny, ale taky absurditám minulého 

režimu, jako jsou džíny z Tuzexu, VB nebo západní diskotéka. 

7 

Muzikál ze střední 


režie: Kenny Ortega 

Love story plná písniček, která dala světu Zaca Efrona. 

A taky spoustu hitů, které se nesmazatelně vryly do 

našich mozků. Je to vlastně taková typická školní 

romance, okořeněná nepříjemně afektovaným párečkem 

sourozenců, basketbalovým šampionátem a řevnivostí 

týmu nerdů, kteří chtějí medaili z vědomostního 

desetiboje. A má další dvě pokračování. 

8 

Snídaňový klub 


režie: John Hughes 

Potká se rebel, šprt, školní královna, sportovec, 

podivínka a… to není to začátek vtipu, ale 

povedeného filmu o bourání stereotypů 

a studentských trápeních. Všechno začíná, když 

se všichni jedno sobotní ráno sejdou v knihovně 

a místo psaní eseje, co mají za úkol, protože jsou po 

škole, se začnou jeden druhému otevírat a svěřovat 

se s tím, co je trápí. 

10 

Deník princezny 

USA, 2001, 114 minut 

režie: Garry Marshall 

Další notoricky známý film, který se částečně 

odehrává na střední škole. Z nemotorné 

a nenápadné dívky se stává dědička královského 

trůnu v malé (a jak jinak než vymyšlené ) evropské 

zemi. Jako korunní princezna musí samo sebou mít 

nějakou úroveň, a tak ji čeká radikální proměna. Učí 

se královsky sedět, mluvit, jíst i vypadat. A nebyla by 

to romantická komedie, aby v ní nebyl taky nějaký 

prince Charming… 

9 

Sněženky a machři 

Československo, 1982, 82 minut 

režie: Karel Smyczek 

Na lyžák se musí! Na to, jak byl legendární, totiž pak 

do smrti vzpomínáš, což dokazují i Sněženky. Najdeš 

tam všechno – lásku, podrazy, alkohol i povečerkové 

vloupávání k holkám na pokoj. „Je to sice dál, ale 

zato horší cesta“ a jiné hlášky jsou navíc nesmrtelné, 

i když je to film z mládí našich rodičů. Ale tak ony se ty 

lyžáky vlastně ani moc nezměnily, že jo. 

DŘEPKINS!!! 


NEBER ŠKOLU TAK VÁŽNĚ, 

CESTOVÁNÍ TĚ KOLIKRÁT NAUČÍ VÍC! 

Aneb jak Tadeáš k cestovatelské seznamce přišel 


TADEÁŠ KULA (22) 

Mladý podnikatel a cestovatel. 

Zakladatel Cestolidi a Reknihy. 

Vystudoval obchodní školu v Praze, 

na vysokou nešel a začal pracovat. 


CHILLAX 

Svůj byznys rozjel, když mu bylo dvanáct a studoval v Indii. Za tři 

roky se mu podařilo vydělat sto tisíc korun. Teď je Tadeáši Kulovi 

dvaadvacet a za sebou má víc než stovku projektů, v rámci kterých 

se zaměřuje mimo jiné na to, jak naučit mladé Čechy cestovat. Právě 

cestování podle něj totiž (vedle čtení) dokáže lidi nejlépe vzdělat. 

Kolikrát za rok jedeš do zahraničí? 

Loni jsem procestoval dvanáct zemí, letos 

už asi šest. Začínám trochu pohodlnět. 

Procestoval jsem skoro celou Asii, nejlépe je 

mi v Thajsku, kde už možná porušuju pravidla, 

protože do Thajska se smí vycestovat maximálně 

třikrát za rok. Rád se vracím na sever, do 

Chiang Mai. Cestoval jsem hodně odmalička, 

s rodiči, ale to byly takové ty klasické resortové 

dovolené, moc jsem se neseznamoval, byl 

to vždy takový ostrůvek Evropanů a Rusů. Pak 

jsme odjeli do Indie, odkud jsme především 

kvůli blízkosti a nízké ceně začali létat právě 

do Thajska. Sám cestuju od dvaceti. 

Čím tě Thajsko dostalo? 

Propadl jsem tomu, že tu existují místa, díky 

kterým se dostanete do úplně jiného módu, kde 

vás obklopují jinak smýšlející lidi, kultura, jídlo. 

Co ti cestování dává? 

Mnohem těžší je pro mě říct, co mi cestování 

vzalo. Jakákoli cesta mi vždycky něco dá. Na 

cestách si vždycky najdu mnohem víc času 

na vzdělávání. V Asii se vzbudím a mám šest 

hodin díky časovému posunu na práci a vzdělávání, 

nikdo mě neruší. Úplně tam chybějí 

všechny rušivé podněty. Myslím, že cestování 

vás hrozně posune. Čtení a cestování jsou 

pro mě dvě nejhodnotnější formy vzdělávání. 

Skvělé je, když žijete někde, kde je všechno 

mnohem levnější než v Česku a u toho vyděláváte 

české peníze. Každá cesta mě obohatí, do 

Česka přijedu vždycky jinak naladěný. 

Cestuješ radši sám, nebo s parťákem? 

Pro mě jako introverta a zároveň velmi vybíravého 

člověka je teď nepředstavitelné cestovat 

s někým. Na cestách mi ale vyhovuje networkovat. 

Potkávám tak zajímavé lidi, bavíme se 

a pak za nimi třeba i cestuji do jejich domovských 

zemí. V Asii třeba Matouš z Travelbible 

pořádá večeře, kde se scházejí cestovatelé. 

Tam jsem poznal spoustu zajímavých lidí. 

Jak se dá vydělávat na cestách? 

Tohle skvěle shrnuje Matouš v Traveljobs. Těch 

prací pořád přibývá. Marketing, webové stránky, 

copywriting, IT, kreativní psaní, právní rady, 

doktor na dálku. Stačí mít notebook. Evropany 

potom taky rádi zaměstnávají na výuku angličtiny 

ve školách. 

Co nějaké vtipné zážitky z cest? 

Těch je! Zrovna nedávno mi otravný spolupasažér 

polil notebook vínem. To, že nefunguje, 

jsem bohužel zjistil až při přestupu, a to už bylo 

pozdě. Jo, a taky jsem se skoro zabil při výstupu 

na nejvyšší bod Thajska. 

Jak se ti to povedlo? 

No, jednak tam byla šílená zima a já jsem měl 

na sobě kraťasy a triko s krátkým rukávem. Do 

toho hrozně pršelo a všude okolo byla hrozná 

mlha. V jednu chvíli jsem omylem položil polovinu 

motorky v podstatě z útesu, a jak jsem 

ji chtěl vytáhnout, tak se mi podařilo stisknout 

řídítka a přidat plyn. Tak jsem skoro spadnul 

z útesu. Ale přežil jsem! 

Jak tě napadlo založit Cestolidi? 

Vlastně docela náhodou. Spoluzakladatel 

Kryštof mi poslal na Facebooku zprávu. Chtěl 

tenkrát vytvořit webovky a já jsem si všiml, že 

je zrovna na Bali, stejně jako já a Kovy. Sešli 

jsme se, sedli jsme si a napadlo nás založit 

něco jako seznamku pro cestovatele. To byl 

asi prvotní impulz. Oba dva s Kryštofem navíc 

sdílíme filozofii, že cestování otevírá mysl. Češi 

jsou dost uzavření, přáli bychom si, aby cestovali 

víc. 

Můžeš přiblížit, o co jde? 

Jde o webovou komunitu a fórum, které má 

odbourat všechny bariéry nebo důvody, proč 

nevycestovat. Neznalost angličtiny, absence 

peněz, vybavení, parťáka a tak dál. Všechno 

tohle by měli Cestolidi pomoct vyřešit. Cenná 

věc je pro mě to, že budeme poskytovat zážitky, 

které už Cestolidi vyzkoušeli na vlastní kůži. 

Pracuješ ještě na něčem? 

Nejvíc času mi teď zabírají Reknihy, což je 

webová platforma, na které můžeš prodávat 

i kupovat knížky z druhé ruky. O projekt je teď 

obrovský zájem, takže většinu dne strávím vybalováním 

knížek a probíráním objednávek. 

Jinak tě ale živí vytváření webovek, že? 

Zatím ano, ale postupně jsem se začal 

přesouvat ke start-upům, do kterých je potřeba 

vkládat hodně peněz, a tak musím teď 

pracovat o to více. Chci se jim ale věnovat intenzivněji. 

Pak už snad budu vydělávat z nich. 

Kromě toho se nově věnuju školení o nalákání 

takzvaných high potentials, nejzajímavějších 

a nejšikovnějších mladých lidí v korporacích. 

Jak ses k tomu vlastně dostal? 

Zhruba ve dvanácti jsem začal podnikat na 

americké škole v Indii. Do patnácti jsem si 

vydělal svých prvních sto tisíc korun. Nejdřív 

jsem vydělával na herních serverech, pak jsem 

začal vytvářet stránky. Od kamarádů jsem se 

potom dostal ke klientům. Teď už mám za sebou 

přes sto klientů. 

Máš nějakou oblíbenou vzpomínku na 

střední? 

Já dokonce chodil na dvě. Na té americké střední 

jsem se popral a z toho byl docela velký průšvih. 

Ze střední v Česku si pak pamatuju výlety. 

Co tě na střední nejvíc štvalo? 

Potlačování názoru. Potlačování kreativity. 

Nemožnost realizace. Působilo to na mě jako 

zabíjení času. To mě hrozně štvalo, většinu 

času jsem měl sluchátka a pracoval na notebooku, 

o tělocviku řešil pracovní hovory s klienty. 

Není to o nedostatku respektu k učitelům 

a tak, spíš jsem jen neviděl smysl v tom, tam 

sedět a nic nedělat. Obecně je mi učitelů líto. 

Pracují za nízký plat, a navíc je brzdí práce 

s těmi nejpomalejšími ve třídě. 

Litoval jsi někdy, že sis zvolil zrovna cestu 

bez vysoké školy? 

Nikdy jsem toho nelitoval, nevím, jestli vůbec 

někdy budu. Docela brzo jsem zjistil, že mi víc 

vyhovuje učit se přes internetové kurzy, hýbat 

se vlastním tempem. V Česku se webové 

stránky ani moc studovat nedají a zadlužit se 

kvůli vysoké v zahraničí bych nechtěl. 

Co bys vzkázal českým středoškolákům? 

Aby víc četli. A taky bych asi upřímně nebral 

celé studium tak vážně. Na trhu scházejí lidi. 

Na školení mi řekli, že nabírají lidi, kteří reagují 

na světlo. Pokud se budete i maličko vzdělávat 

mimo, úplně to stačí. 


OUTRO 

L ve letters na závěr 

Aneb kdo ti přes nás co 

vzkázal do začátku 

„V práci strávíš většinu života, je tak hodně důležité 

dělat něco, co tě naplňuje, dělá ti radost a posouvá tě 

dál. Jestli to leží na konci mnohaletého studia, 

holt si to musíš odtrpět.“ 

MUDr. MICHAL SCHEINOST 

„Vždycky dělej to, co tě baví, i kdyby to bylo za míň 

peněz. Protože když tě to bude bavit, budeš se v tom 

zlepšovat a pak ti to následně přinese i lepší peníze. 

True story.“ 

HONZA KLUSOŇ 

„Respektuj všechny, kdo se ti snaží pomoct. 

Být učitel je totiž strašně těžká práce.“ 

VILÉM FRANĚK 

„Budoucnost je super! A plány ze zkušenosti 

vůbec nevycházejí, tak se tím zbytečně nestresuj.“ 

MUDr. LUKÁŠ CHLACHULA 

„Nečekej na to, až na tebe někdo ukáže. 

Co tě baví, nezjistíš, dokud nezačneš něco dělat.“ 

„A neboj se. 

NIKOL TURKOVÁ 

I za málo peněz se dá pořídit spousta zážitků.“ 

ANETA PŘIBOVÁ 

PAUZA / 1. číslo / ZÁŘÍ 2019 

Boss & Sales wizard 

Aiman Al Masani 

masani@hyphen.cz 

Kouč Carter & Project Lead 

Markéta Paráčková 

Včelky pisatelky 

Leona Hájková 

Vratislav Borský 

Kateřina Adamová 

a spol. 

Kouzelnice s designem 

Alena Palečková 

Retušérky slov 

Tereza Ladová 

Soňa Čapková 

IT guru 

Pavel Čermák 

Foto 

archivy inzerentů a distributorů, 

unsplash.com, pexels.com 

Vydavatel 

Hyphen, s.r.o. 

Italská 1205/10, 120 00 Praha 

IČO 07162251 

info@hyphen.cz 

Tiskárna 

Tisk Kvalitně, s.r.o. 

Sokolovská 971/193, 190 00 Praha 

© Hyphen, s.r.o. 2019 

Obchodní sdělení jsou označena. 

Ladit nás můžeš i na webu casakpauza.cz nebo na sockách 


Laď nás i na sockách 

CASAKPAUZA 

CASAKPAUZA

PAUZA 01 | ZÁŘÍ 2019

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?