STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

co by místo pochvaly a cti měl smíchu a hany, tu se chytal za rozpálenou hlavu nebovzdychaje přecházel svou komorou. Jednou za takové noci vyběhl ven a chvátal vzhůru naNové Město.Tam v šeru černalo se jeho dílo, nedostavěný kostel v trámoví ještě a v lešeních. Ruch kladivteď nezněl, budova byla tichá, opuštěná. Jen její tvořitel ji obcházel, prohlíţeje ji, zrakyobraceje do výše, tam, kde se počalo zvedat klenutí. Pak vplíţil se dovnitř, do budoucíprostory chrámové, kde měly znít zboţný zpěv a modlitby.Okny ještě nezasklenými hledělo sem hvězdnaté nebe a linula zář měsíce. V tomzásvitu rozhlédl se zasmušilý, rozháraný umělec prostorou, ale hned vzhůru upjal zrak keklenutí, jeţ se šeřilo a černalo v trámoví.Ale stavitel je viděl, a té chvíle jiţ hotové, směle přepjaté, jeho ţebra, tvořící velkouosmipaprskovou hvězdu a v ní dvě menší, viděl klenbu ozdobenou barvou, zlatem, vidělchrám jiţ v plné sluneční záři, skvící se ozdobou. A vcházeli král a dvořané, lid, a všichnihleděli do stropu, k ohromnému klenutí, divili se, ţasli.Kdyţ se vytrhl ze svého snění a připadlo mu, ţe to vše nemá být, ţe nebude, ţe klenutíspadne, vzkypěl v jeho duši vzdor.Odcházeje zařekl se, ţe stavbu vyvede, ţe klenutí dokoná, dokonat musí, a kdyţ nesám, třeba i s pomocí samého ďábla. Tak se i stalo. Vyzval jej, a kdyţ mu svou duši zapsal,slíbil mu ďábel, ţe karlovský kostel dostaví. A dostavěl ho. Co stavitelé den co den čekali, ţeklenutí sletí, nestalo se. Svorník byl zasazen, všecka ohromná, nevídaná klenba zůstala.Zbývalo ještě odklidit lešení, jeţ ji podpíralo, aby bylo zjevno slavné dílo.Ale nikdo ani ze zedníků, ani z dělníků nechtěl lešení strhnout. Kaţdý se bál, ţeklenba spadne, jak se jen lešením pohne. Marně vybízel mladý stavitel své lidi, marně jimodměnu sliboval. Pak chtěl sám to vykonat, ale starší a druhové mu nedali a nepustili ho klešení.„Tedy je zapálím!“ rozhodl se, jak mu sám ďábel našeptal.Husté davy lidí stály kolem nové stavby a čekaly dychtivě, co bude, a rokovaly o tom,ţe klenutí najisto sletí, aţ je mladý mistr podpálí. Jiţ ho zhlédli, an všechen rozčilen vyšel zkostela. Jen vykročil a jako by zahřmělo; ohromný rachot, jako by kostel se bořil, zatřáslpovětřím. Lidé vykřikli zděšením a ve zmatku počali se obracet, utíkat, a křičeli, ţe klenutíspadlo.Nikdo té chvíle nevzpomněl na stavitele. Ten ohlušující ranou ohromen stál jako bezsebe, zsinalý, hledě zoufale na kostel, jehoţ okny vyvalily se kotouče prachu.97