STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Tenkráte se jiţ nesháněl po velikém pokladu v zemi ukrytém. Záhy zas musil odtud,do pole, posádka však tu zůstala a dvakráte svedla vítězný boj s Hradeckými: v prosinci tohoroku 1420 u samého kláštera a v březnu příštího roku nedaleko, u vesnice Podolšan, kde padl ivůdce Hradeckých Lukáš. Ale jiţ v dubnu odtáhli císařovi ţoldnéři z Opatovic ze strachu předvelkým vojskem Praţanů, Orebských i Hradčanů, kteří se zmocnili Kutné Hory.Zikmundovi ţoldnéři jen odtáhli, a jiţ přitrhl pan Diviš Bořek z Miletína s bratrstvemorebským a s Hradeckými, kteří se zle vymstili Opatovicům za dvojí poráţku a za mnohéporáţky. Starý, výstavný klášter byl vypálen.Vyhořel konvent a stavení všecka: v lučinaté rovině u Labe, nad jejíţ zelení a spoustoukvětů svítívaly se zlacené kříţe klášterních věţí a nádherného kostela, černaly se rozvaliny,rozmetané ambity kol rajského dvora pustě zarostlého, a mrtvé ticho bylo tam, kde mnišikdysi hodinky pěli.Klášter v tom zpustošení zůstal. A hluboko pod jeho rozvalinami zůstal i ohromnýpoklad drahých kovů, drahého kamení i umělé práce, zůstal netknutý tam, kde věky jiţ vúkrytu leţel.A to místo tajemstvím zůstalo. Jen pověst o něm šla po mnohá pokolení a zůstávala, ikdyţ rozvaliny starého kláštera hynuly a se rozpadávaly.IIIRozpadly se a zmizely, kdyţ pak jim voda dodala. Kdysi, dávno, za velké povodně Labe jezalilo, stopilo, a jak během času změnilo v těch místech svůj tok, zůstala část rozvalin podvodou, na jeho dně. Tak Labe, jeţ kdysi teklo vedle kláštera, proudilo přes něj, a kdyţ bylanízká a jasná voda, chodili se lidé dívat na zbytky trosek pod její hladinou.Jen část rozvalin zůstala nasuchu. V těch místech pak u řeky vystavěli mlýn, a tam,kde stával prý hlavní oltář, vyrostla lípa, jeţ přečkala věky. Mléči a chasa často sedali zaletních večerů před mlýnem a mluvili o císaři Karlovi, o pokladě, kde asi je, kterými místy,kdyby tak mohli pod vodu k němu, jak by si pomohli.Často se také ohlédli dál, po staré lípě, jejíţ ohromná koruna vysoko šerem se černalaa od níţ větřík zanášel k nim šumot a silný, líbezný dech jejích květů jako šepot modlení avůni oběti od boţího oltáře. A v půlnoční čas počal se koš staré lípy vyjasňovat, jako by jímprosvitovala zář vycházejícího měsíce. Pak vzplanula v koruně světla a zářila po všechhaluzích a zář světel stoupala k nočnímu nebi. Kdo ten div spatřil, ţasna se křiţoval. Domácíklekali a modlili se jako před oltářem; nejeden z nich zaslechl v takové chvíli zboţný zpěv,91