STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

IILéta letoucí minula po smrti Karla IV., blahé paměti. Na sklonku panování jeho syna VáclavaIV., a to roku 1415, přijel do opatovického kláštera nenadálý host: pan Jan Městečkyz Opočna s dvěma jízdnými pacholky. Bylo to v listopadu, zrovna na Všechny svaté, pozděodpoledne, kdyţ se jiţ smrákalo, kdyţ pustá kol luka i holé jiţ stromy u Labe černalyv časném soumraku. A mrazivý vítr vál.Nebylo divu, ţe rytíř zajel do kláštera a poţádal o nocleh, vyloţiv, ţe chtěl dojet doHradce, ale ţe je taková slota venku, vítr ţe řeţe i šubu proniká, a ţe bude hrubě tmavá noc.Opat Petr Lazur, starý a ctihodný kněz, vlídně přijal rytíře a poručil, aby také oběma jízdnýmdána řádná večeře, jim i třem jejich druhům, kteří, jak pan Městečky oznámil, se cestouomeškali a kteří ještě sem dojedou. A dojeli, samý jiţ večer, zardělí od větru a chladu. Toudobou seděl jejich pán s opatem a mnichy v refektáři ozářeném voskovicemi na stolech,poblíţe ohromných zelených kamen, jeţ příjemné teplo vydávala.Rytíř vypravoval, měl mnohé noviny, o koncilu v Kostnici, o mistru Janovi z Husince,nejvíce však o Praze, ţe je stíţená klatbou pro mistra Jana z Jesenice, stoupence Husova, ţejsou všeliké sluţby boţí v Praze staveny. I doráţel slovy zle na novotná učení a na Praţany, ţese bouří proti kněţím, i na krále, ţe to všecko trpí.Vtom nový host vstoupil: pan Oto z Bergova. Pověděl, ţe ho necesta a hrozné povětřídohnaly, aby se utekl pod pohostinnou střechu starého kláštera, a ţádal o nocleh pro sebe apro svých pět pacholků jízdných. Divil se také, ţe tu shledává pana Městeckého, ale těšil se ztoho, ţe bude mít na zítřek společníka na cestu do Hradce.Opat i pana z Bergova vlídně přijal a seděl s rytíři, i kdyţ bratři řádoví se po večeřirozešli do svých cel. Páni seděli při víně poblíţe kamen, kdeţ bylo tím příjemněji, jak venkučernou nocí burácel vichr, aţ se okenice třásly a rachotily. Pan Městečky vypravoval, pan zBergova nebyl také bez novin. Oba také statečně pili a často dolévali poháry zlatým,červeným vínem, aţ se jim rděly tváře a svítily oči.Naráz však oba umlkli a vstali, kdyţ venku tmou se náhle ozval hlas válečné trouby.Vzezvučel ostře, pronikaje i větrný hluk. A vtom chytli oba rytíři opata za ruce a panMěstečky zostra a chmurně poroučel:„Kněze opate, slyšels to troubení. To jest nám znamení, ţe naši zbrojní pacholci majíbránu jiţ ve své moci a ţe pustili ostatní, třicet jich, slyš; ti číhali venku ve tmách. Teď jsoujiţ všichni v klášteře. Ty a všichni tu jste v naší moci.Opat, omráčen leknutím, stěţí vyrazil:89