STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

OPATOVICKÝ POKLADIMladý klerik řádu a zákona sv. Benedikta v opatovickém klášteře přišel před samýmpolednem opatu svému oznámit, ţe té chvíle přijel znenadání host, pán jakýsi, patrně urozený,s dvěma jízdnými sluţebníky, ţe u brány v předním dvoře slezli a ten pán ţe zašel rovnou dokostela.Opat, kněz váţné postavy, se ptal, odkud přijel.„Z Hradce.“„Co říkal?“„Nic, a jeho lidé také ne.“„Jak vypadá?“„Je prostřední postavy, čtyřicetiletý a má černou bradu. Pán váţný, pěkně oděný, alesukni má tmavou a bez ozdob, ani prouţku na ní.“Opat se na okamţik zamyslil, pak vstal, a vyšed ze své jizby, bral se dlouhou chodbouz konventu, dolů po schodech na ambit, objímající kolkolem tichý „rajský dvůr“. Ten se téchvíle vyjasňoval v proudu slunečních paprsků, jeţ sem počaly padat. I do ambitu vnikalajejich zlatá zář, malujíc na dláţky i na stěnu stíny románského sloupoví. Parno srpnového dnenebylo zde ještě tak cítit, neb od rána skoro aţ do té chvíle všude tu spočíval chladivý stín.A ticho, prázdno bylo mezi starými budovami. Mniši všichni meškali tou dobou vesvých celách. Teď se tu opat mihl světlem a stínem, pak zabočil z chladu na druhé, přední aprostorné nádvoří, do parna a plného světla, kdeţ zářícím vzduchem jasně se obráţely odmodré, bez mraku oblohy budovy kolem, zvláště dvě chrámové věţe i veliký chrám, všerománské stavby.Opat zamířil k portálu plnému nádherných pásů kamenných, zdobených bohatouřezbou lupenů, listí a podivné zvěře. Vtom ze dveří, jimiţ vanul z kostela příjemný chlad,vycházel cizí ten pán. Měl ještě smeknuto; snědý byl, černovlasý, lysého čela, široké tváře ašel poněkud ohnutě. Jak se mu opat podíval do velkých, tmavých očí, jak cizinec promluvil,poznal, ţe to ne všední šlechtic. Mile děkoval za uvítání a rád přijal, kdyţ jej opat pozval kobědu. Šli spolu zpět do ambitu, kol rajského dvora rovnou do refektáře, neboť hlubokýmpoledním tichem ozval se klášterní zvon, hlásaje dědině i lidem na polích polední klidu čas.V dlouhé, klenuté síni, prostřed níţ se táhla řada dubových stolů, s cínovým, mdle selesknoucím náčiním, a řady stolic a sedadel, čekali jiţ mniši, staří, mladí. Kdyţ obvyklá85