STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

zelených vln, jeţ na slunci hrály a v jejichţ hukotu zanikaly teskné povzdechy mladého rytíře.Často také, kdyţ osaměl, bloudil hradem, jejţ v duchu proklínal, i jeho krále i dceru a jejichdvořanstvo netvorné.Kdyţ se tak jednou hradem zamyšlen procházel, přišel do sklepení, jehoţ do té chvílenikdy neviděl. V tom sklepení spatřil na kamenném stole starý meč bez jilce. Maně hoobnaţil, a jak si ho prohlíţel, seznal, zeje z vybrané ocele, náramně ostrý. I zalíbil se mu tak,ţe sňal jilec ze svého meče a vstrčil jej na ten starý meč, kterýţ pak vrazil do pochvy svéhomeče. Svůj pak meč bez jilce poloţil ve staré pochvě na kamenný stůl a potom odešel.Setkav se s Afrikou, neřekl jí, co učinil, ale optal se, jaký to meč v tom sklepení.Králova dcera se lekla a hned šla a zavřela sklepení na devět zámků. Bruncvík se tímdychtivěji vyptával, jaký to meč a proč ho tak skrývají.„Kdybys věděl, co ten meč mnoho moci má!“Více však neřekla. Ale kdyţ Bruncvík naléhal a neustal prosit, aby pověděla, ţe můţe,zeť má k tomu meči klíče, jeho ţe není, tu povolila.„Kdyţ tedy chceš vědět, slyš. Ten meč má tyto moci: kdyţ bys z pochvy ho vytrhl ařekl ,Hlava jedna, dvaceti, třiceti, sto tisíc hlav dolů!‘, hnedky by hlavy dolů skákaly.“Bruncvík se tomu smál, jako by nevěřil; ale řeč ta mu utkvěla v mysli, a jiţ uvaţoval,jak by se přesvědčil. A tu, kdyţ jednou několik těch obludných dvořanů ryšavých, šedých,hrbatých i o dvou hlavách a psí hlavě vstoupilo k němu do komnatky, vytrhl meč a řekl:„Nuţ tímto mečem prvním potvorám hlavy dolů!“Hned hlavy všech, co jich tu bylo, dolů skákaly a on, sebrav je, do moře je hodil.Potom po malém času, kdyţ král Olibrius s dcerou a se vším dvořanstvem seděl za stolem,vytrhl Bruncvík znenadání svůj meč a vzkřikl:„Nuţ milý můj meči! Těmto obludám i králi s dcerou, všem hlavy dolů skákejte!“ Takse stalo. Bruncvík, pomstiv se za nevděčnost, nechal pobitých, vyšel rychle ven a chystal sehned na cestu. Otevřev ţelezná vrata, nabral si potravy, zlata i drahého kamení, naloţil vše nakoráb, a vzav milého lva, vydal se vesele na cestu. Loď šťastně vyplula a Bruncvík zamířildomů, do vlasti.IVVítr vál příznivý a koráb plul šťastně poklidným mořem. Bruncvík nepotkal nikoho cestou,ţádné lodi, také ţádného ostrova nespatřil. Aţ teprve sedmého dne udalo se mu mimo jedenostrov plout. Zdaleka jiţ utěšeně vypadal. Zelenal se, vysoké, košaté stromy strměly na břehu81