STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Ţasla, kdyţ rytíře zhlédla, a nechtěla ani věřit, ţe mocí se do hradu dostal; myslilať, ţestrašliví stráţcové bran usnuli. Pak prosila Bruncvíka, aby se nevydával v nebezpečenstvíještě větší, aby se vrátil, dokud je čas; jestliţe stráţce ve branách zahubil, draka Baziliška ajeho druţiny ţe nepřemuţe, aby tedy jen chvátal, zeť na velikém čase, protoţe touto chvílíBazilišek, hrozný její teď pán, sem přicházívá.Bruncvík však zůstal a nelekl se, kdyţ se počala pojednou do síně valit, hrnout druţinaBaziliškova, pištíc a syčíc; nejrůznější lesklí hadi, ještěři, hadové panenky a divné a jinéobludy, různo, v chumlech, v kotoučích, vše v hrozné směsici, v takové záplavě, ţe veliká síňbyla jimi za chvilku plna.Bruncvík se dal s nimi hned a chutě v zápas, posilněn prstenem, jejţ mu panna dala ajímţ nabyl síly za dvacet muţů, a ještě více posilněn touhou, aby nebohou pannu vysvobodil.A lev mu také vydatně pomáhal. Švihal ocasem do oblud, drtil je tlapami, trhal je zuby,rozškubával je na kusy, a tak všecka ta pištící, syčící havěť zničena jeho silou aBruncvíkovým mečem. Jiţ měl mladý rytíř vyhráno; vtom hrozný hluk, jako hřímání, otřáslsíní, a jiţ sám Bazilišek, drak s osmnácti ohony, kovové, měňavé barvy, ohnivé tlamy, vrazilna své protivníky.Tu teprve nastalo Bruncvíkovi hoře. Bránil se, zápasil, sekal do draka, zranil hokolikrát, ale sám uţ také krvácel. Kolik ran jiţ utrţil, několikrát jiţ na zemi povalen. Alepokaţdé ho lev zastoupil. A kdyţ pak opět lev umdléval, sebral se Bruncvík a dal se v novýboj. Ten trval od nešporů, po celou noc a nazejtří ráno, aţ do samého poledne.Tu teprve padl Bazilišek, natáhl údy a zdechl. Lev hlasno zařval, Bruncvík však,posetý ranami, leţel na zemi jako bezduchý.Tak nebohého ujala se dcera Olibria krále. Vymyla Bruncvíkovi rány, obvázala je,léčila je a ošetřovala tak, ţe devátého dne zase vstal. I vzav vysvobozenou pannu, uvedl ji naloď a vrátil se s ní a se lvem na hrad jejího otce, těše se, ţe nyní budou otevřena ţelezná vrataa ţe bude lze, aby se navrátil do vlasti. Král Olibrius ho s radostí uvítal, o ţelezných všakvratech se ani nezmínil. A také nechtěl o nich ani slyšet, řka, ţe tu Bruncvík musí zůstat, ţe sidcera Afrika statečného ochránce tak zamilovala, ţe ho chce za manţela.Bruncvík zahořel hněvem na krále i na jeho dceru a trpce jí v duchu vyčítal nevděk. Ţevšak nebylo ani rady, ani pomoci, musil povolit a pojal královu dceru za manţelku. Ale mysljeho byla ustavičně jinde, daleko ve vlasti, u Neomenie, a čím dále tím více po ní tesknil atouţil.Smuten sedával na břehu a vyzíral na moře, do dáli, nezjeví-li se nějaká loď, která byho odtud vysvobodila. Neţ po siru daleku nikde se nezabělala plachta, ţádný koráb nezčeřil80