STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

31.07.2015 Views

Dědina v ohradě plotů, sněhem zavátá, ztichla v pusté noci; jen bedlivých psů štěkotv dálku se nesl, kdykoliv větřili vlka, jenţ se plíţil, svitě zelenýma očima, nebo kdyţ krátkýmpískotem ozvala se od řeky vydra.V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, aţ bůh slunce počaldéle, vlídněji a tepleji hledět na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta; veselili se povšech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám,házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholeni vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara.Kdyţ pak slunce na své dráze stanulo nejvýše, záříc na osení viníci se po širých lánecha na luka bujně kvetoucí, oslavovali všude posvátný čas slunovratu. Noc před nejdelším dnembyla jim divoplodnou. Kvítí její rosou zkropené nabývalo čarovné moci, věští i hojivé, ichránilo jako Černobýl, máti všeho koření, před běsy a zlými duchy, přemocnými zvláště tétajemné noci, i před vědmami, jeţ se rojily na chlumech i v setmělých doupatech. V šero ténoci svítily z návrší a kopců veliké ohně. Jejich zář plála do daleka, a do daleka od nichzaléhaly zpěvy ověnčených panen a jonáků kolem nich křepčících a velebících moc boţíhoslunce, jeho sílu, jeţ ţivot dává, a lásku, slunce ţivota.Po letním slunovratu nastávaly ţně, pak přicházela chladná jeseň, pak zimy čas. Rokmíjel po roku. Rodů přibývalo, mnoţilo se Čechů plémě. Daleká pověst vábila za ním novézástupy z prvotní vlasti, takţe krajiny nejprv osazené všemu lidu jiţ nestačily. I rozcházely serody, plemena postupovala dále, v různé strany, na půlnoc i poledne, východ i západ, podélřek i hor, a zakládala nová sídla.I hradce a hrady stavěli za sídlo starostům a lechům, na obranu hranic i na ochranuvůbec, zvláště aby kde měli ukrýt ţeny, starce a děti i kam zahnat stáda, kdyţ by nepřítel vtrhldo země. Hradiště vybírali na ostrozích u řek nebo v rovině mezi lesy, mezi vodami a močály,ţe cest k nim nebylo, leda přes úzké hatě 2 . Kolem hradišť nasypávali vysoké valy okrouhlé,často aţ trojnásobné, s mohutnými obrubami z tvrdých klád roubených i s vysokými sruby vnich a u bran.Také mladší bratr Čechův, vojvoda Lech, maje velikou čeleď, umínil si postoupit dálena východ slunce. Vojvoda Čech a všichni neradi ho propouštěli, kdyţ vůli svou oznámil aodpuštění bral. Přátelsky se s ním ţehnali a prosili ho, aby daleko od nich neodcházel, kdybynebezpečenství od nepřátel na ně trhlo, aby jim jako svému rodu na pomoc přispět hleděl.I promluvil k nim Lech:„Ó moji milí bratří a synové i muţi země české! Nezapomenu nikdy, ţe jsem z vašeho2 Stezka zřízena z otepí klestí a kulatých dřev.8

Dědina v ohradě plotů, sněhem zavátá, ztichla v pusté noci; jen bedlivých psů štěkotv dálku se nesl, kdykoliv větřili vlka, jenţ se plíţil, svitě zelenýma očima, nebo kdyţ krátkýmpískotem ozvala se od řeky vydra.V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, aţ bůh slunce počaldéle, vlídněji a tepleji hledět na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta; veselili se povšech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám,házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholeni vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara.Kdyţ pak slunce na své dráze stanulo nejvýše, záříc na osení viníci se po širých lánecha na luka bujně kvetoucí, oslavovali všude posvátný čas slunovratu. Noc před nejdelším dnembyla jim divoplodnou. Kvítí její rosou zkropené nabývalo čarovné moci, věští i hojivé, ichránilo jako Černobýl, máti všeho koření, před běsy a zlými duchy, přemocnými zvláště tétajemné noci, i před vědmami, jeţ se rojily na chlumech i v setmělých doupatech. V šero ténoci svítily z návrší a kopců veliké ohně. Jejich zář plála do daleka, a do daleka od nichzaléhaly zpěvy ověnčených panen a jonáků kolem nich křepčících a velebících moc boţíhoslunce, jeho sílu, jeţ ţivot dává, a lásku, slunce ţivota.Po letním slunovratu nastávaly ţně, pak přicházela chladná jeseň, pak zimy čas. Rokmíjel po roku. Rodů přibývalo, mnoţilo se Čechů plémě. Daleká pověst vábila za ním novézástupy z prvotní vlasti, takţe krajiny nejprv osazené všemu lidu jiţ nestačily. I rozcházely serody, plemena postupovala dále, v různé strany, na půlnoc i poledne, východ i západ, podélřek i hor, a zakládala nová sídla.I hradce a hrady stavěli za sídlo starostům a lechům, na obranu hranic i na ochranuvůbec, zvláště aby kde měli ukrýt ţeny, starce a děti i kam zahnat stáda, kdyţ by nepřítel vtrhldo země. Hradiště vybírali na ostrozích u řek nebo v rovině mezi lesy, mezi vodami a močály,ţe cest k nim nebylo, leda přes úzké hatě 2 . Kolem hradišť nasypávali vysoké valy okrouhlé,často aţ trojnásobné, s mohutnými obrubami z tvrdých klád roubených i s vysokými sruby vnich a u bran.Také mladší bratr Čechův, vojvoda Lech, maje velikou čeleď, umínil si postoupit dálena východ slunce. Vojvoda Čech a všichni neradi ho propouštěli, kdyţ vůli svou oznámil aodpuštění bral. Přátelsky se s ním ţehnali a prosili ho, aby daleko od nich neodcházel, kdybynebezpečenství od nepřátel na ně trhlo, aby jim jako svému rodu na pomoc přispět hleděl.I promluvil k nim Lech:„Ó moji milí bratří a synové i muţi země české! Nezapomenu nikdy, ţe jsem z vašeho2 Stezka zřízena z otepí klestí a kulatých dřev.8

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!