STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon
STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon
Dědina v ohradě plotů, sněhem zavátá, ztichla v pusté noci; jen bedlivých psů štěkotv dálku se nesl, kdykoliv větřili vlka, jenţ se plíţil, svitě zelenýma očima, nebo kdyţ krátkýmpískotem ozvala se od řeky vydra.V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, aţ bůh slunce počaldéle, vlídněji a tepleji hledět na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta; veselili se povšech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám,házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholeni vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara.Kdyţ pak slunce na své dráze stanulo nejvýše, záříc na osení viníci se po širých lánecha na luka bujně kvetoucí, oslavovali všude posvátný čas slunovratu. Noc před nejdelším dnembyla jim divoplodnou. Kvítí její rosou zkropené nabývalo čarovné moci, věští i hojivé, ichránilo jako Černobýl, máti všeho koření, před běsy a zlými duchy, přemocnými zvláště tétajemné noci, i před vědmami, jeţ se rojily na chlumech i v setmělých doupatech. V šero ténoci svítily z návrší a kopců veliké ohně. Jejich zář plála do daleka, a do daleka od nichzaléhaly zpěvy ověnčených panen a jonáků kolem nich křepčících a velebících moc boţíhoslunce, jeho sílu, jeţ ţivot dává, a lásku, slunce ţivota.Po letním slunovratu nastávaly ţně, pak přicházela chladná jeseň, pak zimy čas. Rokmíjel po roku. Rodů přibývalo, mnoţilo se Čechů plémě. Daleká pověst vábila za ním novézástupy z prvotní vlasti, takţe krajiny nejprv osazené všemu lidu jiţ nestačily. I rozcházely serody, plemena postupovala dále, v různé strany, na půlnoc i poledne, východ i západ, podélřek i hor, a zakládala nová sídla.I hradce a hrady stavěli za sídlo starostům a lechům, na obranu hranic i na ochranuvůbec, zvláště aby kde měli ukrýt ţeny, starce a děti i kam zahnat stáda, kdyţ by nepřítel vtrhldo země. Hradiště vybírali na ostrozích u řek nebo v rovině mezi lesy, mezi vodami a močály,ţe cest k nim nebylo, leda přes úzké hatě 2 . Kolem hradišť nasypávali vysoké valy okrouhlé,často aţ trojnásobné, s mohutnými obrubami z tvrdých klád roubených i s vysokými sruby vnich a u bran.Také mladší bratr Čechův, vojvoda Lech, maje velikou čeleď, umínil si postoupit dálena východ slunce. Vojvoda Čech a všichni neradi ho propouštěli, kdyţ vůli svou oznámil aodpuštění bral. Přátelsky se s ním ţehnali a prosili ho, aby daleko od nich neodcházel, kdybynebezpečenství od nepřátel na ně trhlo, aby jim jako svému rodu na pomoc přispět hleděl.I promluvil k nim Lech:„Ó moji milí bratří a synové i muţi země české! Nezapomenu nikdy, ţe jsem z vašeho2 Stezka zřízena z otepí klestí a kulatých dřev.8
- Page 6 and 7: IIVšem pak nastala těţká, lopot
- Page 10 and 11: Jak zavál silný vítr, zapraskaly
- Page 12 and 13: prostranstvím pro sněmy a shromá
- Page 14 and 15: září západu nebo kdy pak v soum
- Page 16 and 17: Nedomluvil; zahučelť radostně ko
- Page 18 and 19: pak jeseň minula, opustil Bivoj sv
- Page 20 and 21: plemene, starostové rodů i z čel
- Page 22 and 23: ţasli, aţ víry došlo domnění,
- Page 24 and 25: „Na to jsem je dal vám a dám na
- Page 26 and 27: Líce sejí zjasnilo u svatém, ná
- Page 28 and 29: Jak dopověděla, obrátila se zase
- Page 30 and 31: adatým muţům zkalily zrak, kdyţ
- Page 32 and 33: v prachu a krvi zabití muţi. Ta d
- Page 34 and 35: Ctirad se zastavil a všichni naslo
- Page 36 and 37: Vlasta se rozlítila jako medvědic
- Page 38 and 39: stohy u stodol i hrádek dědiny v
- Page 40 and 41: Skočil k němu, objal jeho šíji,
- Page 42 and 43: Lučané jako zátopa rozlehlou pl
- Page 44 and 45: vstane bez prodlení k vojně, ať
- Page 46 and 47: „Přijď večer do úvalu, ale ne
- Page 48 and 49: I táhlo vojsko „velikou cestou
- Page 50 and 51: A pořád lítaly šípy a kopí a
- Page 52 and 53: Se ţalem strach přikvačil. Rozne
- Page 54 and 55: A sekal. Chlapec zvědavě hleděl
- Page 56 and 57: Pak sešli se lechové a starostov
Dědina v ohradě plotů, sněhem zavátá, ztichla v pusté noci; jen bedlivých psů štěkotv dálku se nesl, kdykoliv větřili vlka, jenţ se plíţil, svitě zelenýma očima, nebo kdyţ krátkýmpískotem ozvala se od řeky vydra.V ten čas sněhů a ledu, dlouhých soumraků a nocí vládla Mořena, aţ bůh slunce počaldéle, vlídněji a tepleji hledět na tvář země. I rozbíhala se vodou ledová pouta; veselili se povšech dědinách, po všem plemeni. Za zpěvu brali se k vodám, k volným teď potokům, řekám,házeli do nich obraz zimy a smrti a radostným hlaholeni vítali Vesnu, líbeznou bohyni jara.Kdyţ pak slunce na své dráze stanulo nejvýše, záříc na osení viníci se po širých lánecha na luka bujně kvetoucí, oslavovali všude posvátný čas slunovratu. Noc před nejdelším dnembyla jim divoplodnou. Kvítí její rosou zkropené nabývalo čarovné moci, věští i hojivé, ichránilo jako Černobýl, máti všeho koření, před běsy a zlými duchy, přemocnými zvláště tétajemné noci, i před vědmami, jeţ se rojily na chlumech i v setmělých doupatech. V šero ténoci svítily z návrší a kopců veliké ohně. Jejich zář plála do daleka, a do daleka od nichzaléhaly zpěvy ověnčených panen a jonáků kolem nich křepčících a velebících moc boţíhoslunce, jeho sílu, jeţ ţivot dává, a lásku, slunce ţivota.Po letním slunovratu nastávaly ţně, pak přicházela chladná jeseň, pak zimy čas. Rokmíjel po roku. Rodů přibývalo, mnoţilo se Čechů plémě. Daleká pověst vábila za ním novézástupy z prvotní vlasti, takţe krajiny nejprv osazené všemu lidu jiţ nestačily. I rozcházely serody, plemena postupovala dále, v různé strany, na půlnoc i poledne, východ i západ, podélřek i hor, a zakládala nová sídla.I hradce a hrady stavěli za sídlo starostům a lechům, na obranu hranic i na ochranuvůbec, zvláště aby kde měli ukrýt ţeny, starce a děti i kam zahnat stáda, kdyţ by nepřítel vtrhldo země. Hradiště vybírali na ostrozích u řek nebo v rovině mezi lesy, mezi vodami a močály,ţe cest k nim nebylo, leda přes úzké hatě 2 . Kolem hradišť nasypávali vysoké valy okrouhlé,často aţ trojnásobné, s mohutnými obrubami z tvrdých klád roubených i s vysokými sruby vnich a u bran.Také mladší bratr Čechův, vojvoda Lech, maje velikou čeleď, umínil si postoupit dálena východ slunce. Vojvoda Čech a všichni neradi ho propouštěli, kdyţ vůli svou oznámil aodpuštění bral. Přátelsky se s ním ţehnali a prosili ho, aby daleko od nich neodcházel, kdybynebezpečenství od nepřátel na ně trhlo, aby jim jako svému rodu na pomoc přispět hleděl.I promluvil k nim Lech:„Ó moji milí bratří a synové i muţi země české! Nezapomenu nikdy, ţe jsem z vašeho2 Stezka zřízena z otepí klestí a kulatých dřev.8