STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Bruncvík se však lekal nového. Bálť se nyní lva. Neţ lev na něj neskočil, nýbrţ lehl ujeho nohou. Bruncvík chtěl odtud. Ale jak vykročil, vstal lev a šel za ním. A šel pak dál a dál,jak se Bruncvík bral údolím, všude za ním na kaţdý krok. Mladému kníţeti nebylo to mílo;nevěřilť lvu, a proto by se ho byl rád zbavil.I nasbíral si ţaludů a bukvic a vylezl pak na vysoký dub. Tam usednuv na mocnouhaluz, ukryl se v hustém listí starého stromu a čekal, aţ lev odejde. Čekal a čekal, chvíli, půldne, a lev seděl pořád dole pod dubem a hleděl nahoru do husté koruny. Nastala noc;Bruncvík ji prodřímal na dubu. Jak ho ráno probudil chlad, jakmile otevřel oči, první bylo, ţese podíval po lvu. A lev byl ještě pod dubem. Seděl tu jako věrný pes a vyseděl tak i druhýden, smutně hledě do koruny, vyseděl i druhou noc a z místa se nehnul.Ale třetího dne, kdyţ Bruncvík z dubu neslízal, zařval zarmoucený lev tak silně, ţe seaţ dub zachvěl, a Bruncvík přívalem hrozného zvuku ohromen, pustil se haluze a spadl nazemi. Tak leţel hrubě potlučen a nemohl ani vstát. Byl slab a neměl co jíst; nezůstal však bezpomoci. Lev, jenţ od něho odběhl, vrátil se zanedlouho, nesa ulovenou srnu, a tu poloţilBruncvíkovi k nohám.Mladý kníţe jiţ viděl, ţe lvu křivdil a ţe netřeba se ho bát. Proto kdyţ lev přilehnuvhlavu mu na klín dal, hladil ho po husté hřívě jako věrného psa. Od té chvíle ho počal mít rád,a lev zůstal mu oddán po všechen čas, co v těch divokých horách meškali. Tři léta Bruncvíkbloudil pustinou, mezi lesy; a lev pořád s ním, všude a vţdy, zvěř honě a pánu svémupřinášeje.Jednou za těch potulek dostal se Bruncvík na vrchol vysoké hory, odkudţ zahlédl předsebou širé moře a v tom moři daleko hrad nějaký. I zaradoval se, ţe vidí zase lidské obydlí,neb do té chvíle ţádného nenašel ani neviděl; i pospíchal směrem k moři, prose Pána Boha,aby mu dal tam dojít.Patnáct dní minulo, neţli pronikl pustými horami a dostal se na břeh mořský. A ten bylpustý, písčitý a kamenitý. Bruncvík, puzen nadějí a touhou po tom hradě, jal se hned mečemroubat stromky a proutí, a nanosiv vše na pobřeţí, zrobil si a spletl širokou lesu, kterouţ pakspustil na vodu. To učinil ve chvíli, kdy lev odešel na hon shánět potravu. Bruncvík takschválně udělal, neb nechtěl ho s sebou, aby mu nepřekáţel.Právě kdyţ mladý kníţe odrazil od břehu, vrátil se lev, nesa v tlamě ulovenou kořist.Neţ hned ji pustil a zařvav skočil do moře za svým pánem, skočil ohromným skokem apředníma nohama voru doskočil. Jimi se drţel a plaval dobrou chvíli, aţ Bruncvík, pohnutoddaností tou, pomohl mu z nesnáze na lesu. A tak plavali nyní spolu na chatrném člunu, najednom konci Bruncvík, na druhém lev.78