STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

zhynulých. Jediný ţivý tu byl: starý věrný rytíř Balad, jenţ hladem zmořen, vysílen seděl vpísku, opíraje se o trosky vymřelého korábu, a kalným zrakem teskně hleděl do výše, zaohromným ptákem nohem, jenţ se jiţ v dáli tratil, unášeje jeho mladého kníţete bůhvíkam.IIPták noh letěl s Bruncvíkem nad širým mořem, letěl prudkým letem tři dni a tři noci a uletělza tu dobu sta a sta mil od té hory Jantarové, aţ se snesl daleko na pustých horách a uvrhlBruncvíka do hnízda mezi své mladé. Jak jej tam hodil, sám se zase vznesl a letěl za jinoukořistí. Hladová mláďata se vrhla na veliké to sousto, a hněvivě křičíce, trhala koţi kolemBruncvíka. Ten, jak se mu uvolnilo, vytrhl svůj meč a vztyčiv se porubal všechny mladénohy.Kdyţ se tak vyprostil, prchal odtud, nepřeje si hrubě oddechu, ubíhal těmi nehostnýmihorami vzhůru dolů pustou, holou strání i lesnatým úvalem, aţ se dostal na kraj hlubokéhoúdolí.Sotvaţe sem vkročil, divý řev a ryk dolehly k jeho sluchu. Chvíli naslouchal, nevědaco činit.Zpět však jiţ nesměl. Musil kupředu, a tak Pánu Bohu se poničiv, dal se tím oudolím. Išel, aţ došel k vysoké skále, a tu se zastavil, nebo předivnou věc uviděl, krutý zápas líté saněse lvem.Zuřivě bojovali, na ţivot a na smrt, a řvaní jejich a ryku byl plný úval a třásly sestromy i skála.„Nu, milý Boţe, komuţ pomoci?“ pomyslil Bruncvík, jenţ stanuv opodál, hleděl nazápasící:„Pro lva jsem vyšel, pro znak lva tolik jsem jiţ zkusil; nelze jinak neţli lvu pomoci.Děj se jak děj!“Tak se rozhodl a vytasiv meč udeřil na zelenavou, kovově lesklou saň s devíti hlavami.Jak ji počal tepat a hlavy usekávat, upustil lev od boje a všechen krví zalit, udýchán, uštvánzuřivým zápasem, ulehl, aby si odpočinul.Tak zůstal Bruncvík v boji sám. Bil se muţsky, rány jeho se na netvora jen sypaly; alesaň byla nezdolná. Jiţ počal Bruncvík umdlévat, jiţ sám nedoráţel, jiţ se jen bránil. Vtom lev,oddechnuv si, vyskočil velikým skokem a jako bleskem zakousl se do saně a roztrhl ji vejpůli.Bylo po nebezpečenství.77