STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Kdyţ pak došly všecky zásoby lodní, zabíjeli koně a ţivili se jejich masem. Ale kdyţsnědli posledního, Bruncvíkova koně, nastal krutý hlad a ten je hubil. Zoufale hledali, čím byho zkonejšili; neţ po všem ostrově nenalezli ani zrna, ani ptáčka nespatřili, nic, čím by semohli nasytit. Přitom vţdy ještě čekali smilování boţího.Ale kdyţ nabyli jistoty, ţe nadarmo, zmohla se jich zoufalost, aţ pak tupě oddavše sesvému osudu, usedli nebo ulehli na břehu, u lodi, a čekali smrti. A ta brala jednoho podruhém.Jiţ jenom Bruncvík a starý rytíř jeden, Balad jménem, zůstali ze všech pod Jantarovouhorou.Ten rytíř starý, kdyţ s Bruncvíkem sedě do širého moře hleděl, promluvil pojednou kmladému kníţeti:„Pane milý! Kdyby tak věděla tvá paní, kdyby tak věděli tvoji zemane o tvémneštěstí!“Slyše to Bruncvík, byl velmi ţalostiv. A tu mu Balad řekl:„Nestýskej si, můj milý pane! Poslechneš-li mne, mohl by ses odtud dostat. Jenţenevím kam.“„A coţ ty?“ vece Bruncvík.„O mne se nestarej. Jsem stár a nedbám. Mně jest jiţ zde ostati. Zachráníš-li se však apřijdešli kdy ke štěstí, rozpomeň se na mou věrnou sluţbu.“„A co bys mně radil?“ ptal se Bruncvík.„Viděls, pane a kníţe můj, ţe sem prvního roku za našeho pobytu přiletěl pták noh adruhého roku také jednou. A tohoto roku přiletí zajisté zas, jak se zdá, ţe jeho obyčej, ţe nakaţdý rok jednou sem přiletí. Ten tě má vyvést, jestliţe ráčíš.“„A jak by mne vyvedl?“ Bruncvík ţasna se tázal.Starý rytíř ukázal na koňskou koţi, která u lodi leţela, a řekl Bruncvíkovi, aby si do nílehl, ale aby meč svůj vzal s sebou. Kdyţ se tak stalo, zašil jej rytíř řemenem a vloţilBruncvíka v koţi zašitého na Jantarovou horu.Nedlouho poté v povětří zašumělo a bylo cítit prudké vanutí větru jako před bouří. Tobylo od letu ptáka noha, jak se blíţil k Jantarové hoře na ohromných perutích. Kdyţ se pakukázal nad horou, to jako by nesmírný mrak se tam vznášel. Okamţik spočíval noh vysoko vpovětří na rozpjatých křídlech, pak vraz se dolů spustil, a sebrav Bruncvíka, jako by zrnečkobylo, vznesl se do povětří a letěl pryč.Na ostrově pod Jantarovou horou bylo zase ticho a pusto. Smutně stály zetlelé,rozpadlé lodi, nehnutě leţely jejich stíny na písčitém pobřeţí, kdeţ na slunci se bělaly kosti76