STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

potácel se v bouři a divoké vlnobití metalo jej hned vysoko a hned zase dolů do vodníchpropastí. Plavci byli u velikém strachu, ale ještě více se pak polekali, kdyţ náhle spatřili vetmách dalekou, ţlutavou zář a kdyţ je všechny pojednou ovanula silná, pronikavá vůně.Tu počali teprve naříkat a bědovat, neboť věděli, ţe ta zář i vůně jsou z Jantarové horya ţe ta hora v noci zářící má tu moc, ţe všecko, ať lidi, ať zvířata, lodě, všecko, coţ jestv padesáti mílích kolem ní ze všech stran, k sobě ţivou mocí přitáhne, zrovna přitrhne, a kdose na ni dostane, ten ţe při té Jantarové hoře musí zůstat a nikdy, nikdy více se z ní nedostane.Proto se plavci tak lekali a bědovali, kdyţ viděli, kam je vichr ţene. Marně se modlili, marně isliby činili, aby se vítr obrátil. Neobrátil se, hnal je dál, a jak se jiţ na padesát mil před tu horuvichrem dostali, letěla loď rovnou, přímo k Jantarové hoře, letěla v ţluté její záři, jeţ stoupalavysoko do tmy a byla rozlita daleko na rozbouřených vlnách.Loď pak se pojednou zarazila u břehu ostrova, prostřed něhoţ se ta Jantarová horavypínala.Na ten ostrov Buncvík vystoupil i jeho druţina a koně tam také z lodi vyvedli, jakmilese moře pojednou utišilo. To jiţ svítalo, a v slunečné pak záři seznali, ţe je ten ostrovopuštěný, liduprázdný a ţe není na něm nic, čím by se mohli ţivit.Jak jej obcházeli, spatřili na pobřeţí mnoho zetlelých, rozpadlých lodí a mnoholidských kostí, bělajících se v písku na palčivém slunci. I zastesklo se z toho Bruncvíkovi ivšem.Viděliť, ţe ti tu bídně zhynuli, a tušili, jaký ţalostný konec je samé čeká. Smutně serozhlíţeli kolem a široširou mořskou plání, jejíţ zelenavé vlny splývaly v nedozírné dáli soblohou.Kdyţ se pak poněkud vzpamatovali a sobě po té bouři odpočinuli, přece se o topokusili, aby se odtud dostali. Vsedli zase na svou loď, a odrazivše ji od břehu, rozpjaliplachty, pak se vesel chopili a veslovali úsilně, bez únavy. Loď jela, od ostrova jela, a jiţ sepočali těšit, ţe zmohou kouzelnou moc Jantarové hory. Jak ta naděje počala jim svítat, opřelise tím více do vesel a pracovali, aţ zrudli, aţ se jim po těle řinul pot.A loď jela, rychle jela, aţ pojednou se zarazila a stála tiše jako na kotvách – opět ubřehu ostrova pod Jantarovou horou.Bruncvík se tuze zarmoutil a všichni byli namysli hrubě sklíčeni, vidouce, ţe jiţ jimsouzeno zůstat na tom neblahém ostrově. Dokud měli potravu na lodi, nebylo zle. Za dobu, cotu meškali, ještě dvakráte se pokusili, aby se na lodi odtud dostali. Neţ pokaţdé ocitli se zasezpátky u břehu jako poprvé.75